Diskuzní fórum

Vážený pane doktore,

jak se sluší a patří Vám i tentokrát děkuji za odpověď i když se obávám, že jste poněkud uhnul off-topic.

I kdyby byla pravda (jakože není), že bych věškerou energii směřoval k vymýšlení argumentů proti snahám teoreticky překonat kapitalismus, měl byste to, podle mne, uvítat - alespoň tedy v případě, že se skutečně chcete přibližovat k absolutní pravdě, jak o tom píšete na jiném místě.
Moje připomínky, alespoň si to myslím, nebyly vedeny v rovině obecného ideologického nálepkování, byly věcné a zaměřeny na konkrétní pasáže Vašeho textu.
Z tohto hlediska to podle mne byla konstruktivní kritika a mám za to, že jsou-li Vaše hypotézy správné, neměl by být až takový problém se s námitkami stejně konstruktivně vyrovnat. (Pochopitelně chápu i tu psychologickou stránku věci - nikoho nepotěší, stane-li se jeho text terčem kritiky, navíc ze strany laika. Ale ujišťuji Vás, že v tom není naprosto nic osobního, kdyby byl autorem statě Pepa Novák, odnesl by to Pepa Novák.)

No ale k věci - nepolemizoval jsem s názorem Marxe na pokles míry zisku ani s pracovní teorií hodnoty. Své námitky proti způsobu, jakým byl demostrován v diskutované stati "kognitární zisk", jsem vedl, alespoň v této věci, tak, aby nebyly závislé na makroekonomické teorii a byly kompatibilní s marxismem.

Jestliže jsem uvedl, že podnikatele nezajímá nadhodnota, ale zisk nebo že je mu jedno, zda vloží prostředky do zaměstnance nebo do pytlů cementu, tak to není nic jiného než popis reálné situace.
Takový popis sám o sobě nic nevypovídá o hodnototvornosti různých faktorů výrobního procesu.
Uvedené tvrzení je tedy podle mne plně kompatibilní i s marxismem, tudíž některé tímto zřejmě motivované poznámky na moji adresu nebyly na místě.

Problém s popisem inovovaného výrobního procesu pomocí obecného vztahu (xc + yv + zm) je ten, že se s ním dá dokazovat prakticky cokoli, protože výsledek pochopitelně závisí na hodnotě parametrů, vystupujících ve výrazu.
Jestliže není možné tyto parametry nějak věrohodně odhadovat na základě teoretické úvahy tak, aby byly dostatečně vypovídající pro reálnou ekonomiku jako celek, pak si nedovedu představit jinou možnost, než studovat dopady inovací a s tím spojeného růstu kvalifikace na reálných datech.

Práce s empirickými daty by měla následovat i tehdy, kdyby dostatečně věrohodný teoretický model existoval - alespoň tedy v případě, že se chce marxistická teorie zdobit přívlastkem "vědecká".

Domnívám se, že toto tvrzení jde v podstatě i v duchu samotného marxismu, který za kritérium správnosti teorie považuje praxi. Podle mne by Quinův příměr o vědě jako o síti, přichycené ke zkušenosti pomocí pozorovacích vět, měl být přijatelný i pro marxistu - stačí si např.vzpomenout, jak Engels v Anti-Dühringu připomíná původ matematiky.


Stručně k některým pasážím:

"...Při dalším poklesu míry nadhodnoty bude klesat i míra zisku pod úroveň [m/(c + v)]. Nedokazuje to snad nesmyslnost představ onoho kapitalistického podnikatele a majitele firmy, na nějž se odvolává pan Koba, jehož „nezajímá nějaká nadhodnota, ale zisk“..."

Ne, nedokazuje. Já jsem rozporoval tvrzení, že "investice do kvalifikace" nesmí vést ke snížení míry nadhodnoty.
V mé připomínce šlo právě o ten interval, kdy míra zisku vzrostla a míra nadhodnoty klesla. Protože investice v tomto intervalu je pro podnikatele jednoznačně výhodná, je nutno za limitní případ považovat nulovou změnu míry zisku, nikoli nulovou změnu míry nadhodnoty. Tento fakt není nijak v rozporu ani s marxismem ani s pracovní teorií hodnoty.
Že může růst velikost (či masa) zisku a současně klesat míra zisku jsem nikterak nepopíral.


Citace:
"A nyní prozkoumejme další argument pana Koby, podle nějž by kognitariarizovaná práce musela být vždy spojena s růstem hodnoty investovaného konstantního kapitálu – což je, jak se mi alespoň zdá, předpoklad, jenž ignoruje proces miniaturizace, který doprovází rozvoj digitálních výrobních a informačních technologií: je známo, že kupříkladu dnešní notebooky s cenou do deseti tisíc korun mají mnohem vyšší výkon než velké stolní počítače z doby před patnácti či dvaceti lety, které byly mnohem dražší."

Netvrdil jsem, že konstantní kapitál musí růst, i když se mi to zdá pravděpodobné. Poukázal jsem pouze na to, že se konstantní kapitál obecně mění a nelze tedy v modelech pracovat s představou, že zůstává stejný.

Je-li správná Marxova představa o poklesu všeobecné míry zisku, pak i toto by mohl být důvod k předpokladu, že konstantní kapitál bude obecně spíše růst.
O změnách organického složení kapitálu ostatně píšete i sám, i když moc nechápu proč, neboť tento trend působí proti Vašemu původnímu předpokladu o nezměněné výši konstantního kapitálu.

Vliv informačních technologií je velmi složitá otázka a podle mne je to zrovna příklad toho, kdy se bez emprických dat obejít prostě nelze.
Naštěstí, jak se domnívám, je to otázka, která také studována skutečně je. Pokud by to někoho zajímalo, neměl by být až takový problém si ke konkrétním věcem udělat nějakou rešerši. I na internetu se k tomu dá nejspíše hodně najít.

K procesu miniaturizace jen stručně:
Zapomněl jste dodat, že před dalšími dvaceti lety stály minipočítače několik milionů a zabíraly klimatizovanou místnost.
Chyba Vaší úvahy je podle mne v tom, že posuzujete samostatně jeden technický prostředek, který ale sám o sobě má jen omezené využití. Jeho potenciál ve firmách (alespoň od určité velikosti) je plně využitelný jen při zapojení do nějaké rozsáhlejší infrastruktury, která ale už moc levná není.

Středně velká firma má dnes běžně desítky nebo stovky pracovních stanic, počítačovou síť, jeden nebo několik serverů a nesmíme zapomínat ani na software, což rozhodně není zanedbatelná položka.
Cena licencí a implementace podnikového informačního systému pro takový podnik se bude pohybovat v řádu několika miliónů nebo i desítek miliónů korun. Nejde jen o jednorázové náklady, u informačních systémů se běžně platí průbežně i poplatky za údržbu.

Mimochodem, když jsme u té výpočetní techniky: nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Solow je znám svým výrokem, že "počítačový věk můžeme vidět všude, jen ne ve statistikách produktivity". Tomuto jevu se říká Solowův paradox nebo též v širším pojetí paradox produktivity. Názory na to jsou různé a nebudu to zde rozvádět.


Citace:
"Ještě jednou pohlédněme na rovnice vyjadřující kvalitativní rozdíl mezi „běžným“ výrobním procesem a produkční sférou, v níž se rozvíjejí podnikatelské aktivity kognitariárního kapitálu: (c + v + m) versus (c + 2v + 2m), z nichž plyne, že..."

Tohle jsme už probrali i výše, pro své tvrzení, že by něco podobného bylo možné nebo že by podobný průběh "investice do kvalifikace" byl dokonce nějak typický nemáte žádný přesvědčivý důkaz. Jsou to tudíž jen hrátky se symboly.
V obecném případě se Vám bude "c" měnit také a jakým způsobem můžeme jen spekulovat. Tudíž i konsekvence plynoucí z Vašeho předpokladu plavou na vodě a totéž platí o tom pšeničném poli.
Kdyby to bylo tak jednoduché, jak píšete, tak by kapitalisti poslali polovinu zaměstnanců do škol, polovinu na dlažbu a vyráběli s poloviční spotřebou materiálu a s polovičním množstvím strojů.

Stále se píše o tom, že se rozevírají nůžky mezi majetnými a nemajetnými, z čehož plyne, že ti majetní dobře vědí, jak mají zbohatnout a kdyby to šlo tak, jak popisujete, nepochybně by se toho chytli.


Citace:
"...je zvláštní, že pan Koba zapomněl zkritizovat v mém článku v knize „Bojíte se socialismu?“ pasáž, v níž vysvětluji utváření dodatečného a mimořádného zisku v kapitalistické informační ekonomice, která zaměstnává kognitariární proletáře produkující kognitariární zisk, ačkoliv to je velice dynamicky se rozvíjející oblast globalizované kapitalistické ekonomiky..."

Pane doktore, buďte rád, že jsem se nevyjadřoval např.k pasážím typu "Zdá se, že můžeme uvažovat i práci na takové kvalifikační úrovni, jež bude koncentrátem nekonečného množství abstraktní, společensky průměrné a jednoduché práce ...".
Nekonečna ponechte matematikům, případně kosmologům. To, co jste napsal, se nedá brát ani jako nadsázka. Copak by se asi stalo, kdybyste do svých vzorečků začal dosazovat nekonečna ?

