Szalai, Erzsébet, Socialism. An Analysis of its Past and Future.
Central European University Press, Budapest, New York, 2005
Kapitola 8 (s. 65 – 74)
Šance nové socialistické alternativy.
Vyložit v úplnosti své názory o možnostech a hlavních principech socialismu v budoucnosti, na to nemám dosti místa. Vzhledem k tomu, že jsem o tématu obsáhleji porůznu psala (Szalai, 2003a), podám pouze náčrt problémů, které považuji za nejvýznamnější.
Nový levicový přístup
Při posuzování šancí na socialistickou alternativu je nejvýznamnějším úkolem zmapovat existující či vznikající organické procesy, které mohou dlouhodobě připravovat překonání kapitalismu. Zdůrazňuji, že mluvím o organických procesech, ke kterým dochází uvnitř kapitalismu a nikoli o tom, jak by kterákoli část socialistického hnutí mohla uchopit moc. Jak ukázal Adamowsky, je to právě tento druh myšlení, který je podstatou nové levicovosti. Podle Adamovského mají leninovci a sociální demokraté jednu věc společnou – věří, že musí dosáhnout kontroly nad státem před tím, než by mohli shora reformovat společnost. Ve skutečnosti, jak jsme viděli, jsou s tímto přístupem určité problémy „Neboť moc není lokalizována pouze v národních státech, ale prosakuje celou společností (včetně naší mysli). Navíc není příliš omezena národními hranicemi. Jinými slovy, jestliže dnes „zaútočíme na Zimní palác“, nebudeme ve výsledku „mít moc“, ale pouze pěknou prázdnou budovu“. Adamovsky nám také připomíná, že když velká levicová hnutí v minulosti dosáhla moci, začala se podobat mocenským strukturám, proti kterým vedla boj. „Směřuje k opětnému podněcování pasivity lidu a/nebo k autoritářským praktikám, namísto toho, aby přispívala k liberalizaci a k tomu, aby byla rovným dílem moc poskytnuta všem. Moc není „neutrálním“ nástrojem, který lze užít pro jakýkoli účel (ať už je dobrý nebo zlý), ale vždycky neférový a zatěžující (deprimující) typ vztahu“ (Grubacic-Adamowsky, 2003).
Krize kapitalismu
Nejvýznamnější procesy poukazují tudíž na organickou socialistickou alternativu vznikající z kapitalismu a živenou obecnou krizí kapitalistického systému samotného. Tyto krize začínají rozvratem a prohlubují se s likvidací a sebedestrukcí rivala v sovětském impériu. Spolu se stržením všech bariér vůči logice, na níž kapitál spočívá, mění se i dříve nepostradatelné korigující mechanismy systému. (Tuto změnu ovlivňuje především instituce vícestranické parlamentní demokracie. Zatímco v klasické éře kapitalismu byly politický pluralismus a politická rotace zřejmě nejvýznamnější ochranou buržoazní demokracie; nyní se mění v nástroje manipulace veřejného mínění jako části tlaku na rozdělení sil, které velkému globálnímu mezinárodnímu kapitálu oponují. Soutěž politických stran, spojená s velice oslabenými národními institucemi, nemůže už tudíž být nadále soutěží reálných alternativ.) To však znamená, že vnitřní rozpory kapitalismu, se svou elementární silou už prorážejí na povrch. To je podstatou nového kapitalismu.
Nazíráno ze širší historické perspektivy, obecná krize kapitalismu začala první světovou válkou. Následně, v odpověď na fašismus a poté na „reálný socialismus“, začaly působit korektivní mechanismy, omezující logiku kapitalismu, aby kulminovaly ve zrození západoevropského státu blahobytu. Co se týče současné krize, víme, že jakékoli vzájemně protichůdné moci, jež by vznikaly či mohly vznikat na periferii či semiperiferii světové ekonomiky a jsou tudíž neschopné produkovat svoji vlastní autonomní logiku působení – například islámské komunity – mohou pouze oddálit vítězství logiky kapitálu nad silami, které se ji snaží omezit. Z téhož důvodu mohou pouze oddálit intenzifikaci a prudký vzestup rozporů, které jsou produkovány uvnitř samotné logiky kapitalismu a vedou k jeho vlastní krizi.
