/Junge Welt, 16. ledna 2014/
V těchto dnech se objevily nové Marxistische Blätter; nové mezi jiným proto, že časopisecký měsíčník ve své vnitřní části nabízí přepracovanou úpravu (Layout). Číslo 1/2013 shromáždilo všechny přednášky z konference „50 let Marxistische Blätter – 50 let marxismu pro dělnickou třídu“, od Dietmara Dathe, Georga Fülbertha, Anne Rieger a Roberta Steigerwalda. jW uvádí silně zkrácený příspěvek italského filozofa Domenico Losurdo. Objednávky pod info@neue-impulse-verlag.de (jW)
Jaké jsou rozhodující důvody pro připojování se ke komunistickému hnutí, a to jak na Západě, tak na Východě, jež započalo v důsledku charakteru, kterého nabývala Říjnová revoluce? Obě cesty vykazují významné rozdíly.(…) V Itálii a v Evropě rostlo rozhořčení nad (…) první světovou válkou. Bylo to toto rozhořčení, jež ke vznikajícímu komunistickému hnutí houfně přivádělo příznivce. (…)
Je tak pochopitelný logický závěr Gramsciho: Lidové masy, s nimiž se odjakživa zacházelo jako s houfem malých děcek a které byly považovány za neschopné porozumět politice a projevit politickou vůli, mohly být vládnoucí třídou klidně a snadno obětovány na oltář jejích imperialistických projektů. Je proto nutné starat se o to, aby „pracující lid“ nezůstával nadále „lehkou kořistí pro všechny“ a „surovinou pro dějiny utvářené privilegovanými třídami“. Úkolem komunistů je, zabránit opakování strašné tragédie, ke které došlo v roce 1914 až 1918.
Jiné byly naproti tomu rozhodující motivy, jimiž byl inspirován příliv mas ke komunistickému hnutí na Východě. Tragédie koloniálních národů a to, co bylo označeno za „ukřižování“ Číny, se nezačalo projevovat teprve v roce 1914. Mimo Evropu a Západ se buržoazní stát už nějaký čas předtím odhaloval jako „organizace napadaná TBC“. Vychází to najevo z příspěvku, který přednesl 26. prosince 1920 na kongresu Francouzské socialistické strany „zástupce Indočíny“, jak jej označuje stenografický záznam: „Před půlstoletím vtrhl francouzský kapitalismus do Indočíny; zmocnil se nás na špičkách svých bajonetů a od té doby jsme ve jménu kapitalismu nejenom bezostyšně šikanováni a vykořisťováni, ale také strašně sužováni a postupně otravováni jedy (podtrhuji slovo otravováni – opiem, alkoholem atd.). (…) Každý domorodec, o němž se předpokládá, že sdílí socialistické ideje, je uvězněn a častokrát bez soudního jednání odsouzen ke smrti.“ (…)
V Číně (v Čínské republice; pozn. red.) (…) uvítal její první prezident Sun Jat-sen mocenský nástup bolševiků, ačkoliv nebyl ani marxista ani komunista. Prohlášení, které o svém postoji o několik let později vydal, je vášnivou obžalobou kolonialismu a imperialismu: „Rudokožci v Americe jsou už zdecimováni“ a „zdecimování“ hrozí také dalším koloniálním národům. Jejich situace je tragická. „A tu se náhle pozdvihlo 150 milionů lidí slovanské rasy, aby se v zájmu lidstva postavilo na odpor imperialismu, kapitalismu, nespravedlnostem“. Zrodila se, aniž to kdo očekával, velká naděje lidstva: ruská revoluce“. (…)
Je možné říci, že na Západě našla své následovníky leninská analýza a odsouzení imperialismu jako synonymu nejen pro válku a masakry, ale také pro militarizaci a totální mobilizaci, jež znamenala obyvatelstvu vnucované „militaristické otroctví“. Naproti tomu na Východě vyvolala obrovský ohlas leninská analýza a odsouzení imperialismu jako arogantních „vykořisťovatelů několika málo vybraných národů“, kteří založili svůj vlastní „blahobyt“ a svůj primát na plundrování a ovládání zbytku lidstva“ (Lenin, Spisy, Sv. 26, s. 425, něm.) a domýšlivosti údajných „modelových národů“ přisvojovat pouze sobě „výlučné privilegium na konstituování státu“ (Lenin, Spisy, sv. 20, s. 442.) Není tu přirozeně žádný rozpor: máme tu co dělat se dvěma rozličnými aspekty činnosti téhož společenského subjektu, kapitalismu-imperialismu, které (…) vyplývají z Leninovy analýzy. Kapitalismus-imperialismus je zpochybňován dvěma způsoby boje o uznání: Protagonisty prvého způsobu boje jsou dělnická třída a lidové masy, které odmítají být elitám k dispozici jako „surovina“; protagonisté druhého způsobu boje jsou celé národy, jimiž otřásá potlačování, ponižování a odlidšťování, které je koloniálnímu panství vlastní.
