21.7. 2013
David Harvey bývá v různých přehledech označován za levicového autora, ba dokonce marxistu. Za jistý manifest a vrchol jeho poznání přístupný v češtině bychom mohli považovat knihu „Záhada kapitálu. Přežije kapitalismus svou poslední krizi?“ (vyd. SOK v nakladatelství Rybka Publishing, Praha 2010, ISBN 978-80-87967-28-4). Není to možná nejnovější produkt autora, ale dává možnost se zamyslet nad klady a zápory toho,co je považováno za západní marxismus.
První část knihy je nutno vysoce ocenit – autor v ní totiž podává brilantní analýzu hypotéční krize v letech 2006-2009, se zobrazením kořenů této krize již v 90 letech i daleko dříve, v průběhu samotného konstituování kapitalismu jakožto společensko-ekonomické formace. Autor perfektně zvládá jevové formy, kterých nabyl kapitalismus a v něm zakódovaná podstata systémové krize dnes, v éře globálního kapitalismu ovládnuvšího svět. S jistým zjednodušením je možno říci, že Harvey zde analyzuje již Marxem v Kapitálu předvídaný jev, kterým je urychlování obratu kapitálu formou „financializace“, odtrhávání finančních toků přerozdělujících nadhodnotu, ale i část hodnoty pracovní síly, mezi kapitalisty od samotné produkce této nadhodnoty v reálné výrobě. O této problematice však už bylo hodně napsáno i jinými autory, a nebude naším hlavním předmětem zájmu.
Nám nejde o jevové formy krize kapitalismu, ale o to, nakolik Harvey postihl správně podstatu kapitalismu a jeho zákonité krizovosti a především – nakolik je schopen vidět určitý recept k překonání systému a jeho nahrazení systémem jiným. Harvey svůj výzkum kapitalismu koncentruje do následujících bodů představujících podle něj omezení, se kterými kapitalismus zápasil ve svých dějinách,případně zápasí i dnes. Je to:
- nedostatečný počáteční kapitál
- nedostatek pracovní síly a potíže s jejím zajišťováním, včetně politické stránky tohoto problému,
- nedostačující produkční prostředky, včetně přírodních limitů,
- nevhodné technologie a organizační formy,
- resistence nebo neefektivnost pracovního procesu
- nedostatečná koupěschopná poptávka
Při rozboru těchto bodů nepřináší autor vcelku nic nového, co by neznal český čtenář, který nepodlehl otupující kampani oficiální ideologie v posledních 24 letech (i faktickému rozkladu oficiálního marxismu na konci 80 let) a nezapomněl to, co se o marxismu dozvěděl již v rámci minulého systému, byť i přes clonu zkreslující ideologie tehdejší vládnoucí třídy – řídícího aparátu. Nijak zvláště se nevymyká z úrovně levicových teoretiků, ať už se tito hlásí či nehlásí k marxismu, případně se k němu hlásí zcela neoprávněně.
První dojem z autorova výčtu výše zmíněných limitů je pro čtenáře zvyklého pracovat s určitým, v předlistopadové literatuře zdůvodněným (nikoliv špatně) a obvyklým systémem kategorií dojem určité chaotičnosti a eklekticismu. Autor nepracuje s kategorií „společensko-ekonomická formace“ a hierarchií vazeb pro ni charakteristickou a v jeho výčtu jdou jednotlivé body napříč touto kategorií,bez ohledu na objektivní hierarchii strukturních prvků.. V některých bodech se mísí procesy z oblasti výrobních sil s procesy v oblasti výrobních vztahů či přírodního prostředí, jinde opět charakter výrobních vztahů s politikou či stavem vědomí, popř. se podstatné, de facto vlastnické charakteristiky promíchávají s odvozenými jevovými formami,vlastnictví s tzv. hospodářským mechanismem, což již předlistopadová literatura pod hlavičkou oficiálního marxismu (např. u nás) dokázala perfektně rozlišit a strukturovat. Oproti tradiční a propracované kategorii společensko-ekonomické formace se ztrácí ze zřetele pevná hierarchie vazeb, určující role výrobního způsobu, zejména ekonomické, vlastnické základny vůči politické, ideologické, morální apod. nadstavbě.
Je zajímavé, že Harvey odmítá teorii dlouhých vln(99-100) s odůvodněním, že nebere v úvahu revoluční a rozporné sociální důsledky zásahů kapitalistického státu a organizačních forem, což jen potvrzuje jeho voluntarismus a přeceňování autonomie politiky a institucí, jinými slovy potvrzuje, že není stoupencem materialistického pojetí dějin.
