Profesor Jan Keller, osobnost, kterou není třeba představovat, nedávno v příloze Práva z 13. září „Salon“ v článku „Konec růstu a rozklad levice“ opět nezklamal. Otevřel velmi zajímavé a pro společnost aktuální téma – jak nepřekročit samotné bio-geografické limity vývoje společnosti ničivou ekonomikou a přitom neuvrhnout do ještě větší bídy většinu společnosti. S obvyklou brilantností přitom poukázal na zásadní slabiny argumentace odpůrců růstu z řad levice, ale i na neschopnost levice jako takové tento problém řešit. Mohu jen vřele doporučit čtenáři si tento článek opatřit.
Ale jak je u tohoto vynikajícího „barda“ levice obvyklé, z pozic marxismu by se k jeho argumentům dalo ještě leccos přidat. Velice správně analyzuje nesmyslnost omezení růstu v logice kapitalismu (aniž by užil tohoto pojmu) a konstatuje, že „pokud není ukončení růstu Růstu doprovázeno alternativními kroky, směřuje celá koncepce k rozvratu společnosti“ a že „ ekonomický růst totiž není jen třešinkou na dortu, nýbrž samotným jeho korpusem“. Nerůst znamená neschopnost splácet úvěry a dluhy postihující především zaměstnance, menší podnikatele outsidery a veřejný sektor, na který nejsou peníze. Přitom elita (Keller hovoří o politické elitě, ale fakticky se to týká veškeré buržoasie) si vynahrazuje pokles zisku na úkor neprivilegovaných vrstev, ať přímo v podniku nebo přes stát zbavený daňových výnosů. Keller má pravdu, že sociálně polarizovaná společnost má jen málo pochopení pro ekologii. Tohle radikálně levicoví kritici růstu z ekologických pozic nechápou, příp. nevědí, co si s tím počít. Ale ono je toho více, co není pochopeno a nejen kritiky růstu. Především jde o to, že nejde o jakýkoliv růst, ale růst podle kapitalistické logiky – tj. o zhodnocování kapitálu bez ohledu na skutečné potřeby člověka (nesmyslná neustálá obměna ne nutně potřebných spotřebních předmětů, často na základě vědomě špatné kvality produktů), případně i proti těmto potřebám (průmysl drog, alkoholu, tabáku, oblbující kultury či médií atd.). Kapitálu totiž nezáleží na tom, zda vyrábí chléb či drogy nebo zbraně - ale to není obecná všelidská logika ekonomického růstu, ale historicky omezená logika kapitalismu, kterou je možné překonat odstraněním kapitalistického vlastnictví a jeho logikou orientovaného trhu (ne trhu jako takového). Při změně této logiky by napětí mezi omezenými ekologickými podmínkami a zdroji a potřebami člověka zdaleka nebylo tak výrazné, další obrovské možnosti, jak růst a neničit, pak skýtá rozvoj vědy a lidské produkční síly osvobozený od omezení kapitalismu. K tomu ovšem nepomohou propagandistické apely na nerůst, těmi se naopak jejich hlasatelé odtrhují od potřeb širokých neprivilegovaných vrstev, které by mohly prosadit zásadní změnu. Pomoci by mohlo jen odstranění (jistě ne jednorázové, nehumánní a drastické, ale ryze ekonomické, soutěživé) třídy kapitalistických vlastníků výrobních prostředků a jejich aparátů, která vztah mezi potřebami určitých hodnot a služeb na straně lidí a omezenými zdroji, zprostředkovaný trhem jako neutrálním mechanismem, deformuje svými specifickými potřebami – potřebou zhodnocení kapitálu.
