Teprve dnes jsem si všiml, že pod tímto článkem proběhla nějaká diskuse a že zde nějaký můj jmenovec či fanoušek přičinil 8.6.2015 poznámku, že "jsou to všechno nesmysly".

Rád bych ujistil pana PhDr.Neužila, že pokud bych se přiměl hlouběji si jeho text prostudovat, došel k názoru, že píše nesmysly a měl potřebu mu to sdělit, uvedl bych také nějaké důvody pro svůj názor a byl eventuálně připraven ho obhajovat.

Tolik na vysvětlenou k uvedené poznámce.

Pokusme se sami, nezávisle na Bortkiewiczových příkladech, sestrojit systém tří rovnic zobrazujících proces hodnotového a cenového vyjádření přeměny hodnot ve výrobní ceny. Budeme opět respektovat předpoklad, že (S = Sz), modifikační koeficienty x a y však již nebudeme vypočítávat jako Bortkiewicz pomocí algebraických vzorců, ale budeme si je volit libovolně tak, že x a y mohou být jakákoliv reálná čísla větší než nula a odlišná od jedné – pochopitelně též s podmínkou, že (x ≠ y).
Mějme tedy tři oblasti výroby s hodnotovou skladbou (200c1 + 100v1 + 100s1), (100c2 + 50v2 + 50s2) a (100c3 + 50v3 + 50s3). Je zřejmé, že (200c1 + 100c2 + 100c3 = 400C), (100v1 + 50v2 + 50v3 = 200V) a (100s1 + 50s2 + 50s3 = 200S), čímž (400C + 200V = 600), z čehož pak dále vyplývá, že [p1 = S/(C + V) = 200/600 = 1/3].
Nechť (x = 2) a (y = 3), čímž hodnotové položky konstantního a variabilního kapitálu vloženého do jednotlivých produkčních oborů nabudou modifikovaného cenového výrazu (400c1x + 300v1y), (200c2x + 150v2y) a (200c3x + 150v3y), z čehož vysvítá, že (400c1x + 200c2x + 200c3x = 800Cx), (300v1y + 150v2y + 150v3y = 600Vy). Z toho pak dále plyne, že (800Cx + 600Vy = 1400). Jelikož (Sz = S), tak opět platí, že [(C + V)p1 = (Cx + Vy)p2], z čehož pak dále zase vyplývá, že {p2 = [(C + V)p1/(Cx + Vy)]}. V našem případě (p2 = 200/1400 = 1/7). Je tedy zjevné, že výrobní ceny v jednotlivých odvětvích budou mít číselnou velikost (400c1x + 300v1y + 100s1z), (200c2x + 150v2y + 50s2z) a (200c3x + 150v3y + 50s3z). Každý se může lehce přesvědčit, že [(100s1z + 50s2z + 50s3z = 200Sz) = 200S].

Jsou to všechno nesmysly

Nejsou to nesmysly. Pozorný čtenář si zajisté povšiml, že hodnotové rovnice v příkladu, jejž sestavil doktor Neužil, respektují podmínky jednoduché reprodukce, takže [(100c2 + 100c3) = (100v1 + 100s1)]. Vzájemné vztahy mezi hodnotovými položkami v jednotlivých oblastech také vyjadřují tutéž míru zisku, neboť [100s1/(200c1 + 100v1) = 50s2/(100c2 + 50v2) = 50s3/(100c3 + 50v3) = 1/3], a zároveň též i stejnou míru nadhodnoty, jelikož (100s1/100v1 = 50s2/50v2 = 50s3/50v3 = 1). Příčinou je skutečnost, že v odlišných sférách nalézáme stejné organické složení investovaného kapitálu: (200c1/100v1 = 100c2/50v2 = 100c3/50v3). A stejnou míru zisku i tutéž intenzitu kapitalistického vykořisťování v rozdílných produkčních odvětvích nalézáme i v rovnicích, v nichž figurují cenové modifikace hodnotových položek, protože [100s1z/(400c1x + 300v1y) = 50s2z/(200c2x + 150v2y) = 50s3z/(200c3x + 150v3y) = 1/7] a (100s1z/300v1y = 50s2z/150v2y = 50s3z/150v3y = 1/3). Je také zjevné, že i cenové rovnice zrcadlí podmínky prosté reprodukce, neboť (200c2x + 200c3x) = (300v1y + 100s1z). Příčina tkví opět v tom, že v různých oborech nacházíme stejný vzájemný poměr do nich vkládané živé a zvěcnělé práce: (400c1x/300v1y = 200c2x/150v2y = 200c3x/150v3y). A náš příklad dokládá, že když v rozdílných oblastech výroby rozvíjejí své podnikatelské aktivity kapitály, které, byť se liší celkovou velikostí, mají stejné organické složení a nadto těží nezaplacenou práci ze živé konkrétní práce dělnického obyvatelstva s toutéž intenzitou, vzniká v těchto produkčních oborech všeobecná a rovná zisková míra samočinně, a tudíž jsou všechny algebraické vzorce či kvadratické rovnice sestavené pro výpočet modifikačních cenových parametrů a celospolečenské míry zisku naprosto zbytečné, a to již a právě z toho důvodu, že v systému jednoduché reprodukce (neboli nulového, čili nikoli kladného, leč ani záporného hospodářského růstu) s ekonomickou rovnováhou mezi rozdílnými výrobními sférami nedochází za nastíněných podmínek k zespolečenšťování hodnot ve výrobní ceny a vyprodukovaných nadhodnot do všeobecné rovné míry zisku.
