Lidská práce je „antropologická konstanta“, protože jakožto „cílevědomá a aktivní regulace látkové výměny mezi lidskou společností a přírodou“, jak praví Marx v prvním díle Kapitálu, zformovala člověka dnešního psychosomatického typu, jenž vzešel z hmotné přírody, jeho pracovní činnost substanciálně snímá všechny přírodní vývojové formy materiálního samopohybu, takže je aktivním ztělesněním přeměny hmotné, přírodně kosmické substance v subjekt, a proto v úloze subjektu výrobních procesů, v nichž se produkuje společenský nadprodukt (jehož kapitalistickou hodnotovou formu je nadhodnota) a zisk (který v kapitalismu vzniká vztažením masy nezaplacené nadpráce k celkovému investovanému kapitálu), i kulturního a civilizačního rozvoje, nenahradí v budoucnosti člověka humanoidní roboti, jako je například jistý android Dat, jenž se objevuje coby jeden z – kladných a sympatických! – hrdinů sci-fi seriálu „Star Trek: Nová generace“. Avšak právě proto, že se lidská práce bude vymaňovat z bezprostřední účasti ve výrobních procesech, bude se ve stále větší míře naplňovat momenty lidsko-společenské vlastnické součinnosti, pracovní aktivity se budou stále více prolínat a propojovat s aktivitami vlastnického řízení a spolurozhodování, takže každý člen lidské společnosti bude moci rozvíjet svoji jedinečnou a neopakovatelnou individualitu tím, že si bude osvojovat profesi, kterou většina lidí v průběhu sociálně historického vývoje, jenž probíhal ve výrobně vztahovém rámci soukromovlastnických a vykořisťovatelských společenskoekonomických formací, tak řečeno „zapomněla“: totiž profesi svobodného, rozumného a zodpovědného hospodáře světa, v němž žije – tohoto světa, neboť žádný jiný svět člověk k dispozici nemá. A historicky novou formou sociálně ekonomického zisku bude právě rozvíjení samosprávné vlastnické subjektivity, jež bude prakticky naplňovat volný čas pro individuální rozvoj coby základní společenské bohatství a využíváním tohoto „fixního kapitálu společenského výrobního procesu“ se stane alternativou globalizovaného kapitalismu i reálně existujícího socialismu.
A na úplný závěr si dovolím trochu zpochybnit dosti autoritativních způsobem pronesený názor pana Koby, že kapitalistického podnikatele, i kdyby se jednalo o podnikatele-marxistu, nezajímá a zajímat ani nemůže podstata zisku, která dle marxistické pracovní teorie hodnoty spočívá ve výrobě nadhodnoty, neboť se může a musí zajímat pouze a jedině o co největší kladný rozdíl mezi dosahovanými výnosy a výrobními náklady neboli o co nejvyšší masu a míru zisku. Tento „prostý fakt“ vyplývá dle mínění váženého pana Koby „ze samotného smyslu a podstaty podnikání a na teorii hodnoty nezávisí“: kdyby podnikatel při plánování svého podnikání nepočítal s konstantním kapitálem, skončil by s takovým přístupem buď v údivu nad tím, že má „na účtu v bance nulu, nebo u soudu, protože by neplatil faktury“.
Představme si tedy dvě stavební firmy, které zaměstnávají stejný počet zedníků, pokrývačů, tesařů atd., atp., používají stavební stroje obdobných technických parametrů, takže se jejich cena pohybuje na téže výši, a pracují na dvou různých zakázkách, které představují stejně velikou finanční hodnotu odvedeného díla. Tyto dvě firmy se liší pouze jedinou „drobností“: jedna z firem zaměstnává české stavební dělníky, druhá pak stavební dělníky ukrajinské, co jsou ochotni pracovat i za mzdy, kvůli nimž by se čeští dělníci „ani neopřeli o lopatu“. Laskavý i nelaskavý čtenář může třikrát hádat, která z oněch dvou firem bude za daných podmínek dosahovat vyšší masu a míru zisku. Nebude to právě ta firma, která zlevní cenu pracovní síly svých zaměstnanců? Neukazuje snad tento příklad, že zisk kapitalistického podnikatele plyne právě z růstu míry nadhodnoty, a proto se i kapitalistický podnikatel (a nejenom podnikatel-marxista) musí zajímat o sociálně ekonomickou podstatu kapitalistické tvorby zisku?
