Dieter Klein, Michael Brie: Kapitalismus, socialismus, vlastnictví a cesta ke změně. Nově promyslet základní otázky

/Impressum rls Standpunkte č. 2, 2007[1]/

Kočka je nyní z pytle ven, míní Klaus Blessing a Matthias Werner o přednášce Georga Gysiho „Moderní socialismus““ – zejména, že nemá na mysli nic jiného než „zacéování a upevnění buržoazní éry slepováním všeho toho, co je na ní nejzavrženíhodnější“.[2] A nemálo je těch, kteří věří, že takový záměr se dá rozpoznat také v předsednictvem Linkspartei a WASG schválených „Uzlových programových bodech na cestě k nové levicové straně v Německu“.

V takovém chápání se zřetelně vyjevují protichůdná hlediska na elementární otázky: (1) Co je kapitalismus? (2) Co je socialismus? (3) Jaké jsou základní obrysy socialistického uspořádání vlastnictví? (4) Co můžeme dělat dnes? (5) Jaké cesty vedou k socialismu?  Bez vyjasnění pojmů si nemůžeme v diskusi udělat jasno.

Co je kapitalismus?

Ze všeho nejdříve jde o pochopení současných západních společností a o účinnou levicovou kritiku. Základní ekonomická struktura těchto zemí je kapitalistická.  To výrazně poznamenává celou společnost a její životní způsob. V tom jsou lidé na levici jednotní.  O podstatě kapitalismu nerozhodují trhy a zájem podnikatelů na zisku. Jako kapitalistická je označována taková společnost, v níž dominuje zhodnocování kapitálu a v hospodářství a ve společnosti je tudíž měřítkem zisk. S lidmi se „počítá“, vyhovují-li tomuto měřítku. Jestliže v tomto duchu nekonají, jsou vyřazeni ze hry a uvrženi do postavení „prekariátu“, který žije v chudobě, nebo je chudobou akutně ohrožován - což zasahuje až hluboko do středních vrstev.

K tomu, že se současné společnosti stávají kapitalistickými, vede i globalizovaný finančně tržní kapitalismus. Neoliberální politika směřuje k tomu, že se ve zboží proměňuje vše, na čem až dosud „kapitalistický duch počtářství“ neulpěl (Max Weber): vzdělání a zdraví, vztahy k přírodě, rostlinným a živočišným genům, vědění a informace i samotné mezilidské vztahy. Především však už na finančních trzích nejde prostě o zisk, ale o zisk z krátkodobých, často spekulativních finančních obchodů a ze stupňování kurzů akcií a majetku akcionářů, jež je rozhodujícím měřítkem.  Nejednou se tu uplatňuje nikoli obvyklá tradiční, dlouhodobá podnikatelská rozvaha, ale především krátkodobý zisk investorů kapitálu.  Vládne urychlování bez perspektivy a odpovědnosti. 

Důsledkem je ničení prostředí, důsledná racionalizacepřed každým dalším kolem na burze na úkor pracovních míst, snižování nákladů na systém sociálního zabezpečení a „ekonomika vyvlastňování“. Imperiální politika, včetně válek ohrožujících lidská práva, přezírání jiných kultur než západních, hierarchické, panovačné vztahy a vybrakování demokracie, to jsou další příznaky současného kapitalismu poznamenaného neoliberalismem.

Navzdory tomu si kapitalismus zachovává svou janusovskou dvojí tvář.  Buržoazní společnosti dosáhly vysoké úrovně výrobních sil, která v míře dříve nikdy nedosažené otevírá reálnou možnost pro lidsky důstojný život všech obyvatel Země. Úroveň vzdělání a technologické schopnosti k výkonu, dělba práce ve výrobě a rozvoj individua jsou pokročilejší, než kdykoli dříve. Pluralistická demokracie, princip právního státu nabízejí vzdor jejich podřízení daným vztahům panství stále ještě důležité šance pro rozvoj.

