Josef Heller - Lesk a bída filozofie neomarxismu aneb Je Gaspár Miklos Tamás marxista?

Mezi pozoruhodné osobnosti filosofie, která se v současné době v Evropě hlásí k marxismu patří maďarský filosof  Gaspár Miklos Tamás. Není to žádný mladík objevující marxismus, ale zkušený 69 letý teoretik i praktik, který byl v době kadárovského režimu jako liberální opozičník vyhoštěn z Maďarska a po svém návratu v důsledku politických změn  se aktivně a ve vedoucích pozicích angažoval v duchu neokonzervativní a neoliberální ideologie a politiky. Vždy však  skončil jako disident svého směru, aby nakonec, znechucen obnoveným kapitalismem stejně jako „reálným socialismem“, obrátil svou pozornost k marxismu. Pokud ho označuji jako neomarxistu, pak pouze v tomto smyslu,jako teoretika, který k marxismu došel jaksi dodatečně, s další vlnou, po podstatných změnách, které nastaly ve světě. Rozhodně neužívám tento pojem tak, jak se doslova přes noc stalo módou zejména na pravici a mezi stalinisty– tj. jako pejorativního názvu označujícího každého, kdo se nedává strhnout vlnou iluzorního antiglobalismu-izolacionismu, nacionalismu, šovinismu a xenofóbie  na rasovém základě. Je s podivem, že právě tito nacionalističtí populisté i pohrobci vládnoucí třídy protosocialismu  svorně zařazují mezi neomarxisty kde koho, ať už jde o teoretiky sloužící jedné skupině globální buržoasie či dokonce přední  nositele snah o jednopol´ární „americký svět“ – Brzezinského,Kiesingera, Clintonovou, Obamu apod., nebo o humanisticky orientované, od života odtržené   intelektuály, kteří pouze nejsou s to pochopit, že i ideologie akcentující lidská práva a vstřícnost k migrantům může být nástrojem, rafinované manipulace v zájmu jiné globálně kapitalistické elity, ignorující vážná nebezpečí  islamistického neofašismu. Zdá se mi, že všichni, kdo jsou dnes označováni za neomarxisty a viníky migrační krize a globalismu mají společné jen jedno – to, že se skutečným marxismem nemají nic společného, neřku-li, že by znali dílo klasiků.

    O G.Tamásovi se toto říci nedá. On ve svém vývoji o marxismus opravdu zavadil a leccos i pochopil. Některé jeho postřehy konvenují i koncepcím, které hájí autor těchto řádků a řada dalších členů či sympatizantů kolem odborného zázemí či orgánů KSČM. Zaměříme se na české vydání určitého výboru z Tamásových prací  z počátku 21. století (G.M.Tamás-K filosofii socialismu. Praha. Filosofia 1916) který  dokazuje i určité vyzrávání a zpevňování marxismu blízkých názorů G.Tamáse. Lze však ho skutečně označit za marxistu, který plně využívá celého potenciálu názorů klasiků i jejich významných následovníků, jehož texty prozrazují, že klíčové texty autentického marxismu skutečně zná?

    Charakteristické pro něj i pro jiné teoretiky, včetně těch, kteří prožili svůj život v zemích protosocialismu a u nichž by se znalost klíčových textů, kategorií, zákonů, zkrátka celé metodologie klasiků dala  očekávat, je, že k marxismu dospívá tzv. z druhé ruky, přes diskurs v západních zemích, především v zemích anglosaských,.zejména v USA. Nevýhodou řady nás marxistů z Východu je, že jsme s tímto západním diskursem poměrně málo obeznámeni (mimo jiné i díky jazykové bariéře) a můžeme ho proto posuzovat jen s velkými výhradami. Za sebe mohu jen konstatovat, že jsem často jen nevěřícně zíral na občas přeložené  texty označované jako marxistické, případně dokonce jako texty předních marxistů.

     Nemohu sdílet široké pluralistické pojetí marxismu,do nějž jsou zařazovány směry, které odmítají teorii pracovní hodnoty, mají problémy s materialistickým pojetím dějin nebo s existencí tříd a logikou překonání kapitalismu skrze třídu, která si nemůže pomoci z postavení třídy vykořisťované a ovládané jinak, než tím že osvobodí současně celou společnost. Rád připouštím, že tyto směry odmítající doslova srdce marxismu a jeho hlavní pilíře mohou být ovlivněny těmi či oněmi prvky marxistické metodologie, především antikapitalismem, nejsem dogmatik lpějící na každém písmeni klasiků,což spolu s PhDr.Františkem Neužilem dokazujeme v našich textech, ale každý ideový směr má přece svou určitost, která se dá specifikovat. U četných západních marxistů však z jejich údajně tvořivých reinterpretací Marxe a marxismu přechází zrak do té míry,že se  neodbytně vnucuje myšlenka,zda tento neomarxismus není vlastně posledním zákopem, do něhož ustupuje zdiskreditovaná buržoasní ideologie.

      G.Tamás údajně dospěl k marxismu přes koncepce Moishe Postoneho a Wernera Bonnefelda. Nemám šanci se s těmito koncepcemi seznámit, ale posuďme důsledky jejich vlivu právě na díle jejich žáka – G.M.Tamáse.

      Výše zmíněný sborník obsahuje  texty,které, soudě alespoň přibližně dle data zveřejnění, vzniklý v různé době, od poloviny první dekády nového století do poloviny dekády druhé. I když jde o fragmenty z autorovy metodologie, ze kterých nelze příliš soudit na její celek, přece jen se zde jistý vývoj ukazuje.

I.

Nejstarší z textů „Kapitalismus v čisté podobě“ (publikován v r.2004).se zabývá především souvislostmi a hodnocením toho, co bylo a je deklarováno jako socialismus („reálný socialismus“,“komunismus“,“státní kapitalismus“, „protosocialismus“ – tomu dáváme s F.Neužilem přednost aj.)) V dokumentech KSČM se často objevuje termín „první historický pokus o socialismus“.

    G.Tamás, kontinuitně se svými dlouholetými aktivitami opozičního činitele proti tomuto systému, se k němu staví sice kriticky, ale bez hysterie antikomunistů. Je kritický k diskursu kolem hodnocení a poukazuje na zájmovou podmíněnost těchto hodnocení a snahu různých sil legitimizovat si svůj názor účelovou interpretací  dějin. Poukazuje mj. na protiklad zájmů i dějinných intepretací těch, kdo nepovažují „reálný socialismus“ za skutečný socialismus a z těchto pozic kritizují zradu reformismu  a omlouvají gulagy jako subjektivní, nahodilý jev (stalinisté ovšem socialismus uznávají a jeho zločinné projevy bagatelizují také) a těch, kdo sovětský model za socialismus považují a zpochybňují humanismus a reálnost celého projektu komunismu,přičemž argumentují autoritářskými tradicemi jednotlivých zemí, kulturní zaostalostí nebo dokonce i lidskou přirozeností či morální zvrhlostí zakladatelů marxismu a vůdců komunistických stran,zejména Lenina.

    On sám ale porážku tzv. „reálného socialismu“ (dle nás protosocialismu) nevidí jako konec socialismu, kterýžto termín pojímá daleko šířeji – včetně sociálně demokratického a vůbec socialistického, anarchistického a jiného levicového hnutí na západě, jehož stav rovněž vidí jako spíše úpadkový. Příčiny neúspěchu „reálného socialismu“ (dále jen RS) vidí rovněž hlouběji a objektivněji, aniž by podlehl lákadlu biologického determinismu (lidská přirozenost).  

       Jeho charakteristika však skutečného marxistu nepotěší  – označuje totiž RS za státní kapitalismus, a to je ústřední prvek jeho metodologie, který se táhne všemi texty. Jeho zdůvodnění ovšem postrádá kvalifikované vyrovnání se s rozborem kapitálového vztahu pořízeného klasiky, protože jeho četná konstatování údajné totožnosti ekonomických vztahů v kapitalistické i RS společnosti jsou pouze deklarativní a opírají se o zkreslené jevové formy V dlouhém výčtu charakteristik kapitalismu, které byly údajně i součástí RS, uvádí námezdní práci, zbožní ekonomiku,dělbu práce,donucení k práci,,podřízenost kapitálu, peníze, ale i patriarchální rodinu, římské vlastnické právo, neplacenou práci žen, úděsnou nerovnost a potlačování proletářského odporu, surové vykořisťování, nacionalismus, etnickou a rasovou diskriminaci aj. Už na první pohled je žřejmé, že je autor příliš ovlivněn specifickými rysy RS v Maďarsku, event. Polsku a že v řadě prvků (např. drtivě převažující patriarchální rodina,etnická diskriminace) nejde o logickou a neodmyslitelnou součást systému, ale spíše o nepřekonané přežitky zaostalého kapitalismu v jednotlivých zemích, které netýkají zejména nejčistšího modelu RS, který byl vytvořen v Československu a částečně i v NDR.

      I termín „surové vykořisťování“ zní falešně v uších střízlivě uvažujícího Čecha či Slováka, který mohl dennodenně sledovat např. pracovní morálku dělníků ve stavebnictví či ve službách, o nevýrobních činnostech nemluvě a nezapomněl, jak i dělníci v továrnách posílali kamsi členy řídícího aparátu, včetně vedení podniku, ale často i ty členy dělnického kolektivu, kteří narušovali zaběhaný chod a jistotu premií při splnění nenáročného plánu tím, že vynalézali různá technická zlepšení. Samozřejmě, že lze uvést i jiné protichůdné příklady, jako byl nelítostný režim dělnic u pásu např. v textilním či obuvnickém průmyslu.

    Ale kam se poděla nadhodnota získaná představiteli státu vykořisťováním dělníků? Troufám si tvrdit, že kdybychom sečetli všechno to, čím si členové řídícího aparátu přilepšovali ve  své  spotřebě a bydlení, rozhodně by to neodpovídalo skutečnému výnosu z práce údajně vykořisťovaných zaměstnanců. Jiná věc je, k čemu byl tento „zisk“ užíván, kde se ztrácel v neefektivním hospodaření či přehnané spotřebě samotných pracujících.

               V zásadě se tedy T. pojetí odlišuje od našeho (H+N) tím, že automaticky, bez důkladné analýzy, přenáší na protosocialismus dosti povrchně vyjmenované rysy kapitalismu, které příliš neodpovídají realitě námi podstatnou část života prožívané  společnosti RS (PSS).                  

                Serióznímu badateli znalému konceptu klasiků, jakkoli vzniklého s velkým předstihem před RS revolucí, se přímo nabízí závěr, že „když dělají dva totéž, nemusí to být totéž“ a že Tamásem uváděné prvky sice v RS v nějaké podobě byly, ale v jiném kontextu a jiné logice a že místo identičnosti kapitalismu a RS vidí T. identitu falešnou, zdánlivou, identitu jevových forem, nikoli podstaty. Aby bylo možné jeho závěry přijmout, musel by T.,hlásí-li se skutečně k marxismu, udělat to co Marx –aplikovat teorii pracovní hodnoty a vůbec politickou ekonomii klasiků.    

     Na druhé straně však Tamásova logika přece jen obsahuje důležitý prvek prozrazující vliv marxismu na Tamáse. Je to správné konstatování, že v RS nebylo překonáno oddělení producentů od produkčních prostředků a v důsledku toho nerovnost nejen ve spotřebě, dokonce ani ne tak ve spotřebě, ale v informovanosti a rozhodování, což je  charakteristické pro kapitalismus, Uvádí  tedy argument, kterým se zejména pohrobci ideologie vládnoucí třídy protosocialismu odmítají zabývat a reaguji na něj značně popuzeně. Tímto konstatováním se Tamás zdánlivě (ale jen zdánlivě) přibližuje našemu pojetí protosocialismu.

