((překl. z francouzského originálu Arthur Goldhammer, Harvard, 696 s.)
Závěr (s. 571 – 577)
Představil jsem současný stav historických poznatků týkajících se dynamiky distribuce bohatství a příjmů od osmnáctého století a snažil jsem se načrtnout vyvodit z těchto poznatků jakákoliv poučení, jež mohou být vyvozena pro století příští.
Zdroje, z nichž kniha čerpá, jsou mnohem rozsáhlejší, než kterýkoli předchozí autor shromáždil, ale zůstávají nedokonalé a neúplné. Všechny mé závěry jsou přirozeně skrovné a zaslouží si být zpochybňovány a diskutovány. Účelem společenskovědního výzkumu není produkovat matematické jistoty, které by mohly být náhradou za otevřené demokratické diskuse, v nichž jsou představena mínění všech odstínů.
Ústřední rozpor kapitalismu: r > g
Celkovým závěrem této studie je, že tržní ekonomika založená na soukromém vlastnictví, jestliže je ponechána sama sobě, obsahuje mocné síly konvergence, spojené zvláště s difúzí vědění a dovedností; obsahuje ale také mocné síly divergence, která potenciálně ohrožují demokratické společnosti a hodnoty sociální spravedlnosti, na nichž jsou založeny.
Základní destabilizační síla má co dělat se skutečností, že soukromá míra návratnosti kapitálu, r, může být po dlouhá časová údobí významně vyšší, než míra růstu příjmů a výdajů, g.
Z nerovnosti r > g vyplývá, že bohatství akumulované v minulosti roste mnohem rychleji než produkce (output) a mzdy. Tato nerovnost vyjadřuje základní logický rozpor. Podnikatel nevyhnutelně směřuje k tomu, stát se rentiérem, který stále víc a více dominuje nad těmi, kteří nevlastní nic než svoji práci. Jakmile vznikne, reprodukuje se samotný kapitál rychleji, než roste produkce. Minulost pohlcuje (požírá) budoucnost.
Důsledky dlouhodobé dynamiky distribuce bohatství jsou potenciálně otřesné, zvláště když se dodá, že návratnost kapitálu se proměňuje (varies) úměrně velikosti původního vkladu (stake) a že k divergenci v distribuci bohatství dochází v celosvětovém měřítku.
Problém je enormní a jednoduchá řešení neexistují. Růst může být pochopitelně podněcován investicemi do vzdělávání, vědění a technologií, které nepoškozují prostředí. Nic z toho však nepovede k růstu míry 4 či 5 procent za rok. Historie ukazuje, že pouze země, které dovedly zachytit nástup více rozvinutých ekonomik - takové jako Evropa v průběhu tří desetiletí po 2. světové válce nebo Čína a jiné země na vzestupu (emerging) dnes – mohou růst takovou měrou. Pro země na světovém technologickém pomezí – a tudíž koneckonců pro planetu jako celek – je dostatečný důvod věřit, že míra růstu nepřesáhne dlouhodobě 1 – 1,5 procenta, bez ohledu na to, jaká ekonomická politika je přijímána.1
S průměrnou návratností kapitálu ve výši 4 – 5 procent je tudíž pravděpodobné, že v jednadvacátém století se r > g opět stane normou, jako tomu bylo v průběhu dějin až do 1. světové války. Ve dvacátém století bylo třeba dvou světových válek k očistění od minulosti a k významnému redukování návratnosti kapitálu, přičemž vznikla iluze, že základní strukturální rozpor kapitalismu (r > g) byl překonán.
Aby bylo jasné, kapitálový příjem lze dostatečně významně zdanit v zájmu redukování soukromé návratnosti kapitálu na méně než je míra růstu. Jestliže se to však udělá nerozlišeně a přehnaně tvrdě, může vzniknout riziko, že se motor akumulace zastaví a takto k dalšímu redukování míry růstu. Podnikatelé by pak už neměli možnost měnit se v rentiéry, protože by už žádných podnikatelů nebylo.