Vážený pan Koba by ovšem mohl, jak se mi alespoň zdá, namítnout, že můj vyspekulovaný, hypotetický příklad je „zcela odtržen od životní praxe“, neboť by přece onen stavební podnik zaměstnávající ukrajinské stavební dělníky mohl v jistých hranicích dosahovat vyšší míru zisku i v případě používání většího objemu investovaného konstantního fixního a oběžného kapitálu. Dokonce by možná mohl i tvrdit, že stavební podnik s českými dělníky by zajisté dosahoval vyšších finančních výnosů, kdyby používal konstantní kapitál dokonalejších technických parametrů – jenž by ovšem nenalézal na při stavebních pracích uplatnění. Takové jsou projevy „praktického uvažování zdravého selského rozumu“, jež se stylem Čapkova „pračlověka Janečka“, jak trefně poznamenal Pepa Heller, upoceně snaží zamaskovat a zakrývat sociálně ekonomickou podstatu kapitalistického vykořisťování. (Tragikomickou, groteskní fraškovitou dohru celé nastíněné konkrétní situace bude ovšem tvořit fakt, že pokud kapitalistický podnikatel propustí české dělníky a najme dělníky ukrajinské, nebudou čeští dělníci s největší pravděpodobností kritizovat kapitalistického vlastníka firmy, ale ony ukrajinské dělníky za to, že jim „berou práci“).
Ano, můj příklad je „naprosto odtržen od praxe života“. Vždyť přece každý ví, že čeští zaměstnanci automobilových montážních dílen německé firmy Volkswagen v Mladé Boleslavi pobírají stejnou mzdu jako montážní dělníci v Německu – že vážený pane Kobo?
K diskusi mezi Pepou Hellerem a váženým panem Kobou - část čtvrtá
PhDr. František Neužil 29.06.2015K diskusi mezi Pepou Hellerem a váženým panem Kobou - část třetí
PhDr. František Neužil 29.06.2015
Zdá se mi, že když Marx formuloval v „Grundrissech“ hypotézu, že všeobecná práce se stane základní společenskou výrobní silou a zdrojem společenského bohatství, patrně se zároveň domníval, že se tak stane až ve výrobně vztahovém rámci socialismu jakožto první vývojové fáze komunistické společenskoekonomické formace. Rozvoj kapitálu a kapitalismu se však ukázal být „chytřejší“ než marxistická pracovní teorie hodnoty, a proto jsme byli s doktorem Hellerem nuceni „jít s Marxem za Marxe“ a konkretizovat marxistickou pracovní teorii hodnoty teorií vykořisťování – či, chcete-li, kapitalistického zaměstnávání, používání – živé konkrétní všeobecné práce kognitariárního proletariátu. A tak jsme museli respektovat fakt, že při zkoumání a rozboru kapitalistického využívání živé konkrétní všeobecné práce kognitariárních proletářů, kladené coby práce společná a pospolitá, vystupujeme z newtonovského sociálně historického časoprostoru a vstupujeme do sociálně historického časoprostoru einsteinovského, jelikož vysoce vědecky či umělecky kvalifikovaná a složitá práce kognitivních proletářů má schopnost koncentrovat a kondenzovat v sobě v podstatě nekonečné množství společensky průměrné a jednoduché práce proletářů klasických, což je vlastně schopnost produkovat přeměněnou formu úspory pracovní doby, která se rovná „růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce“ (Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II; Svoboda, Praha 1974, str. 343), čímž se pracovní (výrobní) síla rozličných profesně příslušníků zaměstnaneckých skupin kognitariárního proletariátu stává současně zvláštním výrobním prostředkem, svérázným „fixním kapitálem společenského výrobního procesu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk“ (viz tamtéž), z čehož plyne, že by hodnota pracovní síly kognitariárních proletářů a stejně tak i hodnota užitného hodnoty zbožního výrobku jejich živé konkrétní práce musela být nekonečně veliká. Kapitalistický tržní ekonomický mechanismus si tuto objektivní skutečnost „hroucení výroby založené na směnné hodnotě“ (viz Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II, v uvedeném českém vydání str. 336) může osvojit pouze tím, že klade cenu pracovní síly kognitariárních proletářů jako pouze symbolickou – kapitalistické výrobní vztahy i jejich strukturně systémová organizace, vlastnická struktura, která je jejich sociálně ekonomickým základem, přitom zůstávají díky svojí hodnotové substanční náplni nadále objektivní čili materiálně předmětné, nezávislé na vůli a vědomí lidí tvořících sociálně ekonomické skupiny, jež do nich vstupují! –, což mimo jiné umožňuje kapitálu stlačovat cenu kvalifikované a složité práce na úroveň ceny práce společensky průměrné a jednoduché a pokoušet se tak řešit „paradox produktivity“, o němž se zmiňuje pan Koba.