            Tamás formuluje své myšlenky dosti nepřesně,ale přesto se zdá, že shodně s naším pojetím má v případě kapitalismu na mysli skutečnost, že zvláštní skupina bezprostředních i zprostředkujících producentů v roli námezdních zaměstnanců s výrobními prostředky sice pracuje, ale nerozhodují o tom, jaká bude alokace zdrojů, strategie investic, celkové priority, míra nasazení živé a mrtvé práce, vědy,geografické rozmístění apod.,nemluvě už o otázkách obchodu a finančních toků, distribuce výnosu, jeho rozdělení na hodnotu pracovní síly a atd. .O tom rozhoduje jiná zvláštní skupina – vlastníci a jejich aparáty plnící dílčí funkce pod vedením vlastníků Jejich prioritou je míra zisku výnos z prodeje ve vztahu k nákladům, jejichž součástí jsou i náklady na živou práci. Celý zisk si přivlastňují tito vlastníci a z něj vyplácejí pracovníky svého aparátu.    Dělník,resp. zaměstnanec svobodně a dobrovolně vstupuje do tohoto vztahu a tím upadá do plné podřízenosti vlastníkovi, ztrácí svou subjektivitu,kterou může nadále projevit jen ve formách boje o výši hodnoty pracovní síly, organizovaného či živelného, příp. v různých nelegálních aktivitách (destrukce, krádež apod).

     S Tamásem lze souhlasit i v tom, že na podstatě kapitalistických vztahů se nic nemění v případě, že jako vlastník uzavírající „smlouvu o vykořisťování“ vystupuje kapitalistický stát, ovšem zde už  je možné uvádět závažné námitky. Je vůbec možné, aby v podmínkách kapitalistického podnikání zastupoval buržoasii státní aparát? Budou podnikající články státu sledovat jednotně hledisko všeobecného zisku nebo se jednotný vykořisťovatel rozdrobí na vzájemně si nemilosrdně konkurující dílčí celky? Probíhalo snad něco podobného v RS, kde údajně vládla totalita a mocenský monopol strany? Jak budou reagovat ty články státu, kterým z povahy jejich funkce možnost podnikat a vykořisťovat unikne? Kdo bude vlastně rozhodovat o užití nadhodnoty? Atd. atd.

     Tyto problémy Tamás neřeší, spokojuje se jen s deklarováním znaků údajně společných oběma systémům – oddělení producentů od produkčních prostředků   a jejich podřízenosti v celém vztahu. Konkrétní realizací vlastnického vztahu a konkrétním subjektem tohoto vztahu se nezabývá.

       Ani my, v našem pojetí, nepřehlížíme fakt určitých jevově společných znaků obou systémů, především faktu, že ani v RS nebyla reálným subjektem vlastnických vztahů DT a další neprivilegované vrstvy. Nemůžeme také než potvrdit existenci staré společenské dělby práce – ta se ovšem táhne všemi formacemi třídní společnosti. Je ostatně překvapující, že se „marxista“ Tamás ani slůvkem nezmiňuje o Marxově,Engelsově i Leninově představě komunistické společenské formace probíhající ve dvou fázích odlišujících se právě existencí dělby práce. Přitom Tamás v seznamu literatury uvádí Marxovu práci známou mezi marxisty pod názvem Kritika gothajského programu, ovšem už neuvádí a zřejmě ani nezná druhou stěžejní práci  - V.I.Lenina „Stát a revoluci“, kde je teorie dvou fází komunismu dále podnětně rozvíjena.

    Ne už tak jednoznačně jako u dělby práce můžeme souhlasit s existencí takového společného znaku, jakým je  podle Tamáse zbožně peněžní ekonomika. Už v rovině prosté empirie, o teorii nemluvě, je však zřejmé, že v RS sice  existovala, ale nehrála zde tu roli, jako v kapitalismu. Zde působí jako hlavní mechanismus poměřování společenské nutnosti a efektivnosti užívání zdrojů, včetně lidské práce – pochopitelně prostřednictvím odpovídajícího zisku kapitalistů.

     Právě tento objektivní a celkem přehledný,jakkoli od humanity oproštěný a odcizený, ale automaticky fungující mechanismus poměřování společenské nutnosti práce však v RS citelně chyběl a byl nahrazován velmi nepřehlednými, z právního hlediska spíše nepřípustnými, i když všeobecně tolerovanými živelnými mechanismy, doprovázejícími oficiální plánování  a řízení,distribuci spotřebních předmětů i výrobních prostředků, jakož i oceňování živé práce a výkonu. Tamás sám uvádí jeden z neoficiálních mechanismů – smlouvání o plánu mezi skupinami vedoucích pracovníků. Tamás zde prozrazuje své odtržení od ekonomické reality RS tím, že podle něj byl konečným arbitrem různých dohadů a tlaků na plán ÚV jako orgán. Ve skutečnosti byly po pádu první podoby stalinismu všechny stranické orgány přijímající různá usnesení jen jakýmisi formálními jevišti a fory, kde se v živelných zákulisních praktikách různých článků aparátu jakýsi závěr tvořil a všichni aktéři chápali, že není nezměnitelný. Nedílným doplnkem tohoto procesu byla šedá ekonomika, mající mnoho podob, zejména podpultismus u nedostatkového zboží a systém vzájemných protislužeb překračujících formálně právní normy,což dávalo výjimečnou pozici určitým skupinám pracovníků v obchodě a službách (opravárenství, stavební práce – melouchaření), příp. i v administrativě mimo výrobu (přidělování bytů, přijímání ke studiu na atraktivní vysoké školy).Pokud by Tamás uznával v marxismu přijímanou tezi, která vidí mechanismus zbožně peněžních vztah jako mechanismus překonávání bariér  vytvářených tím, že ve společnosti existují „přepážky“  dané nespolečenským vlastnictvím a přitom je třeba poměřovat, zda společenské prostředky i živá práce byly vynaloženy z hlediska dané formy vlastnictví nutným způsobem, ,mohl by jen těžko zdůvodnit smysl těchto mechanismů v jednotném a plánovitém státně kapitalistickém vlastnictví. 

      Ještě více se jeho charakteristice RS jako kapitalismu, byť i státního, vzpírá vcelku nesporná skutečnost, že ke kapitalismu patří buržoasie volně disponující vlastnictvím i nadhodnotou. Problémy RS ekonomiky totiž do značné míry znásoboval fakt, že při neoficiálních a doplňkových poměřovacích mechanismech neměli manažeři státních podniků naprosto volné ruce a nemohli se ani rozhodovat podle hlediska zisku, jehož pouhá kalkulace byla v nepřehledných mechanismech velmi nedokonalá. Skutečnost, že vlastnická subjektivita státního  řídícího aparátu a tím více  aparátu stojícího formálně mimo ekonomiku byla omezená, nezpochybňuje ani Tamás, i když správně poukazuje a rychlost přerodu zejména podnikového aparátu v suverénní vlastníky jimi spravovaného společenského majetku. Že by šlo o kapitalisty, nedokazují ani jistá privilegia aparátu ve spotřebě  a jeho monopol na rozhodování  V rámci našeho výzkumu (H.a N.) by zjistil, že dosti početné složky řídícího aparátu rozhodně neměly nadprůměrné příjmy a už vůbec ne privilegia ve spotřebě (mistři, vedoucí cechu apod.).

    Jako problém tedy Tamásovi vystupuje samo soukromé vlastnictví výrobních prostředků a jeho realizace,která je u klasiků vždy jednoznačně spojena s určitou skupinou lidí – třídou.

   Tamás však tuto ožehavou situaci řeší zcela originálně. Místo aby ho rozpory v teorii i praxi přiměly důkladněji zkoumat a porovnávat oba systémy a zejména mechanismy realizace vlastnických vztahů, dochází k závěru, že jestliže se mu nedaří vtěsnat realitu RS do Prokrustova lože kapitalismu, je nutné zpochybnit to, co bylo považováno za klíčové  znaky kapitalismu odlišující jej od jiných systémů.

     Klade si otázku,zda skutečně se kapitalismus odlišuje panováním trhů a přítomností soukromých vlastníků a zda tu vůbec jde o ortodoxně marxistický názor? Samozřejmě si odpovídá, že nikoli. Hledá argumenty v předkapitalistických formách vlastnictví, které ovšem chápe převážně z politického a prvního hlediska. Posléze dospívá k následující definici soukromého vlastnictví a třídní společnosti, kterou ovšem – zase bez větší argumentace - spojuje až s kapitalismem a RS, jako dvěma formami téže podstaty.   

         „Zdá se, že podstatou  vlastnictví v třídních společnostech, jako je kapitalismus a režimy sovětského typu, není nutně politický a právní charakter vlastníků,nýbrž oddělenost majetku od těch, kteří sice zacházejí s produkčními prostředky, ale nevlastní je.“ (69) V jiné formulaci přidává k oddělenosti od vlastnictví výrobních prostředků i odindividualizování vlastnictví.(78)

   V Tamásově pojetí se tedy soukromé vlastnictví odděluje od svých nositelů, kteří sice existují, ale nelze je vlastně nijak identifikovat, protože se mohou jevit jak skryti za abstraktem státu nebo za jistou politickou a právní identitou skupiny osob, kteří mohou logiku vlastnictví jen symbolizovat, ale nikoli reálně naplňovat I Tamás totiž uznává, že ani nomenklatura v RS nemohla s výrobními prostředky jen tak volně nakládat a mohla jen těžit z určitých spotřebních privilegií, a v obdobné situaci se nacházejí kapitalističtí akcionáří i aparát státu na západě. Implicitně můžeme předpokládat, že se to týká i manažerů v kapitalistických podnicích, kteří rovněž nevlastní podniky, v nichž pracují,pokud nejsou totožni s držiteli velkých balíků akcií. Důležité je jen oddělení výrobců od výrobních prostředků. Fyzičtí nositelé vlastnictví už signifikantním znakem nejsou.

        Tamás se ve svých úvahách nevědomky dotýká problému,se kterým se zabýváme i v naší koncepci.Chybnou interpretací klasiků, zejména míry determinace individua svým třídním ekonomickým určením získala řada lidí představu o třídě, jako sumě statisticky snadno identifikovatelných lidí s přesně určeným chováním nejen v ekonomice, ale i ve sféře nadstavby, zejména politiky i ideologie. Tuto představu pak využívala i řada kritiků marxismu,aby dokázala, že vlastně ta třídní determinace nefunguje, že se osoby, které by se podle třídních ekonomických  znaků  měly chovat a myslet jedním způsobem, zejména dělníci,chovají naprosto jinak  a je to i naopak. Engels – buržoa a dělníci, z nichž se stali předácí trade-unionů v Anglii a tzv. zpanštěli, později i malý živnostník Hitler, se stali názornými příklady v takovýchto debatách.

    Ve skutečnosti vidí marxismus determinaci ekonomickými určeními jen jako statisticky postižitelný proces – tendenci, prosazující se dlouhodobě, konec konců, určující jednání a myšlení většiny příslušníků třídy  a zasahující i řadu příslušníků tříd úplně jiných, dokonce i antagonistických. Nijak neobvyklé je, že u individua se liší jeho ekonomikou vynucené reakce a jeho vzdálenější politické a ideologické postoje (viz dělníci po listopadu volící masově, i když  dočasně, ODS). Na druhé straně – individuum nežije jen svou třídní příslušností.Na jeho myšlení a jednání působí i jeho začlenění v jiných vztazích – profesních, sousedských, rodinných,politických, náboženských,sexuálních  apod., i když na něj nemusí působit stejně silně.

