.Kapitola 10. Teorie k politické ekonomii kapitalismu po roce 1945
Vstup nejrozvinutějších kapitalistických společností v letech 1948-1975 do fáze bezkrizového růstu postavil marxistickou ekonomickou kritiku kapitalismu před nové požadavky. Odpovědí na tento vývoj byla teorie státně monopolistického kapitalismu, která nebyla rozvíjena jen v NDR, ale také ve Francouzské komunistické straně, mezi jinými i v díle Le Capitalisme monopoliste d´Etat (Boccara mj. 1972) zpracovaném Paulem Boccarem (nar. 1932), vydaném v roce 1971 a v následujícím roce přeloženém do němčiny. Zůstala uvnitř marxismu teorií kontroverzní. Jestliže by byla pravidlem monopolní cena, vyvstávala by otázka platnosti marxistického zákona hodnoty, která se realizuje v konkurenci. (Altvater, Elmar 1975) S tím byla spojena otázka relevance rozlišování mezi monopolní a ne-monopolní buržoazií. Vyplynula odtud i rozdílná pojetí sociální struktury aktuálního kapitalismu, jež byla na historicko-materialistickém základě v Německé spolkové republice předmětem rozsáhlých empirických studií. (IMSF 1972-1975; Projekt třídní analýzy 1973/1974; Tjade-Steinhauer, Margarete/Karl Hermann Tjaden 1973) V rámci teorii státně monopolistického kapitalismu probíhaly také úvahy o změnách látkového základu tohoto výrobního způsobu. Pro Marxe byl „fixní kapitál“ historicky vzrůstajícím dílem investic do zařízení a strojů, jež mohly být odepsány teprve po delší době, a až potud tedy „fixovány“. (MEW 24: 158-163) Vezmeme-li v úvahu jejich podíl, nezbytné náklady dosahují nakonec tak velkého rozsahu, že takové masy kapitálu mohly dát dohromady pouze velkopodniky, je potřebné vysoké a dlouhodobé financování, které musí zajišťovat a zčásti i organizovat stát. (Katzenstein, Robert 1976; Katzenstejn, Robert 1974)
Ve svém výzkumu Monopolní kapitál o hospodářském a společenském systému USA, vydaném poprvé v roce 1966 (německy 1967), aktualizoval Paul A. Baran (1990-1964) a Paul M. Sweezy (1910-2004) – který v roce 1949 založil spolu s Leo Hubermanem (1903-1968) teoretický časopis Monthly Review, - Marxovu teorii nad-akumulace a doplnili přitom pojem nadhodnoty o pojem přebytku (Surplus). „Ekonomický přebytek je rozdíl mezi tím, co společnost produkuje a produkčními náklady.“ (Baran/Paul M. Sweezy 1967: 19) Produkčními náklady tu nejsou jen mzdy a pojem přebytku není také identický s marxovskou nadhodnotou. Ve společnosti, v níž dochází ke stálému růstu zisku (přebytku - Überschuss) vznikají problémy „absorbování přebytku“ a pokusy o řešení těchto problémů prostřednictvím „spotřeby a investic kapitalistů“ (Tamtéž: 83-113), „požadavků na prodej“ (Tamtéž: 114-141), „civilní výdaje vlády“ (142-174), „militarismus a imperialismus“ (175-210).
Ernest Mandel (1923-1995), vůdčí politik a teoretik Čtvrté internacionály, neviděl ve své analýze pozdního kapitalismu (jak jej označoval), tuto formu kapitalistického výrobního způsobu určenou z modifikace převládajících monopolů a nové role státu, ale poukazoval (a tím potvrzoval už Marxem vysvětlenou zákonitost) na skrze automatizaci a celosvětový třídní boj dynamizovanou krizovost tohoto výrobního způsobu a pevně trval na tom, že se aktuální revoluční potenciál dělnické třídy nezmenšuje. (Mandel, Ernest 1974)
Především touto poslední tezí se odlišoval od téměř všech – i marxistických – určení politické a sociální situace v nejrozvinutějších kapitalistických společnostech po druhé světové válce. Vysoký stupeň zaměstnanosti, stoupající reálné mzdy a výstavba systému sociálního zabezpečení, zlepšovaly životní standard velkých částí dělnické třídy, které se viděly prostřednictvím reformistické politiky odborů a – v Evropě - sociálně demokratických stran přiměřeně zastoupeny a nepodporovaly žádnou revoluční politiku. Od šedesátých let 20. století naproti tomu rostlo znechucení mezi inteligencí, která po druhé světové válce vyrostla v masovou vrstvu. Eric Hobsbawm (1917-2012) označil zvětšování jejího počtu a nárůst jejího vlivu dokonce za vnitrokapitalistickou „sociální revoluci“. (Hobsbawm, Eric 2002: 372-380) V sociálním a duchovně vědním sektoru této inteligence byla válka USA ve Vietnamu, národně-osvobozenecký boj a obhájení pozic socialistických zemí, označovány za krizové symptomy kapitalismu, který se tím však také stával zvláště agresivním, což vedlo k nebezpečí jaderné války. V Německé spolkové republice k tomu přistoupily střety studující mládeže s fašismem, jako důsledkem kapitalistického výrobního způsobu.