Co se týče informačních technologií, tak k tomu jsem se nevyjádřil proto, že jsem nechtěl zahajovat nějakou příliš širokou diskusi a toto je téma poměrně složité.
Z tohoto důvodu jsem začal u samotné koncepce kognitárního zisku.
Problematiku IT jsem, myslím nějak probíral už v předchozí diskusi, ve stručnosti: je nutno si uvědomit, že zde mohou hrát roli různé typy monopolů.

U Vámi zmiňované výrobě softwaru především monopol z titulu autorských práv (kopírovací monopol).
To je něco, co nějak principiálně nesouvisí s kvalifikací zaměstnanců, kteří software produkují. Je nutno si uvědomit, výsledky práce celé řady vysoce kvalifikovaných specialistů se podobným výhodám netěší. Např.lékař s atestací nebo operátor reaktoru v jaderné elektrárně mají ze sebou delší vzdělávání a můžeme říci vyšší kvalifikaci než většina programátorů.

U některých produktů softwarových nebo jiných IT firem může také figurovat např.přirozený monopol. Někdy se píše o přirozeném monopolu na trhu operačních systémů (neplatí asi pro serverové OS).
Např.v současné době americká firma Google čelí hned dvěma antimonopolním sporům s Evropskou komisí. V obou jde o údajné zneužívání jeho dominantní pozice na trhu.

IT jsou expandujícím odvětvím a možná i to může přinášet možnosti vyšších zisků. Je ovšem nutno si uvědomit, že žádné odvětví se nemůže nějak odtrhnout od zbytku ekonomiky a pokud se tak stane, skončí to blbě.
Tak např.v roce 2001 praskla dot-com bublina nadměrného investování do internetových společností, které vesměs neměly funkční obchodní model.

Jistě platí, že průměrná kvalifikace zaměstnance v IT odvětví bude vyšší, než, řekněme, u rětězců rychlého stravování. Jestli je v tomto odvětví také vyšší míra zisku, nevím (jak to chcete zjistit bez nějakých reálných dat ?) a pokud ano, pak je otázka, nakolik je to způsobeno právě tou vyšší kvalifikací zaměstnanců a nakolik se na tom podílejí jiné faktory, např.nějaké typy monopolu nebo možnost vymyslet nějaký zcela nový podnikatelský plán, být první a těžit z toho, což u smažení hranolků už asi nepůjde.

Jestli tyto otázky dokážete odpovědět pouhým přemýšlením od pracovního stolu, pak zřejmě disponujete nějakou záhadnou formou mimosmyslového vnímání.


Já jsem sice zastáncem věcné, "nepersolalizované" diskuse, nicméně pro Vaši informaci, nejsem produktem "lumpenburžoazního vysokého školství" - vzdělání jsem ukončil v roce 1986.

Vážený pan Koba osvědčuje i v této polemice, že je aktivním nositelem přízemního úsudkově empirického myšlení „zdravého“ selského či maloměstského rozumu, jenž se suverénně pohybuje ve svém známém světě, který je ovšem světem kapitalistických výrobních vztahů, neuměje si představit nic jiného než kapitalistickou třídně sociální dělbu práce a veškerou svou energii směřuje k vymýšlení argumentů proti snahám alespoň teoreticky překonat kapitalismus. Co však ony argumenty vlastně znamenají?
Vraťme se k rovnici, kterou uvádím ve svém prvním vstupu ze dvacátého dubna: [2m/(c + 2v) > m/(c + v)], která zahrnuje samozřejmě i potenciální možnost [km/(c + 2v) > m/(c + v)], kdy k bude nějaký zlomek, pro nějž platí, že (1 < k < 2), a to do určité meze pro (km/2v < 2m/2v) Po překročení této hranice a od jistého stupně poklesu míry nadhodnoty bude [km/(c + v) < m/(c + v)], což si můžeme ukázat na jednoduchém příkladu s použitím přirozených čísel. Mějme výrobní proces s hodnotovou strukturou (80c + 20v + 20m), v němž se míra zisku rovná (2/10 = 1/5). Nechť je pracovní síla kognitariarizována tak, že zrodí hodnototvornou rovnici výrobního procesu (80c + 40v + 40m). Je zjevné, že [(4/12 = 1/3) > 1/5]. A stejně tak tomu bude i v případě, že rovnice nabude tvaru (80c + 40v + 30m), kdy [(m/v = ¾) < (2m/2v = m/v)], jelikož [(3/12 = ¼) > 1/5]. Bude-li mít kognitariarizovaný výrobní proces hodnotovou stavbu (80c + 40v + 28m), bude míra zisku (28/140 = 2/10 = 1/5). Při dalším poklesu míry nadhodnoty bude klesat i míra zisku pod úroveň [m/(c + v)].
Nedokazuje to snad nesmyslnost představ onoho kapitalistického podnikatele a majitele firmy, na nějž se odvolává pan Koba, jehož „nezajímá nějaká nadhodnota, ale zisk“, neukazuje tento příklad naopak to, co tvrdí Marx ve třetím díle Kapitálu, že klesající tendence ziskové míry má dvojakou povahu a projevuje se v tom, že hodnotová masa zisku roste, ale míra zisku klesá?
A nyní prozkoumejme další argument pana Koby, podle nějž by kognitariarizovaná práce musela být vždy spojena s růstem hodnoty investovaného konstantního kapitálu – což je, jak se mi alespoň zdá, předpoklad, jenž ignoruje proces miniaturizace, který doprovází rozvoj digitálních výrobních a informačních technologií: je známo, že kupříkladu dnešní notebooky s cenou do deseti tisíc korun mají mnohem vyšší výkon než velké stolní počítače z doby před patnácti či dvaceti lety, které byly mnohem dražší. Ale budiž. Předpokládejme, že kognitariarizovaný výrobní proces bude mít hodnotovou skladbu [(160c + 40v + 40m) = (2c + 2v + 2m) = (c + v + m)], načež bude jeho míra zisku (40/200 = 20/100 = 2/10 = 1/5). Pokud se bude objemová velikost konstantního kapitálu vkládaného do kognitariarizovaného pohybovat v mezích od 80c do 160c, bude vždy [2m/(kc + 2v) > m/(c + v)], kdy k je zase zlomek, pro nějž platí, že (1 < k < 2). (Jinak řečeno: (2/2 < k < 4/2)). Po překročení této hranice počtu hodnotových jednotek investovaného konstantního kapitálu však dojde k tomu, že [2m/(kc + 2v) < m/(c + v)]. Neznamená to přesně totéž, co praví Marx ve třetím díle Kapitálu, že příčinou klesající tendence ziskové míry je růst organického složení kapitálu (řečeno jinými slovy: zvyšování podílu výrobních činitelů, které nemají hodnototvornou povahu, nevytvářejí hodnotu a nadhodnotu, jelikož představují nikoli živou práci, leč práci zvěcnělou ve strojích, jak píše ve své odpovědi doktor Heller), neboli pravý opak toho, v čem spatřoval příčinu poklesu ziskové míry Ricardo?
Já ovšem váženého pana Kobu chápu – a především rozumím zájmům onoho „zdravým selským rozumem se řídícího kapitalistického podnikatele“, jímž se pan Koba neustále ohání. Vždyť přece hodnota zboží (neboli statku) vůbec nemusí vznikat v procesu výroby, ale může pocházet z jeho „vzácnosti“ a být dána „mezní užitečností“ statku a zisk kapitalistického podnikatele je přece spravedlivou odměnou za jeho čekání na to, až se „statek budoucí změní ve statek nynější“. Nač se tedy zabývat takovou „marxistickou ortodoxní scholastikou“ – tak se vyjadřoval jistý bývalý, již na věčnost odšedší vysokoškolský profesor, nechť mu dá milostivý pánbůh nebe –, jako je nějaká „nadhodnota“, která má být podle této „ortodoxní scholastiky“ podstatou zisku. Zisk přece může vznikat, když už se budeme zabývat oblastí tak fádní a nezajímavou, jako je výrobní proces, nejenom ze živé práce, ale z celé řady dalších činitelů, jak moudře učí „hlavní směr ekonomického teoretického myšlení“, jenž se přednáší na polistopadových vysokých školách ekonomického zaměření: hodnototvorným činitelem může být například i – a především – samotný konstantní kapitál a půda a kromě toho třebas podnikatelův nápad, organizační schopnosti manažerských struktur, vlnění, jímž působí na matičku zemi mimozemští zelení mužíčkové, atd. atp. (Jenom tak mimochodem: obrozovaná černosotněnská ideologie v dnešním lumpenburžoazním a novoimperialistickém Rusku má i svou ekonomickou stránku. Nová černosotněnská ekonomická teoretická ideologie praví, že hospodářský život společnosti – jakož pochopitelně i všechno ostatní – řídí „božestvennoje providěnije“ neboli, česky řečeno, „boží prozřetelnost“, jež se zřejmě coby hlavní faktor hospodářského růstu podílí na tvorbě podnikatelského zisku. Pan Koba je, jak jsem zjistil, velkým obdivovatelem politiky pana Putina a tato „štěpná a státotvorná myšlénečka“ by se mu mohla v jeho argumentaci hodit, jelikož „boží prozřetelností“ se dá bez problému dokázat nebo vyvrátit cokoliv a je to argument, jenž je tak řečeno „neprůstřelný“).
Ještě jednou pohlédněme na rovnice vyjadřující kvalitativní rozdíl mezi „běžným“ výrobním procesem a produkční sférou, v níž se rozvíjejí podnikatelské aktivity kognitariárního kapitálu: (c + v + m) versus (c + 2v + 2m), z nichž plyne, že „běžný nekognitariární“ kapitál potřebuje na produkci 2m hodnotových jednotek nadhodnoty výrobní náklady v objemu (2c + 2v), tedy dvakrát větší objem konstantního kapitálu a dvakrát větší objem zaměstnávané pracovní síly (živé práce). Kognitariární kapitál vyprodukuje za stejnou dobu jako kapitál nekognitariární hodnotovou masu o velikosti (c + 2v + 2m). Společensky užitečné a nutné – a společností uznané – množství živé a zvěcnělé práce se však rovná právě (2c + 2v + 2m). Kognitariární zisk tak vzniká z monopolu nízkých výrobních nákladů, jímž může disponovat kognitariární kapitál díky tomu, že si zadarmo přivlastňuje schopnost kognitariarizované živé práce být, jak píše Marx v „Grundrissech“, „fixním kapitálem společenského výrobního procesu“, z rozdílu mezi jeho výrobní cenou a hodnotou jím vyráběného zboží: a proto je také funkční ona analogie s různě úrodnými pšeničnými poli, o nichž hovoří Marx ve třetím díle Kapitálu. Z toho také mimo jiné vyplývá, jak nesmyslné jsou námitky pana Koby, které mu připadají tak přirozené, o růstu hodnotové masy kognitariarizovaného konstantního kapitálu a poklesu masy a míry kognitariární nadhodnoty, jelikož by způsobovaly pokles míry kognitariárního zisku – a které právě nevidí snahu kognitariárního kapitálu využívat tendenci zlevňování produkce digitálních informačních a výrobních technologií.
Domnívám se, že pan Koba je minimálně o jednu generaci mladší než já – a je docela možné, že věkový rozdíl mezi námi je ještě větší –, a proto se stal obětí českého polistopadového lumpenburžoazního vysokého školství, když byl nasál do své hlavy myšlenkové stereotypy a ideologická schémata, která představují „vonnou růžovou zahrádku“ rozmanitých zhůvěřilostí v současné době vládnoucího lumpenburžoazního ekonomického a politického ideologického náboženství (například v podobě rozumování, podle něhož není pro kapitalistického zaměstnavatele žádný rozdíl mezi tím, jestli investuje peníze do mezd zaměstnancům nebo na nákup pytlů cementu), takže nedokáže pochopit, že základní profesí proletariátu v soustavě kapitalistických výrobních poměrů je být objektem systému kapitalistického vykořisťování a jeho kvalifikace spočívá ve výrobě co nejvyšší masy a míry zisku pro třídu kapitalistů, a to ve stále nových vývojových formách a modifikacích. Jeho názory, které samozřejmě pokládá za jedině rozumné a logické, odrážejí ve skutečnosti civilizační úroveň přelomu devatenáctého a dvacátého století. A tak jediný pozitivní závěr z jeho argumentů spočívá v myšlence, že v „reálné kapitalistické ekonomice nevidíme příliš mnoho tendencí k rozvíjení výroby kognitariárního zisku“ – je zvláštní, že pan Koba zapomněl zkritizovat v mém článku v knize „Bojíte se socialismu?“ pasáž, v níž vysvětluji utváření dodatečného a mimořádného zisku v kapitalistické informační ekonomice, která zaměstnává kognitariární proletáře produkující kognitariární zisk, ačkoliv to je velice dynamicky se rozvíjející oblast globalizované kapitalistické ekonomiky –, což ovšem již ve druhé polovině devatenáctého století konstatoval jistý Karel Marx, když napsal, že „hranicí kapitalistického způsobu výroby je sám kapitál“. Pro mne a Pepu Hellera, kteří se snažíme zkoumat – zajisté, že velice nedokonale! – nové vývojové možnosti a formy kapitalistického vykořisťování, abychom se pokusili nalézt metody jeho revolučně demokratického překonání, je páně Kobova systémotvorná myšlenka něčím takovým, jako kdyby někdo v epoše počítačů, nadzvukových letadel a kosmických raket začal archimédovsky prohlašovat: „Heuréka, vymyslel jsem trakař!“. Pan Koba by ovšem tento Archimédův výrok patrně pozměnil do věty: „Heuréka, nalezl jsem, že trakař nikdy jezdit nemůže!“.

