Stanislava Kučerová - Evropské hodnoty

/Poznámka administrátorů– následující článek prof. S.Kučerové by svým rozsahem i obsahem patřil do  rubriky „Odborné články. Publikace.“ našeho webu. Obsahuje však řadu  velmi aktuálních momentů, které by mohly čtenářům uniknout. Je navíc čtivý a srozumitelný. Proto ho mimořádně vkládáme již do této rubriky. Děkujeme za pochopení./

 

Minulost známe. Jaká bude budoucnost?

Snad milion let existuje lidská bytost na planetě Země, zápasí o svůj život, o svůj vzestup, o více života, vývoje, vzestupu. Tváří v tvář přírodě i vlastním výtvorům, hmotným i duchovním, tváří v tvář dějinám, vítězstvím i prohrám, poznává, uvědomuje si a chápe i sama sebe, interpretuje si svůj život a zdůvodňuje si smysl své existence. Kdo je člověk? Odkud přichází? Kam jde? A slovy Immanuela Kanta: Co můžeme vědět? Co máme činit? V co smíme doufat?

Pojetí sebe sama uprostřed světa, sebepoznání a sebepochopení člověka se mění  v závislosti na úrovni lidského způsobu života, na úrovni a charakteru lidských zkušeností, na stupni dějinného zdokonalovacího procesu, kterým člověk prochází a kterým se stává stále více člověkem, na  úrovni humanizace.

Avšak co znamená být více člověkem,  nevím-li, co je člověk, co tvoří jeho podstatu? V pamětech myšlenkového odkazu dějin Evropy  najdeme nejeden pokus  definovat člověka:

Je to přírodní, iracionální, sama sobě záhadná bytost prvobytných mýtů. Je to Homo sapiens  a  Zóon politikon  intelektuální antiky. Obraz boží, Nesmrtelná duše a Odsouzenec k hříchu ve středověku.V podání myslitelů nové doby  nabývá nejrůznější, i protichůdné podoby. Je to jednou

 Nositel rozumu, jindy složitý Stroj,  je to Homo faber (vyrábí nástroje), nebo také  Živočich (nic víc, než to, co jí). Psychoanalytická trojjedinost lidské bytosti, soustava Id-Ego-Superego,  připomíná  trojjediného pozdně starověkého člověka  novoplatoniků,  který je současně Hylik-Psychik-Pneumatik. T. Hobbes soudil, že člověk byl původně Homo homini lupus, každý každému

byl nepřítelem. Ale život ve společnosti  odhalil užitečnost  vzájemných  ohledů  a  z člověka se stal 

Homo homini amicus. Podle J. Locka je duše novorozeněte Tabula rasa, čistá, nepopsaná deska, teprve zkušenost na ni píše své znaky. Podle J. J. Rousseaua je člověk od přírody dobrý, avšak mravy   společnosti, která se vzdálila poctivému  přirozenému životu, ho kazí.

 Různé koncepce  různého zaměření odlišně charakterizují  lidskou bytost, jako by tváří v tvář   mnohafasetovému výbrusu  upínaly pozornost  na  volbu jediné fasety, povýšené na určující dominantu.  A tak je člověk egoista...altruista...zvíře...anděl...intelekt...slepá vůle,,,tvořivá vůle...vůle k moci..   dědičným hříchem poznamenaný...zavržený...milosti Boží potřebný...čeho všeho potřebný, učiněný nedostatek...ne Boží, ale lidské lásky potřebný...odsouzený k svobodě, sama nevypočitatelná svoboda a úzkost...budovatel, jehož jméno zní hrdě...informační kanál kybernetiků a singusing animal sémantiků...Kdo vlastně tedy je člověk a jaký je? A jaký je svět, 

v němž mu je přebývat?

Vědy o neživé přírodě  podávají obraz vesmíru jako grandiózní, člověku cizí a neúčastný svět hmoty, nepředstavitelná kvanta časových a prostorových dimenzí makrokosmu a mikrokosmu.  Vědy o společnosti zkoumají  mnohostranně podmíněné  vztahy mezi lidmi,  nadosobní  struktury a  historické  pohyby a změny  větších i menších  společenských  skupin, jedinci často vzdálených a

odcizených. Mimo zůstává  jedinečný úděl člověka a nepřehlédnutelné bohatství jeho závratně složité, jemné a křehké niternosti. Obrovité metagalaxie makrokosmu, fantastická strukturovanost mikrokosmu – a naše ztracení v hlubinách nekonečna a věčnosti. Hmota a pohyb, prázdno a mechanické síly, řetězce determinací – a lidský život, lidská inteligence, špetka snů, touhy a bolesti.

Ch. Darwin a jeho pokračovatelé ukázali, že člověk je součást živé přírody. Nelze jej vyprostit z přírodní vázanosti ani z nelítostného potravního řetězce. Hladoví a lační po ukojení svých  přirozených, přírodou daných potřeb. Všechny snahy zapřít a potlačit lidskou biologickou sféru, které se v minulosti občas objevily,  vedly jen k deformacím  člověka. Je mnoho znaků, které má člověk společné s ostatními živočichy. Jsou však i lidská specifika, jimiž se člověk od ostatního tvorstva výrazně liší.

Evoluční teorie učí, že  se vzdálený předek člověka natrvalo vzpřímil a začal jednoho dne svýma volnýma rukama zhotovovat  nástroje a používat ohně. Objevil symbolické myšlení a řeč. Začal si vytvářet  nepřírodní, umělý svět, který mu dával  stále větší moc v boji o život.  Člověk začal vytvářet kulturu. Na evoluci přírodní tak navázala  evoluce kulturní.

 

Co znamená slovo kultura?

 

Etymologicky souvisí slovo kultura s latinským slovesem colo, colere, colui, cultum. Slovo má čtyři významy: vzdělávat (pole), pěstit a zdobit (tělo), zušlechťovat (ducha), chovat ve vážnosti (zvyky, památky).  Všechny tyto významy se přímo i přeneseně podílejí na obsahu pojmu kultura. Kulturu tvoří  soubory hodnot, které člověk objevuje a vytváří k uspokojení svých  rozmanitých, stálých i proměnlivých  potřeb a k  formování způsobu života „ k svému obrazu“. který je jiný podle místa a času. Svět člověka nikdy nebyl, není a nemůže být světem bezrozporné jednoty. K povaze kultury

patří jak rysy stability, tak rysy dynamických změn. Právě tvořivý vývoj odlišuje lidskou kulturu nejvýrazněji od kvazikultur včel, mravenců nebo bobrů.

Ale ani člověk kultury nepřestal být součástí přírody a jako biologický organismus může existovat jen v přírodním prostředí, jen v něm  se může udržovat při životě výměnou látek a energií. Jen za přítomnosti vzduchu, vody, slunce, rostlinstva a živočišstva může člověk existovat a může se reprodukovat jako jedinec i jako druh. Přírodní determinovanost je neúprosná a neproměnná. Závislost na poměrně úzce vymezených podmínkách životního  prostředí planety Země (teplota, tlak, tíže...) lze sotva vyjádřit lépe než existencialistickým „být vržen“, „být v tom“, bez volby, bez odvolání. Lidé jsou trvale podrobeni vládě nutnosti, jako by jim trvale vládlo neúprosné fátum starých bájí.

Trvale jsou podrobeni dějům, které nepřipravují a neřídí a které přicházejí jako osudové rány s nenapravitelnými následky. Člověka nelze vyprostit z přírodní vázanosti. Ale je možno vyprostit jej z vázanosti kulturní?

 

Věky trvajícím kulturním vývojem dospěl člověk paradoxně svou vrcholnou vědecko-technickou civilizací nikoli do stavu zamýšleného většího bezpečí, blahobytu, lidskosti a  ušlechtilosti, ale naopak – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry celé planety, život a zdraví člověka nevyjímaje. Mluví se o  heterogonii (cizorodosti) účelů, realizace žádoucích projektů přináší nežádoucí  výsledky.

 

Zkusme  nežádoucí výsledky lidských přetvářecích činností vypočítat:

 

Devastace přírody v planetárním měřítku, ekologické havárie a katastrofy celosvětového dopadu, nevratné vytěžení přírodních zdrojů, nadměrný a nerovnoměrný populační růst, propastný rozdíl demografie blahobytných a rozvojových zemí, oslabení rodiny, oblasti trvalého hladomoru.

Neomezený profit a diktát nadnárodních korporací, hegemonismus, použití síly, agrese, oslabení národních států, celosvětová uniformita výrobků a spotřeby, vyřazení národních a regionálních specifik, únik mozků.

Globální byznys s kulturním průmyslem pokleslé úrovně, růst brutality a hrubosti v mezilidských vztazích, nekontrolované bujení organizovaného zločinu, kriminality, prostituce, pornografie, narkomanie, návrat dříve překonaných nemocí, demoralizace vlivem mediálně prezentovaných demoralizujících  vzorů, multimediální šíření zhoubných ideologií jako fašismu, satanismu, New Age, obskurantismu všeho druhu. Zvýšené  konkurenční nároky a otevřená i skrytá  společenská agrese vyvolává psychický tlak, frustrace, stresy, přibývá civilizačních chorob

.

V 60. letech  minulého století se nám dostalo důrazné výstrahy a varování, že jsme svými přetvářecími činnostmi narazili na meze, za kterými hrozí životu na naší planetě zkáza. Dostalo se nám naléhavé výzvy zachovávat principy trvale udržitelného života. Zároveň jsme nepřestali být vtahováni do  enormního globalizačního ekonomického procesu, který charakterizuje  slepý produktivismus, neomezená honba za ziskem a vybičovávání konkurenceschopnosti. Neštítí se ani lichvářského a spekulativního financialismu.

A kdo je vinen?

Nejeden kritik současnosti klade otázku, kde se stala první chyba, odkud se daly dějiny směrem pochybeného a škodlivého vývoje, který nás zavedl do věku krizí, katastrof a kataklysmat.

 

Zavinilo prý to osvícenství 18. století.  Šířilo vzdělanost, ideály svobody, rovnosti a bratrství a způsobilo odvrat od Boha. Žalobci ovšem zapomínají, že většina vlivných osvícenců veřila v Boha nebo ve Vyšší mravní princip. Zamlčují, že krutých konfliktů a nelidskostí v předosvícenské době nebylo méně, přehlížejí, že osvícenstvím iniciované zápasy a procesy vedly k demokratizaci společnosti, k rozkvětu průmyslu  a k zlepšení životní úrovně většiny lidí v zemích západní civilizace.

 

Jiní nazřeli hlouběji do dějin a našli F. Bacona  R. Descarta jako viníky dnešních nesnází. Jejich empirismus a racionalismus a  jejich spojení s exaktní vědou, galileovsko-koperníkovsko-newtonovskou astronomií a fyzikou prý přivedlo naši civilizaci do záhuby. Zapomínají při tom, že myslitelé uvedeného období se snažili odstraňovat překážky lidského blaha a štěstí  v kontextu velmi tvrdých životních podmínek17. stol. Nenaváděli k bezohledné exploataci přírodních zdrojů a to, jak se v současnosti zneužívá vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy,  by si ani nedovedli představit.

 

Další pátrači  objevili pachatele současného marasmu už v době renesanční vědy a vůbec  v celém odkazu doby od  Quatrocenta až po Seicento, kdy v Evropě  znovu ožil antický naturalismus a racionalismus a kdy se rozmohl individualismus v podobě touhy po osobním rozvoji a po poznání světa.  Ve skutečnosti renesance přispěla k  obdivu a úctě k přírodě, k umění, k dějinám a  k  mnohostranné emancipaci středověkými mravy utlačeného člověka.

