Josef Heller- Jaké formy rodiny a rodinného života jsou „progresivní“ a jak zaměřit prorodinnou politiku levice?

     V diskusi na Koordinační radě odborných komisí ÚV KSČM týkající se programových dokumentů KSČM v oblasti prorodinné politiky vznikly nejasnosti kolem pojmu „progresivní formy rodinného života“ použitého v programových dokumentech. Odbornému zázemí byl zadán úkol vysvětlit tento pojem. Následující text proto chápejte jako příspěvek autora do této diskuse.

     ,Je třeba si uvědomit, že celá zmíněná formulace je výrazem marxistického přístupu k otázkám rodiny a jiné ideologie a metodologie by k problému přistupovaly zcela jinak (např. postmoderní přístup a řada dalších variant buržoasní ideologie by odmítly už sám pojem pokrok a možnost porovnávat společenské formy z hlediska linie pokroku, různé vulgarizace marxismu či materialismu by naopak mohly pojímat determinaci společenských procesů ze sféry ekonomiky zjednodušeně, jako automatický, předem nalinkovaný proces apod.). Marxismus přistupuje ke každému jevu z hlediska dialektického a materialistického pojetí společnosti. Vychází z určující role materiálních procesů, zprostředkovaně úrovně výrobních sil, bezprostředně charakteru výrobních vlastnických vztahů. Tuto determinaci vidí ovšem jako rámcovou, projevující se v rovině statistických jevů, v průměru, u většiny lidí, tzv. konec konců, a s možností více linií vývoje, slepých i vysloveně zničujících uliček. Všechny tyto jevy jsou zprostředkovány stavem vědomí a z něj vyplývajícího praktického jednání konkrétních skupin a jednotlivců, které má značnou relativní samostatnost. Jednotlivec má v tomto procesu velmi rozsáhlou relativní samostatnost a také odpovědnost za své jednání.

      Klasikové podali určitou charakteristiku rodiny jako jevu, který se vyvíjel, prošel změnami podle jednotlivých zásadních změn v ekonomických, vlastnických  vztazích, zejména v rámci jednotlivých společensko-ekonomických formací. V podmínkách třídní společnosti je nutno vidět diferenciaci forem rodinného života především podle postavení příslušné třídy (v třídně vykořisťovatelské společnosti podle diferenciace na rodinu vládnoucí a vykořisťovatelské třídy a rodinu  třídy ovládané a vykořisťované). I z hlediska této diferenciace existují bohatší formy a typy rodiny a rodinného života a rodina a formy rodinného života jsou ovlivněny i faktory z jiných rovin společenské diferenciace (např. rodina příslušníků vykořisťované třídy se může lišit podle toho, zda jsou její příslušníci spojeni s oblastí duševní či fyzické, řídící či řízené práce apod.).

    Kriteria pokroku ve společenském vývoji rovněž nelze chápat zjednodušeně. Marxistická literatura čerpající z klasiků se zhruba shoduje na konstatování, že  základní liníí pokroku v dějinách je potřeba člověka obstát ve vztahu k přírodě a zabezpečit si stále rostoucí a rozmanité potřeby,což je stále více dáno nejen prostým přisvojováním si přírody, ale vytvářením tzv. druhé civilizace z produktů a hodnot vytvořených lidmi a na přírodě relativně nezávisejících. To je opět dáno takovým vývojem základního konstitutivního procesu lidstva – prací a výrobou, který je ve znamení stále rostoucí společenskosti a součinnosti lidí v pracovním a výrobním i všeobecně produkčním ( i duchovní jevy a hodnoty) procesu, který se ovšem také stále více spojuje s vytvářením prostoru pro svobodnou aktivitu  a tvořivost jedince a zvyšování kvality a normativnosti vztahů mezi jedinci. Z pohledu ekonomiky a politiky je s pokrokem spojen vývoj k společenskému vlastnictví výrobních prostředků realizovaného všestranně rozvinutými, vlastnicky rovnými a svobodnými individuy.

