Začínám nevážně, protože už jsme s kamarádem Evženem svedli spoustu půtek na stejné téma a jelikož jsme oba hlavy dubové, je to pořád dokola. Evžen je špičkový technický vědec, ale v marxistické teorii dítě a nadto je jako každý technik přesvědčen, že tzv. zdravý rozum je nad všechny teorie, což je, jak ví každý marxista, pitomost. Viz Engels o omezenosti zdravého selského rozumu ve Vývoji socialismu od utopie k vědě. Podotýkám, že všechny rozdíly mezi mnou a Evženem jsou zároveň rozdíly mezi marxismem a oním zdravým rozumem okořeněným sem tam nějakým prvkem buržoasní či stalinské ideologie. To by potvrdilo každé shromáždění těch, kdo marxismus ještě nezapomněli. Myslím ale, že by zároveň toto nebo i jen čistě nezaujaté shromáždění potvrdilo, že marxistický výklad reality je dokonalejším a pravdivějším postižením této reality, než výklad Evženův.
K věci: první rozdíl – podle Evžena je vlastnictví výrobních prostředků otázka spravedlivého přerozdělení hodnot. Neříká jakých – ale je možné se bavit o spravedlivém rozdělování výrobních prostředků? Podle Evžena ano – neměla by je vlastnit menšina, ale ve skutečnosti Evžen myslí přerozdělování spotřebních předmětů a spotřebních služeb, což Marx ostře odmítal v řadě polemik (např. Gothajský program). Rozvádět to snad není třeba – přerozdělování hodnot zvládá i kapitalismus, např. kapitalistický sociální stát, to by prvním socialistou musel být Bismarck se sociálním pojištěním a taky Babiš. To podstatné je každodenní rozhodování o užití výrobních prostředků i živé lidské práce – podle toho pak vypadá i to ostatní – rozdělování, směna, spotřeba jako druhotné momenty složitého vztahu vlastnictví výrobních prostředků.
Evžen správně odmítá neoliberální tvrzení, že stát je nejhorším vlastníkem, jenomže ignoruje fakt, že žádný stát vlastníkem být nemůže, že jím je vždy konkrétní skupina lidí – a to řídící aparát. Ovšem v kapitalismu je tento aparát napojen na buržoasii, v lepších dobách reprezentuje celou buržoasii a snaží se spravovat vlastnictví státu tak, aby zajistil to, co potřebuje celá buržoasie a co případně i zaručuje její pozici vůči neprivilegovaným (viz ten Bismarck). S narůstáním negativ kapitalismu se stát stává jakýmsi lovištěm,, kde se střetávají zájmy různých složek buržoasie, které se ze státního majetku snaží urvat co nejvíce pro sebe (smutným příkladem jsou ty neustálé aféry vznikající kolem státního vlastnictví u nás). Dnes de facto prostřednictvím aparátů národních států vlastní všechno globální kapitál (přes banky, tlak na národní vlády apod.). Velmi specifickým příkladem v historii, který Evženovi a celé řadě lidí jeho generace (tedy i mé) a starších generací žijících v tzv. protosocialismu úplně zalepuje oči, je státní vlastnictví za toho protosocialismu. Evžen i mnozí jiní a, bohužel, dnes i mnozí mladí rebelanti, nedokážou ani za prase pochopit, že to nebylo to společenské vlastnictví, které si představovali klasikové, že i to bylo vlastnictví aparátu – i když odlišné než za kapitalismu. Aparát nebyl vykořisťovatel, ale ne moc dobrý správce. Při rozhodování o výrobních prostředcích a živé práci (a tím pádem i o spotřebě) byl ovšem rozhodující a velmi. Nepodařilo se mi Evžena přesvědčit na praktickýchj příkladech, že dělníci žádnými vlastníky nebyli, že neměli prakticky žádnou možnost spolurozhodovat, že daleko více vlastníkem byli ti řídící od nejnižšího a chudého mistra na fabrice až po Jakeše a víc vlastníky než dělník, byli i různí opraváři, meloucháři, podpultisté apod. Evžen zatvrzele absolutizuje pár výjimečných zkušeností ze svého života a zůstává přesvědčen, že kdo chtěl něco v této oblasti prosazovat, tak mohl, argumentuje dokonce tím, že to mohl prosazovat přes stranu apod. Jenomže lidé prý byli líní, nepokoušeli se o to, tudíž nedosáhli úspěchů jako on (a to byl proskribován jako Smrkovský – synovec velkého strýce). Zkrátka, bylo to v lidech a ne v systému. Přitom i ty příklady svého úspěšného angažování se za různé profesní problémy, které Evžen uvádí, názorně dokumentují to, jak ten aparát nebyl zainteresován na celospolečenských zájmech,ale jen na omezených formálních funkcích ve své lokalitě (podniku) – např. to falešné a formální plnění plánu, podceňování vědy kvůli špatně nastaveným mantinelům řízení apod.
