M. Tejkl: Komparace mých názorů s marxistickou ekonomií a historickým materialismem

Zásadní odlišnost mého přístupu spočívá v charakteristice socialistické fáze.

Socialismus pro mě není vítězstvím nějaké specifické třídy pracujících – nehledě k tomu, že dělnická třída se jako „třída pro sebe“ beztak zcela rozložila a podle mého názoru se už nepodaří tuto třídu jako třídu pro sebe obnovit.

Historická systémová fáze, kterou bych označil za „socialismus“ pro mě znamená hegemonii, dominaci a převahu celospolečenské moci nad soukromou mocí nerovnosti (protože, nakolik je tu rovnost, natolik se „moc“ vzájemně vyruší – což je ještě víc žádoucí než sama celospolečenská moc, která je první reakcí na nerovnost).

Na úseku ekonomické reprodukce, což je úsek podle mého názoru klíčový a rozhodující, by se mělo jednat o vítězství takového mechanismu ekonomické reprodukce, kdy dochází k prvotnímu rozdělování z titulu hegemonie společenské moci a ke společenskému zhodnocování, které by podle mého názoru mělo to soukromé zhodnocování (kapitál) zahrnovat …

Tuto změnu si představuji zároveň jako odstranění stavidel, která brání růstu antiautoritářských prvků oproti jakékoli moci – i té společenské, která by měla dominovat v socialismu. Socialismus by tedy měl být právě proto, že by šlo o dominaci celospolečenské moci cestou k dalším etapám (osmašedesátníci občas říkají, že největší svoboda projevu byla v době, kdy v Pražském jaru ani soukromý zaměstnavatel, ani diktát komunistické strany tuto svobodu neomezovaly – ani přímo ani nepřímo).

Místo pojmu „komunismus“ jako cílový stav ale používám termín „reálný humanismus“. Latinský slovní základ slova „komunismus“ je „communis“ společný a pojem „společný“.

Tento podle mého názoru jednostranný, „kolektivistický“ rozměr dostatečně nevyjadřuje po mém soudu základní charakteristiku „…společnosti, kde svobodný rozvoj každého bude podmínkou rozvoje všech“.

A to nemluvím o těch nešťastných historických konotacích slova „komunismus“ spojovaných s diktaturou založenou na vedoucí úloze strany marx-leninského typu …

-.-.-.-.-.-

Vždy existoval nějaký mechanismus zhodnocování a prvotního rozdělování – ten poslední se jmenuje kapitál …

Nikde není psáno, že by tu kapitálový mechanismus měl navždy dominovat …

A jestli bude kapitálový mechanismus aspoň navždy existovat?

 

Místo odpovědi na tuto otázku prostě doporučím přečíst si poslední kapitolu dobrodružného francouzského románu „Ďáblova skála“ od sociálně cítícího romanopisce a nakonec ultralevicového politika revoluce r. 1848 Eugena Sue, kterého si známá dvojka dnes revolučních klasiků M + E bezohledně podávala ve „Svaté rodině“ čili „Kritice kritické kritiky“ z roku 1845. V oné poslední kapitole (a zároveň doslovu), nazvané „Opatství“, je renta z vlastnictví, zbavená už jakékoli osobní poddanské závislosti načrtnuta rychlými tahy - píše se rok 1708 a příběh se odehrává na jednom nájemním dvorci ve francouzské Picardii …

Čili ano, lze odpovědět, že svým způsobem bude nedominující kapitálový mechanismus existovat vždy …

Tedy i sám kapitálový mechanismus, vztah, který reprodukuje ziskové reziduum, bude asi vždy existovat – třebaže ne dominovat …

A co „kapitalistického“ bude asi existovat navždy, to bude onen „kapitalismus v úplně nejširším slova smyslu“, který existoval a zřejmě i bude existovat asi vždy i podle Marxe (viz Ke kritice politické ekonomie, SNPL, Praha 1953, str. 157). Je to onen kapitalismus v nejširším smyslu slova podle francouzského ekonoma Alberta Aftaliona (viz Luděk Urban a kolektiv, Eseje o teoriích ekonomického růstu, Academia, Praha 1967, str. 118-119), který existuje tak dlouho, dokud budou existovat trvalé investiční statky, pracovní prostředky, čili jak se také říká „kapitálové statky“. A pokud nebudeme popouštět fantazii na úseku sci-fi příliš z řetězu, tak asi musíme připustit, že trvanlivé investiční statky asi vždy existovat budou …

-.-.-.-.-.-

Přirozeně vzniklý socialismus je pro mne společenský systém, kde už neexistuje dominace kapitálového mechanismu prvotního rozdělování a soukromého zhodnocování, kde jsou sice sociální nerovnosti, ale nakonec nikoli už třída vykořisťovatelů a vykořisťovaných, protože sám nový mechanismus je mechanismem společenského zhodnocování – pak mizí tato základní třídní polární dvojice v prospěch jiné bohatší sociální struktury, která se nadále bude vyznačovat - nikoli bezvýznamnou - sociální nerovnosti.

 

V takové „přirozeně vzniklé“ socialistické společnosti, která se už může reprodukovat bez umělého politicko-represivního udržování, normálně existují podnikatelé, kteří zůstávají i nadále podnikateli se svými schumpeterovskými znaky - ale přestávají být kapitalisty, stávají se lidmi práce, podnikání a zároveň agenty veřejných rozpočtů.

Finančně-bankovní diktaturu soukromé peněžní moci nahrazuje odlišná struktura finančnictví.

Místo aby síť bank v čele s emisní „bankou poslední záchrany“ reprezentovala moc finanční oligarchie (která dojí stát, kdykoli je to potřebné pro jejich zájmy), vzniká postupně hegemonie (nikoli monopol) sítě dceřiných bank emisní banky, které těží výhodu popsanou v článku „Emisní suverenita,“ obsaženém ve 3. příloze této zprávy …

-.-.-.-.-.-

Socialistická společnost, tak, jak si ji představuji já, je vlastně „diktaturou“ v jednom jediném – v tom, že v jedné speciální věci říká rakouské škole „ano, chlapci, máte pravdu …“ ale toto přitakání znamená něco jiného než u „rakušáků“. Znamená otazník, o kterém bych se s Tebou, Milane vůbec nejvíc ze všeho chtěl poradit:

1. BUĎ vyhradit si společenský monopol generovat nekryté, fiduciární peníze „out of air“??????????
2. NEBO alternativně model, kde by bylo generování „out of air“ skutečně a opravdu utlumováno – protože se jedná o „jed“ – ať ho používá soukromník nebo společenská reprezentace …

Ale je to skutečně absolutní jed?

Má ta radikálnější (a zřejmě i většinová) větev rakouské školy v tomto ohledu pravdu?

 

Tady mě rozdírá nejistota …

-.-.-.-.-.-

Reálný socialismus já osobně považuji sice za nedemokratickou diktaturu, které se systém nemohl vyhnout, ale - na rozdíl od Pepíka Hellera – zároveň pro mě reálný socialismus byl v zásadě beztřídní společnost (členění na jakési neantagonistické třídy dělníků a družstevních rolníků a na vrstvu „pracující inteligence“ považuji za nevědeckou koncepci).

Reálný socialismus ovšem na žádném „sociálu“ založen nebyl – a zřejmě právě proto potřeboval specifickou diktaturu založenou na vedoucí úloze strany marx-leninského typu.

Z hlediska mechanismu zhodnocování šlo o společnost založenou nikoli na sociálu, ale na státním, veřejném kapitálu, který ale svou roli není schopen plnit lépe než soukromý kapitál – naopak plní ji spíš hůř.

-.-.-.-.-.-

Aby se socialismus mohl reprodukovat přirozeně, bez umělých represivních a omezujících prostředků (viz též tzv. „hrubý komunismus“ v Marxových „Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844“) nemůže se v případě příslušného mechanismu prvotního rozdělování a zhodnocování, který se bude reprodukovat, jednat o kapitál – i kdyby šlo o kapitál veřejný, kde soukromým vlastníkem je stát.

Musí jít o kvalitativně odlišný mechanismus – sociál …

Sociál je systémově odlišný mechanismus – státní kapitál je pouze kapitál, kde soukromým vlastníkem je stát, který v rámci širšího pojmu „kapitál“ plní svou roli hůř než kapitál soukromý …

Sociál jsem popsal jako už zárodečnou formu na švédském případu (Britské listy, 29. 10. 2010, „Kde sociální stát neslábne a reprodukuje se“) a v těch svých esejích či článcích, které jsou uvedeny na konci eseje „Za limit kapitálu“

Sociál se po mém soudu rodí na skandinávském Severu, nikoli v Číně – tam se jedná a využívání státního kapitálu …

Sociál je komplexní mechanismus, kde je podnikatelské zhodnocování a zhodnocování veřejných rozpočtů propojeno do jednoho celku …

 

ZÁKLADNÍ EKONOMICKÝ ZÁKON DANÉ SPOLEČENSKOEKONOMICKÉ FORMACE

Nemám žádný problém s marxistickou kategorii „společenskoekonomické formace“ nebo výrobní způsob ani s tím, že lze stanovit jistý základní ekonomický (spíš sociálně-ekonomický) zákon takové formace.

Problém mám jenom s tím, že by základním zákonem socialistické i komunistické fáze mělo být „maximální uspokojování všestranných potřeb členů společnosti“, jak nás to učili v pseudovědecké politické ekonomii socialismu a to snad ne proto, že bych si to nepřál, ale protože jednak „udělat“ základní zákon určité formace „z přání“ je očividně nevědecké a navíc můj deterministicko-plechanovský způsob nahlížení na celou problematiku, který vyvolala historická zkušenost se snahou o „vládu vůle“ ve XX. století, spojuje formaci s určitými institucionálními mechanismy jako podstatnými v určování SEF. A zde je problém – buď je takový zákon založen na rozhodování a subjektivitě anebo – při opačném úhlu pohledu – by se zas dalo říci, že „maximální uspokojování potřeb“ by se (snad kromě úpadkových fází různých formací) dalo naopak považovat za jakýsi obecný zákon-všezákon-nezákon v ekonomice vůbec …  

V tomto ohledu je kapitalismus založen na maximalizaci zisku a zisk je zdrojem akumulačních procesů.

Socialismus nastupuje podle mne tehdy, když se před kapitalismem vztyčí bariéra ohledně možností dalšího zadlužování prostřednictvím všech i těch nejsofistikovanějších forem dluhu a kdy vysoká míra kapitálové saturace už neumožňuje, aby zisk byl zdrojem akumulace, dominujícím motivačním výnosem a formou přebytku (nadhodnoty). Daňové břemeno je už ve velké nadkritické míře přeneseno na bedra široké veřejnosti, která ale na něj musí mít a to se může dít v nekonečném koloběhu jen tehdy, když jsou kapacity a pracovní síla maximálně vytíženy, což by měl být základní zákon socialismu - protože jen tak může být v kapitálově saturované společnosti, kde abstraktní zisk je čím dál méně samostatnou složkou pozvolna se vyvíjejícího motivačního výnosu producenta, který obsahuje čím dál víc daňových stimulací, maximalizována nová dominující složka přebytku (nadhodnoty) – tedy podíl na daňových výnosech, generovaných činností výrobce u jiných subjektů (ekonomický solidarismus).

S představou, že by maximální uspokojování potřeb bylo zákonem nějaké formace, si ale pohrávám na konci v rozsáhlejší eseje „Civilizace dluhu“ …

 

MARXISTICKÁ EKONOMIE

Marxistickou ekonomii přijímám jako součást svého vlastního ekonomicko-filozofického světonázoru zprostředkovaně, vesměs skrze názory Sweezyho dědiců z Monthly Review, a to v té míře, nakolik je marxistická ekonomie schopna být integrální součástí celku, jehož další součástí je pro mne to, v čem se Keynesova ekonomie blíží Kaleckému a čím víc se postkeynesovská výsledná koncepce LIŠÍ od neoklasické ekonomie, nakolik je novým paradigmatem a v čem se tedy postkeynesovská, kaleckiánská ekonomická koncepce a přístup blíží ke klasické ekonomii Ricarda a Malthuse a nejvíc Karla Marxe samotného.

Lze tedy vlastně říci, že „kruh je uzavřen“ a v jistém smyslu by se dokonce dalo říci, že jsem stoupenec marxistické ekonomie, protože ji sice přijímám prostřednictvím postkeynesiánsko-neoricardiánského přístupu, ale sám keynesovský přístup zas naopak respektuju natolik, nakolik je blízký Kaleckému, klasické ekonomii a Marxovi.

-.-.-.-.-.-

S tímto amalgámem, kterému pracovně říkám „kritická syntéza“ nesouhlasím jen v tom, že dnes už jsem přesvědčen (ale myslím, že protagonisté tohoto amalgámu pomalu také mění názor – viz Sweezyho dědicové), že lze odvodit historický pokles míry zisku – ať už z důvodů, které uvádí Keynes, pokud hovoří o mezní efektivnosti kapitálu a jejímu pravděpodobnému vývoji nebo Andrew Kliman, který se drží ortodoxní marxistické tradice v rámci marxistické ekonomie verze Temporal Single Systém Interpretation a ve svých mediálních výstupech přehledně a srozumitelně vyostřuje destrukci nebo dluh jako dvě vzájemně protikladné a nutné reakce kapitalistického organismu ve snaze udržet se v růstovém režimu a tedy z dlouhodobého hlediska „naživu“ … 

-.-.-.-.-.-

Bude asi nejsnazší to říci následovně – můj přístup k marxistické ekonomii je s výjimkou teorie hodnoty dost podobný přístupu Joan Robinsonové z její „Eseje o marxistické ekonomice“ s tímto rozdílem:

Pokles míry zisku spojuji spíše s efektivní poptávkou a nikoli s procesy na úseku vývoje organického složení kapitálu (viz Robinsonová, esej uvedená shora)

Dalo by se říci, že od marxistické ekonomie se liším ve všem, co v této teorii nezohledňuje princip efektivní poptávky a v čem se marxismus nedokázal odtrhnout od Sayova zákona.

Řečeno sice nepřesně, ale únosně nepřesně – preferuji marxismus, který je marxismem Kaleckého a Sweezyho dědiců (Foster, Magdoff) a který by zároveň respektoval tu postkeynesovskou mikroekonomii, která je nejméně závislá na psychologii (Sylos-Labini, Oligopol a technický pokrok, Academia, Praha 1967)

 

TEORIE HODNOTY

Je zajímavé, že i pokud na hodnotu nahlížíme jako na cenu rovnováhy, tendence, nalezneme mezi klasickou a postkeynesovskou „hodnotou“ principiální shodu, pokud jde o jejich vymezení a charakteristiku.

Zkusme provést porovnání:

O hodnotě statku Ricardo píše:

„Směnná hodnota všeho zboží – ať jsou to průmyslové výrobky nebo produkty dolů nebo zemědělské výrobky -  nikdy není určována nejmenším množstvím práce, dostačujícím k jejich výrobě za mimořádně příznivých okolností, které mají jen ti, kdo používají zvláštních výrobních možností. Naopak je určována největším množstvím práce, nutně vynakládaným na jeho výrobu těmi, kdo nemají žádné takové možnosti a pokračují ve výrobě za nejméně příznivých okolností, jimiž rozumíme takové okolnosti, za nichž je nutno pokračovat ve výrobě, aby bylo vyrobeno potřebné množství produktů.“

(David Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL, Praha 1956, str. 58)

Hodnotu tedy určují náklady nejslabšího výrobce a jeho průměrný zisk, tedy toho, kdo se ještě udrží na trhu, protože jeho produkční přídavek je ještě jako poslední zapotřebí, aby se vykryla poptávka dané intenzity

O stejném předmětu – i když jinak pojmenovaném – píše čelný představitel postkeynesovské mikroekonomie a teorie ceny takto:

„Přestože neexistuje jediná situace rovnováhy, je možno ukázat všeobecnou tendenci, jíž se řídí cena (tedy „hodnotu“ – pozn. M. T.): směřuje k tomu, aby se ustavila na nejblíže vyšší úrovni než je cena „zábrany“ pro podniky poměrně nejméně efektivní, které se podnikům větším a efektivnějším vyplácí ponechat při životě.“

(Paolo Sylos-Labini, Oligopol a technický pokrok, Svoboda, Praha 1967, str. 72)

Nejblíže vyšší než cena zábrany je cena obsahující náklady nejslabšího výrobce a jeho minimální motivační zisk (cit. kniha, str. 63-64)

-.-.-.-.-.-

Moje vlastní koncepce hodnoty byla popsána v mojí dlouhé eseji „Civilizace dluhu“ nebo „Pod zorným úhlem reprodukce“.

Jde o reprodukční teorii hodnoty, kdy obecně vzniká hodnota v procesu reprodukce a hodnota nadproduktu má charakter srážky z hodnoty nebo mezery hodnoty a vzniká ve společnosti natolik, nakolik si společenské výrobní síly reprodukci nevynucují. V kapitalismu si výraznou část nadhodnoty přivlastňuje – na úkor vlastníka - kombinátor výrobních sil, který je zároveň i vlastníkem výrobních prostředků, které si vynucují reprodukci (kapitalista) nebo bankovní subjekty. Legitimita toho, že si kapitalista přisvojuje zisk, je odvozena od toho, nakolik je inovátorem, nakolik sám aplikuje v sobě osvojené společenské znalostní dědictví - v případě kruhového pohybu by proto legitimita klesala, odpočinku na podušce pouhého „kruhového pohybu“ ale brání tvrdý konkurenční zápas.

To, že vzniká velký objem takto definované nadhodnoty, ale vůbec neznamená, že kapitalisté ji získávají čím dál víc.   

V krátkém období hodnotu vytváří tempo odběru statků a souběžné tempo výdajů.

-.-.-.-.-.-

Především bych rád zdůraznil, že jsem stoupenec objektivní – nikoli subjektivní teorie hodnoty.

Jsem nadto přesvědčen, že subjektivní teorie hodnoty ani vlastně nemůže existovat – předpokládá kardinalistický přístup a ten je z gnozeologického hlediska nemožný, protože nelze porovnávat subjektivní užitek. Ekonomické školy se ovšem obejdou bez teorie hodnoty – to ano, to možné je, vývoj ordinalistického přístupu ukazuje, že je možné vytvořit a rozvíjet teorii spotřebitele, paretovský směr, indiferenční křivky atd.

Ale pokud budeme mluvit o „teorii hodnoty“, tak teorie hodnoty může být vlastně pouze „objektivní teorie hodnoty“ …

-.-.-.-.-.-

Hodnotu chápu jako látkovou substanci - jako rakouská škola a pozdní Ricardo i Malthus a koneckonců i Marx – viz jeho Teorie o nadhodnotě III. díl, Svoboda 1968, pasáže, kde Marx polemizuje s Bailym.

Na hodnotu nahlížím agregátně – každá užitná hodnota má v daném okamžiku také svůj hodnotový agregát, který se jeví jako součin objemu nabídky, který je prodejný za určitou cenu a této ceny (poptávková pružnost).

Marx vycházel z dlouhého období – stejně jako klasikové a proto leckdo považuje hodnotu za jakési jádro, ke kterému ceny, z různých důvodů vychýlené, přece jen tíhnou v rámci konkurenčních procesů.

Ale hodnota a výrobní náklady prostě nejsou totéž (viz David Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL, Praha 1956, celá XXX. kapitola „O vlivu poptávky a nabídky na ceny“, str. 275an).

Hodnota JE pro mne „materiálem cen“ – nikoli nějakým „regulačním jádrem“ a „těžištěm“, ke kterému tíhnou ceny a které by určovala společensky nutná práce ztělesněná ve zboží.

Toto „těžiště“ já za „hodnotu“ NEPOVAŽUJI.

To příslušné těžiště je „něco“, čemu Ricardo říkal “přirozená cena“, pokud bylo toto „těžiště“ vyjádřeno v penězích.

Anebo - pokud bral v úvahu jen vzájemné směnné poměry – jsou tímto determinujícím, regulujícím „těžištěm“„(široké) výrobní náklady“ zahrnující také – u Ricarda průměrný, nyní v naší době řekněme „dostatečně motivační“ - zisk (viz též Maurice Dobbs, „Teorie hodnoty od A. Smitha. Ideologie a ekonomická teorie, Pravda, Bratislava 1980, str. 197).

Hodnota je pro mne substance (ve smyslu látka - nikoli podstata), která vzniká neustále, kontinuálně a tedy v krátkém období.

A pouze se dá říci, že nakolik je prostředí konkurenční, natolik existuje tendence, aby se velikost hodnoty jako rozsah materie co nejvíc kryla – díky reprodukčním procesům - s velikostí oněch „širokých výrobních nákladů“ (zahrnujících dostatečně motivující zisk - ale třeba také dostatečně motivující jiný výnos!) – tyto náklady i s motivačním výnosem jako např. ziskem jsou ale něco jiného …

Náklady a motivační výnos – to je kategorie jaksi na opačném břehu na opačné straně pomyslné řeky …

-.-.-.-.-.-

Hodnotová materie, látka cen je pro mne reprodukční dluh (deficit), produkovaný výdaji a odběrem - a objem této materie závisí na tempu výdajů a odběru (přečti si, Milane, své vlastní články o krizi z přelomu roku 2008 a 2009 a definování cen na trzích (zde kapitálových nebo finančních) a jejich růstu, implicitně zde vyjádřené něco podobného).