Současné krize kapitalismu a mezinárodní rozpory ztělesněné v těchto krizích, mají určité symptomy. V následujícím textu je budu stručně, ve stručné podobě charakterizovat. Současně budu věnovat zvláštní pozornost těm prvkům, které mohou ukazovat na novou socialistickou alternativu.
Významná teorie a její kritici
Wallerstein (2000) indikuje tři trendy uvnitř logiky kapitalismu, které omezují obecný zákon mobility kapitalismu, tj. neomezenou akumulaci kapitálu: „trojí tlak směřuje „K tomu, aby vyřadil z provozu primární motor systému a vyvolával tak strukturální krize“, směřuje trojí tlak. Prvým trendem je úroveň reálné mzdy jako procento výrobních nákladů, kalkulované jako průměr v celé světové ekonomice. „Zřejmě čím je nižší, tím vyšší je úroveň zisku, a naopak.“ Úroveň reálných mezd je určována mocenskými vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Základní mechanismus, prostřednictvím kterého jsou kapitalisté v celém světě schopni omezovat politický tlak zaměstnanců, vykonávaný v zájmu vzrůstu jejich reálných mezd, je přemisťování určitých výrobních sektorů do jiných zón světové ekonomiky, kde převažuje nižší úroveň průměrných mezd. „Takový způsob vedení třídního boje je závislý na tom, že se ve světovém systému vždy najdou nové zóny ve světovém systému, do nichž je možné výrobu přesouvat, což je závislé na existenci významné agrárního sektoru, který až dosud není do trhu námezdní práce zapojen. Pro tento trh je příznačné, že se neustálé zmenšuje. Křivka deruralizace světa prudce stoupá vzhůru. Je tomu tak už přes 500 let, ale zvláště dramaticky se zvyšuje po roce 1945. Je možné docela dobře předvídat, že její rozsah bude v dalších 25 letech značně omezen. Jakmile bude celý světový systém deruralizován, bude pro kapitalisty jedinou volbou pokračovat v třídních bojích tam, kde k nim v současnosti dochází. A tady jsou v převaze síly, které se zaměřují proti nim.
Druhým trendem, který „kapitalisty znepokojuje“, jsou náklady na disponování „riskantním odpadem“. Řešení tohoto problému je podobné přemisťování, jehož smyslem je řešit mzdové náklady. „Působí, pokud existují převážně nevyužité oblasti, do nichž se odpad odváží.“ Ale také tyto oblasti se nevyhnutelně stávají stále vzácnějšími, s logickým důsledkem, že dříve či později budou všechny náklady internalizovány.“ To zvětší tlak na zisky různých společností.
Třetím tlakem na míru zisku je zdaňování. Podle Wallersteina, existují stále rostoucí požadavky z veřejné sféry, vyúsťující do „postupného růstu míry zisku v téměř všech zemích, se spíše náhodnými mírnými redukcemi. Ale přirozeně, v určitém bodu, takové redistributivní zdanění přirozeně dosahuje úrovně, kdy se pro možnost akumulace kapitálu stává vážnou překážkou.“
Podle mého názoru, zatěžování mírou zisku je komplikovanější, než jak je vidí Wallerstein. Řečeno bez obalu, dívám se na základní faktory, které narušují kapitalistický systém zevnitř, poněkud jinak.
Co se týče podmínek pro udržení podílu reálné mzdy na dolní úrovni, s těmi mohou ekonomické elity manipulovat. Jedním z nejvýznamnějších rysů současných krizí je růst nadprodukce, která kapitalisty paradoxně zasahuje a současně jim poskytuje příležitost zajišťovat trvající a trvale narůstající rezervy v nezaměstnané práci, která může být užita se záměrem držet tyto dosud nezaměstnané v šachu. To je možné proto, že nejsou plně využity či že nadprodukt, který zůstává na skladě, způsobují menší škody na míře zisku, než možný vzrůst mzdových nákladů na jedné straně a redukcí cen zboží na straně druhé. To je základní důvod mocně narůstající nerovnosti na celém světě a jak mezi jinými ukazuje Thurow (1996), pro skutečnost, že je stále více lidí a zemí které jsou nadbytečné a nejsou už považovány za objekty vykořisťování.
