J. Heller: Masaryk o marxismu aneb „Pane profesore, za pět“

Pozn. autora:Tento článek byl po dvou odmítnutých článcích měsíc bez jakékoli reakce blokován šéfredaktorem Deníku Referendum Jakubem Patočkou. S tím jsem se nesmířil a zveřejnil ho pirátským způsobem formou diskusního vstupu na všech diskutovaných článcích. Reakce byla předvídatelná – zrušení možnosti diskutovat na DR. Ve svém odboji jsem získal nečekanou podporu, mimo jiné v článku Martina Hekrdly „Přelet nad kukaččím hnízdem“ na Britských listech.  

Podotýkám, že ač světonázorově i politicky jinde, nepodlehl jsem schématu ideologie a propagandy vládnoucí třídy minulého systému o tom, jak humanista Masaryk nechal střílet do dělníků. Politickou roli TGM při kritice české malosti, antisemitismu, v rozvoji státnosti i ve vyvažování pravice v době první republiky jsem vždy hodnotil pozitivně, i když bez svatého nadšení pro ikony. Toto „svaté nadšení“ mi jaksi chybí i u tvůrců teorie a poznávací metody, o které jsem se celoživotním zkoumáním přesvědčil, že je nejlepší a jedinou, z níž lze odstartovat záchranu světa – totiž autentického a nestalinského marxismu. Masarykovu filozofii a společenskovědní teorii jsem však neznal a tak jsem se to pokusil na stará kolena napravit četbu České otázky a Ideálů humanitních, které obsahují i kapitolu Socialismus (tedy určitý polemický výklad marxismu od TGM). Měl bych být už notně otrlý bojem proti stalinským i buržoasním dezinterpretacím marxismu, které se vesměs vyznačují totální neschopností autorů porozumět marxismu i tím, že by nemohli ani při největší zaujatosti marxismu připisovat své nesmysly, kdyby si něco od klasiků přečetli, eventuelně třeba jen základní, minulou ideologií neznehodnocený výklad v solidních učebnicích. A přes tuto otrlost jsem byl po přečtení zmíněné kapitoly z Ideálů humanitních doslova šokován a zmítán dvěma rozpornými reakcemi – vztekem nad mírou ignorance zásadní logiky marxismu u naší ikony a výbuchy smíchu, které u mě nevyvolal ani Jirotkův Saturnin. A to musím konstatovat, že Masarykova polemika s marxismem nebyla nijak nenávistná, naopak ho v lecčems hájil, i když špatnými argumenty.

Omlouvám se tomu, koho snad rozhořčil můj neuctivý a zatím ničím nepodložený výpad proti významné postavě našich dějin (obdobně neuctivě jsem se vždy choval ke stalinistickým dezinterpretacím a k pro někoho velkému a nedotknutelnému Josifovi, ale to teď nechme stranou).

Nuže – pár příkladů Masarykova nepochopení marxismu s uvedením na pravou míru:

Podle TGM je tvůrcům a stoupencům marxismu proletář tím, čím křesťanu Bůh. Ani zmínka o tom, k poznání čeho stačí už Manifest, žádný bůh, ale jediná třída v dějinách, která je svým ekonomickým postavením nucena pomoci nejen sobě, ale všem ostatním deformacím člověka (včetně té deformace v roli kapitalisty) tím, že zruší dvě základní pouta po významnou dějinnou etapu člověka zotročující a bránící mu být skutečným individuem, totiž soukromé vlastnictví výrobních prostředků a starou společenskou dělbou práce. Jinak se tato třída – proletariát – osvobodit nemůže a při tomto osvobozování ruší sebe i ostatní třídy. Není zde místo to rozvádět a připomínat, že proletář není totéž co fyzicky pracující – ale tohle puntičkářsky přesný a svědomitý pan profesor neviděl?

Dále – údajně druhý prvek historického materialismu – duch je plodem těla, výsledkem potravy a tedy dán tím, jak si lidé tu potravu a jiné věci vyrábějí. Takhle vulgarizovaná podoba marxistického ekonomického determinismu rovněž pana profesora, jinak velmi citlivě vykládajícího různé idealistické koncepce, nešlechtí. Vědomí společnosti není nějakou funkcí požívání potravy, ale především situace, do které je člověk, respektive velké skupiny lidí – třídy, stavěn v e vztahu k jiným lidem a třídám, když vede svůj boj s přírodou o přežití. Dle marxismu jsou to především lidem ekonomikou vnucené role vlastníků či nevlastníků, které osekávají jejich individualitu a dělají z nich jen „ekonomické odrůdy“ (Engels) nebo průměrná třídní individua (Marx). Člověk není determinován fatálně, může se pokoušet se roli své třídy vymknout, plnit ji aktivněji či pasivněji, v různých výrobních způsobech a na různé civilizační úrovni se mu možnost svobodné volby může rozšířit. Ze 100 lidí se však reálně své roli dokáže tak či tak vymknout velmi omezené procento – v zásadě, v dlouhodobém měřítku, konec konců, ve statistickém měřítku, ale lidé jednají v souladu s touto rolí, a to (různě u různých individuí) se odráží v jejich vědomí. Konec konců je podoba vědomí celé společnosti skutečně především odrazem výrobních poměrů, zejména vlastnických vztahů.

