I. Základní objektivní systémový nedostatek reálně existujícího socialismu
V době, kdy jsem studoval na filosofické fakultě kyjevské státní univerzity, jsem se seznámil s ukrajinským lidovým rčením: „šco bulo, ce bačili, i ščo bude, šče pobačimo“, což se dá do češtiny přeložit jako: „co bylo, to jsme viděli, a co bude, to ještě uvidíme“. Je zjevné, že ono ukrajinské lidové úsloví vskutku nemá žádný příliš veliký a hluboký myšlenkový, pojmový obsah, zároveň z něj však vysvítá, že zdravý rozum lidových pracujících vrstev dovede postihnout materialistickou živelnou dialektiku v přírodě a společnosti, dokáže vnímat, že především lidská společnost se neustále mění a vyvíjí. Z toho důvodu se snad i my můžeme pustit do zkoumání toho, co jsme „bačili“ v historickém vývoji reálně existujícího socialismu. 1
Profesor Theodor Adorno, jeden z nejvýznamnějších představitelů frankfurtské školy sociálně kritické filosofie, rozvíjel svéráznou verzi tak zvané „negativní dialektiky“, kterou nazval „logika rozkladu“, o níž lze vyslovit domněnku, že odrážela – pochopitelně značně zkresleně a mlhavě – určitou vývojovou tendenci, jež se v šedesátých letech dvacátého století objevila v reálném kapitalismu i reálném socialismu. Co se v oné době vlastně „rozkládalo“? Zdá se mi, že v obou vzájemně soupeřících soustavách se dostávala do krize a počala se rozpadat a rozkládat struktura onoho typu vlastnické subjektivity, jenž by měl být základem dané společenskoekonomické formace. Oba systémy byly v této době vystaveny objektivní nutnosti a potřebě přejít při rozvíjení společenských výrobních sil od extenzivního k intenzivnímu typu ekonomického rozvoje, v němž se základem hospodářského růstu (čili růstu společenského nadvýrobku, společenského bohatství) stává vědecké poznání zákonů přírody, přenos výsledků vědeckotechnického a technologického pokroku do výrobní praxe, kdy se hovoří o tom, že věda se stává bezprostřední výrobní silou. V obou společenských formacích naráželo uplatnění této zákonitosti rozvoje výrobních sil ve vlastnické struktuře výrobních vztahů na rozpor mezi řídícím aparátem a společenskou třídou, jež má být nominálně prvotním a rozhodujícím vlastníkem a jejíž vlastnická praxe má určovat základní sociálně ekonomickou kvalitu i třídně sociální podstatu dané formace, celospolečensky ji integrovat, stanovovat její identitu a organickou celistvost. V obou případech, v reálném kapitalismu i reálném socialismu, šlo přitom o neantagonistický rozpor (špičkoví manažeři jsou ve státně monopolním kapitalismu svým způsobem života i ideovým přesvědčením – a především svými finančními příjmy – součástí monopolní velkoburžoazie; ani v reálném socialismu nebyla vládnoucí třída řídícího aparátu žádnou cizorodou a vykořisťovatelskou společenskou třídou, i když jí společenská dělba práce dávala privilegované sociálně ekonomické postavení), kdy se zveličuje lokální, dílčí a částečná vlastnická role pracovníků řídícího aparátu.
V kapitalistické soustavě souviselo zveličování vlastnické role a funkce pracovníků řídícího aparátu – manažerů, manažerských struktur – s rozvojem národně státně monopolního kapitalismu, státní regulace hospodářského života a vývoje, s fungováním a rozvíjením sociálně tržní ekonomiky a buržoazního národně sociálního státu po druhé světové válce, což právě vedlo k zesílení sociálně ekonomické úlohy státně administrativní i ekonomicko-finanční byrokracie na úkor vlastní monopolní velkoburžoazie jakožto nominálně prvotního a dominujícího kapitalistického vlastníka – docházelo k rozvolnění podřízeného, částečného a dílčího vztahu sociálně ekonomické aktivity manažerských struktur vůči vlastnické subjektivitě příslušníků monopolní velkoburžoazie, což se promítlo i do teorie o tak zvané „revoluci manažerů“. Vlastnická struktura státně monopolního kapitalismu se ocitla v hluboké krizi, jež vytvářela objektivní možnost pro sociálně kritickou aktivitu radikálně levicových politických subjektů, sil, stran a hnutí. Zde byl objektivní, konkrétně historický základ mnohdy nejasných a mlhavých hesel a požadavků masového studentského protestního hnutí „nové levice“ o boji proti „buržoaznímu establishmentu“, „zbyrokratizované“, „technokratické“, „konzumní“ společnosti, za přímou a bezprostřední „demokracii účasti“ kupříkladu ve formě studentské samosprávy na univerzitách, ovšem například i dělnické výrobní kontroly na závodech a v továrnách. Vznikla objektivní možnost k tomu, aby se v lůně kapitalismu počaly rodit zárodky hospodářské demokracie, zárodečné formy vlastnických struktur, jež by překračovaly třídně sociální horizont kapitalismu.
Politické strany tradiční levice v průmyslově nejvyspělejších zemích státně monopolního kapitalismu však v této situaci zcela selhaly. Týká se to samozřejmě i stran socialistických, nejvíce ovšem komunistických stran Západní Evropy a Spojených států, jež byly pod vlivem ortodoxně stalinistické ideologie: typickým příkladem je postup vedení Komunistické strany Francie. Vedoucí představitelé francouzské komunistické strany odmítli podpořit studentské protestní hnutí v Paříži v máji roku 1968, neboť prý tehdy „francouzský proletariát neměl reálnou šanci získat politickou státní moc“ a mezinárodní komunistické hnutí nemůže podporovat „maloburžoazní politický avanturismus“. 2 Jakoby se socialistická sociální revoluce omezovala pouze na politickou revoluci, na mocenský státní převrat, na dobytí politické státní moci proletariátem, jakoby se veškerý obsah marxistické teorie socialistické revoluce redukoval pouze na technologii politické moci! Vážení francouzští soudruzi tehdy nepochopili – a mnoho komunistů dodneška nechápe –, že socialistická revoluce nemusí začínat svržením vlády a dobytím státní moci, nýbrž že může začínat „rozleptáváním“ vlastnické struktury kapitalismu, čímž může proletariát a marxistická revoluční strana v jeho čele získávat duchovně kulturní „hegemonii“ v buržoazní společnosti, jak o tom svého času hovořil Antonio Gramsci, a to na sociálně ekonomické bázi rozvíjení zárodečných forem přímé a bezprostřední hospodářské demokracie: dobytí politické moci pro politický blok staré a nové levice na jaře roku 1968 ve Francii by bylo bývalo otevřelo cestu k demokratické etapě socialistické revoluce.
