Leninův výklad o úloze praxe pro lidské poznání zrcadlí, i když to Lenin výslovně neuvádí, mimo jiné Kantovu filosofickou teorii o soudech analytických a syntetických. Při tvorbě soudů lidský poznávací rozum logicky spojuje subjekt s predikátem. Analytický logický výrok je takový, v němž se v predikátu výroku opakuje to, co je již obsazeno v jeho subjektu. Příkladem analytického tvrzení mohou být věty: "Všechna tělesa mají nějakou hmotnost", "Všechna tělesa jsou prostorově rozlehlá" nebo "Všechny koule jsou kulaté". Syntetickým soudem je naopak tvrzení: "Tato koule je zlatá", neboť ne všechny koule musejí být ze zlata. Tento výrok je zároveň výrokem aposteriorním (zkušenostním, vytvořeným na základě zkušenosti), jelikož jej můžeme zformulovat pouze díky smyslovému nazírání. Klasickým příkladem aposteriorního syntetického výroku může být věta: "Všechny labutě jsou bílé". Tato věta však nemá a nemůže mít obecně pravdivou povahu, protože je známo, že existují i labutě černé. Z toho důvodu Kant klade jako základní úkol "Kritiky čistého rozumu" vyjasnit, zda mohou existovat "syntetické apriorní soudy", čili soudy vědecko-teoretické, jež mají všeobecnou platnost, jsou nutné a dokazatelné.
Kantův systém byl ovšem filosofickým agnosticismem, což Kant dokládá na výroku "Všechna tělesa jsou prostorově rozlehlá", což je tvrzení, které všichni lidé intuitivně pociťují jako všeobecně platné. Kant ovšem praví, že z toho vůbec neplyne, že by všechna tělesa ve vesmíru byla vskutku rozlehlá jakožto "věci o sobě", neboť o tom, jaké jsou věci "o sobě" (čili coby objektivní realita) nemůžeme nic vědět. Věc je dle Kanta totiž v tom, že naše smyslové orgány jsou ustrojeny tím způsobem, že i kdyby ve vesmíru existovala nějaká tělesa, která by neměla prostorové rozměry, stejně bychom je vnímali jako prostorově rozlehlá.
Kantův filosofický systém lze kritizovat ze dvou protikladných hledisek: můžeme předně říci, že je-li „věc o sobě“ nepoznatelná, nemůžeme ani s určitostí tvrdit, zda existuje, což byla cesta, na níž se při kritice Kantova pojetí z hlediska důslednějšího subjektivně idealistického řešení základní filosofické otázky vydal Fichte; můžeme však jít na věc i otázkou přicházející ze zcela opačné strany – je-li naše poznání pouze poznáním „jevů“, pak co byly tyto „jevy“, než se staly „jevy“, nemohly být přece ničím jiným než „věcí o sobě“, jak se pokoušel kritizovat Kantovu koncepci teoretickou úvahou, vycházející z hlediska filosofického materialismu, Feuerbach. Engels k tomu ovšem dodává, že „nejpádnějším vyvrácením těchto a všech ostatních filosofických vrtochů“ (čili Kantova agnosticismu a Humova novověkého skepticismu) „je praxe, totiž experiment a průmysl. Můžeme-li dokázat správnost svého pojetí nějakého přírodního úkazu tím, že jej sami uděláme, že jej vytvoříme z jeho podmínek, že jej nadto donutíme, aby sloužil našim účelům, pak jsme učinili konec kantovské nepostižitelné „věci o sobě“. Chemické látky, vznikající v rostlinných a živočišných organismech, zůstávaly takovými „věcmi o sobě“ tak dlouho, dokud je organická chemie nezačala jednu po druhé vytvářet; tím se stala z „věci o sobě“ „věc pro nás“, jako např. mořenové barvivo alizarin, které už nepěstujeme na poli v koříncích mořeny, nýbrž vyrábíme je mnohem levněji a prostěji z kamenouhelného dehtu.“(A tím vlastně reprodukujeme proces, v němž tato přírodní látka, jejíž molekula má odpovídající atomární stavbu, vzniká ze svých přírodních podmínek, reprodukujeme proces geneze určité materiální struktury). „Koperníkova sluneční soustava byla po tři sta let hypotézou, na niž bylo možno sázet sto, tisíc, deset tisíc proti jedné, ale přece to byla jen hypotéza; když však Leverrier na základě dat, daných touto soustavou, vypočítal nejenom, že musí existovat ještě jedna, dosud neznámá planeta, nýbrž určil také její místo ve vesmíru, a když potom Galle tuto planetu skutečně nalezl“ (je míněna planeta Neptun), „byla Koperníkova soustava dokázána.“ (Engels, F.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie, část II. – tuto práci jsem si stáhl z webového serveru Marxistického internetového archivu)
Engels k tomu dodává, že agnosticismus je filosofické pojetí, které lze těžko, jak se zdá vyvrátit pouhou argumentací. Avšak dříve než lidé argumentovali, jednali. „Na počátku byl čin.“ A lidská činnost již rozřešila tuto obtíž dávno předtím, než ji lidské mudrování vymyslelo. The proof of the pudding is in the eating (Puding zkoušíme tím, že jej jíme). V okamžiku, kdy těchto věcí podle vlastností, které na nich vnímáme, užíváme ke své vlastní potřebě, v témž okamžiku podrobujeme neomylné zkoušce správnost nebo nesprávnost svých smyslových vjemů. Jestliže byly tyto vjemy nesprávné, musí být i náš úsudek o použitelnosti takové věci nesprávný a náš pokus užít ji musí ztroskotat. Dosáhneme-li však svého cíle, zjistíme-li, že věc odpovídá naší představě o ní, že slouží k tomu, k čemu jsme ji užili, pak máme pozitivní důkaz, že v těchto hranicích naše vjemy těchto věcí a jejich vlastností souhlasí se skutečností existující mimo nás.“ (Engels, F.: Vývoj socialismus od utopie k vědě – předmluva k anglickému vydání; i tuto Engelsovu práci jsem si stáhl z internetového serveru Marxistického internetového archivu).