„Peněžní hospodářství“ na Západě a na Východě
První světová válka – chápaná jako důsledek imperialistické konkurence při plundrování kolonií, dobývání trhů a surovin, jako kapitalistická honba za zisky a nadzisky – vytvořila na Západě duchovní klima, jež se odrazilo i v dílech předních západních filozofů. V roce 1918 vyzýval mladý Ernst Bloch sověty, skoncovat nejen s „veškerým soukromým hospodařením“, ale také s veškerým „peněžním hospodářstvím“ a tím i se „vším tím nejhorším v kupecké morálce vychvalované lidstvu“. Také v Sovětském svazu samotném, se po Říjnové revoluci rozšířilo mínění, jehož zastánci se dívali na svět ekonomiky v jeho celku s opovržením a rozhořčovali se nad jeho zaváděním v Nové ekonomické politice. (…)
Pouze s velkou námahou se Leninovi a poté Stalinovi podařilo vzdorovat předhůzkám o zradě a soustředit pozornost na problémy ekonomického rozvoje zaostalé země, která vycházela ze světové války a nato i z války občanské vyčerpána a vnímala v mezinárodní situaci stahování mimořádně nebezpečné smyčky kolem nově zrozeného státu.
Jiné duchovní klima (než například u Blocha, pozn. red.) panovalo v Číně, a již před založením Lidové republiky, v již „osvobozených“ a komunistickou stranou ovládaných územích. Kuomintang a vláda v Nankinu se pokoušely donutit protichůdnou stranu ke kapitulaci a sázely kromě vojenského násilí na ekonomické obklíčení a sevření. Na své cestě zaznamenal severoamerický novinář a pozdější životopisec Maa Edgar Snow: „Obchod mezi rudými a bílými oblastmi (Districkt) byl Nankinem zakázán, zatímco rudí využívali horských stezek, dávali pohraničníkům úplatky a zajišťovali si tak živý export a obstarávání „důležitých spotřebních statků“. Zatímco v Rusku a Evropě bylo „peněžní hospodářství“ považováno za jednou provždy překonaný a zatracovaný výraz starého, poživačného a zpráchnivělého světa, zde bylo spolu s obchodem synonymem pro fyzické přežití a záchranu revolučního projektu, s jehož pomocí měl vzniknout nový a lepší svět.
V Číně byla ve třicátých letech snaha podporovat na „osvobozených“ územích rozvoj ekonomiky tak silná, že se sahalo i k různým vlastnickým formám. Snow zaznamenal: „Sovětská ekonomika na severozápadě země byla zvláštní směsicí soukromého kapitalismu, státního kapitalismu a primitivního socialismu. Soukromé podniky a soukromý průmysl byly povoleny a podporovány, stejně tak jako – byť s jistým omezením – soukromý nákup a prodej zemědělských a agrárních produktů. Stát současně obsadil a vytěžoval podniky na těžbu nafty, soli a uhlí a obchodoval s dobytkem, kožešinami, vlnou, solí, bavlnou, papírem a dalšími surovinami. Neměl však na tyto produkty monopol, ve všech jím spravovaných územích mohly soukromé podniky konkurovat – což také v určitém rozsahu činily. Třetí druh ekonomiky tvořila vznikající družstva, v nichž měl svůj podíl stát jako partner lidových vrstev, a které konkurovaly nejenom soukromému kapitálu, ale také státnímu kapitalismu!“
V letech, která následovala, se protiklad se Západem dále vyostřil. Po mocenském nástupu fašismu byl v zemích, jako je Itálie, Německo a Japonsko, zpochybněn boj o mzdy a za lepší životní podmínky, při současném růstu produkce, kterou se čelilo válečnému úsilí a válečné mašinerii agresora a zastánce koloniálního expanzionismu. Naproti tomu v Číně, která zažívala (…) japonskou okupaci, bylo zvýrazněno to, co Mao v listopadu 1938 označil jako „identitu národního boje s bojem třídním“. Od té doby se stalo angažování v produkci a v rozvoji ekonomiky především v osvobozených a komunistickou stranou kontrolovaných územích současně integrální součástí národního a třídního boje. Na tomto obraze se nezměnilo nic ani po založení Lidové republiky. (…)
Když začala na konci roku 1979 politika reformy a otevírání se, nabyl tento boj nové podoby. USA a rozvinuté kapitalistické země chtěly udělat z Číny odbytiště pro své vysoce technické produkty a závislého dodavatele laciné pracovní síly a levných, jednoduchých zbožních produktů. Od té doby usilovalo čínské vedení o to, vstoupit rychle na cestu hospodářského, vědeckého a technologického rozvoje, aby zlomilo západní monopol na vysokou technologii a zbavilo se dědictví kolonialismu a imperialismu a překonalo tím také mezinárodní dělbu práce, která USA a Západu umožňovala neokoloniální kontrolu nad formálně nezávislými zeměmi.