Tak se stalo, že rozpor mezi řídícím aparátem a monopolní velkoburžoazií ve struktuře vlastnické subjektivity státně monopolního kapitalismu nalezl pravicové, prokapitalistické řešení v podobě upevnění identity kapitalistického výrobního systému cestou opětného podřízení vlastnické funkce manažerských struktur logice vlastnického praktického jednání monopolní velkoburžoazie, což bylo třídně sociální podstatou tak zvané „konzervativní revoluce“, jež začala v průmyslově nejrozvinutějších kapitalistických státech kolem poloviny sedmdesátých let. Hnutí „nové levice“ v šedesátých letech a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století vedlo nakonec paradoxně ke vzniku a výraznému posílení „nové pravice“ na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Ona „nová pravice“ však zároveň dokázala odpovědět na historickou výzvu, jež stála u kořene a zrodu hnutí „nové levice“: uvolnila cestu nové vývojové etapě vědeckotechnické revoluce. Konzervativní – či, přesněji řečeno, „konzervativně revoluční“ – vlády (ve Spojených státech v čele s Reaganem, ve Velké Británii s Margaret Thatcherovou, v Německu s kancléřem Kholem) pak dokázaly převést ekonomiky vyspělých západních států z extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského rozvoje, takže reálný kapitalismus počal jednoznačně dominovat v oblasti růstu produktivity živé i zvěcnělé práce a proces zespolečenštění práce a výroby počal zároveň definitivně přerůstat hranice národních států, státně monopolní kapitalismus se počal měnit na kapitalismus nadnárodně a nadstátně monopolní, kapitalismus globalizovaný – což ovšem následně vyvolalo krizi buržoazního národního sociálního státu. „Konzervativně revoluční“ vlády podporovaly samozřejmě mimo jiné i restrukturalizaci průmyslové výroby a zároveň je i velice příznačné, že právě Ronald Reagan ve funkci amerického prezidenta podporoval rozvíjení vlastnické spoluúčasti zaměstnanců formou tak zvaných ESOPů. Je také velice příznačné, že právě francouzská komunistická strana ztrácela v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století ideový a politický vliv v tradičních profesně zaměstnaneckých skupinách dělnické třídy – jež stejně mizely a rozplývaly se v souvislosti s rozvojem vědeckotechnického a technologického pokroku a s tím souvisejícími změnami ve struktuře výrobních sil. Komunistická strana Francie svůj ideový a politický vliv v těchto tradičních profesních vrstvách a skupinách dělnické třídy postupně ztrácela, postupně jej přenechávala ultrapravicovým politickým uskupením a hnutím, přičemž ideový a politický vliv v nových socioprofesních skupinách dělnické třídy, jež vznikaly a rozvíjely se například v souvislosti s dynamickým rozvojem počítačových a informačních technologií, francouzští komunisté získat nedokázali.
V epoše globalizovaného kapitalismu se ovšem vlastnická role a funkce řídících pracovníků (neboli manažerských struktur), jež má být, řečeno slovním výrazivem Hegelovy filosofie, dle svého „pravdivého pojmu“ ve vlastnické struktuře monopolního kapitalismu dílčí a podřízenou součástí vlastnické praxe monopolní velkoburžoazie, opět začíná vymaňovat z podřízenosti vlastnické subjektivitě nominálně primárních kapitalistických vlastníků, jež má mít v kapitalistickém výrobním způsobu dominující a celospolečensky integrující povahu, což v systému globalizovaného kapitalistického vykořisťování napomáhá posilování specifické váhy spekulativního finančního kapitálu. Je známo, že špičkové manažerské struktury ctihodných peněžních ústavů ve Spojených státech podporovaly kapitálové investice do oblasti finančních spekulací neboli, řečeno slovy Slavoje Žižka, rozvíjení pyramidových her s virtuálními fiktivními penězi, při nichž vznikají peníze v sociálně ekonomické funkci kapitálu z dluhu (čili z ničeho) – i tak zvaná „toxická aktiva“ (uvádí se, že ve světě se nalézá asi 650 bilionů amerických dolarů finančních derivátů, přičemž celosvětový hrubý domácí produkt dělá asi 55 bilionů amerických dolarů a hrubý domácí produkt USA činí přibližně 15 bilionů dolarů) totiž zvyšovala obrat bankovních domů a finanční příjmy ředitelů i dalších vedoucích pracovníků bank závisely právě na růstu finančního obratu –, což vyvolalo roku 2008 globální finanční a ekonomickou krizi, s jejímiž důsledky se soustava sociálně ekonomických vztahů globálního kapitalismu potýká dodnes. 3
Volnější vazba vlastnické funkce řídících pracovníků na praktickou vlastnickou subjektivitu primárních a fundamentálních kapitalistických vlastníků slouží kapitálu k rozvíjení nejenom forem projevu, ale i podstatných vlastností vykořisťování, například přechodu od výroby společensky průměrného zisku k produkci zisku monopolního, od zaměstnávání společensky průměrné a jednoduché práce k ždímání a vysávání nadhodnoty z práce složité a vysoce kvalifikované atd., atp. Již v době, kdy se kapitalistické soukromé vlastnictví ještě nemohlo rozvíjet na adekvátní výrobně silové základně, v období manufakturní výroby, kdy si kapitál mohl podřizovat živou konkrétní práci námezdních dělníků pouze formálně a výroba nadhodnoty se tak mohla realizovat jedině cestou produkce absolutní nadhodnoty, vstupují kapitalistické výrobní vztahy na jeviště dějin s již dohotovenou vlastnickou strukturou, která z nich utváří organický celek – třeba tak, že kapitalistický majitel sám organizuje a řídí proces výroby manufakturního zboží a v jedné osobě tak spojuje nositele právního vlastnického titulu s řídícím pracovníkem. (Laskavému i nelaskavému čtenáři je také zajisté známo, že výrobně silovou základnu pro reálné podřízení živé a konkrétní práce získává kapitál až s rozvíjením masové strojové průmyslové velkovýroby a kapitalistické tovární dělby práce, kdy ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé konkrétní práce dělníkovy probíhá cestou výrobně technického podřízení živé práce práci mrtvé, zvěcnělé ve stroji, jehož pracovní rytmus si s neúprosností přírodního zákona podřizuje rytmus práce dělníka, což kapitálu dovoluje vyrábět nadhodnotu metodou produkce absolutní i relativní nadhodnoty, přičemž stroj, jenž by měl a mohl sloužit k ulehčení lidské práce, ke zkracování práce nutné, slouží naopak ke zvyšování intenzity kapitalistického vykořisťování). 4
Tradiční výrobně technická a sociálně ekonomická dělba práce dovoluje majiteli kapitalistické firmy, aby byl i (a právě) svou profesí kapitalista a svojí pracovní činností tak utvářel nejenom formálně právní, nýbrž reálnou vlastnickou funkci a roli kapitalistického vlastnického subjektu, čímž si buržoazní vykořisťovatelská společenská třída vytváří též buržoazní třídní uvědomění, tedy vědomí, jež slouží k produkci a rozšířené reprodukci kapitalistického soukromého vlastnictví i politické moci buržoazie. Buržoazní ideové a politické přesvědčení si příslušníci třídy kapitalistických vlastníků vytvářejí živelně a samočinně díky každodenní sociálně ekonomické praktické aktivitě, realizace jejich sociálně ekonomické role vlastníka, subjektu kapitalistických výrobních, vlastnických vztahů, kterou (samozřejmě v podmínkách určité dělby práce uvnitř buržoazie) vykonávají všichni příslušníci buržoazní třídy, aktivitě, do níž příslušníci buržoazie vstupují každodenně, bez zvláštních organizačních forem z oblasti politiky, a to i přes nejrůznější konkurenční boje uvnitř buržoazní společenské třídy, a proto není nutné kapitalistické světonázorové filosofické a politické přesvědčení do řad příslušníků buržoazní třídy vnášet zvenčí, nýbrž se v nich rodí automaticky zevnitř, takže u buržoazie vůbec nevzniká problém akceptování její ideologie, byť v pluralitě jejích rozličných forem.
