Důsledně materialistické řešení základní filosofické otázky není v žádném případě založeno na „nepřiznaném reliktu karteziánského ontologického dualismu“ a Lenin tudíž nestaví svoje vymezení hmoty na absolutním protikladu mezi „věcí rozlehlou“ a „věcí myslící“ coby dvěma substancemi, mezi „duší“ a „tělem“, lidským poznávajícím rozumem a reálnými věcmi v prostoru a čase, kdy věci ve skutečnosti a věci v myšlení se navzájem zcela svobodně prostupují a zároveň nemají žádný společný bod, takže „věc v myšlení“ a „věc vně myšlení“ může jakožto dva světy, které nespojuje žádné společné určení, sjednotit tajemným, nepochopitelným, nadpřirozeným a zázračným způsobem pouze bůh, aby bylo možné vyřešit problém totožnosti myšlení a bytí neboli otázku pravdy. (Viz Iljenkov, E. V.: Dialektičeskaja logika, v uváděném vydání str. 7-19). Leninovo pojetí hmoty se naopak odvíjí od Spinozova světonázorového filosofického monismu, který zná pouze jednu substanci, jež má jako nekonečný hmotný přírodně kosmický celek dva atributy: časoprostorovou rozlehlost a myšlení, a tudíž nemá smysl zkoumat, jakým způsobem spojuje bůh v člověku „duši“ a „tělo“, neboť v člověku je myšlení, vědomí aktivní činnou funkcí určitým způsobem organizované hmoty lidského mozku. Lépe a přesněji řečeno: jedná se o aktivní činnou funkci člověka s mozkem, aktivní činnou funkcí člověka coby subjektu smyslově, materiálně předmětné, předmětně přetvářecí činnosti, takže ideální, racionálně smyslové a pojmově teoretické obrazy nevznikají přímo a bezprostředně ze vztahu: anatomicko-fyziologická organizace lidského mozku – myšlení a vědomí, nýbrž ze vztahu: lidská materiálně předmětná, praktická aktivita – svět jako celek. Engels v této souvislosti poznamenává: „Přírodověda i filosofie opomíjely dosud úplně vliv činnosti člověka na jeho myšlení, znají jen přírodu na jedné straně, myšlení na straně druhé. Ale právě měnění přírody člověkem, nikoli jen příroda jako taková, to je ten nejpodstatnější a nejbezprostřednější základ lidského myšlení a úměrně tomu, jak se člověk učil měnit přírodu, rostla rovněž jeho inteligence.“ (Engels, F.: Dialektika přírody, Sebrané spisy sv. 20; Svoboda, Praha 1966, str. 508).
Již několikrát jsem ukazoval, že v „Materialismu a empiriokriticismu“ rozvíjí Lenin nejenom gnoseologické, ale též i ontologické vymezení hmoty, které se odvíjí od pochopení toho, že vyjdeme-li za hranice základní otázky filosofické teorie poznání, relativizuje se absolutní protiklad mezi bytím a myšlením, hmotou a vědomím. Právě v substančním pojetí je způsobem existence hmoty pohyb (přesněji řečeno samopohyb a samovývoj), z čehož plyne, že s rozvojem strukturně systémového uspořádání forem materiálního pohybu se rozvíjí i odrazivá schopnost hmoty – v příkladě, o němž jsem se zmiňoval, může od měsíce odražené sluneční světlo dopadnout nejenom na sítnici lidského oka, leč též i kupříkladu na kámen, v kameni však rozhodně nevzniká ideální smyslový zrakový obraz měsíčního disku visícího v kosmickém prostoru –, substanční jednotě přírodní hmoty je vlastní přeměna mrtvé hmoty ve hmotu živou, čímž hmotná substance ze sebe nutně a zákonitě vyvíjí myslící mozek, neboť je v povaze hmoty spět k vývoji myslících bytostí, které aktivně a tvořivě odrážejí reálný svět v kategoriálních formách své materiálně předmětné, přetvářecí činnosti. (Opět srovnej s Engels, F.: Dialektika přírody, ve zmíněném českém vydání str. 487-488).