Evžen samozřejmě odmítá hamižnost soukromých vlastníků jako překážku racionálního řízení výroby a spravedlivého zabezpečení všech lidí vším potřebným, ale!
Projevuje se jeho další slabina, a to je technokratická nedůvěra k tomu, že by se neprofesionálové v řízení mohli správně rozhodovat a v případě, že by jim takovéto rozhodování bylo umožněno (samosprávné vlastnictví) by jen vydrancovali podnik, aby si každý nahrabal. Fakt, že takto funguje Mondragon od války, i jiné podniky na západě prostě nevnímá – to nějak vytěsňuje z vědomí. Evženův technokratický přístup a nedůvěru k zaměstnaneckému rozhodování nelze jen tak ironizovat. Promítá se v něm samozřejmě jeho profesní deformace – nebyl sice nějakým velkým řídícím pracovníkem, spíše vědeckým, ale už to určitou nedůvěru k jiným lidem způsobuje. nadto má své smutné zkušenosti z minulého systému, z chování tehdejších dělníků. Má sice ještě smutnější zkušenosti s jinými řídícími profesionály, ale tu jakoby taky vytěsnil a bral jako nahodilost. Naprosto není schopen vnímat fakt, že ti dělníci v minulém systému byli k svému omezenému, individualistickému a hrabavému jednání a nezájmu o podíl na řízení a rozhodování vlastně donuceni tím Evženem chválený aparátem ( o čemž bych zase já mohl povídat – jako kantor na politické škole jsem si vyslechl spoustu příběhů o tom, jak systém řízení i politiky a aparát, který ho realizoval, dovedl mírněji či ostřeji poučit dělníka, který se nějak angažoval – třeba i ve straně – aby se do toho nepletl a nechal to jim a oni ho za to patřičně zabezpečí). Tohle ale musí přece znát každý, kdo tehdy žil – ve výrobě i mimo ni. A samozřejmě – na toto jednání socialistického řídícího aparátu navázala buržoasie po listopadu, mnohdy zahrnující i ty bývalé potlačovatele jakékoli sujektivity dělníků. Takže dnes nemůže být argumentem proti samosprávě a účasti na řízení to, že lidé ji nechtějí, že chtějí jen obživu a dobré vedení. Za Evženovým technokratismem kromě jeho zaslepení ideologií minulé třídy řídícího aparátu a jejích polistopadových pohrobků a taky buržoasní ideologie, která působí ve stejném směru, jsou ovšem i mnohatisícileté zkušenosti lidstva z podmínek staré dělby práce na řídící a řízené, kdy výroba nefungovala bez toho, aby nad hlavami lidí práskal nějaký karabáč (otrokářův, císařův, feudálův, kapitalistův či protosocialiastického aparátníka). Pro dnešního člověka z kapitalismu i protosocialismu je obtížné přijmout představu, že tato éra musí a může končit a že cesta vede přes to, že o sobě pracující rozhodují sami.
Navíc je tu další věc, kterou se mi Evženovi ne a nedaří vysvětlit – že totiž samospráva neznamená odstranění odborníků přes tu profesní, technickou stránku řízení, že je to zatím jen vstup do rozhodování vlastnického, převzetí vlastnické stránky řízení (marxismus rozlišuje organizačně technickou stránku, funkci dirigenta orchestru, a vlastnickou – funkci pohůnka v něčích službách).
No a další Evženův problém je naprostá neschopnost pochopit, že samosprávné vlastnictví a trh nevylučují plánování a řízení, že samosprávné podniky se musí chovat racionálně, že je bude prověřovat trh, ale nikoli ten současný kapitalistický, živelný, ovlivňovaný jen zájmem na zisku, ale trh regulovaný ekonomicky centrálními plánovacími orgány, které se ovšem budou lišit od nám známé státní plánovací komise apod. Budou se lišit tím, že v nich profesionální byrokrati a techničtí odborníci budou reálně podřízeni zástupcům pracujících zvolených ne partajními aparáty, ale přímo na podnicích i jiných pracovištích, universitách, výzkumných ústavech, odborových orgánech či v parlamentu. V tomto smyslu Evžen jako jiní techničtí odborníci minulé doby naprosto nedoceňují možnosti počítačových systémů a pod. při předkládání podkladů k rozhodování. Odpůrci samosprávy taky v zásadě ignorují fakt, že se změní charakter výroby i práce zaměstnanců, že členy samosprávných orgánů nebudou převážně fyzičtí a nekvalifikovaní pracovníci, jako v Hej Rup Voskovce a Wericha, ale nový vědecký proletariát, tzv. kognitariát, schopný si opatřovat informace, a že se bude i zkracovat pracovní doba, což těm neprofesionálům v řízení dá další trumfy do rukou.
