I. Definice
1. Formální vymezení
Pod socialismem se bude v následujícím rozumět:
a. společenský řád (uspořádání),
b. politické hnutí a jeho teorie,
c. podružný organizační princip v kapitalistické společnosti.
Jako řád je společenským disponováním výrobními a oběžnými prostředky, právě tak jako získáváním výkonů ve službách, prostřednictvím politických institucí nasazených k plánovanému, organizovanému rozmisťování. Ein Unterfall je společenské vlastnictví, které může nabývat různých forem: státní, komunální či družstevní. Jestliže strukturuje celou společnost, je zpravidla označováno jako komunismus. Za socialistický může ale být považován také řád, v němž soukromé vlastnictví nadále ve významné míře existuje, je ale společensky plánováno a organizováno. Politické formy, v nichž socialistická společnost uskutečňuje disponování výrobou a výkony služeb a rozdělováním, mohou být velmi rozmanité a mohou existovat v početných variantách, od demokracie k despocii.
Hnutí a myšlenkové směry, které se na takovou společenskou organizaci zaměřují, zpravidla samy sebe označují jako socialistické. Socialismus v tomto smyslu není pak pouze stav, nýbrž velkou orientací teorie a praxe, jež vznikají v kapitalistické společnosti a které na ni reagují.
Zatímco se socialistické společenské uspořádání a hnutí vztahuje ke kapitalismu, existuje historické omezení (Eingrenzung):
V největší části zhruba dvou milionů let sahajících zpět do historie lidstva neexistovalo žádné soukromé vlastnictví výrobních a oběžných prostředků. Zvláště půda byla obecnou (Allmende), která byla k dispozici všem. Relativně později – při přechodu k polnímu hospodářství a pěstování dobytka (zhruba 12 000 let před naším počítáním času (= před naším letopočtem), se mohly vyskytovat počátky zvláštního vlastnictví (které tedy nebylo k dispozici všem lidem, kteří v okruhu, který mohli přehlédnout, žili). Historicky je zaznamenatelné ještě mnohem později: asi 5 000 let před naším letopočtem, ve dvou Zweistromland: vlastníkem výrobních prostředků tu již byl stát, jehož hlava a jeho úředníci organizovali správu výsledků práce pomocí poplatků (daní).
V řecké a římské antice nabývá toto zvláštní vlastnictví už charakteru individuálního soukromého vlastnictví; vedle něj existovaly formy veřejného vlastnictví, které ale – jako např. římské ager publicus – bylo také využíváno soukromníky, kteří si jeho části pronajímali.
Ve středověkém feudalismu byla šlechta zvláštními vlastníky země a půdy (Grund und Boden), nakonec však nikoli soukromými vlastníky v dnešním slova smyslu: měli zemi propůjčenu jako „léno“ od jiných, jim nadřazených šlechticů, koneckonců od monarchů, jimž byla podle tehdejší ideologie svěřena bohem. Vedle toho existovala nadále Allmende, která byla využívána dvorským společenstvím. Vlastnictví klášterů může být považováno za družstevní.
Od 13. století, jakmile se v severní Itálii začaly objevovat první počátky kapitalismu, vznikal mezi nimi a předchozím společenským uspořádáním rozpor. Zvláštní vlastnictví se tak začalo v poslední instanci vykládat jako religiózně legitimizované „léno“. Jak mohlo být ospravedlňováno vlastnictví, vznikající z vlastní práce a získávané z námezdní práce a z obchodu? Objevuje se tak první kritika kapitalistického způsobu jednání (chování), která nalezla svůj výraz v žebravých řádech (Bettelorden), zatímco katolické sociální učení se snažilo oba druhy vlastnických forem vzájemně spojit. Posledním zdůvodněním byla orientace na nekapitalistické (přesněji předkapitalistické) uspořádání vlastnictví. Tak zvaná křížová tažení vrcholného a pozdního středověku se stále znovu a znovu dovolávala údajné nebo skutečné raně křesťanské směrnice ke společenství majetku.
Útok šlechty na Allmende vyvolal v řadách sedláků boje za respektování „dobrých starých práv“: také tady byla měřítkem minulost.