Musím se přiznat, že jsem zpočátku vůbec nechápal, v čem vlastně spočívá podstata sporu v nové etapě diskusí mezi doktorem Hellerem a panem Kobou. Počalo mi svítat, až když jsem se ve výkladech pana Koby dočetl: „Vždyť přece právě naopak automatizace znamená vytlačování lidí z výrobního procesu a to, co by je mělo nahradit, je právě konstantní kapitál. Pokud by skutečně k masové automatizaci došlo, velká část lidí bude uvolněna z pracovního procesu a pro uvolněné pracovníky už tentokrát nebude žádné uplatnění, jako tomu bylo v minulosti při různých změnách výrobní základny. Nezapomeňte, že přinejmenším z části smyslem práce těch Vašich vysoce kvalifikovaných profesionálů je a bude právě zdokonalování konstantního kapitálu.“
Na první pohled se zdá – a je to docela překvapivé zjištění –, že pan Koba souhlasí s naší teorií kapitalistického používání živé práce kognitariárního proletariátu, podle níž rozpor mezi procesem výroby kognitariárního zisku a celospolečenskými souvislostmi tohoto procesu plodí coby sociálně ekonomický důsledek rozmanitých zpředmětnění onoho rozporu, rozličných aplikací živé konkrétní všeobecné práce kognitariárních proletářů, produkující nadhodnotu v soustavě kapitalistických výrobních vztahů (počítače, robotizované stroje řízené počítači atd., atp., jež představují konstantní fixní kapitál „postindustriálního“ kapitalismu), volný čas pro rozvoj lidské indiviaduality jako nový typ společenského bohatství ve formě stále masovější trvalé nezaměstnanosti, a to jak v přímé a bezprostřední podobě, tak i v podobě rozličných odstínů prekarizované práce tradičních dělníků. Zároveň se mi ale zdá, že vážený pan Koba si vyložil Marxovu vizi o přeměně všeobecné práce v základní společenskou výrobní sílu a zdroj společenského bohatství, na níž navazuje marxistická pracovní teorie hodnoty koncepcí o přeměně vědy v bezprostřední výrobní sílu (viz „Civilizace na rozcestí“ Radovana Richty), přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského růstu (neboli rozvoje výrobních sil), kdy se růst společenského nadvýrobku odvíjí od vědeckotechnického a technologického pokroku, jenž přináší kupříkladu automatizaci výroby ve formě pružně robotizovaných technologických výrobních provozů a systémů, tedy že této prognóze marxistické filosoficko-ekonomické teorie pan Koba porozuměl v tom smyslu, že díky rozvoji masové automatizace výrobních procesů se počne vyčerpávat funkce lidské živé práce jakožto subjektu procesů výroby hmotných a duchovních statků, obecněji pak i celková role člověka jako subjektu kulturního a civilizačního vývoje. Vážený pan Koba ve svých úvahách „tvořivě“ navazuje – a patrně si toho není vůbec vědom – na teorii doktora Conrada Schmidta, podle níž je hodnototvorným činitelem a především pak zdrojem nadhodnoty nejenom živá, současná práce, ale i práce zvěcnělá a mrtvá, minulá a akumulovaná, nebo pojetí curyšského profesora Juliuse Wolfa, podle nějž se v systému relativní nadhodnoty (neboli zkracování nutné práce ve srovnání s prodlužováním nadpráce v rámci zákonem pevně stanovené délky pracovního dne) zakládá růst produktivní síly práce, jenž způsobuje zlevňování životních prostředků i zvyšování míry nadhodnoty, což může údajně vysvětlit i utváření všeobecné rovné masy a míry zisku – dle mínění váženého pana profesora si kapitály s vyšším organickým složením přivlastňují společensky průměrnou masu a míru zisku, která je vyšší než masa nadhodnoty, kterou v souladu s hodnotovým zákonem vytěží z práce svých dělníků, právě díky tomu, že obsahují vyšší podíl zvěcnělé práce a jimi ovládaná živá dělnická práce má tedy vyšší produktivní sílu – přímo a bezprostředně na vzrůstajícím podílu konstantního kapitálu ve složení celkového kapitálu, čili na názory, které svého času kritizoval Friedrich Engels v předmluvě k vydání třetího dílu Marxova Kapitálu. (Viz Marx, K.: Kapitál III-1, ve zmiňovaném českém vydání str. 22-27).