Z dlouhodobého hlediska může tento proces skutečně podkopávat pozici ekonomických elit. (Ildikó Ékes (2003) obrací pozornost ke vzrůstající úloze skryté a černé ekonomiky při zajišťování kupní síly nezbytné v našem věku. „V této oblasti je produkce posud schopna zaměstnat velký počet lidí, skutečně rostoucí pracovní sílu, protože se rozšiřují daňové úniky. V dané době tudíž absorbuje přinejmenším pracovní síly vytlačené z viditelné ekonomiky. To jim poskytuje příjem a kupní síla se tak vytváří dokonce i pro zboží produkované ve viditelné ekonomice.“)
Takováto logika se může projevovat i pokud jde o připouštění riskantních odpadů. Oblasti, v nichž prakticky neexistuje žádný druh ekonomické aktivity, mohou po dlouhou dobu na tento „podnik“ nahlížet jako na jediný zdroj příjmu. Praktikování „externalizace“ škodlivého odpadu nemusí dosáhnout svého limitu, pokud nejsou tyto odpady nakupeny v takovém rozsahu a pokud se nestanou tak toxickými, že už nebudou moci být nadále separovány od klíčových zemí a pokud už nebude možné zabránit jejich devastujícímu vlivu ani na vzdálených kontinentech.
Nakonec se moje mínění od mínění Wallersteina liší, i pokud jde o sílu sociálního tlaku týkajícího se stálého růstu daní. V současné době je ekonomická elita schopna odrazit tlak velice úspěšně, jakmile se globální kapitál pohybuje ve světové ekonomice z jedné země do druhé, aniž by byl prakticky zdaňován. Tady může dojít k omezování, jak se už také děje v semiperiferiích, v nichž záměrné bourání veřejné sféry může dříve či později zbavit kapitál vhodně připravené, fyzicky a mentálně dobře udržované pracovní síly (Szalai, 2003c). Znehodnocování lidského kapitálu tak může podstatně narušit ideologii tak často citované společnosti vědění.
Střednědobé alternativy
Shrňme to: reálným omezením pro kapitalistickou akumulaci může být pokles už tak nedostatečné kupní síly, ekologická krize a eroze lidského kapitálu. Avšak některá sociálně politická omezení mohou vznikat již před tím, než dojde k fatální kolizi. V tomto případě jsou možné tři scénáře. Prvním je další zesílení a postup fundamentalistického hnutí, startujícího zvláště v Třetím světě (především rostoucí síla militantního křídla islámského hnutí) a zčásti v jádru zemí (viz růst xenofobie a antisemitismu v Evropě). Druhým omezením je otevřená diktatura globální internacionální ekonomické elity (jež vyznačuje celou současnou politiku Spojených států - zejména na doporučení „obchodních kruhů“ - a irácká válka).
Klíčový význam má to, že se tyto dva scénáře mohou dokonce stát dvěma „subprocesy“, vzájemně se podněcujícími, a to jednoho a téhož procesu (k němuž už skutečně do jisté míry dospěly). V tomto případě může být válka (či války), ohrožující samotnou existenci lidstva v dlouhodobějším výhledu nevyhnutelnou. Tudíž Třetí scénář tudíž nemůže být ničím jiným než novou socialistickou alternativou. Ta by měl být společnosti, která přinejmenším omezí bezskrupulózní uplatňování logiky kapitálu a sama bude přicházet s takovými strukturálními specifikami a zárukami, které mohou, ve stálém boji o rovnováhu, představovat či produkovat pluralismus svobody, rovnosti a bratrství.
„Sítě“ (Networking) a jejich důsledky
Před posouzením šancí těchto tří scénářů je třeba udělat stručný přehled technologických a strukturálních změn na trhu, ke kterým v posledních desetiletích došlo, spolu s jejich vlivem na svět práce a s ním spojenými změnami v povaze vlastnických vztahů.
