Evžen Smrkovský-Zase zlobím, pravdu mám já

   Považuji za kontraproduktivní pitvat jednotlivé námitky či spíše spekulace uvedené ve vyjádření Dr. Hellera. Pravdu má v tom, že mě nelze považovat za novodobého farizeje, který bude citovat klasiky  a jejich  písmo nesvaté (ani to neumím). Pravdu má i v tom, že se odvolávám na racionální úvahy. Pokud budu akceptovat poznámku o nebezpečnosti racionální úvahy, kde se Dr. Heller zaštiťuje  klasikem, pak pro mě bude snazší věřit Dukově partě a čekat na věčnou blaženost až někdy potom. Pak by mně mohlo stačit Písmo svaté a bylo by vše v pořádku- tam totiž k chápání je nutno taky racionalitu vyloučit. Pokud vyloučím racionální rozměr, o čem se chceme dále bavit? Chceme snad důstojný život pro člověka tady, na Zemi a ne pro jeho duše. Engelsův výrok neznám, nevím souvislosti, ale pokud v tom není nějaká ironie, pak bych dal asi přednost náboženství před  neracionálním marxizmem. K čemu byla ty vynucená víra, kterou farizeové systému před rokem 1989 oblažovali národ?

    Nehodlám ani blíže komentovat své zkušenosti s minulým režimem, snadno by se totiž dalo namítnout, že mohou být specifické, netypické. Ale celý produktivní věk jsem nežil ve vakuu, naopak jsem v tom prostředí, o kterém se Pepa Heller dozvídal ze seminářů od lidí (kteří mj. potřebovali od něho zkoušku, zápočet, podpis). Musím se trpce usmát, když mně do roku 1989  členka KSČ  říká – my jsme museli, měli jsme děti, na bývalý systém nadává a se současným také není spokojena. A spíše lituje, jak reagovala v roce 1989. Pepo, znám poměry, které byly, osobní a myslím zcela zbytečné tragédie sedláků, kněží, ševců, krejčích, ale i inteligence atd.. Znám euforii a zlobu, touhu po mstě jistého typu lidí v padesátých letech a rozumím jí více, než stejným vlastnostem, které se projevily u části národa v roce 1989 – ty naopak spíše nechápu. Znám ale i jejich názory po 20ti, 30ti letech. To nepovažuji za satisfakci pro ty aktéry, kteří se na tragédiích podíleli, to není na jejich omluvu. To považuji za tragedie, zbytečné tragedie, které komunistům, jejich ideovému systému  vyrobily dost nepřátel a spoustu nevraživosti, které  stranu a celé hnutí diskreditují dodnes. A i dnes se setkávám s tím, že odpůrci komunistů z období let devadesátých říkají, oni ti komunisti snad měli pravdu, bylo by to dobré, kdyby nebyly ty procesy, šikana ...

  K vlastnímu problému – tedy vlastnictví. Ty možnosti, které spatřuje Dr. Heller v samosprávě, ty už tady přece byly. Nevím, proč by měl mít občan – člen samosprávy, větší odvahu vůči svým, v technologickém procesu, nadřízeným. Ten bude ne možná, ale určitě v horší situaci než dělník v reálném socializmu, spoluvlastníky budou i ostatní. Ať chceme nebo nechceme, v reálném socializmu existovalo nějaké závazné právo, které většinou nikdo  nevyužíval, někdo ano. A dokonce ho využívali i lidé kritičtí vůči režimu a až tak moc se jim toho nestalo. To nezlehčuji, v padesátých letech by to samozřejmě tak snadno asi neprocházelo. Mám osobní zkušenosti, jak ta třída vlastníků ( já ji opravdu nepoznal,  Dr. Heller o ní spekuluje) se obávala, abych nenapsal další dopis na nadřízené složky strany. Anonymy se také řešily, ale nebyly účelné, já jsem dopisy vždy podepisoval. Nebyl jsem straníkem, žádným vedoucím, to jsem vždy uváděl, ale byl jsem členem společnosti, kterou strana vedla.  Po psaní dotazů či stížností jsem se stal podivínem, kterému okolí bezpartijních i partajníků závidělo specifickou pozornost, kterou jsem samozřejmě v jistém směru vnímal a která byla i rizikem.

    Pokusy o samosprávu, závodní rady  nejsou nové, v šedesátých letech v souvislosti s jistým uvolněním veřejného života a akceptováním Šikových představ se vzhlíželo k Jugoslávským poměrům. Bylo to tak dobré a nebo sympatie byly vyvolávány něčím jiným? Systém před rokem 1989 měl před samosprávou presentovanou Dr. Hellerem tu přednost, že v kterémkoliv podniku byli, dnes bychom řekli manažeři nebo jakýkoliv vedoucí pod veřejnou kontrolou a místní mocnář nevěděl, koho má stěžovatel za sebou. I když se v podniku nějak dohodl, stále nad ním visel Damoklův meč, nejistota. Komu si bude moci stěžovat v novém typu samosprávy konkrétní pracovník? Kdo se za něj vezme – snad jiný kolega ze samoprávy? Ten spíš bude rád, protože bude tím hodným, loajálním. A co má ta samospráva řešit? Vyšší výkon? Kvalitu výroby? Invenci? To vše jak jsem uvedl lépe řešil Baťa a nebo Doc. Čuba. A navíc, bude klesat počet pracovních  příležitostí. Proč zaměstnanec, pracující v jednom oboru bude brát víc, než stejný odborník v jiném oboru (např. soustružník ve farmacii bude nejspíš lépe placený než soustružník v nějaké opravně). Možná si někdo vzpomene na úkoláře, normy a normovače práce, jak byli opovrhováni a nebo se jim podlézalo. Vše bylo v dané době nedokonalé, ale smysl v tom byl a s dobou se poměry lepšily. Je pravdou, že v jisté době došlo k jistému zvratu a národ začal hrát divadlo napříč celou společností – komunista – nekomunista. Proč k tomu došlo? Nevím, jak by odpověděl Dr. Heller. Já se domnívám, že chyba byla v tom, že si strana neponechala jakousi supervizi, že se snažila řešit všechny problémy technické i společenské, povolila morálka ve straně i společnosti, toleroval se i papírový podvod.