Musím se přiznat, že jsem zpočátku vůbec nechápal, v čem vlastně spočívá podstata sporu v nové etapě diskusí mezi doktorem Hellerem a panem Kobou. Počalo mi svítat, až když jsem se ve výkladech pana Koby dočetl: „Vždyť přece právě naopak automatizace znamená vytlačování lidí z výrobního procesu a to, co by je mělo nahradit, je právě konstantní kapitál. Pokud by skutečně k masové automatizaci došlo, velká část lidí bude uvolněna z pracovního procesu a pro uvolněné pracovníky už tentokrát nebude žádné uplatnění, jako tomu bylo v minulosti při různých změnách výrobní základny. Nezapomeňte, že přinejmenším z části smyslem práce těch Vašich vysoce kvalifikovaných profesionálů je a bude právě zdokonalování konstantního kapitálu.“
Na první pohled se zdá – a je to docela překvapivé zjištění –, že pan Koba souhlasí s naší teorií kapitalistického používání živé práce kognitariárního proletariátu, podle níž rozpor mezi procesem výroby kognitariárního zisku a celospolečenskými souvislostmi tohoto procesu plodí coby sociálně ekonomický důsledek rozmanitých zpředmětnění onoho rozporu, rozličných aplikací živé konkrétní všeobecné práce kognitariárních proletářů, produkující nadhodnotu v soustavě kapitalistických výrobních vztahů (počítače, robotizované stroje řízené počítači atd., atp., jež představují konstantní fixní kapitál „postindustriálního“ kapitalismu), volný čas pro rozvoj lidské indiviaduality jako nový typ společenského bohatství ve formě stále masovější trvalé nezaměstnanosti, a to jak v přímé a bezprostřední podobě, tak i v podobě rozličných odstínů prekarizované práce tradičních dělníků. Zároveň se mi ale zdá, že vážený pan Koba si vyložil Marxovu vizi o přeměně všeobecné práce v základní společenskou výrobní sílu a zdroj společenského bohatství, na níž navazuje marxistická pracovní teorie hodnoty koncepcí o přeměně vědy v bezprostřední výrobní sílu (viz „Civilizace na rozcestí“ Radovana Richty), přechodu od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského růstu (neboli rozvoje výrobních sil), kdy se růst společenského nadvýrobku odvíjí od vědeckotechnického a technologického pokroku, jenž přináší kupříkladu automatizaci výroby ve formě pružně robotizovaných technologických výrobních provozů a systémů, tedy že této prognóze marxistické filosoficko-ekonomické teorie pan Koba porozuměl v tom smyslu, že díky rozvoji masové automatizace výrobních procesů se počne vyčerpávat funkce lidské živé práce jakožto subjektu procesů výroby hmotných a duchovních statků, obecněji pak i celková role člověka jako subjektu kulturního a civilizačního vývoje. Vážený pan Koba ve svých úvahách „tvořivě“ navazuje – a patrně si toho není vůbec vědom – na teorii doktora Conrada Schmidta, podle níž je hodnototvorným činitelem a především pak zdrojem nadhodnoty nejenom živá, současná práce, ale i práce zvěcnělá a mrtvá, minulá a akumulovaná, nebo pojetí curyšského profesora Juliuse Wolfa, podle nějž se v systému relativní nadhodnoty (neboli zkracování nutné práce ve srovnání s prodlužováním nadpráce v rámci zákonem pevně stanovené délky pracovního dne) zakládá růst produktivní síly práce, jenž způsobuje zlevňování životních prostředků i zvyšování míry nadhodnoty, což může údajně vysvětlit i utváření všeobecné rovné masy a míry zisku – dle mínění váženého pana profesora si kapitály s vyšším organickým složením přivlastňují společensky průměrnou masu a míru zisku, která je vyšší než masa nadhodnoty, kterou v souladu s hodnotovým zákonem vytěží z práce svých dělníků, právě díky tomu, že obsahují vyšší podíl zvěcnělé práce a jimi ovládaná živá dělnická práce má tedy vyšší produktivní sílu – přímo a bezprostředně na vzrůstajícím podílu konstantního kapitálu ve složení celkového kapitálu, čili na názory, které svého času kritizoval Friedrich Engels v předmluvě k vydání třetího dílu Marxova Kapitálu. (Viz Marx, K.: Kapitál III-1, ve zmiňovaném českém vydání str. 22-27).
K diskusi mezi Pepou Hellerem a váženým panem Kobou - část druhá
PhDr. František Neužil 29.06.2015
Když píše Pepa Heller občas o tom, že „hodnota“ je výsledkem „dohadování se“ mezi lidmi, sociálními vrstvami, společenskými třídami atd., atp., že je to vlastně „soubor pravidel“ takovéhoto „dohadování“, nechápe v žádném případě „hodnotu“ subjektivisticky, ale jako objektivní kategorii, jejíž výsledný sociálně ekonomický obsah nezávisí na vůli a vědomí lidí, kteří jej utvářejí. Zkoumání obsahu a sociálně ekonomické podstaty kategorie „hodnota“ musí v marxistické filosoficko-ekonomické teorii vycházet ze substančního pojetí, pojímá společensky nutné a uznané množství živé i zpředmětnělé práce coby hodnotovou substanci vězící v užitné hodnotě vyrobeného zboží, a to již proto, že dialekticko-materialistická teorie substance navazuje na filosofickou teorii substance u Spinozy, francouzských materialistů osmnáctého století a Feuerbacha, v níž má hmotná substance přírodně kosmického celku dva atributy: časoprostorovou rozlehlost a myšlení, z čehož plyne, že celosvětová hmota ve svém vývoji nutně a zákonitě plodí myslící mozek bytosti, kterou zatím ve vesmíru známe pouze v jediném exempláři, jímž je – dosud poměrně nespravedlivě nazvaný – „člověk rozumný“, obývající toto pozemské slzavé údolí a dosud spíše přispívající ke zvyšování jeho „slzavosti“, jenž však přesto zůstává aktivním nositelem přeměny hmotné „substance“ v „subjekt“, což je klíčová myšlenka důsledně materialistické filosofické teorie hmoty jakožto substance. (Jelikož nemohu na tomto místě pro nedostatek prostoru odbíhat do podrobností, doporučuji váženému panu Kobovi knihu vynikajícího sovětského filosofa Evalda Iljenkova o materialistické dialektické logice, zvláště pak kapitolu o Spinozově pojetí substance).
