Josef Heller - Prošlý guláš pana Robejška aneb Kapitál hledá cestu

    Známý výrok na téma „poprvé tragedie, opakování fraška“ je možné modifikovat i geograficky – Co je v rámci planety či významných zemí či regionů světodějným procesem bývá v české kotlině nezřídka fraškou či karikaturou. Jako by si Don Quijote či Napoleon  najednou oblékli kostým Švandy dudáka a nasadili čamaru. Právě to provedl známý a kontroverzní politolog  a světoobčan  Robejšek, když se pokusil v českých podmínkách prezentovat zájem části buržoasní třídy a stvořit její ideologii v podobě jakéhosi vyznání víry nové strany – strany realistů. A dopadlo to, jak to dopadnut muselo. Nicméně přes všechnu českou fraškovitost tohoto pokusu stojí za to se zamyslet nad tím, čeho je odrazem a co vážného a podstatného  přece jen odkrývá.

      Zajímavé je už to, jak pan Robejšek charakterizuje současnou etapu vývoje světa, pochopitelně se zaměřením na hlavní předmět svého zájmu – politiku, konkrétně politické strany. Dospívá k řadě objevů, které ovšem už bylo možno nalézt u nejrůznějších západních autorů tvořících své koncepce od přelomu 50-60 let minulého století. Těchto charakteristik údajných převratných změn bylo až až  – teorie industriální a technotronní společnosti, společnosti hojnosti, postindustriální a  postmateriální společnosti až k Fukuyamovu konci dějin a Huntingtonovu „střetu civilizací“ a filosofii postmoderny.. I když byla jejich vyústění leckdy protichůdná, společným momentem byla správná reflexe změn v oblasti výrobních sil a běžných civilizačních procesů a současně úporná snaha dokázat, že zmizela  podstata kapitalismu a třídního rozporu. V řadě těchto teorií, jejichž mnozí autoři už museli dávno konstatovat, že se mýlili, nacházíme podobné prvky – tvrzení o konci kapitalismu, vymizení vykořisťování a konfliktů z něj vyplývajících, o  zániku tříd a údajné totální zastaralosti a překonanosti třídního přístupu ke společnosti či třídního charakteru politiky, tvrzení o konci ideologie atd. Ve filozofii postmoderny tomu buržoasní ideologové nasadili dokonce tradiční korunku v podobě zdůvodňování nepoznatelnosti společenských procesů, konce velkých příběhů (ideologií) apod. 

       Toto použité a prošlé zboží nalezneme v dojemné symbióze i v koncepci pana Robejška. Podle něj došlo k rozpadu vyhraněných sociálních skupin,zajištění sociálních jístot (např. dovolené a minimální mzdy, zdravotního  a důchodového pojištění), dále pak k zakotvení demokratických principů vlády, čímž politické strany ztratily rasison d´étre své existence. Ačkoli se pan Robejšek na jedné straně přímo zalyká nadšením nad dosaženými úspěchy sociální i jiné politiky kapitalismu, na druhé straně kárá politické strany, že nepečují o národní bohatství, kulturu, samotné občany,zkrátka nejsou schopny odpovídat na nové výzvy a čelit nestabilitě,zejména že devastují národní perspektivu.V této kuriózní logice se samozřejmě myslícímu čtenáři či posluchači vnucuje otázka, v čem spočívají ty nové výzvy a nestabilita, jestliže vlastně už bylo tolik vykonáno, A to pomíjím fakt, že čtenář či autor nejspíše zažil  politiku pravicových i soc.dem. vlád a má informace ze světa i vlastní českou zkušenost z odbourávání sociálního státu a jistot,  rušení stabilních pracovních úvazků,  vhánění námezdního pracovníka do obrovské nejistoty, kdy jsou na něj zároveň přenášeny náklady na reprodukci pracovní síly, přesto roste nezaměstnanost, zatímco  kapitál se  zbavuje závazků a odmítá platit daně a jeho rostoucí zisky končí v daňových rájích.  Při výčtu úspěchů kapitalismu – byť jen toho západního – si musí jen trochu racionálně uvažující čtenář pomyslet, že pan Robejšek buď v posledních desetiletích spal a nečetl ani jednu z kritických publikací renomovaných autorů a na cestách světem měl zavřené oči nebo že si z čtenáře dělá legraci, protože ho považuje za idiota.