Kapitalistická společnost vědění vyžaduje velkou část vlastní odpovědnosti těch, kteří jsou závislí na mzdě, schopnost rozhodování, komunikace a kooperace, krátce značný rozvoj subjektivity. Stát je mocenským nástrojem vládnoucích; současně však je výrazem měnícího se poměru sil a arénou dohadovacích procesů (Nicos Poulantzas). To jsou šance pro prolomení panujících mocenských vztahů – jejich vyčerpání však musí být na mocenské elitě vybojováno.

Na základě neoliberálního protiúderu proti všem vymoženostem, vybojovaným dělnickým hnutím a dalšími silami bojujícími za emancipaci, se kapitalismus stává kapitalističtější ve smyslu:

zaprvé uvolnění finančních trhů a jejich dominance nad ekonomikou,

zadruhé zesílení moci kapitálu nad osazenstvy podniků, komunami, regiony a mnohými státy,

zatřetí nadvlády krátkodobých zájmů na zisku na úkor přírody, vzdělání a kultury,

začtvrté přeměny mnohých, až dosud nekapitalistických, hospodářství jejich svévolným začleněním jako objektů zhodnocování kapitálu a

zapáté nové militarizace, autoritářských tendencí, otevřeného opovrhování liberálními právy a svobodami samotnými a nových imperialistických tendencí.

Tím se stává kapitalismus současně méně sociálním, méně demokratickým, méně mírovým. Znovu ukazuje výrazné rysy otevřeného barbarství.

Když se může kapitalismus stávat kapitalističtějším, když může ztrácet sociální, demokratické, státoprávní vlastnosti, kterých už jednou bylo dosaženo, pak je zcela falešné představovat si kapitalistickou společnost jako jednotvárný (fádní) stejnorodý celek, bez protichůdných tendencí.  Spíše působí paralelogram sil (Bedřich Engels), v němž se mohou oproti emancipačním tendencím přednostně prosazovat panující vlastnické vztahy.

Závisí však na poměru sil, na změně rovnováhy mezi kapitalistickými tendencemi a tendencemi protichůdnými, na sociálních a politických bojích, zda se obracejí také proti kapitalismu, a jak dalece tyto přeměny nacházejí svůj výraz také v konkrétních vlastnických a mocenských vztazích. Historicky k takovým částečným úspěchům dochází – právě ty měly být neoliberalismem odstraněny, nebo jsou jím odstraňovány. Vymoženosti emancipačních sociálních hnutí se prokazují jako tendence omezování nadvlády kapitalismu nad společností.

Dialektika chápání současné společnosti spočívá, podle našeho názoru, v tom, že je na jedné straně kapitalistická, pokud dominuje zhodnocování kapitálu, ziskové hospodářství a ziskem ovládaná společnost. Na druhé straně však je nejenom kapitalistická, neboť tu je a prostřednictvím boje za demokracii, sociální spravedlnost, mír, udržitelnost a emancipaci se prosazuje protichůdná tendence. Die Linke musí vyčerpat vývojový potenciál buržoazní společnosti jako výchozí bod pro svoje alternativy.

Co je socialismus?

V obnovovacím procesu politické levice se dnes střetá dvojí protichůdné pojetí demokratického socialismu, o nějž levice usiluje.  Už v 19. století existovala tendence uvažovat o socialismu či komunismu především jako o negaci všech institucí tehdejší společnosti, trhů a peněz, státu a práva.  Pouze totální negace se zdála být důsledně socialistickou. Ve 20. století byly v rámci státně socialistického pokusu zničeny i mnohé vymoženosti demokracie, právního státu, schopnosti inovací a efektivního zabezpečování, takže takový socialismus musel v soutěži systémů ztrácet.

Socialistická politika umožňuje, podle našeho mínění, vytvářet své vlastní vnitřní měřítko, stavěné proti dominanci zisku, - efektivní výrobu a spravedlivé rozdělování takových statků, které každému umožňují svobodný život, na němž se sám a solidárně podílí.  Takové chápání demokratického socialismu sleduje jako svůj ideál společnost, která každému umožňuje spolupodílet se na jejím utváření a na podmínkách utváření svého vlastního života ve svobodě a sociálním zabezpečení: práci, zajišťující výdělek a jistoty každému, kdo ji hledá, kvalitní vzdělávání nezávisle na sociálním původu, rovný přístup k vymoženostem péče o zdraví a k systémům sociálního zabezpečení! Podle tohoto pojetí krouží programová samozřejmost vznikající nové levicové strany současně kolem dvou středů: kolem libertární základní ideje, že demokratický socialismus znamená individuální svobodu každého na základě rovnosti ve společenské solidaritě a obnovu (regeneraci - Erneuerčung) světa práce a sociálního státu.