Vážený pane doktore,

děkuji za odpověď, i když přiznávám, že mě příliš neuspokojila.
Já jsem od publikace "Bojíte se socialismu ?" očekával ne-li přímo důkaz, tedy alespoň nějakou přesvědčivou argumentaci ve prospěch toho, že nějaký "kognitární zisk" vůbec vzniká. (Já netvrdím, že nevzniká - netvrdím v této věci vůbec nic).

Nevadila by mi demonstrace na nějakém zjednodušeném modelu, spíše naopak - plně chápu, že takový postup má své výhody, především ve své názornosti a přehlednosti.

Ale - a tady se skrývá ono pověstné "čertovo kopýtko" - zjednodušení nesmí být provedeno na úkor nějakých, pro podstatu problému zásadních, skutečností.

Kromě toho, co jsem uvedl posledně, jsem teprve z Vaší odpovědi zjistil, že jste pracoval s dalším zjednodušením, podle mého názoru rovněž neodůvodnitelným.
Tímto zjednodušením je předpoklad, že argumenty funkce se budou pohybovat pouze v oboru přirozených čísel.
To bychom snad mohli ještě přijmout u veličin "m", "c" a "v".
U koeficientů, které vyjadřují míru změn veličin po "investici do kvalifikace", je to ale, podle mne, nepřijatelné, a to proto, že je to v rozporu s reálmýni situacemi, které by měl i ten nejzjednodušenější příklad přece jen nějak reflektovat. Mzdy pracovníků nebo ceny strojů a surovin se přece při změnách nepohybují skokově v násobcích původní hodnoty.
Z hlediska názornosti rovněž nevidím žádnou výhodu - je prakticky jedno, jestli píšeme "2v" nebo např."kv".


Dovolím si ještě třikrát krátce ocitovat z Vaší odpovědi:

"Svým příkladem jsem si nekladl jiný cíl, než ukázat, že takový růst míry a masy zisku je principiálně možný, a to je při (2m/2v) naprosto zjevné."

Principálně možné je kdeco, ale z toho nijak neplyne, že k takovým případům také v reálu dochází anebo že jsou pravděpodobné. Domnívám se, že i modelové příklady v odborněji zaměřené publikaci by měly nějak reflektovat realitu. Pokud ke "kognitárnímu zisku" skutečně dochází, neměl by být až takový problém to věrohodně demonstrovat.


"Jelikož se jedná o malý rozdíl v hodnotě užitné hodnoty pracovní síly, nevím, proč by nebylo možné předpokládat, že v obou uvažovaných výrobních a hodnototvorných procesech figurují stejné hodnotové objemy investovaného konstantního kapitálu."

Užitnou hodnotu pracovní síly nechme stranou, dvojnásobné náklady na jednoho pracovníka a zdvojnásobení jeho výkonu, jak uváděl Váš příklad, nějaké malé změny rozhodně nejsou. Pokud by k nim někde v reálu skutečně došlo, signalizovalo by to poměrně radikální změnu výrobního procesu. Předpoklad stejných hodnotových objemů konstantního kapitálu je tedy, podle mne, neudržitelný.
Je třeba také vzít v úvahu, že i kdyby - jakkoli se to nezdá pravděpodobné - nedošlo ke změně fixního kapitálu, u oběžného kapitálu to už asi platit nebude. Hypotetický dvakrát výkonnější zedník spotřebuje také dvojnásobek stavebního materiálu.


"... a přesto může být dokonce i [zm/(pc + yv) > m/(c + v)]. Tato možnost je však, jak se mi alespoň zdá, méně pravděpodobná než možnost, že [zm/(pc + yv) < m/(c + v)], což nedokazuje nic jiného, než že tendence ke zvyšování kvalifikace pracovní síly vyvolává protisměrnou tendenci ke zdokonalování kvality konstantního (především fixního) kapitálu, což přináší růst jeho hodnoty, čímž se blokuje tendence, která má přinášet zmírňování tendence k poklesu ziskové míry."

Podle mne v této pasáži, jak se říká, zapřaháte vůz před koně:
Podnikatel se přece nejprve rozhodne pro investici do konstantního (řekněme tedy především fixního) kapitálu a teprve poté, následně, musí zvážit a také provést i "investici do kvalifikace".
Jistě mi dáte za pravdu, že uvažování podnikatele neprobíhá v opačném gardu, alespoň tedy ne ve valné většině případů.
(Majitel firmy, která provádí výkopy, se např. rozhodne pořídit si bagr. Z toho mu vyjde i potřeba bagristy. Neuvažuje tím způsobem, že by mohl najmout bagristu a že když už ho jednou má, nebylo by špatné koupit k němu také bagr.)