Ani filosofická teorie poznání v systému kategorií materialistické dialektické logiky tak v žádném případě neeliminuje aktivní subjektivní povahu lidského racionálně smyslového nazírání a poznávacího myšlení, lidských výpovědí o světě; abychom na tuto tvořivou aktivitu lidské poznávací činnosti narazili, nemusíme se v žádném případě nořit pouze do virtuálního světa nějakého „superpočítače“, v němž jakési umělé inteligence, uměle vytvořené inteligentní bytosti „žijí“ v uměle vytvořeném virtuálním prostředí a reflektují jeho prvky. Lidská smyslově předmětná praxe je v marxistické filosofii zdrojem i kritériem pravdivost lidského poznání, což znamená, že můžeme-li dokázat správnost svého pojetí nějakého přírodního či sociálně historického úkazu tím, že jej sami uděláme (vyrobíme, zhotovíme), že jej vytvoříme z jeho podmínek a nadto ho donutíme, aby sloužil našim účelům, pak jsme učinili konec kantovské nepostižitelné a nepochopitelné „věci o sobě“ – jelikož se tento námi vytvořený jev či děj sám stává „věcí o sobě“ neboli objektivní realitou, začleňuje s do nekonečné přírodně kosmické celistvosti samopohybu materiální tělesné substance, světové hmoty, zapadá do zákonitostí pohybu (samopohybu, samovývoje) objektivní reality. Už Spinoza psal o tom, že pravdivým vymezením kupříkladu kružnice je tak zvaná „intuitivní“ definice, která udává, jakým způsobem máme kružnici nakreslit. Klasický industriální proletariát dokázal „udělat“ a „vyrobit“ pouze takový typ socialismu, v jehož vlastnické struktuře se svérázná každodenní sociálně ekonomická praktická aktivita pracovníků řídícího aparátu, manévrující mezi celospolečenskou a zveličeně lokální vlastnickou funkcí, nestala dílčí a podřízenou součástí vlastnické subjektivity dělnické třídy, což činilo z pracovníků aparátu společenského řízení zvláštní společenskou třídu, která si počala dotvářet celospolečensky integrující vlastnickou subjektivitu v podobě vlastnických forem, fungujících v souladu s logikou kapitalistického soukromého vlastnictví, a tato objektivní, vnitřní, systémová vada reálně existujícího socialismu se stala základní a hlavní příčinou zhroucení jeho vlastnické a mocenské struktury. Samosprávný socialismus bude moci „udělat“ a „zhotovit“ na bázi rozvoje výrobních sil, v níž se základní výrobní silou stane všeobecná práce neboli práce kognitivního proletariátu, jenž se přetvoří na zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků v lůně kapitalismu.
Z filosofické koncepce vývoje substanční jednoty materiálně předmětného kosmického a přírodního celku zároveň vyplývá, že lze s dosti velkým úspěchem pochybovat o mínění Egona Bondyho, že hmota je „neinteligibilní“ substance; zdá se mi, že u Bondyho se jedná v souvislosti s dialektickomaterialistickým samovývojovým pojetím hmotné substance o neporozumění či o nedorozumění: ve své práci „Útěcha z ontologie“ navrhl Bondy svého času pro „moderní materialismus“ projekt tak zvané „nesubstanční ontologie“, která měla mít povahu ontologie vztahově funkcionální. Pozorný čtenář ovšem při studiu tohoto díla záhy zjistí, že autor v něm klade rovnítko mezi konceptem hmotné substance v marxistické filosofii a pojetím substance, které nalézáme v kategoriální soustavě Descartově, jenž klade, jak jsme se již zmínili, do absolutního protikladu věc prostorově geometricky rozlehlou a věc v myšlení – taková filosofická představa nevyhovuje ani celkově metafyzickému pojetí substance (neboli tak zvanému „naturalistickému panteismu) u Spinozy. Marxistická filosoficko-ekonomická teorie (čili marxistická pracovní teorie hodnoty) ukazuje na dvojakém charakteru práce (konkrétní práce vyrábí užitnou hodnotu zboží: tkadlec tká košili, švec zhotovuje boty, atd., atp., jinými slovy řečeno, konkrétní práce vyrábí předměty, které jsou složeny ze stejných molekul a atomů, v nichž obíhají tytéž protony, neutrony a elektrony jako v přírodních látkách a tělesech, jichž se dosud nedotkla lidská ruka; práce abstraktní – neboli společenská, ve zbožní výrobě se jedná o abstraktně společenskou práci – je zdrojem hodnoty této užitné hodnoty, je to společenská vlastnost košil, bot, atd., atp., jež neobsahuje ani jediný atom přirozené látkové struktury těchto věcí), že hodnotová substance vyprodukovaného zboží nabývá formu výrobního vztahu. V Marxově Kapitálu nalézáme z toho důvodu pojetí vzájemného vztahu ontologických kategorií „věc“ – „vlastnost“ – „vztah“, jež zahrnuje substančně atributivní logiku (dle formule „S je P“) ve spojení s logickou vztahově funkcionální (v souladu se schématem „x je ve vztahu s y“), čili pojetí, v němž se ve vztazích mezi věcmi projevují vlastnosti věcí, zároveň jsou však i vztahy mezi věcmi vlastnosti věcí vytvářeny.