alter-nativa

Diskusní téma: Evžen Smrkovský - ZÁKLADNÍ SPOLEČENSKÝ PROBLÉM - JAKÉ VLASTNICTVÍ

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Evžen Smrkovský - ZÁKLADNÍ SPOLEČENSKÝ PROBLÉM - JAKÉ VLASTNICTVÍ

29.12.2014 20:58

V souvislosti s kolapsem socialistického tábora a vytvořením, v podstatě, monopolárního světa se znovu vynořily otázky a floskule, které  menší část populace stále intenzívně dráždí, větší část populace, jak se zdá  pálí problémy jiné. Jde o otázku vlastnictví výrobních prostředků. Ukazuje se, že stále větším problémem  není výroba  ale  spravedlivé přerozdělení hodnot. A to prakticky  soukromé vlastnictví z principu vylučuje.

Po převratu v roce 1989 se ujala floskule V. Klause – stát je nejhorším vlastníkem. Ukazuje se, že  jde o velmi zploštělé, zavádějící,  účelové, nedomyšlené  (nebo naopak možná dobře promyslené tvrzení k zlegalizování osobního  obohacení hrstky informovaných a pacifikaci zbytku národa s následným okradením. Je to tvrzení, které po něm tehdy opakovala v pochybné, uměle pomocí medií vytvořené euforii,  zfanatizovaná značná  část národa. Jeho rétoriku převzali i jeho kamarádi, presentovaní medii národu jako ekonomičtí odborníci.  Kdo  se tomuto názoru postavil, okamžitě dostal patřičnou dehonestující nálepku.

Jako trapní nepřipravení školáci vypadali údajní ekonomičtí odborníci V. Dlouhý a  J. Švejnar v diskusi s J. E. Stiglitzem, když jim na internetu v příkladech dokázal, že Klausova floskule je nesmysl. Samozřejmě by bylo možno okolo této otázky široce diskutovat, uvádět příklady, pokládat předpoklady, psát články a disertace. Skutečností je, že privatizace nic pozitivního občanovi nepřinesla, naopak hamižnost privátních majitelů způsobila společnosti řadu nových problémů. Asi by taková “reforma“nedopadla tak nepříznivě, kdyby ji prováděl racionálně uvažující člověk typu Tomáše Bati a nikoliv samolibí školometi v čele s Klausem, Dlouhým, Ježkem... . Nejspíš by taková reforma přinesla jiné problémy, dané právě soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a motivací jejich vlastníků. Národní ztráta by byla patrně menší. Modlou i cílem zdatného podnikatele je zisk a tomu se podřizuje vše,  někdy až za  hranou platných norem.

V posledních letech se diskutuje koncepce, za jejíhož hlavního propagátora snad lze označit  J. Hellera. Jde o  – tzv. samosprávné vlastnictví, které má motivovat pracovníka k uvědomělé činnosti. Je však otázkou, zda - pokud jde o kvalitu, výkonnost, inovaci, péči o rozvoj zaměstnance  i rozvoj podniku, nebyl  systém T. Bati promyšlenější a proto dokonalejší. Ostatní problémy – tedy všeobecnou zaměstnanost, lidskou důstojnost, sebevědomí jedince, tedy společenské problémy však neřeší ani praktický T. Baťa, ani teoretický J. Heller.  

Z tohoto hlediska i současný “šlágr“, s kterým přišel Andrej Babiš a s kterým zatím získává významnou společenskou a následně politickou podporu – tedy vést či řídit společnost, státní ekonomiku jako firmu – je nutno principiálně považovat jen za kosmetický nátěr. Samozřejmě, pokud se A. Babišovi podaří záměr zrealizovat, ubude nejspíš podvodů, machinací až zlodějen, zlepší se finanční bilance státu. Avšak základní problém doby – vytvoření podmínek pro důstojný život občana se mu podařit nemůže. Zcela totiž ignoruje  problém vlivu vědeckého i technického poznání a inovací na výrobu, snižování pracnosti a tím i nároků na kvantitu pracovních sil. Vztahy jsou pak ještě složitější, pokud se k dané situaci přidají nároky plynoucí s proklamovanými lidskými právy.

V tomto ohledu je na místě uvést údajnou odpověď A. Einsteina, který na otázku zda preferuje socializmus či kapitalizmus stroze a jednoznačně odpověděl – socializmus, protože tento podřizuje výrobu potřebám občanů, kdežto kapitalizmus ji podřizuje  zisku. Znalci Marxe by asi použili jiné vyjádření,  vyjádření A. Einsteina považuji v daném okamžiku za výstižnější a lepší,  jednak pro svojí strohost, logiku, jasnost a zejména proto, že jeho postoje a výroky nebyly v minulém období politiky a politruky, novodobými farizeji zkompromitovány.