    Výtky pana Robejška na adresu současných kosmopolitně liberálních elit, pro které se v prostředí KSĆM, ale nejen tam, vžil název „pražská kavárna“, příp. „pravdoláskaři“,jsou sice v mnohém pravdivé, leč už rovněž značně ošoupané a nudné. Je vskutku pikantní, že pan Robejšek obviňuje tyto elity, že jim nezáleží na spravedlnosti pro lidi, kulturním dědictví, národním bohatství, sounáležito sti lidí a perspektivách dětí, že veškerou svou aktivitu soustřeďují na udržení moci a vlivu, že vyjadřují zájmy „vlivných minorit“ (ale vždyť přece žádné vyhraněné skupiny podle pana Robejška neexistují?) Atd.atd. Nejen analytikovi, ale i jen trochu samostatně uvažujícímu čtenáři se musí drát na jazyk slovo výstižný židovský termín „chucpe“, případně staré české přísloví „V domě oběšencově se o provazu nemluví“.

    Ale co nám pan Robejšek a jeho strana nabízejí? Obranu starých hodnot, zejména rodiny,bezpečnosti, spravedlnosti , odpovědnosti a  národního bohatství. „Důraz na národ je záměrný a cílený“, praví pan Robejšek. A šídlo nacionalismu zastírajícího veškeré zlo kapitalismu, vlastnické nerovnosti, třídního antagonismu i třídní strukturace společnosti,   všechny tyto problémy zostřené v éře globálního kapitalismu,  je z pytle venku. Zase nic nového pod sluncem, jen otřepané neokonzervativní fráze a neschopnost vyložit, jak jeho nositelé chtějí své hodnoty prosazovat vůči všemocnému diktátu zisku, ve společnosti, kde, budu-li parafrázovat Marxe, kapitalista (kapitalistická korporace) pro vidinu 400% zisku nejen zabije vlastní matku, ale udělá z toho výnosný průmysl. A samozřejmě si najde i „učené lokaje", kteří mu před světem dokážou humánnost takového jednání.

   Ale dost už  pro marxistu celkem banálního odkrývání slabosti nejen argumentace pana Robejška, ale i aktivit celého proudu, který se tu  u nás v Česku pokouší postavit na nohy. Neztraťme se zřetele to hlavní:

Fakt, že zatímco až dosud občany krmila ideologická fronta vyjadřující zájmy buržoasie spíše kosmopolitně liberální, abstraktně lidskoprávní a multikulturní kaší, najednou její část přechází k ostrému nacionalistickému guláši, i když se snahou ho poněkud zkulturnit pro jemnější jazýčky. V této souvislosti není od věci informace, že nechvalně známý pan Konvička, který nám nacionalistický guláš servíroval až dosud a to s feferonkovou příchutí rasismu až fašismu, ukončil činnost své organizace. Jak nevzpomenout na obdobné přizpůsobení německého nacismu jemnějším aristokratickým jazýčkům v noci dlouhých nožů, kdy bylo  zlikvidováno jisté fašisticko-sociální vybočování v Hitlerově spolku, a to k velké spokojenosti aristokratické generality. Podobné analogie jsou však zavádějící, nedejme se jimi zmást, stejně jako zjednodušeně prakticistním výkladem připisujícím  celé nacionalistické proudění prostě vlivu zájmů ruské putinovské elity,příp. ruskému kapitálu – ano, i to je možné, leč určitě ne vyčerpávající celý problém.