    Třídu je proto vhodnější  charakterizovat podobenstvím s divadlem – jako určitou roli, která ovlivňuje jednání masy lidí víc než jiné role, které tito jednotlivci současně hrají.Někteří jednotlivci hrají svou třídní roli lépe a důsledněji jež jiní, kteří se odlišují od role tak, že o ni mohou  přijít. Žádné individuum není s touto rolí zcela totožné. Při zkoumání tříd proto nelze vycházet z jednotlivců, ale je nutné abstrahovat základní model jejich třídního chování, který se prosazuje ve statistickém měřítku. Rozpor mezi individuem a třídní rolí má své objektivní podoby (např. nedostatečnou dravost jednotlivého kapitalisty, přehnaná loyalita dělníka k zaměstnavateli apod.),ale i podoby subjektivní (již zmíněný dělník, kterému sice berou pracovní místo, ale on volí ODS a je antikomunista).

     Ani toto pojetí role „třídního určení“, kterému neprotiřečí ani Leninova definice tříd  obsahující  v úvodu formulaci „třídy jsou velké skupiny lidí“, která může při povrchním vnímání dezorientovat, však neříká nic o tom, že by výše zmíněný model třídního chování (vlastníka či nevlastníka) neodrážel realitu, že by skupiny lidí nevykonávaly tomuto modelu odpovídající vlastnické či nevlastnické aktivity , které lze zkoumat a dojít k identifikaci tříd (méně už ke kádrování jednotlivců či předvídání jejich chování v aktuální situaci). Klasikové se rovněž nikdy nesnažili ztotožňovat třídní aktivity s aktivitami politickými či stavem vědomí, jak to do určité míry činí Tamás, když ho vlastně nezajímá konkrétní ekonomicko-vlastnická aktivita těch, kdo skutečně rozhodují o nakládání s výrobními prostředky ve státně kapitalistických podnicích, zejména v podnicích států RS. Proč vlastně je pro Tamáse tak důležité to správně reflektované odloučení výrobců od výrobních prostředků?

     Tamás totiž také velmi důkladně vysvětluje a dokazuje, že jak v západním kapitalismu, tak v RS došlo vlastně k vyřešení problému nerovností pudících lidi k střetům a konfliktům. Dle Tamáse moderní kapitalismus i revoluce v RS zemích vytvořily čistý kapitalismus, bez momentů

 rozněcujících „třídní nenávist“, protože opravdu důkladně odstranily ze společnosti ponižující nerovnosti rodu, genderu, kastovní příslušnosti (např. dědičné předurčení k zastávání vedoucích funkcí v armádě či námořnictvu či ve státní byrokracii, etnické, rasové,náboženské, politické i ideologické, způsobu života apod.) a vytvořily rovnost individua ve veřejné sféře jako občana. To všechno Tamás považuje nikoli za třídní, ale pouze za „kastovní“ nerovnosti. Víc nedokázaly ani RS revoluce, které nesplnily svůj cíl – vytvořit rovnost v přístupu k výrobním prostředkům. Jen pomohly dokončit celosvětový proces vzniku „čistého kapitalismu“, který už nadále nevadí žádnou zvláštní formou, ale svou holou podstatou . V této nejstarší části sborníku se Tamás přílíš nezabývá otázkou, jak by bylo tento kapitalismus možné překonat v jeho podstatě – odloučení výrobců od výrobních prostředků a spíše bez odpovědi klade otázku, je-li to vůbec možné. Podle jeho názoru se celé dělnické a vůbec socialistické hnutí spokojilo s tímto cílem, nabylo spíše charakteru určitého rousseauovství  a vzdálilo se marxovskému utopismu – projektu komunismu. Proto také pád RS neznamená sám o sobě konec socialismu

      Při vší této tamásovské logice vystupuje do popředí „záhada“ – jak Tamás charakterizuje třídy, jejichž existenci uznává, ale které vlastně zbavil všech identifikačních znaků tím, že např. všechny projevy hájení a prosazování zájmu dělnické třídy označil za boj s kastovními přežitky? Ekonomickou aktivitu tříd nezkoumá, o teorii pracovní hodnoty ani nezavadí. Třídám tedy zůstává jen jediné - zda jsou či nejsou spojeny s výrobními prostředky. A to ještě není jasné (spíše je to nereálné), zda T. dokáže rozlišit profesní spojení s výrobními prostředky při pracovním procesu a aktivitu vlastnickou, zda se mu rozdíl mezi vlastníky a nevlastníky,vykořisťovateli a vykořisťovanými nepřetavuje do jevové formy rozdílu mezi řídícími a duševními pracovníky na jedné straně a fyzickými pracovníky na straně druhé.

   Tamásova charakteristika tříd patří k nejtemnějším místům jeho starších textů a nijak zvláště se nevyjasňuje ani v těch nejnovějších. V nejstarším příspěvku sborníku nalezneme jen následující nejasnou definici třídy postihující spíše to, co třída není, než její podstatu.

„Třída,což je strukturální rys moderní společnosti a – při vší úctě ke Komunistickému manifestu – jen a pouze moderní společnosti –není nehybně vypadající biokulturní společností jako kasta, je to mimo jiné strategické umístění uvnitř ekonomiky, které se posouvá tím, či oním směrem v závislosti na třídním boji.“ (str. 85)

    Tato formulace je zasazena do kontextu ,kde Tamás ostře vystupuje proti těm, kdo se snaží třídu spojit s nějakým konkrétním znakem, který je podle T. vždycky jen kastovním pozůstatkem, včetně těch, kteří se snaží dokazovat odlišný třídní či přímo beztřídní charakter společnosti v RS a argumentuje tím že nadhodnota byla využívána ku prospěchu celé společnosti a nejen jedné třídy.

   Přesto však článek končí konstatováním úpadku socialistického hnutí (do  něj zařazuje i komunistické hnutí), které po dosažení „čistého“ –tj.nekastovního kapitalismu  dosáhlo svého cíle a nachází se v úpadku, protože nemá co hájit,  čí protisystémový odpor kanalizovat. V daném kontextu však zní Tamásovo doporučení levici celkem sympaticky, když říká:

   „Dnešní „postkomunistická“ dělnická třída,téměř opak třídy o sobě a pro sebe, je spíše „subalterní třídou“,jak ji kdysi definoval Gramsci……Je to třída, která není reprezentována  ani symbolicky, ani politicky. Nezávislá východoevropská levice …..je velmi podobně jako její protějšky na Západě kulturní levicí, která má starost o menšiny, imigranty, uchazeče o azyl,gaye a lesby, životní prostředí a mír…..a také já všechny tyto starosti sdílím.“(91)

A dále „Nový proletář,člověk, který se podle Guye Deborda vyznačuje tím, že nedisponuje ani vládou nad svým životem, přebývá v naprosté temnotě, jelikož není politickým subjektem, ba  dokonce je zapomenut či jeho existence je jednoduše popřena, Prvním krokem východoevropské levice by mělo být, aby si vzpomněla na třídu a uvědomila si její skutečnost,což znamená posun k uznání autonomie dělnické třídy,jakož i jejího subjektového statusu.“(92-93)

     I v tomto v současném myšlenkové chaosu v levici východní i západní velmi užitečném zrnku moudrosti lze však tušit a částečně i potvrdit jinými pasážemi textu čertova kopýtka. Především není jasné, koho Tamás považuje za DT  a zda si uvědomuje možnou narůstající reakčnost u těch složek bývalého průmyslového proletariátu, které VTR vyřazuje ze společnosti. Závažnější a prokazatelnější je však fakt, že Tamás má tendenci uvažovat o dělnické třídě jako o zvláštním subjektu odděleném od dalších neprivilegovaných vrstev, který si musí hájit své zvláštní zájmy. Z tohoto i dalších textů přímo vyplývá, že Tamás buď nezná či nepřijal za svou tu nejzákladnější marxistickou tezi – tezi o historické roli dělnické třídy, která není zvláštní vykořisťovanou třídou, která by mohla pomoci jen sama sobě, ale třídou na níž doléhá ona nejobecnější podstata a příčina vykořisťování jakéhokoli druhu – soukromé vlastnictví a stará dělba práce a která nemůže pomoci sobě, když tyto procesy překoná, tím zruší sama sebe i všechny ostatní. Problémem levice tedy není, že hájí různé zájmy zvláštních postižených skupin, ale to, že nehájí podstatný zájem všech utlačených a vykořisťovaných a že podstatná část dělnické třídy si toto své poslání a jediné východisko ze svých problémů neuvědomuje. V tom ji neomarxisté typu Tamáse, kteří jasnou a přehlednou argumentaci klasiků rozmělňují, oslabují či dokonce popírají, nemohou významněji pomoci.    

II.

Další, o něco mladší (2007) text Tamáse obsažený ve sborníku má název „Základy politické filozofie socialismu.“ Tento text toho mnoho nepřidává k zodpovězení otázek, které jsme si položili na základě prvního textu, ale přece jen prozrazuje určitou výraznější vazbu na marxismus a jeho funkci v hnutí vyjadřujícím zájmy DT.

   G.Tamás se zde především vyrovnává s určitými klasickými figurami buržoasní ideologie, zejména její liberální varianty. Konec konců se toto vyrovnávání týká hluboce zakořeněného schématu liberální, zejména politické ideologie, kterým je mýtus oddělení veřejné a soukromé sféry.Tamás se však zabývá i určitým hodnocením marxismu, jeho schopnosti postihnout správně realitu i celkovou funkcí a opět zde uplatňuje „čertova kopýtka“ svědčící buď o nedokonalém poznávacím zvládnutí marxismu  (ať už z jakýchkoli důvodů) nebo o „staré kůži“ buržoasní ideologie, kterou se mu nedaří svléci a která mu vnitřně brání, aby si  řadu podstatných prvků autentického marxismu internalizoval.

     Opakovaně vyjadřuje svou rezervovanost k strategickým cílům marxismu klasiků i komunistického hnutí  - k projektu komunismu, který implicitně vnímá jako utopii. Lze přijmout jeho konstatování skutečnosti, že reálné hnutí namířené proti kapitalismu a materializující se v systémech RS i v třeba i neúspěšných revolučních pokusech vlastně netvořilo skutečný     komunismus ve smyslu projektu klasiků. ( Hodnocení nám ovšem komplikuje fakt, že autor nedává nijak najevo, jestli zná teorii dvou fází komunismu  a v jakém smyslu pojmu užívá, protože ani klasikové neočekávali, že protikapitalistická revoluce otevře rychlou cestu ke komunismu, a fakticky jde o to, zda byl uskutečněn či může být uskutečněn socialismus jako první fáze komunistické formace.) Tamás ještě celkem oprávněně kritizuje celý socialistický (ve smyslu protikapitalistický) proud, že zdůvodňoval nutnost překonání kapitalismu morálními nebo právními argumenty (soucit, spravedlnost rozdělování). Přijmout lze i jeho výtky na adresu konkrétního hnutí prohlašujícího se za nositele zájmu DT  za to, že se postupně soustředilo na dílčí cíle zlepšení postavení dělnické třídy ve veřejné –tedy politické sféře, případně na sociální otázky, a projekt komunismu víceméně vypustilo ze zřetele. Nositele této politiky označuje jako rousseauisty, jistý protiklad podle něj spíše fanatických a utopických členů hnutí – marxistů. Podle něj byl celý projekt komunismu v realitě nahrazen prosazováním rovnostářství, což ovšem umožnilo očištění kapitalismu od kastovnictví ve výše uvedeném smyslu. Socialismus v teorii i praxi tedy Tamás vidí jako nedokonalé ztělesnění budoucího ideálu spravedlnosti, svobody a  štěstí, z čehož hnutí i systémy čerpaly svou morální nadřazenost. Uznává ovšem, že rovnostářství marxistickému projektu neodpovídá.