Svého času se při výuce politické ekonomie uváděl citát   (údajně V. I. Lenina) – stát může řídit i kuchařka. Toto tvrzení nutně provokuje srovnání s volebním motem, výrokem A. Babiše, který, jak bylo výše zmíněno, chce stát řídit jako firmu. Z hlediska současných společenských problémů se ukazuje  Leninův výrok jako logičtější a poctivější než záměr zformulovaný A. Babišem a vede  k vyslovení názoru vyjádřeného zkratkou

                          – stát je nutno řídit jako (funkční)  rodinu.

Takovýto přístup zohledňuje a umožňuje řešit jak výše zmíněný rozpor  vyvolaný vědeckými i technickými  objevy a inovacemi, které snižují nároky na  dosud nutné množství pracovní síly v oblasti výroby, ale vytváří i prostor na  zajištění takových činností, které sice z hlediska provozu společnosti nejsou okamžitě nezbytné, ale jejichž řešení  z hlediska udržení popřípadě zlepšení kvality života celé společnosti je či bude v průběhu času nutné až nezbytné.  Tedy generuje široké spektrum a množství společensky účelných pracovních příležitostí. V rodině je takovým příměrem např. banalita – mytí nádobí, vymalování bytu, vypletí záhonku či péče o květináče v okně  apod., ale i věci závažnější – řádná výchova potomstva, výběr učebního oboru, školy, péče o jeho duševní i zdravotní vývoj. Jde tedy o   činnosti či  investice, které se rodině nemusí vrátit, nicméně pro garanci pokračování jejího vývoje potažmo života mají  rovněž existenční význam. Jen funkční rodina investuje do intelektuálního i celkového rozvoje svého člena prostředky, které se jí nemusí vrátit, nicméně nejsou to prostředky vyhozené, protože obohacují nějakou formou přímo život jejího člena, jeho potenciální zařazení, umístění ve společnosti a nepřímo i samotnou společnost.

Rovněž společnost – stejně jako rodina - stojí před problémy,  které  nejsou bezprostředně (pro společnost existenčně) důležité, z hlediska perspektivy  však existenčně důležité mohou být již zítra. Společnost má prostředky i pracovní sílu, tedy potenciál  pro hledání jejich řešení.  A jejich vynaložení je v souladu s cíli a potřebami společnosti, je  v rozporu s logikou firmy, ale je v souladu s logikou rodiny. Takový přístup, na rozdíl ostatních  námětů a přístupů  nedeformuje člověka, nedegraduje ho, naopak mu umožňuje plnohodnotný život. Činností, které by občanovi usnadnily život, udělaly ho pestřejší, barevnější, bezpečnější je nevyčerpatelné množství – počínaje zmíněnými květinami, záhony, péčí o zachování životního prostředí přes hledání nových zdrojů a úspor energie, účinnějších zařízení, nových materiálů, dopravních prostředků,péčí o dorost i seniory, bojem s nemocemi … . Jedině přístup a program komunistů, zbavený balastu, minulých nedostatků  (na nichž ovšem mají minimálně stejný podíl – jak bylo jinde naznačeno - i jejich nepřátelé) a poznání  minulosti  mohou garantovat další vývoj společnosti a účelnou úplnou zaměstnanost populace. Zaměstnání, povinnost pracovat, by mělo být až na výjimečné jedince zakotveno v zákonu.  Zdá se, že jedině takový přístup k potřebám společnosti může odstranit diskriminaci, ponižování  a devastaci člověka – občana, příslušníka společnosti.

Při úvahách o perspektivní organizaci společnosti je snad na místě i zmínka o  staronovém objevu - pokusu řešení problému – rozporu mezi vědeckým a technickým pokrokem na straně jedné a s tím spojeným snižováním nároků na množství pracovních sil na straně druhé – o tzv.  kurzarbeitru, tedy o snižování délky pracovního týdne. Jistě při povrchním pohledu se taková myšlenka může zdát někomu jako nosná – ve skutečnosti však je plýtváním potenciálu člověka, tedy kapitálu celé společnosti.

