Klasik vědeckofantastické literatury, polský spisovatel Stanislav Lem, napsal svého času knihu „Dokonalá prázdnota“, která, jak stojí v úvodu, představuje soubor recenzí na knihy, jež nebyly nikdy napsány. Jedna z takových knížek nese název „Non serviam!“, což se dá do češtiny přeložit jako „Nesloužím!“ nebo „Nebudu sloužit!“ – slova, která údajně vmetl Lucifer jako padlý anděl do tváře svému božskému stvořiteli. Fiktivní literární dílo pojednává o svérázném herním počítačovém programu, jenž dává vzniknout virtuálnímu světu, v němž ožívá a rozvíjí se kultura a civilizace umělých myslících bytostí zvaných personoidé.
Prostředí, ve které se personoidé pohybují i „obydlí“, v nichž žijí, je vytvářeno matematicky. Matematika, která má být pro personoidy „objektivní realitou“ jejich virtuálního světa, je ovšem neočekává plně „připravena“, ale v jistém smyslu „schoulená“, „nedořečená“ a „latentní“, protože je pouze souborem určitých perspektivních možností, určitých cest obsažených v příslušně naprogramovaných jednotkách počítače. Jelikož se personoidé nesetkávají s jednou provždy daným, hotovým a znehybnělým světem, záleží pouze na nich, na jejich vlastní aktivitě a iniciativě, jak bude jejich svět, jehož jediným rozměrem je čas, vypadat ve svých „jednotlivostech“.
Poté, co experimentátor uvede herní program do chodu, začnou se personoidé intelektuálně rozvíjet – vždyť nemají žádné tělo, jenom duši, jsouce tak podobni andělům, kteří nemohou hřešit, těl nemajíce – a tak již po několika generacích kulturních a civilizačního vývoje si personoidé počnou klást otázku, zda měl jejich svět nějakého božského stvořitele, chápaného osobně a monoteisticky, nebo zda vznikl zcela spontánně, nezávisle na transcendentní tvůrčí aktivitě, obdařené vůlí a znalé své věci. Řešení záhady svého původu, k němuž personoidé dospějí, když se rozdělí na „božata“ (věřící v boha) a „nebožata“ (nevěřící v boha), je zcela příznačné: bůh nemá právo trestat někoho za to, že v něj nevěří. Není-li o nějaké věci zcela jistě známo, že existuje, pak, pokud by se hypotéza, že ona věc neexistuje, dala odůvodnit, žádný spravedlivý soud nikoho neodsoudí za to, že existenci oné věci popírá. Buď je bůh absolutně spravedlivý – a v tom případě si nemůže osobovat právo potrestat „nebožata“ za to, že jsou „nebožaty“ –, nebo bude přece jen nevěřící trestat, což z logického hlediska znamená, že božský stvořitel není absolutně spravedlivý. A stejně tak i naopak: bůh nemůže poskytovat „božatům“ nějaká zvláštní privilegia za to, že jsou „božaty“ v porovnání s „nebožaty“, neboť kdyby tak činil, pak by to z logického hlediska opět znamenalo, že božský stvořitel není absolutně spravedlivý.
Pokud by tedy vskutku existoval nějaký všemohoucí božský stvořitel, musel by mít neustále na zřeteli, že když vytváří rozumné bytosti, nemůže se cítit oprávněn požadovat od nich jakákoli privilegia – lásku, vděk či jakékoliv služby. Může svět myslících bytostí zvětšovat nebo zmenšovat, zrychlovat nebo zpomalovat jeho čas, měnit způsob i běh jejich percepce, likvidovat je, dělit, rozmnožovat a přetvářet ontologickou základnu jejich bytí. Z jejich hlediska bude všemohoucí, ale z toho věru nevyplývá, že by mu za to mělo od nich cokoli náležet. A to by ještě onen božský stvořitel musel být rád, že jím stvořené inteligentní bytosti nedospějí při řešení záhady svého původu k závěru, že pokud je božský všemohoucí stvořitel zároveň i vševědoucí, pak by měl zajisté vědět i to, že vůbec neexistuje.
V tomto příběhu lze na „boha“ vskutku uplatnit Leninovo vymezení hmoty, ovšem jenom proto, že „božským stvořitelem“ je zde živá myslící bytost s hmotnou tělesnou substancí z masa a krve, experimentátor coby „truchlivý bůh“, jenž si s rostoucím smutkem uvědomuje, že účty za elektřinu, díky níž povstal z „ničeho“ virtuální svět personoidů, nemůže platit věčně.