V kontextu tohoto vnímání krize došlo k velkému obratu k dílům marxismu, zprvu často k raným studiím, nakonec však především ke Kapitálu. Jeho osvojování a interpretace prošly od 19. století různými fázemi. Bedřich Engels vydal z Marxovy pozůstalosti v roce 1885 druhý a v roce 1894 třetí díl. Tento rozsah daleko přesahující masa textů však před rokem 2012 nebyla – v rámci historicko-kritického vydání Spisů Marxe a Engelse - úplně zpřístupněna. Brzy se objevily souhrny v různých jazycích (Deville, Gabriel o. J.; Kautsky, Karl 188, zčásti jako opětná vydání, zčásti zpracovaná podle nějakého aspektu, který vydavatel považoval za ústřední (Domela Nieuwenhuis 1887).
Paulem Sweezym poprvé v roce 1942 publikovaná Teorie kapitalistického vývoje (Sweezy, Paul 1988) byla současně uvedením do ekonomického díla marxismu. Totéž platí také pro Principles of Political Economy (Uno, Közö 1980) japonského ekonoma Közö Uno (1897-1977). Kniha byla vydána v roce 1950 a 1952 ve dvou dílech, rozprodáno 50 000 exemplářů; stala se nejvlivnější teoretickou prací japonského marxismu. (Její vydavatel sám sebe neoznačil za marxistu, protože nebyl politicky organizován.) Uno tento text neustále dopracovával a zestručňoval. Nové vydání z roku 1964 zahrnuje jenom zlomek prvého vydání (v anglickém vydání překladu z roku 1980 pouze 126 stran, z toho 46 stran nově vytištěných poznámek).
Közö Uni, po druhé světové válce zakládající ;po dlouho dobu vlivnou vědeckou školu, vystupoval nejen se základním textem Principles of Political Economy, nýbrž také s tak zvanou Teorií tří stupňů, kterou rozvinul: první stupeň představuje logickou analýzu. Jejím výsledkem byla teorie „čistého kapitalismu“. Nejjasněji ji spatřoval Közö Uno realizovanou v Marxově Kapitálu. Druhý stupeň je teorií kapitalistického vývoje, jehož každá fáze vyžaduje novou analýzu. Příkladem byl pro Uno Hilferdingův Finanzkapital. Třetí stupeň je aktuální empirie, která si opět vyžaduje specifické postupy.
Od druhé poloviny šedesátých let 20. století byla znovu obnovena stará tradice osvojování Kapitálu, a to jak uvnitř universit, tak mimo ně a spojena s intenzivní prací v čtenářských kroužcích (Haug, Wolfgang Fritz 1990), přičemž jen výjimečně byly v prvé řadě vyhledávány dělnickým publikem (Lemnitz, Alfred/Heinz Schäfer 1972), které je také nemohlo snadno nalézt. V prvé řadě to tak byl osvojovací a zprostředkující proces organizovaný intelektuály pro intelektuály.
V roce 1965 poprvé vydané dílo Das Kapital lesen od Louise Althussera a Etiena Balibara, byla v tomto směru dílem stylovým. (Althusser, Louis/Étienne Balibar 1972) Ačkoli byli členy Francouzské komunistické strany, odpoutali (lösten) marxistickou kritiku politické ekonomie od dialektiky, dělnické třídy a politických bojů: kapitál není v Althusserově a Balibarově interpretaci varianty francouzského strukturalismu nic jiného než struktura. Během odchodu velké části - krátce před ještě tím politizující - inteligence od proletariátu (Abschied vom Proletariat, Gorz, André 1980) ovlivnila jejich interpretace filozoficko-filologický výzkum, který jako „Nová četba Marxe“ („Neue Marx-Lektüre“) – s metodologickou legitimizací Maxe Horkheimera (1895-1973) a zvláště Theodora W. Adorna (1903-1969) – redukoval také analýzu formy hodnoty. (Backhaus, Hans-Gešorg 1997; Reichelt, Helmut 2001)
Podobným způsobem, jako první generace žáků Marxe a Engelse (včetně Engelse samotného) v poslední čtvrti 19. století, kteří se snažili o interpretaci děni a prehistorie buržoazní společnosti, angažovali se i pozdější marxističtí ekonomové a historici ve snaze o historické zdůvodnění (fundaci) svých teorií. Maurice Dobb (1900-1976) vyvozoval vznik kapitalismu z vnitřního vývoje – především britského – feudálního výrobního způsobu. (Dobb, Maurice 1970) Tomu odporoval Paul M. Sweezy. Z tehdy vzniklé rozsáhlé diskuse (Sweezy, Paul, Maurice Dobb aj. 1978) vzniklo rozpolcení v marxistické interpretaci dějin a aktuální podoby kapitalismu. Jeden směr – k němuž patřil Sweezy - dával prioritu mezinárodnímu obchodu a kapitalistickým vztahům, jiní (Dobb) považovali za důležitější akumulační a produkční procesy (Vorgänge) v pevně ohraničené regionální či národní oblasti.
