Současná anatomie a fyziologie vyšší nervové činnosti, která zná kupříkladu složení oka i stavbu sítnice a ví, ve které části šedé kůry mozkové se nalézá centrum řízení procesu zrakového vnímání – zdá se mi, že nervové struktury, jež vykonávají tuto funkci, se nacházejí v týlním a spánkovém laloku velkého mozku –, které nervové dráhy vedou bioelektrické impulzy mezi světločivými buňkami na sítnici a zrakovým centrem v mozku (ve směru od sítnice k mozku i od mozku k sítnici), jaké biochemické procesy při tom probíhají, a proto dokáže poměrně velice podrobně popsat proces vzniku a utváření zrakových počitků a vjemů, a to pomocí známých přírodních (fyziologických, biochemických atd., atp.) zákonitostí, neboť všechny součásti procesu zrakového vnímání – vnímané hmotné objekty, děje a procesy, oko se sítnicí, lidský mozek a celá nervová soustava člověka – jsou materiálně předmětné, hmotné povahy. Jakým způsobem by do procesu formování i toho nejjednoduššího zrakového vjemu měl vstupovat, ovládat tento proces a řídit takový prvek čistě duchovní povahy, jakým je bůh, boží duch?
Zdá se být nepochybné, že na takto položenou otázku lze odpovědět tím způsobem, že bůh ve své nekonečné všemohoucnosti, ve svém nekonečném láskyplném milosrdenství stvořil hmotný svět i člověka s mozkem, nervovým centrem zrakového vnímání a sítnicí, že láskyplně zařídil i harmonický soulad mezi člověkem a hmotným světem, aby v lidském vědomí a myšlení mohly vznikat zrakové vjemy. Nebude však takové vysvětlení v rozporu s metodologickou poučkou, kterou zná logika a teorie poznání jako tak zvanou „Occamovu břitvu“, jelikož představuje „zbytečné zdvojování podstat“? Neocitáme se snad v tomto případě ve stejné situaci, v jaké byl francouzský astronom Laplace, když byl nucen odpovědět na otázku císaře Napoleona, proč do svého kosmologického systému nepojal boha: „Sire, nepotřeboval jsem tuto hypotézu!“?
Lidský mozek – lépe řečeno, člověk s mozkem, smyslovými orgány a rukama – je vlastně, vyjádříme-li se jazykem descartovského ontologického dualismu, současně „věc rozlehlá“ i „věc myslící“, pro kterou je typické, že dovede aktivně utvářet dráhu svého pohybu v souladu s časově prostorovou rozlehlostí jakékoliv jiné věci, dokáže uvádět do souladu svůj pohyb s pohybem každého jiného tělesa, čili smyslově i racionálně odrážet, reprodukovat a rekonstruovat univerzálním způsobem pohyb libovolného tělesa a pak i zobrazovat v subjektivní logice pohybu pojmů zákonitosti jakéhokoliv druhu objektivního pohybu. Když se v letní noci za měsíčního úplňku odrazí sluneční paprsek od měsíčního povrchu a dopadne na sítnici našeho oka, vnímáme podráždění světločivých buněk na sítnici, které se nazývají tyčinky a čípky, jestli se nemýlím, jako zrakový vjem, smyslový zrakový obraz měsíčního kotouče – luny, jež uvádí v nadšení romantické básníky a posílá jim svými paprsky poetickou inspiraci – visícího v prostoru před námi a jako takový si jej též i uvědomujeme: lidské zrakové vjemy mají vždy současně racionální obsah, vždycky obsahují pojmově logické – orel má mnohem ostřejší, dokonalejší zrak než člověk, ale člověk nejenom vidí, ale i ví, že vidí a co vidí, rozumí tomu, co vidí a umí slovně pojmenovat, co vidí, a proto je zrakové vnímání člověka dokonalejší než zrakové vjemy orlí.
Přeměna podráždění tyčinek a čípků na sítnici lidského oka paprskem měsíčního světla, což je vždy vlastně elektromagnetické vlnění určité vlnové délky a jistého kmitočtu (jistého počtu vlnových kmitů za vteřinu), v racionálně smyslový zrakový vjem, zrakový obraz luny v úplňku, která se nalézá, zavěšena v kosmickém prostoru, mimo oka a nezávisle na oku na ni hledícím, zapadá do logiky vzájemného vztahu mezi orgánem racionálního (pojmového, s pojmy spojeného) smyslového vnímání (neboli prostorově organizovaným „myslícím tělesem“) a jeho aktivní činnou funkcí, způsobem každodenní aktivní činnosti. Racionálně smyslové neboli pojmovým myšlením usměrňované a ovládané smyslové zrakové vnímání jako prostorově vyjádřenou předmětnou aktivitu nelze oddělit od těla, které ji uskutečňuje, v podobě zvláštní a od něj odlišné „substance“ tak, jak například vylučují játra žluč nebo potní žlázy pot.
Z hlediska příčinně důsledkového (čili kauzálního) vztahu, příčinně důsledkových (neboli kauzálních) jevů, dějů a procesů je ovšem přeměna bioelektrických a biochemických procesů, které se odehrávají na sítnici a v nervových strukturách vývojově nejpokročilejší vrstvy mozkové kůry, ve zrakový vjem měsíce v úplňku, u nějž rozumíme a víme, že objektem zrakového obrazu je právě měsíc, jeho vnější forma a poloha, geometrická konfigurace a pohyb v kosmickém prostoru – jev a děj velice podivuhodný, možná bychom dokonce mohli říci, že se jedná o skutečný, opravdový zázrak. Vždyť vnímá-li myslící bytost účinek, vyvolaný působením světelného paprsku, jenž se odrazil od měsíce, na naši oční sítnici, nejenom jako mechanické či biochemické podráždění uvnitř oka a spojení nervových buněk, která toto podráždění přenášejí, nýbrž jako formu samotné věci, jako měsíční kotouč visící a volně plynoucí v kosmickém prostoru vně oka, pak to znamená, že Já – myslící bytost – bezprostředně zakouší nikoli to působení, které na něj vykonala vnější věc, nýbrž cosi zcela jiného: formu (neboli prostorově geometrickou konfiguraci) a polohu tohoto vnějšího tělesa, která uvnitř nás, na sítnici oka a v řídícím centru zrakového vnímání v nervové tkáni šedé kůry mozkové, vznikla v důsledku mechanického či světelného podráždění; a právě v tom spočívá celé tajemství – které je, jenom tak mimochodem, mnohem zajímavější než například tajemství údajného zmrtvýchvstání, které ke vší životní smůle (ono být synem božím není žádná legrace) mělo potkat jistého Ježíše z Nazaretu – a veškerá podstata racionálně smyslového vnímání, utváření pojmovým myšlením prostoupených zrakových vjemů jakožto způsobu činnosti myslícího těla na rozdíl od těla nemyslícího. Je lehké pochopit, jak jedno těleso vyvolává svým působením změny v jiném tělese, to lze plně vysvětlit pomocí fyzikálních či chemických a biochemických, bioelektrických pojmů, je ale velmi obtížné z hlediska těchto pojmů objasnit, jak a proč myslící tělo (neboli lidský mozek, člověk s mozkem) zakouší a vnímá působení vyvolané vnějším tělesem uvnitř sebe sama jako vnější těleso, jako jeho, a ne svojí vlastní formu, konfiguraci a polohu v prostoru, směr, dráhu a rychlost jeho pohybu, neboli, jak jsem již zmínili, proč a jak je možné, že lidský mozek produkuje zrakové vjemy či myšlenky jiným způsobem, než potní žlázy vylučují pot či játra vyměšují žluč. (Viz Iljenkov, E. V.: Dialektičeskaja logika…, ve zmiňovaném vydání například str. 19-39; sovětský filosof Iljenkov konkretizuje na těchto stránkách Leninovu myšlenku, že „pro každého přírodozpytce… i pro každého materialistu je počitek skutečně bezprostředním spojením vědomí s vnějším světem, přeměnou energie vnějšího podráždění ve fakt vědomí.“ – Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, v uvedeném českém vydání str. 37).
Re: Re: Odpověď panu PhDr.Neužilovi
PhDr. František Neužil 12.07.2015Re: Re: Re: Odpověď panu PhDr.Neužilovi
PhDr. František Neužil 12.07.2015
Jedná se o zázrak podobný tomu, jejž zkoumal svého času francouzský materialista Denis Diderot při rozhovoru s D’Alembertem: vajíčko obsahuje inertní, nehybnou hmotu, hmotu neschopnou vnímání, z níž se ovšem rodí živočich, který je schopen vnímání, dokáže cítit bolest či radost; mrtvá, vnímání neschopná hmota se mění ve hmotu živou, vnímání schopnou. Tento proces lze vysvětlit dvojím, vzájemně obsahově protikladným způsobem: buď tato schopnost vzniká tím, že do vajíčka vniká neznámým způsobem jakýsi duchovní, „božský“ prvek, přičemž ovšem nevíme, jak a jakým způsobem tento prvek účinkuje; nebo musíme přiznat, že přeměna mrtvé hmoty ve hmotu živou je vlastní samotné přírodní hmotě coby substance, způsobem existence hmoty je pohyb (čili samopohyb) a vývoj (neboli samovývoj) a vzestupným rozvojem forem pohybu hmotné substance se spolu se zdokonalováním organizace hmoty zdokonaluje i její odrazivá, zobrazovací schopnost, a tak je přechod od neživé hmoty ke hmotě živé spjat i s přechodem od fyzikálně chemické úrovně odrazu ke smyslovému vnímání, které se u člověka jakožto myslící bytosti stává racionálně smyslovým vnímáním; schopnost vnímání je obecná vlastnost hmoty neboli produkt její organizovanost podobně jako její časoprostorová rozlehlost, geometrické tvary, obrysy, prostorová konfigurace jednotlivých hmotných těles spolu se směrem a rychlostí jejich pohybu. (Viz Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, ve zmíněném českém vydání str. 21-25).
Lidské oko může ve spojení s prostorově geometricky uspořádanými nervovými strukturami centra řídícího centra zrakového vnímání v šedé mozkové kůře tvořit zrakové vjemy, racionálně smyslové obrazy – dejme tomu právě tvaru, obrysů, polohy, prostorově geometrické konfigurace či směru pohybu měsíce v úplňku – díky paprskům světla, což je vlastně elektromagnetické vlnění různé vlnové délky a odlišného kmitočtu. Sítnice oka se světločivými buňkami i zrakové nervy v mozkové tkáni jsou stejným přírodním výtvorem jako elektromagnetické vlny, avšak z toho, že rozdílné vlnové délky elektromagnetických vln vnímáme jako světlo červené, zelené, žluté, atd., atp. barvy, vůbec neplyne, že přímý a bezprostřední zrakový vjem červené, zelené či žluté barvy je objektivní vlastnost elektromagnetického vlnění, že to, co jsou elektromagnetické vlny jako objekt a předmět zrakového vjemu, je též elektromagnetické vlnění jako „věc o sobě“, myšlená nezávisle na zrakovém vnímání, že různobarevné zrakové vjemy rozličných elektromagnetických vlnových délek jsou objektivní vlastností elektromagnetických vln, myšlených bez těchto pestrobarevných zrakových vjemů. Zrakový vjem červené, zelené, modré či žluté barvy je subjektivní výraz, subjektivní projev objektivní vlastnosti elektromagnetických vln, jíž je rozmanitá vlnová délka a odlišný kmitočet.
