V daném případě za hloupost (ano, po více než pětadvaceti letech marného boje za profil strany jako skutečného předvoje neprivilegovaných, zejména staré i nové dělnické třídy, tedy strany antikapitalistické i antistalinské, mám, myslím,právo, takto kádrovat!) delegátů sjezdu, kteří oprávněně otráveni sociáldemokratizující, oportunistickou politikou Filipova vedení KSČM uvěřili, že stranu zachrání obrat ke stalinismu pod vedením typického představitele papalášů minulého systému – PhDr.Josefa Skály,CSc. (nemohu se ubránit potěšení nazvat tuto osobnost historicko-analogicky s událostmi ve |Florencii 14.století „Pepa Magnifico“). Co delegáti chtěli, mají a k tomu i to, co ,doufám, většina z nich nechtěla – „moudrosti“ stalinistických teoretiků z Prahy 1. Ze zcela mimopražských zdrojů ke mně dorazil produkt dnes asi nejpřednějšího stalinistického teoretika, prof. VŠP ÚV KSČ,PhDr.Zdeňka Košťála, CSc.,jehož účel není zcela jasný. Jde však zřejmě o součást úporné ofenzivy stalinistického křídla zacílené k revizi kladenského programu v duchu velkého Josifa. Autor se vypořádává s námi - fanatiky (podle něj), kteří hodnotíme rok 1968 pozitivně jako nejvýznamnější a svým charakterem nejčistší pokus o socialistickou reformu prvního historického pokusu o socialismus – protosocialismus. Ten hodnotíme jako vedlejší a svým způsobem slepou, ale nutnou a v zásadě progresivní větev společenského vývoje k socialismu a komunismu. Je příznačné, že i tento autor (jako jiní a jako to dělal vždy i on) si účty s námi vyřizuje bez znalosti našich textů, na základě jím provedeného překroucení našich názorů a tudíž i bez vědecké polemiky a argumentace.
Jeho nejvyšší zjevená moudrost dospěla k názoru, že vnímáme rok 1968 ahistoricky, bez historického kontextu. Proč, když např. v mém a Neužilově pojetí chápeme tuto historickou epizodu na základě analýzy celého protosocialismu provedené metodou Marxova Kapitálu, kterou ve svých pracích skloňovalo mnoho sovětských i našich režimních autorů? Aplikací teorie pracovní hodnoty i dalších složek marxistické metodologie jsme rozebrali podstatu systému v podobě nedokonale společenského přivlastňování výrobních prostředků přes lokální funkce složek řídícího aparátu. Systém ve své nejdokonalejší,tj.československé podobě překonal „nečisté“ a matoucí stránky které bohužel tak krvavě poznamenaly pokus o reformu v Maďarsku.Do r.1968 se už rozvinul ve své základní podobě, se všemi limity a rozpory.Konstituovala se nevykořisťovatelská,ale realizací konkrétních vlastnických funkcí privilegovaná třída řídícího aparátu a složitá struktura rozporů mezi lokálními a celospolečenskými zájmy a velmi těžkopádný mechanismus slaďování, což se projevilo jako limit ekonomického rozvoje,klesající zájem dělnické třídy o celospolečenské zájmy a systémové hodnoty. Přes vyhrocování rozporů se komunistická strana se stále ještě jevila jako funkční a reformovatelný institut.
Progresivní složky aparátu a inteligence, které pochopily neudržitelnost systému protosocialismus a věřily v mlžnost reformy tedy měly k dispozici jen velmi chabý poznávací nástroj změny – nedostatečně zobecněnou praktickou zkušenost a v zásadě buržoasní pluralistickou politologii, stratifikační sociologii,pouhé zárodky teorie ekonomické samosprávy a historická fakta o zhoubnosti stalinismu. Nikoli skutečnou hlubinnou analýzu ekonomicko-vlastnických a třídních vztahů založenou na teorii pracovní hodnoty. Do věci se pletl i nacionalismus umně využívaný reakční částí aparátu na Slovensku a různé „evropanské“ a „pacifistické“iluze a neméně zhoubný konsumerismus.
Tohle byl ten podstatný historický kontext jara 1968. Tím, že ho stalinisté nevnímají a odmítají, nedokazují jen svůj ahistorický přístup, ale opouštějí marxismus-leninismus, na který přísahají, v tom hlavním – v materialistickém a dialektickém pojetí společnosti.
Cožpak není sloupem marxismu poznatek, že určujícím faktorem je ekonomické bytí, zejména jeho společenská forma – vlastnictví?Cožpak není při multifaktorovém působení toho bytí konec konců určujícím faktorem právě ekonomické bytí a vlastnictví? A cožpak klasikové marxismu při analýze jakéhokoli systému (s výjimkou prvobytně pospolného) nehledali především třídy, které stojí v pozadí, a to nikoli třídy minulé (v tomto případě buržoasii a maloburžoasii), ale ty, které patří k danému systému – řídící aparát a industriální proletariát? Copak při analýze dialektiky vnitřních systémových jevů a působení vnějších podmínek (jiných zemí a jejich elit) neakcentují klasikové právě vnitřní faktory společné všem zemím, kde příslušný systém existoval?
Stalinisté neustále zaměňují otázky udržení socialismu v některé konkrétní zemi,především v SSSR, a otázky příčin pádu systému jako takového a místo těchto zákonitých systémových příčin nám podstrkují nahodilé nepodstatné příčiny v SSSR. I kdyby při svém akcentu spikleneckých špionských historek a činnosti zrádců měli v případě SSSR pravdu, nevysvětlí, proč se stejné zásadní nedostatky a negativa, zejména v ekonomice, projevovaly ve všech zemích, včetně zemí třetího světa, které se pokoušely o náš model společenského uspořádání. To je však zcela mimo rozlišovací schopnost stalinistů kdekoli na světě.