    Co vidí marxistický analytik, ale i rozumně uvažující, nezmanipulovaný občan jasně? Svět vykročil na cestu globalismu,a to stejně neodvratně, jako kdysi vykročil na cestu od kmenově rodové společnosti k společnosti třídně diferencované.Ignorovat tento proces, snažit se mu postavit do cesty různé administrativní či ideologické zábrany, je sisyfovská činnost. Tendence k překonání omezených a uzavřených národních trhů globálně planetárním trhem, s tím související překonání historického smyslu národních států a formování nadnárodní státnosti a tendence k sice dlouhodobému a pozvolnému překonávání národů tak, jak je chápe marxismus, tj. jako určitých uzavřených ekonomických a územně ohraničených  pospolitostí  (samozřejmě s příslušnou politickou, jazykovou a kulturně psychologickou nadstavbou) a tendence k celosvětové migraci lidí, zpočátku jako pracovních sil, je neodvratná a marxistu nepřekvapí. Kterého ano, nechť si oživí názory klasiků v Manifestu nebo v Leninových dílech o národě a národnostní otázce.

     Jestliže chápeme jistou neodvratnost logiky globalizace, neznamená to, že si děláme iluze o hladkém a humánním průběhu tohoto procesu. Přičina toho, že tento proces nebude idylkou, je jasná – je to kapitalismus, jeho výrobní vztahy, které globalizační procesy značně zdeformují a obrátí proti neprivilegovaným. Kapitalistická deformace globalizace je dána již tím, že bezohledné vykořisťování třetího světa,navíc v živelné, nerovnoměrné formě, vykopalo nepřekročitelné příkopy a vytvořilo obrovské kulturně civilizační rozdíly mezi regiony a jejich obyvateli. Trpké plody tohoto předpůsobení kapitalismu sklízíme už teď – kapitalismus doslova vnutil migraci  těžko přizpůsobivým vrstvám středního východu a Afriky, ale na druhé straně je není schopen vstřebat a přizpůsobit,což poškozuje právě a nejvíc neprivilegované vrstvy. Minulé chování západních vládců vůči Arabům s Afričanům zanechalo v jejich vědomí a kultuře takové stopy, že na ně mohla klidně navázat agresivní islamistická ideologie nového typu – ideologie muslimské globalizující se a konkurenční boj se západem vedoucí buržoasie. Pomocí této ideologie ovládají muslimské kapitalistické struktury a jejich převodní páky (duchovenstvo, organizátoři terorismu apod.) své ovečky přicházející do Evropy či USA a štvou je nejen  proti vládnoucím strukturám tamějším, ale proti všem občanům těchto zemí, přičemž je na bíledni, že nejvíce se konfrontují s neprivilegovanými vrstvami. Toho ovšem s výhodou využívá buržoasie a ideologické a politické struktury západních zemí, rozněcují nacionalismus  rasismus a úspěšně tak odvádějí pozornost od vlastních zájmů a cílů. Společenskému vědomí neprivilegovaných mas, rozbolavělému vlivem negativ kapitalismu, zejména globalizace, ale úspěšně manipulovanému do té míry, že není s to najít správné východisko z krize, propadá nihilismu a rezignaci, dávají nový impuls – mobilizující obavy z ohrožení islámem a migrací jako takovou, takže toto vědomí je opět ochotno legitimizovat nějakou formu manipulace a diktatury buržoasie. Buržoasní stratégové ovšem mají obav z příliš radikálních (rozumí se nacionalisticky, rasisticky) pohybů v masách, jaký se u nás pokoušel probudit pan Konvička., Dávají proto, jako kdysi německá buržoasie ve třicátých letech, přednost státotvornější a přijatelnější formě nacionalismu, k jaké tíhne osoba a kamarila prezidenta Zemana a jakou hlásá pan Robejšek a jemu podobní. Jak je vidět, nevadí ani sterilita myšlení tohoto proudu a omšelost jeho prostředků a argumentů.

    To je hlavní úhel pohledu, který vysvětluje náhlé zjevení se pana Robejška a jeho kritiku dosavadních vládnoucích struktur. Při současném stavu levice, zlikvidování marxismu a totálním vítězství pragmatismu v myšlení a činnosti vedoucích struktur levicových stran, KSČM nevyjímaje, se nelze divit, že části levicových občanů, ba přímo komunistů konvenuje i ta ubohá náhražka kritiky kapitalismu v rámci nacionalismu, se kterou přicházejí pánové Zeman  a Robejšek a že si v boji za své zájmy oblékají falešnou zbroj jedné  varianty buržoasní ideologie-boje za "národ"..