Podstatou specifické formy fungování vlastnických vztahů v předlistopadovém reálném socialismu byla nutnost realizovat společenské vlastnictví prostřednictvím soustavy dílčích a částečných vlastnických funkcí, jež byly spojeny s činností konkrétních kolektivů socialistických pracujících, kolektivů bohatě členěných po horizontální linii (výrobních podniků, podniků služeb, obchodních organizací, vědeckovýzkumných, projektových, konstrukčních aj. útvarů) a přísně hierarchických po linii vertikální (např. kolektivy rezortů, výrobních hospodářských jednotek, podniků a jejich dílčích útvarů). Míra optimálního rozvoje a zároveň souladu těchto dílčích funkcí dosažená v procesu realizace vlastnictví byla v předlistopadovém modelu socialismu charakteristikou skutečné společenské kvality celého procesu neboli mírou reálné společenskosti socialistických výrobních vztahů na daném stupni vývoje. Neantagonistický rozpor mezi způsobem realizace dílčích vlastnických funkcí a širokými celospolečenskými souvislostmi této realizace se stával svého druhu základním rozporem procesu fungování reálně socialistického vlastnictví, jeho narůstání ovšem mohlo za určitých podmínek vést ke ztrátě základní kvality socialistických společenských vztahů. 5
První historický pokus o nastolení socialistické formy společenského vlastnictví vytvářel v porovnání s realitou kapitalistického vykořisťování především zcela nové objektivní podmínky pro úlohu dělnické třídy jako subjektu společenského vlastnictví, tyto nové podmínky však musíme hodnotit pod zorným úhlem „mateřských znamének staré kapitalistické společnosti“, která při dané úrovni výrobních sil podvazovala rozvoj nové kvality společenských vztahů, zejména pod zorným úhlem působení procesů staré společenské dělby práce, jež mezi těmito mateřskými znaménky zaujímala nesporně významné postavení. Právě toto modifikující účinkování vztahů staré společenské dělby bylo příčinou, že úloha dělnické třídy jako subjektu socialistických vlastnických vztahů nabývala v reálně existujícím socialismu specifických rysů: na jedné straně vtiskovalo této subjektivitě výrazně celotřídní, celospolečenský charakter, kterým se odlišoval od vlastnické subjektivity ostatních tříd a vrstev socialistické společnosti, na druhé straně vyvolávalo nezbytnost existence složitého mechanismu zprostředkování a realizace této subjektivity – do něhož ovšem výrazně zasahovalo svými limity jako retardační faktor. Při dané úrovni výrobních sil, jež v různých odvětvích a sférách společenské výroby předlistopadového socialismu poskytovala poměrně pestrý obraz, avšak zároveň nepřekračovala hranice komplexní mechanizace či částečné automatizace, nebylo prostě možné dosáhnout skutečné rovnosti socialistických výrobců ve vztahu k výrobním prostředkům. Starou společenskou dělbu práce musíme přitom chápat v jednotě dvou stránek – stránky výrobně technické (technickoekonomické) a sociálně ekonomické, jako bohatě strukturovaný společenský vztah, jenž má svoji výrobně silovou, výrobně vztahovou i nadstavbovou, politicko-ideologickou dimenzi, přičemž musíme neztrácet ze zřetele, že marxistická filosoficko-ekonomická teorie rozumí pod výrobními vztahy kategorii s mnohovrstevnatou, mnohaúrovňovou strukturou a jako jádro této struktury pojímá vlastnictví výrobních prostředků coby hlubinnou úroveň systému výrobních vztahů. 6
První historický pokus o vybudování socialistické společnosti přinesl zrušení oddělení výrobce od výrobních prostředků a spojení funkce výrobce a vlastníka, zrušení nadřazení potřeb plynoucích ze samopohybu zvěcnělých vztahů potřebám rozvoje člověka, obnovení bezprostředního vztahu mezi prací a potřebami lidí a na této bázi se vytvářející plánovitou organizaci výroby – tyto obecně komunistické prvky společenského vlastnictví výrobních prostředků přinášely zvrat ve vztahu živé a mrtvé práce jako nositelů společenské závislosti lidí. Mrtvá práce se dostávala pod kontrolu socialistické společnosti neboli, jak píše Karel Marx, společnosti sdružených výrobců a její pohyb byl v novém rozměru zprostředkován pohybem práce živé, forem přímé vzájemné závislosti jednotlivých složek této práce, které jsou koncentrovány ve vztahu dělby práce. Tuto vzájemnou závislost mrtvé a živé práce je však třeba vidět ve správné historické dimenzi, v její nikoli komunistické, ale socialistické podobě, odpovídající dané materiálně technické základně, daným společenským výrobním silám. V reálném socialismu po technické stránce nezmizelo faktické podřízení živé práce práci mrtvé, a to v podobě práce obsluhy stroje, což se nemohlo nepromítnout v sociálně ekonomických formách; i když zvěcnělá forma závislosti lidí ztratila svůj absolutní, člověku a jeho potřebám nadřazený charakter, neztratila a nemohla ztratit svou významnou úlohu ve zprostředkování těchto závislostí a nemohla se nepromítnout i do závislostí bezprostředně vznikajících v pohybu živé práce a jejím rozdělování. Na druhé straně bylo oslabení vlády zvěcnělých vztahů doprovázeno daleko aktivnější rolí jednotlivých forem živé společenské práce při realizaci věcně zprostředkovaných vztahů než v podmínkách kapitalistického systému. V předlistopadovém typu socialismu již přestala existovat vláda zvěcnělých vztahů nad člověkem, neutvořila se však ještě plná vláda člověka nad zvěcnělým společenským vztahem jako v komunismu.
V reálně existujícím socialismu (nebo, jak se také uvádí, protosocialismu) probíhal rozporný proces: na jedné straně se projevovala nová komunistická kvalita socialistických výrobních vztahů, na druhé straně však zároveň znamenal přechod od kapitalismu k protosocialismu jakoby návrat k sociálně ekonomické praxi prosté zbožní výroby a směny7 s lokálně omezenou vlastnickou subjektivitou pracujících vlastníků. Díky tomu docházelo ke sjednocení vlastnických funkcí rozdrobených mezi jednotlivé kapitalistické vlastníky a k jejich přenesení na společenské asociace jako kolektivního vlastníka, ať už šlo o asociaci vyššího typu – společnost jako celek, subjekt všelidového vlastnictví, nebo o asociace nižšího druhu – jednotlivé pracovní kolektivy státních či družstevních podniků. V důsledku tohoto přenesení se pak utvářela základní rovnost všech členů asociace ve vztahu k výrobním prostředkům a jejich práce nabývala tímto zprostředkováním společenský charakter, a tím se také naplňovala jedna z podmínek revolučního přivlastňování, které Marx a Engels vytyčili v Německé ideologii, totiž aby bylo vlastnictví podřízeno všem individuím, v první fázi komunistické formace se však v důsledku omezené úrovně rozvoje výrobních sil nemohla realizovat podmínka druhá, aby mohla být masa výrobních prostředků podřízena každému individuu, 8 a proto byla i realizace první podmínky nevyhnutelně neúplná a nedokonalá.