Vnímáme-li tedy červenou, zelenou, žlutou neb modrou barvu, je nám vždy dána objektivní realita tohoto světa, a jelikož člověku je dán k dispozici pro život pouze a jedině „tento“ svět, nepotřebuje k vysvětlování procesu zrakového vnímání, jenž představuje spojení smyslového racionálního, působení bytosti pocházející z „transcendentna“ neboli ze světa „onoho“. Je půvabné, jak vážený pan Koba – potažmo, jak se mi alespoň zdá, též i olomoucký filosof Filip Tvrdý jakožto milovníci Occamových břitev či dalšího holičského náčiní – srdnatě obhajuje (podobně jako anglikánský biskup George Berkeley, jenž se návratem ke středověkému, ortodoxně scholastickému pojetí boha zachraňoval ze slepé uličky solipsismu, do níž směřoval jeho teoretický postulát „existovat je být vnímán“; je příznačné, že radikální subjektivní idealista Berkeley poté, co odmítl uznat existenci věcí mimo lidské vědomí, se snažil nalézt kritérium pro odlišení reálného od fiktivního, jež spatřoval v rozdílu mezi jednotlivým a kolektivním vnímáním) „harmonii“ mezi racionálními pojmy a od náboženské víry se odvíjejícími mystickými představami, vědeckým poznáním a náboženskou vírou, vědou a náboženstvím, racionalistickou filosofií a teologií. (Úplně na okraj poznamenejme, že geniální český spisovatel a snad i nejoriginálnější filosofický myslitel dvacátého století Ladislav Klíma, jenž byl také stoupencem solipsismu, se nezalekl toho, že solipsismus směřuje k popírání boží existence a zcela vědomě zaměřil své filosofické myšlení k vytvoření kategoriálního systému egodeismu a ludibrionismu, z čehož vyplývaly i jeho antikapitalistické politické postoje a nadšený obdiv k husitům, jejž vyjádřil slovy, že „třesk táborských cepů ozářil úsvit nové epochy“).
Lidské oko může ve spojení s prostorově geometricky uspořádanými nervovými strukturami centra řídícího centra zrakového vnímání v šedé mozkové kůře tvořit zrakové vjemy, racionálně smyslové obrazy – dejme tomu právě tvaru, obrysů, polohy, prostorově geometrické konfigurace či směru pohybu měsíce v úplňku – díky paprskům světla, což je vlastně elektromagnetické vlnění různé vlnové délky a odlišného kmitočtu. Sítnice oka se světločivými buňkami i zrakové nervy v mozkové tkáni jsou stejným přírodním výtvorem jako elektromagnetické vlny, avšak z toho, že rozdílné vlnové délky elektromagnetických vln vnímáme jako světlo červené, zelené, žluté, atd., atp. barvy, vůbec neplyne, že přímý a bezprostřední zrakový vjem červené, zelené či žluté barvy je objektivní vlastnost elektromagnetického vlnění, že to, co jsou elektromagnetické vlny jako objekt a předmět zrakového vjemu, je též elektromagnetické vlnění jako „věc o sobě“, myšlená nezávisle na zrakovém vnímání, že různobarevné zrakové vjemy rozličných elektromagnetických vlnových délek jsou objektivní vlastností elektromagnetických vln, myšlených bez těchto pestrobarevných zrakových vjemů. Zrakový vjem červené, zelené, modré či žluté barvy je subjektivní výraz, subjektivní projev objektivní vlastnosti elektromagnetických vln, jíž je rozmanitá vlnová délka a odlišný kmitočet.
Vnímáme-li tedy červenou, zelenou, žlutou neb modrou barvu, je nám vždy dána objektivní realita tohoto světa, a jelikož člověku je dán k dispozici pro život pouze a jedině „tento“ svět, nepotřebuje k vysvětlování procesu zrakového vnímání, jenž představuje spojení smyslového racionálního, působení bytosti pocházející z „transcendentna“ neboli ze světa „onoho“. Je půvabné, jak vážený pan Koba – potažmo, jak se mi alespoň zdá, též i olomoucký filosof Filip Tvrdý jakožto milovníci Occamových břitev či dalšího holičského náčiní – srdnatě obhajuje (podobně jako anglikánský biskup George Berkeley, jenž se návratem ke středověkému, ortodoxně scholastickému pojetí boha zachraňoval ze slepé uličky solipsismu, do níž směřoval jeho teoretický postulát „existovat je být vnímán“; je příznačné, že radikální subjektivní idealista Berkeley poté, co odmítl uznat existenci věcí mimo lidské vědomí, se snažil nalézt kritérium pro odlišení reálného od fiktivního, jež spatřoval v rozdílu mezi jednotlivým a kolektivním vnímáním) „harmonii“ mezi racionálními pojmy a od náboženské víry se odvíjejícími mystickými představami, vědeckým poznáním a náboženskou vírou, vědou a náboženstvím, racionalistickou filosofií a teologií. (Úplně na okraj poznamenejme, že geniální český spisovatel a snad i nejoriginálnější filosofický myslitel dvacátého století Ladislav Klíma, jenž byl také stoupencem solipsismu, se nezalekl toho, že solipsismus směřuje k popírání boží existence a zcela vědomě zaměřil své filosofické myšlení k vytvoření kategoriálního systému egodeismu a ludibrionismu, z čehož vyplývaly i jeho antikapitalistické politické postoje a nadšený obdiv k husitům, jejž vyjádřil slovy, že „třesk táborských cepů ozářil úsvit nové epochy“).
Re: Re: Re: Re: Odpověď panu PhDr.Neužilovi
PhDr. František Neužil 12.07.2015
Není divu, že Lenin v této souvislosti poznamenává: „Soudobý fideismus vůbec neodmítá vědu: odmítá jen „upřílišněné nároky“ vědy, zejména nárok na objektivní pravdu.“ (Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, ve jmenovaném českém vydání str. 111). Pod zorným úhlem fideismu je objektivní vědecká pravda pouhou dílčí součástí „absolutní pravdy“, která pro „spásu našich duší“ hlásá „boha živého, všemohoucího stvořitele nebe a země i milostivého a spásonosného vykupitele“, jenž „tak miloval svět, že pro naši spásu vydal k potupné smrti na kříži svého jediného syna“. Náboženský světový názor je typ individuálního i kolektivního (společného, pospolitého) duchovně praktického osvojení světa, světa přírodních dějů před člověkem i sociálně historického vývoje lidské společnosti, v němž lidská fantazie, poetická obrazotvornost (obrazivá schopnost) lidí i celých národů vytváří představu všemohoucího, tedy i milostivého a spásonosného boha, jenž dovede vyprostit svět i člověka z bludného koloběhu zla a hříchu, do nějž upadl v důsledku toho, že „vše plyne“ a zároveň se nic nemění. Není to bůh, jenž stvořil svět a člověka, ale člověk, jenž v procesu rozkladu mytologického vědomí, které bylo rodově kmenovým sebevědomím člověka, procesu, v němž se z lůna rozkládajícího se mytologického světového názoru rodí výchozí prvky náboženství, umění a filosofie, vytvořil obraz boha i jeho antipodu – ďábla.
Náboženský či nábožensko-filosofický světový názor – pro zjednodušení máme na mysli především křesťanské nábožensko-filosofické duchovně praktické osvojení světa člověkem – zobrazuje vzájemný vztah mezi světem „o sobě“ a světem „pro nás“, mezi „věcí o sobě“ a „jevem“ ve formě absolutního protikladu mezi „tímto“ a „oním“ světem: když žijeme v „slzavém údolí“ tohoto světa, v němž vládne zlo a sociální nespravedlnost, tak jsme vlastně mrtví, teprve až zemřeme v tomto světě a životě časném, otevírá se nám smrtí těla brána k věčnému životu – nebo také k věčné smrti, věčnému prokletí a zatracení. Bůh je „absolutní, absolutně pravdivá skutečnost“ a coby „absolutně svobodný a tvořivý subjekt“ (či „subjekt-objekt“), jenž se nepodřizuje zákonitostem přírody ani lidských dějin, dovede jako jediný spojovat „tento“ svět se světem „oním“. „Objektivní skutečnost“ a „objektivní pravda“ jsou z hlediska náboženského duchovně praktického osvojení světa nepochybně podřízenými součástmi boží „absolutní skutečnosti“ a „absolutní pravdy“: mysticko-poetická fantazie a obrazivá schopnost lidské duchovně praktické tvorby je ve sféře vytváření náboženských představ vskutku naprosto bezbřehá.
Náboženský či nábožensko-filosofický světový názor – pro zjednodušení máme na mysli především křesťanské nábožensko-filosofické duchovně praktické osvojení světa člověkem – zobrazuje vzájemný vztah mezi světem „o sobě“ a světem „pro nás“, mezi „věcí o sobě“ a „jevem“ ve formě absolutního protikladu mezi „tímto“ a „oním“ světem: když žijeme v „slzavém údolí“ tohoto světa, v němž vládne zlo a sociální nespravedlnost, tak jsme vlastně mrtví, teprve až zemřeme v tomto světě a životě časném, otevírá se nám smrtí těla brána k věčnému životu – nebo také k věčné smrti, věčnému prokletí a zatracení. Bůh je „absolutní, absolutně pravdivá skutečnost“ a coby „absolutně svobodný a tvořivý subjekt“ (či „subjekt-objekt“), jenž se nepodřizuje zákonitostem přírody ani lidských dějin, dovede jako jediný spojovat „tento“ svět se světem „oním“. „Objektivní skutečnost“ a „objektivní pravda“ jsou z hlediska náboženského duchovně praktického osvojení světa nepochybně podřízenými součástmi boží „absolutní skutečnosti“ a „absolutní pravdy“: mysticko-poetická fantazie a obrazivá schopnost lidské duchovně praktické tvorby je ve sféře vytváření náboženských představ vskutku naprosto bezbřehá.
Re: Re: Re: Re: Re: Odpověď panu PhDr.Neužilovi
PhDr. František Neužil 12.07.2015
Pro ateistické kategoriální filosofické soustavy je jediným „absolutnem“ objektivní realita tohoto světa, která je dána v počitcích a vjemech, pojmově smyslových obrazech. Materialistická dialektika nezná v objektivní realitě žádnou nepřekročitelnou hranici mezi „věcí o sobě“ a „věcí pro nás“, pro poznávající subjekt, mezi „věcí o sobě“ a „jevem“, mezi „podstatou“ a „jevem“, z čehož ale současně plyne, že i když se „věc o sobě“ stala „věcí pro nás“, zůstává stále „věcí o sobě“, čímž je objektivní realita světa gnoseologicky nevyčerpatelná jak ve svém celku, tak i v té nejmenší části objektivního světa. Z toho důvodu Lenin uvádí, že elektron je pro důsledně materialistickou teorii poznání stejně tak nevyčerpatelný jako atom – mohli bychom dodat, že i jako svět v celku –, a proto vývoj lidského racionálně smyslového a pojmově teoretického poznání objektivní reality přírodního světa i světa sociálně historického vývoje lidské společnosti, přirozeně historického procesu střídání společenskoekonomických formací na jevišti dějin, spočívá v přechodu od poznání podstaty prvního řádu k podstatě druhého, třetího, atd., atp. řádu, čili ve stále hlubším pronikání do podstaty a zákonitostí přírodní a sociálně historické hmoty.
V metafyzickém Kantově systému „věc o sobě“ reálně existuje, je však nepoznatelná, Kantova filosofie tak vytváří gnoseologickou propast mezi „věcí o sobě“ a „jevy“. Všechno naše poznání je dle Kantova názoru pouze dokladem toho, jak je „věc o sobě“ uchopena a jak se jeví ve formách lidského smyslového nazírání a poznávacího myšlení, které mají „transcendentálně subjektivní povahu“, to znamená, že jsou obecně platné pro všechny lidí, nevypovídají však nic o tom, zda objektivní ve smyslu obecné platnosti pro všechny lidi se zároveň rovná objektivnímu nezávislému na všech lidech, čili zda subjektivní lidské ideově teoretické představy mohou mít obsah nezávislý na člověku a lidstvu. Kant je přesvědčen, že jakmile se lidský „čistý“ neboli pojmově teoretický rozum pokusí překročit hranice transcendentální subjektivity, ocitá se v oblasti logických „antinomií“, logicky neřešitelných protikladů: dialektika je tak v Kantově systému přirozenou vývojovou součástí poznávacího rozumu, současně je však též zdrojem nevědění o světě „jako takovém“, coby „věci o sobě“, jakožto objektivní realitě. Jedna z těchto antinomií praví, že nelze logicky dokázat – leč zajisté že ani logicky vyvrátit – existenci boží. Z toho důvodu pak také Kant uvádí, že „musel omezit rozum, aby udělal místo náboženské víře“. Kantovo filosofické učení ovšem vzdor tomu zůstává filosofickým učením racionalistickým, náboženství zde existuje „v mezích pouhého rozumu“ a idea boha v něm hraje roli mravního regulativu lidského jednání. Tak se projevuje kolísavý charakter Kantovy filosofie, kolísání mezi materialistickým a idealistickým řešením základní filosofické otázky.