 

Najdeme i autory,  kteří vyvolávají idealizovaný obraz středověké víry a prostého náboženského života. Chyba prý nastala, když se lidé nedali cestou srdce, kterou ukazoval František z Assisi, sám  příklad čisté vroucnosti, v souznění s přírodou a  v bratrské lásce s opovrhovanými žebráky.  Dali se cestou rozumu, po které vedl Tomáš Aquinský, přední scholastický učenec, který pro ucelený obraz světa neváhal přijmout ani pohanské  Aristotelovo učení. I když si vážíme darů srdce a pohnutek, které rozum nezná, nelze připustit, že je racionalita zavrženíhodná. Dává člověku poznání jako zbraň proti omezenosti, hlouposti a pověrám, dává mu vědomí lidské poučené důstojnosti a odpovědnosti,  zbavuje ho bezmoci,  dává mu zbraň  proti hladu, chudobě, chorobám.

 

V pátrání po viníkovi současných protiřečení civilizace (kdo vlastně vypustil toho džina z lahve?) byl objeven i naivní antropocentrický hegemonismus v  knize  „Genesis“ Starého Zákona.

 Hospodin tu říká prvním lidem: „ Naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským  i nad všelikým zeměplazem.“Ale jsme s to rozumět dnes správně tomu slovu „panování“ se zřetelem  na poměry tehdejšího  nerozvitého ruralismu? Je to pokyn  k neomezenému technicky účinnému plenění a  drancování přírody a jejích zdrojů, nebo je to  v kontextu života a práce biblických lidí spíše pověření  k primitivnímu lovu a rybolovu, k  chovu dobytka, k  ručnímu obdělávání půdy a  k pěstování plodin, k jednoduchému řemeslu, k skromnému

 hospodaření  ve světě Božích stvoření?  Vždyť přece člověk byl stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Boha – Stvořitele?

 

Ale  nakonec byl  pravý viník  dopaden jinde, v mýtickém Řecku, na samém počátku civilizačního vývoje. Prý to byl Prométheus, opovážil se vzít bohům olympským oheň, dal jej lidem a naučil je písmu, řemeslům a vědám. Prométheus to tedy zavinil, že se dal člověk dějinami cestou pokroku, růstu a rozvoje,  až dospěl k dnešní vážné krizi civilizace. Prométheovský princip svobodné  lidské vůle, její vzpoury proti nadvládě a jejího zápasu s daností a překážkami za rozvoj poznání a vzdělanosti  byl kritikami, které jsme uvedli, zpochybněn a s ním i všechny historické podoby racionality.  Ale tím je zpochybněna v základu veškerá evropská kultura, její identita, její paradigma.

- Jako paradigma evropské  kultury je uváděn právě  řecký ideál – žít ve shodě s rozumem a s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

 

 Pozoruhodný  mýtický obraz kulturní evoluce najdeme mezi 250 bájemi, které ve svých

„Metamorfózách“ (Proměnách) zbásnil Publius Ovidius Naso (43 – 18).  Báseň se jmenuje „Čtvero věků“  a její obsah je tento: Na počátku byl zlatý věk. Člověk žil v podnebí věčného jara a země mu dávala veškeru obživu sama od sebe – nemusel pracovat. Žil v rajské nevinnosti, bez viny a strachu, svobodně, bez vládní a soudní moci nad sebou. Pak nastal věk stříbrný a s ním přišlo čtvero ročních období, nutnost rozdělávat oheň, stavět obydlí, krotit zvířata a obdělávat pole. Následující bronzový věk přinesl zpracování kovů, zbraně a tvrdost mravů. Život byl drsný, ne však zločinný. Zločin přišel až ve věku železném, nejhorším ze všech. Na místo pravdy, poctivosti a studu za hřích nastoupil klam a podvod a šalba, násilí, úklady, lest a „zločinná k majetku láska“, jak pravil básník. Nikdo si již není jist ani mezi nejbližšími. Žije se z loupeže, kvete zámořská plavba a obchod, těží se rudy, hledá se nejen železná ocel, ale i zlato, dráždidlo hříchu. A z touhy po zlatě přichází i zločinná válka. „Řinčící zbraně má v krvavých rukou a prudce jí mává“, praví o válce básník doby Augustovy.

 O čem pozoruhodně předvídavě svědčí prastarý mýtus? Původně prostá obživná činnost již mnohonásobně přerostla své účely a jako stále vyspělejší technologie se ocitá v hrozivém nesouladu se sociální a duchovní, mravní oblastí.  Prastarý  mýtus zná„kulturní m e z e r u“, objev antropologie 20. let 20. století (W. F. Ogburn). Jde o poznání, že různé společenské sféry se vyvíjejí nerovnoměrně, některé se opožďují, rovnováha se mezi nimi porušuje, „kulturní  m e z e r a“ je od sebe vzdaluje. Max Weber by v uvedeném mýtu mohl najít anticipaci své koncepce evolučního procesu, jenž v přetechnizované společnosti povede ke zkáze odlidštěného člověka. A patrně souhlasně by jej přijal i antropolog R. F. Murphy, který srovnává tradiční konfigurace lidského života s přítomností, odmítá  ideologické iluze a kritizuje vzorový typ ekonomického člověka, který se řídí pravidlem maximálního zisku a jehož nenasytnost nezná mezí.

 

Ale co vyplývá z přehledu  obvinění, kterých  se dostalo některým významným momentům v  historii lidské kulturní evoluce? Je pozoruhodné, že zmíněné poukazy na údajně zhoubné následky uvedených  vývojových mezníků paradoxně postihují právě dominantní evropské hodnoty, tedy to, co má být ctěno a váženo.

  Totiž kritické hledání pravdy, aktivní úsilí uskutečnit  ideu svobodného rozvoje osobnosti, noosférickou ( na ducha a rozum) orientaci evropského světového názoru.  

 

Jistě, báje o Prométheovi je  mýtus o zrození lidské civilizace. Ale sotva jej můžeme kriticky

odmítavě interpretovat. Cožpak můžeme říci, že jen předcivilizační úroveň  dává lidem štěstí? Máme se vrátit do období, kdy člověk neměl oheň, nástroje, písmo, řeč? Máme se vrátit do stavu nerozvitého  živočišného vědomí? Cožpak neexistuje jiná alternativa ke gigantickému stupni  dnešní produkce a konzumu, k ustavičnému zvyšování tempa, produktivity a efektivity práce, ke ztrátě smyslu života kromě hromadění majetku a materiálních požitků? Cožpak musíme přijmout posledni, úpadkovou náhradu monoteismu, jíž je financialismus s kultem lichvářského a spekulativního zisku?

 

  Můžeme uzavřít.  Ani naivní biblický antropocentrismus ani kritická  racionalita

 antické filozofie,  ani věda a technika počínajícího průmyslového věku, ba ani světový názor renesanční nebo osvícenský nejsou  viníky. Umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost moderního člověka. Na  vině je  jen to, co  vyvolalo nestejnoměrný vývoj s hegemonií finančního využití vědy a techniky a s  potlačením morálních zřetelů  a   s despektem k hodnotám, které nejsou za peníze.

 

Čemu učí kulturologie

 

Slovo kultura jako protiklad k slovu  barbarství znala už antika. Cultus (-a, -um) znamená pěstěný, vzdělaný, upravený, zušlechtěný – prostě kultivovaný. A může se to týkat jak péče o půdu a o  dobytek, tak  i o výchovu dětí, jak uctívání bohů a vládců, tak  i úpravy oděvu, pokrmu, domácnosti, zábavy, celého způsobu života. Kulturu si člověk vytváří v zápase s přírodní nutností tak, že překračuje to, co je dáno přirodou a vytváří svět jiný, umělý, nepřírodní. Nad otázkou, co je dáno přírodou (fysei) a co vzniklo z lidského  ustanovení (thesei) nebo zákonem (nomó) se zamýšleli již sofisté.To lidské viděli jako proměnlivé  a závislé  na lidských zájmech.

Do novodobého myšlenkového světa uvedl pojem kultura E. B. Tylor, autor díla „Primitive Culture“ (1871).Stal se průkopníkem sociální a kulturní antropologie. Jeho definice předmětu této vědy zní: „Kultura neboli civilizace je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“ Dodejme, že někteří jeho pokračovatelé rozdělili obsah pojmu kultury v širším slova smyslu  na civilizaci jakožto materiální kulturu a   kulturu  v užším smyslu jakožto kulturu ducha. L. H. Morgan  z historického celku kultury vyčlenil tři epochy vývoje: divošství, barbarství a civilizaci.

Rozkvět zaznamenala kulturní antropologie od konce 19. století do poloviny století 20. Navázala na zprávy z objevitelských cest 15. a16. stol, na svědectví obchodníků, cestovatelů, misionářů a kolonizátorů století 17. a 18. Zasadila se o přímé pozorování na všech kontinentech a vypracovala řadu metod terénního výzkumu. Vděčíme jí za věrohodný obraz života severoamerických Indiánů, indiánských kmenů v poříčí Amazonky, Eskymáků, původních etnik v Jižní a Střední Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Asii...Badatelé přispěli jak k poznání naší pradávné minulosti, tak k respektu k ještě žijícím „posledním svědkům pravěku“ a snesli množství důkazů o nesmírné rozmanitosti a různorodosti lidské tvořivé činnosti i o jednotě lidského pokolení ve smyslu

 d e k l a r a c e  lidských práv:

„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“

Připomeňme jména dvou českých vědců,  jejichž přínos světové vědě o člověku a jeho kultuře je neúpřehlédnutelný: Aleš Hrdlička  a  Jindřich Matiegka. Zkoumali člověka nejen jako biologickou bytost, ale i jako tvůrce a produkt kultury, účastníka kulturní evoluce.

Rozpad koloniální soustavy po druhé světové válce a nástup tzv. globalizace v dalších desítiletích vytvářejí novou situaci. Tradiční předmět výzkumu mizí, izolovaná předliterární společenství přestávají existovat. Nově se klade problém transkulturní komunikace mezi různými národy světa. Mezikulturní srovnávací výzkumy v celém světě by měly umožnit  smysluplnou komunikaci

přes hranice etnicity, jazyka, rasy, náboženství, společenské třídy, pohlaví. Měly by vést k porozumění mezi národy, k vzájemné toleranci a respektu k národním kulturám i malých a nejmenších etnických skupin, protože národní a etnické kultury jsou základem jejich nejvlastnější identity a představují bohatství lidské neredukovatelné autenticity. Neděje se tak.

 

 

V úvaze o evropských hodnotách  patří důležité místo  teorii  p o k r o k u, která  ovládala myšlení

 Evropanů po celou novou dobu, ať již byla přímo  vyslovena nebo jen mlčky předpokládána. Každý vycházel z přesvědčení, že se ve společnosti  zákonitě uskutečňuje  pokrok.  Rurální období znalo sice historické děje, pohyby, změny, nikoho však  nenapadalo hovořit o pokroku. Svět se zdál  přes všechno dění stálý a stále stejný. Něco jiného přišlo s dobou průmyslovou, počínaje zřízením  manufaktury. Stále se zrychlující  zdokonalování techniky a technických objevů a konstrukcí, stálé směřování k vyššímu stupni účinnosti způsobilo, že   pokrok se stal viditelným a nápadným.