   Když však hovoří o historické specifičnosti marxismu začíná jeho argumentace více a více skřípat. Nikdo, kdo dobře zná a přijímá logiku klasiků, nemůže souhlasit s následující formulací týkající se údajně ideologické předpojatosti marxismu.

    „Známou potíží marxismu je, že poctivé zastupování zájmů dělnické třídy v té podobě, v jaké se jeví,  vede k maloburžoasnímu rovnostářství, neboť na první pohled se zdá, že primárním zdrojem společenského utrpení je  především distribuční nespravedlnost.“ (167-168)

    I člověk s elementární znalostí marxismu získanou třeba i v deformované podobě ideologie vládnoucí třídy protosocialismu prostřednictvím oficiálních učebnic, ví,že klasikové se rozhodně bránili tomu, aby komunistické hnutí kleslo na úroveň tzv,. trade-unionistického vědomí dělníků,tj. na úroveň jejich okamžitých, krátkodobých zájmů. Ví, nebo by vědět stále ještě měl, že klasikové a pak jejich následovníci sice neodmítali boj za dílčí reformy, výši mezd apod., ale vždy požadovali jeho spojení a podřízenost vůči politickým cílům vyjadřujícím zájem nejen celé dělnické třídy, ale – vzhledem k jejímu postavení univerzálního hrobaře kapitalismu- celé masy neprivilegovaných pracujících. Zde opět vadí, že nevíme, jestli Tamás znal či zná např. Leninovu práci „Co dělat?“, která se právě vyslovuje proti tzv,. omezenému ekonomismu a trade-unionismu a ukazuje, že tento stav hnutí nebrání tomu, aby ho ovládla buržoasní ideologie.

    Velmi kuriózní je i fakt, že Tamás připisuje marxistům rovnostářské soustředění na rozdělování a spotřebu, čímž opět potvrzuje neznalost Marxovy Kritiky gothajského programu, kde Marx právě za takovéto soustředění kritizuje program německých sociálních demokratů a  pro nižší fázi komunismu razí jako zásadu rozdělování spotřebních předmětů ono známé“Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“,přičemž  i pro tuto fází považuje za nesprávnou představu, že dělník dostane nezkrácený výtěžek své práce..

     A velmi obdobně je to i s ideologickou předpojatostí. Kdyby autor vnímal myšlenky klasiků o objektivní zainteresovanosti DT na osvobození celé společnosti, nemohl by takto hovořit. Musel by sice předpojatost ideologie DT připustit, nikoli ovšem jako rovnocennou předpojatosti ideologie reakčních tříd. Jak opět skuteční marxisté vědí, na rozdíl od Marxe a Enghelse, kteří užívali pojem ideologie pouze pro ideologii reakčních tříd, jako tzv. falešné vědomí,  Lenin později tento pojem rozšířil i na ideologii dělnické třídy, ovšem s tím, že není předpojatost jako předpojatost.  Předpojatost  ideologie reakčních tříd, její funkce obrany zájmy těchto objektivně k odchodu odsouzených tříd, přirozeně blokuje poznávací schopnost společenských věd ve službách kapitálu. Tato ideologie říkat pravdu o realitě nesmí, protože tato pravda je v rozporu se zájmy těchto tříd.   Naopak u objektivně nejpokrokovější třídy v dějinách, která je pro vlastní osvobození nucena osvobodit všechny neprivilegované, není schopnost poznávat objektivně  ničím blokována. Je naopak silně motivována, což usnadňuje kvalitní poznávání. Právě předpojatost v důsledku zájmu DT je nejsilnější stránkou marxismu (pokud se třídě neodcizí).

    Celkově je však nutno přiznat, že Tamás marxismus a proletářskou kulturu hodnotí velmi kladně a chápe ji jako cosi širšího a hlubšího (historický žánr) než jako pouhý jeden z možných proudů ideologií existujících v kapitalistické společnosti,jakým je např. liberální ideologie. Bohužel  musí konstatovat, že v současnosti existuje marxismus už jen jako převážně akademická disciplína. .

   Problematická ovšem je už zase Tamásova teze, že na půdě proletářské kultury nelze konkrétním osobnostem přiřadit konkrétní obor, že zde už neplatí rozlišení mezi teorií a praxí, vědou a ideologií, filosofií a politikou či uměním a životem. Pokud tím míní, že na rozdíl od buržoasie, která pro svůj zájem používá bez problémů celý vějíř vzájemně protichůdných ideologických variant, které jsou všechny „falešným vědomím“, je ideologie dělnické třídy monistická a integrující jako je sám zájem této třídy zájmem celé společnosti, a že prostupuje vědomím i praxí beztřídní společnosti, lze s touto tezí souhlasit. Nevidím však důvod pro to, aby už nyní či v socialistické fázi komunismu přestaly platit zákonitosti dělby práce a specializace, zejména dialektika základny a nadstavby.

     Všeobecně je možno konstatovat, že v Tamásově metodologii hraje velkou roli koncept překonávání oddělení různých fenomenů, aniž by tato skutečnost byla řádně zargumentována, a že toto překonávání vystupuje v jeho formulacích často jako samoúčelný element.

    Zcela „marxisticky“ poukazuje Tamás na rozdílné pojetí subjektu marxismu a buržoasní liberální politické filosofie. Buržoasní pojetí akcentuje abstraktního jedince, resp. masu jedinců, jejichž občanská práva garantuje stát založený na nepředpojaté racionalitě a jejichž zázemí je v nedotknutelné soukromé sféře – právu na vlastnictví. Abstraktní jedinci neklesají k nadměrnému sobectví a zaujímají odpovědné postoje k veřejnému zájmu,obecnému blahu a dobré vládě. „Příroda a práce nesměly k tomuto druhu generického dějinného subjektu patřit; musely být skryty ua neosobními mechanismy jako „technika“ a „obchod“, považovanými za transhistorické a převážně apolitické“ (169). Tamás se odvolává na Postoneho – Marx změnil podmínky epistemologického problému, ze středu poznání je odsunut poznávající abstraktní jedinec a je nahrazen společenskými vztahy, které vymezují objektivitu i míru subjektivity poznávajícího jedince,čímž se dostává do zcela jiné pozice, než je zavedená politická filosofie.

     Zcela v marxistických intencích vysvětluje Tamás pokrytectví buržoasní politické filosofie striktně rozlišující člověka jako občana působícího ve veřejné sféře a člověka – buržoy v nedotknutelné sféře soukromé. V této filozofii jsou nadstavbové, zejména politické aktivity pojímány jako veřejné a svobodné projevy   rovnoprávných občanů, jejichž různé reprezentace mají právo usilovat o prohloubení svobody a rovnoprávnosti. Celá oblast ekonomiky je zde skryta pod hlavičkou ryze soukromé sféry, kde sice může nevlastník svobodně a zdánlivě rovnoprávně vstoupit do smluvního námezdního vztahu s vlastníkem, ale pak se stává totálně podřízeným celé logice kapitalistického vlastnictví a nemá právo proti němu nic namítat, snad jen s výjimkou prosazování výhodnější ceny své práce prostřednictvím legitimních organizací – odborů,  V kontextu této filosofie jsou tlaky kapitálových lobby ze sféry soukromé na občanskou společnost a jejího garanta – státu anomálií. Podle Tamáse se ovšem socialistické a vůbec levicové či demokratické hnutí vyčerpává kritikou těchto anomálií,aniž by účinně usilovalo o zrušení oné dvojakosti. Boj proti anomáliím je přitom nezřídka veden pod moralistními  hesly a   je orientován na politicko-mocenskou sféru. Stále je zde přítomna představa, že nepravosti systému, útlak, nerovnost pramení z veřejné sféry, navíc při neutralitě státu, zatímco v soukromé – tj. ekonomické sféře jde o svobodně uzavřený smluvní vztah mezi jednotlivci, do kterého by se neměl stát vměšovat.

    Marxismus tuto představu popírá,,vtahuje ekonomiku do centra dění a řeší otázku, proč daná úroveň materiálně-technického procesu na sebe bere právě kapitalistickou společensko-vlastnickou formu. Liberální politická filosofie řadí práci do sféry soukromé,tedy do sféry svobodného smluvního vztahu, mimo pravidla politiky, práva a morálky, nevidí třídní boj jako strukturální prvek systému, ale vidí ho jako nelegitimní zavádění politiky do soukromé sféry. Tamás uznává fraškovitost představy o nedotknutelné soukromé sféře zahrnující práci a poukazuje na údajně skutečnou podstatu – odloučenost producentů od produkčních prostředků,jako zdroj politických problémů a konfliktů  Dělnické rady podle něj odhalily a demonstrovaly veřejnou a politickou povahu místa, kde probíhá produkce,tedy ekonomiky. V původní veřejné sféře naopak dochází k nahrazování politiky všeobecně správními problémy (životní prostředí, doprava, zdraví). Tamás celkem správně potvrzuje nutnost, aby marxistická politické teorie obrátila celý problém z hlavy na nohy a důsledně vyjadřovala veřejný charakter sféry vlastnických aktivit i práce

    „Odpovědí na liberální politickou filozofii, v níž se politika zastavuje před tovární branou a před dveřmi kanceláře,je zaměřit se na vykořisťování přímo. Dichotomie  soukromého a veřejného,tak jak nyní funguje, je neopodstatněná. Sjednocení producentů s produkčními prostředky by tento problém,jenž je zapříčiněn jejich odloučením, vyřešilo jak teoreticky, tak prakticky.“ (178-179) 

    V tomto smyslu konstatuje, že marxismus nemůže být politickou teorií, protože jeho cílem není vyjadřovat zájmy vlastníků chránících si svou „soukromou“ sféru.

 III.

 V práci „Marx o roku 1989“, publikované v r. 2010, Tamás opakuje a prohlubuje  své přístupy k problémům RS a snaží se zejména postihnout roli strany  v daném systému. Stále mu přitom dělá problémy vidět marxisticky strukturu společnosti a hierarchie jejích stránek,zejména ekonomiky na jedné straně  a politiky a vědomí na straně druhé. V podtextu jeho úvah stále je přesvědčení o slučitelnosti čistě kapitalistické ekonomiky a jakési neutrální politiky, která se historií propracovala až k maximálně možné míře demokratismu, svobod, rovnosti občanů atd.,a to i při třídní nerovnosti.

Stále ho limituje nedostatečně propracované, ne dost ekonomicky podložené chápání třídy.Dokazuje to jeho konstatování, že buržoasie nebyla v politice vždy dominantní, že zde vládly i různé byrokratické elity, skupiny inteligence,vojenské elity apod.,a to zejména na počátku vývoje kapitalismu, když byla buržoasie ještě slabá. Vývoj demokratismu v politice údajně její svévoli ještě více omezil státní garancí určitých svobod. V tomto momentě se nejvíce projevuje poplatnost Tamáse jeho liberálním kořenům a jeho neschopnost vidět, na rozdíl od klasiků, chatrnost buržoasních práv  a svobod, a to přesto, že právě současnost tuto chatrnost a rozklad intenzivně vyjevují.