Pokusíme-li se náš předpoklad, že (x = 2) a (y = 3) aplikovat na již zmíněný Bortkiewiczův příklad, vychází nám, že v jednotlivých odvětvích investované kapitály rozvíjejí své podnikatelské aktivity ve složení (450c1x + 270v1y), (200c2x + 360v2y) a (100c3x + 270v3y), z čehož plyne, že (450c1x + 200c2x + 100c3x = 750Cx) a (270v1y + 360v2y + 270v3y = 900Vy) a z toho pak dále vyplývá, že (750Cx + 900Vy = 1650). Je zjevné, že pokud (C + V = 675) a (S = 200), a tudíž (p1 = 200/675 = 8/27), plyne z toho, že (200S = 1650p2), z čehož pak dále vyplývá, že (p2 = 200/1650 = 4/33), což je „královnou věd“ matematikou zcela přesně vypočtená všeobecná rovná míra zisku, kterou násobíme do jednotlivých oborů vkládané náklady živé a zvěcnělé práce, čímž dostáváme výrobní ceny: (450c1x + 270v1y + 2880/33s1z1), (200c2x + 360v2y + 2240/33s2z2) a (100c3x + 270v3y + 1480/33s3z3), přičemž nečiní příliš velkých obtíží se přesvědčit, že (2880/33s1z1 + 2240/33s2z2 + 1480/33s3z3 = 6600/33Sz = 200Sz).
Pozorný čtenář si již určitě také spočítal, že (200c2x + 100c3x = 300 = 9900/33), kdežto (270v1y + 2880/33s1z1 = 8910/33v1y + 2880/33s1z1 = 11790/33), z čehož vyplývá, že už formálně matematické odvozování všeobecné a rovné ziskové míry dokládá, že proces přeměny hodnot ve výrobní ceny nelze vtěsnat do rámce systému prosté reprodukce a respektovat požadavky uchování ekonomické rovnováhy mezi jednotlivými výrobními odvětvími – a to dále ukazuje, že „přirozeností“ kapitalistického výrobního způsobu je ekonomická nerovnováha, což Marx ukazuje na klesající vývojové tendenci společensky průměrné ziskové míry. Příčina je nasnadě: rozdílná odvětví se – již v původním Bortkiewiczově příkladě i v Bortkiewiczově příkladě námi modifikovaném – liší i organickým složením do nich investovaných kapitálů.

Musím dodat, že pokusíme-li se předpoklad doktora Neužila, že (x = 2) a (y = 3), aplikovat na již zmíněný Bortkiewiczův příklad, vychází nám, že v jednotlivých odvětvích investované kapitály rozvíjejí své podnikatelské aktivity ve složení (450c1x + 270v1y), (200c2x + 360v2y) a (100c3x + 270v3y), z čehož plyne, že (450c1x + 200c2x + 100c3x = 750Cx) a (270v1y + 360v2y + 270v3y = 900Vy) a z toho pak dále vyplývá, že (750Cx + 900Vy = 1650). Je zjevné, že pokud (C + V = 675) a (S = 200), a tudíž (p1 = 200/675 = 8/27), plyne z toho, že (200S = 1650p2), z čehož pak dále vyplývá, že (p2 = 200/1650 = 4/33), což je „královnou věd“ matematikou zcela přesně vypočtená všeobecná rovná míra zisku, kterou násobíme do jednotlivých oborů vkládané náklady živé a zvěcnělé práce, čímž dostáváme výrobní ceny: (450c1x + 270v1y + 2880/33s1z1), (200c2x + 360v2y + 2240/33s2z2) a (100c3x + 270v3y + 1480/33s3z3), přičemž nečiní příliš velkých obtíží se přesvědčit, že (2880/33s1z1 + 2240/33s2z2 + 1480/33s3z3 = 6600/33Sz = 200Sz).