V metafyzickém Kantově systému „věc o sobě“ reálně existuje, je však nepoznatelná, Kantova filosofie tak vytváří gnoseologickou propast mezi „věcí o sobě“ a „jevy“. Všechno naše poznání je dle Kantova názoru pouze dokladem toho, jak je „věc o sobě“ uchopena a jak se jeví ve formách lidského smyslového nazírání a poznávacího myšlení, které mají „transcendentálně subjektivní povahu“, to znamená, že jsou obecně platné pro všechny lidí, nevypovídají však nic o tom, zda objektivní ve smyslu obecné platnosti pro všechny lidi se zároveň rovná objektivnímu nezávislému na všech lidech, čili zda subjektivní lidské ideově teoretické představy mohou mít obsah nezávislý na člověku a lidstvu. Kant je přesvědčen, že jakmile se lidský „čistý“ neboli pojmově teoretický rozum pokusí překročit hranice transcendentální subjektivity, ocitá se v oblasti logických „antinomií“, logicky neřešitelných protikladů: dialektika je tak v Kantově systému přirozenou vývojovou součástí poznávacího rozumu, současně je však též zdrojem nevědění o světě „jako takovém“, coby „věci o sobě“, jakožto objektivní realitě. Jedna z těchto antinomií praví, že nelze logicky dokázat – leč zajisté že ani logicky vyvrátit – existenci boží. Z toho důvodu pak také Kant uvádí, že „musel omezit rozum, aby udělal místo náboženské víře“. Kantovo filosofické učení ovšem vzdor tomu zůstává filosofickým učením racionalistickým, náboženství zde existuje „v mezích pouhého rozumu“ a idea boha v něm hraje roli mravního regulativu lidského jednání. Tak se projevuje kolísavý charakter Kantovy filosofie, kolísání mezi materialistickým a idealistickým řešením základní filosofické otázky.
Dohoda vs. společensky nutná práce
Koba 30.06.2015
Pane doktore Hellere,
ještě Vám odpovím, i když už mě to unavuje, poněvadž je to stále dokola to samé a navíc neumíte slušně diskutovat, protože neustále zdůrazňujete svou domnělou nadřazenost a moji údajnou nechápavost. Zřejmě si neuvědomujete, že argumentací ad hominem shazujete jen sám sebe. Měl byste ponechat na případném čtenáři, pokud nějaký bude, ať si udělá obrázek sám.
Znovu Vám opakuji, že chápu, jak se marxismus dívá na hodnototvornost variabilního a konstantního kapitálu.
Já jsem se ve svých textech zabýval tím, jak se celá věc projevuje v praxi a jak se s ní musí vypořádávat jednotliví aktéři. Tohle samo o sobě není teorie hodnoty. Že kapitalista usiluje o zisk je fakt, ať už si o tom myslí kdo chce co chce.
Pokud se domníváte, že hledisko praxe je nějak v rozporu s marxismem, tak si dovoluji Vám připomenout Marxův výrok z Tezí o Feuerbachovi:
"Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, t.j. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka."
****
Tedy znovu zdůrazňuji, že kapitalista se nepohybuje ve světě podstat, pohybuje se ve světě jevů - a podle toho se musí také chovat.
Když jsem Vám napsal, že, cituji:
"Nesmysl - kapitalista dostane přibližně nějakou všeobecnou míru zisku nebo třeba i monopolní zisk a nezáleží na tom, kolik na jednotku výnosu potřebuje zaměstnanců.",
rozebíral jsem jevovou stránku zhodnocovacího procesu a vůbec nechápu, proč odpovídáte takhle:
"(Myslel jsem, že tohle je banalita, i když nepřesná, kterou nemusím rozvádět, jak vidno musím. Ano,Podle formulky všeobecné míry zisku se mu z prodeje zhruba vrátí: společensky uznaná plná náhrada c, společensky uznaná mzda dělníků, tedy variabilní kapitál vyplacený adresně dělníkům a k tomu společensky uznaná nadhodnota vztažená k nákladům - zisk, kde rozhodující moment je ta SPOLEČENSKY UZNANÁ HODNOTA PRACOVNÍ SÍlY. Na rozdíl od nějakého technického výpočtu obecně uznávané spotřeby energie při výrobě lodí či hrnců, který se týká užitné hodnoty,)"
S tím, že dostane všeobecnou míru zisku, souhlasíte, takže proč ty narážky kolem, že cosi nechápu - já jsem přece vůbec nerozebíral, odkud že se podle marxismu ten zisk bere. Neboli já o voze, Vy o koze, přičemž neustále omíláte, že kozu nechápu, což nemůžete vědět, protože jsem o ní nepsal.
Pokračování pasáže:
"Je-li správná pracovní teorie hodnoty, pak to, co píšete, platí pro ekonomiku jako celek, nikoli pro jednotlivého kapitalistu."
Váš komentář:
"To je právě ten nesmysl, kapitalista funguje podle stejných principů."
Vaše posedlost podstatami Vám zatemnila výhled.
Když si to zidealizujeme, tak Vaše "dotace na zaměstnance" spadne do jednoho obrovského koše, ze kterého jednotlivý kapitalista obdrží svůj podíl podle velikosti celkového (c + v) investovaného kapitálu.
Takže jestliže kapitalista zaměstná dalšího pracovníka, ekonomika jako celek získá dotaci, zatímco dotyčný kapitalista dostane z dotace jen nepatrný díleček. Svůj podíl z uvedené dotace dostanou všichni kapitalisté dle velikosti svých investovaných kapitálů (v ideálním případě).
Je jasný rozdíl mezi projevem v ekonomice jako celku a u jednotlivého kapitalisty ?
A abyste zase netvrdil, že cosi nechápu, tak poznamenávám, že takhle by to i podle marxismu mělo proběhnout v našem pozemském světě jevů, Platonovou říší idejí se zde NEZABÝVÁM.
****
Ještě zareaguji na tohle:
Koba (K):
"I pokud by platila pracovní teorie hodnoty a pracovníci byli vysoce kvalifikovaní, z této skutečnosti samé nijak neplyne, že např.v celkových nákladech (c + v) nemůže být v nějakém číselném vyjádření "c" podstatně vyšší než "v". ... U automatické továrny s jen malým počtem zaměstnanců to bude platit velmi pravděpodobně."
Heller (H):
"(Pokud vytrhnete náklady na bezprostřední provoz té elektrárny ze souvislosti nákladů na vědeckou přípravu)"
Já nic nevytrhuji ze souvislostí, spíše Vy jste si možná neuvědomil, že "náklady na vědeckou přípravu" budou z nějaké části představovat právě ten konstantní kapitál.
Vzpoměňte si na rozšířenou reprodukci a uvědomte si, že to, co nepůjde do spotřeby, se vrátí do výroby jako mrtvá práce, takže konstantní a variabilní kapitál jsou spolu v ekonomice propojeny do jisté míry podobně, jako rub a líc jedné mince.
Produkce Vašeho "kognitáře", který vyrábí "vědecké poznatky na kšeft", bude nejspíš sloužit jako budoucí konstantní kapitál ve zhodnocovacím procesu. (Pochopitelně po odečtení podílu, který půjde na spotřebu u těch lidí, kteří vědecké poznatky rádi přikusují k pečivu namísto salámu.)
Takže s Vaším tvrzením, cituji:
"Růst míry nadhodnoty jako takový a váhy „v“ v nákladech je právě cesta k PŘEKONÁNÍ TOHO POKLESU MÍRY ZISKU. Jen to jasné nejen matematicky, ale i logicky"
... byste měl být podle mne opatrnější, pokud nebudete mít jasno o dynamice procesu reprodukce ve Vaši znalostní ekonomice.
**** Teorie hodnoty:
Citace:
"Já zastávám marxistické pojetí, buržoasní pojetí ve Wikipedii mi může sloužit maximálně k odhalení toho, jak tato ideologie slouží k zajištění té pro buržoasii výhodné „dohody“"
Nemusíte souhlasit s tím, jak poměry při směně zboží vysvětlují různé teoretické školy. To ale neznamená, že se s nimi nemůžete shodnout na významu základních pojmů. Taková shoda je dokonce nutná, protože jinak by nebylo možno vést dialog. Článek Wikipedie jen konstatuje, čím se teorie hodnoty zabývá (ať už marxistická nebo nějaká jiná), netvrdí, odkud se hodnota bere.
****
Citace:
"Hodnota je určena potřebným množstvím práce na zhotovení stejného výrobku za nějakých průměrných podmínek v okamžiku jeho oceňování, jenže právě o ty podmínky jde – patří k nim prvotní prosazení zásady, že i když je množství energie vložené prací do užitné hodnoty a její výdej od dělníka totéž a tudíž by dělník měl dostat finanční ekvivalent v+m, dostane jen v, protože tak si to společenské oceňování vlastníci zařídili při vzniku systému – takže hodnozta pracovní síly nemá nic společného s výdejem energie, je vlastně jen oceněním vlastnického postavení A JE KONEC KONCŮ DÁNA TŘÍDNÍM BOJEM."
Opět - já o voze, Vy o koze.
Já jsem psal o hodnotě výrobku, nikoli o hodnotě pracovní síly.
Nepopíral jsem, že to, jak velkou část (v + m) dělník dostane, je výsledkem třídního boje a tedy, chcete-li dohody. Dokonce jsem výslovně napsal, že, cituji: "Dohodou by mohla být maximálně cena pracovní síly nebo nadhodnota."
Od počátku jsem tvrdil, že hodnota výrobku (c + v + m) je (dle pracovní teorie hodnoty) objektivní veličina, že její velikost je dána množstvím společensky nutné práce a že NENÍ nějakým výsledkem dohody mezi třídami. Pokud s tím souhlasíte, není o čem diskutovat.
A pokud se domníváte, že výrobnímu procesu musí předcházet jakási dohoda mezi třídami vzniklá třídním bojem, zastáváte v podstatě stanovisko jistého pana Dühringa, který se domníval, že v základech kapitalistických poměrů stojí násilí. Toto velmi ostře zkritizoval Engels ve Vám jistě známé knize - viz kapitoly "O násilí".
****
K:
"Pochopitelně hodnota nějak závisí na práci, jinak by to nebyla pracovní teorie hodnoty."
H:
"Ne nějak – tak jak jsem se Vám opakovaně snažím vysvětlit, ale marně."
Poznámka Vám měla sdělit, že u každé pracovní teorie hodnoty se musí hodnota odvíjet od práce a že tedy v tomto smyslu je práce hodnototvornou substancí. Neboli - pokud chcete mít pracovní teorii hodnoty, závislosti na substanci se nezbavíte. To jsem se Vám snažil sdělit, ale marně.
****
K:
"Fakticky je to tedy stav výrobních sil ve zvoleném čase, který určuje hodnotu výrobku, nikoli výrobek samotný nebo nějaká substance, která by v něm byla obsažena."
H:
"Tedy – tahle věta svou nesmyslností (z hlediska marxismu) překonává všechno, co jste až dosud napsal – podotýkám, že s jinou metodologií můžete hlásat všelicos, ale já myslel, že máme jasno v tom, polemizujeme na bazi marxismu, případně že porovnáváme teze s realitou. Stav výrobních sil se promítá v užitné hodnotě (UH). A zhmotňuje se v UH. Hodnota je dána charakterem výrobních vztahů,tzn. vlastnictví."
Takže podle Vás stav výrobních sil neovlivňuje množství ABSTRAKTNÍ (to zdůrazňuji, abyste mi zase netvrdil, že beru v úvahu jen technickou stránku výroby užitných hodnot) práce, která je podkladem pro směnné poměry zboží ? Je naprosto evidentní, že nemáte pravdu.
****
Citace:
H:
"... Při neustálém upřesňování té mezitřídní dohody o hodnotě, ve kterém má významnou roli trh, ale taky třídní boj, zejména ekonomický a politický (ten víc, protože nastavuje základy pravidel a fixuje je mocí) má to hledisko společenské nutnosti práce – tedy společensky uznaného základu ceny – podřadnou roli. ..."
Doc.Ing.Michael Kroh,CSc.:
"V pracovní teorii hodnoty je její velikost dána množstvím abstraktní, společensky nutné (živé i mrtvé, zvěcnělé) práce potřebné na výrobu výrobku při dané společensky přiměřené (nutné) zručnosti a intenzitě práce. Jde tedy ... o kategorii objektivní a ve vztahu k ceně jde o podstatu. Klíčovou kategorii společensky nutné práce přitom nelze nikdy pominout bez nebezpečí vulgarizace."