Se vznikem systému socialistických států a se současnou dekolonizací rozšířily marxistické teorie svůj předmět zkoumání o kapitalistické metropole. To však měl na zřeteli už Marx ve svých vývodech o původní akumulaci. „Analýza světových systémů“ Immanuela Wallersteina (nar. 1930) rozlišovala mezi centrem, semiperiferiemi a periferií, které se vytvářely už od pozdního středověku. (Wallerstein, Immanuel 2004-2012). Silně ovlivněna marxismem, i když se na něj výlučně neorientovala, byla dependenční teorie (Dependencia-Theorie), jejíž zastánci zkoumali od šedesátých let především na příkladu Latinské Ameriky trvání post-koloniální závislosti na kapitalistických metropolích. (Cardoso, Fernando/Enzo Faletto 1984; Frank, André Gunder 1975)
Kapitola 11. Marxistická teorie a praxe politiky v kapitalistickém světě po roce 1945
Se vznikem světového socialistického systému a postkoloniálních společností, které se zčásti orientovaly na socialismus, mohla být zformulována marxistická teorie politiky jako teorie internacionálního třídního boje. (Steinhaus, Kurt 1967) KSSS a strany na Východě i na Západě, které se na ni orientovaly, spatřovaly ve státně socialistických společnostech, v dělnickém hnutí v kapitalistických zemích a v národně osvobozeneckém hnutí dřívějších kolonií a polokolonií aktéry vzájemného střetání se světovým kapitalismem. V této verzi zůstával ústředním konfliktem střet systémů, na jehož požadavky, formulované Sovětským svazem, se orientovaly také komunistické strany na Západě. Z teorie státně monopolistického kapitalismu vyplynula strategie antimonopolistické demokracie, která měla být uskutečňována dělnickou třídou a s ní spojenými nemonopolistickými (také buržoazními) silami. Podobný směr - avšak bez koncepce svazků – sledovaly úvahy „o antikapitalistických strukturních reformách“, které byly předkládány mj. Ernestem Mandelem a André Gorzem (od něhož je pozdější proklamace „Rozloučení s proletariátem“ - Abschieds vom Proletariat).
Tyto koncepce byly dočasně praktikovány, dříve než byly zcela opuštěny, v některých evropských poválečných ústavách a ve vládě lidové fronty s vlivem komunistů – ovšem krátce trvající. V Německé spolkové republice se Wofgang Abendroth (1906–1985) zabýval úvahami o možné socialistické transformaci v rámci systémů prostřednictvím kombinace parlamentního a mimoparlamentního boje, s pravicovými a sociálně státními konstitučními garancemi. (Abendroth, Wolfgang 1967) Ve společném programu Francouzské komunistické strany a Francouzské socialistické strany z roku 1972 byly položeny základy antimonopolistické demokracie. Po svržení diktatury v Portugalsku praktikovala Portugalská komunistická strana – její generální tajemník Álvaro Cunhal (1913–2005) vystupoval také jako teoretik v agrární otázce, která hrála v této zemi významnou úlohu (Cunhal, Álvaro 1968) – v letech 1974/75 ve svazku s radikálními důstojníky, od července 1974 do září 1975 za ministerského předsedy Vasco dos Santos Goncalvese (1921–2005), antikapitalistické strukturální reformy: převedení latifundií v Alentejo do družstev, zestátnění bank, pojišťoven a velkých podniků, posílení práv pracujících, zavedení minimální mzdy a výplaty za 13. měsíc.
V metropolích Severu měly koncepce antimonopolistické demokracie v období od roku 1947 zhruba do roku 1973 vysokou přijatelnost, která se vyznačovala rychlým růstem míry zaměstnanosti a koncem šedesátých a zvláště počátkem sedmdesátých let ofenzivními možnostmi odborů. Toto období skončilo zhruba v letech 1973/1975, s přechodem do kapitalismu poháněného finančními trhy. Když mohli komunisté a socialisté v roce 1981 ve Francii nakonec skutečně vytvořit společnou vládu, byly zestátněny banky, avšak po dvou letech byl reformní program, který měl pokračovat, zastaven, protože mu pro jeho realizaci vytvořil útěk kapitálu a státní zadlužení úzký prostor. Pod tlakem vysoké nezaměstnanosti došlo v mnoha kapitalistických zemích k oslabení odborů. Tím byly sníženy i šance na prosazování antikapitalistických strukturálních reforem.
Podobně odmítala od poloviny sedmdesátých let také Italská komunistická strana podřizovat svou politiku konfrontaci systémů na straně KSSS – což bylo avizováno už za jejího generálního tajemníka Palmiro Togliattiho (1893–1964) – a zkoncipovala svou vlastní cestu, respektující domácí struktury reprezentativní demokracie; současně se zříkala formy panování uplatňované ve státním socialismu a označované jako diktatura proletariátu. Po pravicovém puči v Chile byl Enrico Berlinguerem (1923–1984) navržen „historický kompromis“, který v Itálii zmírnil nebezpečí příkrého obratu doprava a měl umožnit eventuální vstup Komunistické strany Itálie do vlády. K dodatečná legitimizaci posloužily Gramsciho představy o „pohybové válce“. Stejný kurs nastoupila v roce 1979 mj. také Komunistická strana Španělska a – po určitém váhání v roce 1976 – také Francie („eurokomunismus“). Nezávisle na tom agitovaly v tomtéž duchu Komunistická strana Japonska a menší komunistické strany v západní Evropě – např. ve Velké Británii a ve Švýcarsku. V podmínkách kapitalismu poháněného finančními trhy a při proměnách sociální struktury – při stagnaci počtu a ztenčujícím se rozsahu fyzicky pracující třídy v metropolích – ztrácely všechny na vlivu. Členové a skupiny Čtvrté internacionály – odlišně v různých zemích - operovali zčásti ve vlastních stranách, zčásti se integrovali do sociálně demokratických stran a využívali je jako základny pro svou politiku („entrismus“); získávali tak větší volnost pohybu: při konfrontaci systémů se nepodřizovali zájmům Sovětského svazu a nebyli frontálně zasaženi antikomunismem. Jejich výlučná orientace na dělnickou třídu bez koncepce svazku, který z ní vyplývá, snižovala na druhé straně - vzhledem k přeskupení v sociální struktuře - jejich akční základnu, nikoli sice globálně, ale právě v těch nejrozvinutějších kapitalistických zemích.