Pozorný čtenář si již určitě také spočítal, že (200c2x + 100c3x = 300 = 9900/33), kdežto (270v1y + 2880/33s1z1 = 8910/33v1y + 2880/33s1z1 = 11790/33), z čehož vyplývá, že už formálně matematické odvozování všeobecné a rovné ziskové míry dokládá, že proces přeměny hodnot ve výrobní ceny nelze vtěsnat do rámce systému prosté reprodukce a respektovat požadavky uchování ekonomické rovnováhy mezi jednotlivými výrobními odvětvími – a to dále ukazuje, že „přirozeností“ kapitalistického výrobního způsobu je ekonomická nerovnováha, což Marx ukazuje na klesající vývojové tendenci společensky průměrné ziskové míry. Příčina je nasnadě: rozdílná odvětví se – již v původním Bortkiewiczově příkladě i v Bortkiewiczově příkladě námi modifikovaném – liší i organickým složením do nich investovaných kapitálů.

Shoda mezi abstraktně obecným a konkrétně obecným, která je příznačná pro abstraktní matematické poznávací myšlení, se při rozvíjení Bortkiewiczovy algebraické metody projevuje v přechodu od abstraktně formální totožnosti ke stejně abstraktně formální rozdílnosti (nerovnosti): zavedeme-li totiž do vzorců a rovnic zobrazujících algebraické řešení „transformačního problému“ modifikační cenové koeficienty x a y, čímž se s velkou pravděpodobností [(Cx + Vy) ≠ (C + V)], může pro vzájemný poměr S a Sz platit jak (S = Sz), tak i (S ≠ Sz), tedy že celková suma nadhodnot se může, ale také nemusí rovnat celkové sumě ziskových mas odpovídajících téže míře zisku ve všech odvětvích. Předpokládáme-li, že (S ≠ Sz), plyne z toho, že [Sz = z(s1 + s2 + s3) = (s1z + s2z + s3z)], kdy z může být jakékoli reálné číslo větší než nula a odlišné od jedné, současně však přestávají platit podmínky jednoduché reprodukce a proces tvorby výrobních cen neboli utváření kapitalistických výrobních vztahů se i formálně matematicky naprosto odtrhává od své hodnotově substanční „živné půdy“ a materiálně předmětného základu. Předpokládáme-li, že (S = Sz), pak se tato vazba alespoň formálně matematicky uchovává, zároveň však z oné rovnosti vyplývá, že [Sz = (s1z1 + s2z2 + s3z3)], čili že, jak uvádíme na řadě míst v naší studii, se zavedením rovnosti [(s1z1 + s2z2 + s3z3) = S] počet neznámých v cenových rovnicích nezmenšuje, ale naopak zvětšuje, což zpochybňuje věrohodnost Bortkiewiczových algebraických formulek a rovnic, a naopak ukazuje nezbytnost opustit rámec ekonomické rovnováhy v systému prosté reprodukce.
Bortkiewiczovo tvrzení, že (S = Sz), kdy (z = 1) lze slovy vysvětlit tak, že celková suma mas v jednotlivých odvětvích vyprodukovaných nadhodnot se rovná celkové sumě mas zisků, které jsou součástí v oněch rozdílných produkčních sférách utvořených výrobních cen, jež se rodí díky stejné a obecné míře zisku. Sz se ale, jak znovu a znovu opakujeme, může rovnat jak [z(s1 + s2 + s3) = (s1z + s2z + s3z)], kdy (z = 1), tak i (s1z1 + s2z2 + s3z3), kdy (z1 ≠ z2 ≠ z3 ≠ z1) a (z1 ≠ 1), (z2 ≠ 1), (z3 ≠ 1), což je způsobeno zavedením modifikačních cenových koeficientů x a y, pro které, jak znovu připomínáme, platí, že (x ≠ y), (x ≠ 1) a (y ≠ 1), z čehož dále plyne, že [(c1x + v1y) ≠ (c1 + v1)], [(c2x + v2y) ≠ (c2 + v2)], [(c3x + v3y) ≠ (c3 + v3)], a tudíž i (s1z1 ≠ s1), (s2z2 ≠ s2), (s3z3 ≠ s3), přestože zároveň [(s1 + s2 + s3) = (s1z + s2z + s3z) = z(s1 + s2 + s3) = (s1z1 + s2z2 + s3z3)], což lze vyjádřit slovy: suma nadhodnot se sice rovná sumě zisků, nerovnají se však velikosti jednotlivých hodnotových a cenových položek, které tuto rovnost celkových sum vytvářejí, rovnají se velikosti celků, nerovnají se však velikosti částí, které tyto celky tvoří. Tvrzení (c1x + v1y + s1z1), (c2x + v2y + s2z2), c3x + v3y + s3z3) nejsou cenovými protipóly výroků (c1 + v1 + s1), c2 + v2 + s2), (c3 + v3 + s3), v nichž figurují hodnotové položky, protože mají odlišné hodnotové uspořádání.
