Díky rozvíjení substanční jednoty materiálního, přírodně kosmického celku existuje ve světě pouze pohybující se hmota, která se diferencuje do těchto druhů hmotných tělesných substancí: a)jevy a děje v neživé přírodě neboli hmotná tělesa neschopná vnímání; b)živé bytosti schopné vnímat a cítit bolest nebo radost; c)živé bytosti, které jsou schopny vnímat, cítit bolest nebo radost a současně i dovedou myslet a uvědomovat si samy sebe i rozdíl mezi sebou a dalšími typy materiálních tělesných substancí. Tyto hmotné tělesné substance působí na smyslové orgány živých myslících bytostí a vyvolávají v nich počitky a vjemy, které představují subjektivní obrazy objektivního světa, protože ztělesňují „přeměnu energie vnějšího podráždění ve fakt vědomí“, přímé a bezprostřední spojení lidského vědomí s vnějším světem. Hmota je tak „věc o sobě“ neboli objektivní realita, která je v Leninově vymezení dána v racionálně smyslových počitcích a vjemech, čímž se stává „věcí pro nás“, pro poznávající subjekt, přičemž ale „jev“ vždycky zároveň zůstává „věcí o sobě“, což je pramenem utváření dialektiky relativní a absolutní pravdy v rámci objektivní pravdy. Je samozřejmé, že i když je objektivní realita v počitcích a vjemech dána, není tím ještě poznána v kategoriálních určeních podstaty a jevu, možnosti a skutečnosti, nahodilosti a nutnosti, příčiny a důsledku atd., atp.; na empirické poznání proto navazuje pojmově teoretický stupeň vývoje poznávací činnosti, která dokáže pojmově uchopit a zobrazit objektivně existující pohyb.
V soustavě kategorií dialektické logiky je určeností kategorie bytí její logická neurčitost. Hegel ukázal, že pojem „bytí“ je svým obsahem totožný s pojmem „nic“. V logice se bytí označuje spojkou „je“: všichni lidé jsou smrtelní, a jelikož je Sokrates člověk, je i Sokrates smrtelný. Chceme-li ji ale vymezit, musíme ji už mít. Ocitáme se v logickém bludném kruhu. Tento bludný kruh však svědčí pouze o tom, že odvodit bytí z logiky není možné, že bytí je hranice logického odvozování, tedy že odděluje logické a mimologické, diskursivní a intuitivní. Už Kant došel k závěru, že čistě logickými prostředky bytí odvodit nelze, ale že je nezbytné obrátit se ke smyslovému nazírání. „Bytí“ je „nic“ pouze pro logiku. Pro smyslové nazírání je to vždy „něco“. Hegel ztratil skrze svůj panlogismus, skrze idealistické ztotožnění myšlení a bytí, tento výdobytek kantovské filosofie, neboť absolutizoval sféru kompetence logiky. Grandiózní pokus logizace skutečnosti, jejž Hegel uskutečnil, se střetl s jakousi překážkou, s něčím, co se nepoddávalo logickému odvození. Tento zbytek, jenž se protivil logizaci, označil Hegel jako nahodilost. Hegel chápal proces poznání jako čistě logický proces, což ho vedlo k tomu, že gnoseologický optimismus nutnosti u něho přecházel v agnosticismus nahodilosti. Bytí odvozené čistě logickými prostředky je vždy problematické, hypotetické, které charakterizuje pouze větší či menší stupeň pravděpodobnosti. V tom případě můžeme dokonce mluvit o „maximální pravděpodobnosti“, nikdy však o věrohodnosti. Ta je výdobytkem smyslovosti, bezprostředního nazírání. A v tomto ohledu stojí smyslovost „výše“ než logické myšlení.
