Mé teoretické studii, jež kriticky rozebírá Bortkiewiczovu algebraickou metodu řešení „transformačního problému“, se dostalo zajímavého kritického ohlasu od docenta Radima Valenčíka, jenž vydává internetový časopis „Marathon“, kde jsem zatím bez větších problémů uveřejňoval svoje články. Když se docent Valenčík seznámil s mým pojednáním, prohlásil prý, jak mi sdělil jeden můj známý, že „tahle práce je sto let za opicemi“, neboť on prý už „transformační problém“ „dávno vyřešil“, a to v „teorii produktivní spotřeby“, v níž údajně „žádný „transformační problém“ nenastává“.
Teorie „produktivní spotřeby“ je také známa pod názvem teorie „lidského kapitálu“. Svého času jsem k ní měl velice kritický postoj, svůj původní názor jsem ale změnil, jelikož jsem pochopil, že jsem se mýlil. Docent Valenčík má v podstatě pravdu, když tvrdí, že v postindustriálním kapitalismu se rozhodující výrobní silou stává „průmysl rozvoje lidských schopností“, jehož konečným zbožním produktem je to, co Marx ve své teorii „všeobecné práce“ nazývá ve druhém díle „Grundrissů“ schopností člověka být „fixním kapitálem společenského výrobního procesu“, čili aktivním nositelem vysoce kvalifikované (vědecké či umělecké) a složité živé konkrétní práce, která v sobě koncentruje a kondenzuje v podstatě neomezené množství společensky průměrné a jednoduché živé práce klasických proletářů. Sociálně ekonomickým jádrem „průmyslu rozvíjení lidských schopností“ je tak výstavba „továren na kognitarizaci pracovní síly“ neboli na „výrobu kognitariárních (vědecko-inženýrských či počítačově informačních) proletářů“, jejichž živá a konkrétní všeobecná práce, kladená jako práce společná a pospolitá, je zdrojem nového typu společenského bohatství, kterým je růst volného času pro rozvoj lidské individuality.
Teorie „produktivní spotřeby“ vyžaduje revizi původní Marxovy teorie produktivní práce neboli práce produktivní pro kapitál, jež se směňuje za peníze v sociálně ekonomické roli variabilního kapitálu a vyrábí tak nadhodnotu. Ukazuje se, že produkovat nadhodnotu může nejenom práce, která se zpředmětňuje v nějaké smyslově hmatatelné věci, kterou lze dále uchovávat, skladovat, převážet, leč i pracovní činnost krystalizující ve změně osobnostní struktury člověka, v kvalitativní změně užitné hodnoty jeho pracovní síly pro kapitál, tedy pro třídu kapitalistů, jež se pak samozřejmě prodává a kupuje na trhu práce za n-krát vyšší hodnotu a cenu, než je hodnota a cena pracovní síly tradičních dělníků. Je známo, že Marx a Engels píší v „Německé ideologii“ o tom, že „dělba práce“ a „soukromé vlastnictví“ jsou pouze odlišné slovní výrazy jednoho a téhož sociálně historického jevu, jenž je jednou nahlížen jako proces a činnost, podruhé pak coby výsledek procesu a činnosti. Schopnost člověka být „fixním kapitálem společenského výrobního procesu“ a rozvinout tak svou vzdělanostní a kvalifikační úroveň představuje coby svérázný výrobní prostředek soukromé vlastnictví kognitariárního proletáře. Jde však o takovou formu soukromovlastnické subjektivity, jež prolamuje tradiční dělbu práce, neboť si toto vlastnictví onoho „výrobního prostředku“ osvojuje kognitariární proletář v procesu aktivní univerzální komunikace se současníky i předchůdci, takže je jednak výsledkem jeho individuální pracovní aktivity, a současně ho získává vlastně zadarmo.
