Pan Milan napsal k mému článku Návrh postkladenského dlouhodobého programu KSČM tuto kritickou glosu: „Soupis deklaratorních zbožných přání, nikoliv dlouhodobý a střednědobý program politické strany usilující o vítězství ve volbách a realizaci socialismu a komunismu v epose Průmyslu 4.0. Program totiž nevychází z objektivní analýzy historie a současnosti dělnického hnuti a globalizovaného světa, tudíž nenabízí adekvátní východiska a cíle přítažlivé pro mladou a střední generaci, které rozhodnou volby. I jako intelektuálská literární hříčka zaostává tento text za jinými recenzovanými texty, takže přidat soudruhu, přidat, tohle je i na důchodce slabé!“
Přiznám se čtenářům webu, kterých je dost (podle údajů placené statistiky), leč nediskutují, že už mne otravuje denní kontrola,zda se někdo uráčil diskutovat či ne,takže občas něco přehlédnu. Dnes jsem ale zajásal – konečně někdo diskutuje k tomu, na čem mi nejvíce záleží – k návrhu případného dlouhodobého programu strany. Ti, kteří by měli reagovat především – moji přátelé, bývalí kolegové z Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM, někteří myslící funkcionáři nižšího rangu, které jsem o reakci prosil, tak neučinili.Jako veverky běhají ve svých každodenních bubnech a nemají čas. Nemohu jim to jako důchodce vyčítat, i když já jsem si i v nejvypjatějších momentech svého profesního života a práce na ÚV čas na diskuse našel,a to i s nejzavilejšími oponenty –antikomunisty i stalinisty. Nu,uvidíme, zda to každodenní běhání ve stejném bubnu pomůže KSČM se vyhrabat z krize víc, než zásadní zamyšlení nad programovým dokumentem. Chtěl jsem je k tomu inspirovat dřív, než tak učini stalinské křídlo, dlouhá léta usilující o revizi kladenského programu, a to zejména kritické reflexe minulosti,“stalinismu a brežněvismu“.
Ovšem – s tím nadšením nad reakcí pana Milana (je v diskusi k mému návrhu postkladenského programu) bych to neměl přehánět, protože mne (obrazně) „zfackoval“ jako malého kluka – pardon – jako důchodce, kterému by sice leccos odpustil,ale takovou míru blbosti, kterou jsem předvedl, odpustit nemůže ani důchodci. Chtěl bych jen nesměle naznačit panu Milanovi, že důchodce nerovná se senil, okolí mi sice vyčítá leccos, ale ne to, že bych zapomněl poznatky z celoživotního vědeckého bádání a zkušenosti z pedagogické i politické aktivity, které možná přesahují znalosti i zkušenosti i současné informace pana Milana. Takže pane Milane – nic mi neodpouštějte, jen do toho.
Jiná věc ovšem je, že pan Milan není dostatečně konkrétní,abych věděl, jakých chyb jsem se dopustil a v čem má pan Milan lepší řečení – a to nemyslím ironicky,i když se peru se sebevětší vášní, nad argumenty oponentů se zamýšlím. Proto moje odpověď bude rovněž spíše obecná, spíše tvrzení proti tvrzení, ale uhnout nemohu.
Nejprve technicky – k účelu případného dokumentu. Pan Milan mi vyčítá, že můj návrh není dlouhodobým a střednědobým programem použitelným ve volbách – to už je ale nedorozumění.Nechtěl jsem tvořit volební nebo střednědobý program (to není ani současný kladenský program).S volebním programem KSČM jsem vcelku spokojen až na to, že není orientován vědomím nějakého dlouhodobého cíle. A to jsem chtěl napravit,protože právě ten dlouhodobý strategický cíl je bolavým místem a slabinou strany.Ve straně už řadu let převládá oportunní obava tento cíl více precizovat, aby to nevyvolalo vnitřní konflikt.Takto už KSČM promarnila skoro dvacet let, ve kterých právě formulací strategického cíle a podřízením střednědobé politiky tomuto cíli začala získávat nové sociální skupiny a mládež. Úplně jednoduše- kořenem problému je rozhodnout se, zda se strana bude orientovat na státní vlastnictví, tedy na návrat zpět, nebo na zatím jedinou ještě masově nevyzkoušenou formu společenského vlastnictví – zaměstnanecké vlastnictví, ovšem oproti jugoslávskému či šikovskému pojetí dotažené do nejvyšších pater společenské regulace, plánování a řízení. Detaily své představy tady teď nechci řešit. (Nejpodrobněji je vyložena v knize Heller,J.,Neužil,F. a kol.,Kdopak by se Marxe bál?,Praha, Futura a.s.2011.).
