František Neužil: Fenomén "Koba"

Mohl jsem to předvídat. Mohl jsem se na základě svých určitých osobních zkušeností řídit moudrem obsaženým ve výroku jednoho z hrdinů kouzelného filmu a románu „Knoflíková válka“: „Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil!“, což v případě mojí maličkosti znamená, že na naši novou internetovou stránku, kterou jsme si zřídili s Pepou Hellerem, jsem možná vůbec neměl posílat svoje povídání, o tom, jak by mohl – opakuji a zdůrazňuji, že mohl, nikoli, že nevyhnutelně musí! – vypadat socialismus, aby odpovídal objektivním potřebám jedenadvacátého století. Když jsme si totiž krátce poté, co vyšla naše první knížka „Bojíte se socialismu?“, zřídili i internetovou adresu, objevili se na jejím diskusním fóru velice záhy i dva zvláštní diskutující, kteří si říkali „Standa a Lucie“ a tvrdili o sobě, že jsou mladí učitelé dějepisu. Já se však domnívám, že šlo o skupinu pravicově orientovaných vysokoškolských studentů společenských věd (historiografie či politologie atd.), kterou si najal Ústav pro studium totalitních režimů, i když je také možné, že tito chrabří jinoši a půvabné dívky pracovali v žoldu Bezpečnostní informační služby (nebo dokonce pro obě vysoce ušlechtilé ideologicko-propagandistické a mocenské instituce českého polistopadového mafiánského lumpenkapitalismu současně). Buď jak buď, zůstane faktem, že tito novodobí „milenci z Verony“, jak jsem je nazýval, dokázali velmi rychle naprosto rozvrátit, ochromit a paralyzovat diskusi, kterou jsme chtěli věnovat dalšímu rozvoji nestalinského pojetí marxismu a samosprávného vidění budoucí podoby socialismu. Jen si představte: webová stránka dvou zcela směšných podivínů, kteří se ještě na počátku jedenadvacátého století zpozdile zabývají nějakým Marxem a marxismem, když bylo přece dávno „nezvratně prokázáno“, že Marx a marxismus patří v nejlepším případě devatenáctému století a že Marx a marxismus byl „dávno teoreticky zcela vyvrácen“, tedy tato internetová stránka dvou, širší veřejnosti naprosto neznámých podivínů, jedna mezi miliony jiných internetových stránek, byla „poctěna návštěvou“ takovýchto svérázných diskutujících! Tento nepatrný, leč velice významný detail se pro mne stal nezvratným důkazem, že polistopadová vládnoucí mafiánská lumpenburžoazní oligarchie velice dobře cítí a ví, že jediné, co může – minimálně alespoň teoreticky, když už ne momentálně prakticky a politicky – ohrožovat její panství, je právě idea samosprávného pojetí socialistického uspořádání společnosti, přičemž webové portály stalinsko-neostalinského názorového proudu a politického směru v KSČM, jenž spatřuje obrodu mezinárodního komunistického hnutí v návratu do období, které předcházelo dvacátému sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, nikdo nerozkládá, ba naopak se zdá, že si je polistopadová vlastnická a mocenská lumpenburžoazní oligarchie záměrně pěstuje.

A nyní se na diskusním fóru naší nové webové stránky objevil diskutující – předpokládám, že se jedná o muže, byť to vůbec není jasné, a také, že jde o jednoho člověka, i když to také nemusí být pravda –, jenž o sobě prohlašuje, že nepatří k žádnému z našich známých, není a nikdy ani nebyl členem nějaké politické strany, nikdy nepublikoval nějaký článek a chce raději zůstat v anonymitě. Tento účastník diskuse vystupuje pod přezdívkou „Koba“, což byla, jak je všeobecně známo, přezdívka jistého Josifa Vissarionoviče, jenž byl v určité době širší veřejnosti znám svým občanským povoláním coby „vožď i učitěl mirovogo revoljucionnogo proletariata“ a tuto přezdívku si kdysi zvolil proto, že „Koba“ se jmenoval jeden z gruzínských národních hrdinů, lidový zbojník, jenž byl v dějinách gruzínského národa patrně jakousi obdobou slovenského Juraje Jánošíka či anglického Robina Hooda, který, jak praví legenda, „bohatým bral a chudým dával“. ^{1 A tento vážený pan „Koba“ kategoricky prohlašuje, že „vize samosprávného socialismu je nevěrohodná“ – a to nejenom jako vize „naše“, Pepíka Hellera a mojí maličkosti, nýbrž i v obecné poloze, ať by ji formuloval kdokoliv a kdykoliv –, čímž chce, jak se mi alespoň zdá, zároveň povědět, že odmítá pojmové konstrukce buržoazní ideologie, současně ale též nepokládá samosprávné vlastnictví, neboť o něj jde v modelu samosprávné společenské organizace především, za reálnou a funkční alternativu globalizovaného systému kapitalistického vykořisťování.}