Odmítá i Marxovu teorii klesající míry zisku a snaží se dokázat, že to vlastně není skutečný Marxův závěr, že Marx poskytuje spíše seznam protisměrných tendencí, které tendenci k poklesu míry zisku ruší (97-98)
Poněkud zajímavější z autorova výkladu je jeho přihlášení se k Marxovým reprodukčním schematům z II. dílu Kapitálu (74-83), kterážto schemata před listopadem nepatřila mezi oblíbená témata oficiálně uznávaných či jakž tak tolerovaných teoretiků v zemích tehdejšího protosocialismu a i leckterými výrazně režimními autory byla považována za poplatné době vzniku a nepříliš kompetentně matematicky provedené. Co je ale překvapující, že Harvey se ani slovíčkem nezmiňuje o tématu, které naopak bylo velmi frekventované jak na západě, tak na východě, a to je problém zdánlivého rozporu mezi 1 a 3.dílem Kapitálu,tzv. transformační problém, který se počínaje Bortkiewiczem řešil tak dlouho, až mnohé uznávané „marxisty“ vedl k odhození jednoho z pilířů, které marxismus dělají marxismem, tj. teorie pracovní hodnoty. Harvey se pouze hlásí k linii následovníků 2.dílu Kapitálu (Morišima – Harod, Domar), která oprávněně konstatuje, že určitá odvětvová harmonie, rovnováha, je v kapitalismu jevem spíše výjimečným, že je to spíše neustálý boj, tendence, harmonie „na ostří nože“.
Znalce Marxova díla, který se nezastavil v 19. století a hledá způsob jak Marxovu metodu i kategorie aplikovat na současnost, neuspokojí ani způsob, jakým se Harvey hlásí k Marxově teorii renty (84, 177). Harvey sice požaduje, aby byla renta vyzdvižena do popředí analýzy, místo aby se s ní jednalo pouze jako s odvozenou kategorií distribuce, což podle něj činí marxistická politická ekonomie i jiné ekonomické metodologie.Harvey ovšem oceňuje pouze teorii renty diferenciální I a II., přičemž odmítá – podle našeho názoru ne dostatečně argumentovaně - rentu absolutní. Ta podle Marxe plyne z jistého těžko korigovatelného monopolu daného soukromým vlastnictvím pozemků (u Marxe tento monopol zdražoval především zemědělské výrobky. Je samozřejmě možné rozvíjet diskuse o tom, nakolik byl či nebyl od Marxových dob překonán tento monopol, fixovaný existencí třídy pozemkových vlastníků, jistého feudálního přežitku v liberálním kapitalismu. Harvey ovšem považuje existenci pozemkových vlastníků přírodních zdrojů za pozitivní moment, který „promazává“ kapitalismus, i když pro dnešek uznává i negativní dopady rentiérství. Proč však Harvey aplikuje teorii absolutní renty tak ortodoxně a nepřekračuje rámec monopolu pozemkového vlastnictví v zemědělství? Vždyť přece monopol soukromého vlastnictví půdy blokuje těžbu významných surovin, dopravu, podnikání v oblasti bytů, existuje i v podobě autorských práv apod. A především, proč se Harvey nezamýšlí nad aplikací teorie renty na lidský faktor, na ničím nenahraditelný monopol talentu, tvořivé schopnosti, mimořádné vzdělanosti? Vůbec se zdá, že Harvey lidský faktor a převratné změny, ke kterým právě u něj dochází, značně podceňuje,což jeho pojetí kapitalismu a jeho krize činí značně statickým, ustrnuvším na určitém stupni vývoje. To pak podvazuje autorovu schopnost prognózovat nutný zánik kapitalismu.
Znalce Marxova díla příliš neuspokojí ani Harveyův výběr toho, co je údajně Marxovým největším přínosem, resp.výkonem, což je podle Harveye teoretický výklad hybných sil výběru technologií a organizačních forem (91). Jde sice skutečně o významný moment Marxova teoretického přínosu, ale také o faktor, který si skutečný marxista zvykl považovat za notoricky známou samozřejmost, kterou uznávají i mnozí odpůrci marxismu. Harvey si opět neklade otázku, v čem je největší přínosnost Marxovy metodologie dnes, potažmo v předvídatelné budoucnosti.
