Zdá se mi, že názor, podle něhož „Berkeleyův Bůh splňuje podmínky, které stanoví Leninova definice pro hmotu“, je dozvukem kritických výpadů, jimiž svého času zasypávali ruští machisté vynikajícího ruského marxistu Plechanova. Tehdy se bylo možné dozvědět, že „materialisté upadají v kantiánství“, jelikož připouštějí existenci „věcí o sobě“ (neboli věcí mimo našeho vědomí, objektivní reality), čímž „zdvojují svět“ a „hlásají dualismus“, neboť za jevy a bezprostředními smyslovými údaji je u nich jakýsi „fetiš“, „idol“, „absolutno“, „pramen metafyziky“ či „dvojník náboženství“ a vytvářejí tak „kult svaté hmoty“. Dovolím si ale trochu zapochybovat o tom, že by vážený pan Koba pokládal své vlastní tělo (ruce, nohy, trup, hlavu, atd., atp.) za „komplex počitků, které v jeho myšlení a vědomí vyvolala božská všemohoucí a láskyplná, spásonosná vůle“, že by jej považoval za pouhou „smyslovou představu“, jež objektivně reálně neexistuje coby hmotná tělesná substance. Leninovu definici hmoty je možné na berkeleyovského boha uplatnit pouze tím způsobem, že zcela vyvrací boží existenci a dokazuje nesmyslnost, naprostou absurditu subjektivně idealistické a fideistické (neboli možnost dosažení objektivní pravdy popírající) teorie poznání i všech dalších nábožensko-filosofických doktrín.
Nepochybuji o tom, že „olomoucký filosof Filip Tvrdý je ateista a s náboženstvím a filosofickým teismem často ostře polemizuje“, o čemž se prý lze přesvědčit na celé řadě ateistických webů, které odkazují na jeho blog. Profesor Ernst Mach byl svého času nejen vynikající fyzik, možná stejně geniální jako Einstein, ale i pokrokový veřejný činitel, jenž se angažoval v proticírkevním volnomyšlenkářském hnutí. Je ovšem zvláštní, že ve svých filosofických teoriích „elementů světa“, „principiální koordinace subjektu a objektu, Já a okolí“ nebo „kritiky introjekce“, jimiž Ernst Mach spoluvytvářel tak zvaný „psychologický pozitivismus“, jenž do dějin filosofie vešel též pod názvem „empiriokriticismus“ nebo „machismus“, vždy profesor Mach pokládal za svého ideově teoretického odpůrce a protivníka filosofický materialismus. Domnívám, že ateistou – a například odpůrcem restitucí církevního majetku – bude i vážený pan Koba. Právě proto je ale zvláštní, že, jak se mi alespoň zdá, považuje filosofujícího biskupa anglikánské církve Berkeleye za „přemýšlivého analytika“ a „hloubavého filosofického myslitele“, přičemž na Leninově vymezení hmoty hledá slabiny, které tam prostě nejsou, protože, jak znovu opakuji a zdůrazňuji, Lenin se při svém definování hmoty pohybuje v rámci a hranicích důsledně materialistického řešení základní filosofické otázky, dle něhož je hmota (bytí, fyzické, příroda) prvotní a základní, kdežto vědomí (myšlení, psychické, duch) je v poměru k hmotě druhotné a od ní odvozené, řešení, které naprosto popírá, že by bůh byl jako hmota objektivní realitou, jež v nás vyvolává počitky a vjemy, smyslové obrazy, a tudíž zcela vyvrací všechny filosofické teorie subjektivního, objektivního i náboženského idealismu.
A na úplný závěr se musím zmínit o článku „Kapitalismus končí“, jejž jsem si stáhl z internetového serveru Britských listů. Autor článku kladně oceňuje Marxovo pojetí všeobecné práce neboli „výstavbu továren na výrobu kognitariárních proletářů“ pro překonání kapitalismu. Slabinou statě ovšem je, že přechod od kapitalismu k postkapitalistickému výrobnímu způsobu – autor nehovoří o socialismu, ale o „sdílené ekonomice“, takže spatřuje přeměněnou formu všeobecné práce v rozvíjení vlastnické spoluúčasti zaměstnanců –, v jehož průběhu mají v lůně kapitalistických výrobních vztahů a pórech třídně sociální strukturace kapitalistické občanské společnosti vznikat zárodky třídy samosprávných vlastníků, má probíhat plynule, spontánně a samočinně, čímž autor vlastně opakuje, aniž si toho není možná ani vědom, názory, které hlásal svého času Eduard Bernstein a další pravicoví vůdcové reformistické druhé Internacionály. Současně je zjevné, že autor článku je postmoderní levicový intelektuál, jehož krásná duše sice dýše láskou k celému lidstvu i světu, on sám však nehodlá pro přiblížení socialistické budoucnosti lidstva hnout ani prstem. A to je dějinotvorná role autora této stati ještě o poznání lepší než sociálně historická úloha jiných postmoderních levicových intelektuálů, kteří pořádají mezinárodní vědecké konference, na nichž pronášejí nadšené referáty o tom, jak bude vypadat svět po kapitalismu, aniž by zatím ze systému globalizovaného kapitalistického vykořisťování ubyl alespoň jediný sociálně ekonomický atom. I přes tyto slabiny však článek dokládá, že názory Pepy Hellera i mojí maličkosti, které se snaží propagovat tato webová stránka, nejsou tak zcela mimo realitu vývojových tendencí globalizovaného kapitalismu.