V průběhu evropského a severoamerického studentského hnutí a bezprostředně po jeho skončení v závěru šedesátých let, objevili současně mnozí intelektuálové nově Marxe. V množství opozičních praxí, které se tehdy objevily, vystupovaly do popředí koncepce, které průmyslovému dělnictvu už nepřiznávaly žádný revoluční potenciál. Velký vliv v tomto směru měl Herbert Marcuse (1898–1979). Ve své knize Jednodimenzionální člověk a v dalších svých dílech, stejně tak jako ve svých masově působících veřejných vystoupeních, konstatoval úplnou integraci dělnické třídy do kapitalismu, neviděl ve vysoce rozvinutých buržoazních průmyslových společnostech žádné nasazení (Ansatz) směřující k vnitřní přeměně a namísto toho propagoval negaci: „velké odmítání“ ze strany okrajových skupin v centrech; mezi nimi jak intelektuálů, tak antikoloniálního osvobozeneckého hnutí. (Marcuse, Herbert 1967). Část studentského hnutí se zhlédla v Ernesto (Che) Guevarovi (1928–1967) a takzvané „teorii ohnisek“ („Fokus-Theorie“): latentní revoluční situace se může změnit v celospolečensky aktuální prostřednictvím akcí malé skupiny. Jako příklad takové koncepce byla vnímána kubánská revoluce. V Bolívii v roce 1967 neuspěla (scheiterte) a její přenesení do Evropy se ukázalo jako zcela voluntaristické a neudržitelné. Nehledě na to, přispěla osvobozenecká hnutí v zemích, jež byly dosud drženy v zaostalosti, k rozšíření teoretického zorného pole o problémy průmyslových center. To platí nejen pro příspěvek Mao Ce-tunga, ale také pro teorie vztahů násilné kolonizace a dekolonializace Frantze Fanona (1925–1961) (Fanon, Frantz 2001).
Kapitola 12. Západní a akademický marxismus
Ve své knize o západním marxismu z roku 1976 (německy 1977) popsal Perry Anderson (nar. 1938) „západní marxismus“ a vyznačil jej následujícími znaky:
- distancí od marxismu-leninismu státně socialistických zemí a většiny komunistických stran kapitalistického světa,
- přeložením těžiště zájmů z ekonomie na analýzu toho, co Marx jednou nazval „nadstavbou“,
- odtržením vědecké práce od praktické politiky,
- odvratem od revoluční úlohy proletariátu. (Anderson, Perry 1978)
Posledně uvedené určení ovšem ještě neplatilo pro tři teoretiky, k nimž Anderson vztahoval počátky „západního marxismu“: k Antoniu Gramscimu, Karl Korschovi (1886 – 1961) a Georgu Lukácsovi (1875 – 1971), kteří v komunistickém hnutí působili současně jako praktičtí politikové. Jejich zahrnutí mezi předchůdce „západního marxismu“ platí pouze za předpokladu, že se ke konstitučním znakům přidá důraz na teorii ideologie a trvající či občasná opozice vůči sovětské politice. Obdobně to platí také pro dílo Ernsta Blocha (1885– 1977), který se pokusil otevřít historický materialismus utopickému myšlení. Po roce 1945 se v západních zemích se silnými komunistickými stranami objevil typ radikálního intelektuála, který se do jejich řad nezařazoval, přirozeně se však k nim vztahoval jako k pozitivní podmínce svého vlastního politického působení; tento typ si ponechával význam ještě po několik desetiletí. Platilo to např. pro filozofa-existencialistu Jeana-Paula Sartra (1905–1980) a italského socialistického politika Lelio Basso (1932–1978), zakladatele časopisu Problemi del Socialismo a vedoucího člena Partito Socialista Italiana di Unitá Proletarria (PSIUP). Od těchto praktických a zčásti také organizačních vztahů se „západní marxismus“ postupně vzdaloval.
Institut pro sociální výzkumy, založený v roce 1924 ve Frankfurtu nad Mohanem, byl zprvu řízen austromarxistou Carl Grünbergem (1861–1940). Požadoval – také v časopise Archiv für die Geschichte des Sozialismus und der Arbeiterbewegung – empirické zkoumání ekonomických struktur kapitalistické společnosti a udržoval úzké vztahy s Institutem marxismu-leninismu v Moskvě. Ke spolupracovníkům patřili politicky aktivní marxisté, jako Henryk Grossmann (který byl dříve ve vedoucí pozici v polském komunistickém hnutí) a Richard Sorge (1895 – 1944). Po odchodu Grünberga způsobeném nemocí změnil Institut pod vedením Maxe Horkheimera (od roku 1930) svou orientaci. Vzdal se jak blízkého vztahu k dělnickému hnutí, tak dosavadního začleňování konkrétního historického výzkumu jako snahy o odhalení revolučního potenciálu k překonání kapitalismu – střet s Grossmannem mu v roce 1943 vynesl verdikt pozitivismu. (Scheele, Jürgen 1999: 198-222) Za emigrace v USA a od roku 1951 opět ve Frankfurtu nad Mohanem vyvinul Institut pod Horkheimerem a Adornem kritickou teorii společnosti, v níž byly zkoumány sociokulturní determinanty panství. Kontakt s historickým materialismem se projevoval ve využívání dialektiky jako metody myšlení, v tomto případě téměř výlučně omezované na jevy mimo výrobu a ekonomii.