Podle Pine (1993), došlo během posledních desetiletí ve světě k základním technologickým změnám, což způsobilo modifikaci chování tržních aktérů. Osvojení informační technologie ekonomií, necharakterizuje dlouhodobá investiční činnost, ale rychlá změna. V důsledku toho netoleruje produkce, která je založena na informační technologii, jakékoli trvalé angažování, či přinejmenším radikálně redukuje jeho uplatnění. Výrobní jednotky jsou volně spojeny a při změně sítí se mohou snadno dezintegrovat.
Na druhé straně, majorita těch, kteří jsou zaměstnáni v současných technologiích, je zcela mimo kontakt s fyzickými procesy. Klesající podíl práce je přímo spojen s materiálními procesy a jeho větší část je využívána v intelektuální přípravě výroby, ve službách, které výrobu doprovázejí, a je v kontaktu s jejich konzumenty. Tento druh práce je snadné outsoursovat; v neobvykle vysoké míře se hodí pro přeřazování zaměstnanců na tele-work, která je s podnikem volně spojena, v protikladu k tradičním druhům práce na výrobní lince. Průmyslová revoluce koncentrovala ve své době dělníky v hlučných a smradlavých továrnách, v nichž se vzdalovali od svých domovů, a ostře oddělovala pracovní dobu od volného času. Nyní je na vzestupu proces, který je oproti tomuto historickému procesu právě protichůdný.
Podle Katalin Szabó (2003), tele-work je pouze jednou variantou takzvaného podmíněného zaměstnávání. (Některými z dalších variant jsou práce na půjčku, práce na omezenou dobu, atd.) Zaměstnanci, kteří spadají do tohoto okruhu, mají dvě věci společné: dočasnou, nejistou povahu svého zaměstnání a volné spojení se společností, která je zaměstnává. „Tato forma přirozeně neustále zpochybňuje status pracovní síly, které se to týká. Půda pod jejich nohama se neustále otřásá: jejich práce a služby jsou včleňovány do kontextu neustálé konkurence. To není samo o sobě nic nového, neboť neustálé změny produkce a pracovních podmínek logicky z tržní ekonomiky vyplývají. Nejistota práce a nezaměstnanost jsou základními strukturálními charakteristikami tohoto ekonomického systému“. Ale stupeň a rozsah nejistoty, ve srovnání se střední částí dvacátého století, představuje překvapující novinku.
Významným zjištěním Szabó je, že úzké a logické spojení mezi technologickými a výrobními trendy a změny, ke kterým dochází ve světě práce, nejsou novým jevem. V dávnověku průmyslové revoluce, kdy systém továren vznikal jako důsledek koncentrace kapitálu, se koncentrovala také pracovní síla. Když kapitál výrobu standardizoval takovým způsobem, že ji rozčlenil do jednoduchých fází a organizoval ji podél výrobních linek, byla práce standardizována také. Když se stával charakteristickým vysoký stupeň specifikace kapitálu, tj. zařízení využívaného výlučně pro jeden zvláštní výrobní proces v obrovských továrnách, stoupalo i angažování pracovní síly a za předpokladu, že taková praxe mohla být osvojena pouze během dlouhé doby strávené ve specializovaném procesu, také pracovní síla se více či méně „fixovala na konkrétno“.
Dnes, jak tomu bylo vždycky od jeho počátku, se kapitalismus snaží své zaměstnance podřídit výrobě a technologickému systému, který je efektivní z jeho vlastního hlediska. Szabó píše: „Jestliže je výroba globalizovaná, musí se i pracovní síla stávat „zaměstnatelnou bez limitů“. Jestliže je výroba pružná, nemohou být pracovní podmínky fixovány po léta, tím méně pak na desítiletí. Jestliže je výroba variabilní, či modulová, musí se i pracovní síla stávat modulární a být připravena k mnohem diverzifikovanějšímu druhu zaměstnání, s rozmanitostí kompetencí ve svém portfóliu.“
Revoluční změny, které byly takto načrtnuty a mohou být označeny za revoluční, mají některé velice významné sociální důsledky – ale ty se mohou rozvinout ve velmi odlišných, reálně skutečně opačných směrech.