     Když vyjdeme z těchto obecných metodologických východisek:

1. Máme k dispozici přímý výklad klasiků týkající se obou základních typů rodiny – rodiny v rámci buržoasie a rodiny v rámci proletariátu.

V případě buržoasní rodiny klasikové upozorňují na odcizenost a odlidštěnost i tak intimní složky společnosti jako je rodina. V kapitalismu se rodina stává především vlastnickou jednotkou zabezpečující realizaci kapitálu a kontinuitu vlastnické funkce, jejímž držitelem je většinou muž (dnes už tato genderová jednoznačnost neexistuje). Odrazem vlády vlastníka a vládce (odvozeno od jeho ekonomické role) je panství muže nad ženou a dětmi, nerovnoprávné postavení muže a ženy, podřízení citových vazeb vazbám majetkovým, vztah generací, ve kterém rozhoduje otázka vlastnického titulu apod.Pod tímto zorným úhlem se realizují i všechny ostatní funkce rodiny – plození dětí (odcizení sexu, který se dá kupovat) od citových vazeb, výchova dětí, zajišťování denní obživy rodiny, péče o nemocné a přestárlé apod.

V případně rodiny příslušníků třídy vykořisťované (u klasiků proletářské rodiny) odcizenost rodinného života  rovněž  existuje – ekonomická funkce spočívající zajišťování základní obživy formou prodeje pracovní síly deformuje např. citovou funkci – v raných etapách kapitalismu musí rodina prodávat i práci žen a dětí, čímž se paradoxně určité formy odcizení překonávají, vytváří se jistá míra rovnoprávnosti ve vzájemném soužití a zabezpečování potřeb (samozřejmě v těchto ranných etapách vstupuje kapitalismus i do této rodiny zvenčí tím, že všestranně demoralizuje živitele rodiny, jeho mravní vlastnosti, takže i zde se žena a děti stávají jeho otroky). Přesto Marx i Engels ukazují zdravější základ vykořisťované rodiny v podobě menší věcné zprostředkovanosti a odcizenosti vztahů – zde jsou vztahy i závislosti holé a jasné, působí zde otázka holého přežití a z něj vyplývající zájmové pouto apod. V proletářském manželství se odstraňuje nános pokrytectví a předstírání charakteristický pro  vládnoucí třídu. Samozřejmě z vykořisťování vyplývá, že ekonomická funkce – obživa rodiny zabírá v rodinném čase mnohem větší podíl než  u protipólu, utlačuje funkci citového rozvoje, vzdělávání apod.

2. Existovaly určité iluze o rodině a rodinném životě po překonání kapitalismu, které nevydržely prověrku praxí, zejména proto, že přeceňovaly dosažený stupeň vývoje,. Míru rovnosti ve společnosti, míru společenského přebírání ekonomických funkcí, ale i funkcí výchovných a vzdělávacích, obecně kultivačních, míru rovnosti muže a ženy (zejména pokud jde o dopad dělby práce do genderových vztahů a tvrdošíjné udržování se modelu  muže hlavního živitele a řídícího elementu) apod. I omezené výsledky dosažené v prvním historickém pokusu o socialismu však přinesly určitý efekt.