    Tamás mluví o třídě a třídnosti, ale třída se mu přitom stále nějak ztrácí pod rukama a on opakovaně dochází k závěru o možnosti třídní společnosti bez této třídy. To se nejvíce projevuje v jeho hodnocení RS. Kritizuje různé,údajně extrémní přístupy:

1)      Snahu vysvětlit fenomen RS existencí nějaké zvláštní panující třídy, která jej vlastně ukradla proletariátu.  Velmi se mýlí, když stoupence tohoto přístupu nazývá převrácenými stalinisty, protože tato původem trockisticko-djilasovská teorie je pro skutečné stalinisty obzvláště nepřijatelná, odmítají-ji ale také „převrácení“,protože ti třídy neuznávají a „zločiny“ RS připisují jen zvrhlosti komunistického hnutí, resp. komunistů jakéhokoliv sociálního zařazení.

2)      Tvrzení, že komunisty porazili kapitalisté a že je všechno ztraceno.

3)      Popírání jakékoli změny v důsledku pádu systému RS,protože „nic se nezměnilo“,komunisté jsou stále u moci. Tamás tento přístup sice kritizuje, ale přitom ho svou tezí o pouhé změně formy kapitalismu vlastně sdílí).

          Tamás uvádí svou definici kapitalismu, kde se omezuje na odloučení producentů od produkčních prostředků zajištěné státem a právem a mající základ v objektivním procesu zespolečenšťování výroby. Podrobnější popis kapitálového vztahu dle marxistické politické ekonomie ho zřejmě nezajímá, protože ho těžko může neznat.

    Dál se pak zaměřuje na RS, kde opakuje své v předchozích článcích formulované teze o pokračujícím oddělení výrobců od VP,jen jiné formě sociálního státu a jiné formě tržního mechanismu diktujícího vlastníkům. Porážku systému vidí v dělnických radách (zřejmý vliv polského a maďarského vývoje), ale to pro něj zřejmě není záruka vytvoření nového systému, protože přiznává, že pod vlivem tržních vztahů tyto rady  degenerovaly a staly se vlastně nástrojem rekapitalizace (polská Solidarnosc´)

    Pak už se ale plně věnuje straně. Kupodivu je jeho pohled až stalinský, akceptující posun oficiální ideologie v RS vládnoucí třídy řídícího aparátu od marxismu – např. tezi o nemožnosti formování uvědomění v pouhé empirii třídy a nutnosti  vnášení uvědomění do třídy stranou jako předvojem nejuvědomělejších. To je ovšem učebnicové  překroucení Leninova pohledu v Co dělat?, kde strana může tuto funkci plnit jen tehdy, když  dokáže vtáhnout dělníky do určitého náročného druhu empirie – do politické aktivity hájící celotřídní a nikoli pouze trade-unionistické, stavovské zájmy

     Tamás sice vidí, že strana se od svého počátku – předvoje dělnické třídy -  změnila, že přestala být garantem jakési celotřídní „volonté generale“ a stala se jednak hyperracionalistickou plánovací autoritou,jednak – dle Tamase-  ideologickým garantem zajišťujícím rovnostářský model de facto nejen samotného RS, ale celého komunistického hnutí. Tamás nevidí to hlavní – že se komunistické vládnoucí strany a pod jejich vlivem i ty nevládnoucí na západě a v třetím světě – staly nositelem zájmu jiné než dělnické třídy – sice spojenecké, ale přece jen dominantní tídy řídícího aparátu a to díky svému specifickému vlastnickému postavení a zvláštní, nikoli kapitalistické, ale taky nikoli proletářské vlastnické subjektivity.Tamás svým pohledem z nadstavby, přes politiku a ideologii, dokáže postihnout jen to, že se strana  masám neprivilegovaných odcizila, že vedoucí špičky postupně uvěřily svým dogmatům a přecenily rozum. Bohužel tento rozum „an sich“ a jeho samopohyb přeceňuje především sám Tamás, protože nevidí, že vládnoucí špičky měly k své politice i ideologii velmi reálný podklad ve svém ekonomickém postavení, které ovšem |Tamás není schopen analyzovat, mimo jiné i proto, že se nemůže zbavit liberální vize o dvojí realitě – veřejné a soukromé. Proto musí nutně vidět příčiny neúspěchu RS v politice a proto se mu zdá, že se vlastně proti kapitalismu v ekonomice nic nezměnilo, že to je jen vlastně pouze kvantitativně odlišná forma státního kapitalismu.

      Marxistu až šokuje Tamásovo tvrzení, že vládu ve společnosti převzala byrokracie, tedy určitá technokratická elita, nikoli třída, ale dělnická třída si údajně uchovala primát – konečné rozhodování prostřednictvím strany. Formulace, že pokud si chtěli příslušníci aparátu a byrokracie udržet postavení, museli poslouchat stranické organizace, musí u člověka znalého politické a zvláště stranické reality v RS vyvolat spíše hurónský smích, protože stranické organizace i orgány jako takové byly jen poslušnými loutkami v rukou třídy řídícího aparátu. Často zmiňovaná nomenklatura bylo spíše něco jako přijímání do řádu, než kontrola aparátu přes stranu, a řadoví komunisté – dělníci tohle velmi dobře chápali a po hospodách i kritizovali. Ještě směšnější jsou Tamásovy úvahy o tom, jak byla strana nositelem určitého – sice neživotného, ale přece jen – ideálu a morálky dělnické třídy. Ano,takovýmito nositeli byli mnozí řadoví komunisté  i nejeden příslušník řídícího aparátu, oficiální morálka a ideály však byly velmi účelově směrovány v celotřídním zájmu řídícího aparátu a byly v případě konfliktu s tímto zájmem tvrdě vynucovány. Byla hlásána i řada hodnot patřících k rodinnému stříbru proletariátu, ovšem ve zcela vyprázdněné formě, jako rituály, které díky své odtrženosti od reality přestaly neprivilegované vrstvy, včetně dělníků, zajímat (oslavy výročí, památných dnů, formální školení z upraveného marxismu,symboly typu tykání mezi komunisty,morální kodex budovatele komunismu nazývaný posměšně „MOKOBUKO“ atd.).

        Jiná věc je, že třída řídícího aparátu nebyla to,co v podstatě říká Tamás -. subjektem vykořisťování. Byla jen třídou nedokonale na společenském zájmu zainteresovaných  privilegovaných správců a rozpor mezi ní a ostatními neprivilegovanými, zejména dělníky, nebyl tak objektivně ostrý jako mezi proletariátem a buržoasií, pročež mohly i v oficiálních mechanismech do jisté míry existovat prvky dělnické třídě prospěšné ideologie, morálky, hodnot i práva apod. Politicko-mocenská elita z řad řídícího aparátu však nejednou předvedla, že se při prosazování svých zájmů neštítí ani velmi hrubého násilí vůči neprivilegovaným a v mezinárodní rovině dovedla provádět velmi nelítostnou hegemonistickou politiku (viz zejména rok 1968, který na rozdíl od Maďarska v r.1956 byl téměř panensky čistým pokusem o socialistický posun dopředu, nikoli o návrat, a přesto byl udupán tanky a hrubou mocenskou manipulací). Ostatně i sám Tamás uznává, že postavení byrokracie a aparátu nebylo nějak výrazně privilegováno co do materiálního zabezpečení. Řada dalších Tamásových důkazů toho, že strana zajišťovala některé zájmy DT, zejména rovnostářství, nepřipuštění nějaké dědičné aristokracie apod. ovšem značně kulhají, Když pomineme např. extrémní formu degenerace RS systému v KLDR a dynastii Kim-Ir-sena, tak pamětníci dobře vědí, že i ve velmi rovnostářském Československu už existovala a zaujímala pozice generace synů, dcer a dalších příbuzných aparátnické věrchušky a ta už opravdu s hodnotami proletariátu neměla nic společného.

     Tamás má pravdu, když poukazuje na to, že i v RS  -stejně jako v kapitalismu – byly skutečné  třídní vztahy skryty pod jevovými formami a že nešlo o diktaturu proletariátu. Tamás v duchu své koncepce o pokračujícím kapitalismu a vykořis´tování přeceňuje některá specifika v Polsku a Maďarsku, když líči údajnou tvrdou politiku elity k udržení disciplíny dělnické třídy v ekonomice. Myslím, že organičtějším projevem systému RS byla situace v Československu i NDR, kde si třída řídícího aparátu mohla dovolit leccos v politice a ideologii, ale nemohla příliš sahat na každodenní ekonomické zájmy pracujících, zejména dělníků. Pokud to v Polsku a Maďarsku udělala, padla a i v závěru existence SSSR se tato skutečnost projevila, např. ve stávkách v Kuzbasu. Třídě řídícího aparátu, která nedovedla ekonomicky motivovat pracující k plnému výkonu a racionálnímu hospodaření, nemluvě už o iniciativě, technických zlepšeních apod.,se s vývojem systému ke konci vymstila její nedokonalá vlastnická subjektivita, která se odrazila i v politice, za podmínek, kdy už politická elita neměla z čeho dělnickou třídu uplácet a paralyzovat.

    Tamás však tvrdošíjně setrvává na své koncepci státního kapitalismu, který v RS byl podle něj kapitalismem bez buržoasie, Jako okolnost, která pádu RS byrokracie podle něj napomohla,uvádí jisté dovršení vývoje kapitalismu na západě do čisté podoby, kdy je společnost zbavena kastovních přežitků z minulosti boj za demokratizaci veřejné sféry přestává být aktuální , mizí dichotomie pravice a levice,sociální politika ulamuje hroty, mizí dichotomie pravice-levice. Intelektuálové se začínají věnovat dílčím problémům a ztrácejí pocit, že musí bojovat za něco velkého. Podle Tamáse třída mizí z povrchu,  a mizí její politická reprezentace a kultura ve veřejné sféře., společnost se přestrukturovává do jiných, aktuálních společenství (/menšiny, migranti, handicapovaní apod.).

    Na východě se aparáty („komisaři“), dříve přes stranu nositelé rovnostářského modelu a starých ideálů proletariátu, přeměňují v moderní manažery – podle Tamáse ovšem prý nikoli v kapitalisty. Nová buržoasie prý se nezhmotnila,kapitál je neosobní, neuchopitelný,abstraktní, tedy –vlastně se nic nezměnilo. Demokratické svobody končí před vraty továren, pokračuje dualita ekonomiky a politiky, politicko-mocenské boje nic z ekonomiky neodrážejí (i když tu skrytá souvislost je – to Tamás nepopírá, a my nebudeme tak malicherní a nebudeme proti jeho oddělující tezi operovat povrchovou a každému zřejmou  formou odrazu ekonomiky v politice v podobě boje politicko-ekonomických lobby  o státní zakázky, investice, asociální zákony atd. Víme, že tuto povrchovou formu odrazu ekonomiky v politice Tamás na mysli neměl.).

     Kapitalismus skryl ekonomiku a třídnost tak, že to hnutí za socialismus nepochopilo, provedlo demokratickou revoluci, čímž si ovšem nepomohlo, protože se tím skutečné – tj. kapitalistické – podstaty ekonomiky nedotklo. „Skrývání“ ekonomiky pokračuje dál, politika včetně politiky sil hlásících se k socialismu a komunismu, se nezabývá třídními problémy,působí údajně napříč třídami, politická hnutí nejsou  třídními hnutími,což ovšem Tamás nepovažuje za konečný stav a poučuje Východoevropany o spojení politiky se základními otázkami života. . Netřídní politika,byť i jako dočasný stav,  je ovšem v marxismu nesmysl – politiku klasikové definují právě jako významnou stránku vztahu mezi třídami, a to vztahu, resp. boje, o orientaci  společenské moci a správy, jako fenomen, který s mizením  rozdílu mezi  třídami odumírá a je nahrazen všelidovou samosprávou. Na  třídnosti současné politiky  nemění nic fakt, že momentálně nemá dělnická třída takové hnutí, které by adekvátně prezentovalo a prosazovalo její třídní zájem. Máme tedy opět důkaz toho, že Tamásův marxismus rozhodně není marxismem klasiků, ale spíše deformováním marxismu pod vlivem buržoasní ideologie usilující právě o zastření třídního charakteru společenské správy v současnosti.

