Na úvod:

Tomu, komu se již název mého článku zdá žlučovitý ( a jeho další obsah nebude lepší), bych chtěl sdělit jedno. Pociťuji hluboké uspokojení nad  tím, že  se mohu účastnit díky internetu otevřeného marxistického dialogu   a nemusím brát v úvahu ani různé formy cenzurního dohledu vládnoucí třídy tzv. reálného socialismu (dávám přednost termínu protosocialismus), které se mi pletly do práce před listopadem, ani  dnešní antimarxistickou hysterii rozpoutanou po listopadu „učenými lokaji“ i mocenskými mechanismy vládnoucí třídy současné, která se plete do práce myslícím autorům současným, zvláště těm, kterým oficiální neoliberální a antikomunistická dogmata nevoní  a kteří by chtěli oslovit co nejširší okruh čtenářů z pozic moderního levicového myšlení. Nemusím brát dokonce v úvahu ani  nikoli zanedbatelné snahy po cenzuře moderního marxistického myšlení, které se do jisté míry projevují v tisku mého zaměstnavatele -  KSČM  a které zde celkem účinně prakticky provádějí tí, kdo se ani po listopadu 1989 nedokázali vymanit z minulé  pseudomarxistické ideologie a kdo by ji rádi vnucovali světu nebo alespoň členům a sympatizantům KSČM jako nepřekročitelný vrchol marxistického myšlení.. O to více mne však zlobí, když  tato svobodná polemika vychází do ztracena  a marní čas tím, že autorům ze západu nejsou známy poznatky, ke kterým jsme dospěli my na bývalém východě, event. naopak. Ať už za to mohou léta oddělení železnou oponou a jazyková bariéra nebo prostá lidská pohodlnost, je to škoda.. Myslím si, že  článek Ch.O.Wrighta „Proti Státu a revoluci“ je v tomto smyslu signifikantní., zejména svým odtržením od reálných procesů, které po politické porážce buržoasie probíhaly a stále ještě probíhají  na významné části světa.

Ale teď už k věci.

Leninovo pojetí státu

Nechápu dost dobře logiku autora, když se snaží od sebe oddělit pojetí státu u Marxe na jedné straně a u Engelse a Lenina na straně druhé. Je samozřejmé, že i mezi klasiky i mezi jednotlivými životními obdobími i  příslušnými  pracemi klasiků  byla určitá „dělba práce“ v tom, na jaké otázky se zvláště zaměřovali, v jaké rovině abstrakce se při své analýze pohybovali, jak hluboko sestupovali  od podstaty do spleti jevových forem. V tomto smyslu bych spíše viděl  rozdíly  takříkajíc v detailnosti analýzy, v míře ponoření do jevových forem mezi Marxovou a Engelsovou Německou ideologií, zejména její první kapitolou Ludvík Feuerbach,  mezi Marxovými Ekonomicko-filozofickými rukopisy a Rukopisy Grundrisse, některými částmi Anti Duhringu  a některými Leninovými pracemi o politice (Ještě jednou o odborech) na jedné straně  a dejme tomu  některými pasážemi v Marxově Kapitálu, Občanské válce ve Francii  a  většinou Státu a revoluce či dalšími porevolučními pracemi Lenina na straně druhé.

Připadá mi z hlediska dlouholeté existence marxistické teorie,  przněné jak vlivem stalinismu, tak  fakticky proburžoasními marxology západu, až banální konstatovat, že Engels a Lenin v některých pracích chápou stát a politiku jako takovou  obecně  a v konfrontaci s jinými nemarxistickými pojetími  jako proces, kdy se vznikem tříd vzniká i potřeba fixovat vlastnické a vůbec ekonomické formy dominace vládnoucí třídy  zvláštními procesy, mechanismy a dokonce i věcnými prostředky, které by do společenské správy jako takové soustavně vnášely zájmy vládnoucí třídy. Na této rovině analýzy bych na místě Ch.Wrighta   spíše připomněl, že stejně chápal tyto otázky i K.Marx, polemizoval s těmi, kteří ztotožňují politiku  s řízením a správou společnosti jako takovou a tvrdí, že politika byla vždycky a bude vždycky, i kdyby žádné třídy neexistovaly.