Podobně demotivující a ve svých důsledcích protispolečenské  se jeví i návrhy na automatické přidělování jakési základní částky každému občanovi (ať už pracoval či nikoliv), která by mu umožňovala jakýsi nuzný život bez zaměstnání. Jde o tzv. nepodmíněný základní příjem. Jaký degradační vliv má takový způsob života na jedince lze pozorovat v některých případech v rodinách potomků zbohatlíků. Konečně zaopatření každého jedince částkou na přežití negarantuje, že to bude pro některého z nich dost, že nebude hledat možnosti rychlého zbohatnutí nejrůznějšími podvody, krádežemi, násilím. Ukazuje se, že skutečně je poměrně málo jedinců, kteří, pokud mají dostatek času jsou schopni ho racionálně využívat k  rozvoji své osoby a ne k ohrožování zbytku populace. I takovéto úvahy jsou produktem, důsledkem pokusů o utopické řešení vlastnických vztahů.

Řád v životě jedince  jeho samotného kultivuje, prospívá však i celé společnosti. Kdo v produktivním věku zažil vládu komunistů  tak si jistě vybaví, jakému množství dělníků a techniků umožňoval tento režim zvyšování kvalifikace, doplňování vzdělání ve večerním či dálkovém studiu. Systém unesl - už při tehdejší výkonnosti - zajištění jejich bezplatného studia, s tím souvisejících výpadků ve výrobě  i další úlevy, které byly s tím spojené, aniž by v něm v té době byli žebráci, bezdomovci, hladovějící a nezaměstnaní. Tedy nejrůznější  formy dalšího vzdělávání populace, zájmové tvůrčí činnosti mohou být vhodným doplňkem života společnosti, neboť kvalifikovanější občan, občan s větším rozhledem je i kapitálem nového typu společnosti.

Společnost, má-li prosperovat musí mít koncepci, její jednotlivé segmenty musí umožňovat vytvořit funkční, propojený komplexní celek. Polistopadové jančení nekomunistických vládců vedlo k rozvratu ve školství, zajištění odborného dorostu, výchově odborníků a specialistů a to přesto, že krajané z Ameriky, Francie a dalších zemí s tehdy ještě konkurenčním společenským  systémem varovali před kopírováním či transportem  systémů z těchto zemí. Jak tragikomické (a drahé) jsou nekonečné reformy ve školství, rozvoz maturitních zadání, jejich vyhodnocení, nové pokusy zavedení porovnatelných maturit atd. Rovněž dopady rekvalifikací jsou tristní. Zvýšil se počet zaučených, výrazně klesl počet vyučených, je mnoho fušérů a nedostatek odborníků. Takováto transformace, přeškolování vede jen k poklesu úrovně, kvality pracovní síly. Školství z minulého režimu lze vytknout snad jen nebezpečnou preferenci segmentu společenských věd, povyšovanou někdy  nad všechny ostatní odborné discipliny, jeho transformaci (vědy na víru) na státní náboženství, které umožňovalo fanatizmus a nebo komediantství – obojí je však špatné. Tento přístup vyráběl bezděky fanatiky, ale i chytráky a herce – ve svých důsledcích  naprosto zbytečně nepřátele systému, indukoval v povědomí  občana podezření že to je v praktickém životě všechno trochu jinak, vedl ho k pochybným spekulacím,  srážel jeho důstojnost řádného občana a  vedl ho k podvádění systému, ale i sebe sama. K erozi logiky formování jeho občanského postoje pak přispívaly někdy diskutabilní rozhodnutí nejrůznějších komisí, kolektivů, ale i soudů. Tento systém měl sice svůj vývoj, s lety směřoval  k lepšímu prostředí, avšak s nedostatečnou rychlostí. Zcela jistě byly   naprosto odlišné poměry v letech padesátých, šedesátých a dalších. Dosažení občana na svá práva se postupně stávalo snazší a to nejen z hlediska paragrafů, ale i soudních nákladů, prosazení práva bylo jednodušší, transparentnější, než je tomu v současnosti. Současné soudnictví umožňující vyhýbání se trestu, nekonečná opravná rozhodnutí soudů a jejich možná i záměrná nečinnost je atrapou tohoto společenského institutu. Lze jen odhadovat a diskutovat o tom, jak rychle by pokračovala náprava průvodních nedostatků v našem předchozím systému, kdyby nebyl intenzívně atakován nepřátelskými akcemi, dotovanými konkurenčním kapitalistickým systémem. Asi by bylo nespravedlivé absolutně odsuzovat tehdejší vedení socialistických států za jejich neadekvátní reakce na provokace okolního světa  nebo  vyčítat občanovi, že silněji nevyžadoval  důsledné  prosazování platných právních norem. Ze skutečných  chyb a zbytečně vyvolaných utrpení je třeba se obecně poučit, aby se zabránili recidivám.