     Tamás se rozporuplně vyrovnává s jedním ze svých zdrojů poučení o marxismu – Nicosem Poulantzasem který staví  mladého  Marxe proti Gramscimu,což je jedna z oblíbených figur nepochopení marxismu intelektuly balancujícími v dvojitém tlaku buržoasní ideologie a ideologie dělnické třídy, resp. neprivilegovaných mas. Podle Poulantzase mladý Marx uvažuje  pouze proletariát v občanské společnosti, což je subjekt jako celek odcizený, schopný pouze falešného vědomí. Naprosto tomu Gramsciho úvahy o hegemonii a moderním státu prý ukazují, že v moderním státě existují lidé politicky  jinak než v občanské společnosti  - daleko svobodněji, rovněji apod. (jakkoli nikoli dokonale), takže jejich pozice je objektivní a  vědomí není falešné. Pořád znovu se tedy opakuje kámen na noze k levici tíhnoucích teoretiků – rozlišení veřejné a soukromé sféry, ovšem bez pochopení dialektického vztahu a hierarchie těchto sfér,  idealizace veřejné sféry v podobě moderního státu a tzv. lidských práv a svobod. U Poulantzase vede toto pojetí dokonce až k idealizaci buržoasní ideologie a svého druhu popírání její existence a služebnosti buržoasii. Ideologie občanské rovnosti pod záštitou státu  prý pak ruší rozštěpení na soukromou a veřejnou sféru a  přesvědčuje občany o rovnosti i ve sféře soukromé Je pikantní,že ve vágních formulacích Tamáse i jeho učitelů se jaksi ztrácí rozdíl mezi ideologickou tezí a realitou – ano, ideologie rovnosti v občanské společnosti se snaží přesvědčovat o tom, co v realitě není, ale rozhodně tu realitu nemění a žádné rozštěpení se falešnou ideologií neruší.   .

   Podle Tamáse se však v obou systémech – tedy v obou,  dle něj, větvích kapitalismu – se prý na stát pohlíží jako na neutrálního zprostředkovatele, snad jen s tím rozdílem, že v RS roli státu – centra soudce a zprostředkovatele – plní strana.jako údajný zprostředkovatel vztahu mezi teorií a praxí vyjadřující zájem celé společnosti. Tamáse nezajímá debata o správném či nesprávném pojetí strany či o správném či nesprávném  pojetí socialismu,pro něj je podstatné to, že strana svým rovnostářstvím neosvobozovala společnost, protože se nedotýkala rozporu daného oddělením producentů od výrobních prostředků. Tato formulace sice na první pohled představuje vrchol Tamásova poznání vývoje společnosti, ale je značně nepřesná.Měla by především vyjádřovat, jaké oddělení má na mysli. Nebude to asi  výrobně technické oddělení od výrobních prostředků,což lze uznat snad jen v té podobě, že některé druhy práce (duševní, řídící) nevyžadují bezprostřední spojování s výrobními prostředky, protože to spojení navazuje dělbou práce rozčleněný kolektiv, tzv. souhrnného pracovníka. Samozřejmě odděleny jsou početné skupiny pracovníků mimo výrobu, nedospělí, senioři atd.,což ale nemá na charakter společnosti žádný dopad a není to zdaleka jen záležitost kapitalismu.

   Tamásův poznatek by byl cenný jen kdyby vyjadřoval společenskou souvislost oddělení výrobců jakožto nevlastníků od výrobních prostředků jakožto vlastnictví vykořisťovatelské třídy. Je pravdou, že toto oddělení nepřekonal ani RS (protosocialismus). Nelze už ovšem přijmout tezi o tom, že šlo o stejnou kvalitu oddělení,jako je tomu v kapitalismu a v soukromém vlastnictví vůbec. Klíč k pochopení tohoto rozdílu poskytují Marxovy úvahy o „hrubém komunismu“, ve kterém podle Marxe sice jde už (na rozdíl od výlučného manželství VP s jedním vlastníkem) o všeobecnou prostituci s celou společností, ovšem za podmínek, kde se VP neprostituují se všemi kategoriemi příslušníků společenství, ale prakticky jen s řídícím aparátem za pouhého  přihlížení dělnické třídy i dalších skupin. Tuhle myšlenku ovšem u Tamáse nenajdeme.

       Tamás klade rovnítko mezi rolí trhu v západní formě kapitalismu a strany ve formě východní. Proto také za bezprostřední příčinu pádu systému považuje moment, kdy se strana odchýlila od původních ideálů a ukázala společnosti konsumnější tvář, čímž musela legitimizovat nerovnost.  Přitom právě v rámci maďarského kádárismu,obdobně i v Polsku,   ve srovnání s ČSSR i NDR, tato nerovnost už dávno existovala ve velmi povrchové rovině – v podobě šedé ekonomiky zvýhodňující ani ne tak aparát, jako skupiny pracovníků ve službách a obchodě,takže úspěšná hospodářská politika snižující neustálou nedostatkovost některých druhů zboží by naopak pozice systému velmi upevnila. V nejrozvinutější podobě protosocialismu, jakou dosáhla zejména ČSSR, zdaleka nevadila nerovnost, ale spíše nespravedlivost, kdy životní úroveň neměla žádnou přímou vazbu na výkon  a odpovědné hospodaření se společenskými fondy.

    Nicméně – v tomto článku musíme ocenit jisté vyvrcholení myšlenkového vývoje Tamáse obsažené v tezi, že na Východě, když lidé říkají, že se nic nezměnilo, intuitivně  cítí, že stále nejsou reálnými vlastníky.

IV.

Skutečným těžištěm recenzovaného výboru z prací G.M.Tamáse je jeho stať „Pravda a třída“, publikovaná v r. 2012. Zde se nejvíce zabývá as klíčovou kategorií, o kterou se zatím jen tak lehce otíral, a to kategorií „třída“, která prý měla zásadní význam, pro hlavní příběh pozdní moderny – socialismus. Pro marxistu zcela zbytečně odmítá Tamás rozdělovat problém třídy jako buď problém ontologický nebo gnoseologický. Při důsledné práci s materialistickým pojetím dějin, tedy s primární (konec konců) rolí existující reality, která se – opět konec konců a velmi složitě a s relativní samostatností – ve vědomí a procesu poznání jen odráží, marxista –dialektik  ani nechápe, proč by zde mělo docházet k nějakému oddělování. Musí ovšem dát Tamásovi za pravdu, že zpochybnění dialektiky reality a jejího odrazu ve vědomí a nadstavbě vede zákonitě do bahna relativismu.

   Tamás se především vrací k svému oblíbenému konceptu dvou linií v socialistickém (komunistickém) hnutí – linii rousseauovské usilující vlastně jen o likvi daci nedemokratických přežitků z předkapitalitických podob společnosti (kategorii „společensko.ekonomické formace snad ani nezná – rozhodně ji neužívá)                                                                                                                                                       

  Tamásovy intelektuální cviky s chápáním toho, co je či není přirozené a podle toho reagování na autory typu Poulantzase apod., jsou silně poplatné mainstreamu buržoasní ideologie a nemají pro analýzu hlubin současné reality valný význam. Zajímavější je jeho konstatování, že rousseauovcům v řadách levice, včetně komunistické ho hnutí, na rozdíl od marxistů prý nejde  o zrušení lidu, ale jen kast, a o vytvoření národa. Tady už netřeba klást otázku, zda Tamás je či není marxistou, protože v těchto pasážích vytváří své specifické pojetí tříd a třídní společnosti, které s koncepcí klasiků nemá nic společného.

    Tamás se sice snaží suplovat nedostatky své teorie shromažďováním příkladů z dějin jakožto náhražkou empirického výzkumu a přitom v těchto příkladech dějiny značně překrucuje a komolí. Dokazuje přitom jen to, že absence politické ekonomie v jeho teorii se netýká jen kapitalismu, ale i předchozích formací,jejichž základy v dialektice určité úrovně výrobních sil a vlastnické slupky nevidí  - obzvláště je to jasné u feudalismu západoevropského a středoevropského typu, kde se soustřeďuje  na nadstavbové rozdíly a výsady rodu, ale logiku ekonomiky a zájmu nevidí. Nevidí např. skutečnost, že v reálné ekonomice nehrály tolik  akcentované rodové výsady až zase tak velkou roli, že podstatná byla schopnost určité, spíše kolektivní množiny vlastníků udržet rozdělení půdy a doplnit jinými aktivitami mechanismy donucení k práci, takže feudálovo oblíbené vraždění a loupení bylo vlastně ekonomicko-vlastnickou aktivitou a formovalo třídní hranice víc, než erb vlastníka.

    Větším problémem je, že Tamás při svém „nadhledu“ nad rousseauisty i marxisty tíhne podvědomě spíše k tomu do nadstavby orientovanému pohledu akcentujícímu formální politické a ideologické svobody a spokojujícímu se s rovností v této podobě  U čtenáře dobře znalého Marxova pojetí historické role dělnické třídy založené na její objektivní nemožnosti vytvořit jiný vztah soukromého vlastnictví,ve kterém by existovala jako svébytná entita, musí při čtení Tamáse vzniknout pocit nepochopení této myšlenky ze strany Tamáse.Tamás jako by nebyl s to internalizovat z marxismu poznatek, že k skutečnému osvobození a rovnosti člověka jako individua může vést jen cesta zrušení zvláštních vlastnických rolí velkých skupin lidí – tříd a že toto zrušení nemůže jít především cestou práva či politiky, ale jen reálně fungujícího, činného ekonomického vztahu a jednání zúčastněných osob.

    Pouhá  nelimitovanost přístupu k třídním  rolím nadstavbovými faktory za kapitalismu se mu jeví jako dostatečný důvod k tomu, aby popřel existenci tříd v předkapitalistických společnostech a spojoval třídy až s kapitalismem. Odloučení ekonomiky a politiky vede prý k tomu, že dobytí politické moci nevede k likvidaci kapitalistického vykořisťování, protože není založeno na násilí a donucení.

   Jak rozšifrovat tento nejasný výrok? Vcelku jednoduše – pokud bylo nutné násilí a donucení, bylo tomu proto, že existovaly kastovní nerovnosti, čili něco, co neplynulo ze samotné ekonomické podstaty systému,a tudíž to motivovalo donucované, aby se proti různým zvláštním formám tlaku a nerovnosti bránili.Nešlo tedy o třídní boj, ani o třídy, ale pouze o antikastovní, obecně demokratický boj množiny různých zvláštních skupin. Socialistické a komunistické hnutí pomohlo čelit těmto zvláštním formám útlaku a likvidovat je, což se mu podařilo, ale nevedlo to k ovlivnění samotné hlubinné podstaty systému. A jen tato podstata sjednocuje velké skupiny lidí do té míry, abychom mohli hovořit o třídě. Teprve kapitalismus tedy je skutečným vykořisťováním, protože se nepodstatná politika odděluje od podstatné ekonomiky, která ovšem nikoho nemotivuje tak, aby dále bojoval proti útlaku a nerovnosti plynoucí z odlišných objektivních ekonomických rolí. Ty se socialismu změnit nepodařilo a zřejmě nepodaří., minimálně dosud nevíme jak.

    Tamasova kouzla s oddělováním společenských sfér i skupin lidí vedou nakonec autora hlásícího se k marxismu až k převzetí a hlásání notně omšelé figury nejen buržoasní ideologie, ale jakékoliv    vykořisťující třídy. Jde o přesvědčování lidí, že stávající uspořádání společnosti je věčné, jedině možné, opřené o nějakou vyšší autoritu a nemá smysl se proti němu bouřit. Konec konců je tedy kapitalismus nejlepším z možných světů.