Jiná  je samozřejmě konkrétnější rovina analýzy, kde jde o to odlišit, čím se v rámci té omezené etapy dějinného vývoje, která se vyznačuje existencí vykořisťovatelských vztahů v ekonomice, vykořisťovatelské třídy, její politiky a státu (ale také i vztahů, které nastávají v mezietapě mezi případným překonáním třídního vykořisťování  a  státu vykořisťovatelů  a  skutečným komunismem bez tříd, soukromého vlastnictví, politiky a státu), jednotlivé typy této vlastnicko-třídně- státní společnosti odlišují a co je konkrétně specifikou kapitalistického státu. Nemyslím si, že lze  komukoliv z klasiků vytýkat, že by nesnesli dost materiálu pro charakteristiku konkrétní historické formy promítání zájmů buržoasie a procesů kapitalistického vykořisťování do  procesů společenské moci a správy. Jediným limitem tu pro klasiky (všechny) byla pouze doba v níž žili  a stav vědeckého poznání i empirie. Naopak, Marxovi i Engelsovi společně musíme přiznat značný přínos při  přímo historiografické  analýze forem politiky  a státnosti předkapitalistické, V.I.Leninovi zase při analýze specifik ruské podoby  imperialistického státu zatíženého pozůstatky feudalismu a později při analýze politiky a státnosti v podmínkách, kdy v roli vládnoucí třídy nahradila buržoasii nikoli dělnická třída (jak se Lenin domníval), ale specifická vládnoucí třída řídícího aparátu. Kdo má oči vidí  a může si na základě podnětů klasiků klidně rozvíjet a hromadit specifiky kapitalistické politiky a státnosti a nemůže plakat nad tím, že mu klasikové přímo nezanalyzovali dnešní globálně kapitalistickou politiku a státnost.

Ch. Wright nedokázal nijak své tvrzení, že  Engels a Lenin nechápali politiku a státnost za kapitalismu jako sociální vztah, ale jen jako jakousi vyprázdněnou nádobu. Správné Wrightovo konstatování, že ustavování kapitalistického státu je proces, že jde o neustálé ustavování, o nějž se bojuje a který je odrazem třídních bojů, mi opět připadá jako naprosto banální – o nutnosti procesuálního chápání  společnosti (a nejen společnosti) a o tom, že klasikové (všichni) toto procesuální pojetí zvládali se přece my, marxisté, nemusíme vzájemně přesvědčovat.

Možná ale, že Ch. Wrightovi jde o relativní samostatnost politiky a státu ve vztahu k ekonomice, o relativní autonomii  konkrétních společenských vrstev, které jsou pro výkon politiky a funkcí státu vyčleněny takříkajíc profesně, ve vztahu k buržoasii – to už  by byla zajímavější a z hlediska dneška  potřebnější  rovina analýzy -  ale i tady  se Wright dobývá do otevřených dveří, protože i o této autonomii profesionálních politiků, vojáků, byrokratů ve vztahu k vládnoucí třídě toho všichni klasikové napsali víc než dost. (pokud jde o Lenina musím jen připomenout jeho myšlenkově neobyčejně bohaté sentence o politice jako koncentrovaném výrazu ekonomiky a zároveň i o prvenství politiky před ekonomikou.

Při svém marném hledání smyslu Wrightovy snahy oddělit Marxovo na jedné straně a Engelsovo a |Leninovo pojetí na straně druhé jsem zajásal, když jsem narazil na pasáž, kde Wright zabočil do otázky vztahu globálního kapitalismu (lze dát autorovi zapravdu v tom, že určitá míra této globálnosti existovala již za Leninova života) a národního státu.

Ch.Wright píše: „Jelikož kapitál existuje jako globální kapitál (národní kapitál je skutečně jen fikcí), je ztotožňování kapitálu s konkrétní kapitalistickou třídou nebo s konkrétním kapitalistickým státem nesmysl.Zde se tímto tématem nemohu hlouběji zabývat, tento přístup by však vážným způsobem podryl pojem státně monopolního kapitalismu na kterém Lenin staví a který rozvíjí.Leninův stát je rozhodně státem národním a stejně tak i jeho kapitál- a jeho svět je státním systémem, v němž některé státy vykořisťují jiné. V teorii, která začíná u fetišismu, existuje každý stát jako fragment, odštěpený moment politična jakožto globální totality. Z toho plyne, že neexistuje žádné vykořisťování koloniálních či neokoloniálních států imperialistickými státy, ale pouze vykořisťování globální práce globálním kapitálem.“