Bortkiewiczova algebraická metoda, která se pohybuje v rámci formálně a abstraktně obecného, přehlíží, že zavedením předpokladu, že (S = Sz), kdy (z = 1) se Sz (neboli celková suma zisků v cenových rovnicích modelujících proces přeměny hodnot na výrobní ceny) stává konkrétně obecnou jednotou protikladných pojmových určení, čímž se ze známé veličiny z stává „otec i matka“ neboli „společný předek“ plodící tři neznámé veličiny z1, z2 a z3 coby svoje „potomky“, čímž v soustavě tří rovnic [(c1x + v1y + s1z1) = (c1x + c2x + c3x)], [(c2x + v2y + s2z2) = (v1y + v2y + v3y)], [(c3x + v3y + s3z3) = (s1z + s2z + s3z)] dostáváme celkově pět neznámých: x, y a z1, z2, z3, z čehož plyne, že cenové indexy x a y se za těchto okolností vypočítat prostě nedají. Bortkiewicz si sice vypomáhá formulkami f1, f2, f3 a g1, g2, g3, které však představují spíše vtipný algebraický trik či spíše drobný podvůdek.
Algebraická metoda má, chce-li vycházet z předpokladu, (že S = Sz), v těchto podmínkách dvě možnosti, z nichž si může vybrat: 1)stanovit, že (x = y = 1), čímž se vrátí k Marxovu stanovisku, že suma hodnot se rovná sumě výrobních cen a suma nadhodnot se rovná sumě průměrných zisků, což ale současně umožňuje určit v rovnicích zobrazujících rozdílná odvětví, která se při téže velikosti investovaných kapitálů různí vzájemným podílem živé a zvěcnělé práce, a tedy i velikostí mas vyrobených nadhodnot, číselnou hodnotu všeobecné rovné a společensky průměrné masy a míry zisku; 2)libovolně určovat hodnotu x a y, čímž lze vypočítávat obecnou míru zisku postupem, jejž jsme naznačili a díky němuž se Bortkiewiczem důmyslně a nápaditě sestrojená kvadratická rovnice stává naprosto zbytečnou.

Zadívejme se trochu pozorněji na zpětnou přeměnu výrobních cen, jež zahrnují v odvětvích s rozdílnou masou a mírou nadhodnoty utvořenou stejnou masu a míru zisku, na výchozí hodnotové položky procesu, v němž se nakonec shoduje celospolečenská suma hodnot se sumou výrobních cen a souhrn vyprodukovaných nadhodnot se rovná souhrnu společensky průměrných mas zisku. Každý laskavý i nelaskavý čtenář, jenž se pouze zběžně seznámil s marxistickou filosoficko-ekonomickou teorií hodnoty, zajisté ví, že v kapitalistickém způsobu výroby je pracovní síla pro kapitál produktivního dělníka jediné zboží, které se nevyrábí, ale jehož hodnota se reprodukuje, přičemž v průběhu výrobního procesu, který je současně procesem hodnototvorným a zhodnocovacím, neexistuje žádný kvalitativní předěl či zlom mezi prací nutnou, během níž dělník vyrábí hodnotový ekvivalent své pracovní síly, reprodukuje její hodnotu, jelikož tím pracuje na sebe, vyrábí hodnotový ekvivalent svojí mzdy, a nadprací, během níž dělník vyrábí nadhodnotu pro kapitalistu; zboží, u něhož hodnotová struktura užitné hodnoty nezahrnuje nadhodnotu, a to právě z toho důvodu, že užitná hodnota pracovní schopnosti dělníka je v soustavě kapitalistických výrobních poměrů (neboli antagonistické sociálně ekonomické a třídně sociální dělby práce mezi proletářským námezdně pracujícím nevlastníkem a kapitalistickým vlastníkem výrobních prostředků) pramenem nadhodnoty ve výrobním procesu – u stroje coby základního prvku konstantního fixního kapitálu je tomu v kapitalismu jinak: hodnota jeho užitné hodnoty obsahuje nadhodnotu právě z toho důvodu, že nadhodnota nevzniká z jeho hodnoty a jeho užitná hodnota se na produkci nadhodnoty podílí pouze zprostředkovaně jako nástroj ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé dělníkovy práce, přičemž stroj vstupuje do výrobního procesu jako celek a do zhodnocovacího procesu po částech –, jenž je z hlediska kapitalistického továrníka procesem spotřeby užitné hodnoty pracovní síly klasického industriálního proletáře, díky čemuž se výrobní proces stává zároveň procesem hodnototvorným i procesem zhodnocovacím, nejenom procesem výroby zboží, ale především a hlavně procesem