Jestliže je sledováno takovéto pojetí socialismu, vzniká společnost, v níž výroba, výkony služeb a rozdělování sledují cíl, vytvořit co nejlepší podmínky pro rozvoj individuality všech, s tím, že je budou využívat pro své vlastní dobro a současně pro solidární rozvinutí výrobních sil celého společenství. Jak to formulovali Marx a Engels: „sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je předpokladem svobodného rozvoje všech“. Jako nezbytné pro to bylo v „Uzlových bodech programu“, podle Marxe, překonání všech vlastnických vztahů a vztahů panství - včetně patriarchálně, etnicky či jinak založených – „v nichž je člověk ponižovanou, ujařmenou, ztracenou a přezíranou bytostí“.

Vlastnické a mocenské vztahy jsou vztahy, které určují uspořádání společenského vývoje. Trhy, právo, státní instituce nejsou neutrální nástroje. Mohou být utvářeny či přetvářeny v souladu s danými převládajícími vlastnickými a mocenskými vztahy. Právě taková je politika neoliberalismu.  Rozšiřuje kapitálem ovládané, na rychlý zisk orientované trhy na všechny sféry života, zesiluje požadavky na dosahování prospěchu z vysoce koncentrovaného majetku, posiluje práva majitelů akcií oproti osazenstvu podniků, privatizuje mj. vědění a právo, aby využila genetického potenciálu – všechno to má sloužit ke zhodnocování kapitálu.

Odstranit nejhorší zla dnešního kapitalismu finančních trhů, počínaje chudobou a válkou po sociální nejistotu a nerozvinutost vzdělávacích systémů, vyžaduje hluboké přeměny dispozičních a mocenských vztahů. To vyžaduje oslabování a zatlačování těch vlastnických struktur, na nichž moc kapitálu vcelku spočívá.  Naléhavý je silnější vliv osazenstev podniků a dalších demokratických sil na disponování vlastnictvím, v zájmu většího sociálního zajištění a dobrého vzdělání pro každého, v zájmu uchování přírody a míru.

Boje, které už byly sociálními hnutími vybojovány v 19. a 20. století, umožnily dnes, aby na kmeni staré společnosti vyrašily výhonky nového. Také socialistická společnost se buď bude – podobně jako kapitalistická – rodit za porodních bolestí ze staré společnosti, nebo nevznikne vůbec. Neoliberalismus chce tyto výhonky nové společnosti udusit, vytrhat a zničit. Boj proti sociálnímu státu je pro něj současně bojem proti socialismu. Die Linke ale bojuje o to, aby byly výhonky nového posilovány, mohly se prosazovat všeobecně a stát se převládajícím výrobním a životním způsobem. To je představitelné pouze v dlouhodobém procesu. Demokratický socialismus samotný je tudíž chápán jako transformační proces.

Socialistická společnost se může utvářet při zevšeobecňování emancipačních vymožeností dosažených v dřívějších bojích a jejich spojování s budoucími úkoly. Zasazování se o jednotu sociálních, politických a kulturních lidských práv, je přitom rozměrem levicové politiky, pro který vytvořila předpoklady společenská emancipační hnutí minulosti. Zásadní změny v disponování výrobními zdroji jsou nutným důsledkem. 

3. Jaké jsou základní rysy alternativního uspořádání vlastnictví?         

Na rozdíl od současné SPD, která ze svého Návrhu na nový základní program dalekosáhle vyhostila otázky moci a vlastnictví, spojuje demokraticko-socialistická Linke reformní procesy nadále s bojem za změnu vztahů vlastnictví a panství a s odpovídající proměnou ve způsobu řízení. Historicky vedly otázky alternativního uspořádání k neustálým sporům – má to být co možná nejrozsáhlejší zestátnění, nebo samosprávná družstva či veřejná kontrola nad soukromým vlastnictvím?  A jaké mají tyto formy se zřetelem na socialistické směřování a cíle přednosti, případně slabiny?