O „západním marxismu“ jako politickém a vědeckém hnutí lze mluvit pouze v časovém údobí od roku 1956 do roku 1989. Své předchůdce měl v jiných, dřívějších snahách.
S dvacátým sjezdem KSSS v roce 1956, na němž byly odhaleny zločiny Stalina, a po porážce maďarského povstání v témže roce, se mnozí marxističtí intelektuálové vymanili ze své dřívější - zčásti i bezpodmínečné - loajality vůči Sovětskému svazu a začali hledat nezávislou cestu. Velká část skupiny historiků v britské KS kolem časopisu Past and Present se se stranou rozešla. V roce 1960 byla ve Velké Británii založena New Left Review.
„Nová levice“ byla vnímána jako emancipované hnutí existující vedle a zčásti i nezávisle na dělnickém hnutí. Měla svou základnu v sociálně a duchovně vědecké části inteligence, která mezitím vyrostla v masovou vrstvu. Od šedesátých let se tu započalo s osvojováním teorií Antonio Gramsci, které se staly dostupné po postupném uveřejňování jeho odkazu; zvláště šlo o Sešity z vězení (v italštině poprvé v letech 1948 – 1951). Následovalo stupňující se uvolňování (losgelöst) z praktických vazeb, v nichž tito komunističtí politikové vždycky proletářské hnutí zkoumali a rozvíjeli.
Předpoklady, za nichž si „západní marxismus“ udržuje svou politickou výraznost, jsou:
- konflikt mezi východem a Západem, z jehož imperativů se sice uvolňuje, který však nadále pro buržoazní svět představuje výzvu, právě tak jako
- reformní potenciál, který za podmínek silného růstu, vysoké zaměstnanosti a silných odborů se zdá otevírat šanci pro překonání kapitalistického výrobního způsobu.
Teprve poté, kdy si uprostřed sedmdesátých let začal razit cestu kapitalismus poháněný finančními trhy a se zhroucením státního socialismu po roce 1989, tyto šance odpadly. „Západní marxismus“ se v této době transformoval do enkláv uvnitř universit a dával o sobě najevo v publikacích a dá se tudíž přiměřeněji charakterizovat jako akademický marxismus – který postrádá jakýkoli vztah k praxi. Patří sem analytický marxismus, který se od osmdesátých let snaží o překládání ústředních pojmů historického materialismu a kritiky politické ekonomie do terminologie jiných filozofických a sociálně vědních směrů – mezi jiným do analytické filozofie, kritického racionalismu a teorie racionálního výběru (Mayer, Tom 1994). Název knihy: Making Sense of Marx (Elster, Jon 1985) tento zřetel programově vyjadřuje.
V opačném směru působí recepce Gramsciho, silně ovlivňující společenské a duchovní vědy, například „Cultural Studies“, v jejichž úvahách se teoretikové zabývají každodenní praxí. Jejich úvahy nad hegemonií – původně rozvíjené jako vztah vnitropolitického třídního boje ke každodenní praxi – se přeformovaly v tak zvaném „neogramscianismu“ v teorii mezinárodních vztahů – jako internacionální politická ekonomie. (Cox, Robert W. 1998) V podobném směru působily podněty Gramsciho na regulační teorii vzniklou v sedmdesátých letech, která se pokoušela popsat měnící se konfiguraci mezi kapitálem, prací a státem. (Aglietta, Michel 2000) Zprvu silně ovlivněn Gramscim, poté v kritickém střetání s jeho vývody, rozvinul Nicos Poulantzas (1936–1979) dále koncepci „historického bloku“ v představu o „bloku mocenském“. (Poulantzas, Nicos 1978) U Luise Althussera (1918–1990) nalezla statická struktura kapitalismu bez subjektu svůj politický výraz v ideologickém a represivním státním aparátu. (Althusser, Louis 2010; Althusser Louis 2012)
Tyto různé výtvory „západního“ a nakonec akademického marxismu se vyznačují vysokým interpretačním a úzkým empiricko-analytickým potenciálem a – ve své závěrečné fázi – operační bezvýznamností.
