Josef Heller - Zamyšlení povolební

    Tak nám zase jednou zabili – ne snad Ferdinanda ale – naději  řady členů a funkcionářů KSČM tendujících k tzv. ortodoxnímu, konzervativnímu, nostalgickému,stalinskému  (všechny tyto přívlastky se používají) náhledu na svět, že tyto volby už konečně ukážou, že neprivilegované masy pochopí svůj listopadový omyl, zvrhlost kapitalismu a najednou prudce zatouží po vedoucí úloze strany, školení na VUMLech, přísně evidované účasti na oficiálních mších při významných výročích celebrovaných generálními tajemníky, ale především po různých obezličkách obcházejících povinnost plnit plán (ve kterém v důsledku nedostatku informací u Státní plánovací komise či subjektivistických zásahů mocných z ze špiček  občas chybělo leccos pro občany přímo životě důležitého (např. banány…..), ale naopak přebývaly výrobky nepotřebné, ale pohodlně vyrobitelné).  Což dnešní občané vyjádří masovým hlasováním pro KSČM.

    Ne že by stále  občanů té starší generace prožívající svůj aktivní život nezačínali toužit po lecčem  z minulého systému – prvního historického pokusu o socialismus neboli protosocialismu – např. po jistotě zaměstnání a pokrytí základních potřeb,bezplatném zdravotnictví a bezplatných pomůckách pro děti ve škole,vysokých školách bez školného, levné dopravě, nízkém nájemném apod. Ne že by reminiscence na nedostatky minulého systému dnes už tolik odpuzovaly od volby kandidátů KSČM. Vládnoucí buržoasii úplně stačí, že negativní reminiscence na minulost jen blokují  výraznější snahu bránit se současnému kapitalismu a aktivně podpořit KSČM a vrchol úspěchu vidí tam, kde si volič shrne negativní dojmy z minulosti i současnosti, zahořkne na celý svět, který nemůže  ovlivnit, a zejména na politiky a k volbám nejde, čímž zhodnocuje pozice stran buržoasii sloužících bezvýhradně.

     A navíc- buržoasie může být potěšena ještě z dalšího procesu, na jehož vysvětlování musíme jít tzv. „od lesa“.

    Je nesporné, že tyto volby do krajů přinesly KSČM velké ztráty  - vytlačení z vlád řady krajů, ztrátu hejtmanského postu, ztráty hlasů i mandátů.Analytici KSČM si je v následujících dnech budou pečlivě sčítat a zpracovávat do tabulek. Vedení, zejména předsedovi bude horko, které se on i jiní budou snažit zmírnit zaujetím obranné pozice  typu “Ale co jsme v daných objektivních podmínkách mohli dělat? Strana stárne voličské jádro vymírá, nemáme bohaté sponzory, sdělovací prostředky jsou pro nás nedostupné, naše dobré činy si přivlastňuje díky tomu sociální demokracie a ta se chová tak, že diskredituje celou levici. A vůbec – celý systém lidi otravuje natolik, že rezignují nebo přijímají iracionální východiska, jako např. víru, že Babiš je šikovný, už si nakradl dost (Podtrhuji, že tohle není můj názor, vycházím z předpokladu, že A.Babiš získal a získává své prostředky v rámci legality a mravnosti, která patří k danému systému. Názor o zlodějně jsem ovšem často slyšel z úst řadových občanů) a postará se o nás. A konečně – vždyť ta porážka není zase tak hrozná, Babiš porazil a poškodil i jiné, brzy se ukáže, že nedovede splnit sliby a zabředne,jako jiní.A pak už …..“.

     Nejlepší na tom je, že při této klasické obhajobě svalující vlastní odpovědnost na objektivní okolnosti či na jiné lidi bude mít V.Filip a jeho boys a girls vlastně v podstatě pravdu. V rámci zákonů systému udělali všechno, co mohli, drobné chyby či nějak jinak dělaná volební kampaň by nic moc  věci nezměnily   To potvrzují i renomovaní západní odborníci na reklamu i sociologové.

