Přiznám se bez mučení, že silně nesnáším některé manýry časté ve vědeckém (často pseudovědeckém) diskursu. Jako marxista zvyklý na systém propracovaných kategorií propojených dialektickými vazbami a zobrazujících celé společenské systému v pohybu a dlouhodobých tendencích nemohu spolknout dle mého názoru pseudoučenecké hraní si s pojmy, jejich bezúčelné a od reality odtržené redefinování a zamlžování. Zvláště ty hrátky odtržené od naléhavých problémů současnosti mne iritují, jsou i případy, kdy se autor těmito hrátkami klopotně dobírá poznání,které marxismus (rozumí se ten skutečný, nestalinský, už dávno přehledně a jasně podal (např. u V.Bělohradského). Tyto prohřešky najdeme i v obsáhlé stati Martina Škabrahy „Od pokroku ke katastrofě a zpět“ (Právo, Salon,3.8.2016), kde autor elegantně cvičí s pojmy katastrofa a revoluce a jako obvykle, ač učitel marxismu, prokazuje jeho slabou znalost.
Autor sice uznává, že nepoučený lid si pod pojmem „katastrofa“ nepředstavuje zamýšlený důsledek lidského jednání, ale spíše něco, „co nastalo neplánovitě a vtrhlo do rutiny našich životů silami, jež nemáme pod kontrolou,ať už náležejí přírodě nebo druhé přírodě v podobě drtivých, technologických aparátů,dominujících dnes našemu životnímu prostředí.“ (cit.,stať s,4). Již v této formulaci je ovšem obsažena možnost, že poučení odborníci mohou ve svém diskursu chápat katastrofu i jinak. V dalším textu už je pro autora katastrofa vyústěním či rozuzlením konfliktu, který přímo souvisí s lidskými úmysly, je tedy důsledkem lidského jednání,a to jednání vědomého. Ani toto rozšíření není ještě nekorektní protože vědomé lidské jednání se skutečně může zvrhnout do původně nezamýšlené podoby a vyvolat tragickou katastrofu. Snad nejbanálnějším příkladem takovéto tragedie vyplynuvší z vědomého jednání doba dospělých lidí (necháme-li stranou různé „vylomeniny“ dětí) jsou silvestrovské tragedie při neodborném používání pyrotechniky,ale i celá řada vědeckých experimentů,zvláště při výrobě zbraní, např. biologických).
M.Škabraha ovšem odmítá jako zbanalizované, „žurnálové“ pojetí omezující katastrofu na výbuch slepých nekontrolovaných, nahodilých přírodních sil,ale tlačí své pojetí katastrofy tam, kde můžeme údajně něco „odhalit“. „Pracovně“ uvažuje o tom, že vzniká či vznikla doba,kdy místo přírodní živelnosti vládne civilizační pokrok (To je ze strany autora velké přiblížení se k marxismu,což mu přičítám jako „velké plus“). Opírá se o francouzského sociologa Bruno Latoura a rozvíjí poněkud zmatené úvahy o hybridizaci obou rovin katastrofy – té dané přírodou a té dané lidským jednáním v rámci civilizačního pokroku, které se údajně má řídit morálkou a právem. Nejspíše asi nechápu filozofickou velikost pánů Škabrahy a Latoura, protože poznatek o vzájemném dialektickém ovlivňování přírodních a společenských procesů je pro každého marxistu něčím naprosto banálním. M.Škabraha zda ovšem trochu koketuje s pojmem lidská přirozenost, kterou snad chápe správně, totiž jako přírodní charakteristiky člověka (jídlo,sex), i když v ideologicky rozporných diskusích či v diskusích s nepoučenými laiky se daleko častěji můžeme setkávat s tendencí přičíst k lidské přirozenosti i to, co lidé nabírají v určité konkrétní společenské situaci a roli (zejména soukromovlastnickou potřebu a rvavé sobectví).Katastrofa se však při těchto výkladech už autorovi začíná vázat stále více na jednání lidí, za čímž se začíná rýsovat čertovo kopýtko- katastrofické důsledky jednání lidí v souladu s civilizačním pokrokem, tudíž i za revolucí. Autor ovšem není primitivním odmítačem revolucí, resp. cílevědomých, konec konců politických aktivit lidí měnících přežilé formace, což v zesílené míře platí o komunistické revoluci, která podle marxismu (M.Škabraha zde jasný vlastní názor nezaujímá) likviduje soukromé vlastnictví jako limit táhnoucí se více formacemi. Od marxismu však autora táhne nijak původní představa o cyklickém vývoji společnosti – jejím vznikání a zanikání katastrofami-revolucemi.