Když Gregor Gysi uvádí, že by problém neměl být „v otázce vlastnictví, nýbrž v otázce společenské kontroly a účasti podílníků na důchodovém fondu“, pak se tomu špatně rozumí, neboť jak sám poté vyvozuje, jde ve všech otázkách levicové reformní politiky stále o „obsah moci a vlastnictví“. A zcela lhostejné pak nejsou ani - což jako právník dobře v - také formy majetku a vlastnictví. Pokud jde o obsah a formu, jde o to, kdo a jak může disponovat společenskými zdroji a kdo nikoliv. Stejně důsledně jako staví otázku vlastnictví neoliberalismus, ji musí stavět také die Linke – ale novým způsobem.

Uzlové body programu směřují k všeobsáhlé demokratizaci ve všech oblastech života. Již v Programu PDS z Chemnitz byla za výchozí bod  levicové koncepce vlastnictví považována demokratizace. V uzlových bodech se rozlišovalo mezi formálním vlastnictvím a disponováním: „Demokratizace hospodářství vyžaduje podřizovat všechny formy vlastnictví dispoziční moci v společenském měřítku. O tom, jak by k tomu mohlo konkrétně dojít, chceme vést co nejširší diskusi. V této souvislosti chceme vyjasnit, jak by mohlo být společenské vlastnictví jako základ demokratické politiky a existenčního zabezpečení rozšiřováno, jak by mohlo být jak sociálně, tak efektivně utvářeno a využíváno.

Mimoparlamentní a parlamentní boje, rozšiřující se spoluúčast (Mitbestimmung), tlak zdola na stát, vyjednávací procesy, mohou v tomto aparátu samotném - při posunu doleva ve stranickém systému a v celé společnosti -, v důsledku větších sociálních a politických bojů změnit i disponování kapitalistickým vlastnictvím, takže se kapitál od kapitalismu vlastní maximalizace zisku postupně odkloní. Navíc je nezbytné rozšiřování veřejného vlastnictví a veřejné kontroly v oblastech, kde podle sociálních a emancipačních měřítek dochází k otevřenému selhávání soukromého vlastnictví.  Veřejné existenční zabezpečení a infrastruktura sem určitě patří.

Spravedlivá daňová politika, odborářské boje o vyšší mzdy a humanizaci práce, participační demokracie – např. participační rodinná politika -, zákonodárná činnost týkající se udržitelnosti životního prostředí, prosazování výraznějších sociálních práv, sociální a strukturální politiky, mohou umožnit jiný rozvoj, než vyplývá z výhradního disponování kapitalistickými vlastníky. Při takovém průběhu by docházelo k přeměně charakteru vlastnictví samotného, zvláště poté, když by méně fungovalo a nakonec už převážně nefungovalo v zájmu kapitalistických vlastníků, nýbrž osazenstev podniků, spotřebitelů, regionů a příštích generací. Pluralita legitimních zájmů může vést ke spravedlivější vyváženosti. V žádném případě by obecný vlastník neměl současně zastupovat všechna oprávněná (spravedlivá) přání.  Cílem není zestátnění, i když je za určitých podmínek nezbytným prostředkem, nýbrž zespolečenštění. Cílem je disponování zdroji prostřednictvím plurality demokratických sil - může se tak současně realizovat sociální spravedlnost a efektivita, inovace a udržitelnost, regionální rozvoj a solidarita, sebeurčení a společenský rozvoj.