       Přesto, že nedostatkovost služeb a disproporce ve  výrobě spotřebních předmětů si vyžadovala, aby rodina věnovala neúměrné množství disponibilního času zajišťování společenských potřeb (včetně onoho obligátního „shánění“, různých protislužeb atd.), formální vlastnická rovnost dosažená ve společnosti posouvala rodinu do aktivnějšího postavení a zrovnoprávňovala muže se ženou. Naopak, při všeobecné nivelizaci platů získávala žena jako zdroj příjmu řádově obdobného jako muž výraznější postavení při zabezpečování ekonomických funkcí rodiny, které bylo ještě zesíleno jejími dalšími dovednostmi, které dlouhodobá dělba práce spojila s ženským pohlavím (vaření, drobné opravy, nákupy atd.) Při všeobecné pracovní povinnosti  a přímo nedostatku pracovních sil  i při značném podílu politických aktivit v životě lidí byla žena daleko intenzivněji než v klasickém kapitalismu vtažena do společenských vazeb (ovšem za cenu značného přetížení  nesrovnatelného s mužem). Do jisté míry se tento proces projevil i u dětí. Je tedy možno říci, že u převážně většiny občanů první formy socialistické společnosti se prosadila jistá míra zespolečenštění rodiny, ústupu významu její bezprostřední ekonomické funkce a posunu hodnot ve smyslu tvořivé a společensky oceńované práce. Snížila se i míra odcizení vnitrorodinných vztahů způsobeného společensky nerovným, věcně zprostředkovaným  postavením jednotlivých vrstev. Paradoxně se do společenského oceńování rodin a rodinných příslušníků daleko více promítaly jejich aktivní společenské funkce (řídící a politická, schopnost pokrývat úzké profily ve službách, ovlivňovat distribuci nedostatkového zboží či přístup ke vzdělání či zdraví atd.)

             Na druhé straně  měla i tato společnost společensky privilegované rodiny (nikoli jen na vyšších stupních hierarchie) koncentrované kolem společenské funkce jejího představitele, kterým nemusel být muž. V těchto rodinách sice na jedné straně ustupoval  do jisté míry tlak zabezpečení ekonomických potřeb, který byl paralyzován privilegovaným společenským postavením, na druhé straně se do těchto rodin promítaly intenzivněji společenské rozpory, odcizenost od většiny společnosti, větší orientace na privilegovaný konzum a pohrdání oficiálně proklamovanými společenskými hodnotami, demoralizující větší vhled do vnitřních rozporů společnosti, nepřijímání jejích kodexů a norem. V těchto rodinách i žena a děti se stávaly odvozenými nositeli společenské funkce muže a tím i osobami závislejšími na muži, výjimečně ženě – funkcionářce. Obdobný charakter, jenom více zaměřený na vztah věci a konzum, měly i rodiny pracovníků nedostatkových služeb a obchodu.

    Už v této společnosti ale vznikl typ rodin do jisté míry překračujících negativní limity společnosti, spojujících se s určitým typem tvořivé, společensky užitečné a formativní práce či veřejné činnosti, který jistě nemohl překročit limity dané disponibilním časem pro ekonomickou funkci, ale do jisté míry naznačoval, jak by mohl vývoj pokračovat dál (rodiny intelektuálů, ale i některých nižších veřejných činitelů i tvořivých a aktivních pracovníků různého typu). Tyto rodiny se stávaly nositeli hodnot seberealizace, tvořivé práce i pozitivní veřejné angažovanosti.

3.  Vynecháme-li přechodné období od první formy socialismu k plnému konstituování renovovaného kapitalismu, ve kterém se pronikavě měnil charakter a hodnotová orientace a značnou roli hrály nesystémové a dokonce subjektivní faktory, dostáváme se do současnosti. V podmínkách relativně vyspělé bývalé socialistické země kráčející cestou globalizujícího se kapitalismu, navíc země silně závislé na nadnárodním kapitálu a mezinárodních mocenských strukturách, nelze samozřejmě postihnout zcela čisté typy rodin a rodinného života odpovídající zemím, v nichž kapitalismus neztratil svou kontinuitu. Tyto země se však zdaleka tolik nevymykají základní vývojové linii v globálním kapitalismu a lze na ně proto uplatnit i marxistické kriterium pokroku.