A samo tempo odběru a výdajů je pak v nějaké (a to přímé) úměře vůči tempu

1. konečné spotřeby determinované „uspokojováním potřeb“ (jeden blok výdajů) nebo
2. výrobní spotřeby determinované očekávaným motivujícím výnosem (druhý, investiční blok výdajů).

U statků, které se užitím nespotřebovávají, vzniká mezera (nevytvořené) hodnoty.

Pokud jde o vztah k marxistické ekonomii, jedná se do značné míry o použitou „optiku“ - podobný přístup lze totiž nalézt i na začátku III. dílu Marxova Kapitálu (Kapitál III/1 SNPL, Praha 1955, str. 36-37) – přirážka k nákladům kapitalisty nebo srážka z hodnoty jakožto srážka z úhrnných, úplných reprodukčních společenských nákladů – příslušné pasáže viz dole v článku „O „ideologicky podvratné“ linii ekonomického myšlení“ ve 4. příloze tohoto textu …

Umělé peníze negenerují hodnotu, jedná se o určité protézy, které spíš provádějí přerozdělení v čase – myslím, že rakušané to vystihli celkem dobře (kdo se dřív dostane k penězům, kdy je v kterém čase jaká reálná kupní síla). Pokud jsou ale proto kapacity a pracovní síla vytíženy, tak plní umělé peníze svůj úkol …

 

NADHODNOTA JE PRVOTNÍ, HODNOTA DRUHOTNÁ

Obnovu nabídky a „udržení hodnoty dole“ zajišťuje motivační výnos.

Vysoký motivační výnos proto udržuje v procesu reprodukce nejnižší možnou hodnotu statků a nejvyšší možnou reálnou hodnotu důchodů (příjmů).

V okamžiku, jak by motivační výnos přestal být vysoký, vysokou nabídku statků a jejich hodnotu „dole“ neudrží - a hodnota statků začne nezadržitelně stoupat …

… což rozhodně není žádoucí …

Dostatečný motivační výnos udržuje vysokou produkci a tedy nízkou hodnotu zboží.

Takže hodnotu, která je chrlena do systému v krátkém období, udržuje v dlouhém období na dostatečně nízké úrovni dostatečně vysoká nadhodnota.

Pokud by se používalo marxistické instrumentárium kategorií, tak hodnotu je třeba dynamicky, v koloběhu reprodukce a prvotně odvozovat z nadhodnoty – a teprve druhotně brát naopak nadhodnotu jako část hodnoty.

Vysoký motivační výnos udržuje hodnotu stlačenou, ale pokud je v Systému dominantní formou přebytku ziskové reziduum společenské hodnoty nad soukromými náklady, ohrožuje stlačená hodnota reprodukci vysokého motivačního výnosu a nízký motivační výnos by neúprosně vedl k růstu hodnoty v Systému

Proto nastupuje bouřlivý rozvoj dluhu a umělých peněz – těchto „protéz hodnoty“…  

-.-.-.-.-.-

Umělé peníze vytvářejí umělou vzácnost reálné produkce, která by jinak vzácná být nemusela – kdyby umělých peněz nebylo.

A vzácnost by také nebylo třeba udržovat umělými penězi a dluhem, kdyby něco jiného než ziskové reziduum společenské hodnoty nad soukromými náklady, kdyby jiný mechanismus než kapitálový byl schopen obnovovat nabídku.

Pokud by se nedělo nic jiného, než že by se přestalo s umělými penězi a jejich chrlením do Systému, reálná produkce sice přestane být vzácnou – ale zároveň se zadrhne reprodukční proces, zmizí motivace obnovovat nabídku a reálná produkce se opět stane vzácnou díky zadrhnutí reprodukce.

Umělé peníze a princip využití dluhu udržují v chodu motivační mechanismus, aby stále existovala relativní vzácnost reálné produkce a tedy motiv obnovovat nabídku na vysoké úrovni.

Umělé peníze a dluh udržují vzácnost a zisk.

-.-.-.-.-.-

Obejít se bez dluhu a umělých peněz znamená, že motivační výnos musí být odvozen z něčeho jiného než zisk – nejlépe z podílu na daňových výnosech způsobených producentovými mzdovými a investičnímu výdaji.

Pak by mohla být rovněž udržována nabídka produkce, aniž by motivační výnos potřeboval aplikovat dluh na to, aby vzácnost reálných statků byla dostatečná - a s ní tedy i zisk při jejich výrobě.

Vzácnost a zisk nebudou podmínkou, aby se nabídka udržovala na vysoké úrovni

Takže proud investic trvá, udržuje nabídku, aniž by k tomu potřeboval vzácnost jako zdroj motivačního výnosu, takže produkce probíhá déle a déle vytěžuje kapacity než dřív

To ale neznamená, že nebude existovat alokace zdrojů ke svým užitím.

Pořád bude alokace – až na to, že bariéra vzácnosti nebude tolik brzdit vytížení kapacit … kapacity budou více vytíženy.

Kapacity musí být vytíženy a hodnota v Systému stlačena za použití jiné ingredience než je ziskové reziduum.

Pokud bude existovat ingredience, která způsobí tak vysoké vytížení kapacit a vznik tak vysoké, pravidelně se opakující nabídkové hladiny, že tato už neumožní, aby v Systému byly ceny obsahující zisky, které by byly schopny motivačně pohánět reprodukci, hlavní motivační práci už nemůže provádět zisk 

Neplatí zásada, že když všechny úspory budou investovány, stačí to k vytížení kapacit. V každém dalším kole musí být investice větší než úspory. Aby toto šlo, je nutný růst. Bez růstu je to možné jen tehdy, když se můžeme obejít bez zisku jako motivačního výnosu. Generování zisku v době saturace není možné bez zadlužování všemi způsoby, protože zisk závisí buď stacionárně na vzácnosti, nebo na silném růstu v čase, růstu, který je schopen umořovat předtím vzniklé zadlužení, které vzniká, protože vzácnost je průběžně nízká … 

 

PRACOVNÍ TEORIE HODNOTY

Pracovní teorie hodnoty není pro mne jakési dogma – jak to vidí např. Robinsonová, která ji neuznává.

Robinsonová zde hovoří v podobenstvích a uvádí – s odkazem na Voltaira - svůj příklad s arsénem a zaříkáváním.

Říká v této souvislosti, že stádo ovcí lze zabít i zaříkáváním – pokud se ovšem předtím podá stádu ovcí pořádná dávka arsénu. A připomíná, že pracovní teorii hodnoty považuje za to zaříkávání – a zbytek Marxovy koncepce za arsén (Joan Violet Robinsonová, Essay o marxistické ekonomice, Práce, Praha 1948, str. 30).

Pro mě je pracovní teorie hodnoty spíš speciální případ v rámci nějaké širší teorie hodnoty, která by měla být založena na principech reprodukce a měla by mít charakter reprodukčního dluhu (deficitu).

Přitom reprodukce je klíčovým prvkem ve všech teoriích kritické syntézy (asi s výjimkou institucionalismu) - pro neomarxismus, postkeynesovství a neoricardiánství je reprodukce hlavní myšlenkový nástroj a kategorie sloužící ke kritice dominantního vlivu marginalistických přístupů a zejména teorie mezní produktivity …

-.-.-.-.-.-

Samotnou pracovní teorii hodnoty považuji za speciální případ v dlouhém období natolik, nakolik panují v Systému konkurenční poměry.

V moji obecné eseji „Civilizace dluhu“ je tomu věnována následující pasáž (kapitola „Naturální přebytek (nadprodukt) jako srážka z hodnoty (mezera reprodukce)“):

„K pojetí hodnoty jako reprodukčního dluhu lze až po jistou mez přistupovat také jako k určitému zobecnění pracovní teorie hodnoty. Vždyť hodnota jako reprodukční dluh vzniká obecně spotřebou toho, co se užitím spotřebovat může. A hodnota klasická a marxistická přece vznikají vlastně také spotřebou – ale jen spotřebou specifického statku, spotřebou jenom pracovní síly, na kterou se u klasiků a Marxe nahlíží jako na statek, který se užitím spotřebovává a jeho hodnota je definována (až na výjimky – viz Marxova slova o nákladech na zaučení - K. Marx, Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 191) jako náklady reprodukce pracovní síly a takto je s ní v těchto koncepcích i zacházeno (hodnota jakéhokoli zboží je Marxem definována jako vždy právě aktuální náklad na reprodukci téhož exempláře – nikoli utopenými náklady. To je zdůrazněno na mnoha místech Kapitálu i Teorie o nadhodnotě a dokonce v ještě starší eseji „Ke kritice politické ekonomie“ vydané v r. 1859 v pruském Berlíně.

Výjimku, kdy je nákladem pracovní síly něco, co se pak už nereprodukuje, si pro úplnost můžeme odcitovat:

„…Má-li se všelidská povaha přetvořit tak (zvýraznil - i nadále - M. T.), aby dosáhla zručnosti a obratnosti v určitém pracovním odvětví a stala se tak vyvinutou a specifickou pracovní silou, je zapotřebí určitého výcviku nebo výchovy, které opět stojí větší nebo menší sumu zbožních ekvivalentů. Tyto náklady na výcvik jsou různé podle kvalifikace pracovní síly. Tyto učební náklady, mizivě malé u obyčejné pracovní síly, patří k hodnotám, vynakládaným na její výrobu…“. Tato výjimka se však nekonzistentně a neorganicky utápí v obratech, kde je hodnota pracovní síly prostě definována reprodukčními náklady na obnovu pracovní síly (viz více přiložený článek o hodnotě pracovní síly).

Uvedené srovnání s pracovní teorií hodnoty má ovšem své meze týkající se záporného pojetí veličiny hodnota, je-li hodnota chápána jako reprodukční dluh.

Pro spotřebu pracovní síly v klasické a marxistické koncepci je charakteristické, že zde vzniká více hodnoty, než je třeba k reprodukci pracovní síly – hodnota je tu pojata jako veličina kladná.

Kdežto v případě hodnoty jako reprodukčního dluhu, vzniká hodnota výdajem, odběrem determinovanými konečnou nebo výrobní spotřebou – jako reprodukční dluh, který je pak umořován nahrazováním.

A nadhodnota vyplývá z toho, že ne každý při výrobě aplikovaný statek si svým použitím tu reprodukci vynucuje a tedy hodnotu-reprodukční dluh produkuje. Část použitých statků reprodukční dluh svým použitím nevytváří - ale přitom na umořování jiného reprodukčního dluhu jako hodnoty se tyto statky svou účastí na produkci podílejí. Jsou to statky, které reprodukční dluh (hodnotu) jiného statku umořují - ale svým užitím reprodukční dluh (hodnotu) nevytvářejí.

Na rozdíl od klasické koncepce zde vzniká „nadhodnota“ nikoli jako přebytek hodnoty, ale jako srážka z hodnoty. Neboli jako reprodukční mezera. A tato srážka z hodnoty je „záporem záporu“ – hodnotovým ekvivalentem naturálního přebytku, nadproduktu v procesu ekonomické reprodukce …“

 

MŮJ VZTAH K POSTKEYNESOVSKÉ TEORII

Klíčovou roli v postkeynesovské ekonomii hrají investice, podněty k nim, a akumulace kapitálu. Přitom míra akumulace kapitálu je pro Robinsonovou míra rozšiřování reálných produktivních kapacit (viz Robinsonová Akumulace kapitálu, 1956, též Luděk Urban a kolektiv, Eseje o teoriích ekonomického růstu, esej „Akumulace kapitálu a teorie růstu u Joan Robinsonové, str. 181 - pod čarou).

Podněty k investicím jsou dnes naprosto nejdůležitější.

Staré vyspělé společnosti fungující v rámci globálního kapitalismu, kde některé rysy opět připomínají začátek kapitalistické epochy, mohou narazit na bariéry možností dalšího zadlužování. To by mohlo dále znamenat, že bez možnosti potřebného rozsahu veřejného a soukromého zadlužování se tyto společnosti starého vyspělého světa dostanou do kolejí onoho zlověstného cyklu, který popsal Keynes v 16. kapitole věnované kapitálu u svého klíčového díla Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakladatelství ČSAV, Praha 1963, kapitola 16. o Keynesově pojetí kapitálu, str. 217-219).

To je ten pochmurný mechanismus a cyklus, kdy země původně vyspělá musí postupně chudnout, reprodukovat stále slabší přizpůsobenou nabídku produkce a „vracet se dolu“ - až do takového bodu obratu, kdy už spotřební výdaje samy budou znovu jako na nějakém pomyslném začátku vykrývat tak velký podíl už utlumených agregátních výdajů, že do potřebného součtu celých potřebných utlumených agregátních výdajů už budou stačit jakékoli investice, které vzniknou. A teprve poté bude trasa pomyslné horské dráhy zase směřovat vzhůru a teprve poté bude předtím existující utrpení většiny obyvatel zase nahrazeno postupným zlepšováním jejich postavení.

Tento cyklus je sice spojován s kapitalismem fungujícím v režimu „laissez faire“, ale vše je otázka proporcí, kvantity zasahování. A současný kapitalismus přece nahrazuje keynesovské zásahy z doby největší slávy sociálního státu dluhem a financializační kreací a od předcházejících zásahů do neregulovaného kapitalismu upouští – stoupající nerovnost a obrovský nárůst zadlužení jsou cenou fungování neregulovaného kapitalismu dnešní éry.              

Pokud budeme považovat potřebný rámec právní jistoty, klidu na podnikání a transparentní podmínky pro kapitál, za předpoklad a vytkneme ho před závorku, pak se dá říci, že podnětem k investicím je dnes považován prostě dostatečný motivační výnos v podobě očekávaného zisku, dostatečná mezní efektivnost kapitálu.

Ale ve skutečnosti situace vypadá jinak – existuje určitý okolní servis, daňové úlevy a vůbec podmínky, které nejsou samozřejmé, ve kterých je podnikající subjekt ponořen a které teprve zajišťují, že výsledný zisk má příslušný motivační potenciál a je takový, jaký je.

-.-.-.-.-.-

Společnost dnes aktivně formuje podmínky pro dosahování motivačních výnosů producentů – a mnohdy přechází ke stimulaci produkce a zaměstnanosti. A tak vznikají motivační výnosy, kterým se ze setrvačnosti stále říká „zisk“.

Ale zisk je jako „čistá kategorie“ by měl být definován reziduálně jako převis hodnoty vyprodukovaného a prodávaného statku nad soukromými náklady výrobce, kdy žádnou veřejnou pomoc, společenský servis a statky, financované z veřejných rozpočtů jakoby nebereme v potaz.

Kolik „skutečného, abstraktního zisku“ je obsaženo v reálném motivačním výnosu dnešních producentů – a nemusí jít nutně o dotovaného sedláka, ale i o jiné subjekty?

-.-.-.-.-.-

Stimulování investiční aktivity a výrobních výdajů kdysi zapotřebí nebylo – investiční příležitosti a mezdní efektivnost kapitálu byla dostatečná. Nyní to je čím dál více zapotřebí, aby bylo udrženo přiměřené vytížení kapacit.Ale o to více je – pro budoucnost reálné ekonomiky starého vyspělého světa - podlamována zisková položka v takovém motivačním výnosu …

 

MARGINALISTIKA

Školy, které já řadím do kritické syntézy, mají skeptický vztah k marginalistickým principům, zejména pokud se jedná o teorii mezní produktivity.

Co vůbec znamenají mezní veličiny?

-.-.-.-.-.-

S ohledem na koncepce, které bereme v úvahu, dáme nyní stranou mezní užitek a podíváme se na koncepci mezních nákladů, ceny, hodnoty …

V konkurenční abstrakci by se podle hlavního proudu, který má kořeny v ekonomii vzniklé po r. 1871, měla (parametrická) cena rovnat mezním nákladům.

Než produkce dostoupá na úroveň, kdy se mezní náklady rovnají ceně, „hromadí se“ v podstatě čím dál slábnoucí přírůstek převisu hodnoty produktu nad hodnotou nákladů, až nakonec na úrovni ceny přiroste už jen nulový převis a produkce by už měla zůstat a být produkována na této dosažené úrovni a dál už nestoupat – protože jinak by začala hromadit ztrátu, kdyby stoupala ještě dál.

Produkce udržovaná právě na této úrovni pak generuje nejvyšší možný přebytek, který by měl pokrývat zisk (o neziskovém zbytku marže v reálné ekonomice, o odlišení přímých nákladů od režie nyní mluvit nebudeme).

Mezní náklady tedy musí být rostoucí, aby se na určité úrovni staly totožnými s cenou.

Kdyby nebyly rostoucí, nabobtnají supermonopoly a protože nebude žádné bariéry pro velikost, zanikne konkurence

-.-.-.-.-.-

Marginalistická koncepce je z definice odsouzena k závislosti na změně a růstu produkce (viz předmluva antimarginalisty Sraffy k jeho základnímu dílu „Výroba zboží pomocí zboží“ – česky Svoboda, Praha 1970) – k růstové změně, v jejímž rámci rostou i mezní náklady, aby mohly v jistém bodě určit cenu.

Toto vše platí i v případě, že cena není parametrem a konkurenční model je nahrazen reálnějšími poměry v ekonomice. Celý přístup se takto jen zobecňuje – místo parametrické ceny hovoříme v oligopolním prostředí nedokonalé konkurence o mezním příjmu, přičemž i ta realizace za parametrickou cenu byla příjmem, který subjekt v rámci abstraktně čisté konkurence čerpá ovšem tak, že dosáhl tak velké produkce, že přírůstkové náklady jsou totožné s touto parametrickou cenou.

-.-.-.-.-.-

Existuje ale marginalismus v realitě – nebo lépe řečeno nakolik?

Na rozdíl od zemědělské oblasti, kde je marginální přístup celkem přijatelný, má industriální a postindustriální civilizace jiné charakteristiky.

Postaví se fabrika a ta má určitý výkon.

Je nastartována a ten výkon dosahuje nějaké úrovně – nebo o něco menší.

Podle poptávky se například může pracovat na směny – ale nepřichází v úvahu, aby se kolem jednoho stroje motalo víc dělníků, než je třeba – tím je „ze hry“ i princip marginální produktivity, protože vztah mezi strojem a pracovníkem má charakter spíš komplementární než substituční. Práce a výrobní prostředky jsou více než co jiného komplementy – nejsou především a nejvíc ze všeho substituty, což by snad přicházelo jako vhodný úhel pohledu v tzv. „dlouhém období“. Samozřejmě lze najmout partu kopáčů místo bagru – ale tu ledničku nevyrobím s nějakým libovolně sníženým rozsahem výrobních prostředků a libovolně zvýšeným rozsahem najaté živé práce. Určitá „substitutivnost“ jistě existuje. Ale základem je od dob, kdy zemědělství ustoupilo do pozadí, komplementární vztah faktorů. Pracovníci nemohou u soustruhu jeden o druhého ani zakopávat, stejně jako naopak nemůže jeden pracovník – řečeno slovníkem ze Šimkovy a Grossmannovy povídky o dožínkách – obsluhovat jeden soustruh rukama a dalších pět „řídit vůlí“ … (viz též Paolo Sylos Labini, Oligopol a technický pokrok, Svoboda Praha 1967, str. 43 a dále)

-.-.-.-.-.-

Když se zavede odpolední směna, tak se výroba zvýši „schodovitě“ - „poskočí“.

Křivky, se kterými marginalistická ekonomie po r. 1871 začala pracovat, nejsou vhodným vyjádřením situace.

Snad možná by se dalo říci, že marginalismus je „pravdou“ v té míře, jako impresionistický obraz složeny z diskrétních skvrn a bodů teprve z dálky může být skutečným obrazem, kde poznáváme, co na něm je, jaké tvary a křivky se nám jeví, i když jde jen o určité závislosti polohy – a křivka to fakticky není …

Jenže vtip je v tom, že ani toto se nedá VE SKUTEČNOSTI s klidným svědomím říci.

A proč by nemohlo?

