Utopie se ptá po utopii. Rozhovor s Dieterem Kleinem[1] a Michaelem Brie

/Rozhovor vedl Dietmar Wittich a Jörn Schütrumpf. UTOPIE kreativ, sešit 157, listopad 2003, s. 992 - 999/

Kniha[2] má v podtitulu název „Zpráva Nadace Rosy Luxemburgové o budoucnosti.“ Formulace „Zpráva o budoucnosti“ není nová.  Ale obsahuje rozpor, podávat zprávu lze o něčem, co už je v běhu, nebo se už uskutečnilo. Uvažujete o budoucnosti už jako o přítomné, či proč se Nadace, proč jste se vy sami pro tento pojem rozhodli?

Dieter Klein: Zpráva o budoucnosti – v tomto okamžiku poukazuje tento pojem na to, že  RLS uvádí své publikace do oběhu záměrně, aby se vypořádala se základními představami jiných, například Komise pro výzkum budoucnosti svobodných států Bavorsko a Sasko a zastávaných Komisí pro budoucnost Nadace Friedricha Eberta.

Rozhodující je ale něco jiného: ve skutečnosti podáváme zprávu o vývoji, ke kterému už došlo a který naznačuje už dnes zřetelné cesty vedoucí do budoucnosti.  Konstatujeme, že jsme v situaci na rozcestí.  V současnosti je určující neoliberální cesta ke světovému tržnímu hospodářství.  Neo-sociálně demokratická cesta směřuje k balancování mezi přizpůsobováním se tlaku světového trhu z jedné strany a modifikovanými dílčími inovacemi, které už jsou politicko-sociálnímu standardu přizpůsobeny, na straně druhé. Při chůzi na tomto napjatém laně však trpí ze všeho nejvíc spravedlnost, při přibližování se k neoliberalismu ztrácí projekt třetí cesty vlastní kontury.  Nevylučujeme dále, že současné fenomény, jako je vzestup pověřování sebe sama k vedení útočné války jako údajně legitimního prostředku politiky, autoritativní formy panství, demontáž sociálních sítí, mezinárodně organizovaný zločin a globálně rozšířená korupce, mohou vyúsťovat do výrazného od-civilizování kapitalismu. Takový kapitalismus by byl důsledkem světové tržní společnosti, v níž by byly prolomeny i takové zábrany, které se pomocí demokracie a právního státu – pokud si ovšem ještě ponechávají svůj význam - dnes ještě udržují.

Michael Brie: Proti takové cestě vývoje my stavíme představy o obrysech emancipačních reformních alternativ. Oproti neoliberálnímu ideálu, který přivádí na trh pružné lidi jako podnikatele se svou pracovní silou, kteří se sami existenčně zajišťují, formulujeme jiný vůdčí vzor: sebe sama určující a solidárně jednající lidi, kteří jsou schopni žít v sociální jistotě a solidaritě, v míru.

Politické mocenské vztahy a tím i možnosti působení a vlivu stran jsou podstatně ovlivněny tím, kdo získává ve volbách, kterým stranám a v jakém rozsahu je svěřována důvěra, aby mohly utvářet budoucnost. Je v knize navržen scénář, vize či vůbec nějaká utopie? Jaká je vaše nabídka?

Dieter Klein: „Lid bez vize upadá“. Tímto citátem z knihy Přísloví Salome (29, 18) nadepsala Dorothea Sölle svou poslední knihu. V Lutherově překladu se uvádí: „Tam, kde neexistuje proroctví, zůstává lid zpustlým a nevázaným“. Naše kniha je vzdálena tomu, vyslovovat nějaká proroctví.  Nicméně název knihy „Žít namísto toho být žit“ (být udržován při životě), načrtává v hlavních obrysech, jak to cítíme my, velkou vizi.  Nikoli nějakou chytře vymyšlenou, nikoli z nezřetelně se rýsujících zákonitostí odvozenou vizi, ale takovou, která přináší přesně to, co si přejí miliony lidí. Nikoli být žit na základě závislosti na ekonomicky a politicky mocných, v rámci byrokratických ustanovení, pod tlakem nezaměstnanosti a sotva dostačujících příjmů a neustálého strachu, že mohu někdy ztratit i to pracovní místo, které dnes ještě mám, že už nebudu dostatečně zajištěn při nemoci, nebo že upadnu do chudoby, když zestárnu. Proti životu určovanému jinými a silnému trendu dnešní doby, si osvojujeme tradici sociálních a osvobozeneckých hnutí, které usilovaly dosáhnout toho, aby si lidé mohli sami určovat svůj život; jako podmínku pro to požadujeme sociální jistotu namísto stálé hrozby sociálního úpadku, kterému jsou dnes vystavení tak mnozí.