Věda a technika
Jaký měl Ho Či-min důvod pro své cesty po zemích Západu? Usiloval seznámit se s jeho kulturou „a také s jeho vědou a technikou“. Z podobných důvodů tu pobývali také čínští revolucionáři, počínaje Sun Jat-senem, který žil v Evropě od roku 1896 do roku 1898 (…). Hlavní Sunův zájem patřil „tajemství“ Západu, to znamená nejrůznějším aspektům techniky a především techniky vojenské. (…) Jak on sám, tak i další byli přesvědčeni o tom, že osvojit si kriticky vědu a techniku nejpokrokovějších zemí, je pro národní osvobození Číny nezbytné.
Tuto důvěru ve vědu a techniku revolucionáři na Západě nesdíleli. Bucharin, který od roku 1911 až do léta 1917 putoval mezi Evropou a USA, odsuzoval monstrózní zbytňování státního aparátu, ke kterému docházelo zvláště po vypuknutí války: „nový Leviathan, vůči němuž se fantazie Thomase Hobbese jevila jako dětská hra“. Nyní bylo „všechno „mobilizováno“ a „militarizováno““; a tomuto osudu nejednou neunikla ani „medicína“, „chemie a bakteriologie“, „celá ta grandiózní technická mašinerie“, jež se fakticky přeměnila „v ohromnou smrtící mašinerii“. (…)
Na Západě byla ve vědě a technice spatřována část „nového Leviathanu“. Jak věda, tak technika byla kapitalistickou buržoazií využívána především k rozmnožování zisku ždímaného z námezdní práce a současně jako „technická mašinerie“ („smrtící mašinerie“), s jejíž pomocí vedla svůj boj o světové panství. Na Východě se ve vztahu k vědě a technice uplatňoval jiný hledisko: Jak věda, tak technika tu byla žádoucí, neboť umožňovala rozvinout účinnější odpor proti politice podřizování a útlaku, který byl proti Východu nyní veden „novým Leviathanem“.
Tento rozdíl není ovšem rozdílem mezi Východem a Západem, nýbrž rozdílem mezi ekonomicky a politicky zaostalými zeměmi, v nichž komunisté prozkoumávají dosud ještě nezbádaný terén pro výstavbu po-kapitalistické společnosti a rozvinutými kapitalistickými zeměmi, v nichž mohou působit pouze jako kritická opozice. Oč se tu jedná, potvrzoval i Leninův vývoj: V letech, která předcházela výbuchu první světové války, ostře pranýřoval taylorismus jako „vědecký“ systém určený k ždímání potu z „námezdních otroků“ (Lenin, Spisy, sv. 18, s. 588). (…)
Později, když už šlo o požadavky na výstavbu nové společnosti, ukázal se jasněji rozdíl mezi vědou a jejím kapitalistickým zaváděním i ve vztahu k taylorismu: „Poslední slovo kapitalismu v tomto směru, tj. že taylorský systém v sobě sjednocuje – jako všechen pokrok za kapitalismu – rafinovanou bestialitu buržoazního vykořisťování s řadou cenných vědeckých vymožeností při analýze mechanických pracovních úkonů, vyřazování nadbytečných a nevhodných pohybů, vypracování správných pracovních metod, zavádění nejlepších systémů vedení účetnictví a kontroly atd. Sovětská republika musí za každou cenu převzít vše cenné, čeho věda a technika na tomto poli dosáhla. Uskutečnění socialismu závisí jak na našich úspěších při spojování sovětské moci a sovětské organizace správy s nejnovějším pokrokem kapitalismu“ (Lenin, Spisy, sv. 27, s. 249 an.). (…)
Abychom to shrnuli: V letech před první světovou válkou a Říjnovou revolucí byli Bucharin a Lenin – v západním exilu a bez úkolu řídit stát - každý svým způsobem - „západnímu marxismu“ blíže. Poté, se zřetelem k výstavbě nového společenského zřízení, si osvojili (opět rozdílným způsobem) pozici, která je podobná té, jíž zaujali vietnamští a čínští komunisté, vycházející z požadavků a perspektiv protikoloniální revoluce.