Je samozřejmé, že alizarin existoval včera v kamenouhelném dehtu coby „věc sobě“, nezávislá na našem vnímání a myšlení a my jsme se o jeho existenci včera nic nevěděli, jelikož alizarin nepůsobil na naše smyslové orgány a nevyvolával příslušné podněty v odpovídajících centrech nervové tkáně šedé mozkové kůry. Ovšem objev alizarinového barviva chemickou syntézou z kamenouhelného dehtu – jenž později umožnil masovou průmyslovou (tedy i levnou) výrobu alizarinu – mohl být zpočátku zcela náhodný. V tom případě se náhodným výsledkem celého procesu a objektem smyslově předmětného nazírání stala chemická látka daná v našich počitcích a vjemech jako objektivní realita čili „věc o sobě“, která se tím stala „jevem“, „věcí pro nás“. My jsme ovšem nevěděli, že v kamenouhelném dehtu je obsažen alizarin, a proto nám samotný fakt výsledku daného chemického procesu ještě vůbec neřekl, že chemická substance, již jsme obdrželi, je právě alizarin, jelikož to ona chemikálie neměla tak říkajíc „napsáno na čele“: alizarin byl již nyní sice dán v našich vjemech jako „věc o sobě“ přetvořená ve „věc pro nás“, nebyl však ještě poznán – „jev“ byl již dán, nebyl však ještě pochopen ve své podstatě, a tak zůstala „věc pro nás“ stále též „věcí o sobě“, což právě dokládá, že není a nemůže být žádného zásadního rozdílu, nemůže existovat jakási nepřekročitelná propast mezi „věcí o sobě a „jevem“. Proto musela následovat jako další etapa zkoumání obdržené látky formulace hypotézy, kdy jsme především na podkladě vnímání barvy vyrobené substance usoudili, že se může jednat o alizarin. Ověřování chemických vlastností látky pak ukázalo, že se vskutku jedná o substanci, jejíž molekula má stejný atomární vzorec a totéž uspořádání jako molekula alizarinového barviva, které jsme dosud pěstovali na polích v kořenech mořeny barvířské, a nyní je tedy můžeme vyrábět průmyslově i mnohem laciněji. Praktické ověřování výchozího předpokladu, zda chemická substance, kterou jsme nahodile vyrobili z kamenouhelného dehtu, může prakticky sloužit ke stejnému účelu jako alizarinové barvivo, to je právě ono „zkoušení pudingu tím, že ho jíme“, přičemž se zde uplatňuje od Hegela převzatá Engelsova klasifikace soudů dialektické logiky, z ní pak především soudy pojmu, kdy je cílem zkoumání soud apodiktický, jenž soudy pojmu dovršuje a v němž můžeme prohlásit, že daná věc odpovídá své přirozené povaze, neboli, jak praví Hegel, svému pojmu, jinak řečeno, že praktická funkce dané věci je v souladu s naší představou o ní.