Protože je to spíš tak, jakoby na onom pomyslném impresionistickém obraze byla jedna skvrna na obraze a ty ostatní skvrny - podle kterých si domýšlíme tu křivku – ležely někde na rámu a hlavně za rámem … a tedy nepatřily do reálného světa (kde se opravdu dělá), ale jen do logického světa …

Sylos-Labini k tomu uvádí:

„Jsou-li průměrné přímé náklady konstantní, potom přesně odpovídají marginálním nákladům. V tom případě je možno od přídavného jména „průměrné“ nebo „marginální“ upustit. …

… marginální náklady (= přímé) jsou v mezích pásma, jež se podnikatele týká a za normálních podmínek konstantní…

Poslední empirické výzkumy ve Spojených státech ukázaly, že přinejmenším ve velmi širokých hranicích vytyčujících sféru, která má pro výrobce význam, jsou marginální přímé náklady ve většině odvětví zpracovatelského průmyslu konstantní …  

… Stačí prostudovat kteroukoli práci z oblasti vypočítávání nákladů (cost accounting)  - v těchto pracích jsou celkové náklady znázorňovány graficky pomocí stoupající přímky a marginální náklady se tedy pokládají za konstantní … Tyto práce napsali praktikové, kteří mají často bohaté zkušenosti s administrací podniku. A není jim možno vytýkat neznalost ekonomické teorie … Kdo by snad chtěl tyto práce odložit s výtkou, že příliš hřeší empirismem (???), nechť uváží, že má-li být určitý poznatek vědecký, musí být nejen správný formálně, ale musí se také v určitém stupni shodovat se skutečností (!!!! – sám fakt, že nás o tom musí Sylos-Labini přesvědčovat ukazuje otřesný fakt, který zdůraznil i Gočev ve své brilantní obhajobě vertikálního přerozdělování (sborník „Sociální stát a kapitalismus“) – a to skutečnost, že v akademické ekonomii není skutečnost nijak zvlášť důležitá…)

A ony práce ukazují zcela jasně, že hypotéza o nekonstantních marginálních nákladech zpravidla neodpovídají skutečnosti …“… 

(Paolo Sylos Labini, Oligopol a technický pokrok, Svoboda Praha 1967, str. 44-46)

Příloha č. 1:

Marx a Engels na změnu paradigmatu ekonomické teorie v letech 1871-90 vůbec nereagovali …

Klasická politická ekonomie se v šedesátých letech 19. století rozpadá a rozkládá.

Ricardiánská pracovní teorie hodnoty je v 60. letech 19. století hájena pouze Marxem, jinak je nahrazována různými nákladovými variacemi, „kaločárnami-kulišárnami“ všech těch pozdních klasiků McCullochů a jiných, které marxista obvykle hodnotí velmi nevrle, vyčleňuje je z kategorie „klasická politická ekonomie“ a zařazuje je do tzv. vulgární buržoazní ekonomie spolu se všemi postklasickými ekonomy.

Marxisté, jak známo, vycházejí z toho, že v rámci klasické politické ekonomie měl Ricardo, který zemřel v r. 1823, pravdu proti skoro všem ostatním – ještě předmarginalistickým, pro nemarxisty proto také klasickým - ekonomům.

Marxisté – kromě svého vlastního klasika – v podstatě vyzdvihují a petrifikují onu střední fázi vývoje klasické ekonomie s odkazem na to, že ještě není apolegetická a služebná vůči kapitálu, že ještě je – přinejmenším potenciálně - víceméně vědecká a pravdivá … 

Jenže i tato pozdní – kromě tzv. socialistických ricardiánů prý vůči buržoazním třídním zájmům apologetická - klasická politická ekonomie se v 60. letech 19. století rozpadá a odchází.

Symbolicky vzato poslední známější klasičtí ekonomové umírají právě tehdy – tedy v šedesátých letech a do první poloviny 70. let (McCulloch, Torrens, Hodgskin, Proudhon, Sir Jiří Ramsay, J. S. Mill, Rodbertus-Jagetzow). Výjimku tvoří klasický ekonom socialistické orientace John Francis Bray, který umírá až na konci století, ve stejném roce jako Bedřich Engels.

Samotnou klasickou ekonomii – i jako nedominantní směr, i jako pouhý jeden ze směrů ekonomického myšlení – bychom už ve XX. století jako „ekonomický světonázor“ některého z významnějších ekonomů hledali asi dost obtížně. Přívrženec objektivní teorie hodnoty profesor Vilém Lexis, vzpomenutý v Engelsově přemluvě k III. dílu Kapitálu jako „převlečený marxistický ekonom“ (jinak ale obecně známější spíš jako statistik, demograf a sociolog), umírá krátce po vypuknutí I. světové války. A pravděpodobně poslední známější ekonom, který se hlásil k čemusi, co připomínalo klasickou politickou ekonomii (v její millovské verzi) byl zřejmě švédský ekonom David Davidson, který umírá za druhé světové války.

Pokud probudíme náš smysl pro příběh a drama, symbolicky se to jeví tak, jako kdyby pozdní klasičtí ekonomové (se kterými se Marx neustále přel natolik, nakolik se v názorech lišili od jeho velkého učitele Ricarda) svou smrtí předávali štafetový kolík oběma prvním skutečně významným marginalistům, jejichž knihy vycházejí zrovna v době, kdy umírá J. S. Mill – tento „samuelson“ klasické politické ekonomie. Vzhledem k tomu, že Marxova politická ekonomie na té klasické založena byla a vznikla v podstatě celá v letech 1855-70, tedy před rokem 1871, kdy vyšla díla obou zakladatelů marginalistické teorie hodnoty, nelze tyto okolnosti jen tak ignorovat.

-.-.-.-.-.-

Marginalismus a subjektivní teorie hodnoty daná mezním užitkem zdaleka ovšem nebyla vítězem hned a trvalo velmi dlouho, než její vliv byl skutečně výrazný a zásadní.

Marx zažil ještě její nástup, ale nijak nedal najevo, že by s novými směry měl svést názorový zápas, jako se to např. stalo o sto let později v zápase „dvou Cambridgí“ mezi těmi, kdo se nástrojům vycházejícím z mezních kategorií spíš vzdalují (postkeynesiánci, institucionalisté) a kdo usilují o syntézu s neoklasickou mikroekonomií (neokeynesiánství a neoklasická syntéza).

Nicméně ten zápas se logicky normálně měl odehrát. Alespoň obdobně jako se to tehdy stalo ve střední Evropě, kde se odehrál zápas mezi marginalistickými („rakouskými“) nováčky a stoupenci historické školy …

Marx přece měl rozhodně povahu bojovníka. I ten, kdo tuto okolnost (podle mne nespravedlivě) bagatelizuje na úseku praktických dějinných událostí, musí přinejmenším uznat, že bojovníkem na teoretické a publicistické rovině byl v každém případě. 

Jenže pokud jsou moje informace správné, Marx skoro ani nedal najevo, že tento vývoj vnímá. Natož, že by snad dokonce měl tendenci

1. buď zabudovávat poznatky té nové ekonomie založené na paradigmatu subjektivní hodnoty do té jeho vlastní ekonomické koncepce

2. nebo ji naopak kritizovat.

Přitom jak ukazují Marxovy Matematické rukopisy, které byly vydány na konci 70. let minulého století i v Československu, jeho zájem se speciálně a zvlášť týkal právě derivací a vůbec celé té oblasti matematické analýzy, která je právě zdrojem marginalistických koncepcí.

Je ovšem možné, že derivaci a matematickou analýzu Marx prostě považoval – stejně jako někteří současní marxisté a postkeynesiánci – za obyčejný nástroj, který mu ale neodpovídal na ty otázky, které považoval za podstatné.

Tento pohled na celou záležitost naznačuje i J. A. Schumpeter, který ve svých posmrtně vydaných Dějinách hospodářské analýzy říká:

„…Marginální princip jako takový je analytickým nástrojem, jehož použití se vnucuje, jakmile analýza dospěje do svého věku dospělosti. Marx by jej byl používal jako samozřejmou věc, kdyby se byl narodil o padesát let později. Nemůže charakterizovat ekonomickou školu, právě tak jako používání kalkulu nemůže charakterizovat vědeckou školu nebo skupinu v matematice či fyzice.“

Tuto pasáž cituje současný známý český akademický ekonom Holman (Robert Holman a kolektiv, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 2005. str. 297) a dodává jako důkaz toho, že Marx by s marginalistickou analýzou normálně pracoval jako s nástrojem to, že někteří marxisté (Oskar Lange) s marginalistickými kategoriemi pracovali a pracují …

Jenže tento pohled je v rozporu s tím, co říká jak Holman, tak i jinde Holmanem opět citovaný týž Schumpeter, když mluví o nástupu marginalismu jako o něčem na způsob přechodu od geocentrismu k heliocentrismu v astronomii, o revoluční změně paradigmatu způsobenou právě nástupem marginalismu OPROTI tomu, co bylo dříve, o změně a nástupu nového a porážce starého. To lze pak dost těžko skloubit s pojetím, kdy je marginalismus právě jen pouhý nástroj, prachobyčejné nářadí, které by prý Marx - podle Holmana tento „samojediný představitel třetí generace klasických ekonomů“ - běžně používal, kdyby se narodil tak o půlstoletí dřív …

Jde-li o revoluční změnu paradigmatu zavedením marginálních kategorií, přestává být marginální analýza přece pouhým neutrálním nástrojem.

-.-.-.-.-.-

Schumpeter ale zřejmě myslel vážně své tvrzení, totiž že by Marx marginální kategorie „ … používal jako samozřejmou věc, kdyby se byl narodil o padesát let později. Nemůže charakterizovat ekonomickou školu, právě tak jako používání kalkulu nemůže charakterizovat vědeckou školu nebo skupinu v matematice či fyzice.“

Dokládají to úvahy i v jeho prostředním zásadním díle (Kapitalismus, socialismus a demokracie).

Pokud prý použijeme jistý úhel pohledu na celou záležitost, nástup marginální teorie se nestává změnou, ale zobecněním pracovní teorie hodnoty. Pracovní teorie hodnoty není podle Schumpetera chybná ve své podstatě, byla by správná v jednofaktorovém světě nerozlišené práce, ale ve světě skutečném není prostě dostatečně obecná k praktickému použití – ukazuje spíš historické kořeny a vývoj pojmu hodnota až do současné podoby tzv. teorií hodnoty

(poznámka: ve skutečnosti žádná subjektivní teorie hodnoty existovat nemůže – ta kardinalistická (v podstatě dnes hlavně rakouská) trpí hrubou gnozeologickou chybou (nemožnost srovnávat subjektivní užitek navzájem) a ordinalistický směr už nezná žádnou hodnotu, ale jen teorii spotřebitele) …

V uvedeném díle „Kapitalismus, socialismus a demokracie“ (vydaném za druhé světové války) Schumpeter uvádí: 

„Především jí (pracovní teorii hodnoty – pozn. M. T.) vůbec nelze uplatnit mimo podmínky dokonalé konkurence (Schumpeter má asi na mysli režim volné soutěže, tedy „konkurenci bez přívlastků“ založenou na volném vstupu do kteréhokoli odvětví, se kterou skutečně jako s předpokladem pracovala klasická ekonomie. Kategorie „dokonalá konkurence“ je akademický myšlenkový produkt neoklasické ekonomie, se kterým protagonisté pracovní teorie hodnoty ať už Marx, Ricardo nebo anglický literát a kuřák opia de Quincey neměli příliš co společného – viz blíže Paolo Sylos-Labini, Oligopol a technický pokrok, Svoboda, Praha 1967, str. 75). Za druhé nikdy, ani v dokonalé konkurenci nefunguje hladce, vyjma případů, kdy je práce jediným výrobním faktorem a kdy je navíc všechna práce jednoho druhu. Jestliže není splněna některá z těchto dvou podmínek, je nutno zavést dodatečné předpoklady a analytické obtíže narůstají do té míry, že se brzy stanou nezvladatelnými. Uvažování v rámci pracovní teorie hodnoty je tedy uvažováním o velmi zvláštním případě bez praktického významu, i když by bylo možno něco říci i na její obranu, kdyby byla interpretována ve smyslu hrubého přiblížení historickým tendencím vytváření relativních hodnot. Teorie, která jí nahradila – ve své nejranější dnes už zastaralé formě známá jako teorie mezního užitku – si může v mnoha ohledech činit nárok na nadřazenost, ve skutečnosti však pro ní hovoří to, že je mnohem obecnější a dá se použít stejně dobře jak na případy monopolů a nedokonalé konkurence, tak na situace, v nichž působí jiné faktory a práce mnoha různých druhů a kvalit. Jestliže navíc do této teorie zavedeme zmíněné omezující předpoklady, vyplyne z ní proporcionalita mezi hodnotou a množstvím vydané práce …(dále odkaz 4 - zvýraznil M. T.) Ve skutečnosti z teorie mezního užitku plyne, že v podmínkách rovnováhy musí být každý z faktorů distribuován mezi možná produktivní užití tak, aby poslední jednotka alokovaná k nějakému užití produkovala stejnou hodnotu jako poslední jednotka alokovaná ke každému jinému užití.  Jestliže neexistují jiné faktory než práce jednoho druhu a kvality, samozřejmě to za předpokladu dokonalé konkurence a mobility znamená, že relativní hodnoty či ceny všeho zboží musí být proporcionální k počtu pracovních hodin, jež byly do tohoto zboží vloženy …(konec odkazu 4).  Mělo by být proto jasné nejen to, že zpochybňování platnosti hodnotové teorie mezního užitku, o které se marxisté zprvu pokoušeli (když se s ní museli vyrovnávat), bylo zcela absurdní, ale také, že je nesprávné považovat pracovní teorii hodnoty za „špatnou“ … (J. A. Schumpeter, Kapitalismus, socialismus a demokracie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, str. 42-43)

 

Proč?

Nic z výše uvedeného ale nevysvětluje, proč na marginalismus, zdá se, nereagoval nejen Marx do r. 1883, ale ani Engels do r. 1895 prakticky v ů b e c …

Nepochopitelné to je zejména u Engelse na konci první poloviny 90. let 19. století.

Z Engelsovy předmluvy k III. dílu čiší totální nezájem o Jevonsovy a Mengerovy teorie mezního užitku (zmiňované jen jednou stylem „na půl huby“), zatímco několik stran předmluvy je věnováno Marxem a Engelsem vždy tak oblíbené válce (i když někdy - jako v případě Viléma Lexise - jen vlídné diskusi) s dnes neznámými pozdními klasickými ekonomy nebo podrážděným střetům s Achillem Loriou.

Tedy buď střetům, nebo někdy jen vlídnému dialogu s lidmi, o kterých – na rozdíl od Jevonse a Mengera – ani student ekonomie v drtivé většině případů nebude vědět, že vůbec kdy existovali.

A to v případě Jevonse a Mengera existuje aspoň ta lakonická zmínka.

Ještě důležitějšího zakladatele ucelené nové teorie, neoklasiky dílčí rovnováhy, jádra vznikajícího ekonomického mainstreamu, autora bible tohoto nového učení, „neoklasického Milla“, „samuelsonovského“ Alfreda Marshalla, Engels nevzpomíná vůbec.

Ani v předmluvě k III. dílu, která byla napsána krátce před Engelsovou smrtí, kdy Marshallovo klíčové dílo z roku 1890 Zásady ekonomie bylo už 4 roky známé.

A o Walrasovi, zakladateli neoklasiky všeobecné rovnováhy, jehož dílo na rozdíl od Marshalla už existovalo v roce 1894 dvacet let (stejně jako v případě Jevonse a Mengera) … rovněž ani slovo …

-.-.-.-.-.-

Zatímco Marx byl konfrontován pouze se zánikem dominace klasické a historické politické ekonomie v Evropě, Engels se už dožil výměny stráží, kdy se klasická politická ekonomie nyní již poměrně rychle vytrácela ze všeho, co nebylo spjato s marxismem.

Engels se dožil i vydání Marshallových „Zásad ekonomie“ (už jenom ekonomie, „economics“ – teprve Marshallova žačka Joan Robinsonová rehabilitovala u své ekonomické školy starý název „politická ekonomie“ používaný předtím jinak kontinuálně pouze marxisty).

Už na sklonku Engelsova života nastoupila neoklasická ekonomie („economics“) jako dominantní.

Jestliže neudiví, že v Teoriích o nadhodnotě (čtvrtém dílu Kapitálu) z roku 1862 vede Karel Marx polemiku jen s klasickými ekonomy nebo i fyziokraty, neexistence jakékoli reakce na samotného Marshalla v předmluvě k III. dílu Kapitálu z roku 1894 je naprosto ohromující fakt.

V Chrudimi dne 2. 6. 2009

Miroslav Tejkl

 

Příloha č. 2

K Marxově koncepci prodeje a koupě pracovní síly

                        

Celým Marxovým dílem se prolíná myšlenka proletáře jako sice vykořisťované, ale osobně svobodné bytosti – vlastníka zboží pracovní síla.

To na rozdíl od předchozích vykořisťovaných tříd, které byly samy buď přímo a výslovně majetkem jiných osob nebo přinejmenším nebyly třídami osobně skutečně svobodných osob (poddaní, nevolníci).

Proletář byl naproti tomu osobně svobodná bytost osvobozená jak od pána, tak od výrobních prostředků, ať už by se jednalo o právní vlastnictví nebo v podobě nějaké dědičné, poddanské držby. Tedy bytost osvobozená (zbavená) jakéhokoli jiného reálného vlastnictví než je její pracovní síla, kterou musí prodávat, nebo pronajímat, aby se uživila.

Prodávat, najímat …a zde právě vzniká problém:

Prodává se pracovní síla a kupuje – tedy směňuje se (dokonce „ekvivalentně“ jak to Marx zdůrazňuje jako systémové pravidlo) pracovní síla za mzdu jako cenu pracovní síly (TO SALE?)

Nebo se pronajímá a najímá za mzdu, která je nájemným majitele pracovní síly (TO RENT?)

Marx zvolil první cestu - opustil zároveň pojem „pracovní schopnost“ který původně používal a rozhodl se jednoznačně pro koncepci koupě a prodeje zvláštního zboží „pracovní síla“ založenou na EKVIVALENTNÍ směně, tedy na prodeji a koupi pracovní síly „za hodnotu“.

Marx ovšem vždy zdůrazňoval, že pracovní síla je zboží, které je sice NAKUPOVÁNO, ale přitom není nakupováno jednou provždy, ale dočasně, tedy „na dobu určitou“. Proletář, tedy „otrok, který vlastní (pouze) sám sebe“, se neprodává doživotně do otroctví, ostatně je otázka, jestli by o to kapitalista stál koupit dělníka "natrvalo". Marx tento slovní obrat o pracovní síle jako o zboží "nakupovaném zboží na dobu určitou“ používá dokonce výslovně (Kapitál II., SNPL Praha 1954, str. 176 zcela dole).

Ale je vůbec něco takového možné?

Pokud se přece něco prodává, tak se to prodává definitivně, jak říkají právníci a nejen oni – čili tzv. "konzumačně". Když si koupím televizor na dobu určitou, tak jsem si ho nekoupil, ale „najal“ a někdo jiný mi ho „pronajal“. Pronajal mi ho vlastník, který samozřejmě zůstává dál majitelem tohoto televizoru.

Samozřejmě – existují kombinace, kdy je sjednáno, že pronajatá věc se stává později vlastnictvím nájemce – ale to se nám u pracovní síly hodí právě tak málo jako obyčejná koupě a prodej a problémy, o které tu jde, to ani v nejmenším neřeší …

Prostě pokud je pracovní síla zboží, které se PRODÁVÁ a KUPUJE, tak se musí prodávat zcela a konzumačně.

Jinak nejde o prodej a nákup.

Ale co se tedy potom na pracovní síle konkrétně prodává a kupuje skutečně NATRVALO?

K tomu se ještě dostaneme. Nejdřív se podíváme na sám předmět naší pozornosti …

-.-.-.-.-.-

Marx především považuje pracovní sílu za jedno – třebaže zvláštní - zboží.

Ano - zvláštní zboží. Sama užitná hodnota zboží „pracovní síla“ se u Marxe liší od toho, jak on sám definuje užitné hodnoty ostatních zboží. Spotřeba tohoto zboží se nazývá práce a podle Marxe takto vzniká nová hodnota – kdežto spotřebou jiných zboží se hodnoty údajně jenom vzájemně přeměňují a přecházejí.

Chtělo by se říci, že hodnoty se jen přeměňují a přecházejí i ohledně spotřeby životních prostředků, kdy by se hodnota těchto životních prostředků přenášela do obnovujících se životních sil člověka. Toto ale Marx zásadně odmítá s tím, že zde nastupuje „hodnotodárné“ nerozlišené záměrné pracovní úsilí vynakládané skrze dostatečně produktivní vnějších výrobní prostředky a případně vnitřní schopnosti – tedy aplikovaná živá práce jako abstraktní práce, substance hodnoty, která v sobě onen jinak potřebný „přenos“ zahrnuje : 

"Díky účelnému charakteru práce vynaložené během 666 a 2/3 desetihodinových dnů se hodnota spotřebovaných výrobních prostředků ve výši 400 liber šterlingů přenáší z těchto výrobních prostředků na výrobek. Tato stará hodnota se tedy objevuje znovu jako součást hodnoty výrobku, nevzniká však ve výrobním procesu tohoto zboží. Existuje jako součást hodnoty zboží jen proto, že dříve existovala jako součást zálohovaného kapitálu. Vynaložený konstantní kapitál se tedy nahrazuje částí hodnoty, kterou sám přidává k hodnotě zboží. Tento prvek ceny nákladů má tedy dvojí význam a smysl : na jedné straně vchází do ceny nákladů na zboží, protože je součástí hodnoty zboží, která nahrazuje vynaložený kapitál, na druhé straně je součástí hodnoty zboží jen proto, že je hodnotou vynaloženého kapitálu, čili proto, že výrobní prostředky stojí tolik a tolik.