Podle Castellse (2002) je základním důsledkem sítě vznik duálního světa, v němž se každý postupně individualizuje a jedná podle svých osobních sklonů a sleduje své vlastní zájmy, které tím také získávají na síle, neboť každý hledá osobnosti, jež jsou podobné jemu samotnému, aby ustavil síť a s její pomocí vybudoval sociální, kulturní či podnikatelskou komunitu. Ve skutečnosti není Castellsova vize ničím jiným než pohybem (move) k nové socialistické alternativě, ale naznačené procesy se mohou ubírat tímto směrem pouze tehdy, jestliže začínají vznikat a existují některé jasně definované podmínky.
V současnosti se zdá, jako by docházelo k procesům směřujícím proti reálné individualizaci a k posilování komunity. Na jedné straně jsme svědky oslabování makro a mikro-komunit, jako výsledku přílišné individualizace, a na druhé straně rostoucí nejistoty statusu, které ohrožuje hranice ega, individuality samotné. Bez reálných komunit, jak byly zmíněny výše, se buď identita nemůže jako základní předpoklad individuality rozvíjet, nebo uvadá (chřadne). (Někteří sociologové, zabývající se spotřebou, se angažují při obhajobě nového kapitalismu a vítají jej jako pozitivní vývoj. Podle jejich názoru, dezintegrace naší identity do rolí, které hrajeme v různých uzlech „sítě“, jsou ve skutečnosti vysvobozením (liberalizací) z tyranie, kterou vykonáváme sami nad sebou a od tyranie společnosti nad námi. Nadále nás žádná autorita nemůže „donucovat“, protože v realitě ani neexistujeme. Reálný boj za svobodu je eliminací ega, útěkem do role a skrýváním se za rolí, kterou nám nabízí „síť“ a s ní spojená konzumní společnost.) Spíše než o reálné individualizaci můžeme tudíž hovořit o atomizaci, dezintegraci společností. Rozšířená volba konzumního zboží a zprávy médií za panství ekonomických elit, tvoří pouze zdání individualizace. Odcizení se stává úplným, jestliže jsou dřívější standardy spáleny na popel.
Existuje velké nebezpečí, že se tento proces bude rozšiřovat a povede ke dvěma dalším.
Na jedné straně se může uskutečnit druhý scénář, může dojít k otevřené diktatuře ekonomické elity. Může být doprovázena otevřeným omezováním spotřebitelské „svobody“, obnovou fordistických tradic v zaměstnání a otevřenou eliminací občanských práv. Její ideologie může být náboženská – jak je zjevné na některých trendech ve Spojených státech - a její socio-psychologické základy mohou být produktem elementárních sil atomizovaných požadavků společnosti po zániku komunity.
Na druhé straně mohou tyto požadavky tvořit první scénář skutečnosti, způsobující nejen šíření náboženských idejí a hodnot, ale také agresivního, autoritářského fundamentalismu, který by ohrožoval nejzákladnější hodnoty osvícenství.
Poslední možností je akcelerace vývoje ve směru ke konečným limitům už dříve zmíněné kapitalistické akumulace, končící střetem s katastrofálním nedostatkem poptávky, v ekologické krizi a v degradaci lidského kapitálu.
Jsme na křižovatce a v současnosti stále máme svobodnou volbu. Zdálo by se, že jediným pozitivním „východiskem“ je socialistická alternativa. Tímto směrem ukazují dva vzájemně spjaté faktory. Jedním je vznik a růst internacionálního alter-globalizačního hnutí a motivace mladých lidí se ho zúčastňovat. Druhým je rostoucí hodnota „dobra vědění“ (knowledges good) a „dobra emočního“ (emotional goods). Rostoucí rozmanitost a komplexnost vědění a komplex lidských vztahů, které síť doprovázejí, může vyúsťovat v degradaci „reálného“, opravdového vědění a emočních vztahů, ale může také dobře vyústit v opak, v jejich skutečné obohacení a povýšení – zvláště když po nich existuje významná společenská poptávka.