Příprava moderního kapitalismu znamenala nejen odstranění starších forem vlastnictví, které nebylo připsáno jednotlivci, ale také vznik nového: absolutistický stát vlastnil manufaktury a zemědělské domény, které patřily Koruně. Daně – šly nakonec zpátky na finanční potřeby Koruny ve stoleté válce mezi Anglií a Francií (1337 – 1453) – byly novou formou vyvlastňování a vedly ke vzniku zvláštního státního vlastnictví, které bylo spravováno státní pokladnou (erárem).
Vidíme: společenské vlastnictví je starší než soukromé vlastnictví a udržovalo se a nově utvářelo v rozmanitých formách už v průběhu svého prosazování. Už také před kapitalismem se stále znovu objevovali teoretikové, kteří platné soukromé vlastnictví své doby delegitimizovali: od Platóna po raně novověké myslitele, kteří při svém střetání s nastupujícím novým řádem dospívali při konstruování obecného hospodářství k „utopickým“ modelům (Campanella, Thomas Morus). Přesto by pro tyto předkapitalistické teorie a praxi neměl být používán pojem „socialismus“. V následujícím bude používán výlučně na:
1. snahy překonat moderní kapitalismus,
2. uspořádání, které z těchto bojů momentálně vznikají,
3. organizační princip v kapitalismu samotném, který podrobuje soukromé vlastnictví politickému zdaňování.
Co ale je tento „podružný socialistický organizační princip v kapitalismu“?
Jako kapitalismus označujeme „způsob fungování společností, v němž jde o dosažení zisku a zvětšení aktuálně nasazovaných prostředků (které jsou označeny jako kapitál) prostřednictvím koupě a prodeje zboží nebo opatřováním a prodejem služeb“ (Fülberth 2008: 12). Opírá se sice v prvé řadě o soukromé vlastnictví – ale nejenom. Již v době svého vzniku byl vystaven útokům, vedeným ze strany státu. To platí například pro vybavení jednotlivých podnikatelů a jejich spojení (unie) privilegiem monopolu (mj. pro velké obchodní společnosti v Nizozemsku a v Anglii). Vznik moderního státu byl spojen s utvářením nákladné exekutivy s aparátem, který nebyl organizován soukromým hospodářstvím. Legislativa také do trhu neustále zasahovala: prostřednictvím cel, ale také regulováním námezdních vztahů a sociálního zákonodárství za pomoci zákonů. To se nakonec dělo stále častěji také v zájmu podnikatelů; sloužilo a slouží efektivitě a trvání kapitalistické společnosti, nelze je ale zajišťovat prostřednictvím samotného trhu. V obou velkých válkách dvacátého století byla velká část výrobního a redistribučního aparátu podřízena požadavkům státu. Na základě tohoto militaristického úsilí byl obraz socialismu oné doby ve velké míře formován – a deformován! Čistý soukromohospodářský kapitalismus neexistoval.
Kapitalismus fungoval podle dvou principů, jednoho dominantního a druhého podřízeného, ale pro jeho trvání stejně nepostradatelného:
Prvým je konkurence na trhu.
Druhým je politická regulace tohoto trhu, tedy „společenské disponování výrobními a oběžnými prostředky, právě tak jako opatřování služeb prostřednictvím plánování, organizování a distribuce s využíváním politických institucí – tak byl zprvu socialismus definován. Kapitalismus není bez minimálního podílu takového „socialismu“ představitelný. Zůstává kapitalismem, ale jen tak dlouho, pokud je mu tento socialismus podřízen – je vůči němu subalterní. (Jestliže tady nechceme použít pojem socialismus, dá se také mluvit o „nekapitalistickém zespolečenštění v rámci kapitalismu“.)
K uvážení by bylo, zda je možný a/nebo žádoucí opačný vztah obou principů:
Dominantní: „Společenské disponování výrobními a oběžnými prostředky, právě tak jako opatřování služeb prostřednictvím nasazení politických institucí“.
Podřízení: nadále zcela dominantní - i když nyní už nikoli v souladu s tímto vládnoucím principem – zacílení na „dosažení zisku a rozmnožení takto nasazených prostředků (které jsou označeny jako kapitál) na základě koupě a prodeje zboží či získání a prodeje služeb“. Tato kombinace může nabývat tří forem:
1. jako výraz dočasného poměru sil, při němž je strana kapitálu nucena k velkým koncesím ve prospěch dělnického hnutí, které jsou ale po určité době opět rušeny;
2. jako stabilní forma podřízení práce kapitálu při připuštění možnosti do toho mluvit (Mitsprache) a za materiálních ústupků;
3. jako přechodné uspořádání mezi kapitalismem a socialismem.