Kapitola 13. Marxismus od roku 1989 a v počínajícím 21. století
Zhroucení státního socialismu sovětského ražení po roce 1989, jeho transformace v Číně od pozdních sedmdesátých let a – v podobném duchu - ve Vietnamu, právě tak jako prosazení nově deregulovaného kapitalismu – typu USA, Západní Evropy a Střední Evropy - od roku 1973 (konec platebního systému Bretton Woods) - , to vše muselo vznášet požadavky také na historicko-materialistickou analýzu. Zatímco Oskar Lange ještě navrhoval namísto neefektivního centrálního plánování zavedení trhu zboží, šli už Wlodzimierz Brus (1921–2007) a Kazimierz Laski (nar. 1921) dál: optimální zásobování veřejnými statky mělo být vázáno na politické jednání za podmínek nejistoty také na kapitálových a pracovních trzích. Titul knihy, kterou společně vydali, zněl Od Marxe k trhu. Socialismus při hledání nového hospodářského systému. (Brus, Wlodzimerz/Kazimerz Laski 1990) Konstatovali nejenom selhání (das Scheitern) dosavadního centrálního státního plánování při zestátněném vlastnictví, ale zdůraznili současně i kritiku tržního radikalismu (neoliberalismu), jak jej v ekonomických vědách zastává postkeynesiánský směr. K zakladatelům tohoto posledně jmenovaného směru patří Michal Kalecki, který téze Johna Maynarda Keynese zprvu převzal, ale spojil je současně s marxistickými pozicemi v teorii akumulace a s teorií tříd. Plodnou se stala tato syntéza tím, že prvky historicko-materialistické kritiky politické ekonomie se ukázaly jako slučitelné s instrumenty operativního jednání za trvajících kapitalistických vlastnických vztahů, jejichž mezí mohlo být dosaženo při důsledné aplikaci těchto instrumentů. Joan Robinson se brzy distancovala od pozice tak zvaného neokeynesianismu, který v „neoklasické syntéze“ politiku poptávky pouze korigoval a zabudoval ji do nadále výlučně tržně řízeného systému. (Reiner, Sabine, 1998) Ke styčným bodům mezi levým keynesianismem a marxistickou analýzou patří vyzdvižení historického procesu akumulace kapitálu. Odlišností je rozdílné posuzování pracovní teorie hodnoty. Netvoří však žádnou překážku pro rozvinutí střednědobé společné koncepce reformní politiky, která se snaží, vycházejíc z nezbytnosti řízení akumulace a státního odčerpávání a změny smyslu (řízení - Umlenkung) výnosu, dominanci soukromého vlastnictví v hospodářském procesu zlomit. V díle a v praktickém působení marxistického ekonoma Jörga Huffschmida (1940–2009), který patřil v roce 1975 ke spoluzakladatelům „Pracovní skupiny alternativní hospodářské politiky“ a v roce 1995 k „European Economists for an Alternative Economic Policy in Europe“, je tato koncepce silně rozvinuta (vorangetrieben). (Huffschmid, Jörg 2002)
Paul W. Cockshott (nar. 1952) a Allin Cottrell (nar. 1953) považují navíc teprve nyní za možnou ekonomii, která by se opírala o společenské vlastnictví a pracovní teorii hodnoty, s demokratickým plánováním, a to na základě moderní informační technologie. Teoretický základ jejich návrhu vyplývá z vypořádání se s problémem, který Marx zanechal. Ten se týká vztahu tržních cen a pracovní hodnoty. Marx se jej pokusil řešit konstrukcí jednotné míry zisku, z níž vyplývá – jako zprostředkování mezi oběma – „produkční cena“ („Produktionspreis“). (MEW 25: 151-220) Matematicky únosný závěr (průkazný důkaz) tohoto návrhu nebyl proveden a je stále znovu prohlašován za nemožný. Škola mezního užitku – mezi jinými Marxův současník William Stanley Jevons – učení o pracovní hodnotě opustil, cenu prohlašoval výlučně za výsledek vztahu mezi nabídkou a poptávkou a převedl tak předmarxovskou ekonomickou klasiku (Smith, Ricardo) do neoklasicismu. Pierro Sraffas (1898 – 1983) odvozoval cenu „ze zbožní produkce prostřednictvím zboží“ (Sraffa, Piero 1976) a bez pracovní hodnoty a nadhodnoty se tak obešel. Tento tzv. „Sraffa-schock“ byl výzvou pro marxistické ekonomy. Emmanuel Farjoun a Moshé Machover došli v roce 1983 k závěru, že žádná – jinak než Marxem konstruovaná – jednotná míra zisku neexistuje. Není ani empiricky průkazná ani bezrozporně teoreticky zdůvodnitelná, nýbrž pouze přejímaná z teoretické tradice počínající Adamem Smithem. Jestliže se vzdáme tohoto předpokladu, pak je to, co dosud platilo jako jednotná míra zisku, výlučně statisticky zprostředkovatelnou záležitostí, což se v podstatě týká také čistého učení o pracovní hodnotě z prvního dílu Kapitálu. To se shoduje s výsledky empirických výzkumů ve Velké Británii ze šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. (Farjoun, Emmanuel/Moshé Machover 1983) Na základě této rehabilitace učení o pracovní hodnotě (viz také Fröhlich, Mils 2009) rozvinuli Cockshott a Cottrell model demokraticky plánované socialistické ekonomiky: „Alternativa z počítače“ („Alternative aus dem Rechner“). (Cockshott, Paul W./Allin Cottrell 2012) O jejich politické prosaditelnosti se tím ještě nic jednoznačného (einstanderenmassen) neříká.