V málokteré pasáži Wrightova článku je nakupeno tolik nepřesností, nesmyslů a neoprávněných výtek na Leninovu adresu. Kapitál sice existuje in potentio jako globální útvar, zároveň však uvnitř buržoasie ve světovém rámci, ale i v rámci národním, probíhá i intenzivní vzájemný boj o části nadhodnoty, boj ve kterém se brzy buržoasie všech národů rozštěpuje na monopolisty (realizují více méně trvalý monopol  nízkých výrobních nákladů) a outsidery, kteří si sice také přivlastňují část nadhodnoty, ale současně je od nich část nahodnoty přes trh převáděna k monopolnímu kapitálu. Tento proces se navíc fixuje i v celých národech.V určité etapě vývoje  jsou monopolisty ve světovém měřítku určité skupiny velkého kapitálu v nejvyspělejších zemích (které se nadto ještě perou mezi sebou a využívají k tomu mechanismy politiky a státnosti rozvíjené v rámci jednotlivých zemí či národů, vzniká kompradorská buržoasie a kompradorské politické elity apod.) Takže i když samozřejmě víme, že konec konců, v nejholejší podstatě, si globální kapitál přivlastňuje nadhodnotu vytvořenou globální prací, v každé konkrétní historické etapě je tento proces složitě zprostředkován a svou úlohu v něm hrají  procesy relativní autonomie politiky a státnosti rozvíjené  i v rámci jednotlivých dílčích (dlouhou dobu v zásadě národních) útvarů. Wright se mýlí,  v Leninově době  a   do jisté míry i dnes existuje vykořisťování koloniálních  či neokoloniálních států imperialistickými státy, přesněji a marxističtěji řečeno, existuje vykořisťování námezdní práce národů koloniálních či neokoloniálních zemí  a jejich vládnoucích tříd globálními kapitalistickými uskupeními využívajícími pro své cíle  jednotlivých imperialistických států, ať již národních (dnešní USA) nebo nadnárodních (EU, Rusko) Tohle všechno Lenin dobře chápal a analyzoval v té míře, v jaké mu to doba dovolovala, i ve velmi konkrétní podobě.

Co se zatím ukázalo jako velké slabina Wrightovy metodologie, která velmi výrazně  komplikuje jeho snahu vyrovnat se s V.I.Leninem? Je to absence určitého sociologického pohledu, malá schopnost obléknout  společenské procesy do kabátu jednotlivých složitě strukturovaných tříd a skupin, ztělesnit si   je v podobě těchto skupin. A to bude faktor, který se v dalších pasážích Wrightova „boje s Leninem“ ještě prohloubí.

Diktatura proletariátu a komunismus u Lenina a  Marxe

První otázku, kterou zde Wright nastoluje je, zda Lenin chápal otázku diktatury proletariátu tak obecně filozoficky, jako  např. klasikové v Manifestu nebo Marx v Dopise Weydemeyerovi a při vyhodnocování zkušeností Komuny, tzn. dovedeme-li to ad absurdum, nikoli jako proces, při kterém se hory mrtvol hromadí ve zvláštních koncentračních táborech pro bývalé příslušníky vykořisťovatelské třídy, ale jako proces nejvyšší  historické formy demokracie, kde prostě většina společnosti jakoby mimochodem znemožňuje  různým nostalgikům po minulosti v tom, aby  si zase zmonopolizovali výrobní prostředky  a začali na to konto nutit ostatní, aby na ně pracovali. Podle Wrighta je v tom Lenin ve Státu a revoluci  údajně nedůsledný oproti Marxovi,  jinak prý ve všech starších dílech a ve většině pozdějších děl chápe diktaturu proletariátu jako obzvláště diktátorský typ státu, jehož úkolem je potlačování kapitalistické třídy po revoluci. Nechci se pouštět do profesorského handrkování nad slovíčky. Dojem, který jsem z celoživotního studia klasiků získal já je ten, že:

1. I Marx a Engels, zejména v Manifestu, chápali ve svém podvědomí diktaturu proletariátu  ve shodě s dobovými zkušenostmi, zejména z    Velké francouzské revoluce, roku 1848 a  Pařížské Komuny jako pro bývalou buržoasii docela nepříjemný politický mechanismus, který musí tu a tam odstřelit pár kontrarevolučních buržoů a jimi svedených vandééských sedláků, zavřít je do vězení, zbavit určitou část bývalé nobility volebního práva a všeobecně celou buržoasii možnosti odkazovat svůj majetek dětem, příp. přijmout jakési všeobecné právní normy proti možnosti vykořisťování (do obludnosti tuto představu později dovedl zejména Josef Vissarionovič a dále Mao Ce tung a Pol Pot).
2. Marx, Engels i Lenin  chápali takto pouze onu určitou bezprostřední dobu po socialistické revoluci
3. V. I. Lenin měl  k Marxově filozofické představě diktatury proletariátu jako vrcholné formy demokracie nejblíže právě ve svém Státu a revoluci a byl zde v tomto smyslu naprosto důsledný.