Harvey vidí jako podmínku přežití kapitalismu úvěrem stimulovanou akumulaci kapitálu s 3% mírou růstu, která vyžaduje 3% reinvestování zisku (114). Přitom formuluje své filozofické kredo – odmítá, že by existovala jedna příčina krize kapitalismu a opět eklekticky staví vedle tři faktory akcentované třemi názorovými proudy, mezi kterými nevidí žádnou hierarchii:
- ziskovou tíseň (pokles zisků kvůli růstu mezd – tedy nedostatek možností investovat kapitál)
- klesající míru zisku (vyvozuje ji z technologií šetřících práci a konkurence)
- klesající spotřebu v důsledku nedostatečné koupěschopné poptávky a stagnační tendence v důsledku monopolizace).(117)
Skutečnému marxistovi je ovšem jasné, že tyto 3 body jsou vlastně různými jevovými variacemi na jedno téma, které jinak Harvey při konkrétním zkoumání kapitalismu charakterizuje velmi přesně (110). Tímto tématem je rozpor mezi potřebou kapitalisty neustále zhodnocovat svůj kapitál v násobném měřítku přisvojováním si stále větší nadhodnoty (míra nadhodnoty) při zmenšujícím se objemu koupěschopné poptávky, násobně menší díky omezenosti osobní spotřeby kapitalistů a limitovanosti hodnoty pracovní síly zaměstnanců. Tato situace pak jasně vyplývá z ještě hlubší podstaty – vlastnického vztahu, kde většina společnosti nevlastní výrobní prostředky a dostává pouze hodnotu své pracovní síly, zatímco stále menší menšina shrabuje stále větší nadhodnotu. Z tohoto hlediska jsou tři faktory uvedené Harveym formulovány značně nepřesně. Např. růst mezd není vůbec žádná zákonitost a zejména vývoj po neoliberální revoluci v 70 letech a pádu protosocialismu ukazuje, že v kapitalismu je hluboce zakódována tendence k stlačování hodnoty pracovní síly, kterou mohou překonávat jen dva procesy - rozvoj lidského faktoru ve výrobním procesu a třídní boj. Stejně tak pro klesající míru zisku neargumentuje Marx konkurencí (ta pouze neustále vyrovnává podmínky zhodnocování kapitálu), ani technologií šetřící práci, ale v podstatě tím,že dosavadní hlavní linie zhodnocování kapitálu pomocí investic do mrtvé práce stále více snižuje velikost nadhodnoty (věcné faktory výroby v podobě konstantního kapitálu nadhodnotu netvoří), čímž dlouhodobě vyvolává svůj protiklad – nutnost investovat do rozvoje lidského faktoru a využívání tvořivosti lidské práce, což opět vymaňuje pracovní sílu z područí kapitálu. Opakuje se tu obráceně proces, který proběhl na počátku kapitalismu Tehdy šlo o přechod od formálního podřízení práce kapitálu, za podmínek, kdy práce zaměstnance v manufaktuře má ještě dosti tvořivý a obtížně nahraditelný charakter, k reálnému podřízení, za podmínek, kdy je i v samotném pracovním procesu dělník pouhým snadno zaměnitelným přívěskem stroje závislým na jeho tempu. Dnes naopak jsme svědky tendence (a je velkým nedostatkem Harveyho, že tuto tendenci prakticky ignoruje) k přechodu významné části pracovní síly (kognitariátu) k tvořivé, kvalifikované vědecké práci, kterou nelze kontrolovat a stimulovat tradičními fordovskými či „baťovskými“ popoháněčskými systémy čili k přechodu od reálného podřízení práce kapitálu k jen formálnímu podřízení, které zakládá nové možnosti pro třídní boj i formy vlastnictví. Nic takového u Harveye nenajdeme, naopak, Harveyovo poznání pracovního procesu (jehož rozhodující význam připouští a poukazuje na neustálou snahu kapitalistů upevnit svou nadvládu právě v pracovním procesu-104) jako by se zastavilo u prohlubování rozdílů dělby práce, což dokumentuje tezí o hrozící diktatuře odborníků a snadnější manipulaci přes finanční toky (101).
Obdobně eklektický, zavedené kategorie pomíjející charakter vlastnických vztahů má Harveyovo představení „sfér aktivity“,což je jistá strukturace společnosti, prvků jejího vývoje a tedy i front, na nichž musí kapitalismus bojovat (123,124). Jde o následující faktory:
- produkce nových technologických a organizačních forem,
- sociální vztahy,
- instituce a administrativní uspořádání,
- produkční a pracovní procesy
- vztahy k přírodě
- reprodukce každodenního života biologického druhu
- mentální koncepce světa.