A již z výše zmíněného důvodu je hmota v Leninově vymezení jsoucno, jehož existence je zcela nezpochybnitelná. Ani ta nejmystičtější náboženská či nábožensko-filosofická učení si nedovolují zapochybovat o existenci hmotného světa, neodvažují se prohlašovat, že v existenci hmoty (například v podobě lidského těla) lze pouze věřit. V logice Leninovy definice hmoty je bůh naopak „věc o sobě“, která není a nemůže být dána v počitcích a vjemech, nemůže se přeměnit ve „věc pro nás“, takže už na empirickém stádiu poznání nelze existenci boha doložit, nemůžeme o něm tvrdit, že je nějakou objektivní realitou, která v nás vyvolává počitky, protože nemůžeme nijakým způsobem prokázat, že je vůbec nějakou realitou; a proto není divu, že ani logické myšlení nedovede boží existenci dokázat, ani vyvrátit. Boží existence je tedy čistě „metafyzické“ jsoucno, které lze postihnout pouze a jedině slepou, iracionální vírou, jíž nábožensko-filosofické a teologické systémy označují za „milost boží“, díky níž může v lidské „duši“ dojít k „zázraku božího zjevení“, a tudíž nepřekvapuje, že zakladatel náboženského existencialismu Kierkegaard pokládal víru v boha, za „akt nejvyšší lidské odvahy a tvůrčí svobody“. Není divu, že boží existenci pokládají tato mysticko-iracionální učení za „nejvyšší úroveň bytí“, za ztělesnění „světla“, „dobra“ a „pravdy“, kdežto existenci hmoty za ztělesnění „tmy“, „zla“ a „lži“.
V souladu se světonázorovou formulí Berkeleyova filosofického učení – jehož principem (česky řečeno východiskem) je tak zvaná „gnoseologická robinzonáda“, což znamená, že ono „Já“, které je v tomto systému „sluncem“ a středem světa, má individuálně psychologickou povahu, a proto se toto učení nazývá solipsismus – „existovat je být vnímán“, podle níž se hmota, hmotná tělesná substance rovná „nic“, je bůh „komplex počitků“, jenž v nás, kteří jsme samozřejmě také „komplexy počitků“, působí tím způsobem, že „komplexy počitků“ vnímáme a prožíváme jako „komplexy počitků“. To je vskutku převelice půvabná a krásná filosofická teorie, která zajisté již nemusí nic dále vysvětlovat. Dlužno dodat, že ji ještě vylepšil zakladatel moderního novověkého skepticismu David Hume, dle jehož mínění nelze dokázat, že „komplexy počitků“ mají vnější zdroj ve hmotné substanci, jak praví materialisté, ani že jejich zdrojem je „Vůle Nejvyšší Bytosti“, jak se dozvídáme od idealistů, a proto bude nejlépe, když budeme hovořit pouze o „komplexech počitků“, aniž bychom pátrali po nějakém jejich vnějším zdroji, čímž se osvobodíme od „jednostrannosti“ materialismu i idealismu a překonáme tak „dogmatický protiklad těchto metafyzických systémů“. Pak již můžeme meditovat, zda jsou ony „komplexy počitků“ přímo a bezprostředně v souladu s pojmy, jak se o tom rozepisují teorie o „principu verifikace“, nebo zda pro rozvíjení vědeckých teorií nebude lépe, budou-li si hledat nikoli ty „komplexy počitků“, které by je faktograficky potvrzovaly, leč spíše naopak ony „komplexy počitků“, jež dané teorie zpochybňují a vyvracejí, jak praví „princip falzifikace“. Byl to právě Hume, jenž stanovil podstatu i „konečný závěr filosofické moudrost“ logického pozitivismu spolu s kritickým racionalismem – a vlastně i se všemi dalšími názorovými konstrukcemi a myšlenkovými proudy postmarxistické buržoazní filosofie. Líbeznou teorii o tom, že vnější svět, přírodu můžeme pokládat za „komplex“ či „kombinaci“ počitků a vjemů, vyvolaných v naší mysli božstvem, které samo o sobě není také ničím jiným než „komplexem“ či „kombinací“ počitků a vjemů (řečeno materialisticky: plodem mysticko-poetické, básnivé imaginace lidí a národů), lze možná ještě vyšperkovat poukazem na empiriokritickou „kritiku introjekce“, podle níž nemusí být kupříkladu zrakové vnímání nutně spojeno s „tělesnou substancí“ oka, oční sítnice a zrakových nervů a lidský mozek nemusí být nezbytně orgánem myšlení, takže můžeme klidně vidět bez oka a myslet bez mozku, čehož makavým důkazem je právě tato nádherná a skvostná filosofická teorie. (Viz Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, v uváděném českém vydání str. 53-83).