Michael Brie:[3] Naše vize poukazuje bezprostředně na potřebu vyjednávání. Posouvá proces směrem ke společnosti, v jejímž centru „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“ (Marx/Engels, MEW, Bd 4, s. 482). Svoboda jednotlivce je cílem emancipační reformní alternativy, kterou jedni označují jako trvalý rozvoj, jiní jako nastolení „božích cest na zemi“ (jako např. v latinskoamerické teologii osvobození) a opět jiní jako demokratický socialismus.  Pozemský charakter této vize kolektivní a individuální svobody pro každého se vyznačuje tím, že stavíme otázku, která zůstává v neoliberálním výkladu individuální svobody kategoricky vyloučena, a důsledně trváme na jejím zodpovězení: Co potřebují lidé ve svém vlastním životě pro své sebeurčení a sociální jistotu? Naší odpovědí je, že individuální svoboda pro všechny předpokládá sociální rovnost v účasti na základních podmínkách nutných pro život, které označujeme jako svobodné statky (Freiheitsgüter). Svoboda a sociální rovnost jsou v nejužším vzájemném vztahu jako orientace na solidární sociální boje o práci, která poskytuje existenční zabezpečení, o vzdělání pro všechny, zbavené diskriminace, o rovný přístup k vymoženostem lékařské vědy a sociálního zabezpečení, o nějž jde právě v té situaci, v níž Wolfgang Clement a Olaf Scholze proklamují stupňující se „spravedlivou nerovnost“. My zastáváme tudíž „zasahující vizi“, která poukazuje na naléhavou potřebu jednání tady a teď.

Ve Straně demokratického socialismu (PDS) probíhá programová debata. V jakém vztahu je „Zpráva o budoucnosti“ k této diskusi?

Michael Brie: RLS se zavazuje angažovat se především v politickém vzdělávání. Angažuje se však také v politickém poradenství.  To, v čem vidí důležitý obsah humanistického vzdělávání, nabízí RLS také SPD, ke které má blízko.  To platí pro komentáře k programatice  Strany demokratického socialismu a pro knihu „Reformní alternativy – sociální, ekologické, občanské“ („ReformAlternativen – sozial, ekologisch, zivil“). A také naše „Zpráva o budoucnosti“, se k diskusi SPD, zvláště k její programové debatě úzce vztahuje.  Tomu by se dalo jen těžko zabránit, protože oba hlavní autoři Zprávy jsou současně členy redakční komise, která návrh programu sestavila. Kniha „Leben statt gelebt werden“ by mohla být chápána také jako podrobné zdůvodnění hlavních myšlenek, které jsou v něm blíže rozváděny.

To platí pro analýzu historické situace rozcestí, na kterém se rozpracovávají rozhodnutí, jakými vývojovým i cestami se vydat. To se týká podrobné a také teoreticky fundované politiky spravedlnosti jako určující demokraticko-socialistické politiky a v programu se nakonec objevuje v jednoduchých větách: „Svoboda, rovnost a solidarita tvoří obsah spravedlnosti.“

 Zpráva o budoucnosti je dále  základem pojetí, v němž je demokratický socialismus chápán nejenom jako cíl, ale jako stálý proces reformních kroků s transformačními rysy, přijímanými v rámci buržoazní společnosti, který však hranice kapitalismu překračuje.

Dieter Klein:  Právě takovéto chápání demokratického socialismu jako procesu, narazilo v části SPD na nepochopení a vyvolalo podezření, že jde o oportunistickou adaptaci na dané podmínky. Přáli bychom si, aby se zastánci těchto domněnek věcně vypořádali se způsobem naší argumentace, a to jak ve Zprávě o budoucnosti, tak v souvislosti s od ní se odvíjejícím pojednáním „Socialismus jako každodenní úkol“ („Sozialismus als Tagesaufgabe“). To by bylo velice žádoucí pro pochopení budoucího programu SPD a kulturu její diskuse.