kapitalistické výroby zboží. Pracovní síla tradičních průmyslových dělníků se tak prodává a kupuje za tržní ceny, které kolísají kolem hodnoty – a proto také není hodnota užitné hodnoty pracovní síly dělnického obyvatelstva zdrojem nadhodnoty, neboť se prodává a kupuje v souladu se směnou hodnotových ekvivalentů –, takže je možné poměrně věrohodně předpokládat, že v celospolečenském souhrnu a ideálním průměru se tyto odchylky vskutku vzájemně vyrovnávají na hodnotě pracovní síly klasických industriálních proletářů, pro něž utváří vykořisťovatelská organizace kapitalistických ekonomických vztahů jedinou možnost vlastnického praktického jednání ve formě úsilí o dosažení co nejvýhodnějších podmínek pro prodej tohoto jejich vlastnictví a zboží na pracovním trhu, a to cestou a pomoci tradeunionistického hospodářského a politického boje proti jednotlivým kapitalistům (nebo kapitalistům jednotlivých odvětví) a vládě. Rozdílná množství pracovní síly produktivních pracovníků (dělníků, jejichž práce je produktivní pro kapitál), která nakupují v jednotlivých odvětvích průmysloví či zemědělští kapitalistické, pak figurují v sociálně ekonomické roli variabilního kapitálu ve struktuře výrobních nákladů odlišných produkčních sfér.
Ihned však vzniká otázka, jak je tomu s rozmanitými položkami konstantního fixního a oběžného kapitálu, které také vstupují do různých výrobních oblastí v masách odlišné velikosti. Kapitalističtí podnikatelé a investoři nakupují tato zboží za tržní ceny, které kolísají kolem výrobních cen, jež se zase na tu či onu stranu odchylují od hodnot. Zdá se být zjevné a nepochybné, že kolísavé pohyby tržních cen se liší od kolísavých pohybů výrobních cen, i když, jak vyplývá z Marxova zkoumání procesu utváření a vývojových tendencí všeobecné ziskové míry, výrobní ceny jsou vývojovými modifikacemi hodnot; kolísavé pohyby tržních cen zde mohou zvětšovat i zmenšovat odchylky výrobních cen na tu či onu stranu od hodnot, zvětšovat i zmenšovat rozdíl, který v určité oblasti vznikl mezi celkovým objemem vyrobené nadhodnoty a skutečně přivlastňovanou masou zisku, která připadá kapitalistickým podnikatelům dané oblasti vzhledem k všeobecné a rovné míře zisku. Rozličné součásti konstantního fixního a konstantního oběžného kapitálu jednotlivých odvětví produkuje, jak je všeobecně známo, skupina kapitalistických podniků vyrábějících výrobní prostředky pro výrobu dalších výrobních prostředků i výrobní prostředky pro výrobu spotřebních předmětů neboli užitných hodnot zboží, jejichž hodnoty ve svém souhrnu vytvářejí hodnotový ekvivalent celospolečenského variabilního kapitálu. Vzhledem k tomu, že proces formování volně konkurenčních výrobních cen zboží se odvíjí od stejného objemu výrobních nákladů investovaných do všech odvětví, pak je-li v určitém odvětví dán objem živé práce vkládané do výrobního a zhodnocovacího procesu, jenž je hodnotově ekvivalentní mase variabilního kapitálu investovaného na mzdy produktivních dělníků, je tím automaticky dán i objem zvěcnělé práce, jež v této produkční sféře vstupuje do procesu kapitalistické zbožní výroby. Zdá se, že můžeme s poměrně vysokým stupněm pravděpodobnosti vyslovit předpoklad, že – alespoň pokud se jedná o volně konkurenční výrobní ceny – se výrobní ceny vystupující z jednoho výrobního cyklu přetvářejí na součásti a položky hodnotových vstupů výrobního cyklu následujícího, přičemž vzájemně odlišné kolísavé pohyby výrobních cen a kolísavé pohyby tržních cen se nakonec ustalují na poměrech, které vládnou v odvětvích, v nichž působí kapitály společensky průměrného organického složení. Je docela možné, že kolísavé pohyby tržních cen zmenšují rozdíly, které vznikly odchylkami výrobních cen od hodnot a sbližují tak hodnoty s jejich modifikovanými vývojovými formami, neboť jsou s hodnotami bezprostředněji spojeny. Tento předpoklad je ovšem vskutku pouze spekulativní.