V celém souhrnu typů společenské práce, které se vzhledem k úrovni rozvoje výrobních sil, z níž musel vycházet historicky první pokus o vybudování socialistické společnosti, stávaly nositelem vztahu všelidového vlastnictví, vztahu, jenž se uskutečňoval jako dělba vlastnických funkcí mezi společnost jako celek a jednotlivé dílčí asociace, je třeba diferencovat v otázce, které výrobně technické podoby práce se stávaly optimálním nositelem vztahu společenského všelidového vlastnictví, a tedy i byly nejdokonalejší realizací celospolečenské dimenze socialistického vlastnictví. Tuto sociálně ekonomickou kvalitu získávala práce obsluhy stroje, kdy z technického hlediska je živá práce, ať už má podobu převážně fyzické nebo duševní činnosti, podřízena práci mrtvé, neboť jde o práci, která se již svou technickou povahou nemůže uskutečnit jinak než ve složitě strukturované celospolečenské plánovité kooperaci a její rozčlenění do jednotlivých dílčích asociací výrobců kooperujících mezi sebou – neboli podniků – na tom nemůže z hlediska výrobních sil nic změnit. V reálném socialismu musela této skutečnosti odpovídat i sociálně ekonomická forma spojení živé a mrtvé práce: reálně socialističtí výrobci spojení s tímto druhem průmyslové práce si nemohli přivlastňovat jinak než přivlastňováním celé masy společenských výrobních prostředků, což je mechanismus, který tvoří podstatu protosocialistických výrobních vztahů ve všech fázích reprodukčního procesu. Tito výrobci nemohli být subjektem vztahů společenského vlastnictví realizujících se prostřednictvím složité struktury dílčích vlastnických funkcí jinak než jako celá masa výrobců, tedy nikoli jako jeden speciální kolektiv či dokonce jednotlivec, nýbrž šlo o vlastnickou funkci, kde subjektivita individua byla zprostředkována subjektivitou celé třídy a nemohla se realizovat jinak. Šlo o sociálně ekonomické určení třídy, která je vzhledem ke svému postavení v dělbě práce nejdůležitějším nositelem celospolečenské vlastnické funkce, jež nemůže svou úlohu při realizaci socialistických vlastnických vztahů sehrát jinak než jako celá třída a při určující roli vlastnických rolí realizujících se v celospolečenském měřítku, třídy, která je nejvíce zainteresována na prosazení celospolečenských zájmů – neboli třídy dělnické coby vedoucí třídy společnosti reálného socialismu.
Nesmíme ovšem zapomenout, že rubem celotřídní, nejúplněji společenské vlastnické subjektivity dělnické třídy bylo v prvním historickém vývojovém modelu socialismu takové postavení v dělbě práce, které příslušníky této třídy jako jednotlivce či dílčí kolektivy činilo z výrobně technického hlediska nejvíce ze všech pracujících v protosocialistické společnosti podřízené mrtvé práci, zbavené jistých člověkotvorných aspektů pracovní činnosti a oddělené od řídící činnosti; sociálně ekonomickým důsledkem tohoto stavu pak byl fakt, že dělník jako jednotlivec, eventuálně jako dílčí kolektiv, nemohl být ve své každodenní sociálně ekonomické praktické aktivitě, v oblasti vlastnického řízení a spolurozhodování reálným subjektem socialistických vlastnických vztahů, které se uskutečňovaly ve složité dělbě profesionalizovaných funkcí a prostřednictvím složité struktury systému plánovitého řízení společnosti, jehož podstatné momenty byly rovněž profesionalizovány. Coby jednotlivec či socialistický pracovní kolektiv „o sobě“ byl tedy dělník v podstatě pouze formálně právním subjektem reálně socialistických výrobních vztahů a měl tak nejmenší objektivně daný prostor pro realizaci dílčích, individuálních, popřípadě úzce lokálních zájmů – což ale v systému předlistopadového socialismu zároveň právně formalizovalo i nejúplněji společenskou vlastnickou subjektivitu dělnické třídy jako celotřídního celku. Zkoumáme-li tedy dopady staré sociálně ekonomické dělby práce na postavení dělnické třídy v předlistopadovém, reálně existujícím pokusu o socialismus, dospíváme závěru, že postavení dělnické třídy bylo v tomto systému charakterizováno svérázným rozporem: na jedné straně to bylo určení třídy jako celku – rozhodujícího subjektu vlastnických vztahů, který může svou subjektivitu realizovat jen jako celá třída, v celospolečenském měřítku, při rozhodující úloze celospolečenských zájmů prosazujících se prostřednictvím optimálního souladu dílčích zájmů a vlastnických funkcí. Na druhé straně to bylo ve staré společenské dělbě práce, v jejích samotných technických prvcích zakotvené určení pracovníka – obsluhy stroje jako jednotlivce, tj. určení, ve kterém převládala úloha objektu jak technicko-ekonomických, tak sociálně ekonomických vztahů. Z tohoto rozporu vyplývala nejvyšší zainteresovanost dělnické třídy na překonání staré společenské dělby práce a důsledném rozvoji vlastnických vztahů do takové podoby, kde se subjektem tohoto vlastnického vztahu stává všestranně rozvinuté individuum v rámci sjednocené asociace skutečně rovnoprávných individuí – komunistické společnosti. Z podstaty tohoto rozporu také vyplývalo, že základní cestou k jeho překonání byla rostoucí společenskost výrobního procesu, rozvoj forem celospolečenského přivlastňování, což předpokládalo i překonání staré společenské dělby práce v jejích sociálně ekonomických i výrobně technických momentech. 9
Z uvedeného rozporu určujícího postavení dělnické třídy ve výrobních vztazích předlistopadového socialismu vyplýval jeden moment, jejž měla reálně socialistická dělnická třída společný s ostatními pracujícími, a to jak ve všelidovém sektoru, tak i v celé socialistické společnosti. Byla to skutečnost, že základní vlastnická subjektivita byla i u těchto ostatních pracujících zprostředkována příslušností ke společnosti jako celku, že subjektem socialistického společenského vlastnictví se jednotliví občané stávali nikoliv jako jednotlivci, ale společnost jako celek prostřednictvím systému společenského řízení a že jako jednotlivec „o sobě“ byl občan naopak objektem těchto vztahů v jejich komplexní socialistické podobě. Jestliže však u dělnické třídy byl tento moment v podstatě jediným určením jejího sociálně ekonomického postavení v reálně fungujícím socialismu, nebylo tomu tak u ostatních skupin pracujících, neboť modifikace vlastnických funkcí v důsledku určitých výrobně technických podob práce, se kterými byly tyto skupiny pracujících spojeny, se zde projevovaly v podobě určité sociálně ekonomické dvojakosti těchto skupin. Nejnázorněji nám k demonstrování oné dvojakosti může sloužit zásadní protipól obsluhy stroje, ať již má tato obsluha formu fyzické či duševní práce: tímto protipólem je činnost, jejímž objektem působení není bezprostředně mrtvá práce, ale práce živá – jde o řídící a organizátorskou činnost jako další charakteristickou podobu výrobně technické dělby práce, která byla za kapitalismu zároveň nositelem sociálně ekonomicky dvojakého určení, jelikož šlo na jedné straně o určení vykořisťované práce, na druhé straně o určení dílčí vlastnické subjektivity v procesu realizace vlastnické funkce kapitalisty. Soustřeďme proto svoji pozornost na řídící činnost v oblasti ekonomiky, ať již jde o řízení v oblasti výroby, či mimo bezprostřední výrobní proces, a na sociálně ekonomické postavení pracovníků s touto výrobní činností spjatých, když víme, že již z Marxovy analýzy dvojakého charakteru řídící činnosti vyplývá, že řídící činnost je vždy nositelem určité sociálně ekonomické subjektivity a svou sociálně ekonomickou stránkou je řídící činnost realizací vlastnické funkce vyplývající z charakteru příslušné vlastnické formy.