Z nepochopení této materialistické dialektiky (stejného, jako je tomu dnes u naprosté většiny českých intelektuálů, dokonce i těch levicových) pak plynou další hrůzná zjednodušení ve výkladu TGM.

Mravnost je prý jen ideologií- tj. něčím neskutečným, vylhaným – nemá žádný význam. Podle marxismu prý neexistuje žádná všelidská morálka, ale vždy jen utilitaristická morálka jednotlivých tříd. Nic takového u klasiků nenajdeme – jen v hierarchii faktorů, formujících vědomí a jednání lidí dlouhodobě a masově, je morálka sice aktivní, ale až druhotnou stránkou jejich jednání i myšlení. Převládající morální hodnoty fixované vesměs právem a mocenskými nástroji v rukou vládnoucí třídy jsou vždy podřízené zájmu této třídy (viz např. buržoasií vysoce vyzdvihovaná zásada neporušitelnosti soukromého vlastnictví, kterou ovšem lidové vrstvy v průběhu dějin nijak zvláště nectily, když jim šlo o přežití). V morálním znechucení lidí z vládnoucích poměrů se leckdy mohou osudové rozpory systému vyjevit dříve a intenzivněji, než dejme tomu v právu či politice. Ostatně tento stav právě prožíváme v podobě živelného přesvědčení občanů o nemorálnosti naší současné politické elity a politiky vůbec. (Hlas z hospody – Jsou to všichni zloději a okrádají nás!!!). Marxismus přitom, v rozporu s Masarykovým tvrzením, reflektuje skutečnost, že k jistému vývoji v morálce jako takové přece jen dochází a některé zásady se jako univerzální přece jen přijímají (alespoň formálně), a to díky třídnímu boji utlačených pokrokových tříd (svého času i buržoasie). Na druhé straně marxismus také upozorňuje, že ty pracně se prosazující prvky všelidsky uznávané morálky jsou neustále porušovány kvůli ekonomickým zájmům vládnoucí třídy opírající se o de facto silně amorální bezplatné přivlastňování si nadhodnoty malou menšinou společnosti. Ani o tom u TGM žádnou zmínku nenajdeme.

A snad nejkoncentrovanějším výrazem Masarykova nepochopení marxismu je jeho názor, že jen celá masa proletářská je vlastním člověkem, ne individuum, ani individuum proletářské. Osobní „já“ prý pozbývá významu, vědomí a svědomí jednotlivce nic neznamená, pouze vědomí a svědomí kolektivní masy proletářské. V hodně pokroucené podobě se tu odráží mnou výše připomenutý marxistický poznatek, že člověk do komunistické společensko-ekonomické formace není ještě plně individuum, ale nemůže se plně vymanit z celospolečensky působících ekonomických limitů a pout v podobě dělby práce (o té se TGM nezmiňuje vůbec, i když už mohl znát alespoň Engelsova Anti-Dühringa) a soukromého vlastnictví (kupodivu i o tom náš profesor cudně mlčí a decentně zmiňuje jen „hospodářské poměry“ a „spravedlnost“ a v souvislosti s tím neškodně apeluje na morálku bohatých a mocných).TGM je zde totálně blokován svojí představou, že celé dějiny lidstva tvoří nesmrtelnou duší obdaření a jen morálkou svázaní jedinci. Nechápe, že jím i oceňovaný humanismus marxismu spočívá především v tom, že chce osvobodit člověka jako individuum, kterým zatím ještě plně nemůže být, mimo jiné i díly útlaku třídou, která si TGM pocházejícího z chudých poměrů přitáhla na svou stranu, tak jako si naopak dělnická třída kdysi nevědomky přitáhla na svou stranu buržousty Marxe a Engelse.

Myslím, že těchto několik případů stačí pro demonstrování teze o totálním nepochopení autentického marxismu předním teoretikem i politikem české buržoasie. Mně však nešlo o to, abych přes nepochopení marxismu znectil konkrétně osobnost TGM. Téhož účinku bych dosáhl, kdybych rozebíral nejrůznější „moudré“ výroky po listopadu se do popředí formování vědomí lidí deroucích intelektuálů, nevzdělaných novinářů či politiků typu bývalého senátora, dnes europoslance Štětiny vyvozujícího z dezinterpretovaných teoretických tezí nutnost zakázat KSČM, přes její bezzubost.

Chtěl jsem však demonstrovat především každému marxistovi notoricky známou skutečnost, že do vědomí širokých vrstev neprivilegovaných občanů se bez splnění určitých podmínek tlačí účelová ideologie je ovládajících a vykořisťujících tříd, a to v nejrůznějších podobách. Protože ideologie není jen racionální teorie, ale i svou psychickou a empirickou rovinu, může za jistých podmínek dojít k takovému ztotožnění se neprivilegovaných a jejich inteligence s vládnoucími názory. To pak působí jako dyslexie a vyvolá i u tak vzdělaných osobností s vysokým IQ, jako byl Masaryk, totální neschopnost vnímat něco jiného. O tom se zde, na stránkách DR, v diskusích k různým článkům, dennodenně přesvědčuji.