Především je trochu zvláštní, že náš milý „kavkazský orel“ považoval můj, bez jakýchkoli autoritativních ambicí napsaný článek, jejž jsem svého času napsal jako podkladový textový materiál pro Radu strategických a teoretických studií při ÚV KSČM, za jedinou a vrcholnou vývojovou formu zpředmětnění samosprávného pojetí socialistického společenského zřízení, ačkoli se v první řadě mohl i měl seznámit jak s již zmíněnou publikací „Bojíte se socialismu?“, tak a zvláště pak s naší novou knihou „Kdopak by se Marxe bál?“ a v ní především se studiemi doktora Hellera, od jejichž pojmového obsahu se vize socialistické společenské samosprávy hlavním způsobem odvíjí. V mojí studii nenalezne čtenář ani jediné slovo v tom smyslu, že by samosprávná vize budoucí podoby socialistické strukturně systémové organizace společnosti měla představovat jedinou a jedině možnou perspektivu historického vývoje lidské společnosti už z toho důvodu, že se v některých bodech od myšlenkového obsahu publikace, v níž se spolu s doktorem Hellerem snažíme přesvědčit čtenáře, že se rozhodně nemusí bát marxistické filosoficko-ekonomické teorie, poněkud odchyluji, leč též i proto, že jsem se ve svém „kritickém pojednání…“, které je, jak se dále pokusím nastínit, též pojednáním sebekritickým, což, jak se mi alespoň zdá, velevážený „gruzínský Jánošík“ ráčil poněkud přehlédnout, zaměřil na obecně teoretická a metodologická východiska samosprávného koncipování socialistické společnosti, a tudíž jsem si byl od samého počátku vědom, že moje povídání o možné budoucnosti socialismu může představovat pouze a jedině relativní pravdu, která snad obsahuje i momenty pravdy objektivní, aniž by si však nárokovala být „konečnou pravdou v poslední instanci“.

K obecně teoretické, sociálně filosofické představě, že je možná společnost, v níž budou u všech lidí onu společnost utvářejících v jejich každodenní životní praxi prorůstat a splývat pracovní aktivity s aktivitami spoluvlastnickými, neboli vizi samosprávné vlastnické subjektivity, která se počíná vlastnickou spoluúčastí zaměstnanců na lokální místní a podnikové úrovni, úrovni pracovního kolektivu zaměstnanců a vrcholí na úrovni nadnárodních a nadstátních vlastnických a podnikatelských komplexů, čímž se může stát vlastnickou subjektivitou celospolečensky integrující a dominující jakožto alternativa globálního kapitalismu i reálně existujícího, předlistopadového socialismu, tedy k vizi samosprávného socialismu jakožto společnosti, která se nalézá v první vývojové etapě komunistické společenskoekonomické formace, a tudíž v ní ještě přetrvává třídně sociální dělba práce a společenská strukturace i státní politická organizace společnosti, lze v zásadě kriticky přistupovat dvojím způsobem. Velevážený kritik může být zajisté aktivním stoupencem každodenní samosprávné vlastnické praktické aktivity coby sociálně ekonomické základny budoucí a perspektivní podoby socialistického uspořádání společnosti a pak mu ovšem nic nebrání, aby samosprávný socialismus vymodeloval mnohem lépe a dokonaleji a pronikl kupříkladu svým kritickým analyticko-syntetickým myšlením do sociálně ekonomické podstaty třídně sociálního bytí kognitariárního proletariátu mnohem hlouběji, než se to podařilo jistému Františku Neužilovi, jemuž byl patrně neprávem kdysi přiřčen titul doktora filosofie a já mám tu smůlu, že jej poměrně dobře znám, a to bez jakékoli vyumělkovanosti a křečovitosti. (Jenom nevím, co „křečovitého a vyumělkovaného“ má být třeba na snaze ilustrovat rozdíl mezi živou konkrétní společensky průměrnou a jednoduchou prací klasických industriálních proletářů a živou konkrétní všeobecnou prací kladenou jako práce společná a pospolitá proletářů kognitivních pomocí rozboru myšlenkového obsahu filmu Miloše Formana „Amadeus“ jako protiklad mezi prací „mozartovskou“ a „salieriovskou“. Vždyť „mozartovská“ práce vskutku dokáže vyřešit v konečném čase úkol, jenž by práci „salieriovské“ trval nekonečně dlouhou dobu, čímž prakticky realizuje zpomalování chodu času, časové dimenze materiálního samopohybu, jak o něm hovoří einsteinovská speciální a obecná teorie relativity, a proto může i složitá a vysoce kvalifikovaná práce v sobě koncentrovat a kondenzovat libovolné množství práce společensky průměrné a jednoduché – a to ať už tomu „hrdí orlové, co krouží nad kavkazskými horami“, ráčejí rozumět nebo ne). ²