2. Normativní požadavek
Jako všechny společenské řády (feudalismus, kapitalismus) a politické orientace má socialismus hodnotový systém, který si jeho přívrženci představují jako jeho cíl, a ti, kteří stojí mimo, vnímají jako jeho ideologii. „Sdružení, v němž je svobodný rozvoj každého podmínkou pro svobodný rozvoj všech“ (Marx /Engels 1969: 482): tento již dříve, v roce 1848 formulovaný neobecnější cíl, může být vnímán všemi socialisty jako společný rys (o jejich už tehdejší a pozdější roztržce v dalším). Z tohoto základu se bude také stále znovu a znovu odvozovat měřítko k posouzení realizace této představy. Za předpoklad jeho uskutečnění, kterého se nelze vzdát, se považuje zrušení či zásadní, hluboké omezení soukromého vlastnictví nejdůležitějších výrobních prostředků.
Tím hlavním je v socialismu:
- myšlenka rovnosti na základě disponování výrobními prostředky všemi členy společnosti. Jeho uskutečnění je spojeno zvláště se směrem socialistické teorie a praxe orientující se na Marxe – ale nikoliv jen na něho,
- zrušení tříd (a tím i jejich protikladu),
- pozvolné překonávání oddělení fyzické práce od práce hlavou,
- celková dělba práce
- vystoupení lidí z bezprostředního produkčního procesu, stejně tak jako redukce společensky nutné pracovní doby.
- K tomu přistupuje překonání stavu společnosti, v němž je směna zboží a zbožně-peněžních vztahů v celé společnosti dominantním vztahem
- Jestliže by se všichni členové společnosti rovným způsobem podíleli na řízení společenských záležitostí, pak by to byla současně nejrozvinutější forma demokracie.
K předpokladům uskutečnění takového cíle patří značně vysoký stav produktivity a technických možností získávání a zpracování informací, který nebyl dosažen ještě v žádném dosavadním pokusu o socialismus.
Až do počátku 20. století jsou pojmy socialismus a komunismus často používány jako synonyma. Od ruské revoluce v roce 1917 byl pojem komunismus spojován s hnutím, které se k nim vztahuje.
Konstitutivní význam pro socialistickou teorii má také myšlenka vývoje: řád, o nějž se usiluje, nemůže být ustaven okamžitě, ale uskutečňuje se dlouhodobějším postupem po historickém úseku cesty. Variantou tohoto myšlení je mj. marxistická představa o nižší a z ní pak vycházející vyšší fázi řádu, který je založen na společenském vlastnictví. Ale patří sem také pozdější sociálně demokratické pojetí, podle něhož je socialismus stálým úkolem. (6 – 13)
II. Dějiny
8. Defenzíva socialismu ve finančně tržním kapitalismu
Zhroucení bretton-woodského měnového systému a deregulace trhů (včetně trhů finančních) přivodila konec korporativní/státně-monopolistické varianty kapitalismu v její dosavadní formě. Současný zánik státního socialismu odstranil konkurenční systém, který se svým vysokým stupněm rovnosti a sociálních jistot zůstává až posud výzvou.
Přechodná síla odborů mohla na konci korporativistické fáze vyvolat účinný tlak ve prospěch zvýšení mzdové kvóty a na úkor zisků. Státní regulování a převody byly podniky přejímány v předchozím rozsahu pouze tak dlouho, pokud jim poměr sil mezi kapitálem a prací neponechával žádnou jinou volbu. Od roku 1973 byly staženy velké masy kapitálu z produkce a celosvětově nasazeny na finanční trhy. Tím poklesla poptávka po pracovní síle. Značná pohyblivost kapitálu z jednoho regionu do druhého byla předpokladem fenoménu, na jehož charakteristice jako „globalizaci“ se veřejné mínění brzdy sjednotilo. Na základě přemisťování výrobních míst do zemí s nižšími mzdami, byla mj. ve starých industriálních státech uvolňována možnost ochrany a spolupůsobení jak dělníků, tak zaměstnanců. Významněji než kmenové osazenstvo se rozšiřovala zóna nestále zaměstnaných: prekariát. Nešlo o zcela nový jev, ale zvláště v dobách první průmyslové revoluce velice dobře známý. Teď se opět vrátil.