Na první pohled se tato strukturace blíží k marxistické strukturaci rozlišující jako subsystémy přírodní prostředí a biologickou stránku reprodukce lidského rodu,výrobní síly, výrobní (vlastnické vztahy), různé roviny zařazení lidských individuí, zejména třídní strukturu, ale taky rodinnou strukturu, nadstavbu, zejména politiku, vědomí orientované ideologiemi. To však opravdu jen na první pohled. Odraz reality přesně postihované marxistickými kategoriemi je u Harveyovských kategorií nepřesný a povrchní, promíchavájící to, co je specifické a relativně samostatné. V Harveyově systému se ztrácí rozdíl mezi výrobními silami a výrobními vztahy (vlastnictvím), nadstavbová sféra je redukována na instituce a normy, při pominutí aktivit, mizí specifika třídní struktury, pojem“mentální koncepce světa“ zastírá roli ideologie apod.
Nejvíce se však Harveyův pohled liší od marxistického, dialekticko-materialistického pohledu svou eklektičností, ignorováním hierarchie společenských sfér, struktur a aktivit vyjádřeným v Harveyově konstatování, že žádnou sféru nelze považovat za hlavní, určující vůči ostatním, že jde o sféry řádově naprosto stejné, i když vzájemně se ovlivňující, ovšem v řádově stejné kvalitě. Podle Harveye žádná sféra není nezávislá, žádná není determinována všemi ostatními. Tuto metodologii pak Harvey dále uplatňuje, když bádá nad příčinami krize kapitalismu, odmítá akcent jedné nebo některých z nich jako nebezpečný pro teorii a opět vidí všechny sféry jako rovnocenné. Připouští pouze nerovnoměrnost vývoje jednotlivých sfér, různě se měnící dynamiku vývoje jednotlivých sfér (117-118). V Harveyově pohledu jsou zcela utopené tak klíčové procesy, jako je vlastnictví, dějiny jako proces střídání formací právě na bazi vlastnictví, úloha tříd, třídní základ politiky, dvojakost (dvě stránky) dělby práce a řízení. Jeho geografií prostupuje určitý akcent kombinace úlohy státu a kapitálu, kterou ale neabsolutizuje a uznává, že v kontextu procesů globalizace a urbanizace jsou dnes stát i kapitál v defenzívě (139-176).
Harvey zužuje determinismus na jednoduchou causalitu, nepracuje se statistickým charakterem zákonitostí, není s to řešit zdánlivý rozpor mezi tím, že dějinné zákonitosti vznikají cílevědomou činností individuí a přesto tato individua determinují, glajchšaltují, po podstatný dějinný výsek je činí pouze průměrnými třídními individuy.
Jediným pozitivem Harveyova eklekticismu a odmítání určující role jednoho z faktorů je jeho kritika kulturologických směrů přeceňujících roli duchovních procesů, poznání, jeho promítnutí do jazyka apod. Jestliže však můžeme jako skuteční marxisté jen zatleskat Harveyovu odmítnutí teze „Změňte diskursy, změní se svět.“, musíme ale také popuzeně zahvízdat nad Harveyovou kritikou údajně marxistického akcentu (který ale nedokumentuje odkazy na Marxe, ale pouze na Halowaye) role pracovního procesu. Harvey odmítá levicový proud v čele s Hawkenem, který zdůrazňuje každodenní život, odmítá proud historiků“institucionalistů“ přeceňujících tento institucionální strukturní prvek společnosti.
Sotva lze za marxistu považovat autora, který jako Harvey vidí Marxův výklad přechodu od feudalismu ke kapitalismu jako evoluční pohyb napříč všemi Harveyovskými sférami a celkově se utápí v dílčích výkladech vývoje v jednotlivých sférách v čase i prostoru. Zřejmě pod vlivem své původní geografické profese rozmělňuje podstatné objektivní zákonitosti na popisy množství geograficky podmíněných jevových forem nacházejících se na různých místech globusu (139-179). S jistým zjednodušením možno říci, že marxistickou kategorii společensko-ekonomická formace přesouvá do jevové formy vyjádřené v marxistické literatuře zejména Leninem v práci „Pod cizí vlajkou.“ rozpracované kategorií „epocha“.