V procesu zaměstnávání živé práce klasických i kognitariárních proletářů kapitál vždy produkuje volný čas, ihned jej však přetváří do sociálně ekonomické formy hodnoty a nadhodnoty, což doprovází výroba nezaměstnanosti. V případě tradičních proletářů jde o nezaměstnanost dočasnou, sezónní a strukturální, v případě proletářů kognitariárních však o stále masovější nezaměstnanost trvalou. Trvale nezaměstnanými a nezaměstnatelnými se ovšem stávají nejenom masy živé jednoduché a společensky průměrné práce, leč i stále se zvětšující masy různých položek konstantního fixního kapitálu, a tedy i sociálně ekonomické skupiny „tradičních“ kapitalistů, kteří tak přicházejí o svůj „zasloužený skromný výděleček“, čímž vzniká konkrétně historická situace, v níž přestává být vykořisťování spojovacím sociálně ekonomickým článkem mezi „horními“ a „dolními“ vrstvami kapitalistické občanské společnosti. Z toho plyne dějinotvorná nutnost revoluční sociálně ekonomické praxe, v níž se základem pro rozvíjení lidských schopností stává rozvoj vlastnické spoluúčasti zaměstnanců a její přeměna v samosprávnou vlastnickou subjektivitu na celospolečenské úrovni, praxe, kterou bude prosazovat revolučně demokratický sociální stát vytvářející politické a právní předpoklady ke vzniku zárodečných buněk třídy samosprávných vlastníků v lůně kapitalismu.
K těmto revolučním závěrům ovšem docent Valenčík svou teorii „produktivní spotřeby“ a utváření „lidského kapitálu“ nedovádí a již tento fakt vyvolává domněnku, že dlužno s úspěchem pochybovat o dosti autoritativně prosazovaném názoru, že pro a v teorii „produktivní spotřeby“ žádný „transformační problém“ neexistuje. Snažil jsem se ukázat, že důsledně marxistická (čili dialekticko-materialistická) pracovní teorie hodnoty, vycházející z předpokladu volné konkurence, nemůže ignorovat rozdíly mezi odlišnými vzájemnými podíly živé a zvěcnělé práce v rozličných kapitálových sestavách výrobních nákladů jednotlivých produktivních sfér, a tedy ani rozmanitost mas v těchto odvětvích vyráběných hodnot a nadhodnot, nevšímat si odchylek hodnot od výrobních cen a nadhodnot od masy a míry všeobecného rovného zisku, neboť toto kolísání není v rozporu se zákonem hodnoty či zachování hmoty, a proto důsledně materialistické pojetí výrobních vztahů coby materiálně předmětných (čili též historických vývojových) sociálně historických jsoucen vychází z Marxova postulátu o rovnosti mezi celkovou sumou hodnot a celkovou sumou výrobních cen, jejž Bortkiewiczova „alternativa“ odmítá. Abstrahujeme-li se od objektivní pravdy, že historickou prioritu při řešení „transformačního problému“ má Karel Marx, pak musíme též konstatovat, že před docentem Valenčíkem se „transformačním problémem“ zabýval v tehdejším Československu profesor Karel Kříž, o jehož článku se zmiňuji na konci svojí studie, v obecné filosofické formě pak podal skvělé řešení tohoto problému sovětský filosof Evald Iljenkov, o němž se docent Valenčík mnohokrát pochvalně zmiňoval.
Nesnažil jsem se vytvořit nějaké „supergeniální“ řešení „transformačního problému“, mým cílem bylo pouze ukázat, že Bortkiewiczovo zajisté dobře míněné úsilí nalézt bezrozporné algebraické řešení problému, jehož podstatou je rozpor, vede zákonitě ke vzniku algebraických triků a podvůdků – a také nalézt odpověď na otázku, proč tato fiktivní „alternativa“ marxistické pracovní teorie hodnoty mohla mít tak dlouhý a tuhý život. A již z toho důvodu si myslím, že moje studie má jakousi poznávací hodnotu už tím, že vznikla a existuje.