V ekonomice se stali ústředními aktéry, s konec konců dominujícím vlivem také na politiku, finanční investoři (banky, fondy, pojišťovny). Stát byl zčásti ze své předchozí hospodářské činnosti vytlačen, zčásti se za pomoci buržoazních (někdy také sociálně demokratických) stran se stáhl sám zpátky. Od té chvíle byla otázka vlastnictví tržně radikálně oživena: na základě rozsáhlé privatizace nejenom v dřívějších socialistických zemích, nýbrž také ve starých kapitalistických společnostech. To se týkalo infrastruktury na všech úrovních, až po obce. Soukromé pojištění pronikalo tam, kde byl odbouráván dřívější státní a polostátní systém péče o nemocné a ve stáří. Touto novou formou kapitalismu je kapitalismus finančních trhů. (Huffschmid 2009)
Za těchto podmínek byly oslabeny odbory ve starých průmyslových zemích. Jako partneři byly přijímány v dřívějším korporativistickém třídním kompromisu, terý nyní nepřicházel v úvahu a důsledkem bylo, že ztrácely členy.
Komunistické strany byly vytlačeny na okraj i ve Francii a Itálii. Italská komunistická strana se v roce 1991 přejmenovala na „Demokratickou stranu levice“. Byla přijata do Socialistické internacionály. V brzy poté vzniklé přestavbě italského stranického systému (propad Democrazia Cristiana a Socialistické strany, vzestup fašistických a pravicově populistických stran) šlo nakonec o stranu levého středu (Partito Democratico), která nebyla zahrnována do sociálně demokratického spektra, ale přijímala jako svůj vzor spíše Demokratickou stranu USA. Když padla v roce 1974 portugalská diktatura, vyšla Portugalská komunistická strana, která byla ústřední silou odporu, z ilegality a udržela si až do dneška určitý – i když menšinový - vliv v masách. Také Komunistická strana Japonska si dokázala uhájit svou existenci. Po skončení apartheidu zůstává Komunistická strana Jižní Afriky vlivnou silou. Ale to byly výjimky.
Poté, kdy sociálně demokratické strany „ve zlatém věku kapitalismu“ (1947 – 1973) vzdaly boj o dominanci společenského vlastnictví ve prospěch politického disponování výrobními a oběžnými prostředky, které v podstatě zůstávaly v soukromých rukách, vykroutila se z jejich regulačního působení – především na základě uvolnění finančních trhů - také reálná ekonomika a dosavadní nástroje, především nepřímé zdanění. Jejich pokusy zmírnit působení nové ofenzívy kapitálu na sociálně slabé, se uskutečnilo v rámci a v souladu se změněnými socioekonomickými modely. Jestliže SPD ve Spolkové republice Německo ve svém Godesbergském programu ještě propagovala: „soutěžení nakolik je možné, plánování nakolik je nutné!“, od té doby se trhy od plánovitosti značně vzdálily. Pro podnikatele se stávala vládní činnost sociálních demokratů (mj. ve Velké Británii od roku 1997 a v Německu zvláště po roce 1998) přijatelnou, jestliže byli připraveni řídit se ze své strany postuláty tržního radikalismu.
Zatímco ve vysoce industrializovaných kapitalistických společnostech ruční práce zprvu kvantitativně stagnovala a pak se dokonce začala ztenčovat, od šedesátých let se v nich měnila také inteligence, a to v politicky nejvlivnější masovou vrstvu. V ekologických hnutích a stranách („Zelení“) proklamovala své politické zastoupení nezbytností společenského disponování přírodními zdroji. Počáteční „ekosocialistické“ tendence však byly brzy podřízeny tržně konformním pokusům o řešení.
Druhé, právě tak inteligencí vyjadřované úsilí o zdanění, se týkalo pokusu o zdanění kapitálových transakcí, jak je navrhoval ekonom James Tobin od šedesátých let 20. století. Tento cíl zastávala mj. „Association pour une taxation des transactios financiéres pou l´aide aux citoyens“ (Sdružení pro zdanění finančních transakcí v zájmu občanů“ ATTAC).
