Když Lenin píše na inkriminovaném místě „Materialismu a empiriokriticismu“, že „budeme pokládat vnější svět, přírodu za „kombinaci počitků“, vyvolaných v naší mysli božstvem“ (Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, ve zmiňovaném českém vydání str. 16), parafrázuje v průběhu kritiky filosofického učení George Berkeleye jeho cimrmanovský „úkrok stranou“ od solipsistické varianty subjektivního idealismu k idealismu objektivnímu, fakt, že se Berkeley uchyluje k otevřenému náboženskému mysticismu, jelikož se zbožný filosofující anglikánský biskup zalekl toho, že jeho filosofická světonázorová formulace „existovat je (znamená) být vnímán“, podle níž jsou věci pouhými „komplexy počitků“, nejenom že mění hmotnou tělesnou substanci v „nic“, leč v souladu s ní je i bůh zbožných křesťanů coby „komplex počitků“ pouhou „pracovní hypotézou“ a „fiktivním pojmem“, „iluzorní smyslovou představou“. Současně je nepochybné, že Lenin zde zcela odmítá fideistickou teorií poznání, podle níž bůh vyvolává v naší mysli empirické a pojmově teoretické poznatky a závěry přírodních věd podobně tajemným, nepochopitelným a zázračným způsobem, jako když se díky neposkvrněnému početí zrodil v lidské podobě.
Pouze člověk se zvláštním talentem nepochopit elementární ideově teoretické postuláty dialektickomaterialistického řešení základní filosofické otázky v marxistické filosofii, jimž může jinak porozumět tříleté děcko, pokud jim porozumět chce, může tvrdit, že prvotnost hmoty coby objektivní reality ve vztahu k lidskému vědomí a myšlení se rovná údajné prvotnosti boha – jehož si vymyslel člověk – v poměru k lidskému vědomí a myšlení, a tudíž že na Berkeleyova boha lze uplatnit Leninovu definici hmoty. Maně si přitom vzpomínám na jedno ukrajinské pořekadlo, jehož logický smysl tkví ve varování před sofistickým překrucováním zákonů klasické aristotelovské formální logiky: „na horodi buzina, u Kijevi ďaďko“ („na zahradě plevel a v Kyjevě strejda“), což souvisí s okřídleným českým úslovím, že nelze klást rovnítko mezi hodinky a holinky jenom proto, že se obojí natahuje, nebo se známým Engelsovým výrokem, že když zařadíme kartáč na boty do třídy savců, nedostane ještě pouze z toho důvodu kartáč mléčné žlázy. Snaha zrušit základní filosofickou otázku, tedy otázku prvotnosti a druhotnosti hmoty a vědomí, setřít rozdíly mezi jejím materialistickým a idealistickým řešením – to je základní filosofická moudrost teorie „kritického racionalismu“, k níž se, jak se mi alespoň zdá, hlásí vážený pan Koba, moudrost, jež nepřekonává, leč naopak znovu oživuje ontologický světonázorový dualismus „věci rozlehlé a nemyslící“ a „věci myslící a nerozlehlé“, „netělesné duše“ a „bezduchého těla“ ve filosofické teorii poznání René Descarta, z nichž ani jedna z těchto dvou substancí není ani prvotní, ani druhotná.
Domnívám se, že základní světonázorové krédo filosofické teorie poznání tohoto „kritického racionalismu“ spočívá v tom, že je vlastně úplně jedno, zda věci vnějšího světa jsou formami objektivní reality (čili „věcmi o sobě“), nebo jsou to „komplexy“ či „kombinace“ zrakových, sluchových, chuťových, čichových a hmatových počitků a vjemů, které si vytváříme jako jednotlivci (coby „gnoseologičtí Robinzoni“) nebo díky transcendentální subjektivitě lidského rodu, či zda v naší mysli vyvolává ony „kombinace“ a „komplexy“ počitků a vjemů zázračným způsobem jakási nadpřirozená, mystická síla. Je nepochybné, že stoupenec takového filosofického učení se může subjektivně pokládat za ateistu a „rozhodně polemizovat s náboženstvím a teologií“, zdá se mi však, že se jedná o ateismus velice zvláštního ražení.