Když píše Pepa Heller občas o tom, že „hodnota“ je výsledkem „dohadování se“ mezi lidmi, sociálními vrstvami, společenskými třídami atd., atp., že je to vlastně „soubor pravidel“ takovéhoto „dohadování“, nechápe v žádném případě „hodnotu“ subjektivisticky, ale jako objektivní kategorii, jejíž výsledný sociálně ekonomický obsah nezávisí na vůli a vědomí lidí, kteří jej utvářejí. Zkoumání obsahu a sociálně ekonomické podstaty kategorie „hodnota“ musí v marxistické filosoficko-ekonomické teorii vycházet ze substančního pojetí, pojímá společensky nutné a uznané množství živé i zpředmětnělé práce coby hodnotovou substanci vězící v užitné hodnotě vyrobeného zboží, a to již proto, že dialekticko-materialistická teorie substance navazuje na filosofickou teorii substance u Spinozy, francouzských materialistů osmnáctého století a Feuerbacha, v níž má hmotná substance přírodně kosmického celku dva atributy: časoprostorovou rozlehlost a myšlení, z čehož plyne, že celosvětová hmota ve svém vývoji nutně a zákonitě plodí myslící mozek bytosti, kterou zatím ve vesmíru známe pouze v jediném exempláři, jímž je – dosud poměrně nespravedlivě nazvaný – „člověk rozumný“, obývající toto pozemské slzavé údolí a dosud spíše přispívající ke zvyšování jeho „slzavosti“, jenž však přesto zůstává aktivním nositelem přeměny hmotné „substance“ v „subjekt“, což je klíčová myšlenka důsledně materialistické filosofické teorie hmoty jakožto substance. (Jelikož nemohu na tomto místě pro nedostatek prostoru odbíhat do podrobností, doporučuji váženému panu Kobovi knihu vynikajícího sovětského filosofa Evalda Iljenkova o materialistické dialektické logice, zvláště pak kapitolu o Spinozově pojetí substance).
Lidská smyslově předmětná praxe, praktická aktivita, jejímž základem je pracovní a výrobní činnost, má coby nejvyšší vývojová forma samopohybu hmotné přírodně kosmické substance ontotvornou povahu, neboť pozvedá materiální přírodní samopohyb na vývojovou úroveň sociálně historického hmotného samopohybu, a proto má hodnotová substance užitné hodnoty vyprodukovaného zboží, jde-li o sociálně ekonomickou praxi zbožní výroby, nikoliv látkově energetickou, leč výrobně vztahovou podobu, což zakladatelé marxismu dovozují z této myšlenky: „předmět jakožto bytí pro člověka, jakožto předmětné bytí člověka, je zároveň jsoucno člověka pro druhého člověka, jeho lidský vztah ke druhému člověku, společenský vztah člověka k člověku.“ (Marx, K. – Engels, F.: Svatá rodina, Sebrané spisy sv. 2.; SNPL, Praha 1957, str. 57).
Formování společenských výrobních vztahů kapitalistického způsobu výroby, které je výslednicí procesu zespolečenšťování hodnot a nadhodnot vyprodukovaných v jednotlivých výrobních odvětvích, charakterizují tyto kategorie: „hodnota“ (respektive „nadhodnota“) – „výrobní cena“, což je „modifikovaná“ neboli přeměněná hodnota – „tržní cena“. „Výrobní cena“ kolísá kolem „hodnoty“ a „tržní cena“ se může na tu či onu stranu odchylovat od „výrobní ceny“, materiálně předmětným základem, hlubinnou, materiálně předmětnou „živnou půdou“ procesu utváření kapitalistických společenských výrobních vztahů však vždy zůstává hodnotová substance, jež sjednocuje tyto tři momenty do „organického celku“, „organické celistvosti“ neboli „konkrétní totality“, a proto mají tyto výrobní vztahy objektivní charakter, jsou nezávislé na vůli a vědomí lidí, kteří do nich vstupují a je utvářejí coby „herci i režiséři svého historického dramatu“.
Profesor Karel Kříž má naprostou pravdu, když kritizuje Bortkiewiczovu algebraickou metodu zavádění tak zvaných „modifikačních cenových koeficientů“ x a y, a proto zobrazuje ekonomických reprodukční proces pomocí maticových rovnic vstupů a výstupů výrobního procesu, což právě ukazuje, že tyto „vstupní cenové koeficienty“ se v jednotlivých odvětvích odchylují na tu či onu stranu od hodnot, načež se jejich velikost v celospolečenském souhrnu vyrovnává na hodnotu, kterou ony koeficienty nabývají u kapitálů se společensky průměrným organickým složením, řečeno jinými slovy: rovnají se jedné celé. Z toho důvodu i metoda maticových rovnic vstupů a výstupů výrobních procesů dovoluje zdůvodnit Marxovu teorii řešení „transformačního problému“, podle níž se souhrn hodnot rovná souhrnu výrobních cen neboli modifikovaných hodnot a souhrn nadhodnot se rovná souhrnu mas všeobecného rovného zisku. Produkty jednotlivých odvětví, které jakožto užitné hodnoty vytvářejí jednotlivé položky v příštím výrobním cyklu investovaného konstantního a variabilního kapitálu a jež kapitáloví investoři nakupují a prodávají za tržní ceny, které kolísají kolem výrobních cen, si stále uchovávají svůj hodnotově substanční obsah coby hlubinnou sociálně ekonomickou podstatu, a tudíž „transformační proces“ spočívá – zůstáváme-li v pojmově kategoriálním rámci třetího dílu Kapitálu –, jak v procesu přeměny hodnot ve výrobní ceny a nadhodnot v masy všeobecného rovného zisku, tak i v procesu zpětné přeměny výrobních cen ve vstupní hodnotové položky dalšího cyklu výrobních procesů v jednotlivých produkčních sférách. (Viz Kříž K.: Transformační problém; Politická ekonomie č. 6/1968, str. 517-533 a samozřejmě též i Marx, K.: Kapitál III-1; Svoboda, Praha 1989, například str. 172-179).