                Do společnosti se opět vrátily dva základní typy rodin – rodina příslušníků vykořisťovatelské třídy a rodina příslušníků třídy vykořisťované. Oba typy spojuje určitý vysoký stupeň dosažené civilizační úrovně, který na rozdíl od klasického kapitalismu 19. století vytváří jistou minimální sociální úroveň, tedy i úroveň ekonomické funkce rodiny. Tato úroveň je ovšem neustále atakována jednak tlakem vládnoucí třídy na snížení ceny práce a odbouráváním společensky garantovaných jistot, jednak tržní živelností. Společnost sice intenzivně tlačí rodiny neprivilegovaných vrstev k tomu, aby převzaly od společnosti a na své náklady  řadu funkcí péče o své příslušníky (zejména nemocné, handicapované a přestárlé) a aby se jejich ekonomicko-sociální role posílila. Zesílily ty momenty v dělbě práce, které s funkcemi rodiny  spojují především ženy a obnovují tak jejich závislost na mužích – živitelích. Tento proces je však markantní zejména u rodin z vykořisťovatelské třídy, případně u vysoce kvalifikovaných příslušníků vykořisťované třídy. Na druhé straně v rodinách velké buržoasie a jejích služebných vrstev  podléhajících špičkovému konsumu, potřebám mediální prezentace a honbě za zhodnocováním kapitálu skutečného i tzv. lidského (ve smyslu společenské prestiže apod.), mocí a kariérou se často vnitrodinná komunikace rozpadá a formalizuje, vztahy se uvolňují, což se projevuje v  odkládání dětí do péče vychovatelek a prestižních internátních škol a seniorů do luxusních zařízení na dožití, v nezájmu dominantních rodinných partnerů o život dětí a seniorů, atomizaci jejich způsobu života.

      Většinový typ rodiny žijící z vykořisťované práce naopak nutí k tomu, aby její  příslušníci nahrazovali svou prací v domácnosti zboží a služby, které si nemohou dovolit nakoupit na trhu, a posiluje jejich nucenou vzájemnou závislost.

  Vláda peněz, obnovení odcizených, zvěcnělých vztahů, diktát konzumu podněcovaný masivní reklamou a mediální masáží, která produkuje konzumní odlidštěné vzory a hodnoty, mravní rozklad společnosti apod. – to je samozřejmě proces, který zasahuje oba základní typy rodin a deformuje rodinné vztahy a prakticky paralyzuje zejména citovou výchovu dětí, prohlubuje rozpor mezi generacemi.

      V protisměru působí tendence části neprivilegovaných vrstev bránit se neuspokojivému postavení z hlediska konzumního způsobu života přebíráním alternativního stylu vědomě rezignujícího na oficiální hodnoty třeba i při překračování oficiálních právních a morálních norem  (samozřejmě v rámci určitého limitu obživy), kde však hrozí riziko vytváření úzkých uzavřených  komunit a psychologie  izolované sekty omezující rozvoj člověka.

    Určitá krize klasického typu monogamní rodiny a nové tendence, s nimiž je třeba se vyrovnat a nedogmaticky je uchopit a zhodnotit, není však způsobena jen reakčními stránkami kapitalistických výrobních a od nich odvozených nadstavbových vztahů. Promítají se do ní i obecnější  tendence vyplývající z nebývalého rozvoje výrobních sil na rozhraní industriální a postindustriální etapy, uvolňování pracovní síly z bezprostřední vazby na výrobní prostředek, prolamování staré profesní dělby práce, kybernetizace a informatizace společnosti, globalizace a s ní spojené multiplikace vztahů a kontaktů, do nichž člověk vstupuje. Jde o procesy formující i rodinný živit, které by působily i v socialismu, pokud by byl budován na stávající úrovni výrobních sil a civilizace. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat k formálním změnám v rodinném životě, které zaznamenáváme, i k jejich hodnocení, pokud jde o jejich progresivitu či reakčnost. K těmto změnám   patří  především pronikavý pokles váhy procesů společensky kodifikujících a ritualizujících  rodinný život (pronikavý pokles formálně právně potvrzených rodinných statusů, uvolnění rodinného života, včetně sexuálního života partnerů, navazování mimomanželských, i značně dlouhodobých paralelních  partnerských vztahů v průběhu trvání manželství, vytváření objektivních i subjektivních vazeb mezi různými rodinami – např. původních rodin partnerů zakládajících nové rodiny, dětí z těchto rodin i seniorů,  vznik jednočetných samoživitelských rodin s dětmi, homosexuálních partnerství, které tendují i k začlenění dětí partnerů či dokonce k adopci dětí. Na druhé straně však existují i  tendence odmítající hlubší rodinné svazky a přijímající jen velmi volné, zejména sexuální partnerství bez plození dětí, řada osob zejména třídně vykořisťovatelských a nebo vysoce kvalifikovaných vykořisťovaných či dalších služebných vrstev,  volí  osamocený způsob života usnadňující profesní kariéru.