Správným řešením je progresívní roční zdanění kapitálu. Umožňuje se tak vyhnout se nekonečné spirále nerovnosti, přičemž se uchovává soutěživost a podněcování pro nové příležitosti (případy) původní akumulace. Například, kdysi jsem diskutoval o možnosti stanovení daní na úrovni 0.1 nebo 0.5 procent na majetek pod 1 milion euro, 1 procento na majetek mezi 1 a 5 miliony euro, 2 procenta mezi 5 a 10 miliony euro a ve výši 5 až 10 procent na majetek několika stovek milionů či několika miliard euro. To by mělo zahrnout neomezený růst globální nerovnosti bohatství, která v současnosti roste měrou, která není dlouhodobě udržitelnou a která by mohla dusit i ty nejhorlivější podporovatele tržní seberegulace. Historická zkušenost navíc ukazuje, že taková nezměrná nerovnost vlastnictví má málo co do činění s podnikatelským duchem a nemá žádný význam pro podporu růstu. Nemá ani žádnou „obecnou prospěšnost“, abychom si vypůjčili pěkné vyjádření z Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, s nímž jsem tuto knihu započal.
Obtíž spočívá v tom, že toto řešení, progresivní zdanění kapitálu, vyžaduje vysokou úroveň mezinárodní spolupráce a regionální politické integrace. Nedochází k němu v dosahu národních států, v nichž byly dříve sociální kompromisy vymýšleny. Mnozí lidé se obávají, že pohyb k větší spolupráci a politické integraci uvnitř, řekněme, Evropské unie, pouze podminuje existující vymoženosti (začínají se sociálním státem, který různé země v Evropě vytvářely v odpověď na šoky dvacátého století), aniž se vybuduje něco jiného než obrovský trh se stále čistší a perfektnější konkurencí. Avšak čistá a perfektní konkurence nemůže změnit nerovnost r > g, která není důsledkem nějaké tržní „nedokonalosti“. Naopak. Jakkoli (třebaže) je riziko reálné, opravdu tu nevidím nějakou skutečnou alternativu: jestliže máme znovu získat kontrolu nad kapitalismem, musíme vsadit všechno na demokracii – a v Evropě, na demokracii na evropské úrovni. Velká politická společenství, jako jsou Spojené státy nebo Čína, mají širší prostor volby, ale pro malé země v Evropě, které budou brzy vypadat jako skutečně velice malé ve vztahu ke globální ekonomice, může stahování se do národních hranic pouze vést ke stále větší frustraci a zklamání, než dnes existuje v Evropské unii. Národní stát je dosud tou správnou úrovní, na níž se má modernizovat jakákoliv sociální a fiskální politika a rozvíjet nové formy vlády (governance) a sdílet vlastnictví zprostředkované vztahem veřejného a soukromého vlastnictví, což je jedna z velkých výzev ve století, které je před námi. Ale pouze regionální politická integrace může vést k účinné regulaci globalizujícího se patrimoniálního kapitalismu dvacátého prvního století.
Pro politickou a historickou ekonomiku
Rád bych v závěru řekl několik slov o ekonomice a společenských vědách. Jak jsem objasnil v úvodu, dívám se na ekonomii jako na subdisciplínu společenských věd, spolu s historií, sociologií, antropologií a politickou vědou. Doufám, že tato kniha poskytla čtenáři představu, co tím míním. Nemám rád výraz „ekonomická věda“, který se mně jeví jako strašně ignorantský, protože předpokládá, že ekonomie dosahuje vyššího vědeckého statusu než ostatní společenské vědy. Preferuji spíše výraz „politická ekonomie“, který může vypadat staromódně, ale pro můj vkus sděluje pouze jednu věc, jež uspořádává ekonomiku odděleně od ostatních společenských věd: její politický, normativní a morální účel.
Od počátku usiluje politická ekonomie studovat vědecky či v každém případě racionálně, systematicky a metodicky ideální roli státu v ekonomické a sociální organizaci země. Otázku, kterou klade, je: Jaká veřejná politika a instituce nás přibližují více k ideální společnosti? Tato nestoudná aspirace studovat dobro a zlo, v níž je každý občan expertem, může být některým čtenářům k smíchu. Aby bylo jasné, je to aspirace, která často zůstává nenaplněna. Je ale také nezbytným, skutečně nevyhnutelným cílem, protože je pro vědce až příliš snadné neúčastnit se veřejných diskusí a politických konfrontací a spokojit se s úlohou komentátora nebo ničitele názorů a údajů ostatních. Společenští vědci, jako všichni intelektuálové a všichni občané, by se měli veřejných diskusí účastnit. Neměli by se spokojovat vzýváním velkolepých, ale abstraktních principů, jako je spravedlnost, demokracie a světový mír. Musí volit a zaujímat stanovisko pokud jde o specifické instituce a politiku, ať už jde o sociální stát, systém zdanění nebo veřejný dluh. Každý, ať jde o ženu nebo o muže, je politický svým způsobem. Svět není rozdělen mezi politickou elitu na jedné straně a na druhé straně na armádu komentátorů a diváků, jejichž jedinou odpovědností je vhodit volební lístek jednou za každé čtyři či pět let do volební urny. Je iluzorní, jak se domnívám, myslet si, že vědec a občan žijí v odlišném morálním univerzu, vědec se zabývá prostředky a občan cíli. Ačkoli je tento názor pochopitelný, uvědomuji si jeho konečnou nebezpečnost.
