Při všech kritických výhradách má pan „Koba“ v jednom bodě pravdu. Totiž v tom ohledu, že materialistická dialektická logika neodmítá a ani nemůže nihilisticky odmítat poznávací hodnotu klasické aristotelovské formální logiky a tím méně pak moderní formální logiky matematické (symbolické) a jejích zákonitostí, a proto pochopitelně uznává například, že v rámci jednoho axiomatického deduktivního systému nemůže současně platit výrok A zároveň i negace výroku A. (Je také samozřejmé, že v každodenním praktickém životě má svou platnost i ona formulace zákona „vyloučeného třetího“ či „vyloučení třetího“, jak ji známe z evangelií, vždyť pracujeme-li kupříkladu s počítačem, nemůžeme mu přikázat, aby určitý soubor současně otevřel i neotevřel). Jeden z největších odborníků v oblasti výstavby kategoriálního systému materialistické dialektické logiky jako teorie poznání profesor Jindřich Zelený svého času uváděl, že světonázorový horizont výrokové a predikátové logiky je úzký, neboť tato logika se pohybuje v množinové ontologii myšlení založeného na abstraktní totožnosti, abstraktní rozdílnosti a abstraktní obecnosti. Matematická symbolická logika je logikou fungování ahistorických neboli nevývojových struktur a logiky myšlení ve fixních kategoriích, jež operuje fixními entitami (čili jsoucny v dané, hotové a neměnné formě), jako je tomu právě v pojmové síti množinové ontologie a logiky (teorie množin, z níž pak moderní výroková a predikátová logika odvozuje pojmovou strukturu všech oblastí matematiky), jež převádí a redukuje všechny procesy logického zobecňování a ozvláštňování (pohyb logického vyplývání od obecného ke zvláštnímu či naopak od zvláštního k obecnému) do formy výroků typu „x je prvkem množiny M a M je podmnožinou základní množiny Z“, v nichž jde vždy o vztahy mezi fixními určeními. Výroková a predikátová logika coby logická teorie ahistorických nevývojových struktur nám sugeruje, že vztahy mezi fixními jsoucny v množinové ontologii jsou primárními způsoby bytí a základem všeho jsoucího. Ve skutečnosti je tomu samozřejmě tak, že ahistorické nevývojové struktury jsou vnořeny do struktur vývojových jako jejich podřízená součást, přičemž se jedná o podřízenou součást zákonitou a podřízenou. Úzký světonázorový horizont matematické logiky záleží v tom, že jako logická teorie ahistorických nevývojových struktur abstrahuje od jejich vnoření do struktur historicky vývojových, a to bez vědomí této abstrakce. Jelikož jsou ale ahistorické nevývojové struktury nutnou a zákonitou, byť podřízenou součástí ontologicky fundamentálních struktur historických vývojových, je i myšlení ve fixních kategoriích podřízenou součástí dialektickomaterialistického vývojového myšlení v kategoriích procesuálních, které je schopno pojmově zobrazit a vyjádřit procesy sebeutváření a samovývoje. Materialistická dialektická logika jako logická teorie procesu rozvoje lidského poznání tak koncipuje ideu vícestupňovitosti lidského objektivně pravdivého poznávacího myšlení, jelikož rozvíjení myšlení v poli ahistorických struktur, vypracovávání nových forem logiky pohybující se v rámci abstraktně totožného a abstraktně rozdílného umožňuje například propojit algebraické matematické struktury s algoritmickými strukturami strojového postupu robotechnice. (Viz Zelený, J.: O pravdivém a poctivém myšlení; Svoboda, Praha 1988, str. 42-62).
Materialistická dialektická logika plní funkci teorie poznání především tam, kde se jedná o filosofické otázky formální logiky, matematiky, robotiky nebo biotechnologií, které pracují s genetickým materiálem rostlinných nebo živočišných organismů či dokonce s dědičnou programovou výbavou organismu lidského. A proto se uplatňuje především v procesu pojmového zobrazení socioevoluce ve formě revolučního přechodu od kapitalismu k socialismu, kde vskutku platí, že i podstavy jevů se vyvíjejí, a proto je nutno vývojově chápat i socialistické zespolečenštění práce, výroby a výrobních prostředních. Marxismus totiž, jak je známo, hovoří o třech aspektech základní filosofické otázky: k otázkám prvotnosti a poznatelnosti přidává ještě moment revoluční přeměny světa.
Už antická řecká filosofie v podobě Zenonových aporií odhalila, že chceme-li pojmově uchopit a zobrazit již mechanický pohyb, nemůžeme tvrdit, že se kupříkladu letící šíp nalézá v jednom časovém okamžiku na jednom místě a v jiném okamžiku na místě jiném, neboť v tom případě zobrazujeme tento pohyb jako sumu klidových pojmových snímků. Chceme-li proto vyjádřit pohyb šípu v logickém výroku, musíme říci, že se v určitém časovém okamžiku nachází a současně nenachází v určitém místě a zároveň že se v tomto místě nachází v onom okamžiku a nikoli v onom okamžiku, z čehož plyne, že už jednoduchý mechanický pohyb lze pojmově zobrazit pouze jako jednotu přetržitosti a nepřetržitosti časoprostorových určení pohybu.