Moje naděje spočívá, v široké shodě s Ágnes a Gáborem Kapitány (1995), v těchto druhých procesech, ke kterým už v mnoha jednotlivých případech dochází. Jsou založeny na skutečnosti, že vědění a emoce jsou „dobra“, která nemohou být dlouhodobě vyvlastněny, přivlastněny či učiněny předmětem obchodu, aniž by došlo k jejich znehodnocení a destruování, ale která jsou sdílením obohacována. Chovám tudíž naději, že rostoucí důležitost těchto „dober“ vědění a emocí bude omezovat a/či významně modifikovat procesy přivlastňování a zacházení s tržními mechanismy, které dnes převažují. (Podle Rifkina (2000), v současné ekonomice se pozice soukromého vlastnictví oslabují a na síle nabývají nové formy vlastnictví. Vznikají některé zajímavé struktury vlastnictví – které není ani soukromé, ani komunální, ale něco mezi tím. V rostoucím počtu ekonomických sektorů v klíčových zemích, existují nové jevy, které Rifkin nazývá „přístupové“ (access) vlastnictví, neboť jejich „objekt“ není vlastněn nikým, ale může být využíván – či „zpřístupněn“ – kýmkoli, kdo respektuje pravidla.)
Význam alter-globalizačního hnutí
Ve vztahu k tomu, co se dnes uvádí, vznikají dvě otázky. První otázkou je, zda ti s věděním a emocemi budou připraveni dlouhodobě formulovat a zastupovat zájmy a úsilí těch, kteří takovými „hodnotami“ nedisponují nebo jimi disponují pouze v omezené míře, a jejichž schopnost uplatňovat své zájmy je labá . Ve skutečnosti se tu zdá projevovat tendence ke vzniku „elity vědění a emocí“, která má nadále možnost fungovat na základě tradičních hodnot a principů a která se snaží – a může, přinejmenším krátkodobě - monopolizovat vědění a emoční „dobra“. (To lze jasně pozorovat ve struktuře současných mnohonárodních společností: na vrcholu pyramidy je tu vysoce kvalifikovaná elita, působící v tradičních rozhodovacích mechanismech (založených na přímých vztazích, tváří v tvář) a bezprostředně pod ní masa „podmíněně zaměstnaných“, udržovaná v nechráněné pozici (Szalavetz, 2003)).
Jinou otázkou je, zda naznačené organické procesy budou dostatečně silné, aby naplnily ono pozitivní očekávání, či zda „vládnoucí elity“, které se přidržují svých zvyků, budou přeměňovat benefity těchto procesů v části konzumní kultury, kterou nabízejí.
Moje odpověď je vcelku jedna.
Alter-globalizační hnutí vyrůstají zevnitř nového kapitalismu, jako pokus odpovědět na jeho rozpory a krize. Jejich hlavním zdrojem je „nadprodukce“ mladých absolventů a intelektuálů v klíčových zemích. Mnozí z jejich členů jsou mladí lidé, které v důsledku obecné krize z nadprodukce pracovní trh neabsorboval. (To je jedním z důvodů, proč „systém“ prodlužuje čas, který tráví studenti na univerzitách. Dlouhá léta studia se stávají stále menší investicí do práce v dospělosti a stále více způsobem života, organickou částí konzumní kultury mládeže.) Rostoucí počty těchto mladých lidí však si nepřejí být integrovány; naopak, dávají najevo rostoucí averzi vůči vstupu na cestu sledování kariéry a do „dospělého“ způsobu života, který jim nová kapitalistická společnost nabízí. Nepřejí si přeměňovat své vědění a lidské vztahy ve zboží na trhu a důrazně požadují hodnoty, které jsou spojovány se společenstvím. Jsou to tito mladí lidé, kteří tvoří nejvýznamnější základnu internacionálních alter-globalizačních hnutí.