  Ale ani tenhle úhel pohledu ještě plně nevyčerpává současnou situaci na ideologické frontě, zejména mezi členy KSČM. Přidejme k němu ještě geopolitický  pohled.

V éře globalismu nelze už v podstatě mluvit o „národním kapitálu“.“Americký kapitál“je americkáý potud, že k němu patří korporace a toky, které hledají politickou oporu u amerického státu-USA – a jsou nějak ekonomicky spojeni s příslušným regionem,sídlí v něm apod,.V tradiční kontinuitě jde zřejmě o ropné a zbrojařské korporace, ve kterých je původní nacionální příslušnost těch, kdo je ovládají, ještě poněkud patrná. Především však zřejmě jde o korporace, které  byly (je otázka, zda ještě jsou!!!) spojeny s expanzivní agresivní supervelmocenskou rolí USA a profitovali z ní. Ve světových politologických kruzích se již delší dobu spekulovalo nad tím, že právě tyto kapitálové skupiny, nejvíce orientované na výsledky přímého loupení pod záštitou americké armády a tajných služeb jsou příčinou jisté omezenosti politiky USA, které nejsou s to přijmout změnu v poměru sil, zesílení konkurenčního kapitálu opírajícího se o mocenské struktury Ruska (po neúspěchu „jelcinizace“ – snahy přeměnit Rusko v americký satelit) a Číny, ale i Iránu, Indie,Brazilie apod. Netrpělivě se očekávalo, kdy už se v USA dostane k moci politik vyjadřující širší, nosnější logiku,více globálně kapitalistické hledisko., Naděje byly spojovány s Obamou,,ale ten tuto roli nezvládl a promrhal zejména potenciál, který měl u neprivilegovaných občanů se sociálním cítěním. Místo nové logiky byla znovu použita stará, konal se návrat do hlubín studené války přerůstající ve válku horkou,vyhrotily se vztahy s Ruskem a dokonce i s Evropou, na kterou byli poštváni nepřizpůsobiví migranti.Tato politika přivedla USA na okraj ekonomického vyčerpání a zřejmě překročila i vojenské kapacity USA. Navíc pomohla rozbujení militantního islamismu, se kterým si nedovedla poradit, dokonce se ho snažila využívat..
Alespoň část kapitálu zvolila tedy zřejmě jinou cestu, což se odrazilo i v ideologii. V době, kdy USA stály na vrcholu moci a Evropa se k nim ustrašeně přimykala, dominovala u nás i ve světě kosmopolitně liberální ideologie s heslem lidských práv a multikulturalismu.Akceptování těchto ideologických principů bylo zejména v polistopadové ČR  považováno za výraz politické orientace mluvčích na USA i EU (v této době nešlo ještě o vědomí rozporu mezi oběma orientacemi). U nás tuto linii přejímal zejména havlovský proud,dnes zvaný „pražská kavárna“, a k aktivitám touto ideologií inspirovaným se ihned přisála řada kariéristických a parazitních elementů, Čechů, tzv. profesionálních  Romů apod. Upozorňuji ale, že nelze tyto negativní konotace šmahem připsat všem hlasatelům této linie, protože u celé řady intelektuálů (viz např. Petra Uhla) šlo o poctivě sdílené přesvědčení, spojené navíc i s levicovou a sociální orientací,de facto blízké i marxistické akceptaci procesů globalizace a integrace.

    Nicméně – jako takový byl tento proud objektivně výrazem zájmů dané určité skupiny kapitálu zastřešené USA i SRN. Licoměrnost této ideologie a části jejich hlasatelů vynikne tomu čtenáři, který si připomene, že právě v tomto období okázale hlásaných práv individua a ochrany menšin dopadal kapitalismus výrazně na tu část romského etnika, kterou protosocialismus přes všechny problémy dokázal zaintegrovat a kterou kapitalismus prakticky vytlačil směrem k těm nepřizpůsobivým a parazitním skupinám, protože nikdo nemohl donutit čerstvé podnikatele, aby zaměstnávali jakéhokoliv Roma, včetně těch, kteří ztratili svou  jednoduchou industriální práci. Současně se rozběhla legální, ale hlavně ilegální migrace občanů bývalého SSSR, zejména Ukrajinců, kteří neměli v zemi prakticky žádná práva či ochranu a byli vykořisťováni jak vlastními strukturami organizovaného zločinu, tak domácími podnikateli. 