Lidská smyslově předmětná praxe, praktická aktivita, jejímž základem je pracovní a výrobní činnost, má coby nejvyšší vývojová forma samopohybu hmotné přírodně kosmické substance ontotvornou povahu, neboť pozvedá materiální přírodní samopohyb na vývojovou úroveň sociálně historického hmotného samopohybu, a proto má hodnotová substance užitné hodnoty vyprodukovaného zboží, jde-li o sociálně ekonomickou praxi zbožní výroby, nikoliv látkově energetickou, leč výrobně vztahovou podobu, což zakladatelé marxismu dovozují z této myšlenky: „předmět jakožto bytí pro člověka, jakožto předmětné bytí člověka, je zároveň jsoucno člověka pro druhého člověka, jeho lidský vztah ke druhému člověku, společenský vztah člověka k člověku.“ (Marx, K. – Engels, F.: Svatá rodina, Sebrané spisy sv. 2.; SNPL, Praha 1957, str. 57).
Formování společenských výrobních vztahů kapitalistického způsobu výroby, které je výslednicí procesu zespolečenšťování hodnot a nadhodnot vyprodukovaných v jednotlivých výrobních odvětvích, charakterizují tyto kategorie: „hodnota“ (respektive „nadhodnota“) – „výrobní cena“, což je „modifikovaná“ neboli přeměněná hodnota – „tržní cena“. „Výrobní cena“ kolísá kolem „hodnoty“ a „tržní cena“ se může na tu či onu stranu odchylovat od „výrobní ceny“, materiálně předmětným základem, hlubinnou, materiálně předmětnou „živnou půdou“ procesu utváření kapitalistických společenských výrobních vztahů však vždy zůstává hodnotová substance, jež sjednocuje tyto tři momenty do „organického celku“, „organické celistvosti“ neboli „konkrétní totality“, a proto mají tyto výrobní vztahy objektivní charakter, jsou nezávislé na vůli a vědomí lidí, kteří do nich vstupují a je utvářejí coby „herci i režiséři svého historického dramatu“.
Profesor Karel Kříž má naprostou pravdu, když kritizuje Bortkiewiczovu algebraickou metodu zavádění tak zvaných „modifikačních cenových koeficientů“ x a y, a proto zobrazuje ekonomických reprodukční proces pomocí maticových rovnic vstupů a výstupů výrobního procesu, což právě ukazuje, že tyto „vstupní cenové koeficienty“ se v jednotlivých odvětvích odchylují na tu či onu stranu od hodnot, načež se jejich velikost v celospolečenském souhrnu vyrovnává na hodnotu, kterou ony koeficienty nabývají u kapitálů se společensky průměrným organickým složením, řečeno jinými slovy: rovnají se jedné celé. Z toho důvodu i metoda maticových rovnic vstupů a výstupů výrobních procesů dovoluje zdůvodnit Marxovu teorii řešení „transformačního problému“, podle níž se souhrn hodnot rovná souhrnu výrobních cen neboli modifikovaných hodnot a souhrn nadhodnot se rovná souhrnu mas všeobecného rovného zisku. Produkty jednotlivých odvětví, které jakožto užitné hodnoty vytvářejí jednotlivé položky v příštím výrobním cyklu investovaného konstantního a variabilního kapitálu a jež kapitáloví investoři nakupují a prodávají za tržní ceny, které kolísají kolem výrobních cen, si stále uchovávají svůj hodnotově substanční obsah coby hlubinnou sociálně ekonomickou podstatu, a tudíž „transformační proces“ spočívá – zůstáváme-li v pojmově kategoriálním rámci třetího dílu Kapitálu –, jak v procesu přeměny hodnot ve výrobní ceny a nadhodnot v masy všeobecného rovného zisku, tak i v procesu zpětné přeměny výrobních cen ve vstupní hodnotové položky dalšího cyklu výrobních procesů v jednotlivých produkčních sférách. (Viz Kříž K.: Transformační problém; Politická ekonomie č. 6/1968, str. 517-533 a samozřejmě též i Marx, K.: Kapitál III-1; Svoboda, Praha 1989, například str. 172-179).