Ve Straně demokratického socialismu (PDS), která vznikla z Jednotné socialistické strany Německa (SED) a ve straně Die Linke, která se od roku 2007 rozšířila o přistoupivší levé sociální demokraty a levicově orientované odboráře „Wahlalternative Arbeit und Soziale Gerechtigkeit“ (WASG), se zprvu objevovaly představy o společnosti, které vycházely z kombinace státního, družstevního, komunálního a také společensky kontrolovaného kapitalistického vlastnictví – což byl důsledek negativních zkušeností z téměř výlučně státního vlastnictví v Sovětském svazu, NDR a dalších socialistických společnostech. (Klerin, Dieter 2007)
V roce 2012 bylo uzavřeno historicko-kritické vydání Marxova Kapitálu, který od této chvíle - zkompletovaný o celkovou pozůstalost k tomuto tématu - nezahrnuje jen 3, ale už 15 dílů. Tato filologická práce přinesla také významný teoretický výtěžek. Ukázalo se, že Marx, zachovávající ústřední výsledek svého snažení – nadhodnotu a teorii akumulace –
1. nepovažoval svůj systém pojmů (pojmovost – begrifflichkeit) za uzavřený, ale usiloval neustále o jeho další rozvoj,
2. přihlížel k tehdy probíhajícím proměnám kapitalismu a sledoval je,
3. snažil se zahrnout do svého systému pozitivní poznatky v rozsahu, který daleko přesahoval míru, jíž se mu podařilo do té doby dosáhnout. (Vollgraf, Carl-Erich 2012)
Koncepci „pluralistického marxismu“, kterou vyvíjel Wolfgang Fritz Haug (nar. 1936) od sedmdesátých let v souvislosti s mj. i jím vydávaným a od roku 1994 vycházejícím Historicko-kritickým slovníkem marxismu (Historisch-Kritischen Wörterbuch des Marxismus – HKWM), se dostalo nového - v tomto lexikonu také už od počátku v úvahu branného – významu: měla-li se především zhodnotit přínosnost mnohosti (rozmanitosti) historicko-materialistických představ, pak úvahy zahrnuly šíři společenských jevů v rozsahu, v jakém se dosud mezi marxisty neuvažovalo. V tomto ohledu - a také vzhledem ke stálým změnám kapitalistické společnosti – se ukazuje historický materialismus jako metoda, která právě tak jako v jiných, nemarxistických směrech, překonává současný stav svého poznání. To, že Max Weber, Antonio Gramsci a Karel Marx - ať už o to jakkoliv usilovali - nezanechali uzavřený systém, nýbrž vždy pouze obrovský fragment, z něhož velké části jsou publikovány teprve z pozůstalosti, není zřejmě podmíněno biograficky (vzdor extrémní situaci Gramsciho uvěznění), nýbrž plyne z neuzavřenosti předmětu, kterému se věnovali: kapitalistické společnosti.
Šíření historicko-materialistického myšlení se nemůže zastavit ani před rozhodující složkou (Kernbestand) uvažování Marxe a Engelse:
Práce, prostřednictvím které – podle jejich pojetí – se v souladu s klasiky politické ekonomie (mj. Smithem a Ricardem) – vytváří bohatství společnosti a její soudržnost, spočívá podle nich (právě tak jako u jejich předchůdců) v podstatě v produkci. To v dosavadních dějinách (nejenom v kapitalismu, nýbrž ve všech společnostech od neolitu) znamená obnovování artefaktů spotřebováním látkových zdrojů (stofflicher Ressourcen) jakož i „neobnovitelných nosičů energie a výtěžku z nerecyklovatelných látkových substancí“, což znamená „eo ipso přírodně technickou nereproduktivitu“. (Tjaden, Karl Hermann 1990: 383) Samotný Marx bral důsledky takového vývoje v úvahu:
„Kapitalistická produkce rozvíjí tudíž pouze techniku a kombinaci společenského reprodukčního procesu, přičemž současně podrývá prameny veškerého bohatství: půdu a dělníka.“ (MEW 23: 529 an.)
Od posledního čtvrtstoletí dvacátého století prokazovaly předpovědi Manifestu komunistické strany o celosvětovém rozšíření kapitalistických vztahů (MEW 4: 463–466) svou závažnost více než kdykoli dříve. Pro popis ekonomické situace se stala klíčovým pojmem „globalizace“, ovšem v zúženém smyslu jako výsledek čistě tržního průběhu procesu a mezinárodní dělby práce. Historicko-materialistická analýza ji naproti tomu analyzovala jako výsledek staletého procesu akumulace vztahujícího se k produkci nadhodnoty. (Arrighi, Giovanni 1996)
V pracích severoamerického geografa Davida Harveye (nar. 1935) byla aktualizována Marxova teorie takzvané původní akumulace: poukazovalo se na ni nikoli jako na jednorázovou (neopakovatelnou) historickou událost, ale jako na strukturní znak kapitalismu, projevující se např. v privatizaci společenského vlastnictví a v rušení menšího soukromého vlastnictví prostřednictvím centralizace, stejně tak jako v rušení veřejnoprávního systému zabezpečení (Sicherungssysteme). (Harvey, David 2005) Stejně jako Rosa Luxemburgová přihlíží D. Harvey ke spojení prostorových aspektů akumulace s imperialismem. U Roberta Paula Brennera (nar. 1943) byla Marxova teorie nadakumulace empiricky verifikována na příkladu USA, počínaje sedmdesátými léty 20. století a při analýze aktuální finanční a hospodářské krize. (Brenner, Robert Paul 2002)