Celý vtip spočívá v tom, že chemická substance, kterou jsme uměle vyrobili z kamenouhelného dehtu, odpovídá pojmu (čili chemickému vzorci) alizarinového barviva z toho důvodu, že se co do chemické podstaty, z hlediska chemické vývojové formy pohybu hmoty jedná o obdobný proces, jímž se po celá staletí vyráběl alizarin přirozeným způsobem ze sušených kořínků barvířské mořeny. Musíme vzít také na zřetel, že když Lenin vysvětluje jádro Engelsovy námitky proti Kantovu a Humovu agnosticismu – a uvádí, že jsme včera ještě nevěděli, že v kamenouhelném dehtu je alizarin, kdežto dnes jsme to poznali, takže je nad veškerou pochybnost jisté, že již včera musel alizarin v kamenouhelném dehtu být, že tam existoval jako „věc o sobě“, neboť jakákoli pochybnost o tom by byla výsměchem moderní přírodovědě (Viz Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus; Svoboda, Praha 1952, str. 88-89) – Engelsovu myšlenku trochu zjednodušuje: alizarinové barvivo totiž neexistuje v kamenouhelném dehtu v jakési dané, hotové formě, nýbrž pouze potenciálně jako vývojová možnost. Kamenouhelný dehet obsahuje tak zvaný polyaromatický uhlovodík anthracen (jehož molekulu tvoří tři na sebe vázaná benzenová jádra, a tudíž se jeho sumární vzorec rovná C14H10), z něhož je možné alizarin postupnou chemickou syntézou vyrobit. Stejně tak ale ani kořeny mořeny neobsahují již hotovou podobu alizarinu, alizarinové barvivo je z nich nutno připravit v procesu chemického slučování, jenž je obdobou výroby umělého alizarinu; organické alizarinové barvivo je vlastně chemickým derivátem anthracenu (česky řečeno: chemickou sloučeninou od anthracenu odvozenou). Ve druhé polovině devatenáctého století, kdy započala průmyslová výroba umělého alizarinu, což ve velmi krátké době způsobilo zánik výroby alizarinu přirozeného, již totiž chemie znala souhrnný chemický vzorec i strukturu molekuly (chemické prvky, počty atomů jednotlivých prvků i jejich vzájemné chemické vazby, které se coby „úhelné kameny“podílejí na konstrukci molekuly) alizarinového barviva, a tak bylo možné zrekonstruovat genezi této molekulární struktury, vycházející z anthracenu – čímž se proces vznikání alizarinového barviva, jenž byl, pokud byly jeho východiskem a surovinou kořeny barvířské mořeny, „věcí o sobě“, stal „věcí pro nás“. Postupně se tak rozvojem chemického průmyslu stal „věcí pro nás“ i proces výroby celé řady dalších chemických látek, které se před tím utvářely v živočišných a rostlinných organismech jako „věci o sobě“.
Je zjevné, že překonávání filosofických teorií gnoseologického skepticismu a agnosticismu o "nepoznatelnosti věci o sobě", o "nepřekonatelné hranici, ba propasti mezi věcí a o sobě a jevem, mezi věcí o sobě a věcí pro nás", spočívá v rozvíjení lidské materiálně předmětné praxe, díky čemuž se materiálně předmětná a předmětně přetvářecí lidská činnost může stát kritériem pravdivosti i zdrojem rozvoje myšlenkového, poznávacího obsahu lidských logických soudů a úvah, pojmů, idejí a teorií. Proto se i vize samosprávného socialismu kriticky obrací vůči dosavadním formám participační sociálně ekonomické praktické aktivity (forem družstev či jiných druhů samosprávy), které již samočinně a živelně vznikly v lůně kapitalismu a je pochopitelně kriticky zahrocena i proti dosažené stávající sociálně politické praktické aktivitě mezinárodního revolučně demokratického hnutí. "Udělání samosprávného modelu z jeho vlastních sociálně historických podmínek" totiž vskutku předpokládá zformování celosvětové politické integrace v podobě revolučně demokratického sociálního a právního státu.
Máme-li k dispozici nějaký soubor empirických faktů, vždy se musíme tázat, zda je v těchto údajích dána objektivní realita neboli "věc o sobě". A pokud tomu tak je, musíme mít zároveň na zřeteli, že tato empirická fakta mohou strukturně systémové uspořádání objektivní skutečnosti zrcadlit v podobě "zdání", neboli ve formě převrácení vzájemného vztahu mezi podstatou a jevem, příčinou a důsledkem, subjektem a objektem atd., atp. Klasický příklad takového převrácení uvádí ve svých "Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona" Jaroslav Hašek, když píše, že v přednášce, jíž chtěl rozšířit duševní obzor potenciálních voličů své strany, se zmínil o jednom francouzském profesorovi, jenž chtěl podepřít názor jiného, anglického učence, že se hraboši nerozmnožují. Tento vážený člen francouzské akademie věd prohlásil, že za nemalý finanční obnos si pořídil dva hraboše, umístil je do společné klece, po dva roky je pozoroval a hraboši se nerozmnožili. Při kontrole tohoto pokusu bylo ovšem zjištěno, že oni dva hraboši vskutku žili dva roky ve společné kleci a byli po tyto dva roky pozorování, jenže to byli oba samečkové. Po tomto zjištění se onen hrdý syn statečného francouzského národa utopil i se svými hraboši v Seině. (Viz Hašek, J.: Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, které jsem si ve formátu PDF stáhl z internetu, str. 8). Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem tento příklad uvést, abych ukázal, že rozličná šermování empirickými fakty vůči "samosprávnému modelu" ještě vůbec nemusejí tento "model" vyvracet. Hlubší pojmově teoretické uchopení procesu kapitalistického zaměstnávání živé práce kognitivního proletariátu, jímž se kapitalistický způsob výroby dostává do závěrečné a přelomové fáze svého vývoje, by rozvoji marxistické filosoficko-ekonomické teorie a teorie socialistické revoluce prospělo rozhodně více.