H:
"Ale vždyť Michal ... neříká nic jiného než já – v tomhle s ním plně souhlasím."
Pan doc.Kroh tvrdí to, co jsem tady usilovně a opakovaně psal od začátku - t.j. že hodnota výrobku je (podle marxistické teorie hodnoty) objektivní veličina, že její velikost je dána množstvím společensky nutné práce a že v tom spočívá její podstata.
Pokud s tím "plně souhlasíte", pak vůbec nechápu, o čem tady celou tu dobu diskutujeme.
Že je ovšem tvrzení pana doc.Kroha v rozporu s nad tím uvedeným citátem z Vašeho textu je zjevné. Stejně tak je vidět rozpor např.u pasáže, cituji: "... hodnota je dohoda o nerovnoprávném přístupu k věcem u protichůdných tříd ...", což jste napsal v předchozím příspěvku. Ale raději to už nebudu komentovat.
ještě Vám odpovím, i když už mě to unavuje, poněvadž je to stále dokola to samé a navíc neumíte slušně diskutovat, protože neustále zdůrazňujete svou domnělou nadřazenost a moji údajnou nechápavost. Zřejmě si neuvědomujete, že argumentací ad hominem shazujete jen sám sebe. Měl byste ponechat na případném čtenáři, pokud nějaký bude, ať si udělá obrázek sám.
Znovu Vám opakuji, že chápu, jak se marxismus dívá na hodnototvornost variabilního a konstantního kapitálu.
Já jsem se ve svých textech zabýval tím, jak se celá věc projevuje v praxi a jak se s ní musí vypořádávat jednotliví aktéři. Tohle samo o sobě není teorie hodnoty. Že kapitalista usiluje o zisk je fakt, ať už si o tom myslí kdo chce co chce.
Pokud se domníváte, že hledisko praxe je nějak v rozporu s marxismem, tak si dovoluji Vám připomenout Marxův výrok z Tezí o Feuerbachovi:
"Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, t.j. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka."
****
Tedy znovu zdůrazňuji, že kapitalista se nepohybuje ve světě podstat, pohybuje se ve světě jevů - a podle toho se musí také chovat.
Když jsem Vám napsal, že, cituji:
"Nesmysl - kapitalista dostane přibližně nějakou všeobecnou míru zisku nebo třeba i monopolní zisk a nezáleží na tom, kolik na jednotku výnosu potřebuje zaměstnanců.",
rozebíral jsem jevovou stránku zhodnocovacího procesu a vůbec nechápu, proč odpovídáte takhle:
"(Myslel jsem, že tohle je banalita, i když nepřesná, kterou nemusím rozvádět, jak vidno musím. Ano,Podle formulky všeobecné míry zisku se mu z prodeje zhruba vrátí: společensky uznaná plná náhrada c, společensky uznaná mzda dělníků, tedy variabilní kapitál vyplacený adresně dělníkům a k tomu společensky uznaná nadhodnota vztažená k nákladům - zisk, kde rozhodující moment je ta SPOLEČENSKY UZNANÁ HODNOTA PRACOVNÍ SÍlY. Na rozdíl od nějakého technického výpočtu obecně uznávané spotřeby energie při výrobě lodí či hrnců, který se týká užitné hodnoty,)"
S tím, že dostane všeobecnou míru zisku, souhlasíte, takže proč ty narážky kolem, že cosi nechápu - já jsem přece vůbec nerozebíral, odkud že se podle marxismu ten zisk bere. Neboli já o voze, Vy o koze, přičemž neustále omíláte, že kozu nechápu, což nemůžete vědět, protože jsem o ní nepsal.
Pokračování pasáže:
"Je-li správná pracovní teorie hodnoty, pak to, co píšete, platí pro ekonomiku jako celek, nikoli pro jednotlivého kapitalistu."
Váš komentář:
"To je právě ten nesmysl, kapitalista funguje podle stejných principů."
Vaše posedlost podstatami Vám zatemnila výhled.
Když si to zidealizujeme, tak Vaše "dotace na zaměstnance" spadne do jednoho obrovského koše, ze kterého jednotlivý kapitalista obdrží svůj podíl podle velikosti celkového (c + v) investovaného kapitálu.
Takže jestliže kapitalista zaměstná dalšího pracovníka, ekonomika jako celek získá dotaci, zatímco dotyčný kapitalista dostane z dotace jen nepatrný díleček. Svůj podíl z uvedené dotace dostanou všichni kapitalisté dle velikosti svých investovaných kapitálů (v ideálním případě).
Je jasný rozdíl mezi projevem v ekonomice jako celku a u jednotlivého kapitalisty ?
A abyste zase netvrdil, že cosi nechápu, tak poznamenávám, že takhle by to i podle marxismu mělo proběhnout v našem pozemském světě jevů, Platonovou říší idejí se zde NEZABÝVÁM.
****
Ještě zareaguji na tohle:
Koba (K):
"I pokud by platila pracovní teorie hodnoty a pracovníci byli vysoce kvalifikovaní, z této skutečnosti samé nijak neplyne, že např.v celkových nákladech (c + v) nemůže být v nějakém číselném vyjádření "c" podstatně vyšší než "v". ... U automatické továrny s jen malým počtem zaměstnanců to bude platit velmi pravděpodobně."
Heller (H):
"(Pokud vytrhnete náklady na bezprostřední provoz té elektrárny ze souvislosti nákladů na vědeckou přípravu)"
Já nic nevytrhuji ze souvislostí, spíše Vy jste si možná neuvědomil, že "náklady na vědeckou přípravu" budou z nějaké části představovat právě ten konstantní kapitál.
Vzpoměňte si na rozšířenou reprodukci a uvědomte si, že to, co nepůjde do spotřeby, se vrátí do výroby jako mrtvá práce, takže konstantní a variabilní kapitál jsou spolu v ekonomice propojeny do jisté míry podobně, jako rub a líc jedné mince.
Produkce Vašeho "kognitáře", který vyrábí "vědecké poznatky na kšeft", bude nejspíš sloužit jako budoucí konstantní kapitál ve zhodnocovacím procesu. (Pochopitelně po odečtení podílu, který půjde na spotřebu u těch lidí, kteří vědecké poznatky rádi přikusují k pečivu namísto salámu.)
Takže s Vaším tvrzením, cituji:
"Růst míry nadhodnoty jako takový a váhy „v“ v nákladech je právě cesta k PŘEKONÁNÍ TOHO POKLESU MÍRY ZISKU. Jen to jasné nejen matematicky, ale i logicky"
... byste měl být podle mne opatrnější, pokud nebudete mít jasno o dynamice procesu reprodukce ve Vaši znalostní ekonomice.
**** Teorie hodnoty:
Citace:
"Já zastávám marxistické pojetí, buržoasní pojetí ve Wikipedii mi může sloužit maximálně k odhalení toho, jak tato ideologie slouží k zajištění té pro buržoasii výhodné „dohody“"
Nemusíte souhlasit s tím, jak poměry při směně zboží vysvětlují různé teoretické školy. To ale neznamená, že se s nimi nemůžete shodnout na významu základních pojmů. Taková shoda je dokonce nutná, protože jinak by nebylo možno vést dialog. Článek Wikipedie jen konstatuje, čím se teorie hodnoty zabývá (ať už marxistická nebo nějaká jiná), netvrdí, odkud se hodnota bere.
****
Citace:
"Hodnota je určena potřebným množstvím práce na zhotovení stejného výrobku za nějakých průměrných podmínek v okamžiku jeho oceňování, jenže právě o ty podmínky jde – patří k nim prvotní prosazení zásady, že i když je množství energie vložené prací do užitné hodnoty a její výdej od dělníka totéž a tudíž by dělník měl dostat finanční ekvivalent v+m, dostane jen v, protože tak si to společenské oceňování vlastníci zařídili při vzniku systému – takže hodnozta pracovní síly nemá nic společného s výdejem energie, je vlastně jen oceněním vlastnického postavení A JE KONEC KONCŮ DÁNA TŘÍDNÍM BOJEM."
Opět - já o voze, Vy o koze.
Já jsem psal o hodnotě výrobku, nikoli o hodnotě pracovní síly.
Nepopíral jsem, že to, jak velkou část (v + m) dělník dostane, je výsledkem třídního boje a tedy, chcete-li dohody. Dokonce jsem výslovně napsal, že, cituji: "Dohodou by mohla být maximálně cena pracovní síly nebo nadhodnota."
Od počátku jsem tvrdil, že hodnota výrobku (c + v + m) je (dle pracovní teorie hodnoty) objektivní veličina, že její velikost je dána množstvím společensky nutné práce a že NENÍ nějakým výsledkem dohody mezi třídami. Pokud s tím souhlasíte, není o čem diskutovat.
A pokud se domníváte, že výrobnímu procesu musí předcházet jakási dohoda mezi třídami vzniklá třídním bojem, zastáváte v podstatě stanovisko jistého pana Dühringa, který se domníval, že v základech kapitalistických poměrů stojí násilí. Toto velmi ostře zkritizoval Engels ve Vám jistě známé knize - viz kapitoly "O násilí".
****
K:
"Pochopitelně hodnota nějak závisí na práci, jinak by to nebyla pracovní teorie hodnoty."
H:
"Ne nějak – tak jak jsem se Vám opakovaně snažím vysvětlit, ale marně."
Poznámka Vám měla sdělit, že u každé pracovní teorie hodnoty se musí hodnota odvíjet od práce a že tedy v tomto smyslu je práce hodnototvornou substancí. Neboli - pokud chcete mít pracovní teorii hodnoty, závislosti na substanci se nezbavíte. To jsem se Vám snažil sdělit, ale marně.
****
K:
"Fakticky je to tedy stav výrobních sil ve zvoleném čase, který určuje hodnotu výrobku, nikoli výrobek samotný nebo nějaká substance, která by v něm byla obsažena."
H:
"Tedy – tahle věta svou nesmyslností (z hlediska marxismu) překonává všechno, co jste až dosud napsal – podotýkám, že s jinou metodologií můžete hlásat všelicos, ale já myslel, že máme jasno v tom, polemizujeme na bazi marxismu, případně že porovnáváme teze s realitou. Stav výrobních sil se promítá v užitné hodnotě (UH). A zhmotňuje se v UH. Hodnota je dána charakterem výrobních vztahů,tzn. vlastnictví."
Takže podle Vás stav výrobních sil neovlivňuje množství ABSTRAKTNÍ (to zdůrazňuji, abyste mi zase netvrdil, že beru v úvahu jen technickou stránku výroby užitných hodnot) práce, která je podkladem pro směnné poměry zboží ? Je naprosto evidentní, že nemáte pravdu.
****
Citace:
H:
"... Při neustálém upřesňování té mezitřídní dohody o hodnotě, ve kterém má významnou roli trh, ale taky třídní boj, zejména ekonomický a politický (ten víc, protože nastavuje základy pravidel a fixuje je mocí) má to hledisko společenské nutnosti práce – tedy společensky uznaného základu ceny – podřadnou roli. ..."
Doc.Ing.Michael Kroh,CSc.:
"V pracovní teorii hodnoty je její velikost dána množstvím abstraktní, společensky nutné (živé i mrtvé, zvěcnělé) práce potřebné na výrobu výrobku při dané společensky přiměřené (nutné) zručnosti a intenzitě práce. Jde tedy ... o kategorii objektivní a ve vztahu k ceně jde o podstatu. Klíčovou kategorii společensky nutné práce přitom nelze nikdy pominout bez nebezpečí vulgarizace."
H:
"Ale vždyť Michal ... neříká nic jiného než já – v tomhle s ním plně souhlasím."
Pan doc.Kroh tvrdí to, co jsem tady usilovně a opakovaně psal od začátku - t.j. že hodnota výrobku je (podle marxistické teorie hodnoty) objektivní veličina, že její velikost je dána množstvím společensky nutné práce a že v tom spočívá její podstata.
Pokud s tím "plně souhlasíte", pak vůbec nechápu, o čem tady celou tu dobu diskutujeme.
Že je ovšem tvrzení pana doc.Kroha v rozporu s nad tím uvedeným citátem z Vašeho textu je zjevné. Stejně tak je vidět rozpor např.u pasáže, cituji: "... hodnota je dohoda o nerovnoprávném přístupu k věcem u protichůdných tříd ...", což jste napsal v předchozím příspěvku. Ale raději to už nebudu komentovat.