Úplně naopak je tomu s druhou částí ceny nákladů. 666 a 2/3 dní práce vynaložených za výroby zboží vytváří novou hodnotu 200 liber šterlingů. Jedna část této nové hodnoty pouze nahrazuje zálohovaný variabilní kapitál 100 liber šterlingů čili cenu použité pracovní síly. Ale tato zálohovaná kapitálová hodnota nikterak nevchází do tvorby nové hodnoty. Při zálohování kapitálu se pracovní síla počítá jako hodnota, ale ve výrobním procesu funguje jako tvůrce hodnoty. Na místo hodnoty pracovní síly, která figuruje při zálohování kapitálu, nastupuje ve skutečně fungujícím produktivním kapitálu sama živá hodnototvorná pracovní síla..."

(K. Marx, Kapitál, III/1, SNPL Praha 1955, str. 34)

Ale i sama hodnota zboží „pracovní síla“ se u Marxe liší od toho, jak on sám definuje hodnotu u ostatních zboží. Zboží „pracovní síla“ se nevyrábí kapitalistou v rámci procesu kapitalistického produkčního a zhodnocovacího procesu. Proto hodnota tohoto zboží neobsahuje podle Marxova předpokladu normálně a typicky žádný zisk jako přebytek nad náklady toho, kdo pracovní sílu vlastní (dělníka), (viz též Lexisova teorie vzpomenutá Engelsem v předmluvě k III. dílu Kapitálu).

„Pracovní síla“ jako zboží a hodnota tohoto zboží je popisována a definována ve IV. kapitole I. dílu Kapitálu, která je nazvána „Přeměna peněz v kapitál“ a to v bodě 3. Koupě a prodej pracovní síly.

-.-.-.-.-.-

Hodnota pracovní síly je zde  p ř e d e v š í m vymezena hodnotou životních prostředků nutných k obnově spotřebované lidské životní síly ve smyslu obnovy lidského bioenergetického potenciálu. Marx ovšem nezapomíná ani na další položky. Zmiňuje se o nákladech na obnovu samotného rodu proletáře (vlastně jde o „pořizovací náklady“ na vznik a přípravu pracovníka jako lidské bytosti) a potom se konečně – a jen velmi okrajově - dostává i k přímým nákladům na dotvoření a specifikaci pracovních schopností, aby pracovní síla měla svou užitnou hodnotu pro kapitalistu, který ji má kupovat.

U typického dělníka Marxovy éry většina elementárních schopností NENÍ součástí hodnoty pracovní síly. Vznikly jako solidní a poměrně rozsáhlý fundament jakékoli případné pozdější nadstavby již dříve v rámci výchovy a vývoje pracovníka od dětství k dospělosti a splývaly prostě s životem pracovníka a nebyly nějak zvlášť vyděleny jako náklad, natož aby šlo o náklad kapitalisty (známý americký futurolog a posměváček Alvin Toffler se v této souvislosti ironicky kapitalistů ptá, co by dělali, kdyby jejich dělníci „neuměli chodit na záchod“)

Tyto všeobecné, základní, elementární schopnosti každého člověka naučené cestou k dospělosti (i dříve – viz dětská práce) v rodině a okolím, to vše je pro kapitalistu (i Marxe, který to popisuje) pouze stejná přírodní síla jako půda, vítr, vodní plochy atd. Přírodní síla, která prostě v kapitalistově okolí je (viz též Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 221). Jednotlivý kapitalista nachází tuto pracovní sílu na trhu hotovou, aniž by se o její vznik musel starat nebo její vznik musel nějak zafinancovat. Kapitalistická třída v simultánním procesu reprodukce abstraktně pojaté dvojtřídní kapitalistické společnosti ovšem vyplácí ve mzdách splátky na prolongaci rodů dělnické třídy - ovšem ve smyslu obnovy životních sil těchto rodin. Předávání zkušeností lidí mezi generacemi nikdo nijak nefinancuje, to je prováděno ve zmíněných rodinách zdarma.

Takže v původním klasickém schématu ohledně pracovních schopností platí, že jednotlivý kapitalista financuje jen ty náklady, které jsou zapotřebí na speciální dotvoření obecných pracovních schopností, na zácvik pro konkrétní účel dané konkrétní výroby. A náklady na toto „dotvoření“ upravení elementárních schopností pro účely konkrétní činnosti – ty jsou součástí hodnoty pracovní síly.

Proto je v Kapitálu ta položka hodnoty pracovní síly, která se týká vzniku potřebných dodatečných pracovních schopností (a jen kvůli schopnostem - základním i specifickým – kapitalista zboží pracovní síla vůbec kupuje) definována takto:

„…Má-li se všelidská povaha přetvořit tak (zvýraznil - i nadále - M.T.), aby dosáhla zručnosti a obratnosti v určitém pracovním odvětví a stala se tak vyvinutou a specifickou pracovní silou, je zapotřebí určitého výcviku nebo výchovy, které opět stojí větší nebo menší sumu zbožních ekvivalentů. Tyto náklady na výcvik jsou různé podle kvalifikace pracovní síly. Tyto učební náklady, mizivě malé u obyčejné pracovní síly, patří k hodnotám, vynakládaným na její výrobu…“ (Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 191).

Tyto dotvořené pracovní schopnosti, tyto konkretizované schopnosti jsou součástí užitné hodnoty pracovní síla, bez které by nemělo smysl jí kupovat.

A náklady na jejich vznik jsou součástí hodnoty pracovní síla.

 

Je ale pracovní síla zboží, které se může kupovat a prodávat  ?

Koupě a prodej je směna hodnot – ať už ekvivalentní nebo ne - a z definice jde o vzájemné zcizení objektů směny hodnotově řekněme rovnocenných.

Jenže pracovní schopnosti - ať už ty základní, elementární, všeobecné (jako přírodní síla „zadarmo“) nebo ty dotvořené zácvikem - se ani nezcizují, ale ani se dále nespotřebovávají,  takže je není nutno – na rozdíl od spotřebovaných životních sil, bioenergetického potenciálu pracovníka – reprodukovat a sám výkon práce obvykle stačil k tomu, aby tyto schopnosti ani morálně nezastarávaly.

Pracovní schopnosti – jedny i druhé, základní i nadstavbové - dělníkovi zůstávají a nepřecházejí do vlastnictví kapitalisty. Tedy ani ty dotvořené kapitalistou a kapitalistou taky zafinancované, které podle Marxe patří TAKÉ do hodnoty zboží pracovní síla. Tedy do hodnoty toho zboží, které kapitalista údajně KUPUJE. Ano - u dotvořených specifikovaných schopností jde prý nejen o součást užitné hodnoty pracovní síly ale i o položku hodnoty tohoto zboží pracovní síla. Ale přitom ani tato (kdysi mizivá) část hodnoty pracovní síla se podobně jako schopnosti přirozeně vzniklé „zadarmo“ už dál nespotřebovává, nemění vlastníka, protože neopouští pracovníka, tedy se nemůže ani prodávat ani kupovat a nemůže být tedy předmětem směny – ať už ekvivalentní nebo jakékoli jiné směny …

Vždyť utopené náklady vynaložené na něco, co už pak není ani třeba reprodukovat, nemohou být součástí toho, co dělník neustále znovu a znovu prodává, co kapitalista neustále znovu a znovu kupuje a nechává podle svých pokynů spotřebovat, co je dělníkem zas reprodukováno a tak stále znovu a znovu pořád dál jako tomu má být u koncepce nákupu a prodeje pracovní síly.

Buď jak buď Marx i položku týkající se nákladů na zaučení a zaškolení, na dotvoření pracovních schopností vynaložených z jakési fixní položky variabilního kapitálu prostě normálně považuje za součást „hodnoty pracovní síly“.(viz citace z uvedeného vydání Kapitálu I., str. 191, shora). Považuje to za součást hodnoty té pracovní síly, která se ale jinak prý JAKO CELEK prodává a kupuje. Ale role této položky – která je přitom klíčová pro to, aby k prodeji došlo -  zároveň neodpovídá koncepci PRODEJE a KOUPĚ (ekvivalentní směny) zboží pracovní síla.

 

A co tedy na pracovní síle lze skutečně koupit a prodat?

Principu (ekvivalentní) směny, tedy principu kupované a prodávané pracovní síly, kdy dochází k přechodu vlastnictví od pracovníka ke kapitalistovi, odpovídá u pracovní síly v zásadě proces spotřeby a nezbytné reprodukce bioenergetické zásoby životních sil nebo spotřeby prací stráveného nevratně odčerpaného času.

Po smluvenou dobu je pracovník povinen poslouchat pokynů kapitalisty, resp. jeho zmocněnců na příslušných stupních organizačních struktur, tedy dohlížitelů, čili overlookerů, jak Marx říká. A je povinen podle těchto pokynů po zmíněnou dobu vynakládat potřebné úsilí a prostě pracovat právě ve smyslu poskytování účelně vynakládané pracovní energie, která se postupně vyčerpává a odčerpává a musí být potom nahrazena novou energií.

Ano – ta konkrétní bioenergeticky nabitá zásoba a náplň v živé lidské bytosti bude v jistém rozsahu natrvalo spotřebována, vyčerpána, odčerpána a strávena při práci za danou dobu. Tato zásoba byla kapitalistou zcizena a měla by být proto nahrazena. Tato zásoba mohla být tedy dělníkem kapitalistovi skutečně prodána, a nikoli pronajata...

Jenže pokud kapitalista skutečně provádí koupi, nekupuje nějakou lidskou bioenergii jako takovou – kupuje přece entitu zvanou pracovní síla. Pokud vůbec provádí koupi nějaké bioenergetické síly, pak jde o koupi bioenergie vynakládané v určité účelné „mřížce“. Ale dokonce, i kdyby kapitalista kupoval bioenergii samotnou, zdaleka prostě nekupuje nějakou pracovní-životní energii, která by dělníkovi jinak v opačném případě, tedy v případě „nekoupení“ zůstávala. Kromě fyzicky a snad i duševně výrazněji namáhavých prací jde prostě o obnovu životních sil, které by se vyčerpávaly (i když o něco méně), i kdyby dělník „ležel na kanapi“. Značná část pracovních činností v průběhu vývoje civilizace vůbec nemusí nutně znamenat nějaký výrazně odlišný rozdíl v objemu čerpání zejména fyzické energie mezi pracovními a nepracovními dny. Ale i tehdy, když tu rozdíl existuje a je i zřetelný, tak kapitalista neplatí jen tento rozdíl, o který výdej energie přesahuje výdej spojený s oním „ležením na kanapi“, ale pochopitelně CELOU obnovu životních sil.

Práce velmi namáhavá a málo namáhavá se samozřejmě v reprodukčních nákladech promítnout může. Marx se v této souvislosti zmiňuje v poznámce pod čarou o Mommsenově knize „Římské dějiny“ z r. 1856 (Kapitál I., SNPL 1953, Praha, str. 190), kde se uvádí, že správce starořímské villy, který byl otrokem (villicus), dostával najíst méně než čeleď, která konala hrubší práce.

Lze  to i říci tak, že kupována a prodávána nebude bioenergie-životní síla v organismu, ale spíš právě onen určitý časový úsek dělníkova lidského života, kdy dělník musí být se svými pracovními schopnostmi k dispozici na pracovišti s tím, že po tuto dobu je pracovník – podobně jako shora - povinen jednat podle pokynů kapitalisty, resp. jeho zástupců aniž by se bral v úvahu rozsah výdeje energie nebo ne. Za tento prodaný pracovní čas pak dostává finanční zdroje v rozsahu daném nutností obnovit paušálně své životní síly i životní síly své rodiny. Určitý čas lidské existence (zde už nezávisle na rozsahu nějakého energetického potenciálu a jeho spotřeby), určitá časová výseč lidského života může být SKUTEČNĚ „koupena“ a „prodána“ - tedy natrvalo. Poté, co takový čas uplynul, je nevratně pryč stejně jako výše zmíněná zcela konkrétní energetická zásoba, která ale pak musí být nahrazována novou zásobou životních sil – to na rozdíl od času, který naopak odešel pryč nenávratně a nenahraditelně z pracovníkova „zásobníku dnů jemu na tomto světě odměřených“. U času by pak nedocházelo k reprodukci, ale k nevratnému vyčerpávání, pokud je prodáván pro pracovní účely onen čas čerpaný z kotle, z rezervoáru životního času pracovníka  …

Pochopitelně první námitka, která se nabízí tady, je, že mnoho prací je konáno jinak než v továrně a pod dohledem kapitalisty a jeho overlookerů, mnoho prací prostě není založeno na principu „prodal jsi mi pět hodin, kdy mi budeš k dispozici“. Shora uvedené pojetí pak je spojováno s takovými případy jen s obtížemi.

 

Pracovní síla – „zboží podobojí“?

To, co může být koupeno nebo prodáno (čas nebo energie), ale není ta užitná hodnota, kterou případně kapitalista kupuje. Nákup a prodej zboží „pracovní síla“ má pochopitelně smysl – jako u jakéhokoli zboží - jen tehdy, je-li takové zboží pro kapitalistu vůbec užitečné, což u pracovní síly znamená, pokud je toto zboží schopno vytvořit víc hodnoty než jakou má hodnotu, tedy než jaké jsou reprodukční náklady na jeho obnovu. A takto je v Marxově politické ekonomii taky definována užitná hodnota pracovní síly.

Energii čerpanou za jednotky pracovního času nebo přímo tyto plynoucí jednotky lidského času samotné - kdy je pracovník „k dispozici“- má tedy smysl kupovat jen tehdy, pokud jsou příkazy vykonávány či energie vynakládána na takové úrovni a v takové formě pracovních schopností a v kooperaci s takovými výrobními prostředky, aby mohl vzniknout nadprodukt – větší produkt, než který je nezbytný k reprodukci životních sil daného pracujícího člověka. Jinak nemá smysl pracovníkovu pracovní sílu ani kupovat, ani pracovníka najímat ani zotročovat – na úsvitu dějin se pracovní energie či den života používal v takové struktuře pracovních schopností, nástrojů a kooperačních metod, že nemělo smysl energii nebo čas pracovníků nakupovat – pracovník uživil maximálně sám sebe. Zajatec „prvobytně pospolných“ válek se nestával otrokem – buď byl zabit hned, nebo byl obětován v rámci nějakého rituálu nebo ho zařadili do kmene jako víceméně rovnoprávného příslušníka …

Jistě - bez náhrady vyčerpané lidské životní energie, bez odpočinku a regenerace vyčerpaného organismu, by člověk dlouho pracovat nevydržel a prostě by padl. Zde probíhá koloběh výrobní spotřeby pracovní síly a její obnova. Ale ten fakt, že pracovník vůbec pracovat „umí“, tedy samotné jeho naučené umění pracovat, to je vynakládat svou pracovní-životní energii (která se ovšem právě jen jako energie vyčerpává) právě v určité strukturní „mřížce“, v určitém užitečném schématu a formě – to je ovšem něco jiného, to je samozřejmě něco, co pracovníkovi zůstává, potenciál, o který při prodeji pracovní síly nepřichází a který bychom – nejlépe pod názvem „pracovní schopnost“ – od potenciálu životních energetických sil (pracovníkových energeticky „nabitých baterek“) odlišovat přece jen měli …

Jak ale vycházet z koncepce prodeje pracovní síly, když platí, že pracovní schopnost – ani obecná ani ta „zácviková“ - majitele nemění?

Energetický potenciál, zásoba životních lidských sil soustředěná v pracovníkovi ovšem mizí, spotřebovává se – její výdej po dobu řekněme 10 hodin pracovního dne znamená určitý objem bioenergetického potenciálu fyzické a duševní síly a pozornosti, který je na konci dne „vybitý“. „Baterie“ pracovníka je prázdná a tato náplň byla prodána a přešla do utopených nákladů vyrobeného zboží. Pracovník je na konci šichty unaven, jeho pracovní energie vyčerpána, spotřebována, ALE ZÁROVEŇ odchází se stejnými – případně dokonce ještě většími - pracovními schopnostmi, než které měl dříve. Nejenže žádné schopnosti nemusí jako spotřebované doplnit, ale ještě mu možná nějaké přibyly – v žádném případě neubyly. Ty pracovní schopnosti totiž mohou svým používáním i růst – záleží na tom, jak kvalifikovaná a tvořivá práce se vykonává. Nejen vědec při své vysoce tvůrčí práci, ale i každý kvalifikovanější, vyučený dělník pracující v oboru je po směně dokonce „o chlup“ větším „fachmanem“ než byl před ní. Ani atom těchto schopností však dělník kapitalistovi nenechal. Ani atom pracovních schopností nepřešel do rukou kapitalisty.

Pracovní schopnosti jsou zkrátka dál vlastnictvím pracovníka a nemohou být zcizeny – i kdyby jejich zaučení na konkrétní práci zafinancoval - jak Marx předpokládá v citaci shora – sám kapitalista. A pracovník pak tyto schopnosti dál vlastní nejenom v tomto, ale případně dokonce i ve větším rozsahu než předtím, pokud se prací rozšířily. Nejen že mu zůstávají, TŘEBAŽE byly použity, ale PRÁVĚ PROTO, že byly použity (na rozdíl od vyčerpané fyzické a duševní energie).

Pracovní schopnosti použitím spotřebovány nebyly, protože nejsou a ani nemohou být tím, co se spotřebovává, ale naopak - čím je práce kvalifikovanější a tvořivější, tím víc sama akumuluje pracovní schopnosti tím, že se vůbec pracuje – zkrátka pracovní schopnost je poněkud akumulována a zhodnocována už samotným výkonem práce. A ten, kdo je ve své specializaci v blízkosti úplného vrcholu, roste pak už dokonce skoro výlučně svou vlastní prací – jeho vlastní práce je jeho učitelkou, protože UŽ není, kdo by ho učit mohl lépe … (s výjimkou „konference sobě rovných v oboru“)

 

Problém identity, ale rozumná aproximace reality … nebo naopak?

Koncepce založená na prodeji a koupi pracovní síly prostě trpí problémem identity kupovaného a prodávaného předmětu a je z tohoto hlediska nekonzistentní. Předmět je v tomto ohledu vnitřně „rozklížen“. Určitá část utopených nákladů, která podle Marxe tkví v hodnotě pracovní síly a bez jejíhož vynaložení by zboží pracovní síla vůbec koupeno nebylo, kupována a prodávána být logicky a technicky prostě nemůže.

Nicméně byla doba, kdy koncepce ekvivalentní směny zboží pracovní síla byla velmi slušnou aproximací reality a pravdy v celospolečenském měřítku. Byla přijatelnou aproximací reality - samozřejmě v dobách, kdy specifikované a tedy dostatečně rozlišitelné a vyčlenitelné náklady na pracovní přípravu (vytváření pracovních schopností) největších mas obyvatel byly obecně zanedbatelné a jakožto náklady placené kapitálem už vůbec nehrály výraznou roli. A proto je bylo možno zanedbat, protože skoro všechno, co se po pracovní síle žádalo, aby uměla, vzniklo v průběhu dospívání zadarmo a jen se upravilo kraťoučkým zácvikem.

Dokud lze ekonomicky ignorovat vytváření lidských schopností, a ty základní prostě považovat za něco samozřejmého, co nás obklopuje jako vzduch, že to ani není vnímáno, neděje se nic a koncepce „funguje“ bez problémů. Nicméně vždy ale – i v dobách massy jednoduché homogenní práce továren 19. století, ale i kdykoli předtím - platilo, že to, co dělá pracovní sílu prodejeschopnou (tedy určitá schopnost pracovat, i ta nejzákladnější a nejelementárnější, ale v kooperaci s historickou úrovní výrobních prostředků a jiných lidí přece jen schopná vytvářet nadprodukt) se prací nikam neztrácí a nespotřebovává, a přesto to má své náklady rozptýlené v rodině a společnosti nebo náklady zaměstnavatele na zácvik.

-.-.-.-.-.-

Dnes, kdy tato položka není ve společnosti „…mizivě malá…,“ by už bylo vysloveně násilné považovat pracovní sílu za zboží, které je PRODÁVÁNO a KUPOVÁNO a násilně si kategorii pracovního potenciálu upravovat, aby se vešla do Prokrustova lože takto vymezené kategorie „prodávaná a kupovaná (směňovaná) pracovní síla“ …

Protože co si pak tedy počít s něčím, co do nákladů vstupuje už čím dál víc, co se ale přitom nikdy nespotřebovává, o co pracovník nepřichází a navíc jde o „něco“, co je za všech okolností a dob, tehdy i teď, základem toho, proč se vůbec zboží pracovní síla kupuje?

 

Kam ale tedy pracovní sílu zařadit …?