   Z tohoto pohledu je tedy logické,že se zmizením kastovních rozdílů v politice a duchovní sféře mizí potřeba zvláštní politické reprezentace proletariátu i zvláštní proletářské kultury, a proto se levice tříští a zaměřuje na různé dílčí problémy útlaku různých menšin. Socialismus jakožto boj proti zvláštním nerovnostem je mrtev a mrtev je i proletariát jakožto politicky a ideologicky identifikovatelný zvláštní jev, jako kasta. Smysl ztrácí i politická reprezentace buržoasie, protože tu převzal stát, stát reprezentuje obecnou logiku trhu, ekonomiky. Byla zrušena třídní hegemonie jako taková. „Hlubinným určením společnosti je za kapitalismu obecné a nevyléčitelné odtržení vnitřních lidských sil,schopností a tužeb od cílů, v jejichž službách musí lidé tyto síly rozvíjet.“   (145).

   Tamás neváhá pro svoji argumentaci zneužít Marxovu polemiku proti těm, kteří vidí vykořisťování jen jako nespravedlivé rozdělování jakési substance a poukazuje na to, že jde o činná vztah, kde kapitalista musí fungovat jako agent logiky kapitalistického vlastnictví a v tomto smyslu vlastně má nárok na odměnu za tuto roli. V Marxově logice jde o pojetí vlastnictví jakožto činného vztahu mezi lidmi ve sféře primární pro život společnosti, vtiskující své znamení i do všech ostatních sfér, vůči kterým je sféra ekonomiky prvotní a určující. Jde mu o zásadní sociální roli, jejíž součástí je i nerovnoměrnost v rozdělování. Podíl jednotlivých tříd na vyprodukovaných spotřebních předmětech a službách se neřídí abstraktními a po celou historii se neměnícími ideály mravnosti, spravedlnosti apod,, ale tím za jakých konkrétně historických okolností a při jakých sociálních rolích velkých skupin může společnost vyrábět.

   Právě souvislost jednotlivých sfér a dialektická hierarchie mezi nimi je něčím naprosto odlišným od Tamásem tolik akcentované oddělenosti, která konec konců vede k závěru o nemožnosti překonání třídní společnosti. Je pravda, že Tamás tuto nemožnost překonat třídní rozdíl vpletený do podstaty systému otevřeně nehlásá, jen ji vydatně zpochybňuje.

„DT měla dva cíle – udržet se jako stav s vlastními institucemi (odbory, stranami atd.),jednak porazit svého antagonistu a zrušit sebe sama jako třídu. Ale to zrušení DT jako stavu provedl sám kapitalismus a tím transformoval DT (i bužoasii) v opravdovou třídu a tak skoncoval s hegemonickou nezávislostí. Byla zrušena třídní hegemonie jako taková. Třída jako ekonomická skutečnost existuje a je stejně základní skutečností, jako byla vždy,třebaže kulturně a politicky zanikla. To je triumf kapitalismu.Tím se ale dějinná práce na zničení kapitalismu stává méně provinční a více univerzální.stejně abstraktní a stejně mohutná, jako sám kapitalismus.“(151-152)

    Podle Tamáse ovšem je  velkou otázkou, zda by třída zbavená zvláštní kulturní a politické mobility mohla mít motivaci ke změně dehumanizující situace, která je nebezpečná, ale ne ponižující, nedráždí morálně. Sám si na tuto otázku odpovídá skepticky -  odpověď neznáme.

„ Jisté je, že z okovů spadly poslední květy. Dělnická kultura, inspirovala tolik heroismu a sebezapření, je mrtvá. Ona kultura byla modernistickou v tom smyslu, že se obracela proti hierarchii a pokoušela se dosáhnout sekulární, rovnostářské a na právech založené společnosti. Mylně toto pokládala za socialismus. Jenže toto socialismus není. Je to kapitalismus . Kapitalismus se mohl stát sám sebou jen tehdy, pokud mu k tomu pomohl socialistický sebeklam. Tohoto sebeklamu jsme se nyní zbavili. Náš úkol je nám jasnější. Ale všechno ostatní je naprostá porážka.“ (152)

  Poražen je však ve skutečnosti Tamás a jeho snaha být marxistou. Jeho postup trpí třemi, z hlediska marxismu základními, hrubým prohřešky:

1.      Nedostatečně hlubokou  analýzou a komparací ekonomiky obou systémů, které svévolně, při vypouštění podstatných kvalitativních rysů shrnul pod společnou nálepku kapitalismu

2.      Neschopností vidět dialektiku ekonomiky a nadstavby při respektování celistvosti procesu a určující role ekonomiky.

3.       Svévolným odtržením, nadstavbových rysů a aktivit dělnické třídy od jejích podstatných ekonomicko-vlastnických určení a nadměrnou koncentrací pozornosti na nadstavbové procesy vedoucí k ahistorickému a netřídnímu pojetí politiky a státu.

V.

 V článku „Un promesse de  bonheur. Filosofie jako předchůdce podsvětí komunismu“ (2014) projevuje Tamás snad nejvýrazněji své kritické emoce vůči kapitalismu a jemu sloužícím nevědeckým prorokům a s politováním konstatuje, že masy nevěnovaly pozornost snahám o přísnou filosofii podepřené zkušeností.

    Uchyluje se k biblickým reminiscencím a praktikám církve podporujícím násilí, hrozby katastrofou, meč a bič jako symboly mužnosti. Do protikladu staví Ježíšovo poselství, které vidí především ve své oblíbené hodnotě – smazání rozdílů, ze kterého jedině může vyplynout nahrazení spravedlnosti milosrdenstvím.

   Spravedlnost totiž vidí jako spojení s institucemi moci, vnějšími vnucovanými kriterii, hierarchizováním (tím je i rozlišování spravedlivých a nespravedlivých,zatímco milosrdenství na zásluhy nehledí). Absence viny je pro něj symbolem božství, zatímco lidská přirozenost je spojena se zlými skutky,které jsou ovšem pro sekulární teorii synonymem neposlušnosti.

    Tamás ovšem uznává rozpor mezi reálným jednáním lidí a slovem Písma i nemožnost postavit na Ježíšově poselství reálný společenský systém, v němž by absentovalo násilí a donucení. Tímto představením polarity dvou světů –ideálního a reálného – si Tamás jen vytváří předpolí pro otázku, jak najít řešení, které by v realitě  oponovalo hierarchii, oddělení, moci. V náboženství je prý toto řešení skryto (patrně v principu milosrdenství i rozdávání materiálního přebytku),je ale v praxi nerealizovatelné, pokud se za něj nepostaví moderní filosofie jako filosofie rozumu. Někde pod touto filosofií vidí sociologický pohyb, patrně východisko k vzpouře proti nedostatkům společenského uspořádání (což ovšem i Tamás skrývá pod filosofickou hantýrkou)

    V obou moderních systémech – buržoasně liberálním i  v RS,se prý filosofie stala politickou institucí, polem, kde se interpretuje věda a politika, dodává ideologie, kde se symbolicky rozhodují nebo urovnávají mocenské střety.Tuto roli napadají intelektuální rebelové (Marx,Nietzsche, Deborda), kteří nejsou zajati v této funkci filosofie a prostřednictvím kritiky filozofie kritizují i instituce.Ponechme Tamásovým čtenářům k posouzení  relevantnost seřazení jmenovaných rebelů vedle sebe, kde marxista musí podotknout, že Marxova kritika filozofie je jen okrajovou stránkou Marxova přístupu směřujícího primárně do oblasti ekonomiky, vlastnictví, tříd a pojímajícího filosofii jako druhotný odraz této ekonomiky prosycený ideologií určitých tříd. Pro Tamáse je příznačný spíše opačný přístup – přístup tak řečeno „od hlavy“, od pojmů k realitě, ke které se už ovšem příliš nedostává. Sympatická je ovšem jeho snaha jít ( i když od hlavy) k popření veškerých variant hierarchie, ať se opírá o právo či lidskou přirozenost, k popření jakékoli legitimizace moci. Problémem ovšem je, že Tamás při svém podvracení hierarchie ztrácí ze zřetele nepodvratitelnost takové hierarchie, jako je určující role jedné stránky dialektické jednoty vůči druhé, jak je tomu např. ve vztahu ekonomiky a politiky. Tezi, že cestu k popření rozdílu či k identitě s lze otevřít pojmovou či morální formulací, může marxista těžko přijmout i kdyby znamenala jen technický počátek v konkrétním poznávacím procesu.

     Jen na první pohled zní marxistovi sympaticky teze, že se nelze omezit jen na kritiku moderny – zvěcněné,abstraktní a pojmové verze vykořisťování a útlaku, protože  přežívají prastaré formy útlaku, kterým kapitalismus vrátil mládí.Je to sice pravda, ale pro Tamáse je to jen „oslí můstek“ k tomu, aby si osedlal svého oblíbeného koníčka  - kritiky rozlišování, rozdělování s pozdějším závěrem o tom, že dvě formy kapitalismu (liberální a RS) zrušily jen kastovní přežitky z dávných dob a nedotkly se „čistého kapitalismu“. Idealizující filozofie a komunismus stojí pro n+ěj v nesmiřitelném protikladu k realitě dějin, nelze je smířit s žádnou reálnou civilizací. Ani historický vývoj tento protiklad nemohl zprostředkovat.

    „Lidství zbavené rozlišování,zbavené společenského žebříčku,genderu,kmenové příslušnosti,povolání soukromého zájmu, honby za vyniknutím,aspirací individuální svobody (tj.stoupání přes hlavy ostatních) – toto není lidství,jež by pro nestranného a beziluzivního pozorovatele bylo něčím důvěrně známým.“ (211-212) Naopak, takováto filozofie se příčí tomu, c bychom mohli nazvat “běžné vědomí“, příčí se intuici,potvrzuje všeobecnou averzi k filozofii jako něčemu nesrozumitelnému a nereálnému, podobně se příčí všemu i představa násilí bez hierarchie a rozlišování, idea rozumu a komunismu  a to – jak Tamás ironicky prohlašuje – si bohatě zaslouží.   

      Velice kuriózní a opět (je už únavné to opakovat) vyplývající z nedostatečné znalosti či porozumění Marxovi je Tamásovo pojetí praxe. Překroucením Marxovy 11 teze o Feuerbachovi vyzývající k zpraktičtění filozofie a k jejímu využití jako nástroje k boji za změnu světa dochází Tamás k absurdnímu závěru, že skutečnou praxí je filosofie a všechno další konání neurčované nějakými vnějšími cíli, fakticky materiálními potřebami, logikou ekonomiky. Staví praxi proti činnosti, která se zvěcńuje, podřizuje věci a transformuje lidi v přívěsek věci – tedy k PRÁCI jako takové, u které není s to rozlišit práci jako součást člověkatvorné praxe a její deformovanou podobu danou ne souvislosti s věcí, ale vlastnickými vztahy, které zvěcnění mění v odcizení. Za praxi považuje Tamás spíše hru. Tamás tedy ztotožňuje dichotomii nutné práce a dalších nutných činností  oproti svobodné tvořivé, ne nutné činnosti jakéhokoliv druhu s dichotomií de facto duševní,hlavně umělecké  činnosti a činnosti materializující se ve věcech. Společenský, výrobně vztahový rozpor převádí do čistě technického rozporu vytvářeného výrobně technickou stránkou dělby práce. Komunismus se mu stává nástrojem k překonání materiální práce a v tomto směru pojímá i morálku.