Krize po roce 2007 ukázala vysokou labilitu finanční a hospodářské architektury, která byla vystavěna na neregulovaných trzích. V úplném protikladu k tržně liberální doktríně musely státy zasahovat. V USA propagoval prezident Barack Obama, úřadující od roku 2009, „Zelený New Deal“: veřejné investice měly nejen vytvářet poptávku, ale současně přispívat ke stabilizaci ekonomické sféry. Na mezinárodní konferenci byly vedeny diskuse o regulování finančních trhů. Účelem obou projektů bylo dosáhnout určité míry politického disponování látkovými a finančními zdroji. Subjektem těchto snah není dělnická třída. Podněty internacionálního hnutí, které bylo označováno (především intelektuály) jako „kritické vůči globalizaci“, bylo zčásti napadáno technokratickými elitami, které v ní spatřovaly „globální sociální demokracii“ (Bello 2009).
9. Socialismus v zemích dohánějících vývoj po roce 1973
V Čínské lidové republice pokračoval v osmdesátých letech, krátce po smrti Maa (1976) zahájený obrat k více tržně orientované ekonomické politice. V roce 1986 byla poprvé po revoluci otevřena burza. Počáteční vnější zadlužení vyvolalo požadavek na exportně orientovaný průmysl a na získávání zahraničních investic. Vysoká úroveň inflace vedla k dočasnému zesílení prvků hospodářského plánu, ale prosazovala se základní tendence k uvolňování cesty pro kapitalistický vývoj. Hlavní váha ležela přitom spíše na privátním disponování státními výrobními a distribučními prostředky (především v zemědělství), než na rušení veřejného vlastnictví, ke kterému zpočátku docházelo jen omezeně. Vysokou úrovní růstu se Čína mezitím předvedla jako ekonomická velmoc nejenom v rámci vcelku svou ekonomickou vahou stále silnějšího východoasijského hospodářského prostoru, ale v globálním měřítku. Kapitalistický vývoj byl zprvu popoháněn především ve zvláštních ekonomických zónách (zvláště v jižní Číně). Přitom ještě není jasné, jaké bude mít politické důsledky nerovnoměrný vývoj (prudce rostoucí soukromé hospodaření, stagnující státní sektor, vedle sebe rychle se rozvíjející a zaostávající regiony, nové sociální rozvrstvení: vznik buržoazie, ale také masové chudoby) – až po eventuální ohrožení územní jednoty. Mocenský monopol komunistické strany zůstává zachován. Ve světové hospodářské krizi let 2007 a v letech následujících se ukázala vysoká závislost ¨celkové světové ekonomiky, zvláště také USA, na čínském růstovém potenciálu.
Na cestu, kterou nastoupila Čínská lidová republika, vkročil s určitým známým časovým zpožděním, jak se zdá, také Vietnam. V devadesátých letech se země otevřela investicím z kapitalistického zahraničí a dosáhla vysokých úrovní přírůstků. I tady se přechod uskutečnil za mocenského monopolu komunistické strany.
V Lidově demokratické korejské republice (Severní Korea) nedal zánik SSSR žádný podnět ke změně politického a ekonomického systému. Kubu uvrhl konec SSSR do velkých hospodářských těžkostí, které za existujícího hospodářského embarga, které bylo za prezidenta Bushe jr. ještě významně zesíleno. Zatímco mocenský monopol komunistické strany zůstává, usilovala strana v devadesátých letech o změnu hospodářské politiky na základě zlepšení vztahů v zahraničním obchodu: rozšířením turismu, výstavbou nového exportního průmyslu, připouštění US dolaru. Mezitím překonala země nejhlubší bod svými vlastními silami, přinejmenším prozatím.
Socialisticky orientované režimy v Africe přišly s koncem Sovětského svazu o důležitou oporu. V devadesátých letech přestaly existovat, právě tak jako Ujamaa-socialismus v Tanzanii. V roce 1975 se staly Angola a Mozambik nezávislými na Portugalsku. Tím se podařilo za pomoci SSSR a (v Angole) za pomoci Kubou podporovaného osvobozeneckého hnutí, aby dosáhly moci. Vzhledem ke zcela změněným Umfelds po skončení Sovětského svazu, ji nemohly využít k výstavbě socialistického řádu.
Od osmdesátých let přestaly existovat různé formy „arabského socialismu“.
V roce 1979 svrhla socialisticky orientovaná „Sandinistická národně osvobozenecká fronta Nicaraguy“ (FSLN) diktátora Somozu. Nová státní moc, kterou vedla, narazila na nepřátelství USA, které podporovaly teroristickou gerillu („Contras“). V roce 1990 ztratila Sandinistická osvobozenecká fronta v Nicaragui volby proti koalici konzervativců a liberálů, v roce 2006 se opět do vlády vrátila. FSLN patří k Socialistické internacionále.