Již F. Bacon (1551 - 1626) psal ve své „Nové Atlantidě“ nadšeně o lidech, kteří tam vládnou vyspělou technikou a kteří tam racionálně a ve prospěch všech vyřešili i problémy jejich vzájemného soužití.

J. A. Komenský (1592 – 1670) chtěl naučit všechny všemu podstatnému a věřil, že si pak lidé budou navzájem rozumět, že budou tolerantní, že  uskuteční „všenápravu“, a že korunou nápravy všech věcí bude věčný mír.

První, kdo psal výslovně o  p o k r o k u  a založil jeho teorii, byl patrně G. B.Vico (1668 – 1744). Odhalil, že nenáhlým vývojem se v průběhu dějin uskutečňují ideje lidskosti.

 Řadou bychom  mohli uvádět jména  těch, kteří  po něm koncipovali své úvahy a  rozvíjeli předpoklad, že se lidský duch zdokonaluje, prochází   během dějin stupňovitým vývojem                                  

a řadou epoch,  až dospívá  současné nejvyšší  epochy, nejvyšší mety  kulturní, intelektuální a morální.  Věřilo se např., že  člověk koná dobro nejdříve ze strachu z trestu, pak pro odměnu, nakonec pro dobro samo. 

Osmnácté i devatenácté století věřilo v neomezený pokrok. Ten byl patrný ve vědách a zvláště v technice, kterou se člověk obklopil. Ale byl patrný pokrok  i v  rozšiřování a upevňování lidskosti, jak  očekávali  teoretičtí hlasatelé pokroku? Přišly dvě zdrcující světové války. A přišel ohromující „holocaust“, po němž, jak bylo řečeno, již nic  nebylo jako dříve. Mluví se o globální k r i z i lidskosti.

Zjišťuje se, že pokrok ve vědách a v technice nebyl provázen pokrokem mravním. Současnou destrukci společnosti zavinil  dominantní vývoj ekonomický a sociální, oproštěný od všech mimoekonomických ohledů.

 

Zaznamenávání úpadkových jevů nepřišlo jako blesk z čistého nebe.  Na varovné příznaky kulturně hodnotových deformací reagovali svým způsobem  J. J. Rousseau, romantičtí básníci i realističtí spisovatelé, socialisté utopisté, Marx, Masaryk, humanisté, existencialisté, ekologové, urbanisté a mnozí jiní. Někteří  věštili blízký zánik euroamerické civilizace, např. Spengler, Toynbee.

 Ale vlastně  ani zakladatel teorie pokroku, J. B. Vico,  nebyl slepě důvěřivý optimista. Ve vývoji

k uskutečnění ideje lidskosti vyznačil pět stupňů proměny lidské povahy : surovost, přísnost, jemnost, změkčilost, nespoutanost. Všechno nasvědčuje tomu, že po období rozkvětu se  euroamerická civilizace  ocitá v období úpadku, na stupni Vicovy „změkčilosti a „nespoutanosti“.

V hojných publikacích časopiseckých i knižních kritizují autoři  různého názorového zaměření nedostatky současné civilizace, v níž „vichr globalizace“ a „spodní vody“ neoliberalismu podemílají tradiční hodnoty, na kterých dlouhodobě spočíval náš společenský konsensus. Mají na mysli odkaz řecké filozofie (lásky k moudrosti), římského práva, židovského Desatera, křesťanské lásky k bližnímu a renesanční vědy. Místo toho  se staly ústředními hodnotami trh, tržní hospodářství, trh práce, soukromé vlastnictví a podnikání. Všechno ostatní jsou zbytečné přežitky, které  jen překážejí úspěchu. Přední tvůrci veřejného mínění se shodují v názoru, že je v zájmu klidu a míru ve společnosti potlačit všechny lidské vášně a věnovat se jen ekonomickým činnostem. Ty uspokojují individuální potřeby a zájmy, konzumní chování a obchodnicky kulantní chování mezi lidmi. A o víc ve společnosti prý nejde.

 

Takové ideály se snaží některé západní země šířit  i  do zemí jiných kultur. Vedou boje za „šíření demokracie“, „za lidská práva“, za „likvidaci  despotismu“atp. Svědčí to jen o nerespektování antropologických studií  a odmítání důvodného  doporučení snažit se  pochopit  jiné kultury pomocí jejich (ne našich) představ a  pojmů.  Ideálem je zachovat rozmanitost jedinečných kultur, nevyměnit ji

za vyhlášený „melting pot“, tavicí kotel. S důsledky  hrubě  necitlivého zacházení s jinými  kulturami  budeme teď  velmi vážně konfrontováni. Masová imigrace  uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky dolehne i na nás.

Ukazuje se, že sociální smír vnitřní i vnější (zvláště se zeměmi islámu) může zabezpečit jen institucionalizovaná koncepce lidských odpovědností. Koncepce lidských práv a svobod je jednostranná.

 

 Co  minulo, je prolog

 

Počátek lidských dějn našeho světadílu objevila archeologie na ostrovech Egejského moře a na části přilehlé pevniny východního Peloponésu. Klade jej do 3. tisíciletí n.l. Jméno dostal světadíl po Europě, kterou prý Zeus v podobě býka, jak vypráví jedna z bájí o Diovi, unesl z Foinikie na Krétu. Směr mýtického pohybu únosce  od Malé Asie na západ tu není bez symbolického významu. Počátek evropských dějin je zároveň počátkem vývoje řecké kultury, která osobitým způsobem vstřebala a přetvořila prvky orientální, egyptské a babylonské. Přitom dosáhla úrovně, kterou obdivujeme dodnes. Rozšířila se na území podél celého Středozemního moře a neztratila svůj dominantní vliv, ani když Řeky vystřídali Římané, druhý slavný národ starověku. Ti zbudovali své mocné Imperium Romanum a rozšířili je daleko na sever, k Dunaji a k Rýnu, ba až do Hispanie a do Britanie, na jihu pak do Afriky.

K vyspělé kultuře řecké patřila kalokágatie, úsilí o dokonalost těla i ducha, láska k moudrosti (filozofie a věda) stejně jako pěstování tělesné zdatnosti (olympijské hry). Dodnes obdivujeme antické chrámy, sochy, divadlo, poezii, harmonii životního slohu, demokratickou správu obce,

touhu po ideálu. Římané  přinesli pokrok v architektuře a v oboru organizačně správním, propracováním zákonů. Římské právo civilní (občanské, manželské, dědické, zástavní,

 obchodní) a trestní neztratilo svůj význam příkladu a vzoru ani v moderní době.

Za časů římské světovlády se antika pokřesťanštila. Víra v jednoho Boha a láska k bližnímu se staly závaznými  normami morálního kodexu  prvotních křesťanů.

Po pádu Římského impéria v 5. století n.l. (a není tajemstvím, že tomu pádu předcházel kulturní úpadek společnosti) se na jeho troskách vystřídalo několik válečnických germánkých států. Ve stejném období došlo k velikému stěhování národů od východu, které zahájili Hunové, pak pokračovali Avaři, Maďaři, na západě se objevili z afrických břehů připluvší Arabové. Slované

byli zaznamenáníi na mapě střední Evropy kolem r. 500 n.l.

Evropský životní prostor se ovšem vyvíjel již v dobách,  o kterých nemáme písemných zpráv a v místech vzdálených od civilizačních center blíže Středozemního moře. Kupci cestovali Evropou křížem krážem za obchodem, vojáci ji poznávali na válečných taženích, v pokročilejších dobách klerici, učitelé a žáci putovali za poznáním do vyhlášených evropských učilišť, řemeslníci a umělci získávali nové zkušenosti a dovednosti na  tradičních „vandrech“ . Vandrovní se nejednou usazovali nakrátko nebo natrvalo v zemích, které nebyly jejich otčinou. Osudy lidí a děje politické i obecně kulturní se prolínaly.

I u nás se ve středověku prodávalo gentské (flanderské) sukno a benátské sklo, polský jantar, ruské kožišiny. Sami jsme vyváželi zlato, stříbro, nikl a vosk. Obchod se dřevem a s obilím byl doménou kupců ze severních hansovních měst, která měla výhodu levnější lodní dopravy. Hmotné i duchovní statky se šířily i bez ohledu na politické hranice a mocenské zájmy. Křesťanství přicházelo z Východu (Byzanc) i Západu (Řím) a spojovalo i rozdělovalo pohany a jinověrce, vyznavače judaismu a islámu. Podle potřeby se stávalo i propagandistickou válečnou zbraní. Evropská architektura i způsob života a literatura jako sdílená citová zkušenost generací je obsahem i formou dokladem společných zdrojů inspirace i obdobných potřeb, postojů a názorů. Celou Evropou se šíří sloh románský, po něm gotický. I nejstarší literární památky se zabývají např. oslavou hrdinství Alexandra Velikého nebo letopisy Trojské války. Děje se tak v celé Evropě, kam až dosáhl vliv Říma, který byl nevysychajícím zdrojem antických tradic. Ale stejně společné všem křesťanským

 zemím jsou i křesťanské legendy. (Jejich bohatý soubor představuje „Legenda Aurea“ od Itala Jakuba de Voragine).

Celou Evropou se šířila rytířská poezie, např. francouzská „Píseň o Rollandovi“  nebo bretonská  pověst o nesmrtelné lásce Tristana a Isoldy. Ta první  dochovává obraz doby Karla Velikého a jeho

paladinů, ta druhá  příběhy věrných rytířů krále Artuše.

Uvědomovali si naši předkové, že jsou Evropané? Myslím, že prostor, kam dohlédli od jihu k severu a od západu k východu, vnímali jako celý svět. Za časů krále Jiřího Poděbradského (1458-

1471) se z Prahy vydala na západ dvě diplomatická poselství s cílem vyzvat přední evropské panovníky, aby se spojili k zajištění míru, k ochraně před tureckým nebezpečím a před intrikami Vatikánu v mezinárodní politice. Rytíř Jiří Šašek z Bířkova, člen družiny pana Lva z Rožmitálu, si  po dva roky vedl cestovní deník. Putovali, jak napsal A. Jirásek, z „Čech až na konec světa“.  Navštívili Německo, Nizozemí, Anglii, Francii, Španělsko a Portugalsko. Na španělském pobřeží Atlantiku stanuli na mysu Finisterre, na  „Konci světa“. Tam tehdejší  západní svět skutečně končil. Kryštof Kolumbus se ještě nevydal na svou první zámořskou cestu. A potrvá to ještě zhruba dvě desítky let, než Evropané zjistí, že existuje i jiný svět, a s přibývajícím dalším časem, že světů je více, a že Evropa není totéž, co celý svět.

 

Touha po míru – irenické snahy

 

Poselstva krále Jiříka Poděbradského  putovala s cílem vyjednat trvalý mír. Válka a mír se v lidských dějinách střídají od nepaměti.  Řeky  v době  mýtu vedl do boje bůh Ares. U Římanů dostal jméno Mars.Řekové uctívali i zbožněnou personifikaci míru, Eiréné, která přináší blahobyt a bohatství, zvláště zemědělcům. Římané chápali mír (pax) jako trvalé podrobení nepřátelské strany. Až v době císařské postavili bohyni Pax sochu, ale  bohyně míru zůstala i nadále jen ztělesněním personifikované moci  a vynuceným klidem podřízených a porobených.