Myslím, že dnes není problém zavalit svět tolika výrobky, že je zbytek populace nebude stačit rozbíjet. Uvědomme si, že k tomu stačí zlomek pracovní síly, kterou má společnost k dispozici. Ale aby výroba měla smysl, musí výrobky někdo potřebovat, mít peníze, koupit a použít. Motivací, aby člověk pracoval je větší množství, samospráva může být jednou z nich, ale určitě ne zásadní. Existují lepší. A práci, resp. povinnost pracovat, považuji u zdravého člověka za složku nutnou k jeho životu. Jak bude samospráva řešit nezaměstnanost?

    Uvedl jsem, že přístup A. Babiše byl jako heslo úspěšný, může snížit ztráty, neodstraní nezaměstnanost. Uvedl jsem důvod, který pregnantně vyjádřil A. Einstein. Důstojný život předpokládá sebevědomého občana, který je si vědom svého podílu na chodu i profitu společnosti, není trpěný, ale to jsem psal už minule. Jedině v rodině (tedy fungující rodině) nehledí její členové na nákladech pro  toho či onoho jejího člena když vidí skutečnou potřebu popř. má vizi perspektivní potřeby, uplatnění. Tomu se blížil i minulý režim jakkoliv to lze bagatelizovat. (Co je to dnes za humánní společnost, kdy v jednom baráku se v teple producírují tzv. celebrity, jejichž přínos společnosti je někdy velmi sporný, ale spíše záporný a za zdmi toho baráku na ulici mrznou lidi? A ty celebrity shánějí třeba peníze na psí útulky?) Pro výrobu není podstatné, na koho je  vlastnictví výrobních prostředků psané, ale kdo má dispoziční právo s ním a s produkty přes něj získanými disponovat, kdo o ně pečuje, aby  bylo použitelné. Pro kapitalistu má cenu tehdy, má-li k tomu patřičný personál, sám kapitalista ani nemusí vědět- a často to ani neví, jaké stroje vlastně má. To vědí ti, kteří nic nemají, ale za mzdu mu slouží. Opravdu nejsem schopen citovat  klasiky a pomocí jejich vět se snažit utlouci protivníka. A ani bych to nedělal i kdybych věděl že mám pravdu. Nebudu se ani pokoušet zesměšňovat teoretické úvahy o samosprávě. Klasiky máme k dispozici více než 150 let a proto se ptám, co se s farizejským přístupem k jejich dílu dokázalo. Pomocí nějakého výkladu klasiků se budoval nový systém, pomocí jiného pak se prováděly jeho reformy, pomocí třetího pak reformy reforem. Vždyť to nekonečné odvolávání na výroky tak připomíná náboženství. A jsou schopni, vykladači klasiků precizovat poměry, za nichž byl citát vyřčen? Spíš nikoliv, protože kdyby tomu tak bylo, pak by ta cesta k socializmu nebyla tak klikatá. A konečně myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že pomocí klasiků přivedl Michail  Sergejevič Gorbačov, podle mého názoru už dost slušný systém, do rozvalin.

    Dnes je snaha dívat se na první garnituru komunistů jako na primitivy, hlupáky, zločince a ve všech pádech skloňovat demokracii, lidská práva, pokrok. Jaká je ale realita? Např. o událostech v únoru 1948 se píše jako o nezákonném komunistickém puči, jako o tragedii. Je někdo dnes schopen poradit, jak měl Gottwald v roce 1948 postupovat, aby  mohl být dnes chválený? Myslím, že by se nezavděčil ničím. Pro ilustraci ať si každý porovná, jak byla podobná situace řešena v Chile o cca 25 roků později pod dozorem světového demokrata – USA, s jakými ztrátami na lidských životech a dalšími dopady. Nelze větším zločinem  obhajovat menší chyby, ale autoři novodobých příběhů by si měli uvědomit, že si občan něco pamatuje, že umí číst i přemýšlet. A s těmi poměry v podnicích, zneužívání funkcí, právním povědomí, výchově občana je to podobné. Mohu se jen ptát – existovaly zákony, které umožňovaly hledat nápravu nešvarů právní cestou? Odpovídám – existovaly, ale kdo byl ochoten riskovat, většina  dávala přednost pohodlné momentální jistotě a ani to nezkusila, a spíše pokryteckým přístupem přispívala k udržení – ve svých důsledcích však zhoršení daného stavu.  Tuto poslední větu myslím zcela obecně, na nikoho ji nevztahuji a ponechávám na každém čtenáři, zda ji zakomponuje i do svých úvah.

   Zatím jsem od kolegy Hellera dostal řadu odkazů na klasiky, co kde utrousili a jak kdo to případně interpretoval. To považuji za málo, to nic nevysvětluje. Od marxisty bych toho chtěl víc.