Málo úspěšný by byl současný marxismus na poli teorie politiky za předpokladu, že by po svém počátečním náporu svůj strategický vývoj uzavřel. Hlavní příčinou tu je skutečnost, že nebylo možné sjednat dohodu o historickém subjektu, za nějž byla od Marxe přes Luxemburgovou, Lenina, Gramsciho a ještě v koncepci státně-monopolistického kapitalismu považována dělnická třída. V celosvětovém měřítku – jinde než ve starých centrech – sice početně narostla, nevystupovala však jednotně. Potud má opět status, jak jej charakterizoval Marx v první průmyslové revoluci, před jejím konstituováním v tehdejších centrech: jako „už třídy proti kapitálu, nikoli však ještě jako třídy pro sebe“. Karl Heinzem Rothem (nar. 1942) konstatovaná „globální proletarizace“ (Roth, Karl Heinz 2009) je až dosud pouze sociálně statistickou, nikoli politickou skutečností. Robert Kurz (1943–2012) naproti tomu skoncoval s „marxismem dělnického hnutí“, jak jej označoval a vyslovil prognózu, že kapitalismus zkolabuje v důsledku nad-akumulace, v níž už vyrobené hodnoty nebudou moci být realizovány a tím opět znehodnoceny. (Kurz, Robert 2005)
Richard Hardt (nar. 1960) a Antonio Negri (nar. 1933) postulovali jako subjekt „mnohost“ („Multitude“): většinu individuí zbavených moci, a přitom více než kdy jindy schopných jednat ve svém zájmu. (Hardt Michael/Antonio Negri 2003; titíž, 2004) Filozof Alain Badiou (nar. 1937) vymezil svoji „komunistickou hypotézu“ jako postulát „světa osvobozeného od zákona zisku a soukromých zájmů“, hypotézu, jež je „až příliš weitesgehend) negativní“, je „tedy jistější a důležitější říci, že svět jaký je, není takovým nezbytně, než ,prostě, prohlásit, že nějaký jiný svět je možný.“ (Badiou, Alain 2011: 48 an. zdůraznění: Badiou)
Hans Heinz Holz (1927–2011) se pokusil - vedle své rozsáhlé odborně filozofické práce, v níž mj. vynaložil úsilí rekonstruovat dialektické myšlení, (Holz, Hans Heinz) - tradiční součásti komunistického myšlení a jednání po roce 1989 spíše než ospravedlňovat a konzervovat, historicko-materialistickou teorii a praxi za změněných podmínek nově zdůvodnit. (Holz, Hans Heinz 1995) Luciano Canfora (nar. 1942 a Domenico Losurdo (nar. 1941) vystoupili mj. jako kritikové liberalismu. (Canfora, Luciano 2006; Losurdo, Domenico 2010)
Barbara Kirchner (nar. 1970) a Dietmar Dath (nar. 1970) načrtli „Implex“ moderny, v němž se potenciál transformace společnosti nerozmáhá jednoznačně určeným a vzájemně zapadajícím způsobem. Ve svém eseji Maschinenwinter reformuloval Dath předpoklady historického materialismu (v Marxově a Engelsově tézi o dějinách jako dějinách třídních bojů neviděl mj. v prvé řadě historickou, ale teprve v budoucnu realizovanou skutečnost) a rozebíral vztahy technologie, regrese a emancipace. „Lidé musí své stroje osvobodit a tak se jim stroje budou moci revanšovat“. (Dath, Dietmar 2008:131) Spolu s tím je aktuálnější další desiderata budoucí historicko-materialistická teorie a praxe: nezbytnost odpovídajících závěrů z třetí průmyslové revoluce, zejména z jejího působení na vztahy výrobních prostředků a lidské pracovní síly, pro možnost uplatnění digitalizace, ale také pro možnost vládní kontroly. Příčiny vítězství kapitalismu ve studené válce a oslabení odborů (jakož i marxistického křídla dělnického hnutí) na Západě, se až dosud hledají v mocensko-politické sféře a až příliš málo se zkoumají hluboké důsledky těchto technologických přeměn, přičemž vzniká otázka, proč tyto technologické přeměny mohly v kapitalistických společnostech pohánět rozhodujícím způsobem vývoj kupředu, a proč tomu tak nebylo v dosavadních státně socialistických společnostech. Odpověď na tuto otázku musí vést k důsledkům také při tvorbě socialistické strategie.
Kapitola 14. Působení a budoucnost
Je nepochybné, že marxismus měl ve 20. století rozhodující mocenský vliv, i když souvislost politicko-vojenského mocenského faktoru Sovětského svazu s historickým materialismem Karla Marxe a Bedřicha Engelse, k němuž byl do značné míry vztahován, byla stále znovu zpochybňována. Bez státního socialismu by se vědecké střety s touto teorií nepochybně jen nepatrně zmírnily. Už před rokem 1917 se studium Marxova díla vztahovalo k mocenským skutečnostem: k tehdy stále mocnějšímu dělnickému hnutí. I pokud by bylo možné tyto předpoklady revidovat, nezměnilo by to vědeckou revoluci, kterou historický materialismus znamenal: konstatování priority materiálních životních podmínek před tak zvanou nadstavbou. Veškeré buržoazní myšlení 20. století: od Maxe Webera (1864-1920) k Michelu Foucaltovi (1926-1984) a Jürgenu Habermasovi (nar. 1929), které se snažilo od tohoto předpokladu odpoutat - by bylo nemyslitelné bez tohoto předchozího převratu. (Patří sem i samotné popkulturní průvodní jevy, jako např. u Slavoje Žižka, nar. 1949.) To není pouze pocta, kterou vzdáváme minulým výkonům: nálezy marxismu o celosvětovém prosazování se kapitalismu, o jeho nevyhnutelných krizích, o nad-akumulaci a společenské polarizaci, se týkají současnosti a budoucnosti. Samotné ztroskotání (scheitern) státního socialismu a nerozpoznaná slabost revoluční teorie a praxe politiky jsou vysvětlitelné opět nejspíše nástroji historického materialismu, od té doby, kdy Karel Marx v roce 1859 ve své předmluvě ke spisu Ke kritice politické ekonomie konstatoval, že jednání, jež překonává kapitalismus, může přinášet plný efekt teprve tehdy, kdy je v tomto výrobním a životním způsobu dosaženo přezrálosti.
Překlad: Miloslav Formánek 2014