Základní výpovědí návrhu nového stranického programu je, že jen a pouze demokratický socialismus může spoluurčovat úspěšnou alternativní vývojovou cestu, když se podaří posunout poměr sociálních sil ve společnosti rozhodně ve prospěch demokratických sociálních sil a když sama SPD dosáhne proměny svého profilu a vnese svou vlastní programovou nabídku do společného působení a zapojí se do sítě s jinými demokratickými, sociálními a politickými hnutími. Zpráva o budoucnosti věnuje pojednání o alternativních aktérech a jejich motivacích celou kapitolu.

„Socialistická společnost, jak o ní usilujeme…je společností, v níž je odstraněna dominance zisku. Uskutečňuje demokracii, která se šíří do všech politických, ekonomických, ekologických a kulturních vztahů. Požaduje podřizování výrobního způsobu, způsobu rozdělování a spotřeby principu, požadujícímu, aby všichni občané mohli sami určovat svůj život a žili ve vzájemné solidaritě.“  Programm der Partei des Demokratischen Sozialismus. Přepracovaný návrh. Cit. podle PDS Pressedienst, č. 35/2003, s. 3.

Jak je kniha vystavěna?

Dieter Klein: Výstavba knihy odpovídá našemu přání představit vizi společnosti, v níž by lidé o sobě sami rozhodovali a mohli žít ve vzájemné  solidaritě.  A to není nějaké nadoblačné snění, nebo obraz nějakého „nového“ člověka, nýbrž – ve smyslu Ernsta Blocha, „konkrétní utopie“ – vycházející z životních procesů a očekávání reálně existujících individuí.

První kapitola nezačíná jakýmsi vyhlašováním našich vlastních očekávání do budoucna, ale empirickou analýzou duševního rozpoložení, očekávání a přesvědčení občanů Spolkové republiky – opírá se především o výzkum Michaela Chrapa a Dietmara Witticha, ale také o další reprezentativní výzkumy. Ukazuje se v nich přitom, že naše vlastní alternativy vůbec nevycházejí jen z obav, ale také ze smyslu pro spravedlnost a navazují tak na dojem většiny dotazovaných, že žijí v nespravedlivé společnosti, ve které jsou nezbytné značné změny.  Ve veřejném mínění je však také rozeznatelnou ambivalence, například, že ve většině výpovědí spadá vjedno očekávání, že se propast mezi chudými a bohatými bude prohlubovat a že se v Německu dá dobře žít.  Přesvědčení, že se proti mocným v zemi beztak nedá moc dělat, je u mnohých doprovázeno slovy o tom, že jsou připraveni sami se pro změnu více angažovat – jestliže se ukáže vyhlídka na úspěch.

První kapitola se dále věnuje analogické analýze důležitých otázek, proč bylo v západním světě ve „zlatých desetiletích“ po 2. světové válce možné dosáhnout sociálně státního zkrocení (fordistického) kapitalismu a které rozpory vedly ke krizi tohoto státně sociálního poválečného uspořádání. Z analýzy problémů, které fordismus nakonec nebyl schopen zvládnout, vyplývá   logika naší argumentace a členění požadavků, které si musí strategie dalšího rozvoje stavět.

Docházíme tak k našemu popisu protichůdných cest a strategií, buď se vyznačujících hrozbou, nebo hodných usilování, jako odpovědí na krizi fordismu: neoliberálně orientovaného kapitalismu, třetí cesty nového sociáldemokratismu, odcivilizovaného kapitalismu, nebo emancipační reformní alternativy.

Druhá kapitola „Jiný svět je možný!“ se zabývá reformní strategií k dosažení spravedlivé společnosti. Zahrnuje vypořádávání se s diskusemi o spravedlnosti neoliberalismu a sociální demokracie ve světle skandálních reálných nespravedlností, dále teoretické zdůvodnění spravedlivé politiky, pojednání o svobodných statcích jako podmínce sebeurčení a sociální jistoty a představení základních rysů emancipační a solidární reformní alternativy.

Michael Brie: Ve třetí kapitole se poté vstupuje do zcela pozemských záležitostí: zamýšlíme se nad ústředními otázkami naší doby a předběžně je promýšlíme. Co „žít namísto toho být žit“ znamená, se tu zřetelně vyjevuje na jednom z ústředních fór současných společenských střetů.  Kapitola pojednává o sociálně ekologickém jednání ve světě práce, vzhledem k ideálu, rozvinutému v předchozích kapitolách.

Ve čtvrté kapitole si stavíme otázku, jací jsou aktéři alternativního rozvoje dnes a jací mohou v budoucnu být.

Současný duch doby není zrovna moc rozporný, vyžaduje konformitu, která se také – jak se zdá – houfně vyskytuje.  Vy ve svém výhledu představujete jiný svět jako možný. Jak zakládáte tuto alternativu?