Jaké jsou nejlepší podmínky pro rozvinutí bohatství humanity, namísto kapitalistického bohatství, dominance společenského bohatství oproti dominanci kapitalistického uspořádání vlastnictví a jak konkrétně utvářet vlastnické vztahy, může být stanoveno pouze prostřednictvím radikálního procesu demokratizace. Socialismus bez demokracie není možný. A v tomto procesu se také ukáže, pro jaké účely jsou lepší trhy než jiné formy směny, kde je rozhodující veřejné poskytování statků (Güter), jak má vypadat, aby se působilo v duchu socialismu, jaké konkrétní podoby musí v zájmu toho nabýt stát a právo.

Tváří v tvář globálním problémům je překonání nadvlády mocenského postavení procesu zhodnocování kapitálu v ekonomice a ve společnosti nezbytné pro přežití společnosti. Bude-li ho dosaženo, pak se stanou dominantními jiné vlastnické vztahy. A bude se prokazovat, že socialismus není ničím jiným než nadvládou sociální spravedlnosti, udržitelnosti, míru, sebeurčení individuí a solidarity, směřující k vlastnickému uspořádání, které umožňuje tu nejobsáhlejší a nejefektivnější produkci a spravedlivé rozdělování svobodných statků a využívání všech prostředků, které mohou tomuto cíli sloužit.

4. Co může die Linke dělat dnes? Evoluce nebo zlom?

Protichůdné pozice v diskusi se objevují také v tom, že jedni vidí „pouze“ možnost podstatných reforem, ti druzí „pouze“ možnost, vedle obrany před tím nejhorším, přinejmenším duchovně a politicky „připravovat“ společnost vně kapitalismu. Vlastní obtíž by ale mohla spočívat v tom, umět si představit komplex současných požadavků a neredukovat je na ty či ony požadavky. Podle našeho mínění, je současná epocha ovládána třemi konflikty, jejichž váha se může podle okolností také rychle měnit.

Předně působí právě v Evropské unii a v Německu ústřední vnitřní konflikt mezi silami, které chtějí prosazovat radikální tržní kurs a těmi, kdož se snaží o sociální a demokratickou podobu dnešního finančně tržního kapitalismu, která by byla úžeji orientována na skandinávské země či Nizozemsko. Tento konflikt charakterizoval spolkové volby v roce 2005 a bude v následujících letech ještě významnější.

Zadruhé existuje konflikt mezi těmi, kteří chtějí prosazovat sociální a demokratickou podobu finančně tržního kapitalismu a těmi, kdo z dobrých důvodů vycházejí z toho, že sociální a politické zlepšení v rámci kapitalismu je třeba podporovat, že však rozsáhlejší a trvalejší zatlačování a konečné překonání dominance zisku a tím i kapitalismu je nemožné.

Zatřetí existuje globálně, ale také v Evropské unii a v Německu tendence ústupu od civilizované společnosti k otevřenému barbarství. Ta sahá od agresívních válek pod vedením USA přes terorismus až k zesurovění mezilidských vztahů. Za určitých podmínek může tento konflikt převládnout nad všemi ostatními a naproti tomu může vést k širší politice svazků jako k nezbytné a možné.

Die Linke není žádným všemocným subjektem, aby sama mohla vyhledávat konflikty, které musí vybojovat. Nemůže se od žádného z nich odtahovat, musí být schopna přistupovat na spojenectví a musí v zájmu toho sama být spojenectví schopna. Selhání německé levice v roce 1914 ukazuje, co se stane, když v reformní politice ustoupí boj proti autoritarismu a válce zcela do pozadí. Selhání z roku 1933 zase učinilo zjevným, jaké důsledky může mít sektářství a neschopnost vstupovat do spojenectví. V uzlových bodech je tudíž jednoznačně formulováno: „Základním strategickým úkolem die Linke je přispět ke změně poměru sil jako předpokladu ke změně celkového zaměření.“

Sotva kdy lze v dějinách říci, z jaké evoluce vzejde zlom či celý řetězec  zlomů, jak se kvalitativní změny přemění ve změny převratné. Reformy vedou k revolucím, revoluce umožňují reformy. Procesy, které jsou označovány jako ten nejostřejší zlom, jsou často vyjednány kompromisem a probíhají ve zcela přátelském duchu.  Historicky však dochází také k opaku.