Patřím k silně menšinovému proudu, který na tuto cestu samosprávného socialismu sází, nezůstává jen u dlouhodobé projekce, ale předkládá i návrhy na konkrétní první kroky do volebního programu – leč marně,vnitrostranická mašinerie, v níž se spojují jak stalinisté, tak oportunní vedení, které chce mít klid a nechce ohrozit počet voličů a tím i své mandáty, nás drtí jako příslovečná tatra,která „drtí důchodce na přechodu pro chodce“. Jedním z oblíbených argumentů vůdců KSČM proti našim návrhům je argument, že nejsem dost konkrétní. Proto jsem v tomto návrhu dlouhodobého programu zahrnul i pasáž, kde jsem vzal body volebního programu a pokoušel se je oplodnit dlouhodobým cílem. Jsem si vědom toho, že to asi pořád leckomu dost konkrétní nepřipadá a byl bych jen rád, kdyby někdo tu myšlenku dotáhl dál – možná by to dokázal pan Milan – jeho návrhy bych přivítal. Pan Milan ale zřejmě naši prognózu samosprávného socialismu jako té trvale udržitelné a úspěšné cesty překonání kapitalismu nesdílí, jinak si nedovedu vysvětlit jeho obvinění, že můj návrh je souhrnem zbožných přání.
Chtěl bych mu položit otázku, na kterou téměř nikdy nedostávám od oponentů odpověď. Historie snad jasně ukázala, že kapitalismus vyčerpal svou pokrokovost a brzdí,ba dokonce ohrožuje vývoj lidstva. Historie však také prověřila, že tím „pravým ořechovým“ k překonání kapitalismu nebyl protosocialismus založený na státním vlastnictví zprostředkovaném třídou řídícího aparátu. Co jiného tedy zbývá, než cesta samosprávného vlastnictví a reálného a rovnoprávného podílu všech občanů na vlastnictví i řízení společnosti,jak to předvídali klasikové marxismu?
Jinak jsem zejména v úvodu návrhu zařadil návrhy na zaujetí stanoviska strany k závažným problémům, minulosti, o kterých se ve straně dlouhá léta diskutuje a jsou skutečným jablkem sváru v členské základně, Při tom jsem vycházel z celoživotního bádání opřeného o skutečně důkladné studium jak klasiků, tak reality. Každý, kdo klasiky zná a zná i realitu, by mi musel potvrdit, že pracuji s metodologií klasiků (nikoli s dogmaty) a že moje a kamaráda Neužila teorie je legitimním vysvětlením problémů spojených s minulým systémem, a samozřejmě i se současným kapitalismem. Samozřejmě je moje metodologie v zásadním rozporu jak s variantami buržoasní ideologie hanobící nekriticky minulý systém i projekt socialismu a komunismu, tak se stalinismem úporně hájícím tezi, že systém neměl systémové vady, byl to ten jediný a správný socialismus a padl jen díky různým vnějším tlakům, případně morální nepevnosti těch, kdo přišli po velikém vůdci Josifu Vissarionoviči. Když se k těmto problémům mají vyjádřit představitelé KSČM v médiích, tak se vždy kroutí jako žížaly z obavy,aby si neznepřátelili ten či onen proud ve straně, čehož vydatně využívá antikomunismus i sociální demokracie k matení lidí a vytváření falešného obrazu komunistů jako rafinovaných a bezzásadových oblud, které čekají na svou příležitost k revanši, gulagům a zákazu cestování. Rovněž dokumenty strany jsou v tomto smyslu kompromisní a tím i nesrozumitelné pro veřejnost,s čímž jsem se ve své profesní činnosti analytika strany a člena CSTS dlouhá léta bezúspěšně potýkal.