Až příliš mnoho ekonomů se snaží vymezit se ve smyslu svých domnělých vědeckých metod. Ve skutečnosti spočívají tyto metody na neúměrném užití matematického modelování, které nejsou často (obvykle) ničím víc, než ospravedlňováním za okupování terénu a maskováním prázdnoty obsahu. Až příliš mnoho energie bylo a je stále promarněno na čistě teoretické spekulace, bez jasné specifikace ekonomických faktů, které se jeden snaží vysvětlit, či na sociální a politické problémy, které se se snaží řešit. Ekonomové dneška jsou plni entuziasmu nad empirickými metodami založenými na kontrolovaných experimentech. Jestliže jsou užívány umírněně, mohou být tyto metody užitečné a zaslouží si důvěr, protože obracejí některé ekonomy ke konkrétním otázkám a v prvé řadě k poznatkům o terénu (dlouhému, dávno splatnému vývoji). Ale tyto nové přístupy samy časem podléhají vědecké iluzi. Je možné například strávit mnoho času přezkušováním existence čistých a skutečných kauzálních vztahů a zapomínat na to, že otázka samotná má jen malý význam. Nové metody často vedou k popírání dějin a faktu, že historická zkušenost zůstává naším zásadním zdrojem poznatků. Nemůžeme přehrát (replay) dějiny dvacátého století jako kdyby ke druhé světové válce nikdy nedošlo, nebo jako by daň z příjmu a PAYGO důchody nebyly nikdy vytvořeny. Aby bylo jasné, historickou kauzalitu je vždycky obtížné prokazovat přes stíny pochyb. Jsme si skutečně jisti, že určitá (jednotlivá) politika má určitý efekt, nebo je účinek dán nějakou jinou příčinou? Nicméně nedokonalý poučení, které můžeme vyvodit z dějin, a zvláště ze studia posledního století, má neocenitelnou, nenahraditelnou hodnotu a žádný kontrolovaný experiment nikdy nebude schopen s jí vyrovnat. Aby byl užitečným, musí se ekonom především učit být více pragmatický ve svém metodologickém výběru, využívat všechny nástroje, které jsou dostupné a tudíž pracovat těsněji s dalšími společenskovědními disciplínami.
A naopak, společenští vědci z dalších disciplín by neměli přenechávat studium ekonomických faktů ekonomům a neměli by utíkat v okamžité hrůze před čísly, která se valí na jejich hlavu, nebo se spokojovat s tím, že každá statistika je sociální konstrukcí, která je pochopitelně pravdivá, ale nedostatečná. V nelepším případě, obě odpovědi jsou stejné, protože přenechávají terén jiným.
Zájmy nejméně zámožných
„Vzhledem k tomu, že příjmy různých tříd současné společnosti zůstávají mimo dosahu vědeckého zkoumání, není tu možnou naděje na předložení užitečných (prospěšných) ekonomických a sociálních dějin.“ Touto podivuhodnou větou začíná Le mouvement du profit en France au 19e siécle, kterou Jean Bouvier, Francois Furet a Marcel Gillet publikovali v roce 1965. Kniha stále stojí za čtení, zvláště proto, že je dobrým příkladem „sériových dějin“, kterým se dařilo ve Francii mezi rokem 1930 a 1980, s jejich charakteristickými přednostmi a vadami, ale spíše proto, že nám připomínají intelektuální trajektorii Francoise Fureta, jehož kariéra nabízí podivuhodnou ilustraci jak dobrých, tak špatných důvodů, proč tento výzkumný program možná odumřel.
