Vážený pane "Kobo",
je samozřejmé, že když se odkazuji na Kantův pojem "věc o sobě", pracuji s ním způsobem, jenž opravdu není příliš v souladu s Kantovou ideou, že "věc o sobě" je sice pramenem našich poznatků současně je však nepoznatelná, jelikož právě v tom spočívá Kantovo kolísání mezi materialismem a idealismem. Gnoseologicky vzato není "věc o sobě" nic jiného než pohyblivá hranice mezi věděním a nevěděním, mezi starými a novými poznatky, přičemž stane-li se díky rozvoji našeho poznání nějaká "věc o sobě" "věcí pro nás", zůstává nadále "věcí o sobě": právě proto neexistuje žádná nepřekročitelná propast mezi "věcí o sobě" a "jevem", a proto také je a může být proces rozvoje lidského poznání přechodem od poznání jedné podstaty k poznání podstaty druhé, hlubší strukturně systémové úrovni materiálního samopohybu, proto je každý atom i svět jako celek gnoseologicky nevyčerpatelný. Názor, že "věc o sobě" "není věc nepoznaná, ale věc nepoznatelná", to je právě světonázorový filosofický princip filosofického agnosticismu a skepticismu., což bylo řešení základní filosofické otázky, které svého času zastávali oni empiriokritikové, které kritizoval Lenin.
Jinak máze zajisté pravdu v tom, že objev planety Neptun svědčí především ve prospěch gravitační teorie, jež umožnila odhalit přírodní sílu, která udržuje naši sluneční soustavu v chodu a pohromadě. Současně se mi však zdá, že na tomto příkladu můžeme názorně vidět, že praxe může plnit funkci zdroje i kritéria pravdivosti našich poznatků jen tehdy, chápeme-li ji vývojově. Zdá se mi totiž, že už na počátku sedmnáctého století mohl Kepler na základě údajů o odchylkách v dráze pohybu planety Uran formulovat hypotézu o existenci nějaké další planety za Uranem - kdyby v té době už existovaly dalekohledy tak technicky dokonalé, že by mu - nebo později Newtonovi - tyto údaje poskytly.