Dnešní Evropa je výslednicí přemnoha bojů a válek. Po římském období se střídali hegemoni různého původu, utkávali se v bojích o državy, zápasili o charakter a vymezení moci duchovní a světské, vedli křížové výpravy proti pohanům, jinověrcům, kacířům. Těžili z objevných cest, zakládali zámořské državy. Účast na reformaci a protireformaci je přiměla vést válku – třicetiletou. Postupně se o slovo hlásily nové národy a mluvčí nových společenských tříd. K válkám přibyla povstání a revoluce. Pokrok civilizace, zejména věd a techniky, činil zbraně stále účinnějšími a válku ničivější a nebezpečnější. Přitom rostla nepotlačitelná žádost mít nové zdroje bohatství, surovin, energií, odbytišť. Žádal se nový prostor, nové sféry vlivu, kolonie a závislé země, žádalo se vládnout celému světu.

Napětí mezi rivaly, vyvolané hospodářskými a vojenskými zřeteli, vedlo ve 20. století ke dvěma světovým válkám. Neuvěřitelný rozsah zkázy, kterou způsobila ta první v letech 1914 – 1918 byl ještě mnohonásobně překonán rozsahem utrpení, ztrát a škod (včetně holocaustu) způsobených tou druhou v letech 1939 – 1945. Pak přišla ještě tzv. válka studená, měření sil dvou světových velmocí a jejich protikladných ideologií. K otevřenému vojenskému střetu nedošlo. Ale nedošlo ani k uskutečnění humanistického snu o konvergenci konfrontovaných hodnot, na jedné straně individuálních svobod a práv, na druhé sociální rovnosti a spravedlnosti.

Po pádu jedné z velmocí už neplatí rovnováha sil  obou mocensko-politických bloků, neplatí rovnováha strachu v bipolárně rozděleném světě. Evropané se octli v nové situaci, která vyžaduje nová řešení k odvrácení možných válečných konfliktů.

Mírové (irénické) snahy mají svou historickoutradici (u nás např. Jiří Poděbradský, Jan Amos Komenský, Tomáš G. Masaryk.) Ale i fascinace válkou a jejím  stimulačním a revitalizačním vlivem, vítězným bojem, triumfem moci a síly má své vyznavače.  Patří k nim např. J. G. Fichte, F. Nietzsche, z našich J. Patočka (viz „Kacířské eseje“). Cestu k míru a mírové spolupráci mezi národy a osvícené soužití národů nepřestávají hledat novodobí propagátoři principu mezinárodní integrace a federalizace Evropy.Připomeňme např. Masarykovu „Novou Evropu“ a „Demokratickou unii Střední Evropy“. Integraci jiné povahy, elitářsko-aristokratické, navrhoval R. Coudenhove Kalergi  ve své „Panevropě“.

 Významným hlasatelem federalismu byl v menšinovém  humanitně a universálně cítícím Německu F. W. Foerster. Prožil 1. i 2. světvou válku. I za cenu  postihů a persekucí od vládnoucí moci kritizoval militantní pangermanismus, politiku anexí, agresí, lživou propagandu, odmítání reparací, svalování viny za válku na oběti. Vybízel k obnově duchovních základů kultury a k organizaci evropské federace. Dovolával se dřívějších  návrhů na velkou světovou organizační ideu, jak je podali např. G. W. Leibniz nebo I. Kant.  Byl přesvědčen, že federalismus je organizačním principem budoucnosti.

Po pokusech o mezinárodní spolupráci ve Společnosti národů po 1. světové válce a v Organizaci spojených národů po 2. válce světové, došlo   k ustavení třetího společenství -  Evropské unie.

E v r o p s k á   u n i e   vznikla jako  projekt  k  zabezpečení míru mezi sousedními státy hned  jak 2. světová válka skončila, r. 1945. Původně  šlo o  montánní společenství „uhlí a oceli“ mezi  šesti západními zeměmi, v čele s  Francií a Německem.

Padesátá léta byla poznamenána studenou válkou.  Ekonomický  vzestup  evropských zemí  a   rozšiřování počtu členských států Evropské unie  vzrostlo  po pádu Berlínské zdi  r.1989. Evropská unie spojila  postupně 28 členských států do jednoho svobodného prostoru (dostal jméno po lucemburské obci Schengen, místě uzavření smlouvy) . Smlouva zaručuje účastněným volný pohyb zboží, osob, služeb a peněz.

Evropská unie  se integruje politicky, ekonomicky a administrativně na základě  postupně uzavíraných smluv a dohod  mezi členskými státy. Přitom se respektuje  právo států  na sebeurčení,  principy demokracie, platný právní řád a zabezpečení  lidských  práv a svobod jednotlivců. Demokratické vztahy členských států a jejich rovnoprávná participace na procesech fungování Evropské unie nejsou  bez dílčích  problémů. Ochrana evropského kulturního dědictví  stejně jako identity malých národů  zaslouží si  stálé pozornosti. Ani opatření k  odvrácení válečných konfliktů nejsou  zcela spolehlivá, jak ukazuje osud Jugoslávie nebo Ukrajiny.  

Velkou zatěžkávací zkoušku přináší Evropské unii  akutní civilizační krize, převrstvená navíc krizí migrační. Nad budoucností evropského společenství se vznáší  otazník.

 

Okno do budoucnosti

 

 Zdůvodněný obraz možné budoucnosti lidstva zaměstnává futurology  na celém světě. Zde je několik scénářů budoucího možného vývoje, které vyplynuly z anketních výpovědí šestnáctiletých západních Evropanů. Takových scénářů bylo možno na základě nevelké sondy zkonstruovat celkem šest.

.1. Společnost volného času

 

Pokračující digitalizace a robotizace lidských přetvářecích činností způsobí, že zaměstnání zbude jen pro menší část populace. Lidé budou většinou zbaveni práce a námahy. Budou se bavit, budou si hrát, budou pěstovat své koníčky. Budou spotřebovávat produkty průmyslu volného času bez omezení, budou zabíjet nudu. Svět se stane rájem blaženého nicnedělání.

Námitka. Člověk zbavený práce je zbaven možnosti osvědčit svou lidskou zralost, tvůrčí přínos, odpovědnou podstatu. Je odsouzen k věčnému dětství. Rodí se Homo infantilis.

 

2. Společnost komputerová

 

Svět ovládnou dokonalé přenosné počítače. Každý bude mít svůj počítač a bude s ním mnohostranně komunikovat, trávit zajímavě čas a sdílet většinu svého života a sých zájmů. Bude spojen i s nejvzdálenějšími místy v prostoru a času prostřednictvím internetu. Dík   neomezeným informacím bude  mít výhodu z mnohonásobně zvýšené schopnosti konkurence. Obyvatele zemí bez rozvinuté informatiky nechá ve světové soutěži daleko za sebou. Vládcem světa se stane Homo elektronicus. Námitka: Redukce lidství, jednostranné omezení kultury, která si  donedávna zakládala na všestranném  a harmonickém utváření člověka.

 

3. Společnost médiová

 

Ráz životního stylu budou určovat dokonalé audiovizuální prostředky.  Umožní člověku, aby hověl své touze po pohodlí a zábavě, dovolí mu žít iluzím a snům, produkovaným televizí a různými nosiči audiovizuálních programů, provázených dalšími požitky, jako je třeba Cola a Chipsy.  Ve světě virtuální reality  ani nezatouží po světě jiném, autentickém. Ba, přestane i  tušit, že opravdový svět existuje, protože mu bude odcizen svým povrchním virtuálním vzděláním. Homo illiteratus.

 

4. Společnost krizová

 

 

Člověk je z mnoha stran stále informován, že žije tváří v tvář nejrůznějším rizikům a hrozbám. Následkem toho pociťuje strach a obavy o svůj život, zdraví, bezpečí. Na každém kroku číhá násilí, kriminalita, AIDS, epidemie, nevyléčitelné nemoci, hladomor, osamělost, opuštěnost, bezvýchodnost, masová imigrace. Není divu, že se utváří nová lidská podoba – Homo anxius.

 S ním  nastupují kohorty léčitelů, terapeutů a psychoterapeutů, hlasatelů optimismu a aktivního způsobu života.

 

5. Společnost katastrofická

 

Lidé pochopí, že napáchané škody a ztráty přírody a světa, o kterých jsou stále informováni, jsou nenapravitelné, nevratné, zmařené hodnoty neobnovitelné. Prognozy pokračující devastace  přírody a degradace života povedou k cynismu. Život v blízkosti přítomných i předvídaných katastrof velikého dosahu – ať již ekologických, sociálních, nukleárních atp. -  vyvolává pocity marnosti, úniky, které nikam nevedou, bezvýchodnost, nihilistické barbarství. Člověk se chová jako zoufalec. Ničí, co může, i sám sebe. Homo desperatus.

 

6. Společnost fundamentalistická

 

Vlivem všech možných politických hazardů a chaotických situací svět ve svém celku ztrácí smysl. Dosavadní hodnoty a jistoty budou zpochybněny, opuštěny. Lidé budou hledat záchranu v tom, co trvá, co je pevné. Budou se uchylovat do uzavřených ideologií, do náboženství, sekt, rituálů.  Čím více budou pociťovat tlak na svou identitu a ohrožení identitou jinou (např. europeismem, amerikanismem, globalismem, islámem),  tím více budou lpět na  hodnotách, které jim dříve dávaly oporu a smysl.Budou absolutizovat hodnotové víry, pověry, symboly a hesla, probudí se fanatismus, šovinismus, intolerance. Nastoupí nový typ člověka – Homo dogmaticus.

 

Všechny ty  scénáře, od povrchního, bezmyšlenkovitého optimismu až ke katastrofickým vizím, jsou  vážnou výzvou k myšlení i činům. Všechny dohromady  též potvrzují, že existuje možný scénář, který stojí za to, abychom se pro něj angažovali. Je to scénář společnosti humánní, v níž žije, pracuje, trápí se i raduje člověk hodný toho jména – Homo humanus.

 

Idea humanismu (humanity, humánnosti)

 

Dědictví antiky a křesťanství – je dnes znovu a naléhavě aktuální. Kulturní dějiny lidstva po staletí ukazují  směřování k humanismu  a hledání podstaty lidskosti. Je to součást tradic starých jak lidstvo samo. Z každého pokusu je zapotřebí vyvodit poučení, žádné heslo nelze přijímat nekriticky. Vždycky je nebezpečné, vymkne-li se společenská situace z rukou lidí vzdělaných a čestných,  těch, kteří jsou poučeni dějinami a kteří střeží hodnoty lidskosti přes hranice času stejně jako přes hranice zemí, států i režimů.

Z dějin lidského myšlení víme, že je to filozofický, etický a estetický postoj, který chápe člověka jako nejvyšší hodnotu. Intuitivně cítíme význam slova humanismus – jde o úctu k lidské bytosti, o respekt k jejím oprávněným potřebám.

T. G. Masaryk zahajuje své výklady o ideálech humanitních slovy: „Moderní člověk má kouzelné heslo „humanita“ - „člověčství“, „člověčenství“, kterýmžto heslem vystihuje všechny své tužby asi tak, jako člověk středověký všechny své tužby vyjadřoval slovem křesťan. Tento ideál humanitní, člověčství, je základem všech tužeb novodobých ...“

Ovšem názor na to, co tvoří podstatu člověka, jeho potřeby a oprávněné tužby, co je na něm nejdůležitější a nejcennější, ten názor je historicky proměnlivý. Jeho proměny a vývoj můžeme sledovat od dob řeckořímské antiky, v tradicích židovsko-křesťanských, v hnutích, proudech a směrech jako byla reformace, renesance, osvícenství, romantismus, realismus, moderna...