Nestejnost (rozdíl) na Západě a na Východě
V důsledku Říjnové revoluce dosáhly komunistické strany a organizace v průběhu několika let v různých zemích při svém vývoji velice rozdílného postavení: jde tu o Německo na straně jedné a o Rusko a koloniální a polokoloniální země na straně druhé. Protože se rozplynuly naděje na rozšíření protikapitalistické revoluce na Západ a do průmyslově rozvinutých zemí, bolševici, kteří získali moc, si velice rychle uvědomili, že je před nimi úkol, vypořádat se nikoli s jednou, ale se dvěma rozdílnými nerovnostmi. Z jedné strany tu byla nerovnost, která rozpolcovala společnost, jež Ancien régime ještě ani zdaleka nesetřásla a v níž se třídní rozdíly rychle vyjevovaly jako rozdíly kast. A z druhé strany právě toto zaostávání vyjevovalo hlubokou nerovnost mezi Sovětským Ruskem, zaujatým výstavbou socialistické společnosti a nejrozvinutějšími kapitalistickými zeměmi. Tento druhý způsob nerovnosti nebyl zcela jistě pociťován jako méně bolestný než způsob první. Muselo se tudíž vystoupit proti extrémní sociální polarizaci jak v Rusku, tak v celosvětovém měřítku.
Sovětské Rusko se muselo zprvu vyrovnat s drastickými ztrátami území vynucenými vilémovským Německem, aby pak bylo donuceno čelit intervenci Dohody. I poté, kdy se bolševikům podařilo svou moc upevnit a situaci uvnitř země stabilizovat, zůstával mezinárodní rámec stále značně neklidným. Již záhy po uzavření Versaillské smlouvy se na Západě daly z různých zdrojů slyšet hlasy velice vážených osobností, které upozorňovaly na nebezpečí vzniku druhé světové války. Toto nebezpečí se stalo základem pro boj proti druhému způsobu nerovnosti, neboť v hospodářském a technologickém ohledu Rusko výrazně zaostávalo za nejrozvinutějšími zeměmi. (…)
Oba boje proti dvěma rozdílným druhům nerovnosti jsou vzájemně propojeny: nehledě na očividnou militaristickou implikaci, tvoří technický a vědecký rozvoj základ pro výstavbu socialismu, která předpokládá překonání zaostalosti. Z druhé strany nemusí oba zápasy probíhat stejným tempem. Omezování jedné nerovnosti může s sebou dočasně přinést zostření druhé. Pro komunistickou stranu, která se dostala k moci v zaostalé zemi, spočívá nejrychlejší způsob, jak omezit zaostávání vůči rozvinutému Západu zpravidla v tom, soustředit se na relativně rozvinuté oblasti, v nichž jsou pro urychlení vývoje nejpříznivější podmínky. Přitom taková strategie hrozila zvětšením rozdílů mezi různými regiony sovětského Ruska a zostřením přinášelo nebezpečí, že se zpomalí rozvoj výrobních sil a zvětší zaostávání vůči velmocem, které právě získanou nezávislost ohrožovaly. (…)
Právě takto se dají lépe pochopit dějiny (a tragédie) jiné velké revoluce. „Velký skok kupředu“ v Číně za Mao Ce-tunga koncem 50. let byl pokusem, vést boj proti oběma nerovnostem současně. (…) I pro nepříznivý a nepřátelský internacionální kontext skončil bankrotem. Teng Siao-pching z něho vyvodil závěr a v jednom rozhovoru z 10. října 1978 obrátil pozornost k tomu, že se technologický odstup Číny od nejrozvinutějších kapitalistických zemí zvětšil. Ty se rozvíjejí „obrovskou rychlostí“, zatímco Čína stále více zaostává. Jestliže by se promeškala příležitost napojit se na novou technologickou revoluci, ocitla by se země v podobné slabé pozici jako tenkrát, když byla jako bezbranná vystavena opiové válce a agresi imperialismu. (…)
Teng Siao-pching na situaci reagoval poukazem na to, že nepochybně některé regiony země a některé části obyvatelstva mohou dospět k blahobytu jako první, že však tím budou také ostatní povzbuzováni k tomu, aby se vymanili z chudoby a zaostalosti. (…) V každém případě „nemůže komunismus ani socialismus vzniknout z chudoby“. Socialismus a komunismus nemají nic společného s egalitářským rozdělováním nedostatku a bídy: V prvé řadě „znamená socialismus odstranění chudoby“ a rozvoj výrobních sil.