Svým způsobem pro východoevropského čtenáře s jistou marxistickou orientací šokující je Harveyův názor na základní chybu či příčinu zániku předchozích pokusů o socialismus, kterou vidí v neochotě angažovat se politicky ve všech Harveyem vyjmenovaných sférách a nechat působit dialektiku mezi těmito sférami, aby otevřela nové možnosti a nerušila je (136?).Těžko zazlívat tomu, kdo zná fungování sovětského modelu socialismu a má v živé paměti zpolitizování celé společnosti, univerzálně se prosazující vedoucí úlohu strany a iluzi vládnoucích vrstev, že opravdu postrkují vývoj kupředu, ale také zároveň zoufalou snahu této politiky udupat každou iniciativu překračující zaběhaný rámec, že se nad Harveyovými slovy může jen rozesmát. Dialektika mezi sférami jako základ univerzálního pohybu bez zakotvení v analýze ekonomiky a tříd– to opravdu nemá s marxismem mnoho společného.
Sporné je i obvinění, že komunismus za Stalina se vyznačoval neúměrným akcentem technologie a technologického determinismu. (136)Právě ve stalinské éře byl původní „leninský“ technologický determinismus projevující se např. ve známé zkratce „elektrifikace + sovětská moc=komunismus“ nahrazen akcentem spíše administrativně chápaného vlastnictví a politiky a k technologickému determinismu se začaly vracet až „poststalinské“ modifikace systému. Tyto tendence pak ještě zesílily v době, kdy vešly ve větší známost klíčové myšlenky Marxových Grundrissů, na čemž nemalý podíl má Radovan Richta a jeho „Civilizace na rozcestí.“ Harvey má ovšem pravdu, když konstatuje, že Lenin se musel spokojit s modelem fordistické továrny (136) a lze k tomu dodat, že si on i celá sovětská elita uvědomovala, že technologicky i organizačními formami musí tento model teprve dostihnout. Harvey oprávněně kritizuje, že stalinské období sebou neslo jisté sebeuspokojení, strnulost a přes úspěchy v robotizaci a plánování nedošlo v tomto období k nejmenšímu pokusu o vytvoření specificky komunistických technologií a organizačních forem, nemluvě už o možnosti zkoušet nové sociální vztahy a mentální koncepce (136).
Harvey nakonec vidí jako hlavní problém kapitalismu problém spotřeby – fakt, že koupěschopná poptávka zaměstnanců nestačí řešit problém realizace zisků (110). Při otevírání trhů mimo stávající kapitalismus (např. britská expanze v Indii) dochází podle něj k mobilizaci lidí spíše jako spotřebitelů, než jako výrobců (levné zboží).Tuto skutečnost Luxemburgová údajně opomenula, ale prý to jasně plyne z Marxova díla. Marx ukazuje úvěrový systém jako prostředek překonání rozporu mezi omezenou spotřebou pracujících a nutností realizovat zisk.(111). Podmínkou přežití kapitalismu je tedy podle Harveye úvěrem stimulovaná akumulace kapitálu exponenciální mírou růstu (114). Rozhodující se postupně stává vývoz kapitálu a nikoli komodit.
Harvey správně dochází k poznatku, že podstatou krize je nadměrná převaha vlastníků nad pracujícími (117), což by se mohlo zdát být v rozporu s jeho tvrzením, že skutečnou moc má pracovník a kapitál neustále bojuje o kontrolu nad ním (104). Z hlediska dialektického pohledu na vývoj společnosti ovšem není tento rozpor takovou absurditou, jak by se z hlediska formální logiky mohlo zdát, pouze postihuje odlišné stránky procesu. Teze o rozhodující moci pracovníka vyjadřuje tu aktivní a v dlouhodobé perspektivě určující dynamickou roli výrobních sil, jejichž rozhodující složkou je stále více lidský faktor. Pod jeho tlakem se skutečně různé formy výrobních vlastnických vztahů vyčerpávají a odcházejí, pokud jej brzdí, nemohou jej brzdit věčně, jinak by lidstvo zahynulo. V konkrétní realitě kapitalismu však výrobní vztahy hrají roli rozhodující a pracovník v podobě dělnické třídy je v průmyslové fázi totálně podřízen kapitálu. Z tohoto podřízení se začíná uvolňovat až po nahrazení industriální výroby výrobou založenou na vědecko-technické a informační revoluci a přeměně proletariátu v kognitariát. Je otázka, zda Harveyovy formulace vyjadřují skutečné pochopení této náročné dialektiky.
