Váženému panu Kobovi se nelíbil můj názor, že bůh je na rozdíl od hmoty jsoucno, které je svým ontologickým statusem principiálně nedostupné smyslovému vnímání, zásadním způsobem nadsmyslové, i když – či spíše právě proto, že – je toto tvrzení plně v souladu s dialektickomaterialistickým filosofickým světovým názorem, s důsledně materialistickým řešením základní filosofické otázky, takže prohlásil, že „v případě Berkeleyova Boha tohle neplatí, protože podle Berkeleye je Bůh zdrojem počitků. Funguje tedy… podobně jako „věci o sobě“. Nějak se jeví a nějak jinak existuje „o sobě“. V daném pojetí tedy představuje Bůh skutečně vzhledem k člověku objektivní zdroj jeho počitků a Leninově definici hmoty by měl vyhovět.“
Pomiňme námitku, která okamžitě vyvstává v mysli a ihned se dere na jazyk: totiž že zbožný anglikánský biskup Berkeley by se stěží dopustil tak strašlivého kacířství, že by boha pokládal za hmotné jsoucno, za formu hmotné tělesné substance, jelikož jsoucnost hmoty coby hmotné substance spočívá právě v tom, že coby „věc o sobě“ působí na naše smyslové orgány a vyvolává v nich „komplexy počitků“, stávajíc se tak „věcí pro nás“, a proto je ve smyslovém vnímání dána jako objektivní realita. Je přece známo, že George Berkeley se v kategoriální soustavě svojí filosofické teorie snažil vší silou vypudit pojem, filosofickou kategorii hmotné substance z přírody, aby z lidského filosofického myšlení zmizely „skeptické a bezbožné představy“, jelikož „na základě učení o hmotě čili o tělesné substanci povstaly všechny bezbožné konstrukce ateismu a odmítání náboženství“. Poté, co dle svého upřímného přesvědčení „vyvrátil absurdní filosofickou doktrínu hmoty“, mohl Berkeley v rámci své idealistické teorie poznání uznat přírodní vědy, význam a věrohodnost jejich vývodů, a to právě v tom smyslu, že vnější svět, přírodu můžeme pokládat za soubor a kombinaci počitků a vjemů „vyvolaných v naší mysli božstvem“. (Viz Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus; Svoboda, Praha 1952, str. 9-18).
Filosofická doktrína hmoty coby tělesné substance je vskutku „absurdní“ pod zorným úhlem subjektivně idealistické formule, že „existovat je být vnímán“, čili že věci, tělesa i děje a procesy v přírodě jsou „komplexy počitků“, souhrnné kombinace a soubory počitků a vjemů (zrakových, sluchových, čichových, chuťových a hmatových smyslových obrazů), z čehož plyne, že já (mé tělo, můj mozek s tělesnými orgány smyslového vnímání, atd., atp.), jenž jsem vlastně také „komplex počitků“, vnímám „komplexy počitků“ jako „komplexy počitků“, což je zajisté ta nejrozkošnější filosofie, jaká může existovat, z níž kupříkladu dále vyplývá, že člověk může vidět bez hmotné tělesné substance oční sítnice a zrakových nervů a myslet bez mozku, bez ohledu na materiálně předmětné ustrojení a prostorově geometrickou konfiguraci odpovídajících nervových struktur v šedé mozkové kůře. Aby bůh mohl vyvolávat v lidské mysli počitky, musel by být v souladu s formulí „existovat je být vnímán“ také „komplex počitků“: samozřejmě lidských, subjektivních, jelikož je nepochybné, že jiných počitků než subjektivních ve světě není a být nemůže. Je zjevné, že bůh jako „komplex subjektivních počitků“ nemůže být v této gnoseologické funkci – která je, jak se mi alespoň zdá, dle mínění váženého pana Koby ve filosofické teorii poznání zřejmě naprosto nutná a nezastupitelná – v žádném případě „věcí o sobě“. Filosofická představa, že bůh je materiální tělesná substance (neboli objektivní realita, „věc o sobě“), je vskutku ještě větší kacířství než názor Jana Viklefa, že „i po posvěcení zůstává na oltáři chléb hmotný“, takže nedochází k žádné transsubstanciaci (čili přeměně podstaty) chleba na tělo Kristovo a Kristus je v oltářní svátosti přítomen pouze symbolicky, názor, jejž pohlaváři katolické církve, shromáždění na kostnickém koncilu, připsali Janu Husovi a i kvůli němu nechali Husovo tělo spálit na kacířské hranici.
Ponecháme stranou také zjevný fakt, že páně Kobova ironie vůči Leninově definici hmoty – vážený pan Koba nám chce, jak se mi alespoň zdá, sdělit s prstem u úst sladké a podivuhodné tajemství, že Lenin (a potažmo s ním i Marx a Engels) byl v oblasti filosofické teorie vlastně nikoli materialistou, leč spíše objektivním idealistou – svědčí o příchylnosti k logice centristické pozitivistické filosofie a jejích ambicí být „světonázorově neutrálním“ proudem, třetí vývojovou linií v dějinách filosofického myšlení, která se dokáže povznést nad „jednostrannost a dogmatickou omezenost“ idealismu i materialismu jakožto „metafyzických systémů“. Zamysleme se pouze nad otázkou jak, jakým způsobem by bůh mohl v našem myšlení a vědomí vyvolávat „komplexy počitků a vjemů“.