Lidská smyslově předmětná praxe, praktická aktivita, jejímž základem je pracovní a výrobní činnost, má coby nejvyšší vývojová forma samopohybu hmotné přírodně kosmické substance ontotvornou povahu, neboť pozvedá materiální přírodní samopohyb na vývojovou úroveň sociálně historického hmotného samopohybu, a proto má hodnotová substance užitné hodnoty vyprodukovaného zboží, jde-li o sociálně ekonomickou praxi zbožní výroby, nikoliv látkově energetickou, leč výrobně vztahovou podobu, což zakladatelé marxismu dovozují z této myšlenky: „předmět jakožto bytí pro člověka, jakožto předmětné bytí člověka, je zároveň jsoucno člověka pro druhého člověka, jeho lidský vztah ke druhému člověku, společenský vztah člověka k člověku.“ (Marx, K. – Engels, F.: Svatá rodina, Sebrané spisy sv. 2.; SNPL, Praha 1957, str. 57).
Formování společenských výrobních vztahů kapitalistického způsobu výroby, které je výslednicí procesu zespolečenšťování hodnot a nadhodnot vyprodukovaných v jednotlivých výrobních odvětvích, charakterizují tyto kategorie: „hodnota“ (respektive „nadhodnota“) – „výrobní cena“, což je „modifikovaná“ neboli přeměněná hodnota – „tržní cena“. „Výrobní cena“ kolísá kolem „hodnoty“ a „tržní cena“ se může na tu či onu stranu odchylovat od „výrobní ceny“, materiálně předmětným základem, hlubinnou, materiálně předmětnou „živnou půdou“ procesu utváření kapitalistických společenských výrobních vztahů však vždy zůstává hodnotová substance, jež sjednocuje tyto tři momenty do „organického celku“, „organické celistvosti“ neboli „konkrétní totality“, a proto mají tyto výrobní vztahy objektivní charakter, jsou nezávislé na vůli a vědomí lidí, kteří do nich vstupují a je utvářejí coby „herci i režiséři svého historického dramatu“.
Profesor Karel Kříž má naprostou pravdu, když kritizuje Bortkiewiczovu algebraickou metodu zavádění tak zvaných „modifikačních cenových koeficientů“ x a y, a proto zobrazuje ekonomických reprodukční proces pomocí maticových rovnic vstupů a výstupů výrobního procesu, což právě ukazuje, že tyto „vstupní cenové koeficienty“ se v jednotlivých odvětvích odchylují na tu či onu stranu od hodnot, načež se jejich velikost v celospolečenském souhrnu vyrovnává na hodnotu, kterou ony koeficienty nabývají u kapitálů se společensky průměrným organickým složením, řečeno jinými slovy: rovnají se jedné celé. Z toho důvodu i metoda maticových rovnic vstupů a výstupů výrobních procesů dovoluje zdůvodnit Marxovu teorii řešení „transformačního problému“, podle níž se souhrn hodnot rovná souhrnu výrobních cen neboli modifikovaných hodnot a souhrn nadhodnot se rovná souhrnu mas všeobecného rovného zisku. Produkty jednotlivých odvětví, které jakožto užitné hodnoty vytvářejí jednotlivé položky v příštím výrobním cyklu investovaného konstantního a variabilního kapitálu a jež kapitáloví investoři nakupují a prodávají za tržní ceny, které kolísají kolem výrobních cen, si stále uchovávají svůj hodnotově substanční obsah coby hlubinnou sociálně ekonomickou podstatu, a tudíž „transformační proces“ spočívá – zůstáváme-li v pojmově kategoriálním rámci třetího dílu Kapitálu –, jak v procesu přeměny hodnot ve výrobní ceny a nadhodnot v masy všeobecného rovného zisku, tak i v procesu zpětné přeměny výrobních cen ve vstupní hodnotové položky dalšího cyklu výrobních procesů v jednotlivých produkčních sférách. (Viz Kříž K.: Transformační problém; Politická ekonomie č. 6/1968, str. 517-533 a samozřejmě též i Marx, K.: Kapitál III-1; Svoboda, Praha 1989, například str. 172-179).