Z Bortkiewiczových rovnic vysvítá, že když [(c1 + c2 + c3) = C], [(v1 + v2 + v3) = V] a [(s1 + s2 + s3) = S], plyne z toho, že [p1 = S/(C + V)], a tedy [S = (C + V)p1]. Současně je z nich také zjevné, že když pro modifikační koeficienty x a y platí, že (x ≠ y), (x ≠ 1) a (y ≠ 1), vysvítá i z cenového vyjádření hodnotových rovnic ekonomické rovnováhy v systému prosté reprodukce, že [(c1x + c2x + c3x) = Cx], [(v1y + v2y + v3y) = Vy] a [(s1z + s2z + s3z) = Sz], z čehož plyne, že [p2 = Sz/(Cx + Vy)], a tedy i [Sz = (Cx + Vy)p2]. (Ono p2 je vlastně symbolické označení pro všeobecnou rovnou míru zisku, kterou Bortkiewicz označuje symbolem p).
Bortkiewicz předpokládá, že (Cx ≠ C) a (Vy ≠ V), a tudíž i [(Cx + Vy) ≠ (C + V], takže platí, že, [(Cx + Vy) > (C + V)] nebo [(Cx + Vy) < (C + V)]. Zároveň ale Bortkiewicz předpokládá, že (S = Sz), čili, že [(Cx + Vy)p2 = (C + V)p1], z čehož vyplývá, že {p2 = [(C + V)/(Cx + Vy)]p1}. (Symbol „/“ znamená samozřejmě „děleno“, „lomeno“ – jedná se o tak zvané „lomítko“).
Ukažme si vše na Bortkiewiczově příkladě, v němž v hodnotovém složení tří základních výrobních odvětví prosté ekonomické reprodukce nalézáme (225c1 + 100c2 + 50c3 = 375C), (90v1 + 120v2 + 90v3 = 300V) a (60s1 + 80s2 + 60s3 = 200S). Je zjevné, že [(375C + 300V = 675)  (p1 = S/(C + V) = 200/675 = 40/135 = 8/27)]. (Symbol „“ znamená „z toho plyne“). Předpokládejme, že (x = 32/25) a (y = 16/15), z čehož Bortkiewicz odvozuje cenový protipól těchto hodnotových položek: [(288c1x + 128c2x + 64c3x = 480Cx) a (96v1y + 128v2y + 96v3y = 320Vy)  (Cx + Vy = 800)]. Je zřejmé, že pokud [675(8/27) = 800p2], jelikož (S = Sz), pak {p2 = [(675/800)8/27] = 200/800 = 1/4}, z čehož nám pak pro rovnice jednotlivých produkčních sfér vychází, že (96s1z1 + 64s2z2 + 40s3z3 = 200Sz). Názorně vidíme, že kvadratická rovnice druhého stupně pro výpočet všeobecné rovné míry zisku, kterou Bortkiewiczova algebraická metoda tak složitě zkonstruovala, se ukazuje být naprosto zbytečná!