Neboli by podle mne byla správná formulace opačná, t.j. zdokonalování kvality konstantního (především fixního) kapitálu vyvolává potřebu zaměstnávat kvalifikovanější pracovní sílu.

****

No ale abych se vrátil na začátek, od uvedené publikace jsem očekával přesvědčivou argumentaci ve prospěch vzniku "kognitárního zisku". Té se mi zatím nedostalo. Jsem zvědav, zda Vaše životní dílo (řečeno slovy pana doktora Hellera), "Kdopak by se Marxe bál ?", bude v tomto směru průkaznější.

Po dosavadních zkušenostech se ale přiznám, že začínám mít nejasné podezření, že "kognitární zisk" je spíše než nějaká prokázaná skutečnost jen jakési více či méně sdílené nepříliš dobře podložené přesvědčení.

****

V reakci na Vaši poslední větu si dovolím připojit citaci z blogu olomouckého filosofa Filipa Tvrdého:

"Přirozený výběr nás pro orientaci ve světě vybavil smyslovými orgány, jejichž data zpracováváme díky sadě rychlých a jednoduchých kognitivních heuristik, jíž se v dějinách filosofie přezdívalo přirozený rozum, "common sense". Žádný jiný přístup ke světu nemáme, veškeré naše poznání pramení z empirie. (Připomínám, že termín "poznání" technicky definuji jako soubor vět, kterým jsme schopni přiřadit pravdivostní hodnoty.) Věda není ničím jiným než pomalým a složitým rozvíjením těchto heuristik, a to pomocí celé řady způsobů, z nichž nejdůležitějšími jsou experimentální metody přinášející kvantifikovatelné data. Takto precizované poznání tvoří korpus vědy ve smyslu novopozitivistické "unified science", v níž splývají všechny disciplíny, jež jsou schopny a ochotny podílet se na produkci vět s pravdivostními hodnotami. Nejelegantnějším modelem pro pochopení struktury vědy je Quinův příměr o síti, která je "přichycena" ke zkušenosti pomocí pozorovacích vět s obsahem většinově empirickým. Střed sítě naopak tvoří věty s obsahem vysoce teoretickým, které jsou svou povahou abstraktní a empirii vzdálené. Při práci s větami v centru sítě můžeme nabývat pocitu, že se opíráme o ryze deduktivní metody vyvozování, ale i v těchto vypjatých případech je třeba mít na paměti, že kořenem veškerého poznání jsou senzorické stimulace na nervových zakončeních našich smyslových orgánů. Takto pojaté poznání a především metodika jeho dosažení nemá žádné alternativy, protože k větám s pravdivostními hodnotami nelze dospívat jinak, tedy například pomocí mimosmyslového vnímání, psychologické introspekce, filosofické nebo teologické spekulace či prostřednictvím halucinací zjeveného náboženství. Z výše řečeného vyplývá jednoznačný závěr - scientismus není pejorativní pojem, ale ve skutečnosti se jedná o jediné epistemologické stanovisko, k němuž může být vázán racionální myslitel."

(Viz https://massive-error.blogspot.cz/2012/09/on-educational-value-of-natural-history.html )

Vážený pane Kobo,
Ve své studii v knize „Bojíte se socialismu?“ jsem se snažil doložit, že zvyšování kvalifikace zaměstnanců je v kapitalismu jednou z protisměrně působících tendencí vůči tendenci k poklesu všeobecné rovné míry zisku, která spočívá v úsilí zlepšit užitnou hodnotu námezdní pracovní síly pro kapitál čili pro vykořisťovatelské potřeby třídy kapitalistů. Za tím účelem jsem zkonstruoval – přiznávám, že velice zjednodušený, dokonce by bylo možné říci primitivní – příklad, v němž se porovnává hodnototvorný proces, v němž se využívá méně kvalifikovaná pracovní síla a jenž má hodnotovou strukturu (c + v + m), s výrobním a zhodnocovacím procesem, který zaměstnává kvalifikovanější pracovní sílu, jejíž hodnota se rovná 2v, a proto se i jeho hodnotové složení řídí formulí (c + 2v + 2m). Porovnávají se zde stejné fyzické objemy pracovní síly, jejichž užitné hodnoty se ovšem liší hodnotou v nich obsaženou. Jelikož [(c/2 + v) < (c + v)] a výrobní náklady na jednotku vyrobené nadhodnoty tak budou u kvalifikovanější pracovní síly nižší než u pracovní síly méně kvalifikované, bude i v každém případě [2m/(c + 2v) > m/(c + v)]. Máte zajisté pravdu, že tato vyšší míra zisku může vznikat jak v případě, že (2m/2v = m/v), tak i v jistých hranicích při poklesu míry nadhodnoty, kdy, jak uvádíte, může nastat případ, že (zm/yv < m/v), pokud (z < y). (Předpokládáme pro jednoduchost, že c, v, m i z a y jsou přirozená čísla). Svým příkladem jsem si nekladl jiný cíl, než ukázat, že takový růst míry a masy zisku je principiálně možný, a to je při (2m/2v) naprosto zjevné.
Jelikož se jedná o malý rozdíl v hodnotě užitné hodnoty pracovní síly, nevím, proč by nebylo možné předpokládat, že v obou uvažovaných výrobních a hodnototvorných procesech figurují stejné hodnotové objemy investovaného konstantního kapitálu. Tímto předpokladem jsem se opět pouze snažil ukázat, že [2m/(c + 2v) > m/(c + v)], a to vždy, pokud se bude naše úvaha pohybovat v oboru přirozených čísel. I zde však máte zajisté pravdu, že může nastat případ, že hodnotová masa konstantního kapitálu, se kterou pracuje kvalifikovanější pracovní síla, bude nikoli c, leč (pc > c), kdy p je přirozené číslo větší než 1, a přesto může být dokonce i [zm/(pc + yv) > m/(c + v)]. Tato možnost je však, jak se mi alespoň zdá, méně pravděpodobná než možnost, že [zm/(pc + yv) < m/(c + v)], což nedokazuje nic jiného, než že tendence ke zvyšování kvalifikace pracovní síly vyvolává protisměrnou tendenci ke zdokonalování kvality konstantního (především fixního) kapitálu, což přináší růst jeho hodnoty, čímž se blokuje tendence, která má přinášet zmírňování tendence k poklesu ziskové míry. Opravdu se, vážený pane Kobo, domníváte, že nechápu meze, které klade kapitalistické vykořisťování vědeckotechnickému a technologickému pokroku v oblasti zdokonalování výrobních prostředků neboli užitné hodnoty konstantního fixního kapitálu?
Potíže se ždímáním a vysáváním nadhodnoty z kvalifikované a složité práce spočívají pro kapitál v něčem jiném. Kapitalistické využívání schopnosti kvalifikované a složité práce koncentrovat větší množství práce společensky průměrné a jednoduché způsobuje, že když kapitál vyprodukuje pomocí určitého objemu pracovní síly místo m 2m jednotek zisku, stává se pro něj pracovní síla schopná vyrábět pouze m jednotek zisku nepoužitelnou a přebytečnou: kapitalistické vykořisťování vysoce (vědecky či umělecky) kvalifikované a složité pracovní síly tak plodí v systému kapitalistických výrobních vztahů jakožto nositel volného času pro rozvoj lidské individuality trvalou a stále masovější nezaměstnanost, čímž kapitál vyčerpává své možnosti v oblasti rozvoje výrobních sil, jak se pokouším naznačit kupříkladu ve svém „Anti-Bortkiewiczovi“. Myšlení v logice přízemního empirismu ovšem těmto rozporným důsledkům kapitalistického zaměstnávání kvalifikované práce porozumět nedokáže.

Tak jsem si znovu přečetl reakci pana PhDr.Hellera na svou připomínku k pasáži publikace "Bojíte se socialismu" a myslím si, že moje první výhrada nebyla asi správně pochopena - pan Heller není autorem pasáže a z krátké citace možná nebyl zcela jasný kontext.

S dovolením se k tomu vrátím a svou připomínku dovysvětlím. Připomínám, že jsem rozporoval dva momenty diskutované pasáže:

a) Tvrzení, že "investice do kvalifikace" nesmí vést ke snížení míry nadhodnoty.
b) Skutečnost, že se v diskusi pracuje s předpokladem, že v ukazateli m/(c+v) se parametr "c" nemění. Tento předpoklad je podle mne neopodstatněný.

Námitka b) je myslím, snadno pochopitelná a asi není nutno k ní přidávat další vysvětlení.

Ze slov odpovědi PhDr.Hellera "Vy jste totiž nepochopil ... Projevuje se to v tom, že si myslíte, že mezi investicemi do věcné stránky a do člověka není žádný rozdíl..." mám za to, že moje námitka a) pochopena nebyla, a proto si ji dovolím dovysvětlit:

****

Podle mne bychom měli všichni souhlasit, že pro majitele kapitálu je výhodnější, pokud ze svých investovaných 100 jednotek nákladů získá zisk, řekněme, 6 jednotek namísto jen, dejme tomu, 5 jednotek.