Ke všem těmto diskutovaným i dnes aktuálním problémům jsem, zformuloval jednoznačné řešení vycházející jak z metodologie klasiků,tak z analýz současného kapitalismu,které lze nalézt u řady, i nelevicových, nemarxistických autorů ze západu i od nás. O to víc by mne zajímalo,jak by pan Milan zdůvodnil svou břitkou kritiku mého textu, podle které: Program totiž nevychází z objektivní analýzy historie a současnosti dělnického hnuti a globalizovaného světa, tudíž nenabízí adekvátní východiska a cíle přítažlivé pro mladou a střední generaci, které rozhodnou volby.“
Takto mohu na základě zkušenosti s různými diskutéry, zejména ze stalinského proudu, pouze spekulovat o tom,co autor touto formulací myslel. Např. zastánci stalinského proudu považují za neobjektivní jakoukoli analýzu vlastnického systému protosocialismu a existence třídy řídícího aparátu - třídy, která nebyla třídou vykořisťovatelů, ale třídou jakýchsi nedokonale společenských správců se specifickými lokálními zájmy, které systém nedokázal slaďovat. Zastáncům tohoto proudu nic neříká skutečnost, že jsme naši analýzu ekonomiky protosocialismu opřeli o metodologii Marxova Kapitálu,. Včetně řady geniálních poznámek klasiků, plně aplikovatelných na současnost a prognózu budoucnosti..Třídu chápou v rozporu s Leninovou definicí velmi jednoduše jen jako buď vykořisťovatelskou nebo vykořisťovanou,diskutovat s nimi o Leninově pojetí třídy překračující tradiční hranice, související s dělbou práce ve společnosti apod. je zcela zbytečné,vůbec naše argumenty nevnímají a vzali si do hlavy pouze to, že je obviňujeme z nějakého vykořisťování nebo nezasloužených spotřebních privilegií. Zapomněli i to, co se učilo na VŠP UV KSČ v 70 letech.
Opouštějí dokonce i marxistické materialistické pojetí dějin, podle kterého je čirým nesmyslem to, že by celý systém jako světová soustava disponující nejmodernějším zbrojním potenciálem schopným zničit svět vzal za své jen v důsledku nějaké zrady Gorbačova a spol. či amerického uzbrojování, případně ještě opuštění stalinské ideologie a připouštění konsumního ideálu..
Přiznám se, že i když jako historik, jehož mateřskou katedrou byla katedra mezinárodního dělnického hnutí,o tomto hnutí leccos vím, nevídím, velký přínos v materiálech i zkušenostech současných komunistických stran, které se jako KSČM zmítají ve stejné mořské soutěsce mezi neživotným stalinismem a faktickou sociáldemokratizací, nevidím.
S dopady vědecko-technické revoluce (termín průmyslová revoluce 4.0. je značným zúžením a je velmi sporný) jsme pracovali důsledně a právě odtud vychází i naše charakteristika třídní struktury kapitalismu, přeměn v dělnické třídě a v jejich důsledku momentální slabosti revolučního subjektu atd., takže v čem se mýlíme? Voláme málo po násilné revoluci či osvobozenecké misi dle nás kapitalistických mocností Ruska a Číny? Oslovili bychom mládež více planým a nereálným radikalismem? To ví jen pan Milan a nepoví. Co by bylo cílem přítažlivým pro současnou mládež?
Takže nezbývá, než si počkat na to, zda nás pan Milan ještě poctí návštěvou a blíže nám vysvětlí své pojetí, případně předloží návrhy. Rádi si o nich podiskutujeme.
Je tu ovšem ještě jedna možnost. Mám i jednoho kamaráda Milana, kvalifikovaného a vzdělaného vědce,více méně stejných názorů jako já a s velkým smyslem pro humor i znalostí toho, co mne dokáže nadzvednout. Možná, že měl i vyšší cíl – vyprovokovat plodnou diskusi. Kéž by se mu to podařilo.