PhDr. František Neužil

PhDr. František Neužil se narodil v roce 1952 v dělnické rodině. V létech 1972 – 1977 studoval na Státní univerzitě v Kyjevě, kde ho zaujal problém reálné sociálně ekonomické podstaty a logiky fungování systému reálného socialismu. F. Neužil nebyl před listopadem členem KSČ, nepatřil tedy v žádném případě k nějaké privilegované skupině vládnoucí nomenklatury. Listopad ho zastihl jako vědeckého pracovníka Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV. Z toho důvodu měl také po absolvování vysoké školy určité problémy se sháněním zaměstnání a mohl by si klidně hrát v polistopadovém období na disidenta, jemuž křivdila a ubližovala „zločinná totalitní komunistická diktatura“. Práci v oboru nesehnal a v současné době pracuje v administrativě soukromé firmy.  V devadesátých letech byl doktor Neužil jistou dobu členem KSČM, přestalo jej však brzy bavit, jak sám říká, přesvědčovat mnohé funkcionáře a členy o tom, že „dvakrát dvě jsou čtyři“ : to znamená, že základní a určující příčinou zhroucení systému předlistopadového reálného socialismu byla objektivní, vnitřní, systémová vada, jež spočívala ve zveličení lokálnosti, lokálně omezené působnosti vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu, a nikoli pouze a jedině „zrada Gorbačova“. V současnosti se doktor Neužil již několik let aktivně věnuje práci ve filosofické sekci Klubu levicových sociologů a psychologů (dnes Klubu společenských věd), kde organizuje a vede diskusní filosofické semináře, v nichž se snaží uchovávat marxistické filosofické vědomí a rozvíjet nestalinské pojetí marxismu. Je dlouholetým členem Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM.
Podle názoru doktora Neužila lze hovořit nejenom o „lásce k moudrosti“, nýbrž i o „lásce k hlouposti“, v českém mafiánském lumpenkapitalismu pak přímo o „lásce k blbosti“.
V Komunistické straně Čech a Moravy i v celém mezinárodním komunistickém hnutí se „láska k hlouposti“ realizuje ve dvou základních formách – „stalinsko-neostalinské“ a „pragmatické“. První forma se zaklíná věrností „ideálům marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu“, mává rudým praporem se srpem a kladivem a všechny, kdo s ní nesouhlasí, označuje za „odpadlíky a zrádce“. „Pragmatická“ forma chce být naopak „tvůrčí“ a „objevitelská“, chce v „křesťanské lásce“ obejmout celý svět : slovy se hlásí k marxismu, ale nic z něj neuznává a chce nalézt „zlatou střední cestu“ mezi marxismem a různými systémy buržoazní ideologie.
Nestalinské pojetí marxismu odmítá jak „lásku k blbosti“ kompradorské lumpenburžoazní ideologie, tak i stalinsko-neostalinskou ideologii zbytku politicko-ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy reálného socialismu a hrdě se hlásí k definici komunismu, jíž v Manifestu komunistické strany formulovali Karel Marx a Friedrich Engels : „Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž je svobodný rozvoj každého jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech“. Nestalinské pojetí marxismu ústí v koncepci socialismu budovaného třídou samosprávných vlastníků a tvoří světonázorový filosofický základ „uhlířské víry“ v novou budoucnost socialismu, komunistického ideově politického přesvědčení, jež nelze převléknout jako košili či kabát jenom proto, že právě „není v módě“.