Dieter Klein: Proč považujeme za možný jiný svět – na to se nedá snadno odpovědět, protože žijeme ve znamení doby, která je nastavena neoliberálně.  Není to lehké i proto, že předpokladem demokratického socialismu je emancipační alternativa, předpokládající hluboký zásah do přeměny společenských mocenských vztahů. A my nevíme, zda, kdy a jak k takové proměně dojde.  Dějiny jsou otevřené. Avšak natrvalo nejsou nevyhnutelně předurčeny zákonitostmi zisku a trhů. Je skutečně zvláštní ironií, že představitelé neoliberálního myšlení dříve jakékoli působení těchto zákonitostí zpochybňovali a vítali každou příležitost, aby marxistické myšlení zatracovali jako ekonomistické a deterministické.  Nyní jsou determinističtější než Marx, který při příležitosti analýzy zákona zisku a pohybu míry zisku dospěl k závěru, že se tato otázka vyřeší spolu s otázkou mocenských vztahů bojujících stran. Právě na to naše kniha neustále poukazuje.  To je také v základu našeho chápání demokratického socialismu jako transformačního procesu.

Navazujeme na dějinnou zkušenost, že boje vykořisťovaných, potlačovaných a vykořeňovaných a těch, kteří za lepší situace rovněž volí změnu společnosti, nemohou být nikdy potlačeny navždycky.

15. února tohoto roku jsme zažili, že se od počátku války až dosud nikdy neobjevilo tak silné, celý svět zasahující a organizované odmítání, jako v naší době. Při této příležitosti a v procesu Porto Alegre, bylo možné rozpoznat nové nositele boje za lepší společnost.

Ve své knize jsme analyzovali, že moderní buržoazně kapitalistická společnost nemůže snesitelným způsobem fungovat, aniž produkuje civilizační potenciál a pohybové možnosti, které nabízejí šance pro alternativní politiku.

Spolu s dalšími levicovými stranami a silami se v tomto workshopu podílíme na tom, aby byl analyzován od poloviny 70.tých let vznikající a v současnosti v rychlém sledu probíhající ústup od evropského sociálního modelu, a aby se dospělo k novým odpovědím levice, pro něž už ovšem dozrál čas a které mohou nabídnout šance ke změně hegemonních duchovních vztahů a politického paralelogramu sil.

Rád tu připoměl otázku Hermanna Hesse, v níž se pokusil charakterizovat čínského morálního filozofa Konfucia: „Není to snad ten, který dobře ví, že nic nejde a vzdor tomu činí?“

Ostatně samotné prohloubení světové krize v následujících desetiletích prosadí na pořad dne pronikavé přeměny výrobního a životního způsobu a způsobu regulace. Pak se také ukáže, kdo je na ně duševně a politicky připraven.

Ve společnosti práce sama práce vyhasíná, to není jen věta Hannah Arendtové, která je dnes tak často připomínána, ale pro mnohé a právě pro mladé lidi, je to také často každodenní zkušenost. V knize se otevírá jiná perspektiva. Co může socialistická politika nabídnout mládeži, která je dosud, pokud jde o povolání, bez šancí a těm, kteří se ve stáří stávají „nadbytečnými“?

Dieter Klein: Když se setkáváme s neřešenými problémy současnosti, dělá nám taková otázka zvláště velké obtíže. Otázky změny světa práce jsou, stejně jako jiné problémy, tak vysoce komplexní, že nevyhnutelně vyžadují také komplikované odpovědi, jejichž formulování by muselo překročit rámec, který je tu dán.  Mechanismus mediálního světa však současně vyvolává u mnoha lidí očekávání, že se dočkají jednoduchých odpovědí a podrobuje tomuto tlaku také strany.

Zůstává úkolem nalézt v dohledné době vstupní projekty k demokratické přeměně a formulovat je tak, aby byly snadno pochopitelné a mohly působit mobilizačně.

"Krize společnosti práce je všudypřítomná. Jedny vytlačuje z práce a ze soudržné společnosti nebo do prekérního zaměstnání. Týká se to zvláště žen, zejména ve východním Německu; nezřídka jsou i jejich děti odstrkovány, protože svým oblečením nemohou držet krok s dětmi rodičů, kteří dobře vydělávají.  Ženy a muži středního věku jsou vyřazováni jako příliš staří. Mnohým mladým lidem se na pracovní trh ani nedaří vstupovat. A jiní nemohou žít, protože je jejich práce ničí (auffrisst – doslova požírá). Nezřídka je obavy dohánějí k tomu, že práci opouštějí.“ (s. 158.)