„V etapě přechodu od kapitalismu ke komunismu (tedy k druhé fázi komunismu – pozn. J.H.) je potlačování  ještě nezbytné, ale je to už potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou vykořisťovaných.Zvláštní aparát, zvláštní mechanismus k potlačování „stát“ je ještě nezbytný, ale je to už stát přechodný, není to už stát ve vlastním slova smyslu, neboť potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou včerejších námezdních otroků je věc relativně tak snadná, prostá a přirozená, že bude stát mnohem méně krve, než když se potlačují vzpoury otroků, nevolníků a námezdních dělníků, takže lidstvu nepřijde ani zdaleka tak draho. A toto potlačování je doprovázeno rozšiřováním demokracie na tak podstatnou většinu obyvatelstva, že se potřeba zvláštního aparátu k potlačování začíná vytrácet“ (Lenin, V.I., Sebrané spisy, sv.33, Praha,Svoboda 1987, str. 122) Těžko si představit větší protiklad mezi touto Leninovou formulací a pozdější stalinskou teorií „zostřování třídního boje“ a  těžko si také představit  větší protiklad mezi touto Leninovou formulací a  několika divokými formulacemi z Marxova a Engelsova  Manifestu, ve kterém šlo o bezprostřední úkoly dělnického hnutí  po revoluci. Zase je to otázka kontextu a roviny analýzy.

Totéž ale platí i  o Wrightově snaze dokázat tezi, že  prý  Marx na jedné a Engels a Lenin na druhé straně chápou odlišně i příčiny historické role dělnické třídy. Marxovi je ponecháváno, to, co  nelze popřít, tj. jeho zdůvodnění této role samotným typem kapitalistických vlastnických vztahů a odcizení, které nutí dělnickou třídu zbourat samy základy vykořisťování, soukromého vlastnictví (a staré dělby práce !!!! – dodávám – J.H.) a tím zrušit nejen ostatní třídy, ale i sebe sama. Engels s Leninem prý úlohu dělnické třídy odvozovali pouze z určité formy organizace práce, tj. z toho, že dělníci pracují ve velkých kolektivech v moderních fabrikách.  Připouštím, že v podmínkách své doby se Lenin více zaměřoval na to, proč je dělnická třída schopna svou úlohu zásadního bořitele splnit než na to, co tak důkladně vysvětlil Marx, totiž fakt, že  je k tomu nucena. Vyvozovat však z toho závěr, že Lenin (a dokonce už Engels) tuto objektivní nucenost k historické role nepochopil mi však připadá velmi přehnané a profesorsky vyumělkované. Je příznačné, že Wright do svých analýz nezakomponovává tak vynikající příklad Leninova hluboce filozofického uvažování, rozvíjejícího se v plném souladu s Marxem a dokonce v době, kdy měl úplně jiné starosti s konkrétním revolučním procesem, jako je definice tříd ve Velké iniciativě.

Připomeňme si tuto definici:

 „ Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem (většinou zajištěným a vytčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce,a tudíž způsoby nabývání a velikostí onoho dílu společenského bohatství, jímž disponují. Třídy, to jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přivlastňovat práci druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v určité soustavě společenského hospodářství. Je jasné, že k úplnému odstranění tříd je třeba nejen svrhnout vykořisťovatele, statkáře a kapitalisty, nejen zrušit  jejich vlastnictví, je třeba zrušit také jakékoli  soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je třeba úplně odstranit jak rozdíl mezi městem a vesnicí, tak i rozdíl mezi fyzicky a duševně pracujícími. To je velmi dlouhý proces. Aby byl uskutečněn, k tomu je nutný obrovský pokrok v rozvoji výrobních sil, je třeba překonat odpor (často pasivní, který je obzvláště houževnatý a který překonávat je zvláště těžké) četných pozůstatků malovýroby, je třeba překonat obrovskou sílu zvyku a setrvačnost, spjatou s těmito pozůstatky.“ (V.I. Lenin, Spisy sv.29, SNPL Praha 1955, str 415).