Kamenem úrazu zde ovšem je v úvodu článku autorem formulovaná definice revoluce, jako zásadního a programově řízeného převratu společenského uspořádání,která ovšem nemůže marxistu uspokojit a není ani příliš vědecky kvalitní. Chybí v ní zejména jedna podstatná charakteristika – že totiž jde o přeměnu progresivní, vzestupnou a také kvalitativní, jinak by za revoluci bylo možno označit i Pinochetův převrat v Chile nebo Hitlerovo uchopení moci. A dále – v nejširším pojetí (autor neuvedl, že by použil pojmu revoluce ve zúženém pojetí sociální či dokonce jen politické revoluce) jde o revoluci komplexní, zasahující všechny společenské sféry – od výrobních sil až po duchovní procesy. V širokém pojetí tedy záměrnost revolučního procesu ustupuje do pozadí, což potvrzuje dějinná zkušenost z cílených politických revoluci – a o ty autorovi zřejmě jde především, asi i on se nemůže ubránit představě o revoluci jako nějakém střílení z Aurory a přelézání zdí Zimního paláce, za nimiž se tetelí chrabré Kerenského junkerky v čekávání statných a sexuálně vyhladovělých námořníků. Při žádné takové revoluci buržoasní i protosocialistické, nemluvě už o různých protifeudálních a protiotrokářských povstáních a pokusech o vytvoření nějakého „království božího“ (viz husité, tchajpingci, kataři, diggeři, bojovníci Dolcina, Stěnky Razina, Wata Tylera atd.) neměl subjekt úplnou a jasnou představu o přetvoření společnosti a vždy se tam střetávalo chtěné a historicky možné).Zvláště poučná byla např. heroická Velká říjnová revoluce i náš Únor, kdy protagonisté přeměny cosi dosáhli a uhájili, ale cosi je ihned začalo, řečeno slovy L.Vaculíka, „kopat do zadku“ Z této omezenosti zájmů a poznání revolucionářů a tudíž i nepředvídaných katastrofických důsledků, ale ani z živelného dopadu např. technických a technologických změn (průmyslová revoluce) v určitém systému, nelze vyvodit pojetí revoluce jako integrální složky katastrofického zakončení každého z neustále se opakujících společenských cyklů, jak se to zřejmě domnívá autor.
A samozřejmě jsou tu i problematické soudy, které vyslovuje autor o marxistickém pojetí společenského vývoje. Vytrhává ze souvislostí nejjednodušší učebnicový výklad vývoje třídní společnosti jako střídání panství různých tříd v procesu třídního boje, který pak skončí selankou – komunismem bez třídního boje a útlaku. Škabraha vidí v této společnosti dokonce pohlcení přírody, její živelnosti, plánovitou a bezkonfliktní společností. Ve shodě s Latourem Škabraha prohlašuje, že v komunismu je „politika, coby reprezentace lidí v teoreticky podřízena reprezentaci věcí tj. vědě“ (cit.stať s. 4), jež byla podle Latoura „vytvořena pro svět přírody“ (tamtéž). Dle Škabrahy je zde příroda pasivní, nepředpokládá se její odpor, katastrofičnost – při dobrém spravování (chápaném zřejmě čistě gnoseologicky, bez ohledu na zájmy).