Die Linke sama nemůže ani rozhodnout, které konflikty kdy budou dominovat, ani nemůže libovolně určovat, s kým je nutno kooperovat. Často nemůže ani určovat program jednání, nýbrž zpravidla (většinou, nejvíce) přispívat k reálným bojům. Co může, je dvojí: může zprvu vytyčit vlastní kritéria pro jednání – boj proti každé formě totalitárního panství a barbarství, boj proti tržnímu radikalismu, autoritářství a militarizaci, právě tak jako boj za zatlačování dominance zisku a vedoucího mocenského postavení zhodnocování kapitálu, za vybudování veřejného sociálního zabezpečení, veřejného demokratického řízení sociální, ekologické a občanské přestavby společnosti. To jsou, podle našeho názoru, také kritéria úkolů v každodenní socialistické politice.  Die Linke musí zadruhé usilovat o to, aby co nejsuverénněji zvládla dialektiku tří uvedených požadavků a napětí tří s nimi spjatých zápasů. Jestliže se jí podaří tento dvojí požadavek naplnit, udělala to, co je pro ni možné, o nic více a o nic méně.

„Uzlové body“ neobsahují jen širší reformní program. Zahrnují také formulaci společných strategických úkolů současnosti a kritéria realizace těchto úkolů. Zahrnují střetání s ideologií neoliberalismu a předkládání naší vlastní alternativy. K tomu patří široké svazky a strategická spolupráce, organické spojování mimoparlamentní práce s prací uvnitř parlamentu, jednota protestu a odporu, tvůrčí politika, podíl na vládě a antikapitalistické působení a v neposlední řadě také působení na Euroúrovni a mimo ni.

Die Linke zůstává často historicky za svými možnostmi, protože připouští štěpení, vzájemné odtrhávání toho, co patří dohromady – reálnou socialistickou politiku jako každodenní úkol, v níž jsou cíle zatlačování a překonávání dominantní moci kapitálu v naší společnosti trvale přítomny a prosazovány v boji za řešení nejdůležitějších aktuálních problémů (a nikoli snad mimo ně). Transformace je jednotou kvantitativních změn a kvalitativních zlomů, je přeměnou společnosti v dlouhodobém výhledu a s jasnými cíli pro současnost.

5. Které cesty vedou z kapitalismu?

Představa, že by ze současných bojů o konkrétní reformy ke zmírnění nejnaléhavějších společenských problémů mohly vznikat přeměny, které nám přibližují socialistické uspořádání, probouzí vášnivý odpor některých levicově orientovaných lidí: „Transformační proces – trojnásobná iluze!!! Tento postoj se rovná rezignaci na jakékoli překonání současných výrobních vztahů a je radikálním odchodem od marxismu!“ Tak zní typický vstup do diskuse v programové debatě levicové strany.  Jeho základem jsou další rozdíly v míněních.

Skandální na současné konstituci západního světa je, že představuje potenciál pro lidsky důstojný život všech obyvatel planety Země a přece není v stavu využít jej v zájmu neomezeného rozvoje lidí a jejich tvořivých schopností jako „skutečného bohatství“ společnosti (Marx). Toto lidské bohatství je spíše milionkrát ničeno a lehkomyslně mařeno. Právě proto záleží die Linke na tom, aby byl bráněn, střežen a rozšiřován rozvojový potenciál, který byl za kapitalismu z největší části vybojován zprvu v bojích dělnického hnutí a dalších sociálních sil, aby tak mohlo být nakonec překonáno i samotné panství zisku.

Nejprve však musí být v zájmu toho uznán tento potenciál a rámec pohybu, který je jím dán, namísto toho, aby byl ignorován a levicová politika, která směřuje k jeho využití, difamována jako oportunistická. To se však v části diskusních vystoupení k „Uzlovým bodům programu“ děje: „Bez překonání této společenské formy (kapitalismu) není možné nic!“, „Společnost reformovat zevnitř – tak jak to tu stojí, je čistý oportunismus“. Odkud, prosím pěkně by měla změna přijít, když ne zevnitř, od občanek a občanů, kteří v těchto vztazích žijí?