     Vtip je ovšem  v počátku předchozí věty „V rámci zákonů kapitalismu….“. Ale cožpak je KSČM prohlašující o sobě, že je stranou neprivilegovaných a že realizuje historickou roli dělnické třídy jako jediné třídy, která současně se svým osvobozením osvobozuje celou společnost, včetně samotných vykořisťovatelů jako lidí deformovaných svou sociální rolí,nějakou „stranou mírného pokroku v mezích zákona“ ? (Zákon pochopitelně chápeme nikoli v doslovném smyslu, jako právní dokument vynutitelný aparátem státu,ale jako objektivní proces nezávislý na vůli jednotlivce, protože je výslednicí cílevědomého chování mnoha jednotlivců vynuceného určitými, konec konců ekonomickými  podmínkami). KSČM by měla být stranou, která sice umně hraje s rozdanými kartami,aby na kapitalistech vyhrála z historického hlediska drobná zlepšení (vyšší mzdy, výhodnější přerozdělení atd.),ale zároveň připravuje zcela nové rozdání karet-  změnu vlastnických poměrů i charakteru politické moci.

    Dlouhodobé kontinuitě jednání řídících struktur v KSČM od jejího vzniku je možné odpustit, že určitá řešení i rétoriku neakcentovala na počátku,kdy i naprosto vědecké a nezměnitelné pojmy (např. třída, vykořisťování, zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jejich předání do rukou těch, kdo pracují)  i vzorce chování (např. demonstrace proti politice vládnoucí třídy) evokovaly v masách neprivilegovaných negativní a nepravdivý obraz minulého  systému i projektu komunismu jako takového). Lze mu odpustit i  dočasnou neschopnost přijmout adekvátní marxistickou analýzu minulého systému a jeho vad a návrh jiného, efektivnějšího projektu socialismu jako cíle snažení strany, a to z obavy,  řada členů strany tuto analýzu i návrh řešení nepochopí a že to oslabí stranu v kritických devadesátých letech. Nelze mu však odpustit, že správnou analýzu nepřijalo dodneška, že v podstatě vytlačuje její stoupence a znemožňuje diskusi o strategických problémech jako takových a místo toho přechází, resp. již přešlo na pustý drobečkový oportunismus. Ten spočívá v opouštění jakýchkoli úvah o strategickém cíli a soustředění pozornost jen na dílčí a krátkodobé problémy a zájmy lidí řešeními, které nepřekračují logiku kapitalistického systému.

   Může si tedy samo za to, že si voliči nespojují projekt socialismu a komunismu se svými životními zájmy, že si ho spojují výhradně s negativními jevy minulosti a program a řešení navrhovaná KSČM nedovedou odlišit od návrhů a řešení buržoasních a buržoasii sloužících stran (sociální demokracie) a posuzují jej podle kriterií vnucených jim kapitalismem (viz např. neustále vznášený argument pravice „Kde na to vezmete peníze?“. Ten vnucuje voličům jako nezměnitelný fakt skutečnost, že stát pracuje jen s prostředky, které se kapitalistům uráčí státu poskytnout a s omezenými přerozdělenými příjmy neprivilegovaných, takže volič automaticky odsouvá jako nezajímavá až utopická řešení. Proč nenavrhnout např. získání prostředků účinným výběrem daní prostřednictvím orgánů lidové samosprávy, příp. obsazení majetku odpovídajícího daňovým nedoplatkům skutečně lidovým mocenským aparátem (přímo se bojím použít výrazu „lidové milice“, i když nemám na mysli zvláštní mocenské jednotky např. komunistické strany, ale mám před očima spíše obdobné jednotky v demokratických procesech lidové fronty ve Španělsku třicátých let či těsně po porážce fašismu nebo v osvobozených koloniích, zejména těsně po revoluci na Kubě) a jeho předání do správy a hospodaření samosprávným kolektivům?(Čtenář jistě chápe, že toto konkrétní řešení nenavrhuji, jen uvádím příklad jiné logiky, než je zdánlivě jediná „realistická“ logika, které se zcela podřídili nejen poslanci a funkcionáři KSČM, ale i mnoho členů strany,včetně těch, kteří se hlásí k stalinismu, ale samosprávu odmítají jako utopii).

     Vedení strany i mnoho komunistů automaticky a bez diskuse či velkého přemýšlení přejalo

nemarxistickou, vulgárně deterministickou představu, že lidé jdou automaticky  za tím, kdo jim teď hned může něco položit tzv. „do dížky“ (např. vyšší důchod či menší poplatky za služby). Volební neúspěchy KSČM ospravedlňují a vysvětlují tím, že KSČM buržoasie nedovolí něco takového prosadit, příp. že si takovéto sociálně zajímavé návrhy přisvojí sociální demokracie jako protikapitalistická strana, která v systému cukru a biče vůči pracujícím hraje tu „sladší roli“ např. v porovnání s „úspornějším, rozumnějším“ Andrejem Babišem. A přitom naši vůdci stále znovu s překvapením zjišťují, že např. voliči v Ústeckém kraji, kde KSČM měla dokonce hejtmana, nebo ve Středočeském kraji, kde v určitém období mohla být KSČM spolu s ČSSD spojována s velkorysými krajskými intervencemi do nákladů občanů na léčbu a léčebné prostředky, nejsou vůbec straně vděčni za prokázaná dobrodiní a volí Babiše či ODS.