Za kapitalismu byla práce řídícího pracovníka přes své určení vykořisťované námezdní práce zároveň realizátorem podřízených dílčích vlastnických funkcí kapitalisty. 10 Sovětský typ socialismu vytvářel rovněž jistou sociálně ekonomickou dvojakost řídící činnosti, ovšem ve zcela odlišné rovině – na základě překonání určení vykořisťované práce v celé společnosti a na základě rámcového sjednocení celé společnosti s výrobními prostředky. Sociálně ekonomická stránka řízení v předlistopadovém typu socialismu nemohla neodrážet onu základní dělbu vlastnických funkcí, kterou se první pokus o socialismu vyznačoval – totiž dělbu mezi funkcemi realizujícími se celospolečensky a v měřítku dílčích asociací: sociálně ekonomický aspekt řízení v reálném socialismu tak musel vycházet z určité jednoty těchto typů vlastnických funkcí, tedy i dvou typů zájmů, a jelikož tato jednota byla zároveň rozporem, byla poznamenána i rozporem mezi společenským a lokálním zájmem. „Socialistický řídící pracovník, který na jakémkoli stupni hierarchie společenského řízení realizuje svou výrobně technickou, respektive organizačně technickou funkci, dostává se tu jako individuum či dílčí kolektiv atd. do role, kdy je jeho úkolem spojovat společenské funkce s dílčími vlastnickými funkcemi realizujícími se v podmínkách pracovního kolektivu, který řídí. Stává se tedy nositelem procesu spojování společenských zájmů pracovních kolektivů, podniků, institucí, řídících štábů samotných. Tam, kde dělníkovi nedává dělba práce jiné východisko než jako celá třída prosazovat společenský zájem, tam pro řídícího pracovníka v důsledku specifické podoby jeho činnosti, resp. faktu, že tuto činnost rozvíjí v podmínkách určité dělby vlastnických funkcí, vzniká určitý relativně samostatný manévrovací prostor, určitá omezená subjektivita jako jednotlivce či dílčího řídícího kolektivu. Jediná záruka, že v tomto prostoru nedojde k výkyvům směrem k neúměrnému akcentu lokálních zájmů a prohlubování rozporu mezi tímto zájmem a zájmem společenským, je v intenzitě subjektivity té společenské síly, které dělba práce podobný manévrovací prostor pro její příslušníky či dílčí kolektivy neposkytuje – dělnické třídy, třídy, která díky výrobně technické podobě své práce, zprostředkovaností své závislosti na společnosti jako celku pohybem mrtvé práce, se může stát skutečným subjektem vlastnictví jen jako celá třída, a to právě organizací pohybu práce v celospolečenském měřítku“. 11
V reálně fungujícím socialismu se mohla dělnická třída přetvářet ze třídy „o sobě“ ve třídu „pro sebe“ coby subjekt společenského všelidového vlastnictví a i pracovníci řídícího aparátu mohli překonávat potenciální nespolečenskost a zájmovou dvojakost své vlastnické subjektivity, čímž se lokální vlastnická funkce stávala jevovou formou realizace funkce celospolečenského přivlastňování, zároveň však bylo také možné, že se pouze celotřídní a jen společenská vlastnická praxe dělnické třídy vůbec nerealizovala, byla oslabována a potlačována, a naopak mohlo docházet ke zveličování vlastnické subjektivity řídících pracovníků, čímž v určité ekonomické lokalitě přestávala být vynaložená živá a mrtvá zvěcnělá práce společensky užitečnou a nutnou: marxistický teoretický a metodologický přístup ke zkoumání dopadů výrobně vztahové dimenze staré společenské dělby v podmínkách předlistopadového modelu socialismu může kvůli možné hypertrofii lokální vlastnické role, jež způsobovala oslabování společenského vlastnictví výrobních prostředků, naprosto oprávněně pokládat pracovníky aparátu společenského řízení v protosocialismu za zvláštní a velice svéráznou společenskou třídu. Znovu si připomeňme, že se podnikový kolektiv pracujících, tedy i dělnický pracovní kolektiv, mohl stát subjektem socialistického všelidového vlastnictví pouze jako nositel celotřídní vlastnické subjektivity dělnické třídy, tímto nositelem se ovšem nemohl stát každý pracovní kolektiv a žádný pracovní kolektiv se jím nestával automaticky, ale jen prostřednictvím procesů, k jejichž označení užívala oficiální státní ideologie pojem „vedoucí úloha dělnické třídy“, jež se v dělnických pracovních kolektivech mohla realizovat prostřednictvím sociálně ekonomických aktivit spočívajících v rozličných formách podílu dělníků na vlastnickém spolurozhodování.
V této souvislosti doktor Heller psal: „Rozborem jednotlivých druhů sociálně ekonomické, vlastnické aktivity dělnické třídy se tedy dostáváme až k významu a úloze, kterou hraje socialistická politika a politická aktivita dělnické třídy a ostatních pracujících ve zprostředkování sociálně ekonomické, vlastnické aktivity dělnické třídy. Právě politika, politická aktivita, především politická aktivita příslušníků dělnické třídy, sehrává klíčovou a aktivní roli v rozvoji této subjektivity a funguje jako účinný prostředek prolamování limitů, jimiž stará dělba práce realizaci této subjektivity zatížila“. 12 A posléze uzavřel: „Tento vnitřní dopad politiky formující vědomí a postoje příslušníků dělnické třídy není ovšem omezen jen na dělnickou třídu, ale zasahuje i příslušníky jiných tříd a vrstev, pokud jsou vtahováni do politické aktivity na bázi politického hnutí dělnické třídy. Tam, kde sociálně ekonomicky je mezi dělnickou třídou a ostatními třídami a vrstvami socialistické společnosti určitá objektivní zájmová diference daná prvky potenciální nespolečenskosti těchto vrstev rodící se z dělby práce a lokálních vlastnických funkcí vykonávaných těmito pracujícími, pomáhá účast na politické aktivitě společně s dělnickou třídou a pod jejím vedením, pod vedením jejího předvoje – komunistické strany, upevnit vztahy mezi dělnickou třídou a těmito pracujícími v rovině nadstavbových rysů, což se zpětně odráží v ekonomické aktivitě těchto pracujících a vytváří předpoklady pro omezování a zatlačování z ekonomiky se rodících živelných dezintegračních tendencí. U spojeneckých tříd a vrstev přispívá tento vliv politické aktivity k rozvíjení společenské stránky jejich dvojakého ekonomického postavení a všestranně upevňuje jednotu mezi těmito třídami a vrstvami a dělnickou třídu, jak v objektivní, tak v subjektivní rovině. Zkoumání problému vlastnické subjektivity dělnické třídy nás tedy nevyhnutelně přivádí k reflektování úlohy socialistické politiky, politického systému socialistické společnosti a především ke zdůraznění významu a úlohy hlavního článku tohoto systému – marxisticko-leninské strany. Právě činnost této rozhodující politické instituce socialistické společnosti, proces vědeckého stranického vedení, který je hlavním obsahem této činnosti, je klíčem k tomu, aby všechny články politického systému socialistické společnosti byly schopny plnit svou úlohu při realizaci a prohlubování společenské subjektivity dělnické třídy, při prolamování objektivních zábran, které pro realizaci této subjektivity vytváří stará dělba práce a její souvislosti. Bez těsného spojení dělnické třídy a marxisticko-leninské strany formou rozšiřující se účasti příslušníků dělnické třídy na procesu vědeckého stranického vedení společnosti, bez prohlubující se vedoucí úlohy strany zůstává ona specifická „jen celospolečenská“ subjektivita dělnické třídy nenaplněna a je nahrazována subjektivitou jiných společenských sil, která v logice současného třídně rozděleného světa dříve či později, více či méně zprostředkovaně přechází v destrukci socialistických společenských vztahů a restauraci subjektivity buržoazie, jak v oblasti sociálně ekonomické, tak i v ostatních oblastech života společnosti“. 13