      Pod těmito procesy odrážejícími zprostředkovaně především dialektiku výrobních sil a výrobních vztahů se skrývá dlouhodobě se prosazující tendence k přeměně klasického typu monogamní rodiny. V tomto modelu rodiny by  zřejmě, kdyby nebylo kapitalistické deformace, stále více ustupovala  funkce  doplňku společenské produkce zboží i služeb a naopak se posilovala funkce  socializace a racionální i emocionální kultivace individua. Nedílnou stránkou tohoto procesu by ovšem asi bylo překonávání patriarchálního typu rodiny s dominantní rolí otce – živitele, vyrovnávání funkce a postavení ženy a muže a posílení aktivní participace všech členů rodiny na rozhodování, ovšem patrně i sexuálního pluralismu.            

     V marxistických prognózách socialistické samosprávné společnosti  se předpokládá, že v průběhu svého zrání by se socialistická společnost založená na přirozeně, demokraticky vzniklé dominantní roli samosprávného vlastnického sektoru a třídy s ním spojené  jistě vyrovnávala s pozůstatky kapitalistického vývoje rozbíjejícího všechny roviny společenských vztahů a deformujícího i vztahy intimní sféry. Rodinné vztahy nebude křivit  ani vlastnická nerovnoprávnost a nutnost zabezpečovat vlastnickou funkci, ani  doplňková ekonomická funkce rodiny, která bude s vývojem společnosti k zralému socialismu ustupovat do pozadí. Společnost jako celek i jednotlivé samosprávné kolektivy poskytnou rodině veškerou pomoc a zajistí ji vysokou úroveň sociálních jistot. Místo nucené vzájemné závislosti nastoupí dobrovolná, emotivně podložená závislost, která nebude bránit seberealizaci a společenským aktivitám členů rodiny. Do popředí  může  vystoupit  silná socializační funkce rodiny zahrnující mnoho rovin. Rodina bude zprostředkovat vstup dítěte a mladého člověka do společnosti, v součinnosti se společenskými mechanismy bude ohlazovat hrany, které při této socializaci vznikají. Bude vytvářet pro ni optimální podmínky racionální, emocionální i mravní kultivací nového jedince, který bude vyrůstat v daleko harmoničtějším prostředí, než v podmínkách společnosti založené na neúprosném boji o život. Tomu bude napomáhat  mizení sociálních kořenů společenských patologických jevů (drogy, mravní devastace, různé formy psychologického teroru – viz šikana, apod.). Rodina bude do společenského života vstupujícímu jedinci zprostředkovat všelidské humanistické hodnoty a vytvářet u něj určitou imunitu proti negativním jevům, které samozřejmě budou ve společnosti také existovat. Jako ústřední bod celého tohoto procesu musíme vidět především nové poslání rodiny – výchovu jedince schopného se zapojit do širokých  demokratických a samosprávných procesů a vzít na sebe podíl odpovědnosti za osud vlastní, své rodiny i pracovního kolektivu i společnosti jako celku. Maximální seberealizaci a kvalitu  života  bude s pomocí společnosti zajišťovat i seniorům, které nebude muset vnímat – jako tak často v minulosti - jako nežádoucí a ubíjející břemeno.

