Lidská práce je „antropologická konstanta“, protože jakožto „cílevědomá a aktivní regulace látkové výměny mezi lidskou společností a přírodou“, jak praví Marx v prvním díle Kapitálu, zformovala člověka dnešního psychosomatického typu, jenž vzešel z hmotné přírody, jeho pracovní činnost substanciálně snímá všechny přírodní vývojové formy materiálního samopohybu, takže je aktivním ztělesněním přeměny hmotné, přírodně kosmické substance v subjekt, a proto v úloze subjektu výrobních procesů, v nichž se produkuje společenský nadprodukt (jehož kapitalistickou hodnotovou formu je nadhodnota) a zisk (který v kapitalismu vzniká vztažením masy nezaplacené nadpráce k celkovému investovanému kapitálu), i kulturního a civilizačního rozvoje, nenahradí v budoucnosti člověka humanoidní roboti, jako je například jistý android Dat, jenž se objevuje coby jeden z – kladných a sympatických! – hrdinů sci-fi seriálu „Star Trek: Nová generace“. Avšak právě proto, že se lidská práce bude vymaňovat z bezprostřední účasti ve výrobních procesech, bude se ve stále větší míře naplňovat momenty lidsko-společenské vlastnické součinnosti, pracovní aktivity se budou stále více prolínat a propojovat s aktivitami vlastnického řízení a spolurozhodování, takže každý člen lidské společnosti bude moci rozvíjet svoji jedinečnou a neopakovatelnou individualitu tím, že si bude osvojovat profesi, kterou většina lidí v průběhu sociálně historického vývoje, jenž probíhal ve výrobně vztahovém rámci soukromovlastnických a vykořisťovatelských společenskoekonomických formací, tak řečeno „zapomněla“: totiž profesi svobodného, rozumného a zodpovědného hospodáře světa, v němž žije – tohoto světa, neboť žádný jiný svět člověk k dispozici nemá. A historicky novou formou sociálně ekonomického zisku bude právě rozvíjení samosprávné vlastnické subjektivity, jež bude prakticky naplňovat volný čas pro individuální rozvoj coby základní společenské bohatství a využíváním tohoto „fixního kapitálu společenského výrobního procesu“ se stane alternativou globalizovaného kapitalismu i reálně existujícího socialismu.
A na úplný závěr si dovolím trochu zpochybnit dosti autoritativních způsobem pronesený názor pana Koby, že kapitalistického podnikatele, i kdyby se jednalo o podnikatele-marxistu, nezajímá a zajímat ani nemůže podstata zisku, která dle marxistické pracovní teorie hodnoty spočívá ve výrobě nadhodnoty, neboť se může a musí zajímat pouze a jedině o co největší kladný rozdíl mezi dosahovanými výnosy a výrobními náklady neboli o co nejvyšší masu a míru zisku. Tento „prostý fakt“ vyplývá dle mínění váženého pana Koby „ze samotného smyslu a podstaty podnikání a na teorii hodnoty nezávisí“: kdyby podnikatel při plánování svého podnikání nepočítal s konstantním kapitálem, skončil by s takovým přístupem buď v údivu nad tím, že má „na účtu v bance nulu, nebo u soudu, protože by neplatil faktury“.
Představme si tedy dvě stavební firmy, které zaměstnávají stejný počet zedníků, pokrývačů, tesařů atd., atp., používají stavební stroje obdobných technických parametrů, takže se jejich cena pohybuje na téže výši, a pracují na dvou různých zakázkách, které představují stejně velikou finanční hodnotu odvedeného díla. Tyto dvě firmy se liší pouze jedinou „drobností“: jedna z firem zaměstnává české stavební dělníky, druhá pak stavební dělníky ukrajinské, co jsou ochotni pracovat i za mzdy, kvůli nimž by se čeští dělníci „ani neopřeli o lopatu“. Laskavý i nelaskavý čtenář může třikrát hádat, která z oněch dvou firem bude za daných podmínek dosahovat vyšší masu a míru zisku. Nebude to právě ta firma, která zlevní cenu pracovní síly svých zaměstnanců? Neukazuje snad tento příklad, že zisk kapitalistického podnikatele plyne právě z růstu míry nadhodnoty, a proto se i kapitalistický podnikatel (a nejenom podnikatel-marxista) musí zajímat o sociálně ekonomickou podstatu kapitalistické tvorby zisku?
Vážený pan Koba by ovšem mohl, jak se mi alespoň zdá, namítnout, že můj vyspekulovaný, hypotetický příklad je „zcela odtržen od životní praxe“, neboť by přece onen stavební podnik zaměstnávající ukrajinské stavební dělníky mohl v jistých hranicích dosahovat vyšší míru zisku i v případě používání většího objemu investovaného konstantního fixního a oběžného kapitálu. Dokonce by možná mohl i tvrdit, že stavební podnik s českými dělníky by zajisté dosahoval vyšších finančních výnosů, kdyby používal konstantní kapitál dokonalejších technických parametrů – jenž by ovšem nenalézal na při stavebních pracích uplatnění. Takové jsou projevy „praktického uvažování zdravého selského rozumu“, jež se stylem Čapkova „pračlověka Janečka“, jak trefně poznamenal Pepa Heller, upoceně snaží zamaskovat a zakrývat sociálně ekonomickou podstatu kapitalistického vykořisťování. (Tragikomickou, groteskní fraškovitou dohru celé nastíněné konkrétní situace bude ovšem tvořit fakt, že pokud kapitalistický podnikatel propustí české dělníky a najme dělníky ukrajinské, nebudou čeští dělníci s největší pravděpodobností kritizovat kapitalistického vlastníka firmy, ale ony ukrajinské dělníky za to, že jim „berou práci“).
Ano, můj příklad je „naprosto odtržen od praxe života“. Vždyť přece každý ví, že čeští zaměstnanci automobilových montážních dílen německé firmy Volkswagen v Mladé Boleslavi pobírají stejnou mzdu jako montážní dělníci v Německu – že vážený pane Kobo?