Albrowe (1997) popisuje tato nová hnutí – která nazývá „globalistickými“ spíše než „anti-globalistickými“ - následovně: „Globalistická hnutí vyvozují svou sílu ze spontánně vznikající oddanosti a přebytku energie obyčejných lidí na celém světě. Nemají významnou zásobu kapitálu ve formě vybavení či peněz. Co však mají, je lidský, či přesněji, kulturní kapitál. Těží z hodnot oddanosti, vědění a informací, které nejsou přikazovány ani státem, ani zaměstnavatelem, ani vnucovaným náboženstvím a které nevyžadují loajalitu jednotlivců k domácímu konzumu.“ Tyto „hodnoty“ zahrnují zastupování záležitostí, které se týkají chudých lidí ve Třetím světě, vyjadřují odpor vůči rostoucí všeobecné nerovnosti, proti zamořování prostředí a proti válce, stejně tak jako vyhledávání a demonstrování vzorů chování v přímé demokracii.
Alter-globalizační hnutí jsou organizována s pomocí nejmodernějších prostředků komunikace, které jim umožňují konfrontovat „sítě kapitálu“ s jejich vlastními sítěmi.
Má neobyčejný význam, že se hnutí se rozšiřovalo z klíčových zemí. Jak jsme viděli, jedno z nejvýznamnějších poučení z „reálného socialismu“ bylo, že skutečně atraktivní mobilizující silou se v celém světě mohly stát pouze vzory chování, s nimiž se hnutí potkávala v klíčových zemích. Tudíž po tu dobu, kdy si „vlastníci“ vědění a emocí v klíčových zemích budou ochraňovat svoje základní zájmy na „prodejnosti“ svého zboží, existuje naděje, že se hnutí bude trvale solidarizovat s vykořisťovanými a vyloučenými, ať už v klíčových zemích nebo na periferiích a semiperiferiích.
Podle Adamovského, nová levice, která je vedoucí silou antiglobalizačního ch hnutí, se rozhodně odlišuje od staré levice v tom, že „se zdá být zainteresována více na podkopávání moci, než na její akumulaci“ (kurzíva moje – E. Sz.). Jejím cílem je „budovat a rozšiřovat autonomii, tj. náš potenciál žít podle svých vlastních pravidel“ (Grubacic-Adamovsky, 2003).
Nebylo však totéž základním cílem a ideologií studentských revolt v roce 1968? Víme, že tomu tak bylo. A můžeme vidět, že většina tehdejších vůdců rebelů zaujímá dnes významné pozice u ovládacích panelů nového kapitalismu či se povzneslo mezi morousovité postmoderní profesory.
Existuje šance zopakovat si historii. V současnosti je jedním z prvořadých organizačních principů alter-globalizačního hnutí, cílevědomě se vyhýbat tvorbě nových mocenských center, vést rozhodování pomocí mechanismů založených na konsenzu a – konec konců - držet se mimo politické strany (to keep clear of). Současně je také vyvíjeno úsilí zaměřovat hnutí do sféry tradiční politiky a hierarchického uspořádání (přirozeně, s heslem dosáhnout v alter-globalizačních aktivitách vyšší efektivity.) Vzhledem k veškeré předchozí zkušenosti, by to mohlo přímo vést k odzbrojení (demontáži) hnutí a k jeho integraci do systému nového kapitalismu.
Domnívám se však, že je možné se tomuto scénáři vyhnout, protože „globální situace“, „situace“ současného kapitalismu, se od základu liší od situace v roce 1968. Jak jsem se pokusila ukázat, v kontrastu k pozdním šedesátým letům, po pádu „reálného socialismu“, ty síly, které vykonávaly jak vnitřní, tak vnější tlak na kapitalismus, ale současně jej svým působením jako sebe sama korigující mechanismus pomáhaly regenerovat – tyto síly, které by byly schopny integrovat do svého samo-pohybu cíle a touhy rebelující mladé generace po podstatně nové a odlišné společnosti – už nadále neexistují. V zájmu přežití lidstva se musí zorganizovat globální protisíly, oddané trojici hodnotového systému svobody, rovnosti a bratrství, proti globálnímu kapitálu, což je úkol, ke kterému bylo alter-globalizační hnutí primárně svou pozicí a orientací předurčeno.
Jsem si vědoma toho, že jsem vzhledem ke svým poznatkům a schopnosti předvídání, řekla velice málo o konkrétním systému „nového socialismu“. Jsem si však jista, že takový systém nemůže vzniknout z jakéhokoliv ojedinělého aktu, ani z jejich série. Jestliže má nový socialismus vzniknout, bude výsledkem organických procesů, v nichž budou mít vzory chování: autonomie, společenství (communality) a solidarity, které alter-globalizační hnutí předkládá, daleko větší význam, než jejich konkrétní politické požadavky a akce.
