Diskuzní fórum

Já bych řekl, že Tvůj argument platí i na polyteismus, ovšem taky na všechny světonázory a ideologie, včetně materialismu např.v podobě stalinismu nebo jakobinismu - zase mohu jen otravně profesorsky namítnout, že záleží na třídě, jejíž je něco ideologií (náboženství s výjimkou prvobytné) bylo vždycky něčí ideologií a i ta prvobytná byla vlastně ideologiemi konkrétních rodů, schopnými být silně antihumánní vůči příslušníkům jiných rodů. Takže záležína míře progresivity třídy, na stavu společnosti, jak dalece ovlivňuje způsoby prosazování zájmů i pokrokových tříd. Proto antihumánnost i v celkem progresivních kacířstvích utlačených tříd a protosocialistické ideologie nebo i raně buržoasní ideologie (kalvinismus). Takže zase jen zbývá Marx - jen dělnická třída (dnes kognitariát) může mít vskutku humánní ideologii a na to byTvoje výtka neplatila. A realita dnes ukazuje,že prvky ideologie i toho kognitariátu mohou být i v náboženstvích (teologie osvobození).

Ano.
Mluvím o NÁSTROJI.
Tento nástroj pomohl katolické církvi (její institucionální hierarchii) stát se nejúspěšnější zločineckou organizací v dějinách. Kalvinisti a jiní to dál specificky rozvíjeli.
Nevím, jak to fungovalo v polyteismu, ale monoteismus definuje jedinou nespornou autoritu (nejvíce se podobá autoritě tyranského otce). Na počátku prý křesťanství nejvíce vyznávali otroci. Později teprve vládnoucí třída pochopila sílu, která je v idei skryta. Nietzsche to nazval platonismem pro lid, a tím vystihl funkci, kterou náboženství ve společnosti reálně má. Byl antidemokrat, ale realitu viděl jasně.

Otázka, která mne zajímá nejvíc, je:
kdy a proč dochází k renesanci náboženství. Např. po epoše osvícenství a industrializace.

Ona ta "renesance náboženství" je možná spíše virtuální - zejména v Německu a Rakousku lidé z církve hromadně vystupují, prvoplánově kvůli daním, ale kdyby církvi věřili, daně by jim patrně nevadily...
Jde spíše o renesanci náboženské propagandy, která souvisí se situací hospodářství.
Teologie osvobození byla vehementně potírána (včetně vražd kněží) - pro nesprávné "třídní stanovisko"?

Ostatně víra a virtualita mají hodně společného.
A dále: víru od pověry nelze zcela oddělit, ať se inteligentní teologové snaží sebevíc.
Víra je lidský fenomén a její nenáboženské formy by zasloužily mnohem větší pozornost než její formy náboženské. Dosud je to tak, že si církve dělají na víru monopol. A logicky pak i monopol na "morálku". Na to lidé skočí nejochotněji.

Víra v řečené (důvěra) je nezbytná, na ní stojí socializace člověka. Dítě, které nemůže věřit rodičům, posléze v dospělosti nevěří lidem, ale - namísto toho - Bohu. A ten, jak víme, mlčí, "skrývá se".

Ba ne, ta renesance náboženství není jen virtuální – ovšem je třeba upřesnit – náboženství, ne příklonu k zavedeným církvím a probíhá to spíše jako renesance iracionality vůbec,leckdy ale i s prvky vzpoury proti tradičním církevním hierarchiím. Ovšem je tu i druhá podoba – fundamentalismus. Odpověď na Tvou renesance náíboženství je relativně jednoduchá (když vezmu v úvahu marxisticky pojaté kořeny náboženství). Rozmach vědy by měl sice působit proti iracionalismus, ale on mu určitou stránkou přispívá – čím víc víme, tím více se děsíme toho, co nezvládáme a nevíme (viz jenom nemoci, všechny ty záhady fyziky, kosmu apod.). Ale nejvíce tomu přispívá nezvládání společenských vztahů a to mnou pořád opakované přezbrojování progresivního subjektu. Racionalita a ateismus kvetly v době relativní pokrokovosti buržoasie a z druhé strany i v době nástupu dělnické třídy a úsoěchů protosocialismu. S úpadkem a vzrůstem reakčnosti buržoasie, která už nechce poznávat pro ni nevýhodnou pravdu a dokonce popírá její existenci /(postmoderna), stává se jejím ideologickým nástrojem právě náboženství. Potenciální progresivní subjekt mlčí a nerozvíjí ani svou ideologii (ta je dušena jednak stalinismem a jednak různými variantami buržoasními ideologie, včetně neomarxismu – ani ten není nějak moc ateistický. Ale naštěstí se ideologie progresu zachycuje i v těch náboženstvích, také máme alespoň spojence. A bude to ještě lepší v samosprávném socialismu, až samosprávnost pronikne i do církví a náboženských společností a zlomí i tento sociální kořen náboženství jako vztahování se ke světu – a postupně zbude jen ten určitý děs před nepoznanými silami přírody i lidské civilizace. Ovšem co s islámským fundamentalismem, za kterým jsou zájmy reakčních a globalizujících se elit – to nevím.