Kde je jaké soustředění pouze na určitou formu organizace pracovního procesu? Naopak, Lenin zde  plně chápe to, co v celém článku  Ch. Wrighta nezaznívá ani jedinkrát, že totiž  významným faktorem, který nutí dělnickou třídu k její roli totálního bořitele je i stará společenská dělba práce a že je to právě tato společenská dělba práce, která fixuje pozůstatky třídní společnosti  ještě dlouho po překonání kapitalistického vykořisťování čili, jak bychom z pozic  Marxovy i  Leninovy teorie o dvou fázích komunismu mohli říci – ještě v průběhu celé nižší fáze komunismu.

Ve světle tohoto Leninova pojetí procesu zániku tříd působí proto obzvláště groteskně výtka Ch.Wrighta, že Lenin naprosto nechápe Marxovu Kritiku gothajského programu  a pojednání o dvou fázích komunismu.

Ch.Wright se totiž pokouší dokázat, že  Lenin a částečně i Engels na rozdíl od Marxe  jako první fázi komunismu chápou převzetí současného výrobního procesu dělnickou třídou a správu stávajících výrobních vztahů dělnickým státem. Wright přitom fakticky vyprazdňuje Marxovo pojetí této první fáze, které prý znamená „svobodnou asociaci práce, zrušení separace výrobců od výrobních prostředků, tj. zušení vlastnických vztahů“  (Pozn. J.H. – snad je to jen špatně přeloženo nebo snad Wright myslí zrušení soukromovlastnických vztahů, i   vrcholně společenské vlastnictví za komunismu je přece vlastnictvím, společnost bez vlastnictví výrobních prostředků je přece pro marxistu naprostý nesmysl) Pro Marxe prý neexistuje žádné stádium komunismu, kde by byl stát nebo zbožní výroba či námezdní práce.

Je pravda, že explicitní konstatování existence státu či zbožní výroby (a pochopitelně i námezdní práce) v nižší fázi  v Marxových úvahách o dvou fázích komunismu nenalezneme. Proč by však Marx tyto úvahy vůbec psal, kdyby na rozdíl od éry Manifestu nepociťoval potřebu rozlišit určitý stupeň praktické realizace zespolečenštění výrobních prostředků  po překonání kapitalismu? Že měl pro takovéto rozlišování smysl i na samém počátku své dráhy vědce a politika dokazují Ekonomicko-filozofické rukopisy a jeho varování před hrubým komunismem.

K.Marx  především vidí rozdíly v nižší a vyšší fázi komunistické společensko-ekonomické formace v úrovni výrobních sil, která musí umožnit, aby zmizela stará dělba práce, aby se práce stala životní potřebou  a aby všechny zdroje kolektivního bohatství tekly plným proudem. Nic konkrétnějšího neříká, ale kdo prostudoval důkladně jeho stěžejní díla, Kapitál, Grundrisse  přece chápe, co si Marx pod tímto procesem představoval  (vyčlenění člověka mimo vlastní výrobu, věda a organizace, výrobní síla lidské součinnosti apod. jako bezprostřední výrobní síla)  a nakolik reálně předjímal pozdější vývoj, resp. dnešní vědecko-technickou, informační společnost, byť i blookovanou úzkým rámcem kapitalistických výrobních vztahů. Jestliže Marx odkazoval starou dělbu práce a s ní i stále ještě dnes přetrvávající profesní strukturu do nižší fáze komunismu, musel přece počítat i s faktem četných rozdílů v postavení velkých skupin lidí a s nutností slaďovat do určité míry jejich odlišné zájmy. On s tím také počítá, když konstatuje, že je první fáze poznamenána  mateřskými znaménky starého, že v ní ještě vládne sice rovné, ale pořád ještě měšťácké právo (Ch.Wright hrubě překrucuje smysl i logiku uvažování klasiků, když říká, že Marx hovoří o buržoasních právech, nikoli o právu, které by předpokládalo stát – u obou jde o uvažování o čemsi, co už nemá co dělat s buržoasií jako takovou, ale ještě to není úplně svobodná asociace výrobců. Oba pod tímto „buržoasním“ či „měšťáckým právem“ nechápou   něco čistě nadstavbového, ale širší souvislosti ekonomické přeměny, míry zespolečenštění, kterou dovoluje existence staré dělby práce a industriální úroveň výrobních sil), kdy každý nedostává stejně, ale podle toho, co odvedl do společné pokladnice práce a navíc ještě po srážkách na řadu nutných společných funkcí. Jaký je zde rozdíl mezi Marxovým a Leninovým pojetím? Ano, Marx sice explicitně nehovoří o státu v první fázi, ale o nutných správních a charitativních funkcích, které je třeba podřídit společnosti jako celku. Lenin hovoří o odumírajícím státu vyjadřujícím zájmy naprosté většiny společnosti, pouze do určité míry propracovává představu o konkrétní podobě této instituce vyjadřující  stále ještě rozporné ( i když už nikoli antagonisticky) zájmy nerovné a diferencované společnosti. Leninova úvaha, že jde stále ještě o stát, i když o odumírající, že jde stále o politiku, tj. o potřebu organizovat společenskou správu podle zájmů tříd (i když už pomalu odcházejících – viz definice tříd) je v plné logické kontinuitě k Marxovu a Engelsovu uvažování a má dokonce i výhodu, že využívá poznatků zralejší doby  a je konkrétnější. Snažení Ch. Wrighta uměle zde konstruovat zásadní rozpory je zbytečná, scholastická.