      V této souvislosti je těžko prognózovat, jak bude formování socialistické společnosti působit na výše uvedené trendy, které existují v současnosti. Lze poměrně snadno odhalit podstatné příčiny těchto tendencí v současné, tj. zralé  kapitalistické společnosti (v řadě zemí, kde kapitalistický vývoj plně neprorostl celou společností, nebo u některých etnických  minorit tyto jevy nenalézáme). Na výše uvedené tendence působí takové momenty společenského uspořádání jako je konzumní způsob života, fragmentace společnosti v zájmu vládnoucí třídy, neslučitelnost plného profesního rozvoje s rodinným životem, diskriminace rodičů zaměstnavateli, finanční nároky na výchovu dítěte apod. Tyto problémy socialismus vyřeší.

      Horší to bude s tendencí k odformalizování partnerského soužití. Určitá individualizace společnosti, kterou přinesl již  současný kapitalismus, oslabila působení některých tradičních mechanismů (např. ve veřejném mínění, v náboženství apod.), které si vynucovaly právní kodifikaci vztahu dvou partnerů. Na tento proces  socialistická společnost nesporně naváže právě tím, že rodinné soužití nebude soužitím vynuceným jakýmikoli vnějšími faktory. Proto i zde není vyloučeno určité odformalizování  rodinného soužití spojené s jeho rostoucí kvalitou. Sankcionování rodinného svazku se bude stále více z roviny práva přesouvat do oblasti morálky, s čímž může souviset změna rituálů souvisejících se založením a fungováním rodiny. Podstatné však bude nahrazování ekonomických a formálně  prestižních pout mezi rodinnými příslušníky skutečným citem a společným zájmem na jejich seberealizaci.

4. Hovořit o progresivních formách rodinného života v současných podmínkách v ČR tedy znamená především vyjít z modelu života neprivilegovaných, relativně (vždycky s Damoklovým mečem dočasnosti, zejména hrozbou nezaměstnanosti či zdravotních komplikací členů) zajištěných skupin zaměstnanců a snažit se v první řadě prorodinnou politikou posílit právě onen moment zajištěnosti a stability, pokud jde o objektivní sociální existenci. Obdobný přístup je samozřejmě nutno volit i ve vztahu k  rodinám drobných (tedy maloburžoasních) podnikatelů, kde ovšem je moment progresivity komplikován výraznou přítomností funkce ekonomicko-vlastnické, bezprostředním napojením na otázku přetrvávání vlastnické jednotky, které velmi výrazně vstupuje do života a vztahů rodinných příslušníků a narušuje její určení, zejména citové vazby. Proto soustředíme při vymezování progresivity forem rodinného života a hledání cest k její podpoře pozornost na rodiny zaměstnanecké, která jsou nejvýraznějším antipodem kapitalistickým systémem deformované rodiny, přímo nebo zprostředkovaněji (manažer) spojené s kapitalistickými vlastnickými procesy a odcizeností.

    Pro charakteristiku progresivnosti především není vůbec důležitá právní forma rodinného svazku (sezdanost či nesezdanost), která jde napříč společností.  Stále více se ukazuje i to, že pro charakteristiku „progresivní“ či „neprogresivní“ není podstatná ani (to je bohužel ještě  z hlediska přetrvávajícího konzervativního společenského vědomí  příliš citlivé konstatování) forma sexuálního života dospělých příslušníků rodiny (heterosexualita či homosexualita, ryze sexuálně monogamní charakter či soužití více partnerů apod.). Samozřejmě nehraje při charakteristice progresivnosti roli např. z etnického či náboženského hlediska smíšený charakter rodiny. Je ovšem nutno posuzovat, zda případný multikulturální charakter rodiny a jejích životních forem a hodnot je či není v souladu s dlouhodobými civilizačně progresivními trendy, zda nepřispívá k fixaci reakčních forem společenského života, nevede k útlaku rodinných příslušníků, izolaci od společnosti apod. I k tomu je nutno přihlížet při případných formách společenské pomoci a podpory rodině. Je nutno velmi citlivě zvážit, zda etnicky či nábožensky poznamenané rozdíly uvnitř rodiny promítající se do forem rodinného života, jeho zvyklostí, hodnot apod., jsou pouze respektováním nutné multikulturality, lidských práv, všelidských, nadčasových hodnot, nebo zda vytvářejí zásadnější nerovnosti a omezení pro rozvoj příslušníků rodiny a jejich zařazování se do společnosti.