Abychom předešli pokřiku stalinistů – my neříkáme, že faktory na které se oni zaměřují (bezpečnostní politika, uzbrojení, činnost rozvědek a vědomých zrádců, negativní vliv konsumní psychologie, kriminalita, atmosféra obležené pevnosti - povšechně to, co by se dalo označit tradičním termínem „pikle imperialistů“ - neexistovaly či neměly žádný vliv. To bychom byli v rozporu se „zdravým rozumem“.Ale proč tyto faktory v neskonale příznivější situaci revoluce a občanské války, kolektivizace,druhé světové války a atomové převahy západu na počátku studené války protosocialismus nezničily, ale zničily ho až v době strategického vyrovnání,kdy elita SSSR disponovala obrovským vojenským a bezpečnostním aparátem a když ekonomické výsledky Československa ukazovaly, že systém své možnosti ještě plně nevyčerpal?Až takovou moc měli zrádci a špioni v čele s Michalem Sergejevičem? Není říše, kde zrazuje car, již notně prohnilá?
A dále – byli jsme jen ubohou trpící obětí zlého imperialismu? Nezasahovali jsme mu rovněž tvrdé údery na nejrůznějších místech světa dokonce pod jeho okny?Nepodporovali jsme snad kromě regulérních komunistických stran,mírových a humánních organizací i kdekteré podvratné hnutí na hranici terorismu či organizovaného zločinu?Nepoužívaly naše rozvědky stejných metod jako protivník? A – jen pikle protivníka nám bránily porazit protivníka v produktivitě práce, jak to požadoval Lenin?
Stalinisté tedy pod pojmem „historický kontext“ rozumí jen vnější, resp. mocensko-bezpečnostní kontext v podobě aktivit,strategií a propagandy imperialismu na jedné straně a omezených strategických koncepcí politických a vojenských elit protosocialistických zemí, zejména SSSR, zakrývajících velmocenské a světovládné aspirace těchto elit. Dávají jim ovšem pozitivní podobu – nešlo tedy, podle nich, strach protisocialistických elit ze ztráty dominance ve světě i doma, o jejich křesla a prebendy, ale o strach z ohrožení socialismu a nutný strategický krok. Tímto nesmyslem nás stalinisté krmí od tankového srpna, zejména v neblahém Poučení z historického vývoje. Každá debata o roce 1968 proto sklouzne do z hlediska podstaty problému irelevantní debaty o vojensko-bezpečnostní politice.nic jiného naše „marxisty-leninovce“ z Prahy 1 nezajímá. A takoví odborníci nám kážou o marxismu a hodnotí naše texty. Běda straně, která sáhne po jejich metodologii a argumentech.
Při kritice Pražského jara mají ovšem stalinisté kus pravdy. To pojetí reformy, ke kterému jsme za pochodu a bojů směřovali a které se tehdy líbilo i nám, mladým studentům, by nefungovalo a nejspíše by další vývoj skončil jinou podobou 17. listopadu 1989. Odborníci i ideologové se zřejmě budou i nadále hádat, jakou -zda krvavým vražděním komunistů nebo, k čemuž se přikláním, pozvolnou sociáldemokratickou erozí a rekapitalizací, při kteréžto cestě by nedošlo k tak masovému odklonu lidí od myšlenky socialismu a komunismu,resp. od marxismu.Tak či tak, socialismus s lidskou tváří by nevznikl, i když nikdy v dějinách nebyl tak blízko.
Pro nás, „fanatiky“ hodnotící Pražské jaro kladně je to hořké poznání, které nás ovšem nevede do stalinských vod, ale naopak vyvrací jejich tezi o minulém modelu socialismu jako jediném možném a také žádoucím modelu, ke kterému bychom se měli urychleně vrátit. V této glose jsem již základní logiku naší koncepce nastínil. Protosocialismus sice vznikl zákonitě, z rozporů kapitalismu v určité etapě jeho vývoje,byl užitečným a nutným,ale bohužel jen z jedním z možných prototypů.Ano, přiznáváme jeho nedostatky., ale odmítáme nenávistné, lživé a hloupé obviňování většiny jeho protagonistů ze zrady, tajných piklů,služebnosti imperialismu apod.
Na závěr této glosy si dovolím ocitovat úryvek z mého krátkého textu pro Neues Deutschland:
„Hlavní příčinou, proč ztroskotal reformní pokus v r.1968, tedy nebyla pouze zdánlivě nesporná skutečnost, že byl převálcován tanky armád dirigovaných konzervativními elitami okolních protosocialistických států. Byla to skutečnost, že reformně orientované části privilegovaných vrstev protosocialismu, které měly v celém procesu reformy hegemonii, nemohly být konstruktivním nositelem pohybu vpřed. Dělnická třída a družstevní rolnictvo byly sice schopny jim pomáhat, nikoli však je nahradit. Přesto je třeba vzdát s odstupem let úctu těm, kteří i v těchto podmínkách, stejně jako kdysi ruští bolševici (podobně neschopní předvídat, co jejich pokus uvede do pohybu), sehráli svou předem prohranou, ale nicméně hrdinskou roli na dějinném jevišti. Mnozí z nich za to zaplatili kvalitou svého dalšího života, zejména tím nejcennějším – ztrátou možnosti věnovat se těm druhům pracovní činnosti představujícím ve společenské dělbě práce určité člověkatvorné privilegium. Škoda jen, že po dalších dějinných peripetiích nacházíme dnes řadu těchto bývalých demiurgů pokusu o socialistickou reformu mezi stoupenci obnoveného kapitalismu.“