Čertovo kopýtko páně Wrightova přístupu

Proč však Wright tuto vpravdě sisyfovskou práci podstupuje, k čemu směřuje ? Kde je skutečná pointa jeho článku, to proč byl ve skutečnosti napsán?

Postupně  se tato pointa ukazuje  a vystrkuje své malé anarchistické růžky:

Ch. O..Wright obviňuje Lenina, že vlastně teoreticky i prakticky pojal nižší fázi komunistické společensko-ekonomické formace jako státní kapitalismus, který pouze přeměnil individuální vlastnictví ve vlastnictví společné, aniž by jakkoli narušil soukromé vlastnictví. Navíc prý v rozporu s Marxem předpokládal existenci námezdní práce  a peněz  a vrchol všeho – fixoval existenci státu. Ch. O. Wright  po malé odbočce k otázkám  formování třídního uvědomění, ke které se vrátím za chvíli, ještě podtrhl Leninovo sepětí s úlohou zvláštní politické strany jako svého druhu nástroje určité elity.

Ch.Wriht dokonce Leninovi vytýká, že dělá ze státui protiváhu vůči dělnické třídě a cituje pasaáže, kde Lenin fakticky hovoří o úloze profesionálního řídícího aparátu a jeho podřízení „ozbrojeným dělníkům“. Ano, Lenin se takovýmito otázkami skutečně zabýval, šlo mu ale nikoli o protiváhu státu k dělnické třídě, ale o protiváhu určitým způsobem zorganizované dělnické třídy vůči profesionálnímu řídícímu aparátu, a to nikoli pouze politickému, ale i ekonomickému. Zřejmě vrcholu svého životního poznání dosáhl Lenin na sklonku svého života, když vyhodnocoval narůstající negativní zkušenosti s byrokratismem nově se rodící třídy socialistického řídícího aparátu, kdy se snažil s těmito jevy všemi prostředky bojovat a kdy zformuloval i následující myšlenku:

„Převádění státních podniků na tak zvaný chozrasčot je nevyhnutelně a nerozlučně spjato s novou ekonomickou politikou a v nejbližší budoucnosti se nutně tento typ stane převládajícím, ne-li jediným…Tato okolnost, k níž přistupuje ještě neobyčejně naléhavá nutnost zvýšit produktivitu práce a dosáhnout bezztrátovosti a rentability každého státního podniku a zároveň nevyhnutelně vznikající rezortní zájem a přehánění rezortnosti – to dohromady nutně vede k tomu, že zájmy dělnických mas ve věci pracovních podmínek v podniku se dostávají do určitého rozporu se zájmy ředitelů, vedoucích státních podniků nebo správ, jimž tyto podniky podléhají. Proto v zesocializovaných podnicích je nespornou povinností odborů hájit zájmy pracujících, podle možnosti pomáhat zvyšovat jejich životní úroveň a neustále napravovat chyby a přehmaty hospodářských orgánů, pokud vyplývají ze zbyrokratizování řídícího státního aparátu.“ (Lenin, V.i.,O úloze a úkolech odborů za nové ekonomické politiky, Spisy sv.33, Praha, SNPL  1955, str.182-183)