Nemenší výhrady než Harveyovy ekonomické úvahy vyvolávají u marxisticky vzdělaného čtenáře znalého praxe protosocialismu jeho úvahy o nadstavbových faktorech (U Harveye ovšem nelze nalézt explicitní přihlášení se k dualismu základny a nadstavby). Kromě výše uvedené údajné jednokolejnosti aplikace marxismu ve stalinském období vyznačující se technologickým determinismem vytýká první formě socialismu strnulost ducha institucí, monotónnost každodenního života a nemožnost zkoušet nové směry a pochopitelně i podcenění ekologických hledisek (136). Harvey se naopak odvolává na Mao Ce-tungův cit pro protiklady a jeho konstatování (Harveyovi nějak uniklo, že ukradené Trockému), že revoluce musí být permanentní nebo nebude vůbec (136). Sice konstatuje neúspěšnost snah maoismu o revoluční transformaci v případě kampaní, jako byl velký skok, ale přesto vidí vazbu mezi touto čínskou revolučně transformační tradicí a současným velkým vzestupem Číny (136). Skutečný marxista nemůže než konstatovat, že Harvey logiku vývoj v Číně vůbec nepochopil, a to díky své neschopnosti pracovat s rolí a zájmem tříd a charakterem vlastnictví. Nepochopil, že maoismus byl zoufalým pokusem určité části protisocialistické politické elity negovat objektivní zákonitosti – tj. ekonomické zákonitosti a nutnou vedoucí a vládnoucí úlohu řídícího aparátu, jehož jádrem byl ekonomický aparát, vyznačujícího se určitou vlastnickou privilegovaností. Pokusil se toho dosáhnout tím, že na klíčové složky aparátu poštval snadno manipulovatelné masy venkovské chudiny a nedospělé mládeže. Tím do krajnosti napnul možnosti aktivní role politiky – Leninovými slovy „prvenství politiky před ekonomikou“, což mohlo mít jen relativně krátkodobý efekt a ve svém důsledku to rozvrátilo protosocialistický systém. Harvey zřejmě nepochopil, že vzestup Číny po maoistickém rozvratu nemá nic společného s transformací revoluční, ale kapitalistickou. Vyděšený aparát pod vedením Teng Siao-pchinga se po kulturní revoluci rychle rozloučil s protosocialistickým systémem a raději dobrovolně provedl to, co v evropských protosocialistických zemích většinou probíhalo proti vůli vládnoucí elity – totiž pozvolnou transformaci vlastnictví na soukromokapitalistické a sebe sama na buržoasii (něco podobného ovšem proběhlo v postovětských státech i v Jugoslávii, Rumunsku,Bulharsku apod.). Je pochopitelné, že v rozvracené Číně násilně vytržené z logiky ekonomického vývoje byla rekapitalizace zabezpečená mocensky masakrem na Tchien-an-men krokem vpřed i pro jinak zvýšenou měrou vykořisťované neprivilegované vrstvy, pro jejich základní obživu a přežití. Pro řadu složek těchto neprivilegovaných mas přinesl i zvýšení životní úrovně. V důsledku toho se Čína, podobně jako Rusko, přeměnila na imperialistický stát, pravého kapitalistického globálního hráče.
Harvey při úvahách o revoluční strategii sice na jedné straně chápe prioritu objektivních zákonitostí (z textu není jasné, jak dalece je chápe a jakou roli v nich hraje ekonomika),což částečně vyznívá až fatalisticky, s obdivem k živelnosti, ale na druhé straně podtrhuje jako lepší strategii podílet se na dramatu, volit a rozhodovat se, čímž se zase kloní k voluntarismu (137-139). Dialektická vyváženost s akcentem dlouhodobě statisticky určujícího faktoru není jeho silnou stránkou.