K diskusi mezi Pepou Hellerem a váženým panem Kobou - část první
PhDr. František Neužil 29.06.2015
V průběhu diskuse s panem Kobou jsem vyslovil názor, že vážený pan Koba vytváří zdání, že polemizuje pouze se mnou, ve skutečnosti však odmítá a vyvrací marxismus, a to jak marxistickou filosofickou teorii, tak i marxistickou filosoficko-ekonomickou teorii. S potěšením konstatuji, že v polemice, která nyní probíhá na webovém portálu nestalinského marxismu mezi panem Kobou a doktorem Hellerem, potvrzují můj kritický postřeh vlastní slova páně Kobova. Domnívám se, že, jak znovu opakuji, pan Koba si – a má na to plné právo – zvolil coby řešení základní filosofické otázky popperovský „kritický racionalismus“ s jeho „principem falzifikace“ v kombinaci s účelovým pragmatismem, jenž pokládá za verifikaci (ověření, potvrzení pravdivosti) teoretických postulátů (neboli shodu pojmu, pojmového obsahu logických tvrzení a empirických dat) soulad mezi subjektivním cílem a materiálně předmětným výsledkem lidské aktivity bez ohledu na to, zda ona cílevědomá předmětná aktivita je nositelem obecného či nikoli (čili zda individuální či třídně sociální „úspěch“ lidské předmětně praktické činnosti slouží společenskému pokroku, nebo hraje v sociálně historickém vývoji objektivně reakční úlohu, zda jde o praxi revolučně kritickou či kontrarevolučně kritickou); v oblasti filosoficko-ekonomické teorie se pak pan Koba zjevně hlásí ke koncepci „vzácnostní ekonomiky“ a teorii „mezního užitku“, podle níž hodnota „statku“ může být dána zcela nezávisle na práci, může vznikat úplně mimo výrobní proces, dělník pak vlastně dostává vyšší mzdu, než původně požadoval a zisk kapitalistického podnikatele je spravedlivou odměnou za čekání na to, až se „statek budoucí“ přemění ve „statek přítomný“ – což je zajisté teorie, jež uším kapitalistů zní mnohem libozvučněji než výklady marxistické pracovní teorie hodnoty o nadhodnotě a kapitalistickém vykořisťování, které přec dlužno odmítnout z hlediska křesťanské lásky k bližnímu.
Vážený pan Koba ovšem trochu zapomíná na to, že „vzácnost“ nějakého „statku“, nějaké věci v ekonomickém smyslu vůbec nespočívá v tom, kolik existuje na světě exemplářů onoho „statku“, netkví v počtu kusů dané věci. Klidně si můžeme představit, že na nějaké planetě ve vesmíru existuje jakýsi nerost, pouze jediný kámen zcela jedinečných přírodních vlastností, pokud se však na něj nevytvoří tržní ekonomická poptávka, řečeno jinými slovy, nestane se objektem, předmětem lidské potřeby a zájmu, nevstoupí do struktury lidské pracovní a výrobní aktivity, nebude vůbec „vzácný“. Marx se ve třetím díle Kapitálu zmiňuje o vodním spádu, jenž dovoluje jeho vlastníkovi snižovat materiální výrobní náklady a těžit tak zvláštní a mimořádný zisk, o půdách rozdílného stupně úrodnosti, které pak jako klíčová přírodní podmínka vstupují do procesu zemědělské rostlinné výroby. Z toho důvodu i Pepa Heller správně napsal, že kupříkladu „panenská půda“, která není samozřejmě produktem živé konkrétní práce, může mít a má hodnotu a cenu, kterou utváří kapitalizovaná renta.
Není také těžké pochopit, že pracovní teorii hodnoty lze aplikovat i na přírodní a životní prostředí. Mějme určitý objem výroby o1, na nějž se váže objem škodlivých zplodin r1. Do tohoto výrobního procesu vložíme živou a zvěcnělou ekologizační práci, ekologizační variabilní a konstantní kapitál, čímž se masa škodlivých zplodin sníží z r1 na r2 a současně tak vznikne hodnotový potenciál hospodářského růstu v daném „kusu“ životního prostředí z o1 na o2, na nějž se bude vázat objem škodlivých zplodin, jenž nepřekročí původní velikost r1. (Ideální v této souvislosti by pochopitelně bylo, kdyby se škodlivé zplodiny jednoho výrobního procesu stávaly surovinovým a energetickým zdrojem dalšího výrobního procesu neboli praktická realizace uzavřeného technologického výrobního cyklu). Toto jednoduché myšlenkové schéma se bude váženému panu Kobovi, jenž se aktivně hlásí k empirickým filosofickým teoriím, patrně zdát čistě a pouze spekulativní a naprosto odtržené od „životní praxe“, přesto či právě proto je v systému globalizovaného kapitalismu východiskem neboli principem pro tak zvaný „obchod emisními povolenkami“, při němž fungování tržního mechanismu může propojovat zájmy různých podnikatelských subjektů, jelikož živá a mrtvá ekologizační práce likvidující škodlivé zplodiny vytváří v dané oblasti životního prostředí hodnotový potenciál ekonomického rozvoje pro „jednoho“ i pro „všechny ostatní“. Řešení ekologické problematiky vyjádřené v kategoriích pracovní teorie hodnoty tak může být východiskem pro revolučně demokratické přetvoření kapitalistických výrobních vztahů v soustavu výrobních vztahů společnosti svobodných samosprávných výrobců, zároveň se však může stát pramenem jevu, jejž by bylo možné nazvat „ekologické vykořisťování“ či „ekologický parazitismus“ – neboť pracovní teorie hodnoty pojmově odráží i skutečnost, že poklesu objemu škodlivých zplodin a zlepšování užitné hodnoty určitého „kusu“ přírodního prostředí lze dosáhnout jak prací, tak i „neprací“, omezováním výroby, a tudíž se jedna země může ekonomicky rozvíjet na úkor země druhé, nebo celosvětová dělba práce v globalizovaném kapitalismu může nabývat takovou podobu, že „špinavé výrobní technologie“ se soustředí do chudých rozvojových států, aby si hospodářsky nejsilnější imperialistické velmoci mohly uchovat panensky čistou přírodu a profitovat tak kupříkladu z turistického ruchu.
