Vážení diskutéři, moji kamarádi jsou ke mně moc útlocitní a nechtějí jí se svými pochybami vůči mé koncepci na veřejnost, což je zbytečné. Tak zase uvedu dotaz kamaráda Štěpána Steigera, důstojného, leč velmi čilého kmeta, autora řady článků na DR. "Tedy: přemýšlel jsi někdy o tom, že tvoje "recepty" (teorie ) o budoucím předstupni socialismu ("proto-") jsou ryze "evropské"? Byť i multinacionální, přece jenom mi připadají jako prodchnuté zkušeností tzv. vyspělého světa.

Myslíš např. že by se mohly realizovat v mexickém Chiapasu nebo někde v Africe (abych užil extrémní příklady?)"

Přemýšlel i nepřemýšlel. Moje koncepce je obecná teorie, která abstrahuje od zvláštnosti jednotlivých regionů, rozdílné úrovně výrobních sil, kultury, tradic apod. Tak to dělal Marx při své teorii kapitalismu jako takového. Otázkami konkrétní aplikace abstraktního modelu v konkrétních a odlišných podmínkách se zabýval, pokud se zabýval, až v druhé linii. Já se taky necítím být vybaven znalostmi pro takovou konkrétní aplikaci. Já příliš nesdílím ten přístup, který příliš akcentuje tu odlišnost podmínek regionů atd., která vede až k popírání obecných zákonitostí systému,např. k ospravedlňování „zvláštních modelů socialismus“ v KLDR či Číně což je blbost a s oblibou to používají stalinisti. Má-li být zvíře kachna, nemůže mít rohy a kopyta. To pak je ta definice kachny špatná. Ale je možné se přece jen i v obecné rovině zamyslet nad tím, jaké podmínky by pro tu abstraktní koncepci byly nejpříznivější - bez zeměpisného situování.Jedna věc je naprosto jistá - samospráva je vztah, který se plně může rozvinout jen na takové úrovni výrobních sil, která bývá vyjadřována termíny "postindustriální","vědecko technická a informační revoluce" apod. Ne že by byla nemožná už v industriální ekonomice - to dokazují výsledky Slušovic a spol. a Mondragonu. Ale samospráva přece jen chce kognitariát. Takže v tomto smyslu skutečný rozvinutý a komplexní model samosprávného socialismu pro Chiapas vhodný není – a proto taky různé pokusy o nekapitalistickou alternativu v zemích Latinské Ameriky zatím skončily nanejvýše vytvořením něčeho velmi podobného našemu protosocialismu – zbyrokratizované a zkorumpované, nedemokraticky vládnoucí elity a neprivilegovaní, kteří se nejprve strhnou určitými myšlenkami a těží ze sociálního zlepšení a když se objeví problémy a zdroje nejsou, nechají se otrávit a zmanipulovat a systém padne- tak to podle mne dopadne ve Venezuele. Naopak v Argentině se továrny převzaté dělníky po útěku majitelů držely úspěšně – nevím, jak je to teď, ale i tak by to byl úspěch, protože časem je nutné propojení a dotažení samosprávy na celospolečenskou úroveň,a na to ještě hnutí nemá sílu. Ale- zase tyto země jsou vhodné pro zárodečné modely samosprávy ve formě komun, družstev, municipalit apod. –protože tu lidi mají i charakterem výroby k sobě blízko – a o ně se může opírat i levicové politické hnutí. Ale – viz výše – to nestačí – další rozvoj se musí opírat o znalostní výrobu a kognitariát a mít podobu celospolečenské samosprávy. Lze si představit takovouto zemi – třeba Brazilii,kde by se oba ty konce samosprávy spojily pod vedením kognitariátu a s pomocí kognitariátu vyspělých zemí. Ono to ani jinak v globálně propojeném a nerovnoměrně se vyvíjejícím světě možné nebude.