    Za první kriterium progresivity rodiny tedy považujeme to, nakolik dokáže překročit systémem vnucovanou koncentraci na ekonomicko-vlastnickou funkci rodiny a její reprodukování (což je samozřejmě možné i v rodině buržoasní či manažerské). Zjednodušeně řečeno – tam, kde se příslušníci rodiny i při nutném vynaložení disponibilního času a sil na zabezpečení ekonomických potřeb rodiny dokážou otevřít prvkům společenského pokroku (vytváří se a rodinou je aktivně formována potřeba tvořivé, seberealizační, sebekultivační  a společensky – z hlediska zájmu širokých neprivilegovaných vrstev -  prospěšné činnosti) a kde příslušníci rodiny  dokážou tuto potřebu sladit s citovou, výchovnou, sociálně zabezpečovací – ve vztahu k handicapovaným příslušníkům rodiny – obecně kultivační funkcí uvnitř rodiny, lze hovořit o progresivní rodině, progresivních formách rodinného života. Ve prospěch těchto rodin je třeba nastavit společenské parametry prorodinné politiky, příp. vytýčit cíle levicového politického subjektu typu KSČM (viz takové mechanismy, jako jsou příplatky na děti či daňové slevy, mateřská dovolená a rodičovský příspěvek, finanční zohlednění péče o seniory, péče prarodičů o děti, příp. – s velkými výhradami – i ocenění řádné výchovné funkce rodiny příplatky k důchodu apod., podporu mladých vícedětných rodin, zejména ve vztahu k bydlení atd.)

    Jako druhé  kriterium  progresivnosti  formy rodinného života je možné chápat otevřenost rodiny vůli progresivním formám společenského života – podíl jejích příslušníků na obecně prospěšných, neziskových činnostech (různé dobrovolnické aktivity ve směru společenských potřeb – např. péče o nemocné a handicapované, výkon neziskových veřejných funkcí, podíl na ekologických aktivitách, práci s dětmi, působení proti kriminalitě či sociálně patologickým jevům, vzdělávací činnosti, kulturní či sportovní činnosti). I podle tohoto kriteria by mohly být rodiny společensky finančně stimulovány a podporovány.

    Z obou těchto kriterií vyplývají i negativní vymezení rodiny z hlediska progresivnosti. Progresivní není rodina soustředěná na konzum a pasivní konzumaci masové kultury s případnými patologickými tendencemi, nerovným postavením příslušníků, prakticky postrádající vnitřní pouta mezi členy, případně i sektářsky uzavřená vůči světu a založená na určitých totalitních mechanismech, která násilně podřizují rozvoj a sebeuplatněno členů rodiny určitým abstraktním odlidštěným normám či vůdčím osobnostem, např. náboženskou bigotností či snahou navenek demonstrovat sociální status rodiny (leckdy třeba i pouze předstíraný), zejména prostřednictvím vlastnění věcí (auta, domu, luxusních dovolených apod.), převádějících vše na hledisko výdělku, finančního či mocenského zisku.

    Je samozřejmě jasné, že v podmínkách kapitalismu, kdy snaha o progresivní vývoj rodiny naráží na systémové limity a kdy je společenská forma správy ve větší či menší míře v rukou vládnoucí třídy nelze podporu progresivních forem rodinného života leckdy prosadit a už vůbec ne přesně zacílit, systém neustále rodí tendence nějak společenskou podporu zneužívat, negovat apod.

    Přesto však je toto vymezení progresivity rodiny dostačující k tomu, aby levicový subjekt měl určitou koncepci prorodinné politiky, ze které by vycházelo jeho praktické okamžité reagování na konkrétní situace a požadavky či nálady vznikající ve společnosti.