Druhým možným obecně teoretickým kritickým postojem vůči samosprávnému pojetí sociálně ekonomického jádra i organizace socialistických výrobních vztahů může být přístup, jenž samosprávu odmítá z toho důvodu, že ji považuje za návrat k „historickým vývojem odmítnutému jugoslávskému modelu socialismu“ a projev „maloburžoazního, proudhonovského pojetí socialismu“. Tento přístup k vymodelování budoucí podoby socialismu je přesvědčen, že jediným reálně možným sociálně ekonomickým základem fungujících socialistických vlastnicko-třídních forem rozvoje společenských výrobních sil může být příkazově administrativní, státně byrokratické vlastnictví třídy řídícího aparátu – třebas v „inovované“ a „zmodernizované“ podobě nějaké verze manažersko-technokratické elity: vždyť přece i sociologické výzkumy „nezvratně dokazují“, že pracující, příslušníci neprivilegovaných a vykořisťovaných sociálně ekonomických skupin „postkomunistické“ společnosti žádnou samosprávu nechtějí! Tento přístup k vizi samosprávných sociálně ekonomických forem možné budoucí podoby socialismu je zajisté zcela legitimní a legální, jeho Achillovou patou však je, že se v něm zračí a zrcadlí sociálně mytologická ideologie vládnoucí třídy řídícího aparátu stalinského modelu socialismu, společenské třídy, která byla kdysi třídou pokrokovou a revoluční a v jisté vývojové etapě epochy soupeření reálného socialismu s reálným kapitalismem dokonce i předvojem pokrokových a revolučních sil této epochy – vzdor tomu, že její každodenní sociálně ekonomická praktická aktivita neustále kolísala mezi celospolečenskou a zveličovanou lokálně omezenou stránkou její vlastnické subjektivity, mezi celospolečenským a lokálním vlastnickým zájmem, takže se jednalo o třídu vlastnicky velmi nesuverénních správců společenského bohatství –, jež však nedokázala provést reformu vlastnické struktury reálně socialistických výrobních vztahů v době, kdy to bylo nezbytně nutné, aby bylo možné učinit sociálně ekonomickou praktickou aktivitu pracovníků řídícího aparátu dílčí a podřízenou součástí vlastnické subjektivity socialistické dělnické třídy, a tak si počínala dotvářet celospolečensky integrující vlastnickou subjektivitu v podobě vlastnických forem a struktur fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví, čímž se z procesu jejího rozpadu, rozkladu a transformace, když byl reálný socialismus vývojově ustrnul kdesi mezi třídní strukturací společnosti a úplnou beztřídností, zrodila polistopadová mafiánská lumpenburžoazní oligarchie, a proto je tato třída – v transformované formě i v podobě jejích některých netransformovatelných pozůstatků, které se například v České republice politicky zorganizovaly kolem KSČM – v současnosti objektivně třídou reakční, neboť její jednotlivé sociálně ekonomické složky se tím či oním způsobem postupně integrovaly do vlastnických struktur globalizovaného kapitalismu, ať už si to aktivní nositelé stalinsko-neostalinské ideologie chtějí přiznat nebo nechtějí. „Roztomilé kvítky“ tohoto procesu transformace třídy řídícího aparátu reálně existujícího socialismu vidíme kupříkladu na Ukrajině a v Rusku: sociálně ekonomickou základnu obou zemí tvoří oligarchická vlastnická struktura a politickým výrazem hospodářské moci vládnoucí mafiánské lumpenburžoazní oligarchie jsou zde mocenské struktury na Ukrajině v čele s „čokoládovým králem“ Porošenkem, v novoimperialistickém Rusku pak s „carem Vladimírem Vladimírovičem“.

V poměru k oběma nastíněným možným obecně teoretickým a metodologickým přístupům k vizi samosprávné budoucí podoby socialistického společenského zřízení pak vskutku platí, že „tertium non datur“. Když se nás vážený „kavkazský Robin Hood“ – jenž, jak se mi alespoň zdá, usiluje o to, aby těm, jimž schází objektivně pravdivé poznání naší vize samosprávného socialismu a po pravdě žízní, toto objektivně pravdivé poznání zjevil a dokázal tak, že myšlenkové bohatství naší teorie je vlastně falešné, iluzorní a fiktivní, že se v podstatě jedná o „kočičí zlato“ společenskovědního poznání, kdežto on, pan „Koba“, je tímto objektivně pravdivým poznáním nesmírně bohat a přímo jím překypuje – snaží přesvědčit, že když stalinisté a pragmatici z vedení KSČM odmítají samosprávný model, je to proto, že je nevěrohodný, a tudíž jsme je ani nemohli přesvědčit, pak jedná vrcholně sociálně demagogicky: chtít přesvědčit stalinistu nebo pragmatika o objektivní pravdivosti vize socialistické samosprávy je totiž něco podobného, jako přesvědčovat tygra, že by měl žrát raději seno místo masa, neb je to ušlechtilejší i zdravější, nebo, budeme-li se pohybovat v oblasti polistopadového vývoje české společnosti, snažit se ve své době působit na svědomí bývalého českého prezidenta Václava Havla v tom smyslu, že když obhajuje „humanitární bombardování“ Jugoslávie, stává se vlastně válečným zločincem. Nejde totiž o to, zda pojmové struktury nějaké teorie jsou objektivně pravdivé či nikoli (a též samozřejmě ani o „svědomí“ a „morálku“), ale o třídní, vlastnické a mocensko-politické zájmy, které se odrážejí v