Autorovi zřejmě nevadí, že každý, kdo si něco přečetl z marxismu, ví, že komunismem rozporný vývoj společnosti a dialektika přírody a společnosti nekončí, že si klasikové jen nekladli za úkol bádat o tom,k čemu, slovy Lenina, ještě neexistují cihly., Komunismus je pouze vyřešením určitých konkrétně historických problémů člověka a společnosti, určitého vztahu společnosti a přírody. Samozřejmě, dnes už se nějaké ty cihly rýsují a mohli bychom spekulovat o budoucích rozporech, ale nebylo by to zbytečné za situace, kdy lidstvu poprvé v dějinách vážně hrozí vyhlazení? Neměl by se filosof, od kterého máme právo očekávat jistý stupeň znalosti toho,co analyzuje, umět oddělit se od primitivních pouček antimarxismu a antikomunismu či různých výroků v marxismu zcela negramotných novinářů či politiků?
V závěrečných pasážích už ovšem autor sice chápe nadále revoluci jako součást hybridu katastrofy a filosofuje o dialektice katastrofy jako 1) slepé přírodní objektivní nutnosti, kterou člověk nemůže změnit, jen vzít na vědomí a podle toho se zařídit (epistemologická funkce), a 2) jako cílevědomého lidského úsilí o změnu a budování nového světa (ontologická funkce) a – díky Bohu či Marxovi – se nám nesnaží revoluci zošklivit.V katastrofě vidí i pozitivní momenty současnosti, kdy vládne totální neudržitelnost ekologická i sociální, přičemž proti sociálnímu mírně zvýrazňuje moment ekologický, přírodní podmínky. Klade otázku, zda na počátku třetího tisíciletí stojíme před realizací našeho předurčení k pozitivní změně nebo – jako hrdinové antických tragedií – přijímáme v boji předurčení ke katastrofě, přičemž ani bv tom tragickém případě nezůstaneme diváky.
Poukázal jsem na řadu slabin v logice i metodologii M.Škabrahy, především tam, kde se nějak vztahuje k marxismu,což rozhodně není jeho hluboce zažitý obor. Při čtení tohoto článku jsem se však především zamýšlel nad tím, proč vlastně byl napsán a k čemu může být dobrý v situaci, kdy lidstvo stojí na zvláště nebezpečné křižovatce, přesněji řečeno k této křižovatce přichází,ale jeho drtivá část buď spí na pochodu a nebo se hašteří o hlouposti.Jako nestalinský marxista jsem pevně přesvědčen o tom, že půjde o křižovatku mezi do propasti a rozkladu se řítícím kapitalismem a jedinou možnou cestou jeho pozitivního překonání – samosprávným socialismem a komunismem. Subjekt, který musí tuto přeměnu vést – totiž kognitariát jako moderní podoba dělnické třídy – o tomto cíli ještě nic netuší a kojí se nadějí, že mu bude zachována jeho dočasná výjimečnost a . privilegovanost mezi vykořisťovanými. Politické hnutí, které by vyjadřovalo jeho dlouhodobý zájem, neexistuje, ideologie by byla, ale nikdo ji nechce slyšet a buržoasie ve svorné jednotě se stalinismem ji drží pod poklopem.
A kapitalismus ve své podobě globálního kapitalismu neodchází hladce. Porodil problém, který zřejmě v nijak krátké perspektivě odvede lidstvo stranou od hlavní cesty a zamíchá veškerou realitou – problém zákonité migrace ze zaostalého Jihu na Sever, a to za situace, kdy na migranty a Jih vůbec má vliv zatemňující a hluboce nehumánní islamismus jakožto ideologie části globální buržoasie a kdy značné kulturní rozdíly mezi migranty a jejich cílovými zeměmi vyvolávají novou vlnu rasismu, fašismu a nacionalismu překrývajícího dočasně třídní rozpory. Reakční islamismus zachvacuje dokonce rostoucí procento vykořeněných a deklasovaných vrstev západních zemí,což vede k nezvládnutelnému individuálnímu terorismu. Zničením lidstva hrozí i rozpory mezi bloky globální buržoasie a státy jimi ovládanými.
Má v této situaci smysl hrát si se slovíčky a překrucovat pojmy? Neměli by se společenští vědci více zabývat realitou a hledat odpověď nikoli na umělé, ale reálné problémy? A neměli by se přitom více zajímat o řešení a metodologii předkládané marxismem? Na to ať odpoví každý společenský vědec a učitel sám.