Renesance náboženství (mám knihu A bohové se vracejí) možná nastává opravdu z důvodů lidské neschopnosti pojmout objem současného vědění, to máš asi pravdu. Návrat iracionality se už musel v dějinách opakovat víckrát. Řecké městské státy byly více méně racionální. Lidé se domnívali, že rozumí světu kolem sebe. V období helénismu a velkých změn už tomu tak nebylo. A to ani ne vinou techniky, spíš velkými sociálními, kulturními, politickými změnami.
Předtím jsem napsala, že člověk má věřit sám sobě, ale myslela jsem to tak, že samozřejmě by si měl být vědom, kolik toho neví a že je takhle malinký, ale neměl by se tím nechat vyvést z míry. Koneckonců může i věřit jiným, kteří jsou v něčem chytřejší nebo více zběhlí. Ale komu a co bude věřit si nakonec stejně musí určit sám.

Ale nezapomeň, že já ten kořen z nedostatečného poznání, který bude i v komunismu, nepovažuji za určující - určující jsou ty zájmy tříd,kterté někdy potřebují náboženství, jindy třea i bojovný ateismus. A člověk sám siobě nevěří převážně pod tlakem nezvládnutých společenských sil -sebevědomý samosprávně vycvičený občan, opravdu rovný spoluvlastník navíc přrekonávající dělbu práce jako společenský diktát - tomu fakt konečnosti života a relativnosti poznání nevadí.

Nemluvil bych raději o návratu iracionality, spíše o větším či menším příklonu k iracionalitě, nedůvěře k racionalitě v různých dobách.
A navíc: mezi racionalitou a iracionalitou nelze vést dělicí čáru. To víme nejpozději od Freuda.
Dnes převládající (novověké) pojetí racionality souvisí s pojetím pravdy jako jistoty (vědění jako něco "zajištěného", něco co se do značné míry vymyká pochybnostem). "Vědění je moc", řekl Francis Bacon.

Pokud jde o ideologie, tam je především třeba vždycky se ptát "cui bono". Tedy komu slouží? Člověk by ideologiím neměl podléhat, ale není to vůbec jednoduché. Možná je dobré si aspoň uvědomovat, čemu podléháme. To taky každý nedovede.
Věřit Bohu místo lidem že je špatné?
Věřit Bohu je podle mého názoru mnohem jistější, než věřit lidem. Věřit lidem? Kterým? Každý nám přece tvrdí něco úplně jiného. Naproti tomu věřit Bohu je něco podobného jako věřit sám sobě.

Tak, teď se mi ty příspěvky časově přehodily.

Jen připomínám, že až ideologie jediné nesobecké třídy v dějinách (víš co myslím) umožňuje nadhled nad ideologiemi a stav, kdy jsem si vědom jejich omylnosti, vím proč jsou takové, vím, že i já jsem v zajetí ideoloogie, ale mohu si věřit, protože znám důvody proč tříds, jejíž ideologii hlásám, musí chtít a říkat pravdu. Podle toho mohu i s rezervou věřit lidem. Ale věřit v Boha - to znamená přeskočit do úplněš jiné ligy, kdy se nemohu spolehnout na nic ze svých znalostí a nemohu vlkastně ani věřit v objektivní realitu, nemám jisttu, že nějaká je. Pokud jsem důslkedně věřící v Boha a pokud si jen neadaptuji Boha do lidského systému a neobdařuji ho lidskými charakteristikami.