Když Furet začal svou kariéru jako slibný mladý historik, vybral si objekt, který, jak věřil, byl v centru současného výzkumu: „ příjmy různých tříd současné společnosti.“ Kniha je rigorózní, vystříhává se všech předsudků a usiluje především shledávcařt data a nastolovat fakta. Leč bylo to Furetovo první a poslední dílo v této oblasti. Ve skvostné knize, kterou publikoval spolu s Jacquesem Ozoufem v roce 1977, Lire et écrire, věnované „literatuře ve Francii od Calvina po Jules Ferryho, lze nalézt stejnou dychtivost shromáždit významná data, ale ne už o ziscích v průmyslu, ale nyní o úrovni gramotnosti, počtech učitelů a výdajích na vzdělávání. Avšak hlavně se Furet proslavil svým dílem o politických a kulturních dějinách Francouzské revoluce, v níž se marně snažíme nalézt jakoukoli stopu o „příjmech různých tříd současné společnosti“, a v níž velký historik, zaujatý v sedmdesátých letech bojem, který sváděl proti marxistickým historikům Francouzské revoluce (kteří byli v té době zvlášť dogmatičtí a jasně dominovali, zvláště na Sorbonně), se zdálo, že se obracel proti ekonomické a sociální historii jakéhokoliv druhu. Podle mého mínění, je to škoda, , protože jsem přesvědčen, že je možné znovu zvážit rozdílné přístupy. Politické přesvědčení a ideje zřejmě existují nezávisle na ekonomické a sociální evoluci. Parlamentní instituce a vláda práva nebyly nikdy pouhými buržoazními institucemi, které marxističtí intelektuálové před pádem berlínské Zdi obvykle denuncovali. Je však také jasné, že vzestup a pád cen a mezd, příjmů a majetku pomáhá utvářet politickou percepci a přístupy a jejich reprezentace naopak plodí politické instituce, pravidla a politiku, která nakonec utváří (formuje) sociální a ekonomické změny. Je možné a dokonce nezbytné uplatňovat přístup, který je jak ekonomický a politický, sociální a kulturní a soustřeďuje se na mzdy a bohatství. Bipolární konfrontace období 1917 – 1989 je nyní jasně za námi. Střety komunismu a kapitalismu spíše sterilizovaly než stimulovaly výzkum kapitálu a nerovnosti, který uskutečňovali historikové, ekonomové, a dokonce filozofové.2 Uplynul už drahný čas od těchto starých kontroverzí a od historického výzkumu, který plodily, a podle mne dosud nese jejich cejch.
Jak jsem poznamenal v úvodu, existují rovněž technické důvody pro předčasný skon seriálních dějin. Materiální obtíže při sbírání a zpracování velkých objemů dat v oněch dnech snad vysvětlují, proč práce v tomto žánru (včetně Le mouvement du profitř en France au 19e siécle) měly malý prostor pro historickou interpretaci, která dělá jejich čtení spíše suchopárným. Zvláště je v nich velice málo analýz vztahů mezi zkoumanými ekonomickými změnami a politickou a sociální historií období, které je studováno. Namísto toho tu lze získat puntičkářskou deskripci zdrojů a hrubých dat, informací, které jsou dnes přirozeněji prezentovány v spreadsheets a online databázích.
Myslím si také, že odkaz sériové historie byl spojován se skutečností, že výzkumný program se vyčerpal dříve, než dosáhl do dvacátého století. Při studiu devatenáctého či osmnáctého století je možné si myslet, že evoluce cen a mezd, či příjmů a bohatství se podrobuje ekonomické logice, která má málo, nebo nic společného s logikou politiky či kultury. Jestliže se studuje dvacáté století, potom tato iluze ihned padá. Letmý pohled na křivku, popisující příjmovou nerovnost a nerovnost bohatství, nebo poměr kapitál/příjem dostačuje, aby se ukázalo, že politika je všudypřítomná a že ekonomické a politické změny jsou nevyprostitelně vzájemně propleteny a musí být studovány společně. To vynucuje studovat stát, daně a dluhy konkrétním způsobem a přestat se zjednodušenými a abstraktními pojmy ekonomické infrastruktury a politické superstruktury.
Aby bylo jasné, princip specializace je platný a je jistě pro některé vědce legitimní dělat výzkum na statistických řadách. Existuje tisíc a jeden způsobů, jak dělat společenskou vědu a shromažďování dat není vždy nevyhnutelné či dokonce nemusí (jak uznávám) nijak zvlášť probouzet představivost. Nicméně se mi zdá, že všechny společenské vědy, všichni novináři a komentátoři, všichni aktivisté v odborech a politice jakéhokoli zabarvení, a zvláště všichni občané by měli projevovat vážný zájem o peníze, jejich počítání, o fakta, která je obklopují a o historii, která je s nimi spojena. Ti, kteří jich mají dostatek, nikdy neselhávají při obraně svých zájmů. Odmítání zabývat se čísly zřídka slouží zájmům těch nejméně blahobytných.