Vážený pan Koba ovšem trochu zapomíná na to, že „vzácnost“ nějakého „statku“, nějaké věci v ekonomickém smyslu vůbec nespočívá v tom, kolik existuje na světě exemplářů onoho „statku“, netkví v počtu kusů dané věci. Klidně si můžeme představit, že na nějaké planetě ve vesmíru existuje jakýsi nerost, pouze jediný kámen zcela jedinečných přírodních vlastností, pokud se však na něj nevytvoří tržní ekonomická poptávka, řečeno jinými slovy, nestane se objektem, předmětem lidské potřeby a zájmu, nevstoupí do struktury lidské pracovní a výrobní aktivity, nebude vůbec „vzácný“. Marx se ve třetím díle Kapitálu zmiňuje o vodním spádu, jenž dovoluje jeho vlastníkovi snižovat materiální výrobní náklady a těžit tak zvláštní a mimořádný zisk, o půdách rozdílného stupně úrodnosti, které pak jako klíčová přírodní podmínka vstupují do procesu zemědělské rostlinné výroby. Z toho důvodu i Pepa Heller správně napsal, že kupříkladu „panenská půda“, která není samozřejmě produktem živé konkrétní práce, může mít a má hodnotu a cenu, kterou utváří kapitalizovaná renta.
Není také těžké pochopit, že pracovní teorii hodnoty lze aplikovat i na přírodní a životní prostředí. Mějme určitý objem výroby o1, na nějž se váže objem škodlivých zplodin r1. Do tohoto výrobního procesu vložíme živou a zvěcnělou ekologizační práci, ekologizační variabilní a konstantní kapitál, čímž se masa škodlivých zplodin sníží z r1 na r2 a současně tak vznikne hodnotový potenciál hospodářského růstu v daném „kusu“ životního prostředí z o1 na o2, na nějž se bude vázat objem škodlivých zplodin, jenž nepřekročí původní velikost r1. (Ideální v této souvislosti by pochopitelně bylo, kdyby se škodlivé zplodiny jednoho výrobního procesu stávaly surovinovým a energetickým zdrojem dalšího výrobního procesu neboli praktická realizace uzavřeného technologického výrobního cyklu). Toto jednoduché myšlenkové schéma se bude váženému panu Kobovi, jenž se aktivně hlásí k empirickým filosofickým teoriím, patrně zdát čistě a pouze spekulativní a naprosto odtržené od „životní praxe“, přesto či právě proto je v systému globalizovaného kapitalismu východiskem neboli principem pro tak zvaný „obchod emisními povolenkami“, při němž fungování tržního mechanismu může propojovat zájmy různých podnikatelských subjektů, jelikož živá a mrtvá ekologizační práce likvidující škodlivé zplodiny vytváří v dané oblasti životního prostředí hodnotový potenciál ekonomického rozvoje pro „jednoho“ i pro „všechny ostatní“. Řešení ekologické problematiky vyjádřené v kategoriích pracovní teorie hodnoty tak může být východiskem pro revolučně demokratické přetvoření kapitalistických výrobních vztahů v soustavu výrobních vztahů společnosti svobodných samosprávných výrobců, zároveň se však může stát pramenem jevu, jejž by bylo možné nazvat „ekologické vykořisťování“ či „ekologický parazitismus“ – neboť pracovní teorie hodnoty pojmově odráží i skutečnost, že poklesu objemu škodlivých zplodin a zlepšování užitné hodnoty určitého „kusu“ přírodního prostředí lze dosáhnout jak prací, tak i „neprací“, omezováním výroby, a tudíž se jedna země může ekonomicky rozvíjet na úkor země druhé, nebo celosvětová dělba práce v globalizovaném kapitalismu může nabývat takovou podobu, že „špinavé výrobní technologie“ se soustředí do chudých rozvojových států, aby si hospodářsky nejsilnější imperialistické velmoci mohly uchovat panensky čistou přírodu a profitovat tak kupříkladu z turistického ruchu.