K textu PhDr.Neužila, 2.část
Koba 30.06.2015
Vážený pane doktore Neužile,
já nemám nějakou ambici vyvracet marxismus, ani k tomu nedisponuji potřebnou kvalifikací. Můj příspěvek do fóra obsahoval výhrady k demonstraci vzniku kognitárního zisku, jak byl prezentován v knize "Bojíte se socialismu ?".
Jak už to v podobných situacích bývá, následná diskuse měla širší záběr, nicméně já jsem zde na webu diskutoval s Vámi, takže jestli jste v určitých věcech zastával striktně marxistické stanovisko a já jsem tomu oponoval, těžko se to mohlo projevit nějak jinak než jako polemika s Vašimi názory a tedy jen v tomto smyslu to byla polemika s marxismem skrze Vás.
Nevím jak Vy, ale pan Dr.Heller se velmi rád zaklíná vědou, takže to navozuje otázku, jak vědu od ne-vědy rozeznat.
Soulad se zájmy pokrokové třídy coby kritérium vědeckosti zapříčinil hvězdnou vědeckou karíéru Trofima Děnisoviče Lysenka, vedl k označení Norberta Wienera za šarlatána a k odhalení, že "kybernetika je reakční pavěda, vzniklá v USA", že "tato mechanistická metafysická pavěda se výtečně snáší s idealismem ve filosofii, psychologii a sociaologii" a že je pro ni "charakteristická imperialistická utopie, podle níž má být živý, myslící člověk, jenž bojuje za své zájmy, nahrazen ve výrobě i ve válce strojem". (Viz Stručný filosofický slovník z r.1955)
Ti, kteří to psali, byli nepochybně přesvědčeni, že to jsou právě oni, kteří mají pravdu, protože stojí na straně pokroku a hájí zájmy pokrokové třídy.
Nemyslíte si tedy ve světle těchto skutečností, že epistemické principy falsifikace a verifikace poskytují poněkud spolehlivější vodítko ?
Citace:
"Vážený pan Koba ovšem trochu zapomíná na to, že „vzácnost“ nějakého „statku“, nějaké věci v ekonomickém smyslu vůbec nespočívá v tom, kolik existuje na světě exemplářů onoho „statku“, netkví v počtu kusů dané věci."
Princip mezního užitku nestaví jen množství věci, ale také na užitku. To máte jako u pracovní teorie hodnoty, vynaložení práce samo o sobě ke vzniku hodnoty taky nestačí.
Ovšem jak jsem již psal, nemám ambice vyvracet marxismus.
Citace:
"Není také těžké pochopit, že pracovní teorii hodnoty lze aplikovat i na přírodní a životní prostředí. ..."
Fungování nebo nefungování emisních povolenek můžete bez problémů vysvětlit i mými hokynářskými počty (výnosy - náklady).
Citace:
"Když píše Pepa Heller občas o tom, že „hodnota“ je výsledkem „dohadování se“ mezi lidmi, sociálními vrstvami, společenskými třídami atd., atp., že je to vlastně „soubor pravidel“ takovéhoto „dohadování“, nechápe v žádném případě „hodnotu“ subjektivisticky, ale jako objektivní kategorii, jejíž výsledný sociálně ekonomický obsah nezávisí na vůli a vědomí lidí, kteří jej utvářejí. Zkoumání obsahu a sociálně ekonomické podstaty kategorie „hodnota“ musí v marxistické filosoficko-ekonomické teorii vycházet ze substančního pojetí, pojímá společensky nutné a uznané množství živé i zpředmětnělé práce coby hodnotovou substanci vězící v užitné hodnotě vyrobeného zboží, a to již proto, že dialekticko-materialistická teorie substance navazuje na filosofickou teorii substance u Spinozy ..."
Pane doktore, pan Dr.Heller nepíše o hodnotě coby dohodě jen občas, ale vypadá to, že zbavení se substance považuje za své jakési hlubší pochopení Marxe.
Ve své reakci na pana Tejkla (viz https://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/josef-heller-anti-tejkl-aneb-marxova-teorie-pracovni-hodnoty-je-lepsi-/ ) doslova napsal:
"Já (stejně jako Marx) hodnotu vidím nikoli jako nějakou substanci, ale jak prostou „dohodu“ mezi jednajícími společenskými vlastnickými či nevlastnickými subjekty o tom, jaké nálepky budou přilepeny na různá množství UH."
Nebo citáty z naší diskuse:
"... Hodnota vytvořená lidskou prací je věcí společenské dohody, je variabilní a s ní je variabilní i zisk." (viz https://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/josef-heller-jeste-o-kognitariatnim-zisku-aneb-pro-pana-kobu/ )
"... Při neustálém upřesňování té mezitřídní dohody o hodnotě, ve kterém má významnou roli trh, ale taky třídní boj, zejména ekonomický a politický (ten víc, protože nastavuje základy pravidel a fixuje je mocí) má to hledisko společenské nutnosti práce – tedy společensky uznaného základu ceny – podřadnou roli. ..."
Ano, jindy zase pan Dr.Heller píše o společensky nutné práci, takže čtenář se může jen dohadovat, jak to pan Heller vlastně myslí a zda je podle něj hodnota objektivní nebo subjektivní kategorie.
Citace:
"Musím se přiznat, že jsem zpočátku vůbec nechápal, v čem vlastně spočívá podstata sporu v nové etapě diskusí mezi doktorem Hellerem a panem Kobou."
Debatu jsem nezahájil já a původně skutečně spočívala v roli konstantního kapitálu, přesněji řečeno pan Heller si, myslím, neuvědomil, že jsem reagoval na Váš příklad s "investicí do kvalifikace" a asi moje výroky posuzoval mimo tento kontext. Pak se to zvrhlo na diskusi, zda podstatou hodnoty (c + v + m) je "společensky nutná práce" nebo "dohoda".
V předchozí diskusi jsem zapomněl reagovat ve věci Berkeley a Leninova definice hmoty, takže to doplním nyní.
Citace:
"...tedy bůh je na rozdíl od hmoty jsoucno, které je a)svým ontologickým statusem principiálně nedostupné smyslovému vnímání, zásadním způsobem nadsmyslové..."
V případě Berkeleyova Boha tohle neplatí, protože podle Berkeleye je Bůh zdrojem počitků. Funguje tedy, podle mne, podobně jako "věci o sobě". Nějak se jeví a nějak jinak existuje "o sobě".
V daném pojetí tedy představuje Bůh skutečně vzhledem k člověku objektivní zdroj jeho počitků a Leninově definici hmoty by měl vyhovět.
já nemám nějakou ambici vyvracet marxismus, ani k tomu nedisponuji potřebnou kvalifikací. Můj příspěvek do fóra obsahoval výhrady k demonstraci vzniku kognitárního zisku, jak byl prezentován v knize "Bojíte se socialismu ?".
Jak už to v podobných situacích bývá, následná diskuse měla širší záběr, nicméně já jsem zde na webu diskutoval s Vámi, takže jestli jste v určitých věcech zastával striktně marxistické stanovisko a já jsem tomu oponoval, těžko se to mohlo projevit nějak jinak než jako polemika s Vašimi názory a tedy jen v tomto smyslu to byla polemika s marxismem skrze Vás.
Nevím jak Vy, ale pan Dr.Heller se velmi rád zaklíná vědou, takže to navozuje otázku, jak vědu od ne-vědy rozeznat.
Soulad se zájmy pokrokové třídy coby kritérium vědeckosti zapříčinil hvězdnou vědeckou karíéru Trofima Děnisoviče Lysenka, vedl k označení Norberta Wienera za šarlatána a k odhalení, že "kybernetika je reakční pavěda, vzniklá v USA", že "tato mechanistická metafysická pavěda se výtečně snáší s idealismem ve filosofii, psychologii a sociaologii" a že je pro ni "charakteristická imperialistická utopie, podle níž má být živý, myslící člověk, jenž bojuje za své zájmy, nahrazen ve výrobě i ve válce strojem". (Viz Stručný filosofický slovník z r.1955)
Ti, kteří to psali, byli nepochybně přesvědčeni, že to jsou právě oni, kteří mají pravdu, protože stojí na straně pokroku a hájí zájmy pokrokové třídy.
Nemyslíte si tedy ve světle těchto skutečností, že epistemické principy falsifikace a verifikace poskytují poněkud spolehlivější vodítko ?
Citace:
"Vážený pan Koba ovšem trochu zapomíná na to, že „vzácnost“ nějakého „statku“, nějaké věci v ekonomickém smyslu vůbec nespočívá v tom, kolik existuje na světě exemplářů onoho „statku“, netkví v počtu kusů dané věci."
Princip mezního užitku nestaví jen množství věci, ale také na užitku. To máte jako u pracovní teorie hodnoty, vynaložení práce samo o sobě ke vzniku hodnoty taky nestačí.
Ovšem jak jsem již psal, nemám ambice vyvracet marxismus.
Citace:
"Není také těžké pochopit, že pracovní teorii hodnoty lze aplikovat i na přírodní a životní prostředí. ..."
Fungování nebo nefungování emisních povolenek můžete bez problémů vysvětlit i mými hokynářskými počty (výnosy - náklady).
Citace:
"Když píše Pepa Heller občas o tom, že „hodnota“ je výsledkem „dohadování se“ mezi lidmi, sociálními vrstvami, společenskými třídami atd., atp., že je to vlastně „soubor pravidel“ takovéhoto „dohadování“, nechápe v žádném případě „hodnotu“ subjektivisticky, ale jako objektivní kategorii, jejíž výsledný sociálně ekonomický obsah nezávisí na vůli a vědomí lidí, kteří jej utvářejí. Zkoumání obsahu a sociálně ekonomické podstaty kategorie „hodnota“ musí v marxistické filosoficko-ekonomické teorii vycházet ze substančního pojetí, pojímá společensky nutné a uznané množství živé i zpředmětnělé práce coby hodnotovou substanci vězící v užitné hodnotě vyrobeného zboží, a to již proto, že dialekticko-materialistická teorie substance navazuje na filosofickou teorii substance u Spinozy ..."
Pane doktore, pan Dr.Heller nepíše o hodnotě coby dohodě jen občas, ale vypadá to, že zbavení se substance považuje za své jakési hlubší pochopení Marxe.
Ve své reakci na pana Tejkla (viz https://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/josef-heller-anti-tejkl-aneb-marxova-teorie-pracovni-hodnoty-je-lepsi-/ ) doslova napsal:
"Já (stejně jako Marx) hodnotu vidím nikoli jako nějakou substanci, ale jak prostou „dohodu“ mezi jednajícími společenskými vlastnickými či nevlastnickými subjekty o tom, jaké nálepky budou přilepeny na různá množství UH."
Nebo citáty z naší diskuse:
"... Hodnota vytvořená lidskou prací je věcí společenské dohody, je variabilní a s ní je variabilní i zisk." (viz https://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/josef-heller-jeste-o-kognitariatnim-zisku-aneb-pro-pana-kobu/ )
"... Při neustálém upřesňování té mezitřídní dohody o hodnotě, ve kterém má významnou roli trh, ale taky třídní boj, zejména ekonomický a politický (ten víc, protože nastavuje základy pravidel a fixuje je mocí) má to hledisko společenské nutnosti práce – tedy společensky uznaného základu ceny – podřadnou roli. ..."
Ano, jindy zase pan Dr.Heller píše o společensky nutné práci, takže čtenář se může jen dohadovat, jak to pan Heller vlastně myslí a zda je podle něj hodnota objektivní nebo subjektivní kategorie.
Citace:
"Musím se přiznat, že jsem zpočátku vůbec nechápal, v čem vlastně spočívá podstata sporu v nové etapě diskusí mezi doktorem Hellerem a panem Kobou."
Debatu jsem nezahájil já a původně skutečně spočívala v roli konstantního kapitálu, přesněji řečeno pan Heller si, myslím, neuvědomil, že jsem reagoval na Váš příklad s "investicí do kvalifikace" a asi moje výroky posuzoval mimo tento kontext. Pak se to zvrhlo na diskusi, zda podstatou hodnoty (c + v + m) je "společensky nutná práce" nebo "dohoda".
V předchozí diskusi jsem zapomněl reagovat ve věci Berkeley a Leninova definice hmoty, takže to doplním nyní.