To není, myslím, otázka ekonomické teorie, to je věc elementární úvahy a zdravého rozumu.

Nechť platí následující:

"m" je nadhodnota, "c" konstantní kapitál, "v" variabilní kaptitál a platí m > 0, c > 0 a v > 0.
Nyní nechť zvýšení kvalifikce povede ke zvýšení nadhodnoty z m na x*m a náklady na pracovní sílu nechť se zvýší z v na y*v.

Lze snadno ukázat, že existují hodnoty poměru c/v, pro které platí, že
xm/yv < m/v
a současně
xm/(c+yv) > m/(c+v)

Neboli, míra nadhodnoty po "investici do kvalifikace" bude nižší a současně se míra zisku zvýší.

Konkrétně tyto dvě nerovnosti budou splněny, jestliže bude platit, že
c/v > (y-x)/(x-1) a současně x > 1.

Důkaz je věcí matematického formalismu na úrovni základní školy a opět tedy nijak tedy nezávisí na zastávané ekonomické teorii nebo na názorech na hodnototvornost věcných faktorů výroby.

Je-li nutná konkrétní demonstrace, pak např.nechť je v=1, c=10 a m=1. Nyní provedeme "investici do kvalifikace", která zvýší náklady na pracovní sílu na dvojnásobek (y=2), ale nadhodhodnota se zvýší jen 1.1-krát, tedy x=1.1.

Míra nadhodnoty m/v se snížila z původní hodnoty 1 na 1.1/2=0.55.
Současně s tím míra zisku vzrostla z původní hodnoty 1/(10+1) ~ 0,0909 na novou hodnotu 1.1/(10+2) ~ 0.0917.

Podle mne je zcela evidentní, že taková změna je pro kapitalistu výhodná a že by měl takovou "investici do kvalifikace" provést.

Připomínám, že tento výsledek je zcela nezávislý na zastávané makroekonomické teorii, je to čistě jen věc jednoduché elementární úvahy a jednoduchého formalismu. Proto také tento argument může bez problému vznést i laik jako já.

****

Je tedy podle mne jasné, že chybná jsou některá v knize prezentovaná tvrzení, jako např.:

"Kvalifikovanější pracovní síla má vyšší hodnotu a cenu a kapitál ji bude zaměstnávat jedině v případě, že mu to přinese minimálně stejnou míru nadhodnoty jako u pracovní síly méně kvalifikované."

"Je jasné, že kapitál provede tuto investiční operaci jenom tehdy, pokud mu kvalifikovanější pracovní síla, do níž investoval 2v variabilního kapitálu, přinese minimálně stejnou míru nadhodnoty jako pracovní síla méně kvalifikovaná, do níž mu stačilo investovat jenom v variabilního kapitálu: Kvalifikovanější pracovní síla musí tedy vyrobit alespoň 2m nadhodnoty. Zdá se, že zde je minimální dolní hranice kapitálového investování do rozvoje lidských schopností."

"Je jasné, že (2m/2v=m/v). Není také těžké dokázat, že [2m/(c+2v)>m/(c+v)], což je, jak se alespoň při prvním přiblížení zdá, minimální úroveň míry dodatečného zisku, kterou přináší kapitálové investování do rozvoje lidských schopností."


Stejně tak je zpochybněno i "obecné řešení", kde se za samozřejmé bere východisko, že míra nadhodnoty neklesá.

Je zřejmé, že limitním případem pro ochotu "investice do kvalifikace zaměstnance" je nulová změna míry zisku, nikoli nulová změna míry nadhodnoty. To nabourává v knize prezentovanou představu jakoby vždy automaticky přicházejícího "kognitárního zisku". Celou věc ještě komplikuje předpokládatelná změna konstatního kapitálu spojená se změnou kvalifikace, jak jsem ji zmínil ve své připomínce b).

****

Já netvrdím, že zvýšení kvalifikce nemůže mít žádný přínos. Mám jen za to, že pokus to nějak obecně demostrovat nebo prokázat v publikaci "Bojíte se socialismu" je budován na chybných východiscích.

Pane Hellere,

děkuji za odpověď. Za pozdnější reakci se naprosto omlouvat nemusíte. Máte pravdu, že autorem té části je pan PhDr.Neužil, je to moje chyba, že jsem si to neověřil. Berte to tak, že jste jako protagonista Vašeho kognitariátního socialismu známější, a proto připomínky (nejem od mne) jdou asi spíše na Vás.

K věci samé: já jsem nechtěl otevírat nějakou moc širokou diskusi, rozporoval jsem se proto v podstatě jen dva momenty jedné konkrétní pasáže uvedeného díla, a sice:

a) Tvrzení, že "kvalifikovanější pracovní síla musí vyrobit alespoň 2m nadhodnoty", které je podle mne nesprávné.
b) Předpoklad, že se v diskutovaném případě se v ukazateli m/(c+v) parametr "c" nemění, který je podle mne neopodstatněný.

Celá věc byla v publikaci navíc docela přehledně demostrována formalizovanými zápisy, takže mi ta věc připadala poměrně snadno diskutovatelná. Tolik na vysvětlenou.