Něco jiného by ovšem bylo, kdyby se nekupovala pracovní síla, ale celý pracovník jako otrok. Zde už Marx naprosto respektuje vlastní logiku a s otrokem, tedy s pracovníkem jako objektem prodeje a koupě zachází tak jako s jakoukoli „přivlastnitelnou“, nevyráběnou přírodní silou (viz též Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 221). V případě „celého“ otroka už vychází – stejně jako v případě půdy - z „nehodnotové ceny“, která není dána náklady práce. K celé věci zde pak přistupuje, jako kdyby šlo o koupi a prodej půdy – čili na základě jiného přístupu, kdy je cena dána nikoli hodnotou, nikoli reprodukčními náklady, ale kapitalizovanými výnosy z otrokova použití. Konkrétně v druhé části III. dílu Kapitálu na začátku (Kapitál III/2, SNPL Praha 1956, str. 10) se představě, že by svobodná pracovní síla byla kapitálem, vysmívá, ale zároveň dodává „Za otrokářského systému má dělník kapitálovou hodnotu – je to jeho kupní cena. A je-li pronajat, musí nájemce předně platit úroky z této kupní ceny a mimo to hradit roční opotřebování kapitálu.“. Pak na konci (Kapitál III/2, SNPL Praha 1956, str. 356) uvádí: "Vezměme např. otrokářské hospodářství. Cena, která se tu platí za otroka, není nic jiného než anticipovaná a kapitalizovaná nadhodnota čili zisk, který se z něho má vytlouci" (V. Podílné hospodaření a rolnické parcelové vlastnictví)“.

Možná, že představa, že by se měla pracovní síla vymezovat nějak sui generis kombinovaně, oběma principy vyvolává podvědomý odpor obhájců čistoty víry pravé. Ale co naplat – není snad nakonec námezdní pracovník tím otrokem, který možná prodává, ale spíš asi pronajímá sám sebe?

Marx se představě pracovní síly jako kapitálu v kapitalismu sice vysmívá, ale ve své přípravné práci ke Kapitálu, která v roce 1859 vyšla – navzdory jeho tehdy už mnohaletému londýnskému pobytu - v Prusku, Marx o kapitálu uvádí: „… žádná výroba není možná bez výrobního nástroje, i kdyby tímto nástrojem byla jen ruka. Žádná výroba není možná bez minulé nahromaděné práce, i kdyby touto prací byla jen zručnost, kterou nabyla a nastřádala ruka divocha opakujícím se cvikem. Kapitál je mimo jiné také výrobní nástroj, také minulá, zpředmětněná práce. Kapitál je tedy všeobecný, věčný, přírodní vztah …“ podotýká Marx a teprve pak ironicky dodává “tj, když vynechám právě to specifické, co z „výrobního nástroje“, z „nahromaděné práce“ teprve dělá kapitál…“  (K. Marx, Ke kritice politické ekonomie, SNPL Praha 1953, str. 157)

V Marxově logice lze tuto položku, která se nespotřebovává, považovat za jakousi bezplatnou přírodní sílu, stejně jako např. vítr, za který se taky neplatí nebo říční proud apod. Jinou vhodnou rubriku v Marxových kategoriích asi nenalezneme. Jenže aby tyto schopnosti vznikly, tak nějaké náklady civilizaci vznikly – buď splývaly s dospíváním, nebo i s nějakou výukou a minimálně na začátku „praktického života“ tu určité náklady na prvotní zaučení byly – čili ani tato rubrika není optimální. A dnes jde o významné náklady – a čím dál víc …

Pak se ovšem nedá nic dělat – máme prostě kategorii pracovních schopností, která má své specifické rysy (sui generis). Vypadá to, jakoby na jedné straně šlo u pracovních schopností o jakýsi prazáklad všech kapitálů s tím, že všechno to, co kapitálem v běžném životě nazýváme, jsou pak jen jakési derivace a odvozeniny a na druhé straně máme cosi obdobného (různé kultivované) půdě.

Zdá se, že pak je vhodnější pojímat alespoň tu „základní, elementární schopnost se učit a pracovat“ jako kategorii téhož druhu jako je půda. Z dítěte metaře může vyrůst i profesor – ovšem z lidoopa profesora nelze učinit ani při vynaložení sebevětších nákladů.

Základní schopnost vůbec pracovat, ale vůbec se učit je zároveň schopnost akumulace tzv. lidského kapitálu. Tento kapitál pak lze v pracovníkovi vršit a vršit. Jako sekundární faktor nebyl ve skutečnosti nikdy nulový, vždy tu byla „vrstvička“ pracovních schopností i když spíše nevznikaly a dosud spíše nevznikají, než aby vznikaly kapitálovým procesem.

Základní schopnost akumulace lidského kapitálu se podobá půdě, kterou lze různě upravovat, která nejdřív nese mimořádný zisk investorovi (kapitálový fond si přichází na své), ale podle zásady „kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe“, nakonec je z mimořádného zisku diferenciální renta vlastníkovi a zvýšená vyjednávací pozice pozemkového vlastníka při dalších a dalších nájmech svého produktivnějšího vlastnictví … 

Pracovní schopnosti samotné se prodávat nemohou, ale právě o ně přitom jde. Služby těchto pracovních schopností je ta užitná hodnota, kterou kapitalista chce mít.

Ale v dobách, kdy stačily masově jednoduché schopnosti vytvořené při dospívání a bylo jich dostatek, byly tyto služby zakupovány za obnovu životních sil lidského organismu, který je nesl. Pracovníkovi však tyto schopnosti zůstávají, takže se musejí jenom pronajímat. Protože ale – jak je u nájmu zvykem – musí nájemce vrátit pronajímateli najatou věc ve stejném stavu jako jí převzal (jen s běžným opotřebením), nemůže nájem klesnout pod reprodukci životních sil pracovníka.

Představme si, že by si někdo pronajal otroka. Otroka by po vypršení nájmu musel vrátit - pochopitelně živého. Ale to by jistě nestačilo - zadarmo by otrok najat a pronajat jistě nebyl – to by vlastník otroka neměl důvod zadarmo něco pronajmout.

Proletář není nic jiného než otrok, který vlastní a pronajímá sám sebe. Ale nejednal a velmi často ještě i dnes nejedná na rozsáhlých oblastech světa a dokonce i v části světa bohatého při této operaci zdaleka svobodně. Někdy bývá dokonce tak zatlačen do kouta, že je donucen k tak nízkému nájmu, že tento se blíží téměř výpůjčce (jak právníci říkají bezplatnému nájmu, který ale definičně nemůže existovat, protože nájem je podle nich úplatný z definice).

Zkrátka a dobře: kapitalista nejspíš v rámci směny – ať už ekvivalentní nebo jakékoli jiné - žádné zvláštní zboží „pracovní síla“ prostě nekupuje. Svobodný vlastník pracovních schopností vyjedná svou mzdu z valné části podle jiných principů. A případný rozdíl v příjmu, který je založen na větším vyčerpání, a tedy i větších regeneračních vícenákladech na obnovu životních sil, jsou-li použity při práci, se nám vyjeví ve skutečnosti jen tam, kde jde jen o dvě stejně kvalifikované nebo stejně nekvalifikované práce – jedna více a jedna méně vysilující …  

Shora jsme vzpomenuli Marxovu poznámku pod čarou o tom, že správce starořímské villy, který byl otrokem (villicus), dostával najíst méně než čeleď, kterou řídil a která konala hrubší práce. Kdyby byl villicus svobodným vlastníkem a prodavačem své pracovní síly, bylo by to (z důvodů jeho vyjednávací pozice) určitě spíš naopak …

Mzda pracovníka, který je vlastně otrokem, který vlastní sám sebe, reprodukcí obsahuje, ale to je taky vše. Reprodukční náklady její celkovou velikost ovlivňují jen zčásti (mzda horníka nebo hutníka) a celkový příjem je určován na odlišných institucionálních, rentních a lidskokapitálových základech.

-.-.-.-.-.-

Jedno americké přísloví říká, že když něco chodí jak kachna, kejhá jak kachna a vypadá to jak kachna, tak to nejspíš asi ta kachna i bude.

Kapitalista skutečně nekupuje mýtické zboží pracovní síla, ale prostě najímá „pracovní schopnost“ (sebejednodušší schopnost pracovat) od vlastníka této pracovní schopnosti za nájemné zvané mzda a tento nájem je ovšem možný – to ano, jevově to je shodné - jen tehdy, když nájemné bude obsahovat přinejmenším náklady na reprodukci bioenergetického potenciálu lidské bytosti, tedy náklady na reprodukci (subsistenci) životních sil (pracovních sil jen tehdy, když se od životních odlišují). A normálně když bude obsahovat náklady na zabezpečení rodiny. Kapitalista nějakého dělníka s jeho pracovní schopností ale najmout musí, chce-li zhodnocovat svůj zálohovaný kapitál - a pokud se tak stane v rozsahu tzv. plného úvazku, byl by nižší nájem než na obnovu životních sil logicky absurdní.    

Řečeno s použitím čínské poetiky – kapitalista najímá květ pracovních schopností – nekupuje přitom ani květináč ani humus, ani kořeny, ale ty kořeny musí zalévat – nebo nechat rostlinu, aby tak sama učinila - aby bylo možno onen květ vůbec najmout …

Koncepce nájmu pracovních schopností odstraňuje ještě jeden – třebaže pouze abstraktně logický s realitou nic společného nemající – problém, který je v rámci koncepce prodeje a nákupu pracovní síly vysvětlit nelze.

Kdyby dělník teoreticky mohl žít „ze vzduchu“ a nepotřeboval by reprodukci sebe sama jako živé bytosti, zdarma by jistě nepracoval ani v takovém případě. Jeho mzda by nebyla ovšem založena na nějaké reprodukční hodnotě pracovní síly, která by tu nebyla, ale na něčem by jistě založena být musela. Podotýkám, že vše ostatní by bylo stejné – dělník by nevlastnil výrobní prostředky, které by měl k dispozici jen kapitalista. I když by jeho vyjednávací pozice – jako „bytosti žijící ze vzduchu“ - byla silnější (nutnost reprodukovat svou životní existenci by ho nezatlačovala do kouta), nebyl by zatlačen do kouta, pokud by chtěl přesto něco získat, musel by se přece jen nechat najmout. Kapitalista by mu ale opět „něco“ – a to něco by tedy bylo nereprodukční – zaplatit musel.

Čím by se ovšem řídilo to „něco“? 

Víme jen, že by to nebylo „všechno“ – i kapitalistovi musí zbýt nějaké „něco“, má-li tu ovšem akumulovat a existovat i v budoucnu jako zaměstnavatel.

Nájemné pracovních schopností tedy náklady na reprodukci životních sil pracovníka obsahuje, ale není jimi definováno. Je to řečeno s Lucienem Sévem „juxtapoziční“ vazba a relace. 

Nájemné tedy obsahuje přinejmenším dlouhodoběji reprodukční náklady. Ale jestli bude takový nájem obsahovat i nějakou rentu, diferenciální, ale i nějakou základní (v marxistické ekonomii vymezovanou buď jako absolutní nebo monopolní), nebo to, co se obecně v různých koncepcích považuje prostě jen za „ekonomickou rentu“ – to je už otázka pro samostatný příspěvek  …  

 

Opřít se o III. díl Kapitálu …

Buď jak buď prostě ani marxista by si neměl vystačit se začátkem I. dílu Kapitálu při definování kategorie, jejímž obsahem je „potenciál pracovat a učit se pracovat“.  A neměl by se přitom ani vyhýbat III. dílu Kapitálu v části, která se zabývá rentami.

Koncepce pronajímaných pracovních schopností znamená provést některé změny, při kterých je nutno se opřít více o druhou část III. dílu Kapitálu.

III. díl Kapitálu – to nejsou jen známé problémy transformace hodnoty ve výrobní cenu v části první, které zastiňují zbytek textu 

Marx zde, téměř na samém konci svého objemného základního díla (pokud nepočítáme Teorie o nadhodnotě jako tzv. IV. díl, který však napsal před III. dílem Kapitálu) zdůrazňuje v části o rentě, že půda se nespotřebovává a postupné vklady kapitálu z těch předešlých vkladů se neztrácejí. Přesněji řečeno: polemizoval s těmi, kdo neviděli, že půda se sice může vyčerpávat, ale vždy je nesrovnatelně víc než stroj takovým zvláštním výrobním nástrojem, kde vůbec je možné, aby se vklady kapitálu vršily a půda zhodnocovala a kultivovala. Naproti tomu stroj se vyrobí, koupí, výrobně spotřebuje a zahodí – stroj je nutně pouhým sluhou peněz a jejich zhodnocování, sám se zhodnotit neumí – jen vyrobit a výrobně spotřebovat.

Půda a práce sloužit penězům mohou, ale nejsou k tomu odsouzeny z definice…  Marx v této souvislosti proto píše:

„Fixní kapitál vložený do strojů se používáním nezlepšuje, nýbrž naopak opotřebovává. Nové vynálezy mohou i zde provést jednotlivá zlepšení, ale předpokládá-li se rozvoj produktivní síly jako daný, může se stroj jen zhoršovat. Při rychlém rozvoji produktivní síly se musí všechny staré stroje nahradit výhodnějšími, musí se tedy vyhodit. Naproti tomu půda, zachází-li se s ní správně, se neustále zlepšuje. Ta přednost půdy, že postupné vklady kapitálu mohou být výhodné, aniž přijdou nazmar dřívější vklady, obsahuje zároveň možnost rozdílu ve výnosech těchto postupných vkladů kapitálu.“

/Kapitál III/2, SNPL 1956, Praha, str. 329/

Nemá snad i pracovní schopnost stejnou vlastnost?

A co víc: jak už bylo uvedeno pracovní schopnost se na rozdíl od stroje, nejen nespotřebovává, ale na rozdíl nejen od stroje, ale i na rozdíl od půdy se užitím dokonce vyrábí … Ne vždy a ve stejné míře – nakolik se pracovní schopnost vyrábí už samotným užitím závisí přímo úměrně na tom, jak kvalifikovanou, složitou a tvořivou práci pracovník na základě společenské poptávky vykonává

Půda a pracovní síly mají k sobě blízko ještě v jednom ohledu. Na rozdíl od počtu čtverečních kilometrů půdy může sice samotných nositelů pracovní síly přibývat, když po nich stoupá poptávka (Malthus i Ricardo žili v takové době), ale kromě skutečně chudých států, můžeme na tuto vlastnost klidně zapomenout (spíš platí, jak si všimli už Marxovi současníci, že čím bohatší společnost, tím menší natalita). Samozřejmě z toho vyplývá i ta skutečnost – která zlomila vaz třídní moci pozemkového vlastníka – že stejně jako u půdy i zde může vyjednávací pozice práce klesnout poklesem různě strukturované poptávky po různě strukturované pracovní síle. Ale ohledně nabídky (nebýt migrace) můžeme podobně jako u půdy v podstatě vycházet z celkem konstantního množství nositelů pracovní síly a zabývat se zejména akumulací a kultivací pracovních schopností, vkladů kapitálu směřujících ke zvýšení bonity schopností, zvláštní nadhodnotou, mimořádným ziskem, zkrátka diferenciální rentou II. vlastníka pracovních schopností …

 

Stroj, půda, práce

Jako je a byla půda výrazem stability, koloběhu, konstantou věčného návratu, ke kterému se jako ke své jistotě lidstvo vrací vždy po kocovině a katastrofách způsobených expanzemi a výboji, když dosáhly zrůdných forem, tak je stroj symbolem industriální civilizace spotřeby, opotřeby, a takového růstu, který je sice exponenciální, rakovinový, ale přesto je zároveň neustálou ztrátou (spotřebou).

Pracovní schopnost je svými charakteristickými rysy vlastní sestrou půdy a protipólem obří expanze a obří spotřeby, opotřeby, vzniku a ztrácení..

Pracovní schopnost se však liší i od obou těchto fenoménů.

Stroj ani půda nemají tu vlastnost, že by se vlastním užíváním vyráběly. Stroj se vyrobí, spotřebuje a vyhodí, půda se může i vyčerpávat, ale – když se s ní zachází správně a do půdy se vracejí vytvořené živiny – se v zásadě nebude spotřebovávat. Pracovní schopnost se dokonce už i při samotném užití může i přímo vyrábět, zmnožovat, akumulovat – ne až při zvláštní kultivaci, při vynakládání kapitálu jako je tomu u půdy. Už pouhým užitím se pracovní schopnost může akumulovat – ovšem v míře nakolik je práce kvalifikovanější, tvůrčí, tvořivá - výkon vysoce tupé práce žádnou pracovní schopnost nevytváří – chvíli na začátku zvyšuje rutinu a „grif“ a pak už se neděje ohledně rozvoje pracovních schopností prakticky nic. Pak nastupuje už jen utrpení dělníka zoufale usilujícího udržet pozornost na něčem, co je strukturováno jako neschopné jeho pozornost udržet, ale pod hrozbou např. amputace ruky při nepozornosti ta pozornost udržena být musí. Psychické vyčerpání a celý takto pokřivený nepřirozený život marxovsko-dickensovských dělníků pracujících 6 dní v týdnu např. 12 hodin denně muselo být skutečně dantovským peklem … a jistě u příliš mnoha lidí planety stále ještě je …

Je ale třeba také podotknout, že jen trochu tvořivější práce svým výrobním užitím pracovní schopnosti prohlubuje, ale bohužel to platí také naopak (stejně jako u rezavějícího stroje). Zároveň totiž platí, že - na rozdíl od půdy a naopak shodně se strojem – pracovní schopnost se může naopak nevyužitím ztrácet :  pokud se nevyužívá dlouho, tak slábne a mizí …

-.-.-.-.-.-

Je možná symbolické, že právě naposledy citovanými slovy Karla Jindřicha Marxe o nemizících akumulačních vkladech do půdy skutečný Kapitál v Engelsově redakci Marxem schválené vlastně končí jako deskripce reality.

To co následuje, je historická geneze renty, vracení se k některým už dříve probíraným pojmům jakoby synteticky (Důchody a jejich zdroje) a Engelsovy dodatky. (Tzv. IV. díl Kapitálu označený jak Marxem tak Kautským téměř shodně jako Teorie o nadhodnotě nemá pak za svůj předmět realitu, ale názory o realitě u různých ekonomů a navíc byl beztak reálně napsán před dílem třetím i druhým – hned po dílu prvním v podstatě v roce 1862 …)

Je to snad symbolické – ale je to i škoda. Škoda, že Marx nerozvedl některé nadějné pasáže ze starších Rukopisů Grundrisse z druhé poloviny 50. let právě v souvislosti s charakterem zvláštního zboží pracovní síla.

V Chrudimi dne 23. 5. 2009

Miroslav Tejkl

 

Příloha č. 3

Emisní suverenita a záporný úrok

O možnosti společnosti využít rakouské závěry o nelegitimnosti peněz z mezery dílčího krytí vkladem (multiplikace depozit, peníze „out of air“), ale nikoli k zrušení tohoto fenoménu, ale ke zrušení práva soukromoprávních osob generovat peníze out of air psal autor těchto řádků v článku „Co levice osmašedesátníkům dluží“.  

Ale možná ještě důležitější je otázka odvozená od klíčové role úvěru v soudobé civilizaci.

Otázka, zda úvěr a úrok jsou skutečně nutně srostlými siamskými dvojčaty.

-.-.-.-.-.-

Na základně původní naturálně přebytkové ekonomiky a civilizace vyrůstal trh, směna a peníze jako vrstva nejprve občasná a nadstavbová jako „směna toho, co přebývá“.

Postupně ale tato nadstavba prorostla celým systémem a změnila ho k nepoznání.

I ty komoditní peníze samotné, „knížecí zboží“, i ta směna a trh samozřejmě existovaly - i v té víceméně a spíše samozásobitelské autarkní civilizaci před kapitalismem.

Potřeba trhu i peněz, pravda, postupně rostla. Ale byly snad nutnosti, bez kterých se ekonomický život tehdejší doby NEMOHL obejít?

To se říci nedá.

Až na určité vrstvy, žili lidé obvykle v jakémsi ekonomicko-přírodním koloběhu Usedlostí.

A ta mince jen odpočívala v truhlici pro případ až jí náhodou, přece jen bude zapotřebí …

Ale jak šel čas, tak peníze ekonomikou stále víc prorůstaly. A nakonec se ekonomika už nemohla bez nich obejít. Obrazně řečeno peníze nebylo už možno z hospodářského systému nějak „vypárat bez narušení podstaty látky“.

-.-.-.-.-.-

Totéž se postupně stalo i s dluhem a úvěrem.

A vlastní peníze (money-proper) mohly dlouho fungovat jako metalické zboží, komodita, ale v podstatě nakonec dozrály do podoby dluhu také…

Jak jinak taky mohla skončit tržní ekonomika zahlcená nekonečnou záplavou statků, které si vynucují reprodukci, takže ekonomicky vzato svět už staletí existuje v tom základním „dluhu reprodukce“ (na rozdíl od éry „prázdného“ světa plání, hor, hvozdů, panenské půdy, řek atd. kde stačilo „reprodukovat“ sebe a domácí zvířectvo). 