O tom, že možnost opravdu a ne jen "jako" hrát roli vlastníka a být podle toho odměňován nebo pokutován, bude motivovat pracovníka k jinému přístupu, vyššímu výkonu, iniciativě i širšímu rozhledu, už Evžena nemohu přesvědčit vůbec. On si nedovede jako motivaci pro výkon pracovníka představit nic jiného a lepšího než ten bič v systému Bati nebo Forda, hlídaný zvláštním řídícím aparátem – tady jeho představivost a vnímavost končí. Jeho námitky připomínají situaci, kdy by někdo v 19. století svolal koňské drožkáře v Londýně a vysvětloval jim výhody automobilu a oni by se ho nakonec zeptali „A kam se zapřáhnou koně?“ Když už neví, kudy kam, tak řekne, že Baťův systém byl promyšlenější než můj – a zcela ignoruje fakt, že já mu žádnou aplikaci mého systému na podnik – např. počítačový – nepředkládám, protože to neumím, a Baťův systém samozřejmě reálně fungoval – ale v jiných poměrech, to co popohánělo dělníka u pásu, nepasuje na zaměstnance –vědeckého pracovníka, který je cenný ne prosezenou dobou v práci nebo fyzickým kmitáním, ale nápadem a člověk není Pavlovův pes, ale složitě propletený systém. Škoda, že zemřel jiný můj kamarád, který samosprávné vlastnictví praktikoval ve své počítačové firmě a výborně prosperoval (politicky to byl antikomunista!!!) Ostatní podobné formy motivace už jsou používány i na západě, např. byly používány v Japonsku atd.
Podle Evžena můj systém neřeší otázky lidské důstojnosti apod. stejně jako Baťa – tak to už vůbec nedovedu pochopit. Přece člověk, který není v pozici, že by musel pořád žmoulat čepici před nějakým vlastníkem, byť to byl i socialistický ředitel či komunistický tajemník, má jistou práci a každý den se reálně cítí jako vlastník – to je takový přelom v lidské důstojnosti, který se musí promítnout do celé společnosti. Evžen přitom decentně pomíjí, že já předkládám model samosprávy a demokracie i mimo výrobu, počínaje školami, nemocnicemi, úřady, až po ministerstva, poltické strany a parlament. A zejména tohle opomenutí mne u Evžena mrzí
Debata o Babišovi už je úplně mimo, ale taky svérázně dokumentuje ovlivnění Evžena buržoasním technokratismem. On totiž v tom Babišově odbornějším ( jak si Evžen myslí) řízení státu jako firmy vlastně vidí řešení – to je to, co by mu stačilo – dát společnost do rukou poctivého a kvalifikovaného technokrata, který lidí naučí…Snad by to jen chtělo toho Babiše trochu vylepšit, aby víc bral v úvahu vědecké poznatky, čili byl lepším odborníkem, a ještě ho trochu lidsky uhladit - podle Evžena ne řídit stát jako firmu, ale jako funkční rodinu. To už je přímo směšné – jakou rodinu – tu, kde má tatíček pytel peněz a ostatní od něj dostávají jen almužny, když hodně makají a on je může kdykoli vyhodit nebo zbít nebo jim všechno sebrat ? To je funkční rodina?
A tady jsme u problému, který už vysoce přesahuje jednoho Evžena, jehož vývoj se zastavil někde u Forda či Bati, i když si jinak dovede představit možnosti vědy a techniky líp než my teoretici z profese. To už je problém tak účinného zasažení celých početných vrstev nižších řídících pracovníků i odborníků buržoasní ideologií (u těch „bývalých“ u nás ještě zesílený vlivem stalinské ideologie) do té míry, že k nim nelze proniknout pouhým šířením slova – oni ho přes bránu své ideologické zaslepenosti nepustí. Dokud budou takoví, buržoasie může ještě docela klidně spát. Tak tomu bylo i na počátku devatenáctého století. Situace se možná změní, až dále pokročí rozpad kapitalismu a pod okny vlastníků začne řvát nespokojený (ne nutně hladový!!!) lid – kognitariát. Pak se možná někteří vlastníci probudí a odmění se svým bývalým ochráncům z řad řídícího aparátu tím, že je vyhodí na dlažbu a v podnicích zavedou samosprávu jako dočasné řešení a ti technokrati budou rádi, že je vezmou jako manažery vznikající samosprávné podniky. Bohužel – do té doby je alespoň v ČR ještě hodně daleko.