Takže, když Ch.Wright přechází k otázce úlohy určitých organizačních forem v revoluci a porevolučním překonávání kapitalismu, snaží se do značné míry neprávem nacpat Lenina do polohy autoritáře, pro kterého je dělnická třída ničím a státní či stranický aparát vším. Nicméně, jsme už blízko „jádra pudla“. Wrightova uvažování.  To, co vlastně Leninovi nejvíce vytýká a  od čeho se v rozporu s realitou myšlenkové i praktické kontinuity snaží očistit Marxe, je otázka úlohy nějakých víceméně konzistentních a od denního výrobního procesu oddělených forem organizace, ať už je to stát nebo pevně organizovaná strana. Snaží se přitom rovněž zpochybnit i nutnost nějakého zvláštního mocenského procesu, který by se dal označit termínem „diktatura“ Jemně tam naznačuje i nutnost studovat zkušenosti anarchismu.

Konečně něco, co do jisté míry koresponduje  s problémy současného světa, který si zažil  či zažívá své s diktaturou buržoasního (někdy až fašistického) státu na straně jedné (dnes dominující) a na straně druhé  s již ze světa odcházející diktaturou zvláštní třídy zformované svého času kolem strany profesionálních revolucionářů, postupně kolonizující nejen stát, ale všechny formy společenské organizace. Navíc dnes můžeme ještě kolem sebe vidět nové nebezpečné podoby takovýchto privilegovaných mocenských struktur formujících se všude po světě, zejména po třetím světě, a bez ohledu na své alespoň slovně proklamované  antiimperialistické  cíle vyhřezávajících do denní reality v podobě terorismu, sebevraždených útoků a minimálně stejného pošlapávání práv individuí i celých skupin jako předvádějí oficiální struktury globálního kapitalismu.  Za této situace je logické, že uhlazení západní i východní intelektuálové v tichu svých pracoven sní o nějaké jiné cestě osvobození světa od kapitalismu,  která by nebezpečí zbytnění politicko-mocenských struktur eliminovala. O něčem podobném ostatně sní nejen uhlazení intelektuálové, ale i obyčejní příslušníci neprivilegovaných vrstev vyděšení z hrůz globalizovaného světa. To není nic, co bychom mohli vytýkat konkrétně Ch.  Wrightovi.

Co mu však, jako marxistovi, který si v relativní pohodě užívá akademického prostředí, vytknout musíme, je že při své analýze procesu přechodu od kapitalismu někam jinam jde silně po povrchu a především nedokáže vyhodnotit  podstatu procesů, které byly spojeny s první nepovedenou formou socialismu, pro kterou budeme nadále užívat označení protosocialismus. Kdyby  se Ch.Wright nevyčerpával nesmyslnou snahou konstruovat přílišnou diskontinuitu mezi Marxem a Leninem, ale zabýval se právě oněmi místy děl všech tří klasiků, kde  se hovoří o možné podobě společnosti mezi kapitalismem a  skutečným komunismem a kdyby tyto poznámky aplikoval na analýzu protosocialismu, byla by mu i otázka možné jiné cesty ke komunismu daleko jasnější.