Nepředstavovalo však toto řešení – a předlistopadový model socialismu žádné jiné řešení zapojování příslušníků dělnické třídy do procesu společenského řízení prosadit nemohl – spíše způsob, jímž se pozitivní vyústění dialektiky společenských a lokálních vlastnických funkcí na bázi soustavy socialistických vlastnických forem neboli rozvíjení vedoucí úlohy dělnické třídy v procesu zdokonalování společenského všelidového vlastnictví dále problematizovalo? I doktor Heller musel uznat, že do procesu intenzifikace vlastnické subjektivity dělnické třídy, v němž sehrávala klíčovou úlohu politická aktivita dělníků, vstupovaly nejrůznějšími cestami limity staré dělby práce: „Některé z těchto cest jsou na první pohled zřejmé a markantní. Jsou to např. limity času pro účast dělníků na různých formách zapojení do řízení a zvláště pro účast na politické aktivitě, informační a kvalifikační bariéra daná profesionálním vybavením dělníka, která jej znevýhodňuje ve srovnání s řídícím či duševním pracovníkem a promítá se i do jeho politické aktivity: působí zde i nemožnost, aby politická aktivita dělníka prostupovala jeho každodenní profesní aktivitou v takové míře, jako tomu může být u řídícího pracovníka, některých skupin vědeckých či administrativních pracovníků apod.“. 14 A dodával: „Vedle těchto cest, však existují i cesty daleko méně zjevné a probádané, i když empiricky často výrazně reflektované. Je to především skutečnost, že výše uváděná zájmová dvojakost některých skupin pracujících, jejich „potenciální nespolečenskost“ daná spojením s lokálními vlastnickými funkcemi a volnější vazba na celospolečenské souvislosti realizace těchto funkcí, jako je tomu např. u řídících pracovníků, se nemůže za určitých podmínek nepromítnout i do politické aktivity těchto skupin“. 15
Revoluční marxisticko-leninská strana nového typu neboli strana profesionálních revolucionářů vyrůstala z proletariátu a formovala se v revolučním politickém třídním boji proletariátu proti vykořisťovatelské podstatě kapitalistického systému, ekonomické a státní politické moci buržoazie, po vítězství proletářské revoluce si však tito profesionální revolucionáři zprofesionalizovali vlastnické řízení a rozhodování za dělnickou třídu – pochopitelně že v jejím nejvlastnějším zájmu! – a stali se politicko-ideologickým jádrem vznikající třídy řídícího aparátu reálně existujícího socialismu s pro ní typickou zájmovou dvojakostí, potenciální nespolečenskostí a možností zveličovat lokální vlastnickou subjektivitu, díky čemuž se v útrobách sociálně ekonomického organismu reálného socialismu mohly rodit ekonomické lokality (a těmito ekonomickými lokalitami se mohly jednotlivé podnikové pracovní kolektivy nebo skupiny jednotlivých podnikových pracovních kolektivů, jednotlivé okresy, kraje ale i celé státy či soustavy států), v nichž nejenom že mohla být oslabována dominující vlastnická subjektivita dělnické třídy, nýbrž i nahrazována vlastnickou subjektivitou jiných tříd a sociálně ekonomických skupin. I doktor Heller musel již v předlistopadovém období uznat, že: „Profesionální aparát zprostředkuje jak svou pracovní dobou, tak svou kvalifikací třídě jako celku proces překonání bariér dělby práce a činí tak její vedoucí úlohu ve společnosti organizačně technicky možnou.“16 Ona formulace, že profesionální stranický aparát zprostředkuje dělnické třídě překonávání bariér staré, coby „mateřská znaménka kapitalismu“ od kapitalistické společnosti zděděné, dělby práce a vytváří tak organizační a technické podmínky pro její vedoucí úlohu ve společnosti, představovala úlitbu v reálně fungujícím socialismu vládnoucí ortodoxní stalinistické ideologii, doktor Heller však i zde naprosto správně zdůrazňoval moment profesionalizace coby nástroje monopolizace vlastnického i politického řízení, jíž se fixovala a zvěčňovala sociálně ekonomická nerovnost, produkovaly a reprodukovaly rozdíly a odstíny v objektivních možnostech sociálně ekonomické praktické aktivity mezi příslušníky dělnické třídy a pracovníky řídícího aparátu.
V polistopadovém období již doktor Heller hovoří mnohem otevřeněji a jasněji, zároveň však také trochu příliš lapidárně a zjednodušeně: „Kořenem všeho byla právě výše zmíněná nerovnost ve spojování s výkonem vlastnických funkcí privilegovaných neprivilegovaných vrstev, nemožnost, aby neprivilegované vrstvy mohly reálně vystupovat jako celospolečenští vlastníci a zároveň cítily dopady své práce a svého spolurozhodování. Leckdo může samozřejmě vznést námitku, že přece dělníci mohli do řízení společnost vstupovat až na nejvyšší stupeň prostřednictvím stranických orgánů i orgánů socialistického státu. To však byla pouhá fikce. Dělník – i jako člen KSČ – brzy poznal, že také ve straně rozhodují privilegované vrstvy řídícího aparátu, ke kterému se zde navíc přidával aparát stranický. Při uplatňování práva kontroly ZO KSČ na podniku poznali dělníci rychle, čí hlas je nejvíce slyšet a za koho se postaví příslušný stranický orgán – zda za vlivného ředitele podniku, člena předsednictva OV KSČ, nebo za sebeuvědomělejšího dělníka protestujícího kupříkladu proti tomu, aby stavební podnik bezúčelně zahrabával obrovské hodnoty zbytkového materiálu. Celkovým důsledkem této situace byla nová – od kapitalismu do značné míry odlišná – forma reprodukce odcizení práce, která se výrazně promítla i do společenského vědomí. Státní vlastnictví nebylo jednotlivci ani náhodou vnímáno jako „jejich“ společné vlastnictví, ale jen jako „vlastnictví státu“, k němuž v zásadě nemají žádný vztah. Proto také bylo po listopadu možné, aby občané hromadně propadli privatizační hysterii a dočasně uvěřili pohádce o „hodném kapitalistovi“, který bude lepší hospodář v jejich podniku a poskytne jim lepší mzdy i pracovní podmínky“. 17
První historický pokus o vybudování spravedlivějšího společenského řádu vyrůstal z revolučně demokratického řešení antagonistického rozporu mezi prací a kapitálem, proletariátem a buržoazií, po dobytí politické státní moci proletariátem mezi silami usilujícími o výstavbu socialismu a silami protisocialistickými a kontrarevolučními, „zapomínal“ však na řešení rozporu mezi dělnickou třídou a pracovníky aparátu společenského řízení, rozpor původně neantagonistický, vždyť také šlo o rozpor na sociálně ekonomické základně socialistického všelidového vlastnictví mezi různými třídami a vrstvami pracujících, mezi původně třídními spojenci v zápase proti zbytkům poražené buržoazie uvnitř společnosti a monopolní velkoburžoazii světové kapitalistické soustavy navenek. Předlistopadový systém ovšem nedokázal učinit z vlastnické role pracovníků řídícího aparátu dílčí a podřízenou součást celotřídní, nejúplněji a nejdokonaleji společenské vlastnické subjektivity dělnické třídy, jež by tak vytvářela základní sociálně ekonomickou kvalitu a identitu socialismu, neboť zájmově dvojaká, potenciálně společenská i nespolečenská sociálně ekonomická praxe řídících pracovníků, jež neustále kolísala mezi celospolečenskou a lokální vlastnickou funkcí, se naopak stávala prvotní a základní ve vztahu k vlastnické subjektivitě dělnické třídy, čímž se ve vlastnické struktuře tvořící jádro výrobních vztahů reálně existujícího socialismu převracel vzájemný vztah mezi prvotní a základní a druhotnou a odvozenou sociálně ekonomickou aktivitou a vedoucí úloha dělnické třídy při rozvíjení a zdokonalování společenského všelidového vlastnictví se redukovala na formálně právní a deklarativní úroveň, a to již v období, kdy ve vlastnické praxi pracovníků řídícího aparátu převládala společenská stránka jejich vlastnické role: z toho důvodu nám při zkoumání svérázné logiky vlastnického jednání pracovníků nejrůznějších složek protosocialistického řídícího aparátu nemůže poskytnout metodologické východisko analogie s formálním a reálným podřízením práce kapitálu, jak se o to pokoušel doktor Heller v předlistopadovém období své teoretické badatelské činnosti. 18