Historický vývoj úvěru je proto klasickou ukázkou vývoje takového fenoménu, který byl původně jakousi „nadstavbou“.  Takový fenomén se rozvíjí a jeho role v Systému se mění – takže nakonec přijde ta chvíle, kdy onen fenomén svůj původní charakter „nadstavby“ ztrácí a stává se neoddělitelnou „součástí tkáně“…

A stává se součástí podstaty systému …

Nejprve v průběhu verneovské a marxovské fáze prorůstal ekonomikou ping-pong jednoduchých směnek – směnečné „dýchání“ a financování ekonomiky expandujícího kapitalismu volné soutěže i později se stává samozřejmostí a směnky u emisních bank dokonce spolupracují vedle drahých kovů na krytí tehdejších bankovek cedulových bank.

A nakonec celou ekonomikou prorostl úvěr, jak ho známe dnes, který už obdobně nelze ze současné ekonomiky „vypárat bez porušení podstaty látky“.

-.-.-.-.-.-

Úvěr se stal postupně nezbytností, ale ani na této fázi se nakonec nezastavil …

V současnosti už začíná mít úvěr potřebný k provozu a výrobě charakter, který není příliš vzdálen roli jisté „veřejné služby“. Společenský zájem na tom, aby byl za určitých podmínek poskytován, se přitom snadno může dostat do rozporu s principem zhodnocování peněz.

Přinejmenším to tak vidí sám výrobce :“... když nepotečou peníze, což je krev, tak zemřeme“, volal už na počátku krize - poněkud melodramaticky - zástupce předáka Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák o rozšířeném mínění podnikatelské obce (např. EKONOM.iHNED.CZ, 5. 2. 2009, Hana Filipová, Petr Němec, „Z nejhoršího jsme uvnitř“, nebo Čro 7, Rádio Praha z 29. 1. 2009 - 19.47.hod., Josef Kubeczka, Jan Jelínek, Haló noviny, 30. 1. 2009 a jinde).   

Provozní úvěr se skutečně čím dál víc stává tou veřejnou službou, jehož poskytování za úrok dostatečně nízký pro etapu klesajících zisků se čím dál víc dostává do rozporu s principem zhodnocováním peněz.

Sama společnost má ale jinou motivaci než soukromník, který zhodnocuje určitou výseč, své vlastnictví. Například emisní (národní) banky reprezentují společnost a poskytují během krize komerčním bankám prostředky za velmi malou diskontní sazbu.

Motivace komerčních bank je ale jiná a tak štafeta předávaných úvěrových prostředků zdaleka nepokračuje, jak by měla – spíš je to ještě horší než kdykoli předtím

Není divu.

Cílem soukromého ústavu (bez ohledu na jejich produkci out of air peněz) je zhodnotit určitou část peněz – zhodnotit výseč finančních zdrojů. A větší rizika v době krize jim neumožňují snižovat ty své úrokové míry. Větší pravděpodobnost ztráty v etapě krizí komerční banku vede k tomu, aby spíš ještě sazby zdvihla, aby to, co získá od klientů plnících závazky, snáze pokrylo pravděpodobnější vyšší ztráty způsobené těmi, kdo se dostanou do problémů se splácením právě kvůli krizi.

A vlastník nebo správce dílčí soukromé výseče peněz, je tedy svými vlastními zájmy nasměrován konat tak, že snahu těch celospolečenských institucí vybřednout z krize spíše nabourává. Ale těžko mu to lze mít za zlé – z hlediska soukromého zájmu vlastníka dílčí separátní výseče prostředků, jedná tento soukromník - a stejně tak běžná komerční banka - takto zcela logicky…

Je tento rozpor nevyhnutelný?

 

Dodatečný výnos z úvěru u fiskálně-parafiskálního příjemce

Pro takového věřitele, který těží z poskytnutých zdrojů jenom úrok, je shora uvedený rozpor asi nevyhnutelný. Pro privátního věřitele zkrátka není úniku. Privátní subjekt nemůže případně trvaleji poskytovat úvěr bezúročně - neměl by už pak žádný výnos, protože jeho výnosy jsou dány pouze tímto úrokem.

Ale jak je tomu v případě subjektu, který je (para)fiskálním příjemcem (společnost, stát)?

-.-.-.-.-.-

Předpokládejme na okamžik, že nás produkce out of air peněz nezajímá a sledujeme, jak půjčuje buď nebankovní subjekt, nebo jak banka prostě pečuje o to, aby udržela přikázanou proporci svých povinných rezerv. Zkrátka a dobře předpokládejme, že dále uvedený úrok „x“ je parametrická cena zapůjčení peněz, se kterou je každý konfrontován na trhu (poznámka: zažité spojení „cena peněz“ je zlozvyk – cenou peněz je reálné zboží a statky, které se za ně dají koupit)

 

1. Pokud je věřitelem subjekt, který není příjemcem fiskálních výnosů (soukromoprávní subjekt) těží takový věřitel výnos Rp (totožný s úrokem x) :

                                       G1 ….  Rp = x

kde

 

    G1  =   shodný objem poskytnutých (půjčených) prostředků

    Rp  =  výnos privátního subjektu

    x     =   úrok

 

 

2. Pokud bude věřitelem příjemce fiskálních výnosů (společnost, stát) těží takový věřitel výnos Rs

 

                                       G1…. Rs  =  x + rfe

kde

 

    G1    =   shodný objem poskytnutých (půjčených) prostředků

    Rs     =   výnos společnosti (příjemce fiskálních výnosů)

    x        =  úrok

    rfe     =  (para)fiskální (externalitní) výnos, který společnosti přineslo produktivní užití prostředků, které půjčila produkujícímu 

Fiskálně-parafiskální příjemce tedy může v případě poskytování úvěrů získávat nenulový výnos i při nulovém úroku – jedná se pouze o to, aby účetnictví bylo schopno tento výnos rozpoznat.

Subjekt, který fiskálním příjemcem je, může těžit nejen úrok, ale agregátně, statisticky vzato ještě navíc daňový výnos - v podstatě jakousi pozitivní externalitu, vyvolanou tím, že ten úvěr poskytl. Takže jeho celkový výnos je nenulový -  a to i kdyby úrok jako část výnosu sám o sobě nulový byl. Výnos fiskálního příjemce lze tedy chápat jako dvousložkový (úrok a dodatečný fiskální a parafiskální výnos), zatímco výnos subjektu, který není (para)fiskálním příjemcem (privátní věřitel) se skládá pouze z úroku …  

Přitom ten úrok samozřejmě nemusí být za normálních okolností nulový ani v případě, že úvěr poskytuje věřitel, který tím fiskálním a parafiskálním příjemcem je. Spíš jde o to, že tento subjekt (příjemce fiskálních výnosů) má oproti privátnímu subjektu možnost konkurovat cenou peněz a nabídnout lepší podmínky pro zájemce o takový úvěr, který se stává skutečně veřejnou službou. Minimální úrok z kapitálu by sice znamenal o to víc výrobců a tedy nadvýrobu, ale nadvýroba by nebyla dána tím, že výrobce musí vyrobit tolik produkce, aby bylo na tak vysoké úroky. Úrok by byl nově relativně nižším nákladem v rámci nákladů výrobce a poptávka a nabídka by kmitala kolem jiné nákladové hladiny, než tehdy, když jsou náklady díky vyššímu úroku vyšší, kdy nabídka a poptávka kmitá kolem té vyšší nákladové hladiny, než v prvním případě…

(poznámka: z hlediska ekonomických škol, o které se tu opíráme, je úrok (stejně jako renta) někde a někomu nákladem. Pouze vcelku jde – stejně jako u renty a zde také u zisku - o část celospolečenského přebytku, čili jak říkají marxisté o část „nadhodnoty“)

 

Zamyšlení nad rolí úvěru

Úvěr musí tedy – stejně jako ten oheň - především sloužit.

Sloužit by měl těm, kdo ho potřebují, aby spolu s ostatními dostatečně efektivně pokryli běžnou poptávku po zboží a jiné potřeby.

Sloužit by měl a musí výrobě a také lokalitám, tedy obcím, regionům…

S jeho poskytováním by měly vystoupit subjekty, které jsou vytvořeny fiskálním příjemcem, a samostatně kalkulovat zhodnocení veřejných zdrojů a díky dvousložkovému výnosu kalkulovat i příznivou cenu, ovládnout trh s penězi, přičemž úvěr od fiskálního příjemce by byl poskytován zájemcům o úvěr za cenu o to výhodnější, oč relativně vyšší daňový výnos (jako čistý společenský přebytek) by poskytnutý úvěr přinesl celé společnosti v rukou toho, komu byl poskytnut.

Úvahy, jestli to je fér vůči soukromým subjektům, si můžeme podle mého názoru v zásadě odpustit …

-.-.-.-.-.-

Takto poskytovaný úvěr by měl být poskytován za cenu o to výhodnější, oč relativně vyšší daňový výnos (část společenského přebytku) vůči poskytnutým zdrojům (velikosti úvěru) by přinesl společnosti v rukou toho, komu byl poskytnut. Lhostejno, jestli by se nakonec případně tento úrok, tato cena půjčení peněz (někdy v budoucnosti) dokonce překlopila do ceny záporné – tedy dokonce do „bonusu pro úvěrového dlužníka“, do jeho (dlužníkova) podílu na čistém společenském přebytku.

To, co privátní dílčí úvěr odkázaný jen na příjem úroku – ať už vyššího nebo nižšího -  není schopen (mít nekladný úrok), to je pro příjemce fiskálních výnosů věcí řešitelnou (až by to případně nastalo) aniž by výnos zmizel úplně. I kdyby neexistoval vůbec žádný zisk, existovala by naturální rozšířená reprodukce, existoval by jistě vždy přebytek nad náklady reprodukce statu quo a existovala by kolektivní společenská organizace lidí – ať už stát nebo něco jiného plnícího obdobné úkoly.

Nic nebrání tomu, aby se dlužník, který naloží s penězi tak, že vynesou nadstandardní fiskální výnos, dokonce podílel (je-li to třeba k jeho stimulaci) na tom, co je na tomto výnosu nadstandardní. Zatímco nedostatek zisku naráží na saturační hranice kapitalistického výrobního způsobu, protože soukromý vlastník kapitálu nemůže přece půjčovat své vlastnictví zadarmo, tady by ekonomika prostě pokračovala dál - až by se mohla plynule překlápět a vyústit do systému, ve kterém by udržování produkce v chodu už nezáviselo na existenci separátního hodnotového přebytku nad náklady … 

Peníze by neměly sloužit k privátnímu zhodnocování sebe sama jako pouhé vlastnictví - pokud ovšem má docházet k svobodnému reálnému zhodnocování zdrojů. Nový koloběh úvěru by měl vést k tomu, aby se výrobní prostředky pozvolna a plynule přesouvaly k těm, kteří s nimi nejlépe umí naložit tak, aby s poskytnutými zdroji nejvíce ze všech (alternativ) přispěli k rozšíření čistého přebytku celé společnosti (daňových výnosů při daných sazbách, respektive úspory společenských výdajů) – a nikoli privátního přebytku privátního vlastníka privátních peněz.

Ti, jejichž schopnosti zajišťují reprodukci blahobytu civilizace, nemohou být rukojmím parazitických sil, které nekontroluje nikdo a které naopak kontrolují vše – alespoň vše podstatné.

-.-.-.-.-.-

Zdá se to asi výstřední, ale reprezentace společnosti by mohla v budoucnosti takto šetřit čím dál astronomičtější objemy likvidity, které jsou vynucovány vždy, když nastoupí depresní fáze a úroková míra jako nástroj řádně nezabírá.

Co všechno dnešní Obamova administrativa nasypala do Systému z dluhových veřejných peněz – a výsledek?

Bývalý Clintonův ministr práce Robert Reich o tom píše na svém vebsajtu v článku „Proč upadáme do druhého kola recese“, který přeložil pro deník Britské listy Karel Dolejší a který zde byl uveřejněn dne 4. 6. 2010. Doporučuji přečíst – i když to není rozhodně čtení povzbudivé. Přitom „sypat“ Obama a jeho lidé musí – a to tak, že velmi - protože základní úroková míra jako nástroj v blízkosti nuly „nezabírá“ …

Motivace soukromého zájmu produkovat co nejvyšší daňový výnos je v době veřejného sektoru jako Popelky v otrhaných šatech věc pozitivní z mnoha důvodů. Demokratická společnost prohrává ve střetnutí s mocí akumulovaných soukromých peněz jednu bitvu za druhou. Téměř všechno lze koupit a neexistuje právní systém, který by byl schopen zastavit korupci. A jak ukazuje vývoj v Asii, neexistuje kulturní a společenské uspořádání, které by dovedlo odolat všeobecnosti trhu – je vždy jenom otázkou delšího nebo kratšího času, kdy obsadí prostor, kde dosud nevládl zcela …

Velký kapitál se v podstatě zmocňuje i veřejných peněz (viz úsilí o povinné připojištěné do soukromých – třebaže prý kontrolovaných – fondů operujících na kapitálových trzích).

Porazit ho může jen jediná síla – konkurence mechanismu, který třebaže je rovněž mechanismem založeným na logice trhu, tak který lépe – to znamená bez pravidelně zespolečenšťovaných ztrát - obstojí v soutěži systémů, který tedy nepodvazuje poptávku, který nemá na výplatní listině vlastnictví kapitálu jako takové, které se stalo veřejnou službou a který se může plynule překlápět do soustavy nepoháněné už stále klesajícím ziskovým převisem, do soustavy, které se nebál, ale na kterou se těšil i humanistický patriarcha levicových a reformně-socialistických liberálů John Stuart Mill…  

V Chrudimi dne 18. 9. 2010

Miroslav Tejkl

 

Příloha č. 4

O „ideologicky podvratné“ linii ekonomického myšlení …

„…. Obraz ekonomického procesu založený na ekonomickém přebytku podali klasikové způsobem sice logicky neudržitelným, avšak historicky významuplným, kdežto Sraffa zase způsobem logicky sice rigorózním, avšak historicky nic neříkajícím …

… dosažení plné logické koherence tváří v tvář bankrotu, který na tomto poli utrpěly klasické i moderní teorie (z kontextu vyplývá, že je míněn transformační problém a problém určení kapitálu – pozn. M. T.), uděluje Sraffovu spisu rozhodující postavení v dějinách ekonomického myšlení. Za druhé, skutečnost, že této koherence bylo dosaženo v rámci teorie přebytku, nemůže nezpůsobit, že bude znovu oživena i na ekonomickém poli tématika vykořisťování, tedy základní tématika klasické tradice. A není, jak se zdá, nemístné říci, že má-li se přistoupit k vysvětlení problémů pokročilých  moderních společností … a neupadnout přitom do sociologické popisnosti, má-li se tedy přistoupit k řešení problému, který se nyní stal v podstatě rozhodujícím, tj. ke vztahu mezi spotřebou a produkcí, je potřeba znovu prozkoumat otázku onoho životního postavení lidí, jež odpovídá vykořisťovatelské konfiguraci společnosti, tedy postavení alienace, jehož význam pro poznání moderní ekonomické společenské soustavy jako první postřehl Marx (zvýraznil M. T.)…“

Claudio Napoleoni, Turín 1963

Je tomu už více než 45 let, kdy italský ekonom Claudio Napoleoni napsal slova z prvního výše uvedeného motta. Těmito slovy uzavírá Napoleoni poslední XII. kapitolu své knihy „Ekonomické myšlení dvacátého století“(Claudio Napoleoni, Ekonomické myšlení XX. století, Academia Praha 1968, str. 173). Může se zdát, že už název zmíněné kapitoly „Závěry o dnešním stavu ekonomického bádání“ je důvodem, abychom něco tak starého rovnou odložili.

Ale nezdá se, že by staré problémy přestaly být výzvou, protože je někdo vyřešil s konečnou platností a takovou suverenitou, že je řešení obecně respektováno.  Proslulé zápolení „dvou Cambridge“ skončilo buď nerozhodně nebo prý dokonce snad anglická (klasicko-postkeynesiánská) Cambridge měla mít spíš navrch nad hlavním proudem, jak alespoň naznačuje Petr Gočev ve své práci „Co opravňuje vertikální přerozdělování“. Gočev tu odkazuje na článek Cohena a Harcourta „Co vše se odehrálo při sporu Cambridgí“ ( z časopisu Journal of Economic Perspectives, svazek 17, čís. 1, str. 199 – 214 ), kdy měl hlavní protagonista americké neoklasické (nebo lépe řečeno „syntézní“, „hlavnoproudé“) strany sporu sám později přejít na klasické pojetí kapitálu jako minulé práce a opustit pro syntézu (tedy pro ekonomický mainstream) tak typickou produkční funkci (viz sborník editora Michaela Hausera „Sociální stát a kapitalismus“,  Svoboda servis Praha 2007, str. 170 pod čarou).

 

Dvě linie

Ekonomické myšlení se vyvíjelo v rámci nejrůznějších ekonomických škol a teorií, ale dalo by se říci, že existuje dvě linie, které mají charakter určitých protipólů.

Obě linie se vzájemně liší členěním produktu respektive jeho hodnoty.

Linie, o které se pouze úvodem zmíníme, v současném hlavním proudu dominuje.

Je to takový přístup v ekonomickém myšlení, který za každou formou důchodu shledává určitý výrobní přínos, linie, kdy vše, co ekonomický proces odměňuje, má charakter jistého nákladu, respektive výnosu či důchodu za určitý přínos každého soukromého vlastníka výrobního faktoru (výrobní síly) – tedy včetně vlastníka pracovní síly.

K vymezování jak celku, tedy (subjektivní) hodnoty či ceny produktu, tak - přinejmenším z hlediska poptávky - i podílů (tzv. mezní produktivita), slouží často aparát matematické analýzy (derivace), tedy tzv. mezní veličiny. Ale ať už je použito technicky cokoli, produkt se v rámci této linie bude vždy rozpadat na nutné dílčí odměny jednotlivých výrobních faktorů za plnění určitých specifických rolí ve výrobním procesu. A tímto způsobem by se měl „porozdělovat“ celý produkt, respektive jeho hodnota, či cena.

A pokud by se nakonec ukázalo (viz René Hladík, Trh, socialismus a princip efektivnosti, albis internacional 2006, Ústí nad Labem, str. 28-29), že toto úplné rozdělování marginalistický aparát uspokojivě neřeší, zavede se další – opět dílčí, sice „nevlastnický“, ale opět „soukromý“ - faktor (podnikatelství) a vše, co by jinak u rozdělování mezi výrobní faktory nevyčerpávalo celý produkt (hodnotu) skrze mezní produkty, patří (tomuto) podnikateli vedle toho, co by mu patřilo účastní-li se vlastnických faktorů (podnikatelství není faktor odvozený z toho, že je užita něčí půda, kapitál či pracovní síla, kterou ten či onen vlastní – je to „benderovský“ faktor Velkého Kombinátora ostatních faktorů) …

-.-.-.-.-.-

Druhá linie je založená na opačném přístupu a je obvykle nazývána „ekonomií z hlediska přebytku“.

Patří sem značná část klasické ekonomie, marxistická ekonomie, neoricardiánství, implicitně tento pohled a přístup obsahují některé modely a některá echa se ozývají i v postkeynesiánském táboře …

Tato druhá linie je takovým přístupem v ekonomickém myšlení, který vychází z reprodukčního charakteru výrobního procesu s tím, že pokud je reprodukce rozšířená, existuje tu (bez ohledu na to, jak je dokonalá nebo nedokonalá konkurence, je-li přítomen monopol nebo není, existují-li tzv. konstantní výnosy nebo neexistují…) jistý, mezi dílčí faktory „neporozdělovaný“ přebytek, nadbytek či zbytek hodnoty produktu nad náklady prosté reprodukce.

I v abstrakci volné konkurence tedy existuje takový přebytek, který je odvozen prostě z toho, že reprodukce není prostá, ale rozšířená. Jde o celkový souhrnný přebytek nad náklady prosté reprodukce, který tato linie odmítá teoreticky „nakrájet“ dílčím faktorům („privátům“) a připojit takto jednotlivé „porce“ přebytku k tomu, co by jinak nejspíš bylo dílčími náklady obnovy takových dílčích faktorů …

Tento přebytek si samozřejmě někdo přivlastňuje. Ale na rozdíl od té druhé, tedy oné „rozdělovací“ linie, zde chybí legitimita soukromých podílů dílčích faktorů na přebytku (legitimita pouhé obnovy, tedy pouhé samotné existence statků a faktorů, pokud se spotřebovávají, zpochybňována není), tedy chybí taková legitimita, která by v rámci daného přístupu, do zvlášť vymezených „soukromých“ podílů jednotlivých faktorů vyúsťovala. Přebytek je chápán jako taková „… část hodnoty, které neodpovídá žádný specifický výrobní náklad…“ (viz Claudio Napoleoni, Ekonomické myšlení XX. století, Academia 1968, str. 165).