Masaryk např. poukazuje na tužby národní a národnostní, zastává se potlačených národů.

Také každý  filozoficko-antropologický směr formuluje své pojetí člověka a humanismu. Připomeňme jen několik jmen zvláště významných: J. Dewey, M. Scheler, A. Schweitzer, J. P. Sartre, J. Maritain, E. Fromm,  humanistiská psychologie ( C. R. Rogers).

Pře různost přístupů, zdůvodnění, vyznění a závěrů je všemu humanismu společná láska k člověku a obrana člověka před útlakem, nesvobodou, ztrátou autentické podstaty, odcizením, znesvěcením, degradací. Humanisté zdůvodňují právo člověka na sebezáchovu a seberozvoj, pomáhají mu hledat spravedlnost, pravdu, dobro, krásu a  přitom touží obnovit harmonii, soulad, shodu s přírodou a kulturou.  Žádoucí vztahy  byly zřejmě  slepým vývojem narušeny.

Jsme v situaci, kterou charakterizuje devastace přírody i kultury, ohrožení lidstva i celé biosféry planety.  K devastaci došlo v důsledku lineárně a jednostranně chápaného vědeckotechnického pokroku ve službách výroby , obchodu a financializace bez hranic a omezení. Svět dospěl k riziku sebezničení. K tomu se přidala nečekaná krize migrační.

Východisko? Vědění a vzdělání jen první podmínkou řešení. S ignorancí se nedosáhne ničeho.

Potřebujeme maximum a optimum dosažitelného vědění a vzdělání v pansofickém smyslu J. A. Komenského. Zároveň s rozumem jde ovšem i o účast citu a vůle. Svoboda sebeurčení a seberozvoje

musí být provázena odpovědností, tj.schopností sebeohraničení a sebeomezení. Svoboda posmívat se, urážet, zesměšňovat kohokoli, je svoboda nesprávně pochopená. Humanitní ohleduplnost k člověku je víc než svoboda. Svoboda není nespoutanost. Rozlišit  svobodu od  vyzývavé nespoutanosti je úkol  rozvinuté schopnosti nejen poznávat, ale i hodnotit.

 

O hodnotách od základu

 

Přechod od forem neživé přírody k formám živým charakterizuje vyšší forma  vzájemného působení na základě vzniku nového systému - subjektu na straně jedné a objektu na straně druhé. Vzájemné působení (interakce) se děje na základě  signalizování, dávání znamení, ohlašování.

Přijímání a vysílání signálů je možné je při určité formě dráždivosti, smyslovosti, schopnosti mít počitky, schopnosti reagovat na podněty. To neživá hmota nemá. Avšak zatímco živočichové mají účelné vztahy s prostředím dík tomu, že reagují na bezprostředně vnímatelné znaky reality, člověk dovede navíc reagovat i na jejich  zprostředkované zástupce, které v sociální interakci představuje řeč nebo jiné znakové systémy.

Subjekt je určitá živá struktura, která přijímá podněty (signály, informace) ze světa kolem sebe a reaguje na ně. Objektem rozumíme prvky z vnějšího (ale i vnitřního) prostředí, pokud s nimi jedinec vstupuje do interakce.

Subjekto-objektový vztah je nutnou podmínkou  pro výměnu látek mezi organismem a prostředím a zabezpečuje existenci organismu v  okolním světě. Sbližování s příznivými podněty a vzdalování se od škodlivých je základ hodnotového (axiologického) vztahu subjektu k objektu. Je vlastní všemu živému (i slunečnice se otáčejí za sluncem), u člověka nalézáme jeho uvědomělou formu.  „Uštědřování a odpírání, toť kořen  všech tajemství nejblíže člověka“, říká Josef Čapek, když přemýšlí o magii umění přírodních národů. Systém  S – O je samoregulující. Tuto samoregulaci zajišťuje  h o d n o c e n í,   rozlišování kladných a záporných podnětů a přiměřených reakcí na ně. Hodnotou a kladným stimulem je to, co uspokojuje potřeby subjektu. 

Člověk od nepaměti hodnotil a usiloval o hodnoty, aniž měl nějakou teorii hodnot. Podobně  jako myslel a logicky myslel dříve, než objevil logiku nebo esteticky a umělecky tvořil dříve než vznikla estetika.  Praxe tu všude předbíhala teorii.

V tvořivém zápase s přírodní nutností mění člověk svět o sobě ve svět pro sebe. Přistupuje k věcem tohoto světa, k objektům živým i neživým, konkrétním a smyslovým s ustavičně pátravou bedlivostí. Jaké je jejich tajemství? Čím jsou a čím mu mohou být? Jaký  smysl  v nich může objevit, jaký smysl jim může dát?

Každá z věcí vnějšího světa v sobě obsahuje skryté významy, každá z nich může být zdrojem sytosti, tepla, hojnosti, smyslového okouzlení, hojivosti, radostného vytržení nebo naopak nese ve své hloubi hrozbu, nebezpečí, strádání, smrt. A člověk v nekonečných procesech zkoušky a omylu objevuje  hodnoty kladné i záporné, to, co podporuje životní tendence i to, co je omezuje a ničí. 

Vybrané hodnoty mají zvláštní význam pro společnost a její řízení.

 Stará řecká rodová společnost měla své mýty a tradice, přikázané vzorce chování, které bylo po generace nutno dodržovat. Ale s úpadkem víry v mýtus a tradice ukázala se potřeba konstituovat nový společenský řád. Jak  mají lidé žít? Na pořad dne se dostávají otázky cílů, projektů, programů, zásad, pravidel – co přijmout, co odmítnout – tedy otázky hodnot. Nikoli ovšem v teoretické podobě, ale zcela prakticky. Obecný pojem hodnoty stará řecká filozofie ještě nezná, uvažuje se konkrétně o dobru a různých druzích dobrosti, o užitku, ctnosti, statečnosti, moudrosti, spravedlnosti, kráse, blaženosti, uměřenosti, rozkoši aj. Prakticky se tak řeší otázka,  na jaké hodnoty se zaměřit, otázka hodnotové orientace.

 

Přímým zakladatelem filozofie hodnot je až filozof osvícenského období, Immanuel Kant (1724 – 1804). Kant žádal, aby rozum kriticky zkoumal sám sebe ve vztahu k poznávání přírody  (aspekt ontologický a gnoseologický), aby provesl kritiku vůle ve vztahu k našim povinnostem (aspekt etický) a aby provedl i kritiku naší soudnosti ve vztahu k účelnosti, kráse a dokonalosti věcí (aspekt estetický). Právě v rozlišení těchto aspektů a v osamostatnění aspektu axiologického (řec. axia ´=

cena, hodnota, významnost) od poznávacího (gnoseologického) je Kantova zásluha. Po Kantovi se vyvinula celá řada novodobých filozofických škol a směrů, které axiologickou problematiku, problematiku hodnot,  rozmanitě tématizovaly a řešily.

 

Druhy  hodnot

 

Lidské hodnoty vznikají v dimenzích, v nichž si člověk osvojuje svět. Jsou průmětem jeho potřeb vitálních i civilizačních a kulturních. Člověk jedná ve smyslu vrozených, přijatých i samostatně vytvořených hodnot. Opatřuje si předměty a situace, aby kladné hodnoty získal, chránil je, aby je neztratil, zápasí s hodnotami negativními, zdánlivými, podvrženými i vysloveně  nebezpečnými.

Nepůsobí potíže vysvětlit přirozenou regulaci chování živočichů prostřednictvím hodnotové (valorizační) polarity libost  - nelibost . K  libosti se živočich přibližuje, od  nelibosti se vzdaluje.

Doklady poskytne biologie, ano i kybernetika. Obtížné je vysvětlit vznik lidské hodnotové sféry, která přesahuje svět animální a ruší jej, ale i podržuje v nové rovině.

Lidské hodnocení je multidimenziální. Z různých hledisek může být různé, dokonce protichůdné.

Svár přírody a civilizace, civilizace a kultury, přírody a kultury, svár minulosti a přítomnosti, svár jedince a prostředí, jedince a společnosti, různých společností navzájem, svár hodnot různého řádu, taková je látka dramatu lidského života.

Načrtněme  přehled lidských hodnot podle dimení, v kterých člověk prožívá sebe a svět.

 

1. P ř í r o d n í  hodnoty můžeme dělit do dvou skupin:

     a/ Hodnoty vitální (biotické) – odpovídají potřebám tělesné existence.  Jsou výrazem přírody v nás, tendence udržet a prosadit, uchovat a rozvinout život organismu. Jsou to podmínky uchování života, zdraví, svěžesti, zdatnosti, příjemnosti, tělesného blaha.

      b/ Hodnoty sociální – jsou  výrazem  zděděné druhové sociability. Projevují se vztahem člověka k druhým lidem a k sobě samému mezi nimi. Člověk má potřebu asociace, touží po družnosti, vzájemnosti, citové odezvě, chce milovat a být milován. Má současně potřeby egotické, tendenci uplatnit se jako jedinec, prosadit se, být uznán, oceněn, mít prestiž.

 

2. C i v i l i z a č n í  hodnoty jsou podmínkou i výsledkem společenské výroby a organizace, techniky a ekonomiky. Civilizační hodnoty, užitek, komfort zbavují člověka bezprostřední závislosti na přírodě, usnadňují mu život, umožňují mu vytvářet materiální kulturu, svět stále  rostoucího bohatství utilitárních významů.

 

3.  D u ch o v n í (kulturní) hodnoty jsou ohniskem, kolem kterého vyrůstá niterná kultura člověka, jedince i společnosti. Patří sem tvůrčí hledání, sebeuvědomění i sebevyjádření, úsilí postihnout smysl věcí, plnost života, snaha uchopit vztah člověka k světu a životu ve světle významů pravdivostních, etických,  estetcických, patří sem filozofie a umění, intelektuální rozvoj, citové bohatství, vzdělanost, duchovní tvorba. Duchovní hodnoty odpovídají potřebě integrace, vnitřní jednoty, jednoty sebe a světa, jednoty rozmanitých a různorodých tendencí, potřebě uvědomělého řádu života. Často mají podobu  symbolických hesel, hesel velkých vizí, snů a perspektiv, ideálů.

Podstata lidské existence kotví hluboko v říši přírody, ale přesahuje ji ve světě kultury.

 

Základní potřeby vyvolávají v život celou složitou hierarchii potřeb vyšších. To ovšem neznamená, že i vyšší hodnoty jsou v plné míře pouze prostředky k uspokojování základních potřeb, které se mimořádně zjemnily, znáročněly, zduchovněly. (Na př. láska  zdaleka není jen uspokojování pohlavního pudu.) Spíše jde o přerůstání účelů nečekanými účinky, které se osamostatňují a dávají tak vznikat účelům novým. Původně nebyly, ale teď tu jsou, nezrušitelné, neodvolatelné. Převádět kulturní hodnoty na biologické tendence je počínání marné, nelze je redukovat, nelze je vyvodit beze zbytku. Jejich vlivem jsou i původně animální potřeby člověka zkulturněny (polidštěny), tak jako celý jeho životní proces není přírodní, ale kulturní.