Citace:
"...tedy bůh je na rozdíl od hmoty jsoucno, které je a)svým ontologickým statusem principiálně nedostupné smyslovému vnímání, zásadním způsobem nadsmyslové..."
V případě Berkeleyova Boha tohle neplatí, protože podle Berkeleye je Bůh zdrojem počitků. Funguje tedy, podle mne, podobně jako "věci o sobě". Nějak se jeví a nějak jinak existuje "o sobě".
V daném pojetí tedy představuje Bůh skutečně vzhledem k člověku objektivní zdroj jeho počitků a Leninově definici hmoty by měl vyhovět.
K textu PhDr.Neužila
Koba 29.06.2015Vážený pane doktore Neužile,
napsal jste toho poměrně dost a já na to asi z časových důvodů nebudu schopen reagovat, takže snad jen k tomu poslednímu dílu, možná se ještě k něčemu vrátím.
Lidský mozek je hmota jako každá jiná a člověk je v podstatě jen biologický robot vzniklý samovolným evolučním vývojem, takže pokud nechcete hájit nějakou duši vtělenou do člověka Bohem, je Vaše úvodní úvaha principiálně nedůsledná.
Mimochodem - Egon Bondy, který se hlásil k marxismu, ve svém eseji "Juliiny otázky" vyslovil myšlenku, že se vznikem člověka se ve vesmíru objevila racionalita a etika jako jakási nová kvalita, nová úroveň reality.
Bondy současně tvrdí, že člověk, coby "trávicí trubice s navěšeným pohlavním ústrojím", představuje stálý svár mezi touto novou kvalitou a svou biologickou podstatou a že se tedy tato nová kvalita nemůže na biologickém substrátu dále rozvíjet.
Další stadium ve vývoji vesmíru by podle Bondyho měla představovat umělá inteligence a člověk je ve vývoji vesmíru ten článek, který ji má sestrojit.
Ale to jen tak na okraj.
K filosofickým problémům umělé inteligence Vám mohu doporučit knihu olomouckého filosofa Filipa Tvrdého "Turingův test". Kniha je čtivá a poměrně dobře odzdrojována. Viz https://www.kosmas.cz/knihy/193008/turinguv-test/ .
****
Váš příklad s ukrajinskými dělníky pochopitelně není odtržen od praxe. Přehlédl jste ovšem jednu drobnost - jak jste sám napsal, můj modelový podnikatel se zajímá o zisk coby rozdíl mezi výnosy a náklady.
A ukrajinský dělník představuje nižší náklady, takže podnikatel, který si je najme, jedná zcela v souladu s mnou popisovaným principem podnikání. Stejně tak by mohl ušetřit použitím levnějšího materiálu, jeho lepším využitím (méně odpadu) nebo, jak sám píšete, použitím nějakých technických prostředků, čímž by ony tvůrce nadhodnoty - české i ukrajinské - poslal z větší čí menší části na dlažbu.
Ve všech případech si hlídá výnosy a náklady - takže nerozumím, v čem vlastně spatřujete nedostatek mého příkladu.
Re: K textu PhDr.Neužila
PhDr. František Neužil 02.07.2015
Vážený pane Kobo,
můj příklad, v němž se vlastně zračí a zrcadlí rozdíl mezi platy českých a německých montážních dělníků, a proto není tak zcela vzdálen „životní praxi“, se snaží naznačit, že když jeden kapitalistický podnikatel sníží výdaje na variabilní kapitál ve srovnání s jiným podnikatelem (a jím zaměstnávaná dělnická pracovní síla má proto nižší hodnotu a cenu), pak je zdrojem jeho vyšší míry zisku neboli rozdílu mezi výnosem a náklady právě poměr mezi nezaplacenou a zaplacenou částí výrobku čili míra nadhodnoty – je samozřejmé, že v jistých hranicích bude rozdíl mezi výnosem a náklady onoho hypotetického podnikatele vyšší i v případě vyšších nákladů na různé složky konstantního kapitálu – a tuto objektivní skutečnost mohou ignorovat či popírat pouze aktivní nositelé rozmanitých verzí teoretické buržoazní ekonomické ideologie, a to kupříkladu výklady, že „kapitalista se pohybuje jedině ve světě jevů a nějaké podstaty ho nezajímají“.
Ve staré dobré Anglii kdysi v první polovině devatenáctého století žil byl továrník Robert Owen, jenž ve Skotsku založil kolonii „New Lanark“. V textilní továrně, v níž Owen figuroval jako společník a ředitel, pracovali dělníci deset a půl hodiny, zatímco u konkurentů třináct až čtrnáct hodin. Když bavlnářská krize donutila Owena zastavit na čtyři měsíce práci, vyplácela se nepracujícím dělníkům nadále plná mzda. A přitom závod zvětšoval svoji kapitálovou hodnotu a vynášel zisk. Obyvatelstvo „New Lanarku“, které postupně vzrostlo na 2500 osob a původně se skládalo z nejrozmanitějších a většinou značně demoralizovaných živlů, změnil Robert Owen v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudy, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti byly neznámou věcí. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů, které byly důstojnější člověka, a zejména tím, že dbal o pečlivou výchovu dorůstající generace. Vynalezl školky pro malé děti a poprvé je tu zavedl. Od dvou let chodily děti do školky, kde se prý bavily tak dobře, že se jim ani nechtělo domů.
S tím vším nebyl Owen ještě spokojen. Existence, kterou připravil svým dělníkům, nebyla podle jeho názoru ještě zdaleka důstojná člověka, neboť si uvědomoval, že jeho dělníci stále ještě zůstávají „ bílými otroky systému kapitalistického vykořisťování“ a poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka neumožňují všestranný racionální vývoj charakteru a rozumu, o svobodné životní činnosti ani nemluvě. Současně si Owen uvědomoval, že jeho zaměstnanci produkují pro společnost právě tolik skutečného bohatství, kolik půl století před tím vyrábělo 600 000 lidí, a proto se tázal sám sebe: „Co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, které by bylo dříve spotřebovalo 600 000?“ Odpověď byla jasná. Tento rozdíl byl vynaložen na to, aby majitelům závodu vynesl 5 % úroků z vloženého kapitálu a kromě toho ještě přes 300 000 liber zisku. A to, co platilo o „New Lanarku“, platilo v ještě větší míře o všech továrnách v Anglii. Toto bohatství vytvořené novými výrobními silami, které představovala klasická masová strojová průmyslová velkovýroba, bylo dle Owenova přesvědčení dílem pracující třídy, jíž měly tedy náležet i plody její práce: nové mohutné výrobní síly, které dosud sloužily jen k obohacování jednotlivců a k porobení mas, byly Owenovi základem pro přetvoření společnosti a měly jako společné vlastnictví všech pracovat jen pro společné blaho všech. (O tom všem se může laskavý i nelaskavý čtenář dočíst v Engelsově práci „Vývoj socialismu od utopie k vědě“).
Robert Owen si tak počínal ze skutečné dobroty srdce a opravdové mravní ušlechtilosti, a tudíž není divu, že jeho konkurenti, ostatní kapitalističtí továrníci, z jejichž podnikatelských aktivit vyzařovala „pravá křesťanská láska k bližnímu“, svými spojenými silami přivedli Owenovy podniky k bankrotu. Na Owenovy „sociální programy“ navázal ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století kupříkladu jistý český podnikatel, který se jmenoval Tomáš Baťa. Jestliže však u Roberta Owena šlo o skutečnou mravní ušlechtilost, jelikož měl zájem na hmotném i sociálně kulturním a intelektuálním povznesení svých dělníků, nechával vážený pan Baťa stavět domky pro své zaměstnance či školy a školky pro jejich děti, aby byli „dokonalejšími otroky kapitalistického soukromého vlastnictví“ a nechávali se vykořisťovat „lépe a radostněji“. „Sociální politika“ pana Bati byla součástí jeho „podnikatelských projektů“ a sloužila ke zvyšování intenzity kapitalistického vykořisťování. Vážený pan Tomáš Baťa – o němž se traduje, že za první světové měl velmi dobré vztahy s rakousko-uherským erárem, neboť vyráběl boty pro armádu, a tak mu „za nehty“ zůstal po válce vagón kůží, takže se dostal zadarmo k surovině a materiálu, z něhož po válce začal ve své továrně s masovou výrobou obuvi – jednal prostě jako typický „kapitalistický vykořisťovatelský upír, a proto je naprosto směšný myšlenkově stupidní bonmot prezidenta Zemana o „zásadním rozdílu mezi podnikateli baťovskými a podnikateli koženými“.
můj příklad, v němž se vlastně zračí a zrcadlí rozdíl mezi platy českých a německých montážních dělníků, a proto není tak zcela vzdálen „životní praxi“, se snaží naznačit, že když jeden kapitalistický podnikatel sníží výdaje na variabilní kapitál ve srovnání s jiným podnikatelem (a jím zaměstnávaná dělnická pracovní síla má proto nižší hodnotu a cenu), pak je zdrojem jeho vyšší míry zisku neboli rozdílu mezi výnosem a náklady právě poměr mezi nezaplacenou a zaplacenou částí výrobku čili míra nadhodnoty – je samozřejmé, že v jistých hranicích bude rozdíl mezi výnosem a náklady onoho hypotetického podnikatele vyšší i v případě vyšších nákladů na různé složky konstantního kapitálu – a tuto objektivní skutečnost mohou ignorovat či popírat pouze aktivní nositelé rozmanitých verzí teoretické buržoazní ekonomické ideologie, a to kupříkladu výklady, že „kapitalista se pohybuje jedině ve světě jevů a nějaké podstaty ho nezajímají“.
Ve staré dobré Anglii kdysi v první polovině devatenáctého století žil byl továrník Robert Owen, jenž ve Skotsku založil kolonii „New Lanark“. V textilní továrně, v níž Owen figuroval jako společník a ředitel, pracovali dělníci deset a půl hodiny, zatímco u konkurentů třináct až čtrnáct hodin. Když bavlnářská krize donutila Owena zastavit na čtyři měsíce práci, vyplácela se nepracujícím dělníkům nadále plná mzda. A přitom závod zvětšoval svoji kapitálovou hodnotu a vynášel zisk. Obyvatelstvo „New Lanarku“, které postupně vzrostlo na 2500 osob a původně se skládalo z nejrozmanitějších a většinou značně demoralizovaných živlů, změnil Robert Owen v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudy, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti byly neznámou věcí. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů, které byly důstojnější člověka, a zejména tím, že dbal o pečlivou výchovu dorůstající generace. Vynalezl školky pro malé děti a poprvé je tu zavedl. Od dvou let chodily děti do školky, kde se prý bavily tak dobře, že se jim ani nechtělo domů.
S tím vším nebyl Owen ještě spokojen. Existence, kterou připravil svým dělníkům, nebyla podle jeho názoru ještě zdaleka důstojná člověka, neboť si uvědomoval, že jeho dělníci stále ještě zůstávají „ bílými otroky systému kapitalistického vykořisťování“ a poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka neumožňují všestranný racionální vývoj charakteru a rozumu, o svobodné životní činnosti ani nemluvě. Současně si Owen uvědomoval, že jeho zaměstnanci produkují pro společnost právě tolik skutečného bohatství, kolik půl století před tím vyrábělo 600 000 lidí, a proto se tázal sám sebe: „Co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, které by bylo dříve spotřebovalo 600 000?“ Odpověď byla jasná. Tento rozdíl byl vynaložen na to, aby majitelům závodu vynesl 5 % úroků z vloženého kapitálu a kromě toho ještě přes 300 000 liber zisku. A to, co platilo o „New Lanarku“, platilo v ještě větší míře o všech továrnách v Anglii. Toto bohatství vytvořené novými výrobními silami, které představovala klasická masová strojová průmyslová velkovýroba, bylo dle Owenova přesvědčení dílem pracující třídy, jíž měly tedy náležet i plody její práce: nové mohutné výrobní síly, které dosud sloužily jen k obohacování jednotlivců a k porobení mas, byly Owenovi základem pro přetvoření společnosti a měly jako společné vlastnictví všech pracovat jen pro společné blaho všech. (O tom všem se může laskavý i nelaskavý čtenář dočíst v Engelsově práci „Vývoj socialismu od utopie k vědě“).