Venezuelský prezident Hugo Chávez, zvolený v roce 1999, chápe „bolívarskou revoluci“, kterou vede, jako cestu k socialismu. V Brazílii postavila Partido dos Trabalhadores (založená v roce 1980) a vzniklá ze silného odborového hnutí, od roku 2002 Lula da Silva jako prezidenta. V roce 2006 byl Evo Morales v čele „Moviemento al Socialismo“ zvolen prezidentem Bolívie a zahájil rozsáhlé zestátňování. Společným základem – na různých úrovních probíhajícího – levicového hnutí v těchto třech zemích, je boj o sociální a politický vzestup dolních tříd (Unterklassen), takže lze vést paralelu s dělnickým hnutím v Evropě v druhé polovině 19. století – přičemž však tato cesta v Jižní Americe už vede ke klíčovým státním funkcím.
III. Učení
Pokud je socialismus vnímán pouze technicky jako politické disponování; společnosti výrobními a oběžnými prostředky, stejně tak jako opatřování služeb, je tento pojem bezobsažný. Jako teorie a praxe je ale legitimizován od počátku jako cílem emancipace směřující k svobodnému rozvoji všech lidí, kteří jsou potlačování dosavadním vlastnickým uspořádáním. Ani toto určení není ještě dostatečné. Pojednává o vztahu mezi lidmi, tedy o společnosti. Společnost je odjakživa podmíněna přírodním prostředím, mění své látkové předpoklady a je tím současně jako subjekt a objekt spolu ovlivňovanou – v běžné řeči jako „okolí“ (Umwelt) označovanou biosférou (Tjaden 1992). Nebezpečný potenciál, který se tu v poslední době akumuluje, není možné zvládnout bez oné politické regulace.
V dosavadních pokusech o socialismus ukazovalo se plné státní vlastnictví jako nevhodné utvořit životní podmínky ve vysoce komplexní společnosti. Ztroskotání komunistickými stranami organizovaného státního socialismu se z největší části vykládá tímto způsobem. Pokus sociálně demokratických stran soukromé vlastnictví pouze politicky zdanit prosazením rámcových podmínek, byl právě tak neúspěšný. Porážka a nakonec porážky obou těchto variant socialismu povzbuzuje od sedmdesátých let 20. století odpoutávání trhů, jejichž trvale krizový vývoj od této chvíle znovu aktualizuje nezbytnost celkových společenských útoků. S tím by se mohl socialismus přinejmenším jako podřízený organizační princip v kapitalistické společnosti znovu stát aktuálním. Zda bude taková subalterní funkce dostačovat, to se bude muset ukázat. Jestliže je tím znovu nadhozena otázka vlastnictví, musí být znovu promýšleny nejrůznější formy, v nichž může být zodpovězena.
Přitom se mohou vynořit následující odpovědi:
1. Byť se zdá být totální státní vlastnictví neefektivní – zcela se vzdávat státního sektoru nelze. K nejnebezpečnějším průmyslům patří zbrojní průmysl. Kdo je chce zrušit nebo i jen omezit, musí jej nejprve zestátnit.
Jiné veřejné vlastnické formy mohou zvětšovat svůj objem více než státní forma, především
2. komunální vlastnictví.
3. Další důležitou formou vlastnictví může být vlastnictví družstevní.
4. V žádné socialistické společnosti by nemělo být odstraňováno vlastnictví, které je využíváno k vlastní potřebě, ať už je to bydlení, řemeslný podnik nebo podnik na poskytování služeb.
5. Socialistické společnosti budou také srozuměny s tím, že inovativní a výkonuschopné kapitalistické soukromé vlastnictví má smysl, jestliže je vázáno na následující podmínky:
a. Musí být pod přísnou veřejnou kontrolou, prostřednictvím spolurozhodování a dokonalého pracovního práva.
b. O investicích a užití výtěžku nebude mít vlastníci žádné neomezené disponování. Část zisku bude trvale odebírána – za pomoci progresivního zdanění – a odváděna na celospolečenské účely.
Kombinace centralizovaného a decentralizovaného vlastnictví musí být spojitelná s formou veřejné moci, v níž „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“ - s demokracií, která už není omezena privilegii ekonomické moci.