Vezměme za příklad nejprostší potřebu jíst a pít. Člověk ji má společnou s celým živočišným světem. A přece, jak velice se liší ukojení hladu u zvířete od lidského opatřování potravy. Pomineme-li jednoduché praktiky období divošství (sběr a lov) i  poněkud složitější v době

barbarství (začátek rozvoje chovu dobytka a zemědělství), pak jsme u přepestrého celosvětového pěstování a dovozu  rozmanitých zemědělských plodin a chovu dobytka s celou řadou odvětví a pomocných oborů. Jmenujme namátkou agrobiologii, agromechaniku, agrochemii, veterinární medicinu, lesní a vodní hospodářství, obchod tuzemský i zahraniční, dopravu, skladování, potravinářský a konzervárenský průmysl, chladírny, mrazírny, vinařství, pivovarnictví, výrobu nealkoholických nápojů, mléčných výrobků, umění kuchařské, cukrářské, pekařské, uzenářské, vybavení a zařízení kuchyní a jídelen, jídelní nábytek, nádobí, příbory, textil, stolování, prostírání, servirování,  rodinné i veřejné a mn.j. Bezpočtu profesí, oborů a technik se podílí  na uspokojení jediné základní potřeby být syt a přetváří ji v potřebu civilizační, ukojitelnou  hodnotami užitku a komfortu, který v přírodě bez člověka neexistuje. Člověku nestačí zahnat hlad. Chce jíst pravidelně, nezávisle na roční době, rozmanitě, dieteticky správně, zdravotně nezávadně, chutně, klidně úpravně, v pěkném prostředí, často i bez námahy  a ztráty času s vlastní přípravou jídla,

 v příjemné společnosti, s hudební kulisou apod. Podobně bychom mohli ukázat, jak se proměnila i prostá  základní potřeba chránit se před chladem a nepohodou šatem a přístřeším, jak velikému 

množství nejrůznějších profesí, oborů a s nimi civilizačních hodnot dala vzniknout.

Činná lidská  intencionalita a transcendence vytváří „svět druhé přírody“ jako svět kladných hodnot, jako svět bezpečí, sytosti, ukojení. Vždyť všechna činnost člověka není než tvorba hodnot, jejich ochrana, úsilí o jejich udržení, rozvíjení, rozmnožení.

Paradoxně, překročením určitých hranic, spěje materiální civilizace k devastaci přírody i kultury, ohrožuje lidstvo i celou biosféru planety.

 

 

 

Symbolické hodnoty

 

Zhruba od poloviny minulého století se šířila víra, že nové formy komunikace mezi lidmi zabrání

konfliktům a válkám. Informační revoluce prý vyřeší globální problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni prý budou ve spojení se všemi, s celým světem budou sdílet a vyměňovat si informace.

Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Kamery jsou jen tam, kde se to jejich majitelům hodí. Ze světa dostáváme jen vybrané, v horším případě  záměrně naaranžované zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky jako součást psychologické války. Nové komunikační technologie představují pouze nástroj, který je možno použít stejně k dobrému jako ke zlému.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich životy. Převzali jsme je jako součást kulturního dědictví a neuvědomili jsme si, že demokracie, svoboda, rovnost, spravedlnost už nejsou tím, čím bývaly.

S idejemi se ocitáme v oblasti ideologie či sociální mytologie, kterou někteří označili jako „falešné vědomí“, za soubor nevědeckých, zdánlivých pojmů (P. Mauthner), za fikce, „jako by existovaly“

(H. Vaihinger), za způsob, jak vydávat skupinové zájmy za zájmy všech (K. Marx), za pojmy, jež neslouží poznání, nýbrž ovládání skutečnosti (K. Mannheim), za legitimizaci stávající moci

(J. Habermas).

Symbolické hodnoty jako informace svého druhu jsou soubory interpretovaných dat, která mají přesný význam v určitém specifickém kontextu, jenž se  mění v místě a čase. Je-li možno vyměňovat si po celém světě cifry a obrázky, neznamená to ještě, že jsme schopni navzájem sdílet koncepty a myšlenky, které jsou od významového kontextu neoddělitelné. ( Nepochopení této skutečnosti bychom našli  v mnoha případech nevhodného chování Evropanů  v rozvojových zemích.) Příjemce je vždy závislý na vlastní zkušenosti, na vlastním pojetí, na vlastním pochopení.

Ale i když  jsme determinováni svým „zde a nyní“, i když si uvědomujeme relativitu symbolických hodnot, danou společensko – historickým kontextem, nemůžeme na ně rezignovat. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho duchovního života, jako ideální obraz žádoucí reality nám umožňují realitu hodnotit, chápat, prožívat a potenciálně i měnit. Patří neoddělitelně k výbavě autentického člověka.

Jeden příklad za mnohé. Jak rozumět významu  symbolické hodnoty  d e m o k r a c i e ?

 

1. Státně politicky

Veškerá moc vychází z lidu. Vykonává ji lid ve volbách,  na různých shromážděních, hlasováních, peticích, manifestacích, ale především prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních. Na rozdíl od vlády monarchie, aristokracie nebo oligarchie je tu ústředním čáinitelem  o b č a n. Takto byla založena Československá republika 28. října 1918. A protože nemůže být demokracie bez demokratů, usiloval stát  osvětovou činností o demokratickou osvětu ve veřejném prostoru takto:

„Občané! Občanky! Budete povoláni, abyste budovali a udržovali naši Republiku, neboť svobodný, demokratický stát netvoří jen vláda, těch několik ministrů s prezidentem, ale hlavně parlament, volený všeobecným hlasováním všech dospělých občanů a občanek. Bude nesmírně záležet na tom, jací budete vy. Občané vlažní k špatnostem, lhostejní a neteční k záležitostem veřejným strpí vlády ledajaké a vytvoří parlament, který splodí jen mrzácké zákony a špatnou veřejnou správu.“

 

2. Sociálně politicky

Stát nastoluje právní a sociální rovnost všech občanů.  Ukončuje kastovní zřízení, ruší veškerá privilegia. Ve smyslu tohoto záměru zrušila demokratická ústava z roku 1920 šlechtické tituly a výsady. Demokratická osvěta pokračovala: „Varujme se, abychom měli Republiku, ale postrádali republikánů. Republikán slibuje svou loyalitu myšlence všeobecného dobra, monarchista vládnoucí osobě. Republikán není nevázaný omezenec, usiluje o dokonalé občanství ve jménu čistého srdce a zdravého rozumu.“

 

3. Postojově politicky

Demokratická kultura v politice znamená dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti: „Demokracií se nesmí rozumět žádná nízkost. Demokracie není hrubost v jednání, ale jeho příjemná prostota. Ani ledabylost v oděvu a vystupování, ale ani jeho zbytečná nádhera. Hrdost a skromnost, přímost, ne pletichářství, zdvořilost, ne sprostota, vlídnost, úcta, ohleduplnost, ne zlomyslnost, posměch a škodolibost. Demokrat není útočný, ale vstřícný a laskavý.“

¨

4. Sociálně hospodářsky

Dvacáté století ukázalo, že demokracii nelze omezovat jen na formální svobodu a práva. Ukázala se potřeba rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních, ve sféře zabezpečení proti bídě a nedostatku. Za časů prezidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanskou i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval k ideálu společnosti spravedlivé, humánní.

 

Platí tyto hodnoty i dnes?

Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím. Noam Chomský zaznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, nýbrž mašinérií k získávání souhlasu mas.“

Je tomu tak i u nás. Neobnovili jsme demokratické tradice  první Republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické,  zelenou dostala nenaplněná  touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluví o občanské morálce, o úctě k práci, k přírodním zdrojům, k materiálnímu i duchovnímu dědictví, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, o tom, že při privatizaci je třeba „na chvíli zhasnout“, aby na nekalosti nebylo vidět. Přestali jsme říkat „stát jsme my“, starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho jsme  slyšeli, že „státu má být co nejméně“, a každý se má starat sám o sebe a o vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné měli jsme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem, i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“. Vrcholové managementy stran si počínají jako u soukromých firem a vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury – reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní. Podle okolností  stát slibuje, zastrašuje, korumpuje prebendami, vydírá. Kdysi hrdý  o  b č a n  se proměnil v klienta-voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit. Média servírují politiku jako reality-show na pokračování, jednou jako gladiátorské hry, jindy jako krimi, pak zase jako telenovelu. Politika se stává pokleslou lidovou zábavou.

Od direktivního řízení v minulém režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu.  .Jakýmsi historickým omylem, nedorozuměním nebo trikem se nedostalo občanu demokracie, nýbrž špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě veřejném a občanském. Vyměnil „prvorozenectví za mísu čočovice“, jak  praví biblický příběh. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální uspokojení žádostí bez zábran. Zapomenuta je s v o b o d a  jako    hodnota deklarace lidských práv s pečetí nadosobního významu a vznešenosti, patosu tisíciletého boje s despocií, tyranií, nadvládou, útlakem a násilím všeho druhu. Zapomenuta je i mravní svoboda integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí.

Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan – neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se“ jako nikdy v historii.

Jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Cílem je „užívat si“ dosyta všeho, co trh nabízí. Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu. všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna ta „stará a vznešená slova - v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu, o jehož zachování a smysl pečujeme – nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě“, napsal V. Bělohradský s poukazem na naši „počítačovou džungli“. Média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav, vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí v jejich společenstvích. Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co se má a co se nemá.

Je náprava možná?

Sami mediální pracovníci připouštějí, že média nabízejí pokřivený obraz světa a doporučují nepřeceňovat jejich informace, mít vnitřní sílu vzdorovat vymývání mozku, uchovávat si za každé situace  vlastní názor, být vůči vlivům rezistentní  a věrný svému přesvědčení.

Rodina a škola, všechny kulturní i informační instituce, všichni by se měli spojit v úsilí, jak čelit virtuálnímu světu reklamy, svodům k neomezenému konzumu, nabídce zábavy a požitku bez konce

 i neodolatelným výzvám „splnit si  své sny“ dík výhře, půjčce, dividendám.

Pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a  nedopustit degradaci kultury a proměnu lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav.

 

Jaká budoucnost čeká evropskou civilizaci?

 

Jako ideové pilíře, na kterých stojí evropská kultura, se uvádí řecká filozofie, římské právo, židovsko-křesťanské náboženství a renesanční věda. Z těcho základů vzešly symbolické hodnoty Evropy, totiž svoboda, odpovědnost, humanita, racionalita, exaktnost a tolerance.  Právě ony jsou dědictvím řeckořímské antiky, staré Izraele, křesťanství a sekulární humanitní vzdělanosti. Avšak tyto hodnoty, jak ukazuje O.A.Funda, ztratily svou motivační sílu. Svoboda podlehla mocenským zájmům, tolerance poklesla do lhostejnosti, odpovědnost hasne, protože již není odpovědných rozhodnutí a činů, historie minulého století, ale i přítomnost dokládá selhání humanity – ať již křesťanské, ať sekulární. Racionalita a exaktnost se člověku odcizily, staly se samoúčelnými.

„Znavená Evropa umírá“,  zní titul Fundovy knihy, která uvádí ještě  jeden činitel jako svorku, která drží civilizaci pohromadě. Pakliže ten se ztratí, civilizace zaniká. Ten tmelící faktor každé civilizace (kultury) je nepsaný konsensus (souhlas) o tom, co se smí a co se nesmí. Hroutí-li se konsensus ve společnosti, nastává rozklad. Jestliže většina občanů přestane tento konsensu sdílet, je marno snažit se jej nahradit deklaracemi, chartami, zákony a právními normami. Ani proklamovaná demokracie nemůže nás zachránit, protože ta funguje jen za předpokladu většinou slušných lidí respektovaného  konsensu. 