;Michael Brie:  Naším výchozím bodem je, že za dominance zisku jako nejdůležitějšího měřítka, které rozhoduje ve světě práce a při redukci lidí na jejich úlohu při zhodnocování kapitálu, jsou lidé propouštěni a nezaměstnanost je nevyhnutelná, protože se s prací „nepočítá“.  Zaměstnávat lidí při veřejném existenčním zajištění není pro soukromý kapitál často dostatečné ziskové.  Už předem je tudíž dáno, že možnost zaměstnávání ve zdravotnictví, v kultuře, při ochraně prostředí, v péči o mladé a staré, je omezená a omezována. Regionální hospodářské kruhy k nabídce zaměstnání sotva dostávají šanci, fakticky svým způsobem kryjí zamaskované globálně operující velkopodnikatele. Privátní koncerny a velké banky odvádějí veřejné investice s tím, že tak odčiňují své hříchy vůči těm, kdo věří v trh – pro mnohé drobné podniky jsou ovšem komunální objednávky pro jejich přežití důležité.

Je tudíž nutné zjistit,  jaké kroky by při prosazování alternativního ideálu lidí jednajících na základě principu sebeurčení, mohly v pracovní politice vést k  sociální jistotě. Je nutno odpovědět na to, jaké změny ve světě práce by za daných podmínek a s pozitivním vlivem na vytváření pracovních míst, umožňovaly existenční jistoty a byly přitom relativně snadněji dosažitelné, a jak by se mohly - s ohledem na transformační proces – dále rozvíjet.

Dieter Klein: Obrana a rozšiřování masové kupní síly na vnitřním trhu, aby se poptávka po pracovních místech zajistila – tak zní naše první odpověď. Vzhledem k tomu, že to zahrnuje efektivnější požadavky vůči těm, kdož zakládají existenci a vůči malým podnikům, není to skutečně takový požadavek, který by vedl k průlomu v systému. Vzhledem k tomu, že by se např. zvýšil podíl veřejných investic v Německu na HDP přinejmenším o 30 miliard euro na americkou kvótu, je nasnadě, že by tak nebyly dotčeny základy pevnosti kapitalismu. To platí také pro obranu dosavadní úrovně sociálních příjmů a pro solidaritu s boji odborářů o vyčerpání možností, jež poskytuje rámec rozdělování při vyjednávání o tarifech.

Ale právě takovéto kroky jsou namířeny proti duchu neoliberalismu, ve prospěch státní podpory, státních investic, sociálního zajištění a úmluv o tarifních místech, které takové zaměření blokují. Jsou to kroky realizovatelné, získávající situací podmíněné rysy protichůdného modelu a jsou dosažitelné jen prostřednictvím urputných bojů.

Michael Brie: Ještě více to pak platí pro krácení pracovní doby, která získává dodatečný souhlas členů odborů pouze tehdy, jestliže skutečně zavazuje podnikatele k diferencovanému mzdovému vyrovnávání, k novému nastavení podmínek pro ty, kteří hledají práci, a jestliže existují pravidla umožňující bránit se proti dalšímu přiškrcování platů. V současnosti se k tomu sotva přihlíží, odpovídá to ale více jak sto let působící mu trendu.

Změna ve prospěch  práce zajišťující existenci, příležitostnou neplacenou práci v domácnosti a další vzdělání, namísto normálního celoživotního pracovního vztahu, v němž setrvával mužský živitel rodiny, vykonávající jedno povolání, ve kterém se vyučil, odpovídá tendenci pružného kapitalismu. Transformační rysy alternativní pracovní politiky však zřetelně vyvstanou, jestliže budou takovéto proměny a jejich kombinace splňovat požadavek na uspokojivá pracovní místa pro všechny, kdož hledají práci a na svobodné rozhodování jedince při stejných podmínkách pro muže a ženy. Postupné zavádění základního příjmu orientovaného na uspokojování potřeb nad relativní hranicí chudoby jako občanského práva a na sociální zajištění a požadavek příležitostného vystoupení z výdělečného života v určitých fázích života, jde přirozeně ještě dál.  Znamená to, že by mělo být možné při nepřijatelných pracovních podmínkách, a to bez nebezpečí sociálního propadu.