Již jsme se zmiňovali, že tato pouze celotřídní a jen celospolečenská vlastnická subjektivita dělnické třídy, ze které plynulo, že coby dělnický pracovní kolektiv jsou příslušníci reálně socialistické dělnické třídy pouze objektem vlastnické subjektivity jiných skupin a vrstev pracujících, především kolektivů řídících pracovníků, jež zároveň korespondovala s manévrováním mezi celospolečenským a lokálním vlastnickým zájmem, které pro pracovníky řídícího aparátu produkovala stará společenská dělba práce, čímž mohlo v určitých sociálně ekonomických lokalitách docházet ke zveličování jejich potenciálně nespolečenské, lokální vlastnické role, k hypertrofii vlastnické subjektivity s lokálně omezenou působností, – představovala základní, objektivní, vnitřní, systémovou vadu výrobního způsobu předlistopadového typu socialismu. Dokud ve vlastnické praktické činnosti pracovníků řídícího aparátu převládala potenciálně společenská stránka, měl tento systémový nedostatek latentní neboli, česky řečeno, skrytou formu, nepromítal se na empirický jevový povrch společenského života a vývoje, což zároveň bránilo jeho poznání, pochopení a praktickému řešení, v dalším období pak neřešený původně neantagonistický rozpor ve struktuře sociálně ekonomické základny reálně existujícího socialismu počal neřešením nabývat antagonistických rysů a podobu třídně sociálního konfliktu, jenž vedl jak k sociálně ekonomickému, politickému a ideologickému rozkladu třídy řídícího aparátu, tak i k odcizení dělnické třídy od společenského vlastnictví, jež mělo formu státně administrativního vlastnictví nomenklaturní elity i od politické moci, kdy vládnoucí třída řídícího aparátu přeměnila diktaturu proletariátu v diktaturu nad proletariátem.
Třída řídícího aparátu nebyla v žádném případě vykořisťovatelskou společenskou třídou, způsobovala však, že reálný socialismus byl pouze „werdende Form“ čili vznikající, utvářející se sociálně ekonomická forma, a nikoli „gewordene Form“ neboli sociálně ekonomická forma utvořená a dovršená socialismu, že to byl přechodný systém, který se mohl vyvíjet k úplnějšímu a dokonalejšímu typu socialismu, že však zároveň také mohlo docházet v jednotlivých buňkách sociálně ekonomického organismu reálně fungujícího předlistopadového socialismu k oslabování vlastnické subjektivity dělnické třídy, rozpadu a rozkladu společenského vlastnictví: stalinský model socialismu tak představoval vykročení za hranice kapitalismu, jež však ustrnulo na půli cesty, neboť, jak jsme také připomenuli, nedokázal přejít od realizace první podmínky procesu překonání soukromého vlastnictví a staré dělby práce, spočívající v podřízení sumy výrobních prostředků společnosti jako celku, k realizaci druhé podmínky tohoto procesu, jež má podle názorů Marxe a Engelse v Německé ideologii spočívat v podřízení masy výrobních prostředků každému jednotlivému členu společnosti. Třída řídícího aparátu byla třídou neklasického typu, nevyznačovala se takovou mírou homogennosti, jako třídy vykořisťovatelské společnosti, neboť jestliže ji na jedné straně spojovala ona určitá možnost manévrovat okolo společenských zájmů, popřípadě se od nich výrazně odchylovat ke zveličování potenciálně nespolečenského lokálního zájmu, na druhou stranu její zájem nevylučoval ani formování celospolečenského souladu lokálních funkcí, byla v tomto smyslu nejen aktuálně nespolečensky jednající třídou, ale zároveň i třídou jednající potenciálně společensky. Šlo vlastně o zosobněnou náhradou trhu, o třídu jakýchsi nedokonalých správců společenského vlastnictví a bohatství se svéráznou logikou vlastnického jednání, jež neustále beznadějně kolísalo mezi dílčí, lokální a celospolečenskou stránkou jejich vlastnické funkce, odsouzených k věčnému manévrování mezi společenským a lokálním vlastnickým zájmem.
Z nedokonale společenského slaďování dílčích vlastnických rolí řídícího aparátu vyplývala i podstata politické nedemokratičnosti. Problémy této nedemokratičnosti nevyplývaly ze zvláštních období při konsolidaci protosocialistických systémů jednotlivých zemí, kdy zároveň působily silně i faktory vnějšího ohrožení, vnitřního třídního boje a vnitřního soupeření nezkonsolidované elity mezi sebou. V těchto zvláštních „stalinských“dobách se pouze nastartovávala atmosféra a mechanismy klíčové úlohy centra, reprezentovaného případně jednou velkou osobností, které politickými hrozbami, čistkami a procesy měly držet složky aparátu v určitých rámcích. Pravou příčinou nedemokratičnosti v politice ale bylo (a to se vyjevilo v letech určitého uvolnění po kritice kultu Stalina), že si řídící aparát nemohl demokratičnost ve vztahu k širokým vrstvám dovolit, že jeho ekonomicko-vlastnická suverenita byla natolik omezená, že ji musel neustále kombinovat a posilovat suverenitou politickou, která pochopitelně zase vyžadovala hierarchickou monolitnost a určité autokratické ideologické ospravedlnění. Propojení ekonomicko-vlastnických, politicko-mocenských a ideologických funkcí řídícího aparátu bylo výrazným znakem systému a způsobovalo stavy, kdy např. ideologické otřesy se okamžitě promítaly v rozkladu ekonomicky jednotících mechanismů a ohrožovaly podstatné základy celého systému. Proto také mají svým způsobem pravdu stalinisté, když poukazují na to, že odsouzení stalinismu problémy systému do jisté míry zhoršilo. S rozkolísáním centrální špičky zesílily i odstředivé tendence nižších složek řídícího aparátu a celý politický a ekonomicko-vlastnický systém získával výrazné rysy živelnosti, kličkování a manévrování všech příslušníků řídícího aparátu proti všem. Stalinisté ovšem zapomínají, že systém jednotící úlohy jedné osobnosti byl neudržitelný za podmínek, kdy rostl počet a členitost řídícího aparátu, kdy slaďování bylo daleko složitější a náročnější, protože systém začal bojovat o zvládnutí intenzifikačních procesů. 19
Ještě jednou opakujeme, že jelikož podstata fungování reálně socialistických vlastnických vztahů spočívala v nutnosti realizovat společenské vlastnictví prostřednictvím velmi složitě, hierarchické, vertikálně i horizontálně organizované soustavy částečných a dílčích vlastnických funkcí a rolí, bylo ve vývojové etapě extenzivního rozvoje výrobních sil možné dosahovat souladu rozptýlených lokálních a dílčích vlastnických funkcí pouze a jedině pomocí ekonomického řízení cestou příkazově administrativního státního plánu i pomocí diktátorských metod politického mocenského řízení ze strany nejvyššího představitele komunistické strany, což bylo spojeno s vytvářením kultu osobnosti „nejvyššího vůdce – a dalších národních vůdců a podvůdců – světového proletariátu“. Tento svorník třídy řídícího aparátu však mohl účinkovat a pracovníci různých složek horizontálně i vertikálně nesmírně členitého řídícího aparátu mohli vyjevovat potenciálně společenskou stránku své vlastnické subjektivity pouze díky zveličování lokální politicko-ideologické, tedy i vlastnické subjektivity „vůdce a učitele“ na úkor sociálně ekonomické a politické role dalších součástí třídy protosocialistického řídícího aparátu, čímž uvnitř třídy řídícího aparátu vznikal rozpor „vůdce“ – „aparát“, jenž pak v poměru k dělnické třídě a dalším skupinám a vrstvám pracujících nabýval podobu trojúhelníku rozporů: „vůdce“ – „nomenklaturní řídící aparát“ – „pracující lid“, jehož vzájemné rozpory mohly nabýt antagonistickou povahu, i když, což musíme opět připomenout, příkazově administrativní a státně byrokratické přivlastňování, které bylo sociálně ekonomickou základnou sovětského typu socialismu, představovalo formu reálně socialistického zespolečenštění, byť neúplného a nedokonalého, leč přesto společenského vlastnictví.