Pane Kobo - omlouvám opožýděnou reakci, měl jsem jiné povinnosti. Jinak:- chtělo by to trochu víc pečlivosti a přípravy otevíráte-li tak náročné téma. Např. by Vám nemělo uniknout, že to, na co reagujete, jsem nepsal já, ale František Neužil, takže jistě chápete, že mu nezkazím tu radost, aby si na Vás „zgustnul“ osobně. Dále se nějak opožďujete ve sledování problému – daleko podrobněji se těmi věcmi zabýváme já i František v našem životním díle, které se nazývá Kdopak by se Marxe bál? (Futura a.s. 2011 – k dostání jen v prodejně Futury v budově ÚV,2. patro). A posléze poučenější člověk by věděl, že se opíráme o letitou Marxovu teorii klesající míry zisku při snaze dosáhnout vyšší míry (m/c+v) /Marx samozřejmě popsal i dost stránek, aby vysvětlil, že zisk je přeměněná forma nadhodnoty, takže jste nám to nemusel vysvětlovat. Takže – odpovědi na většinu Vašich argumentů je v Kapitálu – odkazy v těch knížkách.
Vaše často slýchané argumenty ovšem souvisí s tak náročným problémem, že pochybuju o tom, že Vám jej vysvětlím (aniž bych podceňoval Vaši inteligenci – já bych na problémy Vašeho oboru určitě neměl). Vy jste totiž nepochopil – a to máte společné s celou řadou předních odborníků (např. Mieses, Bortkiewicz, Sweezy, Sraffa atd.atd.)-Marxovo pojetí hodnoty a rozdíl mezi konkrétní a abstraktní prací, užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. Projevuje se to v tom, že si myslíte, že mezi investicemi do věcné stránky a do člověka není žádný rozdíl. Tenhle problém vysvětlujeme, naposledy Franta, v obsahlých statích v rubrice Odborné stati, publikace. Snad by naše debata měla pokračovat až si je přečtete, ale to je rovina abstrakce Vám podle mého názoru nedostupná.
Hodně zjednodušeně bych to snad vyjádřil takto: Pokud byla předmětem vykořisťování v zásadě jen práce obsluhy stroje (samozřejmě nikdy ne jen taková, samozřejmě se měnila s vývojem techniky a s prvky vědy apod. – ale rámcově byla daná, limitovaná fyzickými dispozicemi člověka – tak bylo vykořisťování a zvyšování míry zisku celkem jednoduché. Kapitalisté ve společnosti prosadili takové známkování vynaložené a odvedené práce, že ta vynaložená byla reprodukována jen do jisté míry (hodnota pracovní síly, navíc ještě vykyvy trhu vychylovaná jako cena práce – mzda, která nemusela plně odpovídat hodnotě pracovní síly). Míra zisku tedy v omezeném měřítku rostla vylepšováním těch fyzicko (trochu i kvalifikačních) prvků,pozitivní stimulací dělníka, hrozbou nezaměstnanosti, zneužíváním národních rozdílů v hodnotě pracovní síly, pracovní kázní, organizací atd. Samozřejmě při tom historicky a civilizačně obvyklá hodnota pracovní síly ve vyspělých zemích rostla, práce se zdražovala, zejména, když začal růst podíl kvalifikované duševní práce. Ale –pořád hlavní cesta k zvýšení míry zisku (tedy k přibývání nadhodnoty dovedně ukryté k míře zisku, kde se nadhodnota vztahuje k faktorům. které nic navíc netvoří, jen se reprodukují – konstantní kapitál), takže při takovém výpočtu jedsnak vykořis´tování vypadá menší, jednak se podporuje v hlůavách lidí ta pitomost hlásaná buržoasními ekonomy- že zisk tvoří jak živá, tak mrtvá práce – možná se mýlím, ale tohle cítím i u Vás, když ne, tak se omlouvám). Jenomže tento vývoj naráží na strop, kterým jsou prostě možnosti fyzické práce – i když její kvantitativní nasazení obrovsky roste a roste tudíž i masa nadhodnoty. jen že kapitaklistovi jde o „míru“ a ta spíše klesá, protože jsou zaváděny další věcné prvky nadhodnotu netvořící a zlomek se zmenšuje. Marx podrobně analyzuje i protisměrné tendence, ale s využitím té hlavní – o tom, že klasická metoda vykořis´tování a poměřování hodnoty pracovní síly a nadhodnoty se u tvořivé vědecké práce neosvědčuje. Lidský mozek není ruka, nelze ho stimulovat. Kognitář nemůže pracovat na rozkaz, nestačí mu jen podmínky, které mu vytvářejí jiní (třeba i kvalifikovaní manažeři, výrobní proces, po tisíciletí rozdělený mezi velké lidí, se opět sjednocuje v jedné osobě, jednom kolektivu a vysoce zespolečenštěný charakter jeho práce ho navíc uvolňuje z denní rutiny a kázně a přesto zůstává propojený s ostatními a to bez ohledu na základní pracovní zařazení. Tím ho také není lehké udržet v rámci cíle kapitalisty – sám charakter jeho práce ho stimuluje, stírá se rozdíl mezi pracovní dobou volným časem, nápady přicházejí i při ryze nevýrobních činnostech či určitém fungování mezilidských vztahů. Jdnotlivec se stává nenahraditelným, mizí měřítka, podle nichž by bylo možné stanovit nevýhodné odměňování jako u fyzického pracujícího. To ovšem nenastává hned a v první etapě se projevuje jako mimořádný zisk těch kapitalistů, vykořisťující kognitáře (např. podnikáním se vzděláním a podílem na jeho produktech, zneužíváním nezabezpečenosti mladých talentů, kteří nebudou nic požadovat, když dostanou tvořivou práci a možnost realizovat nápady zkrátka – mizí vazba mezi tradiční motivací mzdou a nezaměstnaností, kšefty s podhodnocující mzdou ztrácejí smysl – a v dalším vývoji už jako stimulace funguje jen přibírání k rozhodování i zisku. Funkce kapitalisty v jakékoli podobě se vyčerpává. Zatím ovšem se střetávají a ruší různé tendence (např. stále ještě působí efekt různých národních měr zisku po globálním světě apod.). Odtud ty povrchní námitky Vašeho typu. Jejich společný kořen – hodnota není jako užitná hodnota něco hmatatelného, měřitelného energetickým výdajem. Je to jen ustálená dohoda mezi vlastníky výrobních prostředků, jakou nálepku čemu přiřknout, později vnucená i majitelům pouhé pracovní síly. Již v minulých disputacích jsem Vám vytýkal neschopnost odpoutat se od jevových forem, neschopnost vnímat kvalitativní a podstatné změny, které sebou přinášejí i zcela odlišné jevové formy, a přeceňování empirických metod verifikace teoretických abstrakcí.
Přesto bych Vám rád vyhověl s těmi statistikami klesající míry zisku,bohužel je to z objektivních i subjektivních příčin jeto nemožné. Ty subjektivní – nedostatečná jazyková vybavenost, nedostatek času v průběhu aktivního života a nestatistický typ mého vzdělání v tomto případě nehrají tak velkou roli, protože o ten úkol se pokoušela celá řada kvalifikačně plně vybavených a světově uznávaných badatelů – tyto debaty se vedou od vydání Kapitálu a hodnocení výsledku těchto hádání na téma Klesá míra zisku či nikoli? se značně liší podle škol, období, převládajících ideologií apod. Připomínám, že i Marx rozebral řadu protisměrných tendencí, které později zesílily a pak zase zeslábly a s odpovědí na danou otázku je to jako při hádání o otázce Je-li Bůh? A navíc, buržoasní statistiky jsou konstruovány podle mainstreamové metodologie, takže z nich prostě určité kvantifikace jevů vyčíst nelze (viz ukazatele HDP atd.). Takže my nepopíráme, že na daném stupni vývoje ekonomiky i společnosti a daném stupni poznání je naše pojetí pouhou hypotézou- ovšem hypotézou stejně kvalitní a legitimní jako jsou hypotézy dospívající k opačný závěrům. Zkrátka „Hin se hukáže“ – zatím musíme jen prověřovat logickou konzistentnost hypotéz a aplikovat je na všechno, co se dá zjistit empiricky i jinak. Tohle by zatím mělo stačit – pokuste se přečíst zmíněné naše články.


















Pane Kobo,
chtělo by to trochu víc pečlivosti a přípravy otevíráte-li tak náročné téma. Např. by Vám nemělo uniknout, že to, na co reagujete, jsem nepsal já, ale František Neužil, takže jistě chápete, že mu nezkazím tu radost, aby si na Vás „zgustnul“ osobně. Dále se nějak opožďujete ve sledování problému – daleko podrobněji se těmi věcmi zabýváme já i František v našem životním díle, které se nazývá Kdopak by se Marxe bál? (Futura a.s. 2011 – k dostání jen v prodejně Futury v budově ÚV,2. patro). A posléze poučenější člověk by věděl, že se opíráme o letitou Marxovu teorii klesající míry zisku při snaze dosáhnout vyšší míry (m/c+v) /Marx samozřejmě popsal i dost stránek, aby vysvětlil, že zisk je přeměněná forma nadhodnoty, takže jste nám to nemusel vysvětlovat. Takže – odpovědi na většinu Vašich argumentů je v Kapitálu – odkazy v těch knížkách.
Vaše často slýchané argumenty ovšem souvisí s tak náročným problémem, že pochybuju o tom, že Vám jej vysvětlím (aniž bych podceňoval Vaši inteligenci – já bych na problémy Vašeho oboru určitě neměl). Vy jste totiž nepochopil – a to máte společné s celou řadou předních odborníků (např. Mieses, Bortkiewicz, Sweezy, Sraffa atd.atd.)-Marxovo pojetí hodnoty a rozdíl mezi konkrétní a abstraktní prací, užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. Projevuje se to v tom, že si myslíte, že mezi investicemi do věcné stránky a do člověka není žádný rozdíl. Tenhle problém vysvětlujeme, naposledy Franta, v obsahlých statích v rubrice Odborné stati, publikace. Snad by naše debata měla pokračovat až si je přečtete, ale to je rovina abstrakce Vám podle mého názoru nedostupná.
Hodně zjednodušeně bych to snad vyjádřil takto: Pokud byla předmětem vykořisťování v zásadě jen práce obsluhy stroje (samozřejmě nikdy ne jen taková, samozřejmě se měnila s vývojem techniky a s prvky vědy apod. – ale rámcově byla daná, limitovaná fyzickými dispozicemi člověka – tak bylo vykořisťování a zvyšování míry zisku celkem jednoduché. Kapitalisté ve společnosti prosadili takové známkování vynaložené a odvedené práce, že ta vynaložená byla reprodukována jen do jisté míry (hodnota pracovní síly, navíc ještě vykyvy trhu vychylovaná jako cena práce – mzda, která nemusela plně odpovídat hodnotě pracovní síly). Míra zisku tedy v omezeném měřítku rostla vylepšováním těch fyzicko (trochu i kvalifikačních) prvků,pozitivní stimulací dělníka, hrozbou nezaměstnanosti, zneužíváním národních rozdílů v hodnotě pracovní síly, pracovní kázní, organizací atd. Samozřejmě při tom historicky a civilizačně obvyklá hodnota pracovní síly ve vyspělých zemích rostla, práce se zdražovala, zejména, když začal růst podíl kvalifikované duševní práce. Ale –pořád hlavní cesta k zvýšení míry zisku (tedy k přibývání nadhodnoty dovedně ukryté k míře zisku, kde se nadhodnota vztahuje k faktorům. které nic navíc netvoří, jen se reprodukují – konstantní kapitál), takže při takovém výpočtu jedsnak vykořis´tování vypadá menší, jednak se podporuje v hlůavách lidí ta pitomost hlásaná buržoasními ekonomy- že zisk tvoří jak živá, tak mrtvá práce – možná se mýlím, ale tohle cítím i u Vás, když ne, tak se omlouvám). Jenomže tento vývoj naráží na strop, kterým jsou prostě možnosti fyzické práce – i když její kvantitativní nasazení obrovsky roste a roste tudíž i masa nadhodnoty. jen že kapitaklistovi jde o „míru“ a ta spíše klesá, protože jsou zaváděny další věcné prvky nadhodnotu netvořící a zlomek se zmenšuje. Marx podrobně analyzuje i protisměrné tendence, ale s využitím té hlavní – o tom, že klasická metoda vykořis´tování a poměřování hodnoty pracovní síly a nadhodnoty se u tvořivé vědecké práce neosvědčuje. Lidský mozek není ruka, nelze ho stimulovat. Kognitář nemůže pracovat na rozkaz, nestačí mu jen podmínky, které mu vytvářejí jiní (třeba i kvalifikovaní manažeři, výrobní proces, po tisíciletí rozdělený mezi velké skupiny lidí, se opět sjednocuje v jedné osobě, jednom kolektivu a vysoce zespolečenštěný charakter jeho práce ho navíc uvolňuje z denní rutiny a kázně a přesto zůstává propojený s ostatními a to bez ohledu na základní pracovní zařazení. Tím ho také není lehké udržet v rámci cíle kapitalisty – sám charakter jeho práce ho stimuluje, stírá se rozdíl mezi pracovní dobou volným časem, nápady přicházejí i při ryze nevýrobních činnostech či určitém fungování mezilidských vztahů. Jdnotlivec se stává nenahraditelným, mizí měřítka, podle nichž by bylo možné stanovit nevýhodné odměňování jako u fyzického pracujícího. To ovšem nenastává hned a v první etapě se projevuje jako mimořádný zisk těch kapitalistů, vykořisťující kognitáře (např. podnikáním se vzděláním a podílem na jeho produktech, zneužíváním nezabezpečenosti mladých talentů, kteří nebudou nic požadovat, když dostanou tvořivou práci a možnost realizovat nápady zkrátka – mizí vazba mezi tradiční motivací mzdou a nezaměstnaností, kšefty s podhodnocující mzdou ztrácejí smysl – a v dalším vývoji už jako stimulace funguje jen přibírání k rozhodování i zisku. Funkce kapitalisty v jakékoli podobě se vyčerpává. Zatím ovšem se střetávají a ruší různé tendence (např. stále ještě působí efekt různých národních měr zisku po globálním světě apod.). Odtud ty povrchní námitky Vašeho typu. Jejich společný kořen – hodnota není jako užitná hodnota něco hmatatelného, měřitelného energetickým výdajem. Je to jen ustálená dohoda mezi vlastníky výrobních prostředků, jakou nálepku čemu přiřknout, později vnucená i majitelům pouhé pracovní síly. Již v minulých disputacích jsem Vám vytýkal neschopnost odpoutat se od jevových forem, neschopnost vnímat kvalitativní a podstatné změny, které sebou přinášejí i zcela odlišné jevové formy, a přeceňování empirických metod verifikace teoretických abstrakcí.
Přesto bych Vám rád vyhověl s těmi statistikami klesající míry zisku,bohužel je to z objektivních i subjektivních příčin jeto nemožné. Ty subjektivní – nedostatečná jazyková vybavenost, nedostatek času v průběhu aktivního života a nestatistický typ mého vzdělání v tomto případě nehrají tak velkou roli, protože o ten úkol se pokoušela celá řada kvalifikačně plně vybavených a světově uznávaných badatelů – tyto debaty se vedou od vydání Kapitálu a hodnocení výsledku těchto hádání na téma Klesá míra zisku či nikoli? se značně liší podle škol, období, převládajících ideologií apod. Připomínám, že i Marx rozebral řadu protisměrných tendencí, které později zesílily a pak zase zeslábly a s odpovědí na danou otázku je to jako při hádání o otázce Je-li Bůh? A navíc, buržoasní statistiky jsou konstruovány podle mainstreamové metodologie, takže z nich prostě určité kvantifikace jevů vyčíst nelze (viz ukazatele HDP atd.). Takže my nepopíráme, že na daném stupni vývoje ekonomiky i společnosti a daném stupni poznání je naše pojetí pouhou hypotézou- ovšem hypotézou stejně kvalitní a legitimní jako jsou hypotézy dospívající k opačný závěrům. Zkrátka „Hin se hukáže“ – zatím musíme jen prověřovat logickou konzistentnost hypotéz a aplikovat je na všechno, co se dá zjistit empiricky i jinak. Tohle by zatím mělo stačit – pokuste se přečíst zmíněné naše články.