Klaus Blessing a Matthias Werner konstruují ve své kritice Gregora Gysiho „katastrofální momenty“ současného kapitalismu a „proměnu kapitalistických systémů“: „Nechceme být přitom špatně pochopeni: Přirozeně je nutné podporovat všechno, co slouží ke zmírňování nejhorších projevů neoliberální politiky. Ale úkol levice nesmí spočívat v tom, zvyšovat svou sílu, aby byly zmírňovány projevy systémů, musí chtít změnit systém jako takový.“

Oddělování každodenních úkolů a hledání uspořádání mimo kapitalismus, oddělování „reforem“ a „revoluce“, je dnes v lepším případě ještě zdánlivě revoluční. Vydává se za radikálně antikapitalistické a přitom nemůže nabídnout nic než bezobsažnou rétoriku. Štěpí síly těch, kdo vycházejí z tady a teď a chtějí měnit konkrétní společenské zájmy a těch, kteří vědí, že je k tomu zapotřebí také co nejrozsáhlejší přeměna uspořádání vlastnictví a ekonomiky. Die Linke oslabuje.  Získat lidi pro překonání kapitalismu lze pouze tehdy, když se jim ukáže, že bezprostředně požadované reformy k řešení nejnaléhavějších problémů vyžadují současně zasahování do dispozičního a vlastnického uspořádání. Oboje k sobě neoddělitelně patří, jedno není dosažitelné bez druhého. Konkrétní podoba socialistického rozvoje vyplyne z konkrétního oslabení a nakonec z překonání dominance zisku.

Literární vědec Hans Meyer napsal: „Všechna mínění jsou stavěna proti sobě, všichni pouze diskutují, což nám neumožňuje pochopit, že skutečné rozpory jsou obsaženy v samotné lidské existenci“. A poukazuje na čtyřřádkový epigram Karla Krause:

Na hledače rozporů

Moje slovo se týká světa jevů,

které mezi nimi bohužel propadá.

Pamatujte neustále na to, že jde o mínění,

ale rozpor je ve světě samotném.

Jestliže má být socialismus chápán jako obsáhlá demokratizace a socializace disponování vlastnictvím, jako vytváření většin pro jinou společnost a jako přeměna mocenských a vlastnických vztahů, pak to může probíhat pouze v procesu učení, sbíráním zkušeností s odporem proti zhoršování situace, zkušeností s reformními projekty, které vedou k částečnému zlepšení, s hledáním vstupních projektů pro dalekosáhlé proměny a s otevíráním reforem, které překračují hranice kapitalismu, s konkrétními kroky k přetváření vlastnického uspořádání.  To se může po dlouho dobu uskutečňovat evolučně a v dobách krize také způsobovat zlom.

Také „Uzlové body“ se tu vyjadřují jasně:  „Chceme vytvořit svět, v němž bude důstojnost každého nedotknutelnou, v němž jsou spojeny sociální spravedlnost, svoboda a sebeurčení, demokracie a mír, v němž žije společnost v souladu s přírodou. V zájmu toho působíme ve prospěch širokých reformních svazků. Společně bojujeme za to, aby nebyl kapitalismus posledním slovem dějin.“

Demokratický socialismus, jak jej chápeme, je transformačním procesem naplněným urputnými sociálními boji, kompromisy a stále novými průlomy, který začíná uvnitř kapitalismu, proces, o němž se předpokládá, že povede k mnoha malým a větším zlomům a který - podle očekávání levice - vyúsťuje do socialistické společnosti.  A protože bez překonání dominance kapitalistických tendencí v současné společnosti není možný ani trvalý mír, ani udržitelný rozvoj a nejsou možné ani sociální jistoty, platí i dnes: Konkrétní, reálný a trvalý pokrok v procesu přeměn k socialismu nebo nový a horší propad do barbarství!

Prof. Dr., Dieter Klein je člen představenstva Rosa-Luxemburg-Stiftung a předseda komise pro zkoumání budoucnosti.

Prof. Dr. Michael Brie je zastupující předseda Rosa-Luxemburg-Stiftung a vedoucí oblasti politické analýzy.

 Překlad Miloslav Formánek