1. Především by musel uznat, že všechny klasiky marxismu spojuje jedna, bohužel nepotvrdivší se  představa, totiž víra, že při přechodu od kapitalismu někam jinam může nejprve proběhnout politická revoluce  a po ní je možné pracně formovat novou prekomunistickou ekonomiku. Musel by dojít k závěru, že  takovýto vývoje není možný, protože  v  nedokonale zespolečenštěné společnosti (tato společnost není státně kapitalistická, je zcela svébytná, jsou v ní nově modifikované, ale od kapitalismu odlišné formy hodnotových vztahů a jakoby námezdní práce, nedokonale společenského rozdělování a disponování nadhodnotou,výkonu denních vlastnických funkcí apod.) ve které zůstává stará společenská dělba práce a s ní spojená profesní struktura, okamžitě vyrůstá nová specifická třída řídícího aparátu, která si vytváří vlastní nedemokratické formy politiky a státnosti i ideologie a tato třída stále více brání rozvoji společnosti směrem ke skutečnému socialismu a komunismu. Nelze ovšem obviňovat  klasiky, že včas nedokázali narýsovat přesný model této společnosti  a umožnit tak lidstvu se tomuto, zřejmě nutnému, záhybu dějinného procesu vyhnout.
2. Vrhl by se všemi silami na projekt společnosti, která musí vyzrát po ekonomicko-vlastnické stránce již v rámci soudobého kapitalismu, za podpory intenzivního politického boje širokých neprivilegovaných vrstev společnosti organizovaných při maximálním uplatnění principů samosprávy. Jen  do co největšího rozsahu a společenské propojenosti rozvinutý samosprávný ekonomicko-vlastnický sektor úzce provázaný s masovým samosprávným politickým hnutím odvrhnuvším princip jakési avantgardní strany jako úzce uzavřeného řádu profesionálních revolucionářů může prorůst jako rakovina dnešním kapitalismem, tak jak to kdysi učinil kapitalismus feudalismu, a přerůst do nižší fáze komunismu – socialismu.
3. Přestal by neoprávněně vyčítat Leninovi diskontinuitu k Marxovi v otázce pojetí dvou fází komunismu a místo toho by mu vyčetl to, co je skutečně nedostatkem Lenina a jeho následovníků – že totiž přes původně správnou představu o nižší fázi komunismu v praxi vytvořili něco, co kvalit této fáze nedosahovalo a  co bylo pouze určitým nakročením k této fázi – tj. protosocialismus. Ideologie, která  později právě toto nedokonalé nakročení povýšila na jedině možný „reálný socialismus“ není už dílem Lenina, ale nesou na ní vinu další generace těch, kdo se na území protosocialistických států, ale i na západě a v třetím světě zabývali marxismem.
4. Vrátil by se k velmi podnětné dialektice všech klasiků, která vidí vývoj mezi kapitalismem a komunismem jako složitý proces, kdy třídy jsou i nejsou třídy, politika a stát jsou i nejsou politikou a státem, kde hodnotové vztahy, trh apod. existují, ale už vlastně zprostředkují nikoliv pohyb vykořisťované práce, ale práce, která se stává více a více společenskou v rámci vztahů samosprávného vlastnictví a  přitom na trhu poráží kapitalistickou formu vlastnictví. Rozhodně by se vrátil k teorii pracovní hodnoty, jejíž nová aplikace dnes velmi citelně chybí všem marxistům pokoušejícím se analyzovat kapitalistický  systém a prognózovat jeho nástupnickou formu. V|rátil by se k marxistické teorii tříd, která je dnes zadušena neobyčejně členitými nánosy stratifikačních teorií neschopnými rozlišit mezi sociálně-ekonomickými, vlastnickými charakteristikami a charakteristikami výrobně-technickými, profesními.
5. Opustil by snad i,  zřejmě neobyčejně povrchním čtením Leninovy práce Co dělat? způsobenou, představu, že Lenin viděl proces formování uvědomění jako jakýsi přímý výron činnosti avantgardní strany (přesně takhle se to chápalo v různých vumloidních brožurkách a přednáškách). Možná by i pochopil, že podle Lenina je avantgardní strana jen jakýmsi katalyzátorem formujícím prostředí, kde se získávají praktické politické zkušenosti a ve kterém teprve probíhá chemická syntéza běžného, příp. trade-unionistického vědomí neprivilegovaných vrstev  a vědecké ideologie vytvořené vedle nich jimi strženými skupinami pokrokových intelektuálů. V průběhu této praktickými zkušenostmi syntézy pak vzniká nová kvalita – nasycení vědomí širokých vrstev jejich a pro ně vytvořenou ideologií a vzniká třídní uvědomění. Dnes víme, že k tomuto procesu ovšem nestačí pouze politická strana a že nemůže probíhat jen ve formě praktické politické zkušenosti z politického třídního boje, ale že zde musí existovat i  samosprávná ekonomicko-vlastnická struktura a proces ekonomicko-vlastnické aktivity, ve kterém jedině může proběhnout výše uvedená chemická reakce důkladně a s trvalými důsledky. Ale i k poznání této skutečnosti nám Lenin svými dobově omezenými poznatky významně pomohl.
6. Vyvodil by možná pro sebe i další závěr související s Leninovými poznatky o tom, že socialismus je věda a musí být studován  a vyúsťující v aktivní ztotožnění se s Leninovým  známým sloganem „Učit se, učit  se, učit se“.

K témuž bych si dovolil nabádat všechny  laskavé a trpělivé čtenáře mojí studie, ať už se mnou souhlasí nebo ne.