Pravděpodobně je tu stále možnost, jak se vyhnout situaci, v níž by šokovala lidstvo všeobecná tragédie, aby se teprve po ní prosadila potřeba nového společenského uspořádání.
Podle mne to jsou hlavní problémy budoucnosti, či spíše předvídatelné střednědobé perspektivy, které by měly být na pořadu jednání levice a kterým by se měla trvale věnovat a neopomíjet je. Jestliže uvažujeme v kratším období – tj. v okruhu nejbližších pěti či šesti let – měli bychom svou pozornost zaměřit na střetání dvou modelů kapitalismu, anglosaského neoliberálního modelu a evropského modelu blahobytu. (V tomto směru stojí za přečtení Howard (2002), Maull (2002) a Owen (2003)“. Měli bychom v tomto směru usilovně jednat, protože porážka, které se v tomto boji dostává evropskému systému blahobytu – či vzdávání se jeho vymožeností v konkurenci s neoliberální „logikou“ – by z krátkodobého hlediska pouze posílila nerovnosti a nespravedlnost (ve světě, v našem regionu, a v naší vlastní zemi), ale mohlo by také poškodit naše dlouhodobé vyhlídky a věc socialismu.
Bibliografie (citovaná v kapitole)
Albrow, Martin, The Global Age. State nad Society Beyond Modernity. California, Stanford: Stanford University Press, 1997.
Castells, Manuel, Cultues and Social Theory, Edited by Ida Susser. Oxford: Blackwell Publisher Ltd. 2002.
Ékes, Ildiko. „A tudásalapú társadalomm paradoxonai“ (Tte Paradoxes of the Knowledge Society). Munkaügyi Szemle (May 2003): 13 – 15.
Grubacic, Andrej – Adamovsky, Ezequiel. „Global Movement: Interviewing Adamowsky.“ (2003), https://www.zmag.org/sustainers/content/2003-06/19grubacic-adamowsky.cfm
Howard, Dick. „The Last Agenda After September 11. An American View.“ Internationale Politik und Gesellschaft. International Politics and Society 4. (2002): 68 – 83.
Kapitány, Ágnes – Kapitány, Gábor. „A szellemi termelési módról“ (On the Intellečctual Mode of Production). Eszmélet no. 28 (1995): 147 – 161.
Maull, Hanns W. „Containing Entropy, Rebuilding the State: Challenges to International Order in Age of Globalization.“ (Internationale Politik und Gesellschaft. International Politics and Society 2 (2002): 9 – 28.
Owen, John M. „Why American Hegemony is Here to Stay.“ In: Internationale Politik und Gesellschaft. International Politics and Society 1. (2003):71 – 86.
Rifkin, Jeremy. The Age of Acces: The New Culture of Hypercapitalism, Where All of Life is Paid-for Experience. New York: Jeremy P. Tarcher/Putham, 2000.
Szabó, Katalin. „A munkaviszonyok fellazulása“ (Loosening Working Conditions). Információs Társadalom vol. III, no 1 (2003): 75 – 95.
Szalai, Erzsébert. „Az újkapitalizmus intézményesülése - és válsága“ (The Institutionalisation and Crisis of New Capitalism). Népszabadság, (25. October, 2003c): 17 – 18.
Szalavetz, Andrea. „Hálózati szerdezödés az ´új gazdaságban“, a világgazdaság centrumában és azon kivül“ (Network Organisation in the „New Economy“ in the Core of the World Economy and Outsided it.) Információs Társadalom vol. III, no.1. (2003).
Thurow, Lester C. The Future of Capitalism, How Today´s Economic Forces Shape Tomorrow´s World. Harmondsworth: Penguin Books, 1996.
Wallerstein, Emmanuel. „Globalization of the Age of Transition?“ International Sociology 15, no 2 (2000): 249 – 264.
Překlad: Miloslav Formánek, 8_2014