     Přesto,že kosmopolitně liberální ideologická linie byla  v této době dominantní, existovaly nezanedbatelné ideologické prvky nacionálně konzervativní linie. Mezinárodně byl jejich oporou kapitál spojený s ruským postjelcinovským ruským státem úporně obnovujícím své velmocenské pozice. V ruském podání, s prvky arogantního velkoruského šovinismu a mesianismu, úzce napojeného na pravoslaví, ale nepohrdajícího ani neostalinskou nostalgií, neměla tato ideologie, snad s výjimkou antiamerikanismu a odmítání EU, větší schopnost oslovovat širší vrstvy na západě, včetně ČR, kde se formovala spíše oficiální ideologií neustále obnovovaná a zesilováná rusofobie. Nelze dokázat spekulace, že již tehdy existovaly vazby mezi zájmy ruských, hl.ekonomických lobby a domácích zastánců nacionálně neokonzervativní, euroskeptické linie, hl. okolí Václava Klause,ale i Miloše Zemana. Jako pravděpodobnější se jeví podpora místního nacionalismu a neokonzervatismu ze strany určitých kruhů v USA, které se už začínaly dostávat do rozporu se zájmy evropského,hl. německého kapitálu. Při pohledu z hlediska vnitřní struktury buržoasní třídy ve světě i u nás se však jako sociální opora nacionalismu a neokonzervatismu jeví skupiny druhořadé outsiderské buržoasie, kterou skutečný globální kapitál nepustil ke globálnímu zisku, zneužíval ji a jjí politickou reprezentaci k začišťování hran svého působení a které nezbylo než si zisky vylepšovat přisátím se na národní stát a využíváním této své pozice pro kolektivní vykořisťování neprivilegovaných přes stát, daňový systém,privatizaci veřejných služeb, korupci kolem státních zakázek apod. Spíše než o skutečném nacionalismu šlo u klausovců o euroskepticismus,nechuť dělit se o zisky s eurobyrokracií a dát se jí omezovat. V tomto smyslu zřejmě klausovci sázeli na jisté spojenectví s americkou snahou všemožně oslabit francouzsko-německého konkurenta. Samozřejmě zde nešlo o prosazování opatření, která by měla vazbu na zájmy české populace a čedké ekonomiky,daleko více šlo o utužení mechanismů kolektivního vykořisťování  občanů ČR.