     Podle Tamáse má komunismus ochránit lidstvo před prací (podle Marxe má tuto práci osvobodit a omezit a zkulturnit její nutnou část). V tomto kontextu marxistu nemůže nadchnout jinak správný Tamásův požadavek – přeměnit komunismus v životní formu. Tamás zdůrazňuje utopismus jak komunismu, tak představy o straně zvláštního typu jako jako specifické buňce uprostřed nepřátelského systému – zvěcnění,odcizeni, podtrhuje dokonce náklonnost radikální levice k drogám jako základu jejich odbojných stanovisek. Odklonem od komunismu je i „choždenije v narod“ – soustředění se na drobnou sociální práci mezi trpícími a utiskovanými,ovšem z nadřazených pozic.

   Tamás sází na filozofii, která jediná může přesahovat denní nutnost a vede ke svobodě a díky svému univerzalismu stojí proti rozdílu,nerovnosti,hierarchii – a proto odmítá experimenty s nadřazeností „uvědomělých“ i osvěcujících. Díky svému permanentnímu tázání je zárukou, že v budoucnu budou osvobozující diskursy- nazývané komunismus. Tamáis tedy vlastně ztotožňuje komunismus s kritičností filosofie,která funguje jako demoliční četa vůči všem negativům a problémům,zdánlivě nezměnitelným.

„Komunismus je něco, k čemu ona demoliční práce směřuje,aniž by nám – nebo sobě – dovedla  demoliční četa říci, čím toto „něco“ vlastně je.“ (218)

   Vskutku originální pojetí komunismu, který údajný marxista Tamás zručně převrátil zpátky tam, odkud ho  postavil Marx – tj. z nohou na hlavu.

VI.

      Nejnovějším Tamásovým produktem obsaženým v recenzované knize je článek  „Komunismus na troskách socialismu“ Zcela publikován ještě nebyl, jeho zkrácená verze vyšla ve sborníku spolu s články Žižka a Badioua.

   V tomto článku Tamás sice k převratným změnám ve svých názorech nedochází, ale nicméně se zde přece jen projevuje jeho určitý antikapitalismus a jistá prokomunistická orientace.

    Vrací se k heslu „Socialismus nebo barbarství“, Oceňuje dosavadní socialistické a komunistické hnutí i jeho ideologii jako pokus zachránit civilizaci, pokus, který sice jistých výsledků dosáhl, ale v zásadě neuspěl a naopak pomohl kapitalismus upevnit své postavení. Jako tragedii hodnotí to, že přetrvávají mnohá odloučení,na nichž je dosavadní civilizace založena a která  zničí civilizaci i lidstvo.

    Achilovou patou naší civilizace podle Tamáse je mnohonásobné odloučení různých stránek,většinou krajností - např. vlastníka a zloděje, producenta a prostředků produkce, veřejné a soukromé sféry apod. Zejména díky oddělení veřejné a soukromé sféry se vytváří i protiklad mezi relativní svobodou a rovností ve veřejné sféře (tj. mimo práci a vlastnictví),nad kterou bdí stát a naprostým, ovšem smluvně dobrovolným  podřízením se vlastníku, kde stát vystupuje schizofrenně –na jedné straně je tendence posílit poptávku zvýšením mezd a sociální politikou, na druhé straně zase snahou snížit náklady na pracovní sílu. Logika a otroctví výroby je ovšem pro život občana podstatnější,zabírá mu více životního času, takže tu rovnost a svobodu ve veřejné sféře vnímá jen okrajově.

    Kapitalismus i státní kapitalismus na východě proto nedosáhly valného výsledku v emancipaci lidí, protože se nedotkly soukromé sféry. Tamás  se odvolává na Negriho, podle něhož je sama kategorie produkce ve své obecnosti základem možnosti odloučení – tedy rozpornosti, antagonističnosti. Socialismus, který měl reprezentovat zájem proletariátu a promítnout ho ve státu svým souhlasem se zbožní produkcí fakticky znamenal souhlas s odloučením, oddělením.Tím údajně opustil původní komunistický cíl a jádro zájmu dělnické třídy přesunul do oblasti státní garance Poptávky a spotřeby a spravedlivé distribuce. Tím upevnil rozlišení veřejné a soukromé sféry, veřejná moc se stará o spravedlivou distribuci a občané se starají o věci vně tovární brány, a to ještě ve velmi omezeném volném čase., Jádro otroctví trvá,odpor k práci se bere jako sociální patologie,socialismus je symbolizován voláním „pracovní místa“ a „progresivní zdanění“ Reálné ppodřízení práce nebylo nijak dotčeno ani v RS a socialistický stát udělal za kapitál i práci ři rozvíjení VTR, člověk se stal zbytečným a s ním i heroické pojetí práce.

   Pro proletáře je údajně jedno, kdo vlastní výrobní prostředky,zda jedinec, korporace, socialistický stát – stejně musí prodávat práci a proces je nezávislý na jeho vůli. Buržoasní revoluce je zřejmě nedovršitelná, ovšem vznikl „lid“. Tamás klade otázku,zda může politická moc být protiváhou společenské moci – ekonomický podloženým výsadám majetných.

     Tamásoivy závěry jsou sice nadále poplatné jeho neschopnosti provést skutečnou analýzu a komparaci ekonomiky kapitalismu, Tamás i nadále střílí o kus vedle – totiž na blíže nevymezenou odloučenost prvků fakticky tvořících dialektickou jednotu,přece jen však úvahami po podřízenosti práce vlastníkovi do jisté míry odráží skutečnost – tj. ekonomický základ kapitalismu, ale i omezenosti protosocialismu, vzhledem k čemuž  jsou zcela mimo mísu jeho úvahy o rovnosti politického a právního postavení člověka ve veřejné sféře  a spravedlivé distribuce spotřebních předmětů a služeb. Také  neschopnost rozlišit kapitalismus a protosocialismus jeho úvahy dosti znehodnocuje. A proto nedokáže své tažení za emancipaci člověka dotáhnout do konce.

    Stále není s to spojit vlastnictví s třídou, naopak – soudobý kapitalismus i protosocialismus vidí jako depersonalizaci vlastnictví, která znamená faktické zmizení buržoasie, a to zejména v protosocialistické společnosti, kde její roli přejímá stát (nemluví o třídě aparátu!!!! – čímž vlastně uvažuje obdobně jako stalinisté – jen s opačným znaménkem. Tam, kde stalinisti vidí stát jako největší garanci zájmů lidu,on v něm vidí ztělesnění zotročující logiky plynoucí z jeho oblíbeného strašidla „odloučenosti“V tomto smyslu jeho kritika různých jevů z protosocialismu, např. cílené ztotožňování opozice a kritiky se zradou třídních i národních zájmů jako důvod pro represi,  nepřináší nic nového či podnětného, za příčinu všeho zla konec konců považuje oddělenost abstraktně pojímaného státu /i strany) od mas, které se proti němu obracely jako proti ztělesnění svých limitů.

    Své úvahy v článku završuje jakýmsi neurčitým voláním po tom, aby se komunisté zase stali bořiteli všeho, všech odděleností, všech zatuchlostí – vlastnictví, národa státu, rodiny, heterosexuální identity, peněz, války, školy i práce,m a to ve jménu jediné autority – autority člověka, lidí jako takových.

Závěr                                                                                                                                                                

    Sledovali  jsme myšlenkový vývoj G.M.Tamáse a nakolik to bylo možné, konfrontovali jsme jeho  leckdy značně matné a nesrozumitelné koncepce s metodologií skutečného marxismu. Přes určitý posun ve sledovaném období se jádro Tamásovy základní koncepce i jeho metoda příliš nezměnily. K důkladnému rozšifrování Tamásova pojetí by byla nutná dobrá orientace v produkci těch autorů, ze kterých Tamás čerpal a kteří ho ovlivnily a „vyučily“ v tom, co považuje za marxismus,tj. Postoneho,Poulantzase, Polanyiho apod. Ale i bez takovéto analýzy, pouhá konfrontace s K.Marxem, B.Engelsem a V.I.Leninem, kterého Tamás ignoruje a neuvádí ani v seznamu literatury, nám umožňuje odpovědět si na otázku obsaženou v názvu tohoto textu:“ Je G.M. Tamás marxistou?“. Odpověď zní: Je sice marxismem ovlivněn, ale jádro marxistické metodologie ho minulo..

     Je to dáno již tím, že Tamásovy koncepce jsou konstruovány „shora“, z oblasti vědomí a nadstavby, od pojmů k realitě. Tamás není s to provést ekonomickou analýzu, s porovnání jevových stránek politiky a ideologie vyvozuje závěry o podstatách ekonomických jevů a ty pak realitě oktrojuje, jako v případě, že protosocialistický systém dosti svévolně  označil za jednu z variant kapitalismu. Je příznačné, že když i tak  svévolný závěr se nějak odlišuje od reality, tím hůře pro dosavadní charakteristiky a pojmové postižení této reality – Tamás ho klidně změní a zrodí se i kapitalismus bez zbožně-peněžních vztahů  a buržoasie. V odborném diskursu se vždy najde něco, co tuto změnu podpoří.

     V Tamásových textech nenajdeme zmínku o teorii pracovní hodnoty,bez které neexistuje marxismus, i když si to mnozí tzv. marxisté myslí. Bez této teorie ztrácí marxistická metodologie půdu pod nohama a lze ji libovolně křivit. Bez ní nelze marxisticky provést ani analýzu třídně sociální strutury a docenit roli tříd ve společnosti.

     U Tamáse však k tomu přistupují další momenty – neschopnost vidět jednotlivce i skupiny lidí v komplexitě základnových i nadstavbových charakteristik. Je s podivem, že autor,který je vášnivým odpůrcem jakéhokoli oddělení procesů a sfér a jehož texty jsou prosyceny jakousi těžko pochopitelnou vizí univerzálního splynutí, není schopen pochopit souvislost mezi ekonomickým určením třídy a jejími nadstavbovými charakteristikami, neoddělitelnost obou stránek a uměle tuto jednotu rozděluje na dělnickou třídu jako stav a skutečnou třídu, jejíž specifickou a zároveń univerzální roli nevidí.

    V tomto smyslu není ani schopen porozumět komunismu. Nepracuje s pojmem společensko-ekonomická formace, nedokáže správně rozšifrovat logiku dějinného vývoje,zejména ekonomického,nevidí komunismus jako další etapu vývoje vlastnických vztahů a proces zespolečenštění. Vidí komunismus jen jako jakýsi nadstavbový diskurs rozbíjející nejrůznější přežitky, vžité zábrany a strukturaci,jako demoliční četu, která vlastně neví, co chce dosáhnout.

Z marxismu vlastně Tamásovi chybí skoro všechno – materialistické spojení společnosti, dialektika, role vlastnických vztahů i dělby práce, třídní struktury i pochopení podstaty politiky a ideologie. Jeho vůči kapitalismu kritické závěry jakoby se už už dotýkaly marxismu, vždy však sklouzávají vedle a marxistické přístupy zplošťují a vykosťují. V tom ovšem Tamás není sám – jde o signifikantní znaky všech autorů, kteří jsou shrnováni do různě označovaných proudů či škol, zejména neomarxismu či postmarxismu. Tyto směry a jejich nositele je nutno zkoumat v konkrétně historických souvislostech a ocenit jejich občasnou kritiku kapitalismu či politickou roli jakožto levicové opozice. Dnes už ovšem nejsou s to se dopracovat k podstatě současných procesů a prakticky pomoci probudit a orientovat zatím jen potenciálně levicové třídy a skupiny. Na to jsou příliš prosyceny buržoasní ideologií,jejíž jsou do jisté míry posledním záchytným zákopem.