Pane Hellere,

tak jsem někde na internetu narazil na Vaše dílo "Bojíte se socialismu" a dovolím si vrátit se k Vašemu "kognitárnímu zisku".

Podle mne je Vaše argumentace spekulativní a je vedena tak, aby Vám vyšlo to, co jste si předsevzal.
Vy píšete, cituji (str.71) :
"... A nyní předpokládejme, že kapitál bude investovat do růstu kvalifikace tohoto objemu pracovní síly, což povede ke zvýšení nákladů na investovaný variabilní kapitál z v na 2v. Je jasné, že kapitál provede tuto investiční operaci jenom tehdy, pokud mu kvalifikovanější pracovní síla, do níž investoval 2v variabilního kapitálu, přinese minimálně stejnou míru nadhodnoty jako pracovní síla méně kvalifikovaná, do níž mu stačilo investovat jenom v variabilního kapitálu: Kvalifikovanější pracovní síla musí tedy vyrobit alespoň 2m nadhodnoty."

Na základě toho pak ukazujete, že 2m/(c+2v)>m/(c+v) a takto, řečeno Vašimi slovy, "vaří kognitariární kapitál dodatečný a mimořádný zisk".

***

Podle Vás "je jasné", že kapitál tuto operaci (růst kvalifikace) provede jen tehdy, pokud mu to přinese minimálně stejnou míru nadhodnoty.

Podle mne to ovšem "jasné" vůbec není. Především podle mne platí, že podnikatel neuvažuje v kategorii nadhodnoty, ale v kategorii zisku nebo řekněme nějakého jeho měrného ukazatele, budeme uvažovat ukazatel m/(c+v).

Podle mne by se měl podnikatel snažit, aby mu tento ukazatel rostl, nebo aby alespoň neklesal.

Podnikateli by mělo být jedno, jestli vynaloží náklady na pytle cementu nebo na zaměstnance. Jaký by tedy měl být důvod, aby ho zajímal ukazatel m/v místo ukazatele m/(c+v) ?

Vaše tvrzení, že "kvalifikovanější pracovní síla musí tedy vyrobit alespoň 2m nadhodnoty" je tedy podle mne neodůvodněné a jako východisko dalších úvah chybné.

V dalším textu pak uvádíte výpočty s optimistickým předpokladem, že zaměstnanec vyrobí dokonce 6m nadhodnoty !
Čtenáře bezděky napadne: a proč ne rovnou 20m nebo dokonce 100m ? Neboli, jak se píše ve Švejkovi, "To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují". Vaše čísla jsou zvolena naprosto libovolně, bez hlubšího odůvodnění.

Stejně tak by to ovšem mohlo být třeba 1.1m, ale to už by tak efektně nevypadalo, není-liž pravda ? (Ovšem i to by se, podle mne, mohlo podnikateli vyplatit - zda ano či ne závisí na vzájemném poměru c a v).

***

Není mi příliš jasné, co by měla vlastně vyjadřovat Vaše formulace "kapitál bude investovat do růstu kvalifikace".
Mám za to, že tuto formulaci můžeme chápat ve dvojím smyslu:


1) "Kapitál" (firma) vynaloží nějaké náklady na zvýšení kvalifikace svých stávajících zaměstnanců.

Zde je nutno si uvědomit, že pochopitelně neplatí, že více kvalifikovaný zaměstnanec by na určitém místě odvedl nějaké větší množství práce, než zaměstnanec s nižší kvalifikací. Inženýr z lesnické fakulty nepokácí motorovou pilou více stromů, než lesní dělník se základním vzděláním.

Obecně snad můžeme říci, že vyšší kvalifikace se projevuje ve schopnosti zvládat složitější úkoly. Kvalifikace je užitečná jen potud, pokud existuje pracovní pozice, na které je možné ji smysluplně využít.

(Termín "překvalifikovanost" jistě znáte. Tím je označován stav, kdy kvalifikace zaměstnance na určitou pracovní pozici je zbytečně vysoká. Pokud se uchazeč o pracovní pozici nachází v podobné stituaci, bývá odmítnut. Důvodem je, že zaměstnavatel není ochoten platit takovému uchazeči mzdu, odpovídající jeho kvalifikaci.)

Podnikatel kvalifikaci zaměstnanců musí volit podle pracovních míst, které jeho firma nabízí.

Pokud podnikatel bude "investovat" do zvýšení kvalifikace zaměstnanců, může to mít různé důvody a může to být vynuceno např.obměnou strojového parku, zavedením nového informačního systému nebo třeba změnami legislativy.

Je jasné, že dopad na "míru zisku" bude v reálných případech nejasný - Váš modelový příklad je vyumělkovaný. Jelikož se může jednat o "investici" vynucenou (např.v důsledku změny legislativy je nutno proškolit zaměstnance), může být její dopad i záporný a podnikatel ji přesto musí akceptovat, chce-li nadále fungovat.


2) "Kapitál" svou investiční strategii zaměří na odvětví, která vyžadují zaměstnávání kvalifikovanějších zaměstnanců. Tedy např.dle Vašeho příkladu se majitel kapitálu (investor) rozhodne investovat namísto do přádelny bavlny do zpracování diamantů (nebo, abychom byli moderní, do informačních technologií). Tohle už zní slibněji.


Nyní se vrátím k Vaší formální demonstraci. Vy pro tyto účely předpokládáte, že se v ukazateli m/(c+v) parametr "c" nemění.

To je ovšem, podle mne, neobhajitelný předpoklad !

Neboť, jak bylo konstatováno výše, zvýšení kvalifikace pracovníka, pokud by zůstal na téže pozici, by samo o sobě těžko přineslo nějaké zvýšení jeho přínosu.
Pokud by u pracovníka došlo ke změně pracovního zařazení nebo ke změně pracovních podmínek, které by opravňovaly zvýšení kvalifikace (např.obsluha nového typu stroje), těžko můžeme předpokládat, že se parametr "c" nezmění.