Bortkiewicz předpokládá, že {[S = s1 + s2 + s3)] = Sz = z(s1 + s2 + s3) = (s1z + s2z + s3z)]}, přičemž (z = 1) a sugeruje čtenáři, že když v soustavě rovnic ekonomické rovnováhy při prosté reprodukci označíme p jako všeobecnou rovnou míru zisku, bude platit, že [p(c1x + v1y) = s1z], [p(c2x + v2y) = s2z] a [p(c3x + v3y) = s3z]. Ve skutečnosti však v jeho rovnicích platí, že [p(c1x + v1y) = s1z1], [p(c2x + v2y) = s2z2] a [p(c3x + v3y) = s3z3], kdy (z1 ≠ z), (z2 ≠ z), (z3 ≠ z) a zároveň (z1 ≠ z2 ≠ z3 ≠ z1), přičemž současně [(s1z1 + s2z2 + s3z3) = Sz]. Bortkiewiczova metoda řešení „transformačního problému“ dokáže zajisté pomocí chytře zvolených formulek (f1, f2 a f3) a (g1, g2 a g3) k určení modifikačních cenových koeficientů x a y i rovné ziskové míry p vypočítat (z1, z2 a z3) z (s1z1, s2z2 a s3z3); tento výpočet je však v podstatě algebraický trik, jenž zakrývá skutečnost, že zavedením (z = 1) se počet neznámých v systému tří rovnic jednoduché reprodukce nezmenšuje na tři, ale naopak zvětšuje na šest neznámých veličin: (x, y, p, z1, z2 a z3).
A přitom nemusí platit, že pouze (S = Sz), neboť můžeme vyslovit předpoklad, že též i {[Cx = (c1x1 + c2x2 + c3x3)] = [C = (c1 + c2 + c3)]} a {[Vy = (v1y1 + v2y2 + v3y3)] = [V = (v1 + v2 + v3)]}. V tom případě vznikne ve třech Bortkiewiczových rovnicích prosté ekonomické reprodukce kromě neznámé p (neboli stejné míry zisku v rozdílných produktivních sférách) i dalších devět neznámých: (x1, x2 a x3), (y1, y2 a y3), (z1, z2 a z3).
Představme si také, že (Cx ≠ C), (Vy ≠ V) a (Sz ≠ S), abychom dále rozvinuli Bortkiewiczův postulát, podle něhož (C + V + S) ≠ (Cx + Vy + Sz). Pak by vskutku mohlo v soustavě tří rovnic ekonomické rovnováhy za jednoduché reprodukce platit, že [(c1x + v1y + s1z) = (c1x + c2x + c3x)], [(c2x + v2y + s2z) = (v1y + v2y + v3y)] a [(c3x + v3y + s3z) = (s1z + s2z + s3z)] i [p(c1x + v1y) = s1z], [p(c2x + v2y) = s2z] a [p(c3x + v3y) = s3z], kdy veličiny x, y a z by ve všech třech rovnicích nabývaly stejné číselné hodnoty, přičemž samozřejmě (x ≠ y ≠ z ≠ x). Kouzelné ovšem je, že v takovém případě by byla vtipně a nápaditě zkonstruovaná kvadratická rovnice pro výpočet p naprosto zbytečná, neboť k určení míry zisku by stačilo vynásobit výrobní náklady, vyjádřené v jednotlivých odvětvích pomocí cenových indexů x a y, jakýmkoli stejným reálným číslem, které by se lišilo od p, jež se dá vypočítat pomocí Bortkiewiczovy kvadratické rovnice. Následkem toho by pak sice bylo lehce možné určit stejné míry zisku v jednotlivých výrobních oborech, zároveň by však ihned zhroutila ekonomická rovnováha v rovnicích, tyto rovnice by přestaly zobrazovat systém prosté ekonomické reprodukce, což by zároveň dokazovalo, že zkoumání procesu utváření všeobecné rovné míry zisku nemůže vycházet z podmínek jednoduché ekonomické reprodukce. Z toho plyne, že ona chytře sestrojená kvadratická rovnice pro stanovení rovné ziskové míry se hodí právě, pouze a jedině pro případ, kdy (S = Sz), kdežto v jiných případech neplatí.
Základní slabinou Bortkiewiczovy algebraické metody je pojetí obecného, jež klade konkrétně univerzální jako abstraktně obecné, nechápajíc, že jednotlivé neexistuje jinak než v té souvislosti, které vede k obecnému, obecné existuje jen v jednotlivém a skrze jednotlivé, každé jednotlivé je pouze neúplně obecné a každé obecné zahrnuje pouze přibližně všechny jednotlivé předměty a děje, a proto takové pojetí a taková metoda nemůže svými rovnicemi vyjádřit proces zespolečenšťování jednotlivých vyrobených hodnot a nadhodnot, modifikování hodnot ve výrobní ceny a přeměnu nadhodnot ve všeobecnou rovnou masu a míru zisku, ale má tendenci vytvářet coby subjektivní pojmovou formu obecného abstraktní představy, v nichž se jednotlivé a jedinečné stává přímým a bezprostředním zpředmětněním a ztělesněním obecného, jako je tomu u naturalistického, vulgárně úsudkově empirického myšlení, které z toho důvodu zobrazuje proces utváření kapitalistických výrobních vztahů mystifikovaným způsobem.