Paradigma (vzorec) evropské kultury obsahuje  mimo jiné zásadu lidské svobody. Ale není to pouhá svoboda  nespoutaného  jedince, je to jen zdánlivý individualismus. Jedinec je chápán jako modus, zástupce a představitel rodu. Má právo i povinnost vůči rodu  zdokonalovat se, mravně rozvíjet, poznávat, vzdělávat se. Kulturní tradice pokládala duchovní, intelektuálně mravní rozvinutí lidské bytosti za důležitější, než ovládnutí okolního světa. V 19. a 20. století byla zdůrazněna jedinečnost lidské osobnosti, ale myšlenka odpovědnosti vůči společenskému celku nepřestala dominovat. Touha po svobodném rozvoji všech jedinců motivovala i racionální úvahy o dokonalém uspořádání společnosti.

Na přelomu  60. - 70. let minulého  století došlo k povážlivému posunu.

Od sociocentrické  a normocentrické orientace chování  přešlo se postupně k orientaci egocentrické.

 

- Ústup vzájemnosti a ohleduplnosti, nebrzděná touha po sebeprosazení a sebeuspokojení hrozí zničit etos, které dosud drželo společnost pohromadě (W. Brezinka).

- Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot. Etos konzumu se vydává za náhradu etických norem. Dezintegrující síly vytvářejí životní styl individuálního sebeuspokojení  bez morálních zábran (Zb. Brezinski).

- Ultraliberální konzumní systém, zbavený všech hodnot a podporovaný propagandou, je falešný fetiš. Komunismus měl úspěch právě jako reakce na bezzuzdný kapitalismus (Jan Pavel II.).

 

Evropští analytikové poukazují na to, jak demokracii  rozkládá růst nerovnosti, neobčanství občanů, krajní individualismu, nezájem o celek.

Futurologové a rezolutici vyzývají k aktivizaci občanů a institucí k péči o kulturní kvalitu roztroušených hodnotových systémů. Radí na první místo klást prioritu humanitní výchovy a prospolečensky motivovaných postojů.

Nadarmo se pokoušejí osobnosti různých oborů hledat nějakou novou etiku pro dnešek a zítřek.

Budoucnost našeho světa závisí na udržení archetypů naší kultury – principů vzdělanosti a kritického myšlení, principu sebeomezení v zájmu vlastního seberozvoje a principu humanity a ohledu na druhé (co nemáš ty rád, nečiň druhému).

Neomezený růst produkce v globálním měřítku stejně jako čekání nějaké samočinné nápravy vedou ke katastrofě a zhroucení. Rozum velí dobrovolně přijmout meze růstu i meze moci, produktivní síly přestat orientovat na nekonečné rozšiřování výroby, ale na péči o přírodu a životní prostředí, o zdraví člověka, o více volného času a o vyšší kvalitu jeho využívání, o duchovní hodnoty, o kulturu ducha i těla. Takové omezení méně zatěžuje surovinové a energetické zdroje, zato však více stimuluje lidské schopnosti a možnosti intelektuální a morální.

Takové omezení sotva zavedou vládci komerčního konzumu, financialismu a prodejných médií. Ale je možno vytvářet  o s t r ů v k y  p  o z i t i v n í  d e v i a c e, odchylky od destruktivně odlidšťujícího proudu, chránit sebe i druhé před rozkladnými vlivy, pěstovat nezávislý život ve shodě s rozumem i citem, přírodou i kulturou. Je možno šířit a střežit hodnoty nepředstírané humánnosti, lidské důstojnosti, demokracie uvědomělých občanů, svébytnosti i vzájemnosti národů. Takové ostrůvky se mohou stát útočištěm člověka v ničivém příboji současné civilizační  fáze a 

nadějí pro budoucnost.

----------------

„Čas letí, naše životy utíkají a my dosud nejsme schopni překonat své nenasytné puzení k nabývání více a více povrchního bohatství.“ Adi Shankarachoya, hinduistický filozof ( 8.stol.).

----------------

 

Krize jako systémová chyba dnešní civilizace

 

          „Obec potřebuje zákony, jež budou na první místo stavět duševní dobrost, na druhé tělesnou,

           na třetí hodnoty hmotných statků, sloužících tělu i duši“ Platón (427 – 347 př. n.l.).

 

Vrcholoví politikové světa se na svých summitech opakovaně radí, jak řešit současné finanční krize, jak překonat neuvěřitelné zadlužení států, jak zabezpeči ohroženou kapitalizaci hroutících se bank.

Jinými slovy – jak obnovit plynulý, ničím nerušený globální veletok peněz ve službách jediného cíle – samoúčelné maximalizace zisku. A veletok má proudit stále více, rychleji, efektivněji. Proč?

Jakmile člověk jednou dosáhne jistého stupně sebeuvědomění, chce vědět, proč žije, jaký smysl má jeho život, jaký smysl mu může objevit a dát. Proč tedy žijeme? Snad abychom vyráběli a spotřebovávali v zájmu nové a nové akumulace kapitálu? Proč? Snad abychom se předháněli v tom, co si za peníze můžeme dovolit? Odvaž se! Nevaž se! Užij si! Dopřej si!   A však co potom s tou krizí? Ta evidentně brání většině lidí uskutečňovat tento domnělý smysl jejich života. A ani nejkvalifikovanější experti si s ní nevědí rady. Je jiná, než byly krize předchozí. Je globální, nikoli regionální, a není jen ekonomická, je i ekologická, etická, estetická, politická, postihuje všechny oblasti kultury. Sílí podezření, že všechny nápravné pokusy, všechna opatření, ať sanace bank, ať omezování mandatorních  státních výdajů a podpora investic, jsou odsouzeny k nezdaru. Je marno postihovat vnější následky, neznáme-li vnitřní příčiny.

Krize, jak se zdá, potvrzuje svým způsobem platnost zákona o heterogonii účelů, o tom, že záměrné lidské konání přináší i následky nechtěné, nepředvídané, neočekávané. Člověk západní civilizace přece usiloval o větší blahobyt, bezpečí, kulturní úroveň – a přitom paradoxně  se dostává do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry planety, život a zdraví člověka nevyjímaje. Dlouho jsme se domnívali, že naše civilizace je vrcholem lineárního vývoje a pokroku lidstva, který nikdy nekončí. Až krizovost přítomnosti nás nutí uvažovat o vzniku, rozkvětu a zániku, progresu a regresu dávných civilizací, o stavech historické evoluce a involuce  civilizace nynější.

Připomíná se nám, že lidstvo přežilo tisíce let v bídě, ale ani jedna civilizace nepřežila svůj blahobyt. Jsme si vědomi hrozivé roztržky mezi člověkěm a přírodou. Sledujeme, jak ubývá vody, deštných pralesů, přibývá pouští. Jak je znečištěno vodstvo, řeky, oceány, půda, vzduch. Velkému množství lidí chybí potrava, voda, léky, přístřeší. Rozdělení majetku mezi lidmi je nesouměřitelné.

Zatímco úzká vrstva vlivných  a mocných neví, co si počít s fantastickým bohatstvím, množství lidí pro nedostatek  základních prostředků k obživě umírá. Ve velkých městech se zhoršuje kvalita a bezpečnost životního prostředí, narůstají problémy s kriminalitou, drogami, odpadky, prostitucí.

Tradiční způsoby vládnutí jsou zřejmě anachronické, vlády a vládní instituce se marně potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Mezi lidmi i mezi národy se šíří bezpráví. Stále více se prosazují „zákony“ džungle, právo silnějšího, i když se zaštiťuje humanitními hesly. Vedou se bezútěšné války. Ve světě euroamerické civilizace se množí degenerativní a dezintegrativní procesy.

Dnešní krize není jen finanční, ekonomická. Je to krize člověka a lidské existence v úplnosti.

Týká se člověka jako bytosti přírodní, společenské i kulturní (duchovní), týká se základních hodnot jeho sebezachování a seberozvoje.

Tajemství lidské podstaty a smyslu lidského bytí provází člověka od nepaměti. Sledujeme-li vývoj lidského jedince od příchodu na svět, neunikne nám jeho bytostná sociabilita, potřeba nebýt sám, přesahovat sám sebe ve vztahu k druhým, milovat a být milován, přijímat a dávat péči, podporu a radost – v matčině náručí, v rodičovském hnízdě, v hejnu vrstevníků, ve společenství dospělých.

Společenství dospělých má v ideálním  případě podobu obce, řecké polis, v které si všichni společně dávají pravidla chování a spravují podle nich své soužití, společné záležitosti a uspokojování potřeb. Ctí zákon  jako upevnění pravidel, respektují se navzájem jako dárce i příjemce práv a povinností. Takovou obec (polis) pokládali Řekové za „dar bohů“.

Klasická sociologie charakterizuje novodobé státy (dědičky řecké polis ve změněných podmínkách) jako relativně samostatné jednotky. Jsou to společenství organizovaná, vnitřně strukturovaná podle společenských potřeb a funkcí. Systémový celek státu se skládá z řady relativně samostatných subsystémů, které se vyvinuly vlivem tisíciletých lidských tvořivých činností a civilizačních procesů. Jsou to  (na pořadí nezáleží): organizace (správa a samospráva věcí veřejných), komunikace (řeč a  různé formy jejího zprotředkování), výchova, mravnost, právo, náboženství, ekonomika, technika, věda, umění. Všechny subsystémy se tvoří a vyvíjejí ve vzájemné součinnosti, ovlivňují se, prolínají navzájem, přizpůsobují se určitému společenskému konsensu (shodě, souhlasu), který je výrazem převládajících vůdčích idejí té které společnosti. Takové ideje jsou nosné sloupy životního způsobu, životního slohu (stylu) společenství daného místa a času. Vztahy společenských subsystémů jsou proměnlivé. Vývoj není rovnoměrný, inovace a pokrok nenastávají vždy ve všech strukturách současně. Také míra setrvačnossti a pevnosti tradic se může lišit. V zásadě však platí princip relativní dynamické rovnováhy mezi všemi subsystémy. Nadměrné zbytnění jednoho na úkor ostatních, porušení hraniční míry rovnovážného stavu ohrožuje řádné fungování systému. Stupňující se nepoměr může vést až ke kolapsu systému.

Žijeme v době integrující se Evropy a světa v rámci euroamerické civilizace. Potýkáme se s přibývajícími následky devastace přírody a stupňující se nesouměřitelnosti životní úrovně a kvality života u různých lidských skupin. Nečekaně se objevila i krize migrační.

Vrcholoví politici se  dohadují, jak řešit finanční krizi. Avšak ani vlády ani opozice nemají co nabídnout. Negativní jevy nejenže neodcházejí, ale ještě jich přibývá. Je na čase pojmenovat příčinu a vyslovit předpoklad, že jde o  s y s t é m o v o u   d i s f u n k c i.

Systémová disfunkce je vyvolána hrubým porušením rovnováhy společenských subsystémů. Systém ekonomický, ale zvláště jeho finanční a spekulativní odnože, bují na úkor všech ostatních subsystémů do té míry, že činí právo, politiku, morálku, vzdělání, umění atd. nejen závislými a podřízenými, ale bez zřetele k ekonomické funkci a zisku bezvýznamnými, odsouzenými k živoření, ne-li k zániku. Ze všech neekonomických cílů se stávají jen prostředky ke koupi a prodeji specifických „služeb“, určených k tvorbě zisku a jeho maximalizaci.