Harvey správně kritizuje elity USA a oficiální ideologii. Kritizuje zejména přístup oficiální neoliberální ideologie ke kategorii „třída“, kterou tato ideologie buď odmítá nebo tvrdí, že je matoucí, složitá a pro analýzu nevhodná. Oficiální ideologie obzvláště odmítá kategorii „třídní vědomí“ jako starodávné reziduum (225). Sám Harvey zde ovšem nemá pevnou marxistickou půdu pod nohama, když uznává že se třídní identity „překrývají“ – např. dělnická profese, role vlastníka domu a akcionáře prostřednictvím penzijního fondu (225). Tím názorně dokazuje že nechápe podstatu skutečné třídní role v oblasti vlastnického vztahu k výrobním prostředkům (nikoli obydlí), nemluvě už o faktu, že třída není visačka na konkrétní lidi, ale role ovlivňující určujícím způsobem (vzhledem k mnoha jiným rolím, které jednotlivec hraje) velkou skupinu značně odlišných individuí. Vůbec už není jasné, zda je Harvey schopen odlišit vlastnickou, třídní roli od role profesní. Formulací „proč bychom nemohli pracovat bok po boku bez jakéhokoliv rozdílu?“ (226) vlastně implicitně pojímá třídní boj, třídní vztah vůbec jako něco subjektivního, voluntaristického, ekonomikou nepodmíněného, čímž se beznadějně ztrácí v idealistickém pojetí dějin. Na druhé straně je ovšem třeba Harveyovi přičíst k dobru jeho obhajobu Marxe proti překrucování i jeho konstatování že intelektuálové dnes nejsou připraveni na reflexi skutečnosti, různá hnutí mladistvých na to nestačí. Že je nutné pochopit, že etický, nevykořisťující kapitalismus není možný. Velmi správně Harvey konstatuje potřebu nových myšlenkových koncepcí které by se mohly stát materiální silou. Od marxismu se vzdaluje Harvey i vyústěním své práce – to je jest v dosti matných, až utopistických představách o nekapitalistické alternativě. Hovoří o „tvořivé destrukci“, přičemž nejvíce pozornosti věnuje silnému státu a předvídání další krize. Připomíná minulé snění o lepší budoucnosti, vizi o kolektivistické společnosti socialismu a komunismu, údajně dnes již vybledlé, vzhledem k minulému zakrývání vad systému represí a chybným předpokladům o lidské přirozenosti a možnosti zdokonalování lidské osobnosti a lidských institucí, na kterých systém stál (opět jasný rozpor s marxistickým pojetím člověka konkrétně historického a měnícího se člověka, konkrétně historického průsečíku měnících se společenských vztahů). Připomíná projekty samosprávy ve všech sférách, které chtějí spojit rovnostářství s demokratickým řízením (227-232)
Harvey porovnává představu o vývoji, kterou nazývá socialismus (spíše by se hodil termín sociáldemokratismus nebo sociální stát), s představou označenou jako komunismus, která vlastně je totožná s minulým systémem. Socialismus podle |Harveye předpokládá zachování a pouhé regulování kapitalismu pomocí demokratického řízení,takovými způsoby, které zmírňují jeho výstřelky a redistribují přínosy progresivním zdaněním. Předpokládá zajištění základních potřeb (školství zdravotnictví, bydlení) mimo trh.Do socialismu patří i státní zásahy, někdy i znárodnění a uplatnění práv pracujících. Harvey ovšem konstatuje že tato koncepce ztrácí v realitě půdu pod nohama a naopak dochází k růstu nerovností (217).
Komunismus se prý snaží odstranit kapitalismus vytvořením zcela odlišného způsobu produkce státní kontrolou, plánováním atd.Tato původní varianta společenského vývoje podle Harveye utrpěla porážku „z důvodů, jež zde nelze rozebírat.“ Adaptovaná varianta tohoto systému zavedená v Číně (již dříve prý uplatněná např. v Singapuru) se podle Harveye ukázala jako mnohem úspěšnější, než ryze neoliberální model růstu. Současné pokusy o oživení komunismu se vyznačují zřeknutím se státní kontroly a zaměřením na jiné formy kolektivní organizace společnosti, jež by měly nahradit tržní síly a akumulaci kapitálu jako základ pro organizování produkce a distribuce. Předpokládá se, že jádro nové formy komunismu budou tvořit horizontálně zašťiťované a nikoliv hierarchicky ovládané systémy hodnocení mezi autonomně organizovanými a samosprávnými jednotkami producentů a spotřebitelů. To umožňují soudobé komunikační prostředky. Probíhají rozmanité a ne příliš početné experimenty po celém světě, dochází ke konvergenci marxistických a anarchistických tradic.(218) Přes naše dosavadní četné výtky se zde Harvey nejvíce přibližuje poznání objektivních tendencí společenského pokroku, ačkoli tento jeho výsledek zdaleka nevyužívá poznávacího potenciálu marxismu.
Můžeme se shodnout s Harveyem i v jeho konstatování že kapitál se stále více přežívá a že stále více sílí volání po radikálních reformách (218).