Robert Owen si tak počínal ze skutečné dobroty srdce a opravdové mravní ušlechtilosti, a tudíž není divu, že jeho konkurenti, ostatní kapitalističtí továrníci, z jejichž podnikatelských aktivit vyzařovala „pravá křesťanská láska k bližnímu“, svými spojenými silami přivedli Owenovy podniky k bankrotu. Na Owenovy „sociální programy“ navázal ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století kupříkladu jistý český podnikatel, který se jmenoval Tomáš Baťa. Jestliže však u Roberta Owena šlo o skutečnou mravní ušlechtilost, jelikož měl zájem na hmotném i sociálně kulturním a intelektuálním povznesení svých dělníků, nechával vážený pan Baťa stavět domky pro své zaměstnance či školy a školky pro jejich děti, aby byli „dokonalejšími otroky kapitalistického soukromého vlastnictví“ a nechávali se vykořisťovat „lépe a radostněji“. „Sociální politika“ pana Bati byla součástí jeho „podnikatelských projektů“ a sloužila ke zvyšování intenzity kapitalistického vykořisťování. Vážený pan Tomáš Baťa – o němž se traduje, že za první světové měl velmi dobré vztahy s rakousko-uherským erárem, neboť vyráběl boty pro armádu, a tak mu „za nehty“ zůstal po válce vagón kůží, takže se dostal zadarmo k surovině a materiálu, z něhož po válce začal ve své továrně s masovou výrobou obuvi – jednal prostě jako typický „kapitalistický vykořisťovatelský upír, a proto je naprosto směšný myšlenkově stupidní bonmot prezidenta Zemana o „zásadním rozdílu mezi podnikateli baťovskými a podnikateli koženými“.
Re: Re: K textu PhDr.Neužila
PhDr. František Neužil 02.07.2015
Proti mému výkladu by pan Koba mohl argumentovat minimálně dvěma námitkami. Mohl by se především odvolat na třetí díl Kapitálu, kde se lze dočíst, že nadhodnota a zisk, jenž je vývojovou modifikací nadhodnoty, vznikají ze spojení živé a zvěcnělé práce, spojením konstantního a variabilního kapitálu. (Viz Marx, K.: Kapitál III-1, ve zmiňovaném českém vydání str. 49). Zvěcnělá práce – práce zvěcnělá ve strojích, kdy se rytmus pracovní činnosti dělníka podřizuje chodu stroje –, slouží ovšem v kapitalistickém výrobním procesu, jenž je zároveň procesem zhodnocovacím a hodnototvorným, jako nástroj ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé práce produktivního dělníka, přičemž hodnota užitné hodnoty spotřebovaných výrobních prostředků se živou prací přenáší do hodnotového obsahu vězícího v užitné hodnotě konečného zbožního produktu, a proto je pramenem vzniku nadhodnoty (čili horotvorným činitelem) nikoliv práce minulá a nahromaděná, ale jedině práce současná a živá, jak uvádí první díl Kapitálu, který dokazuje, že nadhodnota je produktem výlučně oné části kapitálu, která byla vyplacena na dělnické mzdy a přeměnila se v živou práci, čili variabilního kapitálu. Sovětský filosof Evald Vasiljevič Iljenkov k tomu podotýká, že mezi základním teoretickým postulátem prvního a základním teoretickým postulátem třetího dílu Marxova Kapitálu se rozvíjí celá soustava, celý řetězec zprostředkujících článků, zároveň se však mezi nimi uchoval vztah vzájemně se vylučujícího rozporu, pro nějž platí zákaz formální logiky. (Právě z toho důvodu začali představitelé buržoazní vulgární politické ekonomie poté, co spatřil světlo světa třetí díl Kapitálu, slavnostně prohlašovat, že Marx nesplnil své sliby, že antinomie pracovní teorie hodnoty nedokázal vyřešit, a tudíž že i celý Kapitál není nic jiného než spekulativně-dialektický kouzelnický trik). Všeobecné tak v Kapitálu nadále protiřečí svému vlastnímu projevu a rozpor mezi nimi nemizí z toho důvodu, že se mezi nimi rozvinula celá řada zprostředkujících článků. Právě to naopak dokazuje, že antinomie pracovní teorie hodnoty nemají v žádném případě pouze logickou (neboli čistě subjektivní, z nepřesnosti či nedbalosti myšlení plynoucí) povahu, ale že se jedná o reálné rozpory objektu teoretického rozboru. Antinomie pracovní hodnoty se v Kapitálu vůbec neodstraňují jako něco subjektivního, ale dospívají ke svému pochopení a snímají se tedy v obsahu hlubšího a konkrétnějšího teoretického pojetí. Jinak řečeno: jsou uchovány, ztratily však charakter logických rozporů, přeměnily se v abstraktní momenty konkrétního porozumění ekonomické skutečnosti. (Viz Iljenkov, E. V.: Dialektičeskaja logika, očerki istorii i těorii; Izdatělstvo političeskoj literatury, Moskva 1974, str. 238-239). A právě proto, že přeměna odlišných hodnot vzniklých v jednotlivých výrobních odvětvích ve stejné výrobní ceny a přetvoření rozdílných mas v těchto produkčních sférách vyprodukovaných nadhodnot ve všeobecnou rovnou masu a míru zisku je rozporný proces, není tento rozporný proces zespolečenšťování různě velikých mas hodnot a nadhodnot při stejně velkých celkových objemech investovaného konstantního a variabilního kapitálu a při téže míře nadhodnoty – v tomto rozporném procesu zespolečenšťování produktivních kapitálů, vkládaných do výrobních procesů v jednotlivých produkčních oblastech, a jimi vyráběných mas nadhodnoty dochází právě k zatemňování a zastírání strukturně genetické souvislosti mezi nadhodnotou a ziskem, tedy mezi podstatou a jevovými modifikacemi kapitalistického vykořisťování! – možné pojmově teoreticky zobrazit algebraickou metodou, jak se o to pokoušel pan Bortkiewicz a i metoda maticových rovnic vstupů a výstupů výrobních procesů může tento proces pouze ilustrovat, z čehož plyne, že logiku formování a vývojových tendencí společensky průměrné masy a míry zisku může pojmově uchopit pouze materialistická dialektika v roli teorie a metody poznání.
Marxistická pracovní teorie hodnoty překonává tak zvané „Smithovo dogma“ čili teorii, podle níž je současná zvěcnělá, mrtvá práce minulou živou prací, a proto se hodnota zboží rovná součtu hodnot vytvořených současnou a minulou živou prací, jelikož tato ekonomická teorie ignoruje skutečnost, že výrobní prostředky se v kapitalistickém výrobním způsobu stávají konstantním kapitálem. (Viz například Sitárová, Z. – Kliment, A. a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií (stručný nástin); Svoboda, Praha 1981, str. 60). Z řečeného také plyne, že optimální výrobně silovou základnou kapitalistického způsobu výroby je klasická strojová velkovýroba, v níž se samočinně utváří reálné výrobně technické podřízení živé práce tradičních průmyslových dělníků kapitálu, u kognitivních proletářů již toto automatické výrobně silové podřízení živé dělnické práce kapitálu schází.
Především by však pan Koba mohl namítnout, že i socialismus musí dbát na co největší rozdíl mezi výnosy a výrobními náklady a bude mít naprostou pravdu. Zde však nutno mít na zřeteli malou drobnost: v soustavě výrobních vztahů socialistického výrobního způsobu nemají nadpráce a společenský nadvýrobek sociálně ekonomickou formu nadhodnoty – dlužno mít na zřeteli, že nadprodukt a nadpráce jsou jako ekonomický základ kulturního a civilizačního vývoje kategorie věčné, kdežto nadhodnota coby jejich kapitalistická hodnotová forma je kategorií historicky přechodnou – a nebylo tomu ani u reálně existujícího předlistopadového socialismu. Doktor Heller píše v knize pojednávající o tom, že se nemusíme bát marxistické pracovní teorie hodnoty, v souvislosti se samosprávnou vizí socialismu, že finanční odměna a hmotná životní úroveň spoluvlastníků samosprávných vlastnických a podnikatelských komplexů se bude odvíjet od jejich pracovní a vlastnické aktivity. (Viz Heller, J. – Neužil, F.: Kdopak by se Marxe bál?; Nakladatelství Futura, Praha 2011, například str. 309-332).
Marxistická pracovní teorie hodnoty překonává tak zvané „Smithovo dogma“ čili teorii, podle níž je současná zvěcnělá, mrtvá práce minulou živou prací, a proto se hodnota zboží rovná součtu hodnot vytvořených současnou a minulou živou prací, jelikož tato ekonomická teorie ignoruje skutečnost, že výrobní prostředky se v kapitalistickém výrobním způsobu stávají konstantním kapitálem. (Viz například Sitárová, Z. – Kliment, A. a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií (stručný nástin); Svoboda, Praha 1981, str. 60). Z řečeného také plyne, že optimální výrobně silovou základnou kapitalistického způsobu výroby je klasická strojová velkovýroba, v níž se samočinně utváří reálné výrobně technické podřízení živé práce tradičních průmyslových dělníků kapitálu, u kognitivních proletářů již toto automatické výrobně silové podřízení živé dělnické práce kapitálu schází.
Především by však pan Koba mohl namítnout, že i socialismus musí dbát na co největší rozdíl mezi výnosy a výrobními náklady a bude mít naprostou pravdu. Zde však nutno mít na zřeteli malou drobnost: v soustavě výrobních vztahů socialistického výrobního způsobu nemají nadpráce a společenský nadvýrobek sociálně ekonomickou formu nadhodnoty – dlužno mít na zřeteli, že nadprodukt a nadpráce jsou jako ekonomický základ kulturního a civilizačního vývoje kategorie věčné, kdežto nadhodnota coby jejich kapitalistická hodnotová forma je kategorií historicky přechodnou – a nebylo tomu ani u reálně existujícího předlistopadového socialismu. Doktor Heller píše v knize pojednávající o tom, že se nemusíme bát marxistické pracovní teorie hodnoty, v souvislosti se samosprávnou vizí socialismu, že finanční odměna a hmotná životní úroveň spoluvlastníků samosprávných vlastnických a podnikatelských komplexů se bude odvíjet od jejich pracovní a vlastnické aktivity. (Viz Heller, J. – Neužil, F.: Kdopak by se Marxe bál?; Nakladatelství Futura, Praha 2011, například str. 309-332).
Re: Re: Re: K textu PhDr.Neužila
PhDr. František Neužil 02.07.2015
Mám rád sci-fi v podobě románů, povídek, filmů, televizních seriálů, atd., atp., a proto jsem si vzpomněl na androida Data – a mohl jsem připomenout i jeho „zlé dvojče“, androida Lora. Domnívám se, že Egon Bondy určitě nebyl jediným myslitelem, jenž formuloval předpoklad, že společenské výrobní síly budou v budoucnu zahrnovat humanoidní roboty disponující umělou inteligencí, zajisté bychom také nalezli stohy knih popisujících rozličné formy a odstíny „kyborgizace“ člověka, spojení člověka a stroje. Zdá se mi však, že v tomhle problém přežití a dalšího pokračování lidského rodu nespočívá. Kardinální otázkou pro výrobní síly budoucnosti – stejně jako u výrobních sil minulosti a současnosti – bude, zda se stanou základem k revolučně demokratickému přetvoření kapitalistické společnosti a budou pracovat pro blaho všech, jak si to představoval Robert Owen, zda „kyborgizace“ člověka, spočívající kupříkladu ve využívání technologií manipulace s lidským genetickým materiálem pro léčení dědičných chorob či pokroků v lékařské vědě umožňujících nahrazovat nefunkční tkáně a orgány v lidském těle tkáněmi a orgány z pevnějších a trvanlivějších materiálů, bude v zásadě dostupná pro všechny lidi, nebo pouze pro příslušníky globalizované velkoburžoazní finanční oligarchie a bude tak přispívat k upevňování a zvěčňování sociálně ekonomické nerovnosti mezi příslušníky lidského rodu, sloužit k sociálně ekonomickému, politickému i duchovně kulturnímu porobení a zotročení pracujících mas a obohacování kapitalistických vykořisťovatelů, jakým byl například ještě povedenější synáček povedeného zakladatele rodu Baťů, jenž již před druhou světovou válkou projevoval upřímné sympatie k politickému režimu v nacistickém Německu a za druhé světové války přišel s plánem na přesídlení českého národa do Patagonie. Nezdá se vám, že právě to je, oč tu běží, vážený pane Kobo? Egon Bondy jako marxista – „nikdo o mně neví, že jsem marxist levý“, byl oblíbený Bondyho veršovaný bonmot – a revoluční socialista spojoval vizi o umělé inteligenci jakožto klíčovému momentu společenských výrobních sil budoucnosti lidského rodu právě s revolučním překonáním kapitalismu – a samozřejmě též se socialismem „vymodelovaném“ do podoby samosprávné organizace společnosti, aby se stal alternativou socialismu sovětského, stalinistického typu. Tento svůj názor si dovolím formulovat docela autoritativně!