Je tedy třeba si uvědomit, že při srovnávání různě kvalifikovaných zaměstnanců v podstatě srovnáváme různé profese a tedy hrušky s jablky, např.dle Vašeho příkladu profesi brusiče diamantů s dělníkem v přádelně. Je jasné, že pro odlišné typy činností bude obecně také různý poměr mezi "c" a "v".

Tedy máme další důvod ke konstatování, že Váš formalizovaný argument je vyumělkovaný, postavený na prakticky nesplnitelných premisách a tedy zavádějící.

Podle mne jste si mou výhradu uvědomil i sám, a proto jste (na str.73) napsal:
"(Znovu připomínám: Všechny naše úvahy vycházejí z předpokladu, že u kvalifikované i nekvalifikované pracovní síly se vždy jedná o stejný objem námezdní pracovní síly – z toho důvodu vždy uvažujeme stejný celkový objem investovaného konstantního kapitálu rovný c.)".

Tohle je, alespoň podle mne, nesmysl, protože podle mne nelze ospravedlnit východisko, že "stejný objem námezdní pracovní síly" znamená i stejný objem konstatního kapitálu.
Důvod již byl uveden: aby mělo zvýšení kvalifikace nějaký přínos, musí být spojeno i s nějakou změnou vykonávané činnosti - a tady už stejný objem konstantního kapitálu očekávat obecně nelze (pokud by se "c" nezměnilo, byla by to spíše náhoda).

Je možno se na to podívat také z opačné strany: modernizace strojového parku, zavádění nových druhů výrob nebo obecně rěčeno pokrok techniky a výroby obecně klade i větší nároky na kvalifikaci zaměstnanců. Přesto, jak známo, Marx vyslovil prognózu o klesající míře zisku. Tedy: kvalifikace pracovní síly (obecně) roste, míra zisku by přesto měla (obecně) klesat. (Tvrdí to Váš Velký Guru.)

Vy se v podstatě na tento proces díváte z opačného konce, z hlediska kvalifikace pracovní síly a došel jste k opačnému závěru, protože nesprávně předpokládáte neměnící se konstantní kapitál. Zvláštní, že dialektik jako Vy nebere v úvahu vzájemnou podmíněnost různých aspektů výrobního procesu.


Abych se vrátil k Vašemu textu:
"Kvalifikovanější pracovní síla je „úrodnějším polem“ pro výrobu nadhodnoty; vzniká situace obdobná té, kterou popisuje Marx ve třetím díle Kapitálu, když analyzuje různé formy diferenciální pozemkové renty: Na pšeničných polích o stejné plošné výměře a různé úrodnosti půdy se při investování stejného objemu živé a mrtvé práce vypěstují za stejnou dobu odlišná množství pšenice."

Podle mne to přirovnání kulhá, až to bolí.
Opět a znovu: aby měla vyšší kvalifikace smysl, musí být spojena s profesí, kde se dá efektivně vyžít.
Tedy, aby představoval Váš příklad s půdou nějakou relevantní analogii, měl byste psát o pěstování různých druhů plodin nebo dokonce o různých způsobech využití pozemku - a tady už by to mohlo dopadnout všelijak.


Myslím, že byste měl své teze podložit nějakým věrohodnějším způsobem.

Podle mne věrohodný způsob, jak dokázat, že je výhodné "investovat" do kvalifikace zaměstnanců, by bylo ukázat to na nějakých datech z reálné ekonomiky.

Myšlenkové experimenty a modelové příklady, navíc takovéto bez precizně odůvodněných předpokladů, jsou, podle mne, něvěrohodné.

Láďo, jsem rád, že mi dáváš mopžnost vysvětlit své pojetí protosocialismu, ale Ty sám přece už ho musíš znát a odpovědět si na Ty otázky. Kromě toho - v tom prostředním sloupku - Publikace atd. je speciální delší článek, který ten protosocialismus - podle Tebe státní socialismus - vysvětluje.Jde o naprosto opdlišnou kvalitu výrobních vztahů tedy vlastnictví. Státní kapitalismus vlastně nikdy neexistoval jako systém - je to prostě kapitalismus, kde jsou výrobní prostředky v rukou soukromých vlastníků (třeba akciových společností) a Ti hromadí nadhodnotu a vyplácejí jen hodnotu pracovní síly. Přívlastek státní je možné aplikovat jen,když je část podniků v rukou státu - to znamená státního aparíátu, ale pokud jde o buržoasní společnost, tak ten stát jen zprostředkuje zájmy buržoasie a jedná stejně jako buržoové jednotliví - platí hodnotu pracovní síly zaměstnanci se nepodílejí na nadhodnotě a ta může mnaximálně být využívána k zmírnění rozporu kapitál- námezdní práce.Politika a ideologie k tomu jsou nasnadě, ale jak dokazuje příklad Číny , mohou se formálně od kapitalistické podstaty dost lišít.
V protosocialismu minulém to bylo jinak - soukromé vlastnictví nebylo, existovalo formální vlastnictví všech, zprostředkované aktivní rolí aparátu, ale aparátu roztříštěného do řady dílčích celků horizontálně i vertikálně, A tyto celky - štáby a někde i jednotlivci plnili ty vlastnicvké funkce, které zbyly po vyhnání a zlilkvidování kapitalistů. Když budu parafrázovat Marxe v Ekonomickop-filosofických rukopisech, tak v kaopitalismu je vlastnictví ve stavu výlučného manželství s jedním vlastníkem (i kdýž má třeba více hlav a dalších orgánů), zatímco v protosocialismu se mění ve stav všeobecné prostituce se společností, jenomže z té společnosti může mamnželská práva vykonávat jen část - řídící aparát, ti ostatní jen přihlížejí.
Všechno je zde jinak - řídící aparát nemá pohmnitku honiot se za co nejvyšším zuiskem, on jen musí vykonávat funkce tak, aby se sladil s ostatními štáby,což vůbec nemusí být ku prospěchu většiny společnosti - to slADĚNÍ JE MOŽNÉ I NA VELMI NERACIONÁLNÍM PLÁNU, KLDE SE ZAPOMENE NA HAJZLPAPÍRY A PLNĚNÍ PLÁNU SE VYKAZUJE "JAKO" - RŮZNÝMI FÍGLY. tUDÍŽ SYSTÉMU CHYBÍ OPTIMALIZAČNÍ MECHANISMUS - TRH A CELOSPOLEČEDNSKOU REGULACI PROVÁDÍ JEN ČÁST APARÁTU,DOST SUBJEKTIVNĚ.
Aparát má různé složky - některé žijí z nadhodnoty - ideologický, mocenský aparát,část politického aparátu, jiná mají takové postavení zprostředkující - viz marx o faux frais nákladech (obchod, služby),a třetí část dokonce tu nadhodnotu produkukje a žije ze své práce.Nejde tedy o třídu vykořisťovatelů, ale o třídu nedokonale společenskáých správců. Není totéž co biržoasie, ale některé momenty poolitiky i ideologie může mít s buržoasií společné.
K Tvým otázkám - protosocialismus a kapitalismus v době jeho existence se nelišily ve výrobních silách (jen kvantitativně, protosocialismus ovšem nezvládl VTR, neodkonale společenské vlastnictví brzdilo víc než kapitalistické) Ropzdíl ve VV jsem vysvětlil. Tím pádem jsou tam taky jiné třídy a ty mají jiné zájmy - i když aparát je stále více reeakční. Podotýkám, že pro men neexistuej třídní společnost bez ideologie a ne každá ideolpogie je nevědecká - ta dělnické třídy je vědecká a pravdivá - vedou k stejnému závěru a k poznání podstaty. Při analýze systémů je cílem ne ztracobvat, ale poznat, jak to bylo, a nevracet se k chybám - bez takovéhpoto hodnocení,ať je pro nás jakkoliv bolestivé - nemůžeme jít dál a získat společnost, vývoj by šel přes naše hlavy.Hodnocení CSTS sice trochu bvykradlo i moji a Frantovu koncepci, ale v zásadě je pořád poplatné státnímu vlastnictví s tudíž chybné.
Jo - zapomněl jsem - systém samosprávného socialismu není státní socoialismus naopak se v něm stát mění v samosprávu a jako nástroj třídy odumírá. Už socialismus (a jkeště více komunismus) překonává protosocialismus tím, že i na omezeé bazi výrobních sil nižší fáze vytváří podmínky proto, aby vlastnická rozhodnutí a aktivity neprováděl jen profesionální řídící aparát, ale všichni pracující na podniku (máme i model propojení s peacujícími mimo podnik) a všichni občané ovlivňují regulaci trhu a plánování. /Jak - viz článek Protosoialismus).
ZNOVU VYZÝVÁM - PŘeČtĚTE SI V LEV0M SLOUPKU někde dole POHÁDKU O SAMOSPRÁVNÉM SOCIALISMUS!!!! Četl jsi ji Láďo? Jsem zvědavý na Tvůj názor!!!!