     Poměrně značný vlov však měla klausovské nacionální a euroskeptická demagogie na část členů a sympatizantů KSČM, zejména z řad seniorů. Jak si tento jev můžeme vysvětlit? Je faktem, že v rámci ideologie, ve které se formovalo vědomí generací stoupenců socialismu, mělo využívání  nacionalismu, jeho základů vyprodukovaných kulturou ranné české buržoasie ve svérázném koktejlu Palacký-Jirásek-Nejedlý vždy značnou roli, a to i přes halasně proklamovaný internacionalismus,který ovšem zase nabýval obrysů rusofilství, jen mírně modifikovaného na sovětofilství. Skutečnost, že oficiální ideologie řídícího aparátu protosocialismu dokázala spojit tyto od buržoasie převzaté prvky s marxismem i rusofilstvím, velmi výrazně, ve srovnání s jinými protosocialistickými zeměmi (Polsko,Maďarsko,NDR),  výrazně napomohla legitimizaci moci protosocialistické vládnoucí třídy i celého protosocialistického systému. Úporná snaha polistopadových vítězů vymazat z vědomí lidí všechno, co bylo, která zahrnovala i masivní útok proti dosavadnímu pojímání českých dějin a vztahu k ranému českému nacionalismu,včetně určitých národních mýtů, byla z tohoto hlediska kontraproduktivní všeobecně a vůči levicovým a sociálně cítícím skupinám zvlášť. U členů KSČM znechucených devastací i pouhých vzpomínek na socialismus  a přijímajících logiku neostalinismu jen tento proces zesílila. Nostalgicky neostalinsky uvažující členové KSČM senioři toužící po rehabilitaci ideálů svého život přivítali s potěšením klausovský nacionalismus a euroskepticismus jako jisté naplnění svých snů o obratu vědomí společnosti,tím spíše, že v nich navíc zakořenil řadu let před listopadem vtloukaný odpor k integraci a její spojování s ambicemi Německa. EU se jim proto jevila jako pokračování hitlerovské Nové Evropy i s militantními ambicemi Německa a zvláště sudetoněmeckých organizací. Byli přece svědkem nepřestávající polistopadové ofenzívy sudetoněmecké i všeněmecké politiky směřující k revizi  odsunu  i podpoře nároků sudetských Němců, revize Benešových dekretů apod. Pochopitelný antiamerikanismus sdílený všemi členy strany, včetně mne samotného, pak u stalinismem ovlivněných členů vedl k opětnému rozfoukání rusofilství podvědomě zaměňujícího imperialistickou politiku vládnoucí tříd i jejích politických struktur Ruska za skryté pozůstatky komunistické, sovětské politiky. Určité úspěchy Ruska, zejména jisté vojenské prezentace Ruska, toto pseudorusofilství ještě posílily a zrodily i u mnoha poctivých komunistů přesvědčení, že přece jen není americký imperialismus totéž, co ruský a že, i když nejde o komunistickou politiku u Putina, je to v našem světě menší zlo a velká naděje na porážku kapitalismu vůbec. Zdá se, že něco podobného, jisté spojení představ o možném lepším životě a úloze Ruska a dokonce i Číny, se neomezují jen na členy KSČM a stoupence socialismu a vedou u nejednoho občana k pokračování směrem k demagogii Okamurů a Konvičků, k čím dále vypjatějšímu nacionalismu a otevřenějšímu rasismu a úsilí o rozpad EU,bez ohledu na to, že to vlastně vydá ČR  do spárů jednak amerického orla, jednak ruského medvěda, pochopitelně s přívlastkem „globálně kapitalistického“.

    Je přirozené, že tyto plameny nacionalismu mocně rozfoukaly nejprve ekonomické problémy a meziimperialistické rozpory v rámci EU,kterým korunu dala migrační krize, která byla nesporně vyvolána neobratnou a nedomyšlenou americkou politikou, snažící se dát lekci Evropě a donutit ji k větší podpoře agresivní politiky na středním Východě i ve vztahu k Rusku. Strach středních i nízkopříjmových a sociálně devastovaných vrstev z migrantů a islámského terorismu vytvořil neobyčejně úrodné pole pro nacionalistickou pravici všech odstínů,ale i pro stalinismus a putinismus. Jen celkem dovedně uplatńovaná politika babišovsko-soc.demokratické vlády kombinující taktiku cukru a biče, určité prvky ekonomické konjunktury, jistá rezignace a ztráta všech iluzí obyvatel ČR vylučující extrémní či dokonce násilné jednání a v řadě generací tkvící nechuť k extrémním projevům a aktivitám zatím fungují jako zábrany před lákáním Konvičky a spol.

