Pane Kobo,. Vidím, že pilně sledujete naše stránky, to jste asi jediný člověk na světě, bravo. Naopak já se musím omluvit, že jsem měl velkou pauzu v důsledku kombinace řady faktorů – pracovních, zdravotních i rodinných. I tento článek jsem, ještě do jisté míry“pálil od boku“, bez důkladného porovnání textů, ale přesto si myslím, že moje pozice je udržitelná. Zkusím ji hájit.
Především – měli bychom zapomenout na knihu Bojíte se socialismu?, která byla naši prvotinou a dost narychle uplácána, aby stihla termín jednoho sjezdu ‚jistě vítze, že plný výklad našich názorů je v v druhé knize obsáhlejší (Kdopak by se Marxe bál? Z r. 2011) Text na který reagujete, jsem nepsal já, ale Franta (přiznám se, že v této chvíli – nejsem doma – ani nevím, jak jsme to podepsali, jsme sice teoretická dvojčata, ale přece jen nikoli jednovaječná a některým věcem rozumí Franta líp a já hůře). Proto teď nehájím doslovný text Franty, i když nepochybuji o jeho správnosti.
Vy jste správně konstatoval, že jsem nenapsal strategii podniku, ale makroekonomickou úvahu- a s tím plně souhlasím. To taky nepovažuji za svůj úkol. Opravdu se nevyznám v konkrétní motivaci současného kapitalisty, v iluzích a fetišismu, ve kterém žije –jinak – filosoficky-řečeno – nevyznám se tak dalece jako Franta ve světě jevových forem ch0du kapitalismu na podniku a jde mi o podstaty za těmito jevovými formami. U Vás – dovoluji si tvrdit – je to obráceně – v tom je i příčina jistého nedorozumění mezi námi. A ten článek jsem napsal, abych Vám právě tohle vysvětlil. Dovolte mi jeden štulec – plně bych akceptoval Vaše prohlášení, že polemizujete jen s konkrétním Frantovým textem a nechal na Frantovi, aby s Vámi bojoval – a to tam, kde říkáte – s tímhle konkrétním polemizuji, to ale neznamená, že odmítám teorii hodnoty apod. – ale to jsou jen slova, k tomu žádný názor či argument neuvádíte, naopak věci stále vracíte k velmi krátkodobé realitě a ani v ní nevidíte symptomy toho, že námi – možná neuměle - předvídané procesy rušící Vaší logiku probíhají už teď. Např. ta klesající míra zisku jako dlouhodobý trend.
Ale k věci – zpřesňujme svá vyjádření:
1) Trvám na svém vyjádření, že ani já (a ani Franta – to si ale teď nemohu přesně ověřit z textu) nehájíme tezi, že při změnách v lidském faktoru se nemění c – znovu opakuji, že předpoklad neměnného c je jen dočasná abstrakce při matematickém porovnávání faktorů a dynamiky jejich změn – jinak se samozřejmě ve vzájemném působení mění všechny faktory,to je zcela banální fakt. O co skutečně jde – že konstantní faktor c se nemění v kvalitě – pořád tu jde jen o reprodukci vynaloženého nákladu na věc, která ovšem byla až dosud základním prostředkem změn ve výkonnosti pracovní síly,což už ale dnes –resp. jako základní tendence do budoucnosti - už takto působit nebude. Jistou roli hrát bude, ale mění se závažnost faktorů. Lidský faktor se bude rozvíjet sám ze sebe, ze svých vnitřních složek (pochopitelně za neustálého ovlivňování vnějšími faktory – přírodou, deemografií, atd.,) jejichž pouze jedním momentem bude kvalifikace, mnohem důležitější bude změna dopadu technické formy práce na lidskou psychiku a motivaci k práci (pokud ovšem padne soukromé vlastnictví jako zábrana motivace v rovině výrobních – vlastnických vztahů).
Takže z našeho hlediska je debata o roli C vcelku zbytečná, protože se týká etapy vývoje VS, která končí. Kvalitativní změna v lidském faktoru už sice nastala, ale je také ještě na počátku a natolik spojena s určitou nákladnou podobou C, že kapitalista nedokáže uvažovat o obou faktorech odděleně, ale vidí zisk jen ve vztahu k veškerým nákladům. Uvažuje takto tím, spíše, že nechápe podstatu hodnoty a zisku, kterou jsem se snažil v článku vysvětlit. Je škoda, že pan Koba nějak konkrétněji neprojevil, jestli toto vysvětlování pochopil.
Znovu opakuji – hodnota je společenská dohoda mezi různými třídami o tom, zda budou na společenském produktu participovat rovnoprávně nebo nerovnoprávně a v jakém poměru. Na trhu individuálních výrobců-vlastníků nadhodnota nevzniká – lidskou práci si nezávislí vlastníci počí00tají stejně – jakmile ale do hry vstupuje práce nevlastnících zaměstnanců, už platí zaměstnavatel –výrobce za výrobek méně než kupec. Kupec –vlastník si to pokryje na úkor zaměstnanců, kteří vlastně musí za výrobek zaplatit víc.
V době, kdy je pracovní síla levná, kdy jde o jednoduchou obslužnou práci, jejíž zvýšený výkon je většinou spojen se strojovou modernizací předstihující konkurenci, kapitalista žije v iluzi, že zisk je produktem celého kapitálu a taky to počítá podle příslušného vzorce – tj. mry zisku, nikoli podle miory nadhodnoty, což by bylo správnější při postihování podstaty. Dokonce i dnes, když už změna kvality lidského faktoru roli hraje, aleje pořád překrývána např. surfováním po světě za minimální hodnotu danou holým přežitím pracovníka, zmíněný rozdíl nepozoruje a kvalifikovaná práce se mu zdá příliš drahá. V těchto podmínkách je pro něj vklad do vzdělanosti velmi nejistou záležitostí a svou omezeností brzdí i požadavky skutečně badatelské sféry.
Tady myslím, že je zase jen bouří ve sklenici vody naše vzájemné hádání o slepici a vejci – vždyť já nejsem tak blbý, abych nevěděl, že by si kapitalista nepomohl vzděláváním pracovníků obsluhujících stroj jednoduchým pohybem,u nichž záleží spíše na svěžesti nervového systému apod.A taky vím, že s vynálezy v průběhu dějin přicházeli i samoukové. Samozřejmě, že přelomové vynálezy a technologie musí vytvářet vzdělaní profesionálové. Poukazuji jen na to, že vývoj výrobních sil je přece jen více spojitý a působí zde obecně dialektická vzájemná vazba –nárůst kvantity vzdělanosti tlačí na větší tvořivost a modernizaci práce a ta pak vede i k té přelomovosti. Pokud jsem se vyjádřil nepřesně , omlouvám se, samozřejmě jsem měl na mysli investice do všech stránek lidského faktoru a nakonec zdůrazňujeme nezastupitelnost změny ve výrobních vztazích – kdy se jako nejúčinnější způsob motivování tvořivé práce a tím zvyšování vlády kapitalistů nad věcmi ukazuje přibrání zaměstnanců k řízení i vlastnictví- a většinový typ budou už kognitáři, které lze těžko k něčemu nutit, usměrňovat a nahrazovat.
A tady se vracím k Vašemu příkladu s automatizovanou továrnou – celý tento výpočet ztrácí smysl, protože nelze nějak zjednodušeně ohodnotit hodnotu a cenu toho tvůrčího procesu (Marx tohle předvídá v Grundrissech II. a hodnota vůbec přestává být funkční )Končí smysl vztahů soukromého vlastnictví. A o tohle mi šlo
Můžete se vyjádřit k tomuto?