V této souvislosti Harvey hovoří také o nových pokusech o návrat ke Keynesovi s cílem zachránit horní třídy, ale i o tvrdošíjném odmítání kapitalistů rozšířit tu záchranu také na dolní třídy, obavám ze ztráty moci nad prací, kdy stačí povolit o palec a v odepisovaných, nespokojených a vyvlastňovaných lidech vznikne pocit, že mohou popojet o míli. (219). Tito kapitalisté odmítají rozdělit se s dolními třídami o bohatství a moc a zachránit tak kapitalismus před ním samotným.Touto vizí spíše spotřebitelského komunismu Harvey navazuje na svou tezi o tom, že problém kapitalismu tkví ve spotřebě.
Konstatuje existenci i potřebnost antikapitalistických hnutí, ale není spokojen s těmi stávajícími, želí toho, že neexistuje silný subjekt vybavený nosnou vizí. Filozofuje na téma „bez vize není hnutí a bez hnutí nelze rozvíjet vizi“ a hovoří o nutnosti aby se ve spirále tyto dva prvky posilovaly (220-221).
Navazuje na svou představu nemožnosti exponenciálního růstu a znovu opakuje doporučení o politické aktivitě k každé sféře, hlubokém pochopení každé sféry bez omezování se na jednu nebo jen několik. Do budoucnosti požaduje volněji definované společné cíle – dobrý vztah k přírodě, řízení produkce přímými producenty, každodenní život jako svobodné prozkoumávání nových typů vztahů, seberealizaci výslužbě jiným, směřování k obecnému dobru atd. Sám uznává že to zní utopicky ale poznamenává že si nemůžeme dovolit, aby se tyto cíle neuskutečnily (222-224)..
Tyto matné představy vyúsťují v požadavek radikálního rovnostářství mezi jednotlivci a skupinami, jak se samy definují /226/(opět aniž by definoval o jaké rovnostářství mu jde, čímž nahrává kritikům komunismu kteří ho prezentují jako konzumní rovnostářství které nestimuluje výkon a necení si schopných).Podtrhuje rovnost (nedefinovanou) jako základ politického života organizačních vztahů a přechází k otázkám lidských práv (224).
Zmíněná práce D. Harveye přes četné nedostatky, zejména ty, které vyplývají z odlišné metodologie, než je metodologie klasiků, samozřejmě stojí za přečtení a přesahuje úroveň těch prací týkajících se kapitalismu, globalismu a alternativ společenského vývoje, jejichž autoři si ke skutečnému marxismu ani nepřičichli, ať už jsou či nejsou za marxisty považováni. Za všechny by bylo možné jmenovat např. profesora Erika Olina Wrighta či Slavoje Žižeka. Je též nutno vidět že v intelektuální poušti která vznikala jako odraz krize kapitalismu i protosocialismu, k jejímuž vzniku vydatně přispěl jak neoliberalismus tak postmoderna a která oddělila různé neomarxismy či postmarxismy od skutečné metodologie klasiků, představuje Harvey jev pozitivní (mimo jiné i kritikou postmoderny a podporou samosprávy). V každém případě je ho nutno chápat jako nejbližšího politického spojence v boji proti kapitalismu a jeho ideologii, podobně jako např. Jana Kellera i přes jeho poplatnost stratifikačním metodologiím.
Pokud bychom však měli soudit pouze podle právě recenzované publikace, D.Harveyovi rozhodně nepřísluší titul „předního marxisty“. Kdybychom se hlouběji v duchu skutečné marxistické metodologie chtěli zamyslet nad tím, nakolik Harveyovo dílo (podtrhuji toto jediné, za znalce celého díla se nepovažuji) plní nenaplněnou sociální objednávku na ideologii neprivilegovaných vrstev zejména dělnické třídy, kognitariátu a perspektivně samosprávných vlastníků, nemůžeme dojít k pozitivnímu závěru. Naopak – tento autor i mnoho jiných řazených do tzv. západního marxismu v dané vývojové etapě spíše pomáhá dezorientovat neprivilegované vrstvy a izolovat je od jejich ideologie, která přes všechny nutné inovace a rozvíjení musí stát na znalosti a skutečném pochopení jádra marxismu. Plní tak vlastně nevědomky roli objektivního spojence buržoasní ideologie která již tak výrazně dominuje ve vědomí drtivé části neprivilegovaných, progresivních tříd a vrstev. Takováto teorie se nemůže stát zbraní subjektu revoluční přeměny světa, nemůže se stát materiální silou. A to je poznání velmi smutné.