V dalším výkladu poukazuje Jan Keller na další významnou skutečnost. V době, kdy kapitalismus dočasně překonal své problémy pomoci vědeckotechnického rozvoje a sociálního státu, vznikla iluze o ústupu významu materiálních potřeb ve prospěch nemateriálních, jako jsou sebevyjádření v tvořivé práci, případně i ve vzdělání, podíl na veřejném životě a všeobecné kultivaci i kvalitní mezilidské vztahy. Vzrůst těchto potřeb byl spojován s růstem středních tříd. Tvrdá realita obratu kapitalismu k neoliberalismu a jím zesíleným krizovým jevům vedla k přiznání, že: za prvé střední třídy spíše berou za své a za druhé, že tlak ryze materiálních potřeb ty nemateriální zatlačuje. Přeloženo do marxistické řeči: Obecný trend výroby i civilizace v éře zániku industriální společnosti a nástupu vědecko-technické a informační revoluce, pokud nebudeme brát v úvahu deformace civilizačních trendů kapitalismem, opravdu směřuje k vysokému stupni nasycení bezprostředních „materiálních“ potřeb a k radikální restrukturalizaci potřeb pracujících směrem k „nemateriální“ (podle marxismu ovšem naprosto materiální) potřebě tvořivé práci. Na regulaci jejích podmínek se budou moci podílet všichni členové kolektivu, nejen vlastník či manažer, a v návaznosti na to pak rostou i další potřeby společenského a kulturního rozvoje a kvality vztahů. Podle Marxe v Grundrissech se i volný čas (vztahy, zážitky apod.) stává stimulující výrobní silou. Samozřejmě - dnes je tento vývoj blokován. Je blokován omezeným hlediskem jakkoliv vytvořeného zisku za podmínek, kdy kapitalistický globalismus umožňuje zvyšovat zisk bez plného využití potenciálu vědy a techniky i kvality „lidského“ kapitálu a kdy velcí kapitalisté surfují po světě za nejlacinější a, pokud možno, jednoduchou a nekvalifikovanou pracovní silou i lacinými zdroji (bez ohledu na ekologii),. Blokuje i růst „středních vrstev či tříd“. Přeloženo do marxismu: Nejde o žádné „střední třídy“ (to je jedna ze slabin klasické západní sociologické stratifikační metodologie, od které se ani Jan Keller nedokázal ještě oprostit), ale o části marxisticky pojímané dělnické třídy i jí blízkých zaměstnaneckých skupin vyznačující se kvalifikací a vzděláním, s čímž byla po jistou dobu spojena i poměrně vysoká a dnes odbourávaná mzda či plat a prvky způsobu života (bydlení atd.). V literatuře se pro tento nový typ dělnické třídy prosazuje pojem „kognitariát“, který Jan Keller rád nemá. Bohužel, tento kognitariát si ještě svoji de facto příslušnost k dělnické třídě a strategický zájem na překonání kapitalistického vlastnictví i klasické dělby práce - dnes tušíme, že nikoli cestou zestátnění, ale cestou rozvoje samosprávného vlastnictví - neuvědomuje. Toho různé konzervativní síly, i v řadách levice a i KSČM, zneužívají a tvrdošíjně se obracejí k starému a překonanému industriálnímu typu fyzicky pracujícího dělníka. Tento vývoj značná část levicově orientovaných občanů i teoretiků dosud nechápe a proto tápe a nevidí řešení problému.
Do třetice - Jan Keller správně postihuje skutečnost, že odpůrci růstu došli až k téměř anarchistickému odmítání veškeré autority (zejména státu) jako totality, v čemž si s nimi nakonec notuje i neoliberální pravice. Dodávám, že naopak stoupencům neomezeného růstu zase nahrává i mnoho komunistů, kteří si nedovedou představit jiný socialismus, než ten minulý, založený na státním vlastnictví – jinými slovy na diktatuře řídícího aparátu nad neprivilegovanými vrstvami. Keller správně ukazuje škody, které až anarchistické antiautoritářství radikálních bojovníků za „nerůst“ působí v levicovém hnutí, v odborech, mezi mládeží apod., čímž vším v podstatě pomáhá politické hegemonii pravice (dodávám, takto pomáhají i výše zmínění komunisté). Co už ovšem u Jana Kellera nenajdeme – a to je velká škoda - je poznání nutnosti třetí cesty – cesty mezi ke špatnému tendující diktaturou státu a aparátů a mezi živelnou a antihumánní „neviditelnou rukou“ kapitalistického trhu. Touto cestou je samospráva, zaměstnanecké vlastnictví, dotažené až do velkých výrobních komplexů ve strategických odvětvích a do mezinárodního měřítka, působící v podmínkách socialistického trhu, regulovaného ne byrokratickými orgány typu minulé Státní plánovací komise, ale demokraticky zvolenými zástupci pracujících. Je samozřejmé, že rozvoj tohoto systému bude podmíněn růstem podílu nového, kognitářského typu dělníka mezi zaměstnanci a demokratickým prostředím v celé společnosti. Tohle bohužel ještě většina levice nechápe, a proto setrváváme v současném stavu. Tento stav popisují různá lidová vyjádření mnohem výstižněji, než si to mohu dovolit v tomto článku.