V průběhu diskuse s panem Kobou jsem vyslovil názor, že vážený pan Koba vytváří zdání, že polemizuje pouze se mnou, ve skutečnosti však odmítá a vyvrací marxismus, a to jak marxistickou filosofickou teorii, tak i marxistickou filosoficko-ekonomickou teorii. S potěšením konstatuji, že v polemice, která nyní probíhá na webovém portálu nestalinského marxismu mezi panem Kobou a doktorem Hellerem, potvrzují můj kritický postřeh vlastní slova páně Kobova. Domnívám se, že, jak znovu opakuji, pan Koba si – a má na to plné právo – zvolil coby řešení základní filosofické otázky popperovský „kritický racionalismus“ s jeho „principem falzifikace“ v kombinaci s účelovým pragmatismem, jenž pokládá za verifikaci (ověření, potvrzení pravdivosti) teoretických postulátů (neboli shodu pojmu, pojmového obsahu logických tvrzení a empirických dat) soulad mezi subjektivním cílem a materiálně předmětným výsledkem lidské aktivity bez ohledu na to, zda ona cílevědomá předmětná aktivita je nositelem obecného či nikoli (čili zda individuální či třídně sociální „úspěch“ lidské předmětně praktické činnosti slouží společenskému pokroku, nebo hraje v sociálně historickém vývoji objektivně reakční úlohu, zda jde o praxi revolučně kritickou či kontrarevolučně kritickou); v oblasti filosoficko-ekonomické teorie se pak pan Koba zjevně hlásí ke koncepci „vzácnostní ekonomiky“ a teorii „mezního užitku“, podle níž hodnota „statku“ může být dána zcela nezávisle na práci, může vznikat úplně mimo výrobní proces, dělník pak vlastně dostává vyšší mzdu, než původně požadoval a zisk kapitalistického podnikatele je spravedlivou odměnou za čekání na to, až se „statek budoucí“ přemění ve „statek přítomný“ – což je zajisté teorie, jež uším kapitalistů zní mnohem libozvučněji než výklady marxistické pracovní teorie hodnoty o nadhodnotě a kapitalistickém vykořisťování, které přec dlužno odmítnout z hlediska křesťanské lásky k bližnímu.
Vážený pan Koba ovšem trochu zapomíná na to, že „vzácnost“ nějakého „statku“, nějaké věci v ekonomickém smyslu vůbec nespočívá v tom, kolik existuje na světě exemplářů onoho „statku“, netkví v počtu kusů dané věci. Klidně si můžeme představit, že na nějaké planetě ve vesmíru existuje jakýsi nerost, pouze jediný kámen zcela jedinečných přírodních vlastností, pokud se však na něj nevytvoří tržní ekonomická poptávka, řečeno jinými slovy, nestane se objektem, předmětem lidské potřeby a zájmu, nevstoupí do struktury lidské pracovní a výrobní aktivity, nebude vůbec „vzácný“. Marx se ve třetím díle Kapitálu zmiňuje o vodním spádu, jenž dovoluje jeho vlastníkovi snižovat materiální výrobní náklady a těžit tak zvláštní a mimořádný zisk, o půdách rozdílného stupně úrodnosti, které pak jako klíčová přírodní podmínka vstupují do procesu zemědělské rostlinné výroby. Z toho důvodu i Pepa Heller správně napsal, že kupříkladu „panenská půda“, která není samozřejmě produktem živé konkrétní práce, může mít a má hodnotu a cenu, kterou utváří kapitalizovaná renta.
Není také těžké pochopit, že pracovní teorii hodnoty lze aplikovat i na přírodní a životní prostředí. Mějme určitý objem výroby o1, na nějž se váže objem škodlivých zplodin r1. Do tohoto výrobního procesu vložíme živou a zvěcnělou ekologizační práci, ekologizační variabilní a konstantní kapitál, čímž se masa škodlivých zplodin sníží z r1 na r2 a současně tak vznikne hodnotový potenciál hospodářského růstu v daném „kusu“ životního prostředí z o1 na o2, na nějž se bude vázat objem škodlivých zplodin, jenž nepřekročí původní velikost r1. (Ideální v této souvislosti by pochopitelně bylo, kdyby se škodlivé zplodiny jednoho výrobního procesu stávaly surovinovým a energetickým zdrojem dalšího výrobního procesu neboli praktická realizace uzavřeného technologického výrobního cyklu). Toto jednoduché myšlenkové schéma se bude váženému panu Kobovi, jenž se aktivně hlásí k empirickým filosofickým teoriím, patrně zdát čistě a pouze spekulativní a naprosto odtržené od „životní praxe“, přesto či právě proto je v systému globalizovaného kapitalismu východiskem neboli principem pro tak zvaný „obchod emisními povolenkami“, při němž fungování tržního mechanismu může propojovat zájmy různých podnikatelských subjektů, jelikož živá a mrtvá ekologizační práce likvidující škodlivé zplodiny vytváří v dané oblasti životního prostředí hodnotový potenciál ekonomického rozvoje pro „jednoho“ i pro „všechny ostatní“. Řešení ekologické problematiky vyjádřené v kategoriích pracovní teorie hodnoty tak může být východiskem pro revolučně demokratické přetvoření kapitalistických výrobních vztahů v soustavu výrobních vztahů společnosti svobodných samosprávných výrobců, zároveň se však může stát pramenem jevu, jejž by bylo možné nazvat „ekologické vykořisťování“ či „ekologický parazitismus“ – neboť pracovní teorie hodnoty pojmově odráží i skutečnost, že poklesu objemu škodlivých zplodin a zlepšování užitné hodnoty určitého „kusu“ přírodního prostředí lze dosáhnout jak prací, tak i „neprací“, omezováním výroby, a tudíž se jedna země může ekonomicky rozvíjet na úkor země druhé, nebo celosvětová dělba práce v globalizovaném kapitalismu může nabývat takovou podobu, že „špinavé výrobní technologie“ se soustředí do chudých rozvojových států, aby si hospodářsky nejsilnější imperialistické velmoci mohly uchovat panensky čistou přírodu a profitovat tak kupříkladu z turistického ruchu.