Třídu řídícího aparátu sjednocovala do jednoho funkčního celku především diktátorská řídící a organizátorská role vedoucího činitele komunistické strany a sovětského státu. 20 Z toho důvodu byla po celý Stalinův život společenská role třídy řídícího aparátu reálného socialismu pokroková a revoluční: třída řídícího aparátu dokázala vybudovat sociálně ekonomické základy a politické formy reálného socialismu i uhájit základní vymoženosti socialismu během druhé světové války. V posledních létech Stalinova života a především krátce po jeho smrti se však stále zřetelněji ukazovalo, že diktátorské formy a metody politického řízení ztrácejí svou sociální funkčnost a efektivnost, což se svérázným způsobem zračilo v mytologicko-fetišistickém společenském vědomí, které bylo typické pro stalinský model socialismu v jeho klasickém období a zplodilo kult osobnosti. Základním problémem mytologicko-fetišistického vědomí je to, že uctívaná modla se časem mění v modlu zavrženou, což, jak je obecně známo, potkalo i „vůdce a učitele světového revolučního proletariátu“, jak se můžeme dočíst u Slavoje Žižka: „Stalinismus ve své „nejčistší podobě“ (v období velkých čistek na konci třicátých let) je fenomén mnohem paradoxnější, než by nám chtěly namluvit trockistické historky o domnělé zradě autentické revoluce, jíž se dopustila nová nomenklatura. Stalinismus je spíše bodem radikální (sebevztažné) negativity, která plní úlohu jakéhosi „mizejícího prostředníka“ mezi „autentickou“ revoluční fází pozdních desátých let a raných dvacátých let dvacátého století a ustálením nomenklatury jako nové třídy po Stalinově smrti. Tedy to, co charakterizuje tento stalinistický moment, tento skutečný „bod (revolučního) šílenství je inherentní napětí mezi starou nomenklaturou a vůdcem, který cítí puzení provádět opakované „iracionální“ čistky, takže nomenklatura se nemůže ustálit jako nová třída: sebe sama táhnoucí („bootstrapová“) spirála teroru zahrnuje potenciálně každého, nejen celou „běžnou“ populaci, ale také nejvyšší nomenklaturu – každý (s výjimkou Jednoho Stalina samého) byl pod neustálou hrozbou likvidace. Člověk se proto může domnívat, že Stalin ve skutečnosti svůj boj s nomenklaturou prohrál (a ztratil tak podstatnou část své „reálné“ moci) na konci třicátých let, kdy skončily velké čistky (ironií je, že se tento okamžik shoduje se stále komičtějším veřejným uctívání Stalinovy osoby, s jeho oslavováním jako největšího génia lidstva atd., jako kdyby byla ztráta „reálné“ moci jaksi vyvážena nabytím moci symbolické). Co nomenklatura nabídla Stalinovi, byla úloha srovnatelná s rolí konstitučního monarchy, který dělá tečky nad i, ale nemá skutečnou výkonnou moc (nebo se o ní alespoň musí dělit se sobě rovnými, s členy nejvyššího vedení); Stalin se ovšem takové symbolické role nemohl vzdát a jeho aktivita po skončení druhé světové války (spiknutí židovských lékařů, plánovaná antisemitská čistka a další) prozrazuje snahu získat zpět reálnou moc, snahu, která byla nakonec bezúspěšná. Takže v posledních letech svého života, kdy neustále sílil vzdor nomenklatury, byl Stalin stále více a více izolován jako paranoický šílenec, jehož slova už nemají bezprostřední performativní účinnost. Jeho slova (třeba jeho obvinění z velezrady vznesené proti vedoucím členům nomenklatury) už „nevstoupila v platnost“. Na posledním sjezdu komunistické strany, jehož se zúčastnil (v roce 1952), Stalin ve své řeči obvinil Molotova a Kaganoviče z toho, že jsou to velezrádci a britští špióni; po Stalinově řeči Molotov prostě vstal a prohlásil, že soudruh Stalin se mýlí, protože on a Kaganovič vždy byli a zůstali dobrými bolševiky – a k údivu přítomných stranických delegátů se nic nestalo: oba takto obvinění mužové si zachovali vedoucí posty – věc, která by o několik let dříve byla nemyslitelná.“21
Faktu, že Stalin svůj mocenský zápas s „nomenklaturním aparátem“ prohrál, jak se alespoň zdá, již za svého života, v roce 1952 na devatenáctém sjezdu KSSS, posledním sjezdu, jehož se zúčastnil, kdy se „stará stalinská garda“ za rezignovaného přihlížení „lidu“ vzbouřila proti svému „vůdci a učiteli“, jenž byl najednou zcela bezmocný a musel si ono ponížení nechat líbit, mohou pružně a operativně využít aktivní nositelé ortodoxně stalinistické či stalinsko-neostalinské ideologie v KSČM: vážení soudruzi, kteří náleží k „revolučnímu, marxisticko-leninskému názorovému proudu“ v KSČM, mohou nyní „přejít k činu“ a tvrdit, že Chruščov svým projevem na dvacátém sjezdu KSSS o Stalinově „kultu osobnosti“, po němž se chopil moci v sovětské komunistické straně, vlastně pouze dovršil revizionistickou „zradu zrad“, která začala právě vzpourou „vládnoucí nomenklatury“ proti „vůdci a učiteli světového revolučního proletariátu“ – jenž v roce 1956 již dlel tři roky na věčnosti. A tito hrdinní bojovníci za „obnovu komunistického charakteru KSČM“ budou mít svým způsobem pravdu, vždyť „obnovení leninských norem v činnosti komunistické strany a socialistického státu“, které se jako základní strategická politická linie prosadilo na dvacátém sjezdu KSSS, pouze zesílilo a umocnilo ono neustálé manévrování a beznadějné kolísání mezi celospolečenskou a lokální funkcí vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu coby třídy vlastnicky velmi nesuverénních správců společenského bohatství, které v osmdesátých letech vyústilo do procesu jejího rozkladu, rozpadu a transformace; dvacátý sjezd KSSS totiž rozbil integrující mocenskopolitický svorník stalinského modelu socialismu, nedokázal jej však ničím nahradit, takže se zveličení lokálně omezené působnosti sociálně ekonomické aktivity třídy řídícího aparátu dále umocňovalo a systém výrobních vztahů prvního historického pokusu o socialismus se nikdy nedokázal stát organickou celistvostí... celý text vložený jako příloha v PDF >>> Neuzil o minulosti a socialismu.pdf (580,5 kB)