Každému, kdo se nepředpojatě seznámí s Engelsovou prací „Podíl práce na polidštění opice“, se určitě stane zjevnou Engelsova myšlenka, že v procesu utváření člověka dnešního psychosomatického typu probíhalo zdokonalování lidského mozku v korelaci s rozvíjením smyslových a řečových orgánů, zjemňováním struktury lidské ruky a rozšiřováním okruhu pracovních činností, které umí lidská ruka vykonávat; rozvoj lidského myšlení i řečové komunikace se tak odvíjel od růstu dovedností konaných lidskou rukou (příslušníci lidského rodu vždy přemýšleli především rukama), čímž se zformoval ekonomický základ lidské podstaty, jíž je „souhrn společenských vztahů“. A proto je naprostým nesmyslem tvrzení, že lidský mozek – lépe řečeno, člověk s mozkem – je nějaký biologický či biosociální robot. Právě z toho důvodu, že lidská podstata je historický vývojový souhrn společenských vztahů, je člověk svobodná bytost, z čehož plyne mimo jiné, že i kupříkladu kapitalistický továrník se může rozejít se svou společenskou třídou a zapojit se do revolučního socialistického hnutí. Tvrzení, že „člověk je trávicí trubice s navěšeným pohlavním ústrojím“ je odporný stupidní žvást, jejž Egon Bondy jako marxista nemohl myslet vážně. A povídačky o tom, že tato údajně „věčná a neměnná biologická podstata člověka“ je ve „stálém sporu s racionalitou, mravností a morálkou, jež se ve vesmíru objevila s člověkem“ a „jako nová kvalita se nemůže na tomto biologickém substrátu dále rozvíjet“, nejsou ničím jiným než kombinací vulgárního materialismu se stejně vulgárním náboženským mysticismem – co vložilo, nebo spíše kdo vložil onu „novou duchovně kulturní kvalitu“ do lidského mozku, když je ona „nová kvalita“ v antagonistickém protikladu s neměnnou lidskou „biologickou podstatou“? –, kombinací, která je typická pro tak zvané „naturalistické myšlení“, jež je vlastní teoretickým myšlením pohrdajícím kategoriálním systémům filosofického empirismu, což Engels objasňuje ve své stati „Přírodověda ve světě duchů“.
A jen tak mimochodem: i Egon Bondy údajně prohlašuje, že ona „umělá inteligence“ má být plodem činnosti lidského mozku, produktem lidského myšlení, nástrojem zdokonalování lidského poznávacího rozumu. Abychom našli nějakou věc, která jedná dokonaleji a chytřeji než člověk, vůbec nemusíme čekat až na nějakou „umělou inteligenci“ coby „kvalitativně nové vývojové stádium vesmíru“. Rozvoj lidské kultury a civilizace spočívá od samého počátku právě ve výrobě věcí, které slouží jako nástroje, jež dovedou vykonávat dílčí, specializované činnosti lépe a dokonaleji než člověk, přesněji řečeno, než tělesné orgány, jež člověk zdědil od „matky přírody“: kladivo dokáže lépe přibíjet hřebíky než lidská pěst, trávu nemusíme trhat rukama, pokud ji budeme žnout kosou či srpem, stejně tak kružítko umí dokonaleji nakreslit kružnici než lidská ruka a kalkulačka dovede lépe počítat než hlava naprosté většiny lidí, a přesto kladivo, srp, kosa či kružítko nikdy nenahradily lidskou ruku a kalkulačka nikdy nenahradila lidskou hlavu. A stejně jako nemá smysl, aby se člověk pokoušel přibíjet hřebíky pěstí lépe než kladivo, nebo se snažil nahradit svýma rukama kosu či srp při odstraňování přerostlé trávy, či soutěžil s kružítkem při rýsování kružnice, jako by bylo absurdní hořekovat, že lidská hlava počítá většinou hůře než elektronická kalkulačka, je zbytečné i naříkat kupříkladu nad tím, že nejdokonalejší šachové počítačové programy jsou dnes schopny porážet i nejlepší šachové velmistry a šachový superpočítač „Deep Blue“ prý dokonce v roce 1997 vyhrál i v zápase s tehdejším mistrem světa Garri Kasparovem – a to již z toho důvodu, že mistrovství světa šachových počítačů je vlastně soutěží lidských šachových programátorů.
A úplně na konec: mám dojem, že vážený pán Trofim Děnisovič Lysenko, o němž se zmiňujete, kritizoval genetiku jako „buržoazní pavědu“, je však docela možné, že tento „hrdina stalinistické vědy“, podle níž byl „sovětský slon nejpokrokovějším slonem ve světě“, kritizoval v tomto smyslu i kybernetiku. Jestli se nemýlím, byl ale vážený pan Lysenko odsouzen jakožto obyčejný šarlatán v Sovětském svazu ještě v době hlubokého a pevně vládnoucího stalinského režimu a již v šedesátých letech dosáhla sovětská teoretická i aplikovaná kybernetika špičkové světové úrovně. Názory váženého soudruha Lysenka měly s objektivním celotřídním zájmem světového revolučního proletariátu společného asi tolik jako zinscenované divadelní politické procesy ve druhé polovině třicátých let v Sovětském svazu či proces s „kontrarevolučním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského“ v roce 1952 v Československu. Já jsem zdůrazňoval, že objektivní celotřídní zájem pokrokové třídy, jenž vyplývá z jejího objektivního postavení v sociálně ekonomické a třídně sociální dělbě práce, z jejího aktivního a činného třídně sociálního bytí jakožto nositelky obecného v sociálně historickém vývoji, se vztahuje ke společenským vědám, jako je filosofie, sociologie, ekonomie či politologie, které jsou bezprostředně stranické a třídní. Genetika a kybernetika jsou vědy přírodní, a tedy nadstranické, nadtřídní, nemůže existovat „proletářská“ genetika či kybernetika v protikladu ke genetice a kybernetice „buržoazní“.
Každému, kdo se nepředpojatě seznámí s Engelsovou prací „Podíl práce na polidštění opice“, se určitě stane zjevnou Engelsova myšlenka, že v procesu utváření člověka dnešního psychosomatického typu probíhalo zdokonalování lidského mozku v korelaci s rozvíjením smyslových a řečových orgánů, zjemňováním struktury lidské ruky a rozšiřováním okruhu pracovních činností, které umí lidská ruka vykonávat; rozvoj lidského myšlení i řečové komunikace se tak odvíjel od růstu dovedností konaných lidskou rukou (příslušníci lidského rodu vždy přemýšleli především rukama), čímž se zformoval ekonomický základ lidské podstaty, jíž je „souhrn společenských vztahů“. A proto je naprostým nesmyslem tvrzení, že lidský mozek – lépe řečeno, člověk s mozkem – je nějaký biologický či biosociální robot. Právě z toho důvodu, že lidská podstata je historický vývojový souhrn společenských vztahů, je člověk svobodná bytost, z čehož plyne mimo jiné, že i kupříkladu kapitalistický továrník se může rozejít se svou společenskou třídou a zapojit se do revolučního socialistického hnutí. Tvrzení, že „člověk je trávicí trubice s navěšeným pohlavním ústrojím“ je odporný stupidní žvást, jejž Egon Bondy jako marxista nemohl myslet vážně. A povídačky o tom, že tato údajně „věčná a neměnná biologická podstata člověka“ je ve „stálém sporu s racionalitou, mravností a morálkou, jež se ve vesmíru objevila s člověkem“ a „jako nová kvalita se nemůže na tomto biologickém substrátu dále rozvíjet“, nejsou ničím jiným než kombinací vulgárního materialismu se stejně vulgárním náboženským mysticismem – co vložilo, nebo spíše kdo vložil onu „novou duchovně kulturní kvalitu“ do lidského mozku, když je ona „nová kvalita“ v antagonistickém protikladu s neměnnou lidskou „biologickou podstatou“? –, kombinací, která je typická pro tak zvané „naturalistické myšlení“, jež je vlastní teoretickým myšlením pohrdajícím kategoriálním systémům filosofického empirismu, což Engels objasňuje ve své stati „Přírodověda ve světě duchů“.
A jen tak mimochodem: i Egon Bondy údajně prohlašuje, že ona „umělá inteligence“ má být plodem činnosti lidského mozku, produktem lidského myšlení, nástrojem zdokonalování lidského poznávacího rozumu. Abychom našli nějakou věc, která jedná dokonaleji a chytřeji než člověk, vůbec nemusíme čekat až na nějakou „umělou inteligenci“ coby „kvalitativně nové vývojové stádium vesmíru“. Rozvoj lidské kultury a civilizace spočívá od samého počátku právě ve výrobě věcí, které slouží jako nástroje, jež dovedou vykonávat dílčí, specializované činnosti lépe a dokonaleji než člověk, přesněji řečeno, než tělesné orgány, jež člověk zdědil od „matky přírody“: kladivo dokáže lépe přibíjet hřebíky než lidská pěst, trávu nemusíme trhat rukama, pokud ji budeme žnout kosou či srpem, stejně tak kružítko umí dokonaleji nakreslit kružnici než lidská ruka a kalkulačka dovede lépe počítat než hlava naprosté většiny lidí, a přesto kladivo, srp, kosa či kružítko nikdy nenahradily lidskou ruku a kalkulačka nikdy nenahradila lidskou hlavu. A stejně jako nemá smysl, aby se člověk pokoušel přibíjet hřebíky pěstí lépe než kladivo, nebo se snažil nahradit svýma rukama kosu či srp při odstraňování přerostlé trávy, či soutěžil s kružítkem při rýsování kružnice, jako by bylo absurdní hořekovat, že lidská hlava počítá většinou hůře než elektronická kalkulačka, je zbytečné i naříkat kupříkladu nad tím, že nejdokonalejší šachové počítačové programy jsou dnes schopny porážet i nejlepší šachové velmistry a šachový superpočítač „Deep Blue“ prý dokonce v roce 1997 vyhrál i v zápase s tehdejším mistrem světa Garri Kasparovem – a to již z toho důvodu, že mistrovství světa šachových počítačů je vlastně soutěží lidských šachových programátorů.
A úplně na konec: mám dojem, že vážený pán Trofim Děnisovič Lysenko, o němž se zmiňujete, kritizoval genetiku jako „buržoazní pavědu“, je však docela možné, že tento „hrdina stalinistické vědy“, podle níž byl „sovětský slon nejpokrokovějším slonem ve světě“, kritizoval v tomto smyslu i kybernetiku. Jestli se nemýlím, byl ale vážený pan Lysenko odsouzen jakožto obyčejný šarlatán v Sovětském svazu ještě v době hlubokého a pevně vládnoucího stalinského režimu a již v šedesátých letech dosáhla sovětská teoretická i aplikovaná kybernetika špičkové světové úrovně. Názory váženého soudruha Lysenka měly s objektivním celotřídním zájmem světového revolučního proletariátu společného asi tolik jako zinscenované divadelní politické procesy ve druhé polovině třicátých let v Sovětském svazu či proces s „kontrarevolučním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského“ v roce 1952 v Československu. Já jsem zdůrazňoval, že objektivní celotřídní zájem pokrokové třídy, jenž vyplývá z jejího objektivního postavení v sociálně ekonomické a třídně sociální dělbě práce, z jejího aktivního a činného třídně sociálního bytí jakožto nositelky obecného v sociálně historickém vývoji, se vztahuje ke společenským vědám, jako je filosofie, sociologie, ekonomie či politologie, které jsou bezprostředně stranické a třídní. Genetika a kybernetika jsou vědy přírodní, a tedy nadstranické, nadtřídní, nemůže existovat „proletářská“ genetika či kybernetika v protikladu ke genetice a kybernetice „buržoazní“.