      Nechme.však našich amatérských pokusů o sociálně psychologickou analýzu české společnosti a vraťme se k strategickým krokům globálního kapitálu. Jak jsme ukázali, v první etapě globalizace dominoval kapitál úzce spojený s expanzivní politikou USA  hlásající otevřenost  a akcentující individuum proti dílčím kolektivitám. Pokud jde o vztah k migrantům, v praktické politice byl této ideologické zástěně nejblíže francouzský model integrace migrantů jako jednotlivců poskytující celkem rychlé  získání občanství a s tím souvisejících práv Francouze, odmítající ovšem jakýkoli přenos požadavků souvisejících se začleněním v kolektivitě, odkud migrant přicházel- např. náboženských zemích, národnostních apod,.Tolerantnější byl model německy mluvících zemí, který vcelku ponechával etnické a náboženské menšiny jím samotným, pokud jejich příslušníci dodržovali jisté normy, ale nespěchal s poskytováním občanství a od počátku dával najevo, že očekává pozdější odchod migrantů do původních zemí či kamkoli jinam. Nejvíce v rozporu s individuálně integrující linií byl britský model, který respektoval i kolektivní práva migrantů a byl velmi otevřený jejich přijímání. Ve všech modelech však se legální migranti začleňovali do poměrně štědrého systému sociálních dávek znamenajícího zlepšení jejich existenční situace Velmi rychle se však ukázalo, že vzdor vládnoucí ideologii i právní praxi není systém s to mnohým  migrantům nabídnout potřebné sebeuplatnění a z něj vyplývající skutečnou rovnoprávnost a začlenění  do systému. Úměrně tomu, jak rostla ghetta etnických migrantských menšin složená do značné míry z lidí bez životní šance podle těch hodnot, v nichž se narodil, je jasné, co může způsobit frustrace z daného stavu.  Je jasné, že takto koncentrovaný volný čas plus frustrace představoval výbušný potenciál, který přímo volal a stále volá po zaplnění a využití.Půda pro militantní islám, který se z jisté formy odporu zaostalé polofeudální společnosti proti expanzi kapitalismu zmodifikoval na agresivní  ideologii vznikající globální buržoasie kryjící se islámem, nahrazující tím nedostatek opory v muslimských státech,  byla připravena.

     Kapitál jako takový,ať už prostřednictvím jakýchkoli konkrétních think tanků a v jakékoli intenzitě i hloubce vhledu, byl nucen reflektovat následující procesy:

• skutečnost, že značně zeslábl a stal se nefunkčním jeho hlavní nástroj – stát USA i s celou svou ekonomickou, politickou i vojenskou mašinérii, přestává být schopen plnit roli světového četníka i lupiče zároveň,
• skutečnost, že orientace na USA jako vedoucí supervelmoc je svou politikou i bezvýsledným válčením v  přímém rozporu se zájmy významných vlivových center kapitálu spojených s jinými státy (Ruskem, Čínou, německo-francouzskou Evropou apod.  že je nejvyšší čas se vyrovnat s multipolaritou současného světa,což skupiny spojené s USA a politikou světovlády nejsou s to  akceptovat a uchylují se k jednorázovým nekoncepčním krokům, které situaci ještě zhoršují,
• skutečnost, že islámské vlivové centrum se vymyká z kontroly a škodí zájmům všech ostatních partnerů v kapitalistickém soutěžení a že je nutno skoncovat s politikou ad hoc využívání jeho některých proudů proti ostatním konkurentům,
• skutečnost, že tradiční formy neokoloniálního vykořisťování a využívání nerovnoměrného vývoje světa a nízké láce jednoduché práce přestávají být nejziskovější formou a vyžadují spoustu vnějších neproduktivních nákladů na zbrojení, armády, manipulaci, migrační přepětí hrozící destruovat základní struktury fungování kapitalu aj.,

• skutečnost, že ztrácí půdu pod nohama i hlavní proud buržoasní ideologie opřený o kosmopolitismus a že je nutno zastřít dopady globalizačních procesů starým osvědčeným nacionalismem  efektivněji rozptylujícím síly možného odporu a usnadńujícím  ovládání mas. 
• Ti, kdo se orientovali na velkoruskou nacionalisticko-stalinsko-klerikální linii, i ti, kteří stále ještě halí tradiční velkochanskou ideologii zbytky ideologie protosocialismu posunuté k technokratismu a pragmatismu, ti nemusí měnit nic, protože jsou to jejich sponzoři, kteří pod těmito prapory bojují za konečné uznání svého práva spolurozhodovat s USA a Evropou o způsobu vykořisťování a ovládání světa. I když kritizují ze západu vzešlý multikulturalismus kosmopolitního typu a zaujímají tvrdé postoje vůči migrantům, jsou to oni, v jejíchž zájmu je multipolární svět.