Dnes můžeme říci, že „Velký skok kupředu“ a kulturní revoluce, konec konců obě nerovnosti vyostřily. Přesto má dnes Čína, jíž se na mezinárodní úrovni podařilo drasticky zredukovat ekonomickou a technologickou závislost, díky svým mezitím akumulovaným hospodářským a technologickým zdrojům lepší možnost ujmout se i boje proti nerovnostem uvnitř země. (…)
Marxisté na Západě však bohužel zřídka dospívají k žádoucímu pochopení naléhavosti, s níž se země, jež usiluje o cestu socialistické přeměny, pokouší dohnat své zaostávání vůči rozvinutým zemím. Snahy na Východě, osvobodit se z geopolitického hlediska ze sociálně ekonomické zaostalosti, na Západě rádi vnímají jako přibližování a přizpůsobování se kapitalismu.
Kritika „západních“ marxistů
V určitém bodu se rozdíly v interpretaci Marxe a historických dějů zahájených Říjnovou revolucí mění ve vyložený protiklad. Odsuzování falešného „východního marxismu“, v protikladu k autentickému „západnímu“, nachází široký ohlas především po uveřejnění známého pojednání Perry Andersona (Consideration on Western Marxism. London 1976; německy „Über den westlichen Marxismus“. Syndikat, Frankfurt am Main 1978; pozn. red.). (…)
Zřídkakdy se zkoumá dějinné pozadí pozitivně míněného a do protikladu stavěného „západního“ a „východního“ marxismu. Začalo to již vzájemným střetáním v mezinárodním socialistickém hnutí bezprostředně po vypuknutí Říjnové revoluce. V Itálii předhazoval vedoucí reformista Filippo Turati italským přívržencům bolševismu, že ztratili se zřetele „z historického hlediska naši velkou převahu vzhledem k buržoaznímu vývoji“ a propadli tak „blouznivému nadšení“ pro „svět na Východě“. Podle něj zapomněli, že se ruské „sověty“ k západním „parlamentům“ vztahují jako barbarské „hordy“ k „městu“. Turati zformuloval svou obžalobu následovně: V Rusku je nová moc „donucena obracet se na ostatní státy Evropy a vyzývat je, aby jí posílali svou vysoce placenou středostavovskou buržoazii, inženýry, techniky, své peníze a svůj kapitál a jako kompenzaci jsou jim lehkomyslně, pod cenou prodávány koncese, do zástavy nabízena půda, takže se bez kapitalismu neobejde.“
Tady je zřetelnou zásadní tendence, charakteristická pro současný „západní marxismus“ (či jeho dědice). Pro Turatiho bylo sovětské Rusko od roku 1919 koneckonců „autoritářským kapitalismem“ bez demokracie, abychom užili pojmu, s nímž dnes Čínu, jež vzchází z reforem Teng Siao-pchinga, charakterizuje Slavoj Žižek.
Je tedy teď nutné kritizovat „západní marxismus“ – především jeho tendenci, vydávat pokusy o výstavbu po-kapitalistické společnosti za výraz „autoritářského kapitalismu“, kapitalismu bez demokracie. Komu může být k užitku kategorie, pod níž se nechají subsumovat nejrozmanitější politicko-sociální režimy? Taková kategorie se zcela formalisticky spokojuje s tím, že vyjadřuje banality. Nic není lehčího, než odhalovat v Číně kapitalistické vztahy (…). Země, která vstupuje do tak obtížného přechodového období, která zkoumá dosud neohledaný terén (včetně toho, co se týká nutných politických institucí), která je navíc neustále napadána (osočována) mocnostmi, jež ve světě dominují. Taková země nemůže nebýt autoritářštější než tyto velmoci, jejichž politický systém byl ve staletém vývoji vyzkoušen a které, díky své vojenské, ekonomické, diplomatické a multimediální moci, se na mezinárodní úrovni ničeho obávat nemusí. (…)
Z italského Hermann Kopp
Z německého Miloslav Formánek
Od Domenica Losurda se naposledy v německém jazyku objevilo: „Das 20. Jahrhundert begreifen“, Köln 2013, 95 s., 8 euro, a „Stalin. Geschichte und Kritik einer schwarzen Legende“, 2. vydání, květen 2013 – k dostání v jW-prodejnách.