Ještě jednou si představme rovnice ekonomické rovnováhy: [(c1x1 + v1y1 + s1z1) = (c1x1 + c2x2 + c3x3)]; [(c2x2 + v2y2 + s2z2) = (v1y1 + v2y2 + v3y3)]; [(c3x3 + v3y3 + s3z3) = (s1z1 + s2z2 + s3z3)]. Na první pohled je zřejmé, že tyto rovnice budou mít řešení, pokud všechny modifikační cenové koeficienty budou mít stejnou číselnou hodnotu a v oboru reálných čísel je z těchto řešení nejracionálnější to, kdy ona číselná hodnota má velikost jedné celé.

Vraťme se ještě jednou k rozboru vzorce [p = r(1 – q)], kdy (r = s/v) a [q = c/(c + v)]. Ve své studii jsem předpokládal, že míra nadhodnoty zůstává stále stejná. Nyní si ale představme, že míra nadhodnoty klesá, což může nastat v případě, že se nemění masa nadhodnoty, dojde však ke zvýšení dělnických mezd, čímž poroste objem investovaného variabilního kapitálu. Je zjevné, že v takovém případě se bude číselná hodnota výrazu (1 – q), limitně stoupající k jedné, odrážet v poklesu všeobecné ziskové míry, a tak můžeme porozumět obavám, které kdysi projevoval David Ricardo o budoucnost kapitalistického výrobního způsobu a jež vlastně plynou z kapitalistického zaměstnávání společensky průměrné a jednoduché živé práce tradičních dělníků. Porovnejme si tento příklad s textovými pasážemi naší studie, v nichž jsme se pokusili doložit, že při výrobě kognitariárního zisku je pro kapitál nejvýhodnější strategií, když kvalifikovanou a složitou práci zaměstnává na základě nižší míry nadhodnoty než při kapitalistickém využívání práce jednoduché, čímž historicky nový typ zhodnocovacího procesu, v němž se kapitalistické vykořisťování jakoby „rozplývá a vypařuje“, plodí v lůně kapitalismu zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků, a tak systém kapitalistického vykořisťování přestává být nutným neboli skutečným, přestává být spojovacím sociálně ekonomickým článkem mezi horními a dolními vrstvami společnosti – a tímto sociálně ekonomickým zprostředkováním se v historické vývojové perspektivě stává samosprávné společenské vlastnictví jakožto historicky nový typ celospolečensky integrující vlastnické subjektivity, jenž tvoří alternativu jak kapitalismu, tak i předlistopadovému modelu socialismu.
Představme si dále, že cenově vyjádříme výrobní náklady v jednotlivých produktivních sférách tím, že je rozepíšeme do položek, které budou vyjadřovat užitné hodnoty tvořící naturální formu do výrobních odvětví vkládaných hodnotových mas konstantního a variabilního kapitálu. Takto do dvou sloupců uspořádaný obrovský soubor číselných dat bude zahrnovat modifikační indexy, které vyjadřují odchylky výrobních cen těchto položek od hodnot. Zdá se, že je možné vyslovit předpoklad, že tyto modifikační koeficienty budou nabývat kladných a záporných hodnot, neboť budou kolísat od hodnot na tu či onu stranu, a tudíž se budou v ideálním modelovém případě vzájemně vyrovnávat na výrobní ceny zbožních produktů ve sférách, v nichž rozvíjejí své podnikatelské aktivity kapitály společensky průměrného organického složení, tedy na výrobní ceny, které se rovnají hodnotám. Řešení „transformačního problému“ metodou počítání s maticemi vstupů a výstupů výrobních a hodnototvorných procesů tak, jak se alespoň zdá, ukazuje, že Bortkiewiczovy algebraické rovnice mají vskutku jediné racionální řešení, v němž se (x = y = z = x = 1), z čehož plyne, že celková suma vyrobených hodnot se rovná celospolečenské sumě výrobních cen a celospolečenská suma mas vyprodukovaných nadhodnot se ve výsledku procesu jejich zespolečenšťování rovná celkové sumě mas všeobecného rovného zisku.