                Evropská unie je z tohoto hlediska v nezáviděníhodném, rozporném postavení. Zřejmě nevalně uvážený a špatně provedený atak Evropy prostřednictvím migrantů s cílem přimět ji k větší angažovanosti za americké zájmy, zejména na Středním východě,  vzápětí využily proruské síly a ideologická centra k masivnímu nacionalistickému šílení demaskujícímu sice USA, ale zároveň imputujícímu občanu EU myšlenku, že to Rusko není tak strašné, jak bylo líčeno proamerickými propagandisty a politiky. V každém případě si však musí stratégové kapitálu být vědomi trapné role Odyssea zmítajícího se mezi americkou Scyllou a ruskou Charybdou, což je tlačí směrem k multipolárnímu světu a nikoli ke konfliktu o dominanci obnovujícímu poměry studené války.Zatím však trapně přešlapují,čehož názorným příkladem jsou výroky kancléřky Merkelové o konci multipolarismu a jejími praktickými vstřícnými kroky vůči migračním procesům,a to bez schopnosti mezi migranty diferencovat a čelit islamismu.

     V centru dění – v USA – zřejmě pokračuje ten výše zmíněný zápas mezi tradičním kapitálem podporujícím světovládnou a lupičskou politiku a skupinami, které více vnímají výše uvedené skutečnosti a ohlížejí se po nové politice. Porážka Clintonové o lecčems vypovídá, na druhou stranu rozporná osobnost Donalda Trumpa nedává příliš záruk, že zvítězili ti jiní, zvláště ne potom, co byl podobně vyzdvižen a zase usměrněn Barack Obama. Nelze si dělat iluze o tom, že se vývoj jednoznačně otočí v realističtějším a méně zbraněmi harašícím směru,daleko pravděpodobnější je kompromis s mírnou převahou toho nového. O výsledku tohoto vývoje a střetu nerozhodnou běžné politicko-mocenské faktory, ale daleko zásadnější faktor – vývoj míry zisku v jednotlivých odvětvích, to, zda klesání ziskové míry v tradičních odvětvích donutí kapitálové stratégy,aby pochopili, že nejnadějnější zdroj mimořádného globálního zisku nenajdou v industriálním či dokonce předindustriálním hospodářství s nízkou cenou práce,ale naopak ve vlastních vyspělých zemích a vlastním kognitariátu a právě zde uplatní i globální vazby. Určité vlašťovky podobného poznání se chaoticky objevují a jejich odlesk zaznívá i v Trumpových vystoupeních. Nakolik však tento proces zkomplikuje živelná i kšeftařsky organizovaná ilegální migrace vrstev pro tento vývoj nepoužitelných,je další otázkou, kterou si netroufám zodpovídat.

    Jasné je však ještě jedno. To, zda kapitál zvolí cestu intenzivního vykořistˇování kognitariátu a nikoli cestu návratu k dickensovskému kapitalismu a válečného řešení meziimperialistických rozporů  a polootrokářského vysávání nejubožejších migrantů, závisí významně i na tom, zda logiku výše uvedených výzev pochopí i neprivilegované masy, jejich nejprogresivnější oddíly, samotný kognitariát, a dokážou si přitáhnout nové Marxe,Engelse a Leniny dnešního světa. Jde o překonání krize levice a o vznik nové levice,včetně náhrady za nejprogresivnější politický subjekt – komunistické hnutí nebo jeho obdobu (na názvu nezáleží, na převzetí a aplikaci logiky klasiků a skutečného marxismu poklasického ano).Neuspokojivý je  stav komunistického hnutí zmítajícího se mezi stalinským sektářstvím spojujícím se s nacionalismem a xenofóbii a zneužívaným ruským imperialismem a mezi naprostou sociálně demokratickou degradací a pragmatismem opouštějícím strategické cíle a přecházejícím k drobečkové politice. Současný stav KSČM a její dlouhodobější¨dokumenty velkou naději na zlepšení stávajícího komunistického hnutí ovšem nedávají, což je velmi tristní poznatek..