Důsledně materialistické řešení základní filosofické otázky souhlasí s Kantem tam, kde hovoří o tom, že "věc o sobě" (neboli objektivní realita) existuje a je zdrojem našich počitků a vjemů, smyslových obrazů, empirických údajů. Nesouhlasí však s Kantem v tom, že "věc o sobě" je principálně (!) nepoznatelná. Engelsovo pojetí nevyvrací existenci "věci o sobě", ale nepoznatelnost "věci o sobě". V tomto smyslu tedy Engels nepracuje (!) s Occamovou břitvou neboli principem logické úspornosti, a tudíž tvrdit, že "věci o sobě" představují "zbytečné zmnožování entit, proto je namístě je odmítnout", znamená ztotožňovat se s filosofickým stanoviskem tak zvané "ekonomie myšlení" neboli "myšlení podle principu nejmenší ztráty sil", které bylo typické pro empiriokritickou filosofii, kterou kritizoval Lenin. (Viz Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, v citovaném českém vydání, o němž se zmiňuji v první části svého diskusního příspěvku, str. 154-159)
Humova filosofie představuje jinou verzi filosofického agnosticismu než systém Kantův. Hume nezná pojem "věci o sobě" a základní světonázorová moudrost jeho filosofického učení spočívá v tom, že nevíme a nemůžeme vědět, co je pramenem, zdrojem našich počitků a vjemů, smyslových obrazů, empirických údajů, o něž se opírá naše vědění: zda je to objektivní realita, nebo jsou tyto empirické údaje vyvolány v naší mysli božstvem, nebo se jedná o pouhé konstrukce našeho empirického individuálního já podle světonázorového vzorce "existovat je být vnímám", jak svého času pravila subjektivně idealistická filosofie George Berkeleye, která pracovala s principem "gnoseologické robionzonády" a o níž bychom tak mohli říci, že soubory a kombinace empirických údajů zkoumají soubory a kombinace empirických údajů. (Viz Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, str. 8-25) Humova filosofie představuje vlastně i základní filosofickou moudrost soudobého logického pozitivismu kupříkladu ve formě teorie "kritického racionalismu" a "principu falzifikace". Filosofický agnosticismus představuje stejně tak legitimní a legální řešení základní filosofické otázky jako důsledný (čili dialektický) materialismus, je proto s podivem, když se někdo nechce k tomuto světonázorovému řešení přihlásit, nebo si ani neuvědomuje, že ho zastává.
Jinak musím ovšem uznat, že Keplerovy zákony by samy o sobě opravdu nemohly poskytnout vodítko pro výpočet polohy Neptunu, a tudíž jsem nucen v tomto ohledu přiznat svou nedovzdělanost a hloupost - a jsem též panu "Kobovi" vděčen za to, že jsem byl nucen znovu si prostřednictvím wikipedie oživit svoje znalosti středoškolské fyziky. Nechme však Keplera Keplerem a zaměřme se v této souvislosti na Newtona, jenž dokázal nalézt algebraický vzorec gravitačního zákona - působení gravitační síly, která udržuje pohromadě planety naší sluneční soustavy. Newtonova teorie gravitační síly dokázala, že vzájemné pohyby planet v naší soustavě lze racionálně pochopit (neboli do systému uspořádat) pouze a jedině tehdy, pokud do středu této soustavy umístíme slunce, jehož hmota představuje 98,9% hmoty celé naší sluneční soustavy (údaj podle wikipedie). Právě tím byla definitivně potvrzena heliocentrická soustava a naopak zcela vyvrácen systém geocentrický. Z hlediska gravitačního zákona by tedy bylo možné na základě empirických údajů o nepravidelnostech dráhy planety Uran již v Newtonově době formulovat předpoklad, že za Uranem se nalézá nějaká další planeta. V sedmnáctém století však ještě neexistovaly dalekohledy, které by byly schopny tyto údaje poskytnout, nebyly tedy tak rozvinuty výrobní síly společnosti, a tudíž ani pozorovatelské a měřící přístroje. V tomto smyslu lze tedy například hovořit o tom, že rozvoj lidského poznání závisí na rozvoji praxe, což platí nejenom pro praxi výrobně silovou, leč i sociálně ekonomickou a sociálně politickou.
P. S. V jednom článku jsem se dočetl, že Galileo Galilei se nedostal před inkviziční soud kvůli Koperníkově soustavě, ale proto, že odhalením některých základních zákonů mechaniky dokázal nesmyslnost tak zvané "transsubstanciace" neboli přeměny chleba a vína v tělo a krev Kristovu při bohoslužbě. K tomu by bylo možné doplnit, že Galileo, jenž jako jeden z prvních počal budovat vědecké poznání přírody na základě vědeckého pokusu (čili na bázi praxe), zkoumaje tímto způsobem zákony volného pádu, rovnoměrně zrychleného či zpomaleného pohybu, odhalil také jako první setrvačný pohyb. Galileo dokázal, že při rovnoměrně přímočarém setrvačném pohybu nepůsobí na těleso žádná vnější síla, čímž vyvrátil názor aristotelovské fyziky, že i k udržování setrvačného pohybu je nutné působení vnější síly, o což se pak opíral i tak zvaný "kinetický" důkaz existence boží (neboli "důkaz boží existence z pohybu") křesťanské náboženské filosofie a teologie, jak jej nalézáme kupříkladu u Tomáše Akvinského. (Viz Störig, H. J.: Malé dějiny filozofie; Zvon, Praha 1996, str. 188-189).