      Osobně jsem se při předvolební agitaci v zařízení pro důchodce v malém středočeském městě setkal s pevným rozhodnutím voličky pocházející z „chudých poměrů“ nevolit nikoho, protože jsou to všechno lumpové, nikdo se o důchodce nestará a důchod jim nezvýší. Můj argument, že se přece v této otázce vedl boj mezi Andrejem Babišem zvýšení důchodu odmítajícím a ČSSD a KSČM, které toto zvýšení prosazovaly a že ho v případě vítězství ANO nebude mít kdo prosazovat, neměl na seniorku žádný vliv a byl hluboko pod její rozlišovací schopnost. Všechno přehlušilo roztrpčení z různých průvodních jevů kapitalismu obecně, které se nijak bezprostředně neodrazily v jejích majetkových a sociálních poměrech. Podtrhuji, že nešlo o žádnou sympatizantku KSČM či levice,m že šlo io ženu politicky zcela indiferentní. K tomuto velmi častému způsobu reagování voličů je nutno přičíst i argumenty, že kraje a obce stejně nic neovlivní, což sice není přesný odraz reality, ale je to vlastně vysoký stupeń poznání systémové determinace za kapitalismu.

    Vedení KSČM i politologové různého ražení budou možná tvrdit, že tyto krajské volby byly o A.Babišovi, u kterého zmanipulovaní voliči iracionálně oceňují podnikatelskou šikovnost a očekávají její aplikaci na hospodaření a tedy i své příjmy a jistoty, přičemž řada z nich argumentuje ještě iracionálněji „O            už si nakradl, dál už krást nebude.“ (Výslovně upozorňuji, že jde o názor mně cizí, že nepředpokládám, že by A.Babiš získal majetek jinak než tou firmou legálnosti a morálnosti,kterou mu kapitalismus umožňuje v zákonech, ideologii apod.) Bude zdůrazňováno přelévání voličských sympatií od jedné nereálné ikony (Klause, Johna, atd.) ke druhé, jejíž negativa byla ´účelově překryta sdělovacími prostředky a která  byla tzv. „udělána“ za hodně peněz, jako opět nezměnitelný zákon politiky (tito politologové opět přehlédnou, že jde o politiku ve vykořisťovatelské společnosti, konkrétně kapitalismu).

     Jsem velmi zvědav na to, jestli současné odborné analytické struktury ÚV KSČM na rozdíl od buržoasních politologů pochopí,že ve skutečnosti byly tyto volby o znechucení občanů z celého kapitalistického systému za situace, kdy jim nikdo z levice a nejméně KSČM není s to nabídnout přesvědčivou alternativní vizi, která by byla emočně přítažlivá a díky které by i roli krajů a obcí a příslušných voleb dokázali vidět jako smysluplný boj o předprseň zákopu a  KSČM jako onoho velitele, snad komisaře, na legendární fotografii z bojů na sovětsko-německé frontě, který se jako první zvedá k útoku a volá“Komunisti vpřed!“ a za kterým jsou ochotni jít. Jak vidí vedoucí komunistické funkcionáře dnes, to názorně ukazují mnou výše uvedené a často slýchané výroky politicky nezkušených voličů odcházejících do nevoličství. Tím nechci snižovat roli a důvěryhodnost těch komunistů dole, kteří dali volbám opravdu všechno a podporu pro stranu a její program získali. Leč – když už jsme ve vojenských příměrech – hrdinství jednotlivých jednotek a jejich dílčí úspěchy, jako např. v polsko-německé epizodě druhé světové války,  při útoku  generála Kutrzeby v bitvě na Bzuře, nemohou nahradit žukovovsky dobře připravené a koordinované operace s jasnými taktickými i strategickými cíli a schopné nejvyšší vedení, kterého nebyl schopen polský generální štáb v čele s velkohubým maršálem Rydz-Smiglym. Najde i KSČM svého Žukova,který bude mít odvahu sešikovat značně prořidlé jednotky pod praporem samosprávného, tedy nestalinského socialismu? Tento prapor již existuje, je jen třeba ho vylepšit a zamávat s ním.