V zájmu přežití jsou důležité nové oblasti práce ve sféře sociálně ekologické přestavby, při koncentrování vysoce technologických inovací v zájmu obratu v péči o prostředí a významné rozšíření humanitně orientovaných nevýrobních služeb.  Nejsou však slučitelné s dominancí zisku ve společnosti. Takovýto rozvoj -  v mnoha směrech nekompatibilní s vysokým očekáváním kapitálové výnosnosti - by byl spojen s rozšiřováním třetího sektoru, s neziskovým sektorem orientovaným na zaměstnávání daleko přesahujícím jeho současný význam.

Dieter Klein:  Alternativní politika práce navazuje na bezprostřední zájmy těch, kterých se týká, na velmi rozšířené požadavky odborů a jiných sil a vyznačuje se současně transformačním potenciálem.  V  knize se o ní exemplárně pojednává v duchu pojetí demokratického socialismu jako transformačního procesu. Ve stručné odpovědi na Vaše otázky to můžeme jen naznačit.

„Alternativní transformace fordistické a postupně neoliberálně formované společnosti práce musí zahrnovat: 1. výdělečnou práci pro všechny, kdo ji hledají a nové kombinace souvislosti výdělečné práce a práce pro sebe (Eigenarbeit) v průmyslových zemích bez diskriminace; 2. nové rozdělení výdělečné práce mezi muže a ženy; 3. nové rozdělení výdělečné práce mezi prosperující regiony a regiony, které se nacházejí v krizi; 4. spravedlivé uspořádání, v němž mezinárodní dělba práce, podporující země Jihu, spočívá v tom, aby dokázaly překonat nezaměstnanost a podzaměstnanost více jak jedné miliardy lidí.“ (s. 164 n.) 

Starším lidem, jako zvláštní sociální skupině, jsme pravděpodobně věnovali až příliš malou pozornost.  Naše mnohostranná představa o budoucí proměně světa práce a o krocích k rozhodnému omezení nezaměstnanosti, však zahrnuje i zájmy starších lidí. 

Jakou šanci připouštíte pro nás pro všechny, že budoucnost nebude určovat globalizovaný kapitalismus, imperialistické války a kulturní hegemonie neoliberalismu? Kde vidíte subjekty změny?

Dieter Klein: K šanci na naše přežití tváří v tvář hrozícím velkým nebezpečím, jsme se už jasně vyjádřili, když jsme hovořili o možnosti jiného světa.

Ano – kde je subjekt takové změny?  Naše vyrovnávání se s touto otázkou ve čtvrté kapitole nemá nic společného s tradiční otázkou po vedoucích aktérech nadcházejícího velkého převratu.

S oporou v empirických výzkumech budou analyzovány a vyzdvihovány zájmy individuí, které sledují ve svém každodenním životě a při svém vlastním angažování.  Jednání individuí ve spojení s jejich životem posuzujeme jinak než v rámci většiny regulačních teorií, tj. jako zcela podstatnou úroveň společenských přeměn. Zajímavým výsledkem přitom je, že právě dobře vydělávající, silně výkonné skupiny obyvatelstva, které svým vlastním odpovědným jednáním přinášejí největší hodnoty, se ve výzkumech zvláště výrazně zasazují pro přerozdělování a podporu ve prospěch sociálně slabších skupin.

Od individuálně jednajících se liší skupiny aktérů, které jsou v  pásmu jednotlivých lidí, tj. kolektivních aktérů, kteří jednají ve větších souvislostech, velkých organizací a volebních uskupení. Budou zkoumány jako brzdící a podněcující faktory pro jednání jednotlivců. A sledovány na regionální, národně státní a globální úrovni.

Michael Brie: Množství příkladů účinných akcí takového druhu nás orientuje na společné působení s jejich nositeli. Zvláště pozoruhodná u těchto aktérů je jejich orientace na budoucnost, jejich vzájemné propojení a společná práce na projektech  - ekologických, výstavby bytů, na projektování kulturních a sociálních nevýrobních služeb, na projektech politických a hospodářských. Zvláštní pozornost bude přitom přikládána jejich schopnosti navázat spojení s veřejností a pro tyto projekty ji získávat.

„Ve skutečnosti je spektrum možných aktérů mimořádně široké. Jsou zasahováni sociálními konflikty a sociálně orientovanou hodnotovou orientací, což se odráží ve významných dimenzích toho, jak jsou jejich zájmy artikulovány.“ (s. 279.)

Překlad Miloslav Formánek