 

Přebytek jako souhrnný náklad reprodukce systému

A tady se musíme chvíli zastavit, protože zde dochází k obecně oblíbenému sémantickému omylu.

Ve výše uvedeném výňatku Claudia Napoleoniho je naprosto rozhodující to přídavné slovo specifický – tedy dílčí.

Protože i přebytek je koneckonců výrobním nákladem. A přebytkem je pouze relativně – ve vztahu k nákladům jiným než úplným. Nejlépe si to můžeme ukázat na marxistické ekonomii, které je také řazena mezi „ekonomie přebytku“.

Ať už nadhodnota nebo zisk jsou v této teorii sice přebytkem – jenže nad dílčími náklady. Zisk je přebytkem pouze nad KAPITALISTOVÝMI náklady. Marxova teorie výrobní ceny a průměrných či mimořádných zisků je založena na představě JEN TAKOVÉHO přebytku – zisk tu prostě není přebytkem nad nějakými „obecnými náklady vůbec“.

Ale i nadhodnota je v Marxově koncepci nákladem. - ale v obecném, „společenském“ smyslu, protože i nadhodnota byla součástí oněch Marxových úplných, respektive „skutečných společenských nákladů práce“. Naopak kapitalistické výrobní náklady jsou jiný úhel pohledu – z hlediska kapitalistických výrobních nákladů je koneckonců i taková renta společensky chápaná jako nadhodnota, přebytek atd. (a tedy „vyrobená“ přece z nadhodnoty stejně jako zisk) přesto výrobním nákladem kapitalisty, nákladem TÉ JEHO výroby … Marx k tomu uvádí ve svém porovnání na začátku III. dílu (Kapitál III/1 SNPL, Praha 1955, str. 36-37) následující: 

„…To, co stojí zboží kapitalistu a to, co stojí sama výroba zboží (koho?, společnost? – pozn. M. T.), jsou ovšem dvě naprosto různé veličiny. Ta část hodnoty zboží, kterou tvoří nadhodnota, kapitalistu nic nestojí právě proto, že stojí dělníka neplacenou práci. Protože však na základě kapitalistické výroby dělník, jakmile vstoupí do výrobního procesu, tvoří sám ingrediens (součást) fungujícího a kapitalistovi patřícího produktivního kapitálu, takže skutečným výrobcem zboží je kapitalista, jeví se mu cena nákladů na zboží nutně jako skutečné náklady na zboží.“

A jaké jsou pak ty „skutečné náklady na zboží“?

„Kapitalistické náklady na zboží se měří vynaložením kapitálu, skutečné náklady na zboží vynaložením práce (pochopitelně jak té živé práce, tak i té kondenzované ve výrobních prostředcích – pozn. M. T.). Kapitalistická cena nákladů na zboží je proto kvantitativně odlišná od hodnoty zboží, čili od skutečné ceny nákladů na zboží, je menší než hodnota zboží …“

To, co bylo řečeno o nadhodnotě, lze vztáhnout i na sám zisk, který je pro Marxe nákladovou položkou kapitalistické výroby. 

Zisk je přebytkem jen relativně. Je to zase jen přebytek nad dílčími KAPITALISTOVÝMI náklady (kam patří i platba renty), ne nad nějakými úplnými, celospolečenskými náklady obecně. A „materie“, ze které je zisk uhněten – stejně jako renty a úroky – je podle Marxe právě nadhodnota, která je ale přebytkem veškeré práce nad prací zaplacenou – jinak je ovšem nadhodnota součást „skutečných společenských nákladů práce“ – přebytek je tu vždy nad dílčími náklady někoho …

-.-.-.-.-.-

Mýlí se proto zřejmě náš významný univerzitní ekonom a pedagog, neoliberálně orientovaný Robert Holman, když ve své knize „Dějiny ekonomického myšlení“, tvrdí Holman v kapitole věnované Marxovi (tuto kapitolu napsal sám, kniha jako celek je dílem autorského kolektivu, jehož byl Holman vedoucím činitelem a editorem) tvrdí následující:

„Pro Marxovu teorii rozdělování bylo charakteristické, že považoval mzdu za jediný náklad a na zisk nahlížel jako na přebytek (přebytek hodnoty zboží nad pracovními náklady – mzdami). V Marxově politické ekonomii byl zisk totéž co nadhodnota – byla to „nezaplacená práce“ dělníka, kterou si přivlastnil kapitalista (přesněji řečeno zisk není totéž jako nadhodnota, zisk je utvořen ze stejné látky a substance jako nadhodnota, což je určitý rozdíl – pozn. M. T.). V tomto smyslu se Marxova teorie zisku odlišovala od všech teorií  rozdělování, které chápou zisk jako náklad. Marx zásadně odmítal v zisku vidět sebemenší prvek nákladů. Pochopitelně měl přitom na mysli čistý zisk. Nikdy nepopíral, že jsou odpisy nákladem nutným k udržování statků…“

(Robert Holman a kolektiv, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, 3. vydání, Praha 2005, str. 146)

Jenže ten Marx nepopíral dokonce ani to, že i sám čistý zisk je nákladem – nejen odpisy, ale i čistý zisk považoval za součást výrobních nákladů. Aspoň o tom svědčí pasáž z XX. kapitoly posledního svazku Teorií o nadhodnotě, která se týká rozkladu ricardovské ekonomické školy, kde Marx v části věnované plukovníku Torrensovi uvádí:

“Zisk vchází do výrobních nákladů zboží, právem ho A(dam) Smith zahrnuje jako prvek do „přirozené ceny“ zboží, protože na základě kapitalistické výroby není zboží – dlouhodobě, v průměru – přinášeno trvale na trh, jestliže nevynáší cenu nákladů, která se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu plus průměrnému zisku. Neboli, jak uvádí Malthus, i když nechápe původ zisku, jeho skutečnou příčinu - protože zisk, tedy cena nákladů, která ho zahrnuje, je podmínkou pro nabídku zboží (na základě kapitalistické výroby). Aby se zboží vyrábělo, aby se dostalo na trh, musí přinést prodávajícímu přinejmenším tržní cenu, cenu nákladů, ať je jeho vlastní hodnota větší nebo menší než tato cena nákladů …“    

(K. Marx, Teorie o nadhodnotě, sv. III., Svoboda  Praha 1968, str. 80)

(pozn. M. T. :  jak vidět Marx nazývá v této chronologicky „rané“ části celé suroviny Kapitálu (tedy Kapitálu a Teorie o nadhodnotě) ještě výrobní cenu cenou nákladů – později, ve III. díle Kapitálu už používá tentýž termín pro označení něčeho jiného. Z hlediska Marxe jako autora vzniká III. díl Kapitálu později než Teorie o nadhodnotě (třebaže je považována až za poslední IV. díl Kapitálu) a zde, v III. díle Kapitálu používá Marx pojem „cena nákladů“ k označení ceny použitého kapitálu, k označení výrobních nákladů – ale bez zisku. Na jeho tvrzení, že zisk je součástí výrobních nákladů jakožto Ricardovy nebo Smithovy „přirozené ceny“ se ale změnou terminologie nemění nic.).

-.-.-.-.-.-

Ekonomie přebytku se tedy od opačné linie v ekonomickém myšlení neliší ani tak tím, že by snad ten svůj „přebytek“ nepovažovala za „náklad vůbec“.

Nepovažuje ho však za specifický náklad, který by bylo možné odlišit a připsat některému výrobnímu faktoru jako nezbytný náklad tohoto faktoru zvlášť.  Pokud obléká ekonomie přebytku dělnickou halenu „pracovní teorie hodnoty“, je práce víc než nějakým dílčím faktorem – je jedinou hodnototvornou substancí.

Ale pracovní teorie hodnoty není podmínkou pro to, aby nějaký ekonomický směr patřil k „ekonomii přebytku“ – je to zřejmé zejména u neoricardiánců Pierra Sraffy, ale dokonce i mimo samotnou ekonomii přebytku – na pomezních, hraničních prostorách obou linií ekonomického myšlení.

Například Joan Robinsonová vyšla z cambridgské verze neoklasicismu a ani po příklonu nejen ke Keynesovi, ale i zejména ke Kaleckému (kterého lze v té nejobecnější poloze považovat i za marxistického ekonoma) ani po další postupné anti-mainstreamové názorové radikalizaci nikdy neakceptovala pracovní teorii hodnoty. Prakticky zcela nadohled se ale přiblížila k „ekonomii přebytku“ v kapitole „Ortodoxní teorie zisku“ své „Eseje o marxistické ekonomice“ z r. 1942, kde odmítla zisk jako zvláštní specifickou cenu nabídky kapitálu, opakovala po svém velkém učiteli Siru Keynesovi, že je lhostejné, jak velké sázky jsou ve hře (stačí když si hráči na ně zvyknou) a dala zřetelně najevo to, co zde uvádíme shora jako charakteristiky ekonomie přebytku – tedy že zisk v obecném, systémově reprodukčním smyslu nákladem je, nelze ho však určit jako náklad nutný, specifický a dílčí, ale právě jen v tom smyslu, že existence zisku jako přebytku patří mezi náklady reprodukce kapitalismu.    

 

Privatizovat - „připravit někoho o něco“?

Jak už bylo uvedeno shora, „ekonomie z hlediska přebytku“ má v dnešní ekonomii výrazně oslabené, okrajové postavení. Je to jistě dáno i dominací soukromého a dílčího (privátního) v ekonomii vůbec.

Pokud však jde o zmíněnou dominaci dílčího a soukromého v ekonomii, je na místě připomenout, že tomu tak vždy nebývalo ….

Enviromentální a univerzitní ekonom Josef Seják, který působí na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem na začátku své knihy „Základy udržitelné ekonomie přírodních zdrojů a životního prostředí“ (UJEP, Ústí nad Labem 2005, str. 12) píše o ekonomických přístupech k realitě v tradiční předkapitalistické společnosti následovně:

„Středověký systém hodnot a postojů feudální společnosti vycházel u evropských národů z víry v posvátnost přírodního světa, z morálních zábran vůči půjčování peněz na úrok, z přesvědčení, že osobnímu zisku a hromadění má být zabráněno a že práce je určena pro užitek skupiny (kolektivu, společenství) a že obchod je oprávněný jen pro obnovení dostatku pro kolektiv a že opravdové odměny čekají až na onom světě. Ve všech raných společnostech hrál důležitou roli princip „hospodaření domácnosti“ z řeckého oikonomia. Soukromé vlastnictví bylo oprávněné jen v rozsahu, který sloužil blahu všech. Slovo privátní pochází z latinského privare (připravit někoho o něco), což ukazuje rozšířený středověký názor, že vlastnictví má být v prvé řadě společné (F. Capra, 2002) …“ a ke změně, ke které došlo později, uvádí: 

„… Teprve v 17. století se v Anglii rozšířila hromadná tovární výroba a s ní celostátní trh (výroba pro anonymního zákazníka) a odtud pak do celého světa. Jakmile jednotlivá národní společenství začala opouštět podílnické (společné, obecní) vlastnictví a začala zastávat více individualistické postoje, lidé přestávali soukromé vlastnictví chápat jako újmu kolektivu a preferenci dostávalo opačné pojetí, vycházející z toho, že základem by mělo být soukromé vlastnictví a že společnost by o něj jedince neměla připravit bez řádného zákonného proces (F.Capra, 2002).

I liberálové, tolik přece bojující za práva (dílčího a privátního) jedince, stáli původně na stanovisku, který vyúsťoval v ekonomii přebytku.

Ekonomie nástupu kapitalismu byla z hlediska hodnotového ve znamení kategorie „práce“. Nalézáme ji dokonce i v hodnotových koncepcích hlavního protivníka předchůdců klasické ekonomie (Petty) – v merkantilismu – natož v linii klasiků a pre-klasiků. A vítězící klasická ekonomie, třebaže spojená s trhem a nástupem liberálních idejí a kapitalistické reality, byla založena na objektivní teorii hodnoty dané vynakládanou lopotou, úsilím a prací, respektive náklady. U Ricarda to vyvrcholilo jako náklady vždy pracovní – buď přímé práce (current) nebo práce minulé (past).

Klasická ekonomie, která byla - přinejmenším v té podobě, kterou jí vtiskla ricardiánské etapa – rovněž „přebytková“ proto mohla vyústit logicky i směrem, který zdůrazňoval relativnost a historickou dočasnost soukromého vlastnictví zdrojů – což se i stalo (ricardiánští socialisté, ale hlavně marxistická politická ekonomie).

Výše citovaný Seják, který z důvodů enviromentálních hájí princip objektivních teorií hodnoty, v uvedené knize srovnává (cit. dílo, str. 128) :

„Na závěr připomeňme, že neoklasická ekonomie učinila v pojetí ekonomické hodnoty v podstatě krok zpět v porovnání s klasickou ekonomií. Pro klasické ekonomy byla příroda zdrojem užitných hodnot a v důsledku dostatku přírodních zdrojů pouze dílčím zdrojem směnné (ekonomické) hodnoty. Nicméně dospěli k závěru, že hodnota přírodních statků se skládá ze dvou zdrojů : z jejich vzácnosti (či omezenosti) a z množství práce nutné k jejich získání (D. Ricardo, 1956). Neoklasická ekonomie učinila krok zpět v tom smyslu, že koncept hodnoty založila jednostranně pouze na preferencích jednotlivce, tj. pouze na poptávkové stránce, přičemž za základ hodnoty uznává pouze preference vycházející z vlastního prospěchu (self-interesed preferrences).“

Seják pak kriticky hodnotí to, že vliv mainstreamové ekonomie založené na subjektivní teorii hodnoty zasahuje i mnoho enviromentálních ekonomů a ekologů a volá po objektivnějším pojetí kategorie hodnoty (str. 129), když pokračuje a dodává:

„…V této souvislosti je rovněž nepřehlédnutelné, že neoklasický subjektivní koncept ekonomické hodnoty dosti tvrdošíjně přežívá i v nejnovějších učebnicích enviromentální ekonomie, které časti zužují metody oceňování netržních statků a služeb přírody pouze na metody vycházející z preferencí jednotlivce (např. Perman, Yue, Mc Gilvray, 1996, Lesser, Dodds, Zerbe, 1997) a opomíjejí nákladové aspekty a metody oceňování environmentálních zdrojů (zvýraznil M. T.). Vedle potřeby objektivnějšího pojetí kategorie ekonomické hodnoty, hlavní etická výzva neoklasické subjektivní koncepci ekonomické hodnoty vyplývá ze skutečnosti, že zatímco neoklasický rámec zahrnuje pouze subjektivní hodnotu vlastního prospěchu (pokud jednotlivec nevyjádří určitou preferenci pro nějaký enviromentální zdroj či problém, do té doby nemá podle neoklasické ekonomie žádnou hodnotu), potom ekologičtí ekonomové zahrnují do pojmu ekonomické hodnoty objektivní koncept vnitřní hodnoty přírody (intrinsic value), protože má nenahraditelný význam pro prosazení skutečné udržitelnosti života na Zemi …“

Tolik o ekonomii hlavního proudu ekonom orientovaný na ekonomiku přírodních zdrojů a ekologickou problematiku                               -.-.-.-.-.-

Klasická politická ekonomie, která byla jakýmsi původním hlavním proudem, vyústila v ricardiánskou ekonomii jako typickou ekonomii přebytku, kulminující do první třetiny XIX. století (slovo „hlavní proud“ se ale pro tehdejší časy příliš nehodí – v USA a střední Evropě nedominovalo to, co v západní Evropě).

Linie, která v ekonomii hlavního proudu XX. století výrazně dominovala, je naopak ta, kdy si jednotlivé výrobní faktory „hodnotu“ rozeberou a každý výrobní faktor (včetně pracovní síly) třímá svůj legitimní „privátní“ podíl považovaný za legitimní odměnu za svůj specifický samostatný a také oddělitelný přínos.

Jestli se mainstreamem XXI. století stane linie, která mimo jiných změn, které ještě neznáme, bude – mimo jiných vlastností - současně i tak trochu syntézou obou linií popsaných, je ovšem skutečně „ve hvězdách“ …

 

Ekonomie přebytku a legitimita rozdělování

Jak už bylo naznačeno, „ekonomie z hlediska přebytku“ v podobě hlavně klasické politické ekonomie do Ricarda, případně i po něm, a marxistická politická ekonomie hrály svého času podstatně větší roli než dnes. Ekonomie z hlediska přebytku však přestávala někdy před 180 lety hrát silnou roli i v klasické ekonomii a nakonec byla prakticky zcela pohřbena novým hlavním proudem neoklasické ekonomie založeným na subjektivní teorii hodnoty mezního užitku, která ovšem prodělala další výrazný rozvoj.

Samotnou klasickou ekonomii – i jako nedominantní směr, i jako pouhý jeden ze směrů ekonomického myšlení – bychom už ve XX. století jako „ekonomický světonázor“ některého z významnějších ekonomů hledali asi dost obtížně. Přívrženec objektivní teorie hodnoty profesor Vilém Lexis, vzpomenutý v Engelsově přemluvě k III. dílu Kapitálu jako „převlečený marxistický ekonom“ (jinak ale obecně známější spíš jako statistik, demograf a sociolog), umírá krátce po vypuknutí I. světové války. Pravděpodobně poslední známější ekonom, který se hlásil k čemusi, co alespoň vzdáleně připomínalo klasickou politickou ekonomii (ovšem v její millovské verzi, která už byla ekonomii z hlediska přebytku vzdálená) byl zřejmě švédský ekonom David Davidson, který umírá za druhé světové války …

To, že klasická politická ekonomie jako ekonomický názor jen trochu významnějších ekonomů ve XX. století zmizela, ale neznamenal, že by úplně přestala existovat „ekonomie z hlediska přebytku“ jakožto sám přístup. Vyskytovala se ovšem okrajově a jednalo se spíše o prvky „ekonomie z hlediska přebytku“, které z klasické a marxistické ekonomie buď vycházejí, nebo s nimi souvisejí TECHNICKY – ať už v celých teoretických soustavách (Sraffovo neoricardiánství) nebo v modelech, konkurujících Walrasovu modelu všeobecné rovnováhy, jako tomu bylo u dvou významných naturalizovaných Američanů - Johna Louise von Neumanna z Budapešti a částečně Wassilye Wassilyovitche Leontieffa z Petrohradu. Podobný přístup však často sloužil nikoli jako svébytná imanentní ekonomická teorie, která vysvětluje to, co je, ale – jako právě např. Leontieffova  „input – output analýza“ – vystupoval spíš jako nástroj k plánovacím, programovacím a rozhodovacím úkolům, než jako popis nějakého spontánního ekonomického řádu …

-.-.-.-.-.-

Samo pojetí „přebytku“ se ovšem v průběhu tohoto vývoje změnilo. Tato okolnost pochopitelně nevzbuzovala zatím žádný zájem, protože jak už bylo připomenuto výše, „ekonomie z hlediska přebytku“ na rozdíl od éry, kdy dominovala ricardiánská škola, dávno není součástí hlavního proudu ekonomického myšlení …

Původně, v ricardiánské a marxistické ekonomii byl přebytek převisem „nezaplacené práce“ produktivního pracovníka nad práci, která je třeba k reprodukci statu quo, k obnově všech podmínek výroby, včetně životních (pracovních) sil produktivního pracovníka a jeho rodiny (poznámka : lze přitom učinit rovnítko mezi životními silami a těmi pracovní silami, které se výrobním užitím vyčerpávají a vynucují si reprodukci – náklady na rozšíření kvalifikace podléhají jinému mechanismu, protože je není nutno reprodukovat - tzv. lidský kapitál).  

V modelu obecné teorie rovnováhy Johna Louise von Neumanna z jeho princetonské univerzitní přednášky z roku 1932, která vyšla tiskem někdy v době vydání Keynesovy „Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ a která byla vůči Walrasově koncepci konkurenční, dostává ekonomie přebytku podobu ekonomie nekonečného koloběhu rozšířené reprodukce, kde neexistuje žádný začátek ani konec koloběhu, kde nejsou žádné původní zdroje, faktory, či výrobní síly, ale tyto role plní statky, kde všechny ustavičně vznikající a zanikající, cirkulující statky mají vždy charakter meziproduktu. Není zde žádná finální spotřeba, protože každá spotřeba je zde logicky výrobní spotřebou (i kdyby vyráběla pracovní sílu), výroba zde tedy systémově splývá se spotřebou. Do modelu lze těžko implantovat poptávku – snad jen její projev uvnitř koloběhu, který by spočíval v různém tempu (výrobní) spotřeby, (které přece může být různé), by mohl sehrát nějakou podobnou roli …

V případě, že reprodukce v takovém modelu bude rozšířená, vzniká vždy přebytek, který nelze mezi žádné jednotlivé výrobní faktory porozdělovat, který nelze žádnému prvotnímu faktoru připsat.