Peníze, dříve prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k sebereprodukci (lichvou, spekulacemi), k vytváření nových a nových peněz v množství mnohonásobně větším, než je reálná produkce výroby. Nejen neekonomické subsystémy jsou degradovány, ale i reálná ekonomika, která je ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu. Nerovnoměrný ekonomický růst na úkot morálky a ostatních hodnotově normativních subsystémů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidkých a mezinárodních vztahů.

Sklízíme setbu neoliberalismu, která vzklíčila v 70. a 80. letech minulého století. Bankovní kapitál se tehdy zbavil všech omezení, finanční podnikání se osvobodilo od všech regulí. Svoboda vytěžit z peněz maximum způsobila rozvrat klturních archetypů, které se utvářely po tisíciletí. Etika se stala přežitkem, společnost získala přívlastek postmorální. Dřívější orientace na platné normy a nadosobní celky byla vystřídána sebestředným individualismem. Zástup humanistů varoval.  Zatím bezvýsledně.

 

                    „Nebude konce zmatků tohoto  světa, dokud lidé nebudou rozlišovat věci nezbytné a               

                      zbytné, cenné a bezcenné, a dokud se nepřestanou hnát jako stádo ne tam, kam se má    

                       jít, ale kam se jde.“                                                                        Jan Amos Komenský

 

 

 

Hledá se nové paradigma civilizace

 

Žijeme v komplikované, přelomové době. Dosavadní paradigma  euroamerické civilizace se otřásá. Otřásá se působením krizových faktorů, jako je ekologické i nukleární ohrožení lidstva a biosféry celé planety, jako jsou  mnohočetné následky dvastace přírody a kultury, vztahů mezi lidmi a mezi národy.   Základem všech rozkladných krizí je krize hodnotových soustav, krize hodnot a hodnotových orientací. Tato krize nespočívá ani tak v nedostatku příslušných idejí, jako spíše v úpadku jejich znalostí, porozumění a vážnosti, a následkem toho přirozeně v naprostém nedostatku pocitu jejich vážnosti a závaznosti. Hodnotová nejistota starších generací vyvolává hodnotový nihilismus u  generací mladých.

Chaos a nejistotu posttotalitního světa charakterizovaly významné osobnosti:

- Protagonisté politické scény nemají společnou kulturní základnu. Tím jsou dány podmínky pro nové konfrontace, války a zabíjení. Sílí pocit úzkosti. Svět je ještě heterogennější než byl dříve. Mladí jsou nutně dezorientovaní (A. Tourrain).

-Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století. Všeobecný pokrok 20. století nebyl provázen pokrokem morálky v politice.Morální zmatek nepřispívá k pochopení dějin. Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot (Zb. Brezinski).

-Bylo líp, když bylo hůř? (F. Adornato).

-Po pádu bipolárního světa se před člověkem otevřela budoucnost plná nejistoty. Teze o konci ději (F. Fukujama) je bezobsažná. Právě pádem vykonstruovaných schémat začínají skutečné dějiny. A my máme strach ze svobody a z nezamýšlených následků svých činů. Vydáváme se na cestu jako Oidipus a nevíme, zda zítra nezabijeme vlastního otce. (M. Caciari).

-Lze očekávat, že boj mezi ideologiemi a jiné konflikty bude vystřídán bojem mezi civilizacemi, které na sebe narazí při prosazování vlastních hodnot a zájmů (S. Huntington).

 (Myslí se civilizace euroamerická, slovanskopravoslavná, islámská, konfuciánská, japonská, hinduistická, latinskoamerická a africká.)

 

Jestliže k dramatickému posunu v hodnotovém vědomí směrem od normocentrismu a sociocentrismu k bezuzdnému autocentrismu a egoismu došlo v západních zemích na přelomu 60. a 70. let, u nás  s přiměřeným zpožděním, v období po roce 1989. Masmédia začala podporovat halasné sebeuspokojení ze ztráty společných ideálů, z přezíravého postoje k obrozenským a národním tradicím vůbec. Autor úvodníku populárního deníku vyhlašuje vyzývavý program sociální nezakotvenosti jedince. Ironizuje svého dědečka, který se 28. října 1918 cítil jako součást národa, ironizuje svého otce, který se 26. února 1948 cítil jako součást lidu, a velice si zakládá na tom, že on sám se 17. listopadu 1989 cítil jako „svobodný jedinec, zcela autonomní, nezávislé, svébytné já.“

Neschopnost cítit souvztažnost svobody a odpovědnosti, svébytnosti a vzájemnosti, odpor k identifikaci jedince s hodnotami skupiny, k níž patří, jsou jen další alarmující příznaky krize vědomí současného člověka.

Jestliže základem minulého civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející práce, na přelomu 19. a 20. století se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Až tam sahají kořeny dnešního financialismu.  Americký prezident Woodrow Wilson řekl r.1916: „Náš

systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců.“ A Karel Čapek popsal týž jev v jednom ze svých sloupků:

„Odpusťte, mám snad primitivní názory, ale myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze, že si založily svůj vlastní podnik, že se udělaly samy pro sebe, vrhly se na výrobu peněz a slouží vydělávání. Střádal ustoupil spekulantovi. Ta náramná chuť svézt se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze! Mnoho lidí sice přitom o peníze přijde, ale několik pánů ředitelů najde tantiému v jiné zlatonosné bance. Snad opravdu není lidem pomoci.“

Až do krize 30. let 20. století hlásali američtí podnikatelé jako nezvratné dogma, že volný trh má samoopravnou schopnost, a že veškeré regulativní zásahy působí jen škodu. (I my známe nedávno šířenou zásadu, že „neviditelná ruka trhu vyřeší všechno.“) Až „černý pátek“ na newyorské burze, světová hospodářská krize, propad poptávky, hromadící se nadvýroba, krachy bank, bankroty podniků, masová nezaměstnanost, trvající déle než 10 roků silně touto vírou otřásly. „Nová hospodářská politika“ prezidenta F. D. Roosevelta uložila státu překonat nedostatky živelného soukromého podnikání, omezila rozsah finančních spekulací a stimulovala ekonomiku.  Přišla konjunktura a opozice jí využila k zvrácení Rooseveltových opatření. Vynutila si především zrušení regulace bankovnictví a protilichvářských zákonů. Prosadila se monetaristická doktrina Miltona Friedmana (zvýšení peněžní zásoby) a doktrina Andrewa Mellona ( investiční pobídky a vyrovnaný rozpočet). Za vlády prezidenta Ronalda Reagana vznikl z těchto doktrin  n e o l i b e r á l n í  program.Znamená to přesvědčení o všemocnosti a autoregulaci trhu, nezasahování státu, odmítnutí progresivní daně a omezení deficitních výdajů. Ze dne na den výrazně vzrostla převaha spekulativního kapitálu nad kapitálem reálným. Věřitel získal právo vydělat na půjčených penězích maximum. Lichvě, ač v minulosti odsuzované náboženstvím i morálkou, se dostalo  kladného ocenění.  Soudí se, že spekulant  svým ziskem (byť i lichvářským)  přispívá  k společenskému dobru.  Keynesovy myšlenky o státních zásazích v zájmu zamezení krizí a využití výrobních kapacit, které dominovaly po 2. světové válce, stihlo opovržení. Skupina sedmi nejbohatších zemí je v 8O. letech zavrhla.

Přes všechny sebechvály  neoliberalismu se v globalizovaném světě stále množí krizové jevy. Vyvolává je trojjediný komplex úproblémů ekonomických, ekologických a etuických. Svět se ocitá v  dvojí hrozivé nerovnováze:

 

1. Nerovnováha mezi lidmi.

 

Hrozivě roste rozdíl mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvatel. Statistikové spočítali, že dnes má 1%   lidí na světě tolik bohatství, co 99% zbývajících obyvatel planety dohromady. Nepochybně i to je příčinou migračních pohybů milionů uprchlíků, lidí bez domova. Neomezená svoboda vede v horních patrech společnosti ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, korupci všeho druhu a předstírání ušlechtilých pohnutek a cílů. V suterénu společnosti se chátrá na těle i na duchu, bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.

V celém lidském světě ubývá motivace k tradičním morálním kvalitám (ctnostem), k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů o prvenství v získávání materiálního bohatství, zbraní a moci.

 

2. Globální změny životního prostředí.

 

 . Nejde již jen o poruchy lokálních ekosystémů jako v minulosti, ale o poškození celé biosféry, které je nevratné. Změny již nebude možno napravit.

 

Světovládný trh a ziskuchtivost samosebou problémy nevyřeší. Je nutná  z m ě n a

životního stylu současné západní civilizace a obrat k uznání všelidských hodnot, jako je vědomí příslušnosti k přírodě, cítění sounáležitosti, vzájemnosti a solidarity.

To ovšem neoliberalismu zcela protiřečí. Hle, co hlásá jeden z jeho koryfejů, filozof a etik

F. A. Hayek (1899 – 1992): „ Heslo sociální spravedlnosti nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila sopcialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“ Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je církev ve středověku a v raném novověku.“  Pro Hayekův „spontánní řád tržního hospodářství“ , pokud neexistuje hodnotová regulace právní a mravní,  neplatí ovšem nic jiného, než zákon džungle a právo silnějšího.

Nejmocnější civilizace  – díky vojensko-finančně hospodářské převaze nad zbytkem světa – šíří svou hegemonii tu rafinovaně, tu očividně na úkor přirozené existence a přirozeného rozvoje jiných kultur. Její jednostranný ekonomismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na výrobu, obchod a konzum.Legitimizuje touhu po neomezeném zisku, lačnost, nenasytnost, bezohlednost. Kult peněz (mamonu) je provázen násilím, brutalitou, destrukcí dobrých mravů a  kultury ducha.

Marně se očekávala „tichá revoluce“ v zemích nadbytku, totiž odklon od materialistických hodnot k postmaterialistickým, k hledání  smyslu a obsahové náplně života v hájemství ducha. Nestalo se. I původně alternativní pojem – program  k v a l i t y  života, namířený proti masové spotřebě, byl okupován ekonomickými zřeteli a podroben hodnocení z hlediska ekonomických kritérií. Vládne tu Midasův efekt. Ve  zlato (resp. peníze) se promění všechno, čeho se  dnešní vlivní lidé u nás dotknou.

Klíčí strach, že stav světa se nezmění. Bohatí dál budou bohatnout a chudí chudnout. Armády světa budou bdít nad správným tokem peněz a ropy. Miliony  uprchlíků  ze zemí hladu a válek dál budou   putovat na jiné kontinenty. V.Bělohradskému je ze současné společnosti (pozdější než pozdní) –

nevolno. Ale je jedna antropologická konstanta, na kterou nesmíme zapomenout. A to je naděje. Není  zrovna racionální povahy, je to spíš nastavení citu a vůle, ale zato je velmi eufunkční z hlediska existence člověka. Člověka jako bytosti přírodní, sociální i kulturní. Naděje, že přijde (přijít musí)  m e t a n o i a (změna myšlení).

Že  se nám podaří překonat současnou vykořeněnost, konformitu se zvrácenostmi, spoluúčast na pádu civilizace do odlidštění. Že se nám podaří udržet a naplnit i hodnoty, které dnes reprezentují Evropu ve Všeobecné deklaraci lidských práv: právo na život, na svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, na spravedlnost a mír, na život bez strachu a nouze.