Berkeleyovo filosofické učení zračí a zrcadlí pravou křesťanskou zbožnost, když pokládá vnější svět, přírodu za „komplexy“ či „kombinace“ počitků a vjemů, které v lidské mysli vyvolává bůh, jenž si tak počíná jako řádný všemohoucí a nanejvýš milosrdný stvořitel v souladu s ortodoxně tmářským pojetím boží jsoucnosti ve středověké scholastické filosofii. Když ale ihned poté Berkeleyova varianta fideistické teorie poznání prohlásí, že v tom případě „může uznat celou přírodní vědu, plný význam a věrohodnost jejích závěrů“, dopouští se filosofující irský biskup odpornějšího kacířství, než byl názor Jana Viklefa, že „i po posvěcení zůstává na oltáři chléb hmotný“ (neboli Viklefovo remanenční pojetí eucharistie – svátosti oltářní), který církevní otcové shromáždění na kostnickém koncilu, vedeni nekonečnou křesťanskou láskou k bližnímu, připsali Janu Husovi a nechali jej proto upálit na kacířské hranici. Opravdový zbožný křesťan – jakož i stoupenec jiných náboženských systémů – má přece ke vztahu mezi přírodními vědami a náboženstvím zaujímat stejný postoj, jaký zaujal jistý muslimský vládce ke knihám uloženým v alexandrijské knihovně: „buď tyto knihy říkají totéž, co se praví v koránu, a pak jsou zbytečné, nebo v nich stojí psáno něco, co je s koránem v rozporu, a pak jsou nanejvýš škodlivé a je nezbytné je spálit“ – a zbožný kalif proto rozkázal uvrhnout alexandrijskou knihovnu do ohnivých plamenů. Opravdu zbožný křesťanský přírodovědec má být například přesvědčen, že když se v písmu svatém praví – a písmo svaté je přece přímé a bezprostřední dílo boží –, že bůh stvořil svět v šesti dnech, pak tyto dny odpovídají svou délkou běžným pozemským dnům a vydává svou nesmrtelnou duši jisté záhubě každý, kdo počne vykládat, že ony „dny“ nutno chápat „obrazně“ a „symbolicky“ jako geologické epochy trvající stamiliony či dokonce miliardy let.
Je vskutku kouzelné, k jakým závěrům dospívá v osmnáctém století subjektivně idealistická verze sensualistické filosofie, jež navazovala na nominalistickou teorii univerzálií, kterou zastávala většina církevních otců shromážděných na koncilu v Kostnici. Berkeleyova vývojová modifikace fideistické teorie poznání odráží a vyjadřuje kapitulace náboženství před přírodními vědami a teologie před přírodní filosofií, která se započala Galileovými fyzikálními pokusy, které dokázaly například, že z hlediska zákonů mechaniky je zcela nemožné, aby se chléb a víno proměňovaly (neboli „přepodstatňovaly“) v tělo a krev Kristovu, nebo že těleso nepotřebuje k setrvačnému (rovnoměrnému, přímočarému) pohybu působení vnější síly, čímž byla vyvrácena představa aristotelovské fyziky o setrvačném pohybu a na ni navazující důkaz boží existence v „přirozené teologii“ Tomáše Aquinského. Náboženská filosofie tak byla nucena formulovat tak zvaný „deistický“ světový názor a obraz světa, podle nějž sice bůh stvořil svět, dále však již do běhu jednou existujícího světa nezasahuje.
Deistickým obrazem světa byla nepochybně inspirována i konference o tak zvaném „velkém třesku“, kterou v roce 1981 organizovali jezuité ve Vatikánu. Na závěr konference přijal její účastníky tehdejší papež Jan Pavel druhý, jenž řekl, že je sice správné studovat vývoj vesmíru po „velkém třesku“, samotný „velký třesk“ však prý přírodní vědy zkoumat nemohou, protože ten byl okamžikem stvoření světa z ničeho, a tedy dílem božím. (Viz Hawking, S. W.: Stručná historie času; Mladá fronta, Praha 1997, str. 116). Stephen Hawking se snažil svojí kvantovou teorií gravitace dokázat, že žádný „okamžik stvoření“ nenastal a tak zvaná „strunová teorie“ také dokládá, že náš vesmír nevznikl z „ničeho“, ale na svém počátku dosahoval ve všech směrech velikost Planckovy délky. (Viz Greene, B.: Elegantní vesmír; Mladá fronta, Praha 2001, str. 314). Je zjevné, že boží láska, která dovoluje lidskému poznávacímu rozumu vytvářet obrazy světa s tak protikladným myšlenkovým obsahem – i papež Jan Pavel II. obhajoval vlastně existenci boha v deistickém podání, a tudíž by jej církevní otcové na kostnickém koncilu označili, jak se alespoň domnívám, za ještě většího kacíře, hodného k upálení, než Jana Husa – má vskutku velice široké srdce.