Nejsou zde totiž žádné takové prvotní faktory. A meziproduktový charakter „statků-výrobních sil“ takové dílčí připisování neumožňuje …

-.-.-.-.-.-

Přebytek v „ekonomii z hlediska přebytku“, nemusí tedy nutně být přebytkem nějaké nezaplacené dělnické práce jako takové. Ve von Neumannově modelu není otázka po zdroji nadproduktu či nadhodnoty kladena nějak výslovně – nadprodukt existuje zřejmě z časových a diskontních důvodů, které jsou modelu jakoby předepsány, ale implicitně by nadprodukt případně i nadhodnota mohly být snad jen výsledkem synergie všech lidských a přírodních sil. Jedná se zjevně o synergický efekt celého výrobního procesu, který prostě nelze připsat vůbec nikam a nikomu ZVLÁŠŤ, který je oním souhrnným nákladem reprodukce. Mizí zde tedy ono „oddělené připisování faktorům“ (viz www.sok,bz, Cornelius Castoriadis, „Racionalita“ kapitalismu) …

Ten, kdo si přivlastňuje přebytek, těží z tohoto pohledu spíš cosi jako „pozitivní externalitu sociální celospolečenské synergie“, než aby si v plném rozsahu přivlastňoval nezaplacenou pracovní dobu konkrétního pracovníka. Čili nejde ani tak o to, že by kapitalista konkrétně vykořisťoval nějakou konkrétní osobu v plném rozsahu. Téma se trochu otáčí a vypadá nyní poněkud asymetricky. Nejde už o to, že je vykořisťována nějaká konkrétní výrobní síla (např. pracovní síla) způsobem, který popsala jednofaktorová pracovní teorie hodnoty. Spíše to vypadá, jakoby kapitalista „vykořisťoval“ celou společnost a otázka zní spíš po legitimitě přivlastňování přebytku jakýmkoli soukromým subjektem, ať je to kdokoli …

Lze si tedy položit oprávněně otázku, zda soukromý zisk jako přebytek netěží kapitalista proto, že je to výsledek využití „společenského nářadí“, strukturálních statků, společenského znalostního a institucionálního dědictví, tedy všeho, co privátně není jeho a co si nelze samostatně přivlastnit, třebaže je kapitalista majitelem „otisků“ takových statků ve výrobních prostředcích (které se spolu s těmito otisky znalostního dědictví opotřebovávají a spotřebovávají) a majitelem záloh na obnovu bioenergetického potenciálu pracovní síly (tento potenciál se rovněž vyčerpává, opotřebovává, resp. spotřebovává).

Takto zřejmě viděla celou záležitost i Joan Violet Robinsonová.

Robinsonová nebyla marxistkou - podobně jako další protagonista postkeynesiánů Kaldor byla spíš jen obecně socialistkou v širokém smyslu tohoto slova a původně teoreticky vyrůstala na marshallovské neoklasické ekonomii (et ceteris paribus), kterou výrazně opravila - než jí opustila (nedokonalá konkurence).

Robinsonová se však se stoupajícím věkem kupodivu radikalizovala, akceptovala keynesiánskou platformu v radikální, levé, kaleckiánské verzi - ale například nikdy neakceptovala pracovní teorii hodnoty. Přesto se takřka nadohled přiblížila k ekonomii přebytku v kapitole „Ortodoxní teorie zisku“ své „Eseje o marxistické ekonomice“ z r. 1942.

Jak připomíná Milan Sojka, zastávala Robinsonová názor, že „…není soukromé užívání důchodů z vlastnictví morálně zdůvodnitelné, protože kapitálové statky ztělesňují znalosti. Soukromé vlastnictví kapitálu je svou povahou soukromým monopolem nad něčím, co patří společnosti jako takové“

(viz Milan Sojka, Joan Violet Robinsonová – ze sborníku „Ženy v ekonomii,“ Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, Ostrava 2004, str. 6).

Zbývá dodat, že nejde jen o znalosti v užším slova smyslu. Například balík peněz, který dejme tomu osobně „držím“a mám, by pochopitelně samostatně nebyl ničím, pokud by nebyl nárokovým prvkem v síťové soustavě, která mi jako celek nepatří a kde ten můj prvek čerpá svůj význam plně ze situačního stavu celé soustavy. A nebýt reálného reprodukčního procesu, který je motivačními mechanismy uváděn do pohybu, byly by jak záznamy v databázi, tak bankovky jen planou, jalovou pohledávkou proti reálně nesolventní společnosti …

Legitimita i legálního kapitalistova zisku není samozřejmě zdaleka úplně nulová. Ale není takovou samozřejmostí, kterou lze vytknout před závorku. Platí-li kapitalista například daně, nedává zcela ze svého, ale v jistém smyslu spíš vrací …

-.-.-.-.-.-

„Ekonomie z hlediska přebytku“ - ať už marxistická nebo jiná – má tu smůlu, že přímo ideologicky spočívá na  „neloyálním přístupu“  k statu quo, ke společenskému uspořádání, které je založeno na preferenci privátního a dílčího  …  I pozdní verze “ekonomie přebytku“ je pro legitimizaci poměrů současné společnosti  ideologicky nevhodná (kapitalistův zisk, třebaže získaný v souladu se zákonem, není automaticky legitimní). Proto musí být i nadále raději zatlačena kamsi do kouta a všichni by se měli chovat, jako kdyby ani neexistovala …

Ricardiánská pracovní teorie hodnoty (tady vystupoval přebytek jako nezaplacená dělníkova práce, jako nadhodnota) nebyla tehdy také zrovna pohodlná pro legitimitu kapitalistických zisků. Od jisté doby (Marx jí datuje v Británii rokem 1830) byla nejspíš i proto (i když nejen proto) rychle opouštěna v prospěch smířlivějších (millovských) verzí klasické ekonomie …

Ale právě proto, z úplně téhož důvodu zas naopak rychle a rádi ricardiánskou ekonomii objevili a využili ti, kterým se hodila, aby zužitkovali její inheretní vlastnosti. Už před Marxem to byli tzv. ricardiánští socialisté (poslední významný, Bray umírá stejného roku jako Bedřich Engels), i když klíčovou roli pochopitelně sehrál onen známý tandem „klasiků“ …

Zdrojem přebytku by ale nejspíš byla společnost, i kdybychom se dál tvrdošíjně tázali po zdroji přebytku (samozřejmě v rámci tohoto přístupu) a nenechali se od tohoto svého úsilí odradit.

Než budeme pokračovat, nutno připomenout, že o přebytek se zde jedná, pokud je ovšem východiskem prostá reprodukce. Pokud bychom „enviromentálně“ a „filozoficky“ vycházeli ze samozřejmosti, že všechno ve vesmíru má své náklady a prostou reprodukci statu quo učinili „podmnožinou“ reprodukčního procesu obecně nebo na ní dokonce založili i teorii hodnoty, pak bude hodnotovým výrazem i naturálně existujícího přebytku stejně tak nerozčleněná „úspora z reprodukce“ či „srážka z reprodukce“ nebo taky „mezera reprodukce“ …

Jsme-li na půdě ekonomie z hlediska přebytku, tvorba nerozčleněného přebytku by měla být logicky svázána s procesem reprodukce, takže zdroj přebytku nemůžeme odloučit právě od reprodukčních charakteristik statků v koloběhu takového reprodukčního procesu. Ekonomiku ve vzájemném nerozdělitelném propojení prostupují statky (výrobní síly), které si reprodukci vynucují v různé míře. A vůbec sama pracovní síla jakožto nejdůležitější výrobní síla má dokonce sama o sobě dvojaký charakter:

1. bioenergetický potenciál, lidské životní síly je třeba obnovovat v průběhu dní (i kdyby nebyly vynakládány k výkonu pracovní činnosti).

2. osvojené znalostní dědictví v pracovníkovi si v rámci výrobního užití reprodukci nevynucují

Ať už je příslušná kvalifikační vrstva znalostí jakkoli silná nebo slabá, svým výrobním užitím se neopotřebovává  – spíše se dostatečně tvořivou prací ještě rozšiřuje, čímž se výrazně liší i od těch statků, které si při výrobní aplikaci reprodukci sice nevynucují (vodní toky, půda, není-li vyčerpávána nadměrně), ale ani nepřibývají.

Každý stroj je vlastně otisk společenského znalostního dědictví obvykle na hmotném substrátu. Otisk se spolu s hmotným substrátem postupně, i když pomaleji než surovina a energie všeho druhu opotřebovává a mizí. Ale matrice společenského znalostního dědictví, ze které byl onen otisk pořízen, se pochopitelně už znovu vynalézat nemusí - trvá dál, její využívání si nevynucuje reprodukci a spíš se rozšiřuje dalšími a dalšími vrstvami poznání …  

-.-.-.-.-.-

Podobným způsobem bychom mohli popisovat dál a podrobněji další a další jednotlivé statky-výrobní síly.

Pokud lze vůbec hledat někde nějaké jednotlivé kořeny synergického efektu, tedy přebytku, pak lze říci, že pokud si nějaký takový statek-výrobní síla nevynucuje reprodukci při svém výrobním použití v ekonomickém koloběhu, měl by se logicky podílet na vzniku nadproduktu – natolik nakolik se v tomto ohledu liší od ostatních statků-výrobních sil …

Při tomto pátrání nejspíš zjistíme, že pokud je statek zdrojem přebytku natolik, nakolik si při výrobním užití NEvynucuje reprodukci, tak statky, kde je taková pomyslná „mezera reprodukce“ největší, jsou jako z udělání

I. buď přírodní zdroje 

1) ať už se výrobním užitím nespotřebovávají a reprodukci při výrobním užití

a) absolutně nevyžadují (pozemky jako operační základna, jako prostor)

b) relativně (z hlediska člověka) nevyžadují, protože takovou reprodukci z valné části (v případě slušného a moudrého zacházení se statkem) nahrazují nekonečné přírodní cirkulace (půda jako výrobní prostředek-humus, je-li s ní slušně zacházeno, vodní toky, …)

NEBO se

2) výrobním užitím spotřebovávají, ale reprodukce neexistuje, protože ani nebývá technicky možná (přírodní ložiska neobnovitelných zdrojů).

3) jsou nevzácné či součástí přírodního koloběhu (vzduch)…

II. nebo se jedná o

1) společenské znalostní dědictví

2) a také různé společenské instituce, již zmíněné různé síťové fenomény, včetně samotného oběživa jako společenského nářadí 

Toto vše se výrobně užívá, ale užitím si to nevynucuje reprodukci a kromě ložisek se to dokonce užitím ani nespotřebovává …

-.-.-.-.-.-

K podobnému závěru o společenském celku jako zdroji přebytku lze pospět i tehdy, pokud bychom shora uvedený postup provedli důsledně podle principů pracovní teorii hodnoty a vycházeli z toho, že přebytek je sice opět výsledkem těch prvků, které se výrobním užitím nespotřebovávají, ale které jsou jako potenciál výsledkem celospolečenské práce - tedy ono společenské znalostní a institucionální dědictví, Pracovní teorie hodnoty by takto byla pojata způsobem, kdy existuje dvojaký charakter pracovní síly. Zacílený výdej, respektive výrobní spotřeba lidského bioenergetického potenciálu (který se spotřebovává a musí tedy obnovit) vynakládaná jako abstraktní práce, může být – ale nemusí - spojena s nadreprodukčním přebytkem. A to jestli je nebo není s přebytkem spojena, a nakolik by záviselo na úrovni společenského znalostního dědictví osvojeného v lidech a nakolik je otištěno na hmotných i nehmotných substrátech. „Otisky“ by se sice spotřebovávaly (i se svými substráty, ve kterých vězí), zdroj těchto otisků jako samotná matrice však nikoli a dokonce by výrobním užitím mohly růst v míře, ve které je společenské znalostní dědictví osvojeno v lidech a těmito výrobně používáno …  

-.-.-.-.-.-

Ať tak či onak, ať už mezi tím, co si nevynucuje reprodukci, hraje práce roli výlučnou nebo ne, lze říci, že zdrojem přebytku jsou „jako na potvoru“ zrovna ty statky, kde je dokonce i v obecném povědomí naší individualistické, liberálně tržní civilizace legitimita parciálního, privátního vlastnictví a přivlastňování těchto statků privátně rozhodně nejslabší …

A právě tyto statky (společenské znalostní dědictví a společné i síťové instituce, přírodní zdroje) by měly být zdrojem nadproduktu, nadhodnoty?

Lze to pojmout i takto. Legitimita nároku celé společnosti na přebytek jako na „synergický efekt“ může být samozřejmě zpochybňována nejrůznější argumentací.

Hlavním nepřítelem této koncepce ale nejsou intelektuální námitky a šerm argumenty – hlavním protivníkem jsou bezesporu zájmy.

„Ekonomie z hlediska přebytku“ - ať už marxistická nebo jiná – má tu smůlu, že přímo ideologicky spočívá na „neloyálním přístupu“  k statu quo, ke společenskému uspořádání, které je založeno na preferenci privátního a dílčího  …  Proto musí být i nadále raději zatlačena kamsi do kouta a všichni by se měli chovat, jako kdyby ani neexistovala …

Ricardiánská pracovní teorie hodnoty (tady vystupoval přebytek jako nezaplacená dělníkova práce, jako nadhodnota) nebyla tehdy také zrovna pohodlná pro legitimitu kapitalistických zisků. Od jisté doby (Marx jí datuje v Británii rokem 1830) byla nejspíš i proto (i když nejen proto) rychle opouštěna v prospěch smířlivějších verzí klasické ekonomie …

Z téhož důvodu ale zas naopak rychle a rádi ricardiánskou ekonomii objevili a využili ti, kterým se hodila, aby zužitkovali její inheretní vlastnosti.  Už před Marxem to byli tzv. ricardiánští socialisté (poslední významný, Bray umírá stejného roku jako Bedřich Engels), ale klíčovou roli pochopitelně sehrál onen známý tandem klasiků …

-.-.-.-.-.-

Nejspíš jediný, kdo konkrétně v Čechách občas prolomí mlčení kolem soudobé (vesměs neoricardiánské) verze „přebytkové ekonomie“ je univerzitní ekonom Milan Sojka – logicky právě reprezentant spřízněného směru postkeynesiánského. Sojka je v této souvislosti zřejmě také jediný, kdo se občas zmíní i o (partnerské) „ekonomii z hlediska přebytku“ i jinak než je tomu obecně zvykem u jiných ekonomů – tedy jinak než jen v rámci pedagogické práce na úseku výuky klasické a případně (ale to jen skutečně telegraficky) neoricardiánské ekonomie … 

Ekonomii přebytku a postkeynesiánský směr ostatně od sebe neodděluje žádná čínská zeď.

Připomínat osobnost Michala Kaleckého blízkého jak postkeynesiánské tak marxistické ekonomii, je myslím vcelku zbytečné. Ale např. v Eseji o marxistické ekonomice v kapitole „Ortodoxní teorie zisku“ (české vydání - Práce, Praha 1948, str. 66) vyjadřuje budoucí guru postkeynesiánů Joan Robinsonová velmi skepticky postoj k neoklasickému názoru, že „zisk je nákladem kapitálu“ a sympatizuje s Marxovým pojetím přebytku alespoň zčásti. Přitom se při své argumentaci na svého „velkého učitele“ výslovně odvolává. V celé kapitole uvažuje nad oprávněností zvláštní „ceny nabídky kapitálu“ a na závěr pak sice trochu váhavě, ale přece jen vrtí záporně hlavou:

„ Jestliže ortodoxní (tedy ten neoklasický – poznámka M. T.) názor o definitivní ceně nabídky se rozpadá, když ho zkoumáme, nezbývá nám nic, než Marxovo poznání, že kapitál se akumuluje a udržuje, protože je v povaze kapitalistů akumulovat. Nedostatek jasnosti při pojednávání o motivech vedoucích k investování, je, jak jsme viděli slabinou jeho pojednání o krizích, ale z hlediska dlouhodobého to snad není důležité a vyhlídka na jakoukoli úroveň zisku v širokých mezích stačí, aby systém zůstal v činnosti. Keynes zastává tentýž názor jako Marx, ač jej neformuluje tak drasticky (Keynesovy citace dále zvýrazněny M. T.) : „Pravděpodobně většinu našich rozhodnutí vykonat něco pozitivního – jejich plné důsledky se budou projevovat po dlouhou dobu v budoucnosti – lze považovat jen za výsledek působení jaré životní síly – spontánního nutkání k činnosti místo nečinnosti – a nikoli za výsledek zváženého průměru kvantitativních užitků násobených kvantitativními pravděpodobnostmi. Podnikání si jen samo předstírá, že je hlavně popoháněno tím, co uvádí ve svých prospektech, jakkoli otevřeně a upřímně. Jen o něco více než výprava na jižní točnu se opírá o přesný výpočet budoucích užitků“ … „Není zapotřebí hrát dnes o tak vysoké sázky. Mnohem nižší sázky budou vyhovovat právě tak dobře, jakmile jim hráči přivyknou“ (pozn. M.T. - v poněkud jiných slovních obratech viz česky Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV Praha 1963, str. 171, respektive poslední dvě věty - str. 347)…“ 

O jejím „velkém učiteli“ se dá říci ledacos podobného. Keynes byl asi opravdu – jak Sojka naznačuje -  ovládán nutkavým pocitem, že nad těmi neoklasiky (on by řekl klasiky) musí zvítězit na jejich území a hlavně jejich pojmovým nářadím. Přitom si občas ulevil slovy, ze kterých – stejně jako z role Kaleckého v rámci keynesiánského směru - vyplývá, že keynesiánské pojetí může používat různé sady kategorií (pojmů).

Tak v jeho klíčovém díle najdeme úvahy, které nám pomohou pochopit, proč postkeynesiánská (tedy skutečně keynesiánská) ekonomická škola oživuje klasickou politickou ekonomii. Aby ne, když jejich koncepční zdroj je schopen napsat například tato slova o kapitálu a jeho charakteristikách:

„Je mnohem účelnější mluvit o tom, že kapitál poskytuje během své životnosti výnos převyšující původní náklady, než o tom, že je produktivní.

Jediným důvodem, proč majetková hodnota poskytuje během své životnosti vyhlídku na výnos, jehož celková hodnota převyšuje její počáteční cenu nabídky, je to, že je vzácná.  Je udržována vzácnou vzhledem ke konkurenci úrokové míry peněz. Stane-li se kapitál méně vzácným, přebytek výnosu se zmenší, aniž se proto stal kapitál méně produktivním, alespoň ve fyzickém slova smyslu.

Dávám proto přednost předklasické (spíš „klasické“ řečeno dnes typickou terminologií – pozn. M. T.) doktríně, že všechno je vyrobeno prací s pomocí toho, co se obvykle nazývalo řemeslnou dovedností a nyní je označováno jako technologie (takže nejen stroj ale ani lidské schopnosti, lidský kapitál nejsou tvůrci hodnoty – jen nerozlišitelná abstraktní práce marxovského střihu – pozn. M. T.), dále přírodními zdroji, které jsou volně přístupné, nebo se za ně zaplatí renta podle stupně jejich vzácnosti nebo hojnosti, a konečně výsledky práce minulé, vtělenými do majetkových hodnot, jejichž cena je rovněž vytvářena podle toho, jsou-li vzácné nebo hojné. Je výhodnější považovat práci, ovšem včetně osobních služeb podnikatele a jeho pomocníků, za jediný faktor výroby, který působí v daných podmínkách technologie, přírodních zdrojů, výrobních prostředků a efektivní poptávky….“    

(J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV Praha 1964, str. 214).

 

Závěrem

Ve své knize věnované Keynesovi vyjádřil Sojka opatrně naději a důvěru v to, že další vývoj postkeynesiánské ekonomie (na rozdíl od „samuelsonovského“ hlavního proudu, který zahrnuje i to (ne)okeynesiánství, které je podřízeno neoklasickému a mainstreamovému přístupu a paradigmatu) může být úspěšný, protože postkeynesiánský směr není vyčerpán a obrazně řečeno má svůj „život“ ještě před sebou …

Může se za jistých okolností týkat toto proroctví i „ekonomie z hlediska přebytku“ v užším slova smyslu…?

Lze vůbec dnes dále rozvíjet tu verzi „ekonomie z hlediska přebytku“, která by zdůraznila a připomenula legitimní nároky celé společnosti, jejího podfinancovaného veřejného sektoru, věčného otloukánka, který je a vždy byl slabším protivníkem silně zainteresovaných privátních sil – nemusíme se pohybovat v žádných abstraktních úvahách – postačí srovnat rozdílné síly těch, kteří brání z povahy věci „společenskou“ železnici a těch co brání „soukromý“ automobil a jemu sloužící dálnici).

Privátním silám možná nebude přát budoucnost tak, jak by si asi představovaly. Ale pořád ještě mají více sil než veřejný sektor, aby alespoň dočasně ve svůj prospěch znovu a znovu řešily svůj jinak výhledově nejspíš marný boj o stále slábnoucí vrstvu zisku (viz Ilona Švihlíková, Finanční krize – systémový pohled, Britské listy 3. 11. 2008) …