(Kritické recenzní zamyšlení nad knihou Jana Kellera „Tří sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti“, SLON, Praha 2010)
Chtěl bych v úvodu výrazně prohlásit, že zmíněná publikace Jana Kellera pronikavě obohatila chudičké portfolio levicově orientované literatury a představuje podle mého názoru další kvalitativní skok v odborném i názorovém vývoji osobnosti autora, který si právem získal velkou autoritu, a to nejen mezi levicově orientovanou veřejností. Myslím, že by bylo banální zdůvodňovat pozitivní ocenění Kellerovy knihy tím, co je charakteristické pro jeho každou publikaci či vystoupení – úpornou snahu co nejpřesněji odrazit společenskou realitu, a to nejen povrchním empirickým popisem, ale proniknutím do vnitřní hlubinné logiky povrchová fakta spojující. Právě v tom je myslím tato kniha úspěšnější než autorovy práce jiné. Jako stoupenec autentické (nikoli dogmatické) marxistické metodologie, která od 60 let 20. století v Československu i Česku byla prakticky udupána „stratifikační“ metodologií, která ovládla celou sociologickou frontu, pravicovou a levicovou, včetně KSČM, si však zvláště cením následující skutečnosti. Autor zde nejen dokázal překročit meze současné sociologie konec konců ovládnuté ideologií buržoasie (před listopadem i minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu) a říznout hluboko do ledví současného kapitalismu, ale dokázal se i kriticky zamyslet nad mezemi samotné sociologické metodologie a poukázat na její neschopnost adekvátně postihovat podstatné společenské procesy. Přitom tuto metodologii dokázal překročit a sblížit se v podstatných momentech se závěry, ke kterým již dříve dospěli i nestalinští marxističtí badatelé, bohužel zbavení předlistopadovou elitou nebo podmínkami současného kapitalismu (případně obojím), ale i sterilitou sociologické komunity, možností své názory dostat do veřejnosti. V tomto smyslu připomínám např. minulou elitou doslova do ilegality zahnaného, již zemřelého Antonína Fleka, Miloslava Formánka, Františka Neužila apod. Samozřejmě netvrdím, že J.Keller snad jen opakuje myšlenky uvedených autorů, k svým závěrům došel odjinud a mají širší záběr. Nelze nepřipomenout autorovu schopnost shromáždit i dílčí empirická fakta a kriticky vytěžit bohatou literaturu. Mám pouze na mysli shodu metodologickou. V tom spatřuji hlavní klad zmíněné knihy.
Při této recenzi si nekladu za cíl to, co by seriózní recenzent udělat měl, tj. přiblížit v kostce obsah knihy, naopak brzy se ukáže, co bylo mým skutečným cílem.
Přesto chci jako odrazový můstek připomenout, že autor kriticky reflektuje různé proudy dosavadní sociologické literatury, které dlouhá léta konstruovaly falešné obrazy sociální struktury tzv. postindustriální společnosti a prováděly faktickou apologetiku kapitalismu. Jejich společným znakem byla představa o zmizení či alespoň zmírňování podstatných rozdílů mezi společenskými skupinami a v závěrečné fázi na přelomu tisíciletí dokonce i představa o nemožnosti postihnout společné znaky skupin vzhledem k totální atomizaci a individualizaci společnosti. Dnes dokonce některé z těchto proudů přebírají dokonce i takový prvek buržoasní ideologie, jako je tvrzení, že chudí a deklasovaní jsou postižení pouze a výhradně vlastní vinou a měli by se tedy zamyslet především nad vlastní volbou „strategie“. Všem těmto názorům nastavuje Jan Keller kritické zrcadlo a neváhá přiznat, že řadu těchto hypotéz realita vyvrátila bezprostředně po jejich publikování. Vrcholu své kritičnosti vůči soudobému kapitalismu dosahuje tam, kde do změti nejrůznějších hledisek „stratifikace“ společnosti, ve kterých nezřídka převažují hlediska povrchová, braná z oblasti životního stylu, vzdělání, výše příjmu, sebehodnocení nebo společenské prestiže, vnáší to konec konců určující, marxismu blízké hledisko podílu na nadhodnotě vytvořené skutečně pracujícími lidmi. Svou chmurnou analýzu současného kapitalismu dovádí do podoby konstatování, že už ve společnosti vůbec nejde o větší či menší míru nerovnosti, se kterou pracovaly sociologické teorie, ale o naprostou nesouměřitelnost světů, ve kterých žijí tři základní společenské kategorie – elita (členěná na dvou skupin, do nichž už v podstatě nelze vystoupat z dolních pozic žádným mobilitním výtahem), deklasovaní (dle definice autora „ti, kteří nejsou dobří ani k vykořisťování“) a pestrá směs „více či méně vyprofilovaných středních vrstev, které soupeří o místo na slunci, i když pomalu začínají chápat, že ti nahoře se jim vzdalují do výšin stále nepředstavitelnějších, zatímco k těm zcela dole mohou mít už brzy oni sami a zvláště jejich potomci až nepříjemně blízko.“ (str. 174). Tolik v kostce autor a buď mu za to čest a sláva.
A teď přichází ten moment posuzování autorova textu, na který vnímavější čtenář již patrně čeká – a tím je kritika autora z pozic nestalinského marxismu. Nestalinský marxista si totiž při čtení Kellerovy knihy musí velmi často povzdechnout, oč dále a hlouběji by autor mohl proniknout, kdyby se dokázal zcela oprostit od stratifikační metodologie i jejího pojmového aparátu a využít naopak té metodologie, zejména v oblasti sociální strukturace, která je obsažena již ve stěžejních dílech K.Marxe (a později i V.I.Lenina) a ke které bylo i v dobách tzv. protosocialismu a dokonce i po „velkém třesku“ ledacos přidáno.
Hlavním problémem Kellerova výkladu je, že není s to zásadně překonat hlavní slabinu stratifikační metodologie – tj. neschopnost rozlišit ty faktory, které vymezují třídně sociální (možno použít i výrazu sociálně ekonomickou) strukturu společnosti, a kriteria související se strukturací sociálně profesní. Strukturace na třídy a další sociálně ekonomicky specifické skupiny je totiž v marxismu dána různými výraznými či pouze odstínovými rozdíly vlastnického postavení chápaného nikoli právně, ale jako rozdíl činných vlastnických funkcí. Z tohoto hlediska např. námezdně zaměstnaný řídící pracovník v kapitalistické továrně není příslušníkem dělnické třídy nikoli díky charakteru práce, ale v důsledku toho, že s jeho prací je spojen výkon určité vlastnické funkce kapitalisty. Není třídou, ale je specifickou skupinou pohybující se mezi dělnickou třídou a buržoasií.
Naproti tomu při sociálně profesní strukturaci nejde vůbec o vlastnictví, ale o čistě technický, odborný charakter vykonávané činnosti pro obživu a s ním spojené některé druhotné znaky, jako je kvalifikace, vzdělání, složitost či tvořivost práce, výše příjmu, životní styl daný těmito faktory apod. Z tohoto hlediska představují různé skupiny např. klasičtí dělníci obsluhující stroje mechanickou prací při nízké kvalifikaci a vzdělání a moderní dělníci typu inženýrské obsluhy automatizované továrny, tvůrců počítačových programů či námezdně zaměstnaných „vědeckých dělníků“ v továrnách na prodejné vědecké poznatky – tedy příslušníci téže třídy.
Obě tyto role dané zařazením v třídně sociální či sociálně profesní struktuře se samozřejmě doplňují či kříží u konkrétních lidí a ovlivňují i jejich motivaci a vědomí. Dlouhodobě prvotní a určující je v marxismu role daná třídně sociální, na odstínech vlastnictví či nevlastnictví založené struktuře.
Tento rozdíl stratifikační metodologie prostě nezná, a proto míchá neustále dohromady do nechutné marmelády hrušky s jablky – skupiny a zájmy na bázi vlastnického odstínu i skupiny na bázi profesního a vzdělanostního rozdílu, z čehož pochopitelně vzniká neuvěřitelný zmatek, protože se v zmatených myslích stratifikátorů kříží a ruší tendence působící v třídně sociální struktuře a tendence ve struktuře sociálně profesní a oni si neumějí vysvětlit rozpor mezi teorií a realitou.
Korunu všemu dává i eklekticismus plynoucí z odmítnutí materialistického pojetí dějin stratifikačními koncepcemi, tj. jejich neschopnost rozlišit prvotní a určující faktory, jako jsou ekonomické vlastnické faktory a druhotné a odvozené faktory z oblasti sebeuvědomění či vůbec vědomí tříd a skupin. Stejnou váhu tudíž ve stratifikačních koncepcích mají jak reálné vlastnické postavení, např. míra podílu na vykořisťování či nadhodnotě, jako to, za co se příslušná skupina považuje, jaké společenské ideologické iluze sdílí.
Ke chvále autora je nutno uvést, že instinktivně, bohužel nikoliv vědomě a přesně, dokáže většinou z těchto změtenic vyhmátnout to správné jádro a dobrat se tak až k poznání faktu, že pro strukturaci je podstatné ekonomické postavení příslušných skupin, jejich místo v procesech vykořisťování.
Naneštěstí však výše zmíněné stratifikační pojetí skupin autor sdílí ve svém pojmovém aparátu a jednotlivé pojmy, jako je „třída“ či „střední vrstva“, užívá do značné míry svévolně a bez patřičného vymezení, případně s vymezením z pozic marxismu silně napadnutelným.
V důsledku toho neúměrně navazuje na tradiční sociologické pojetí „středních vrstev“. Tento pojem je podle marxismu umělým a neživotným konstruktem, který dává násilně dohromady skupiny z různých tříd a sociálně ekonomických skupin a snaží se je vymezit v podstatě sociálně profesními charakteristikami či charakteristikami vědomí, jako je např. výše platu, sebehodnocení, iluze o svém postavení, vzdělání apod. V důsledku toho musí nevyhnutelně dojít k zásadně chybným závěrům.
Ve svém stěžejním pojetí tří nesouměřitelných světů, z nichž jeden – svět středních vrstev – klesá nezadržitelně na úroveň světa deklasovaných, se Jan Keller mýlí v tom, že nevidí střední vrstvy jako třídně hluboce rozpornou i odlišnou směsici částí dělnické třídy (její nové moderní složky tzv. kognitariátu), vedlejší třídy maloburžoasie, dalších dvojakých skupin na rozhraní mezi třídami (vykořisťovaní, ale vlastnické, ideologické či politické funkce kapitalisty vykonávající nižší řídící pracovníci), dle Marxe neproduktivní pracovníky placené z osobního důchodu kapitalisty či přerozdělení mezd a zisků pomocí daní vybíraných státem apod. Každá z těchto skupin má ale dlouhodobě odlišné a různě progresivní zájmy. Tím, že popíšeme jejich příjmový i společenský sestup z hlediska tzv. statusových (v zásadě od profese a stavu vědomí odvozených charakteristik), nejsme ještě s to analyzovat z vlastnických vztahů a jejich vazby na charakter práce vyplývající potenciál a zainteresovanost na společenské přeměně, které tyto skupiny mají, i když jsou zatím ovládnuty ideologií buržoasie, což rozhodně není konečný stav.
Místo úlohy středních vrstev proto nestalinský marxista akcentuje nové oddíly dělnické třídy (dělnickou třídu samozřejmě v marxismu nemůžeme vymezovat fyzickým charakterem práce a samozřejmě zahrnuje i pracovníky služeb – tady je nutno Marxe poopravit) – výše zmíněný kognitariát Sám technický charakter jeho práce – nemožnost kapitálu si ji plně vlastnicky podřídit jako práci obsluhy stroje – vyzbrojuje kognitariát i vlastnicky pro roli „hrobařů kapitalismu“, která se jistě bude odehrávat jiným způsobem, než předpokládali klasikové. Odtud by autor mohl dojít i k akcentu samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví jako rozbušky adjustující tento potenciál.
Při zaujetí marxistické metodologické pozice (podotýkám, že její podstatná část je vyložena už v Marxově stěžejních dílech, např. v Teoriích o nadhodnotě, byla ale v dalších letech, včetně protosocialismu, totálně ignorována – když dnes autor polemizuje s teorií tříd, není to původní teorie klasiků, ale spíše její pozdější paskvil - v tom pokračují ostatně i sociologové spojení s KSČM) pak čtenář může nadšeně souhlasit s mnoha konkrétními závěry Jana Kellera, ale řadu dalších ovšem musí odmítnout. Zkrátka – pociťuje potřebu převrátit si Jana Kellera „z hlavy na nohy“.
To však rozhodně není na újmu skutečnosti, že Jan Keller pomáhá dostat poznání kupředu a jako svěží pramen zavlažuje poušť současného společenskovědního poznání. A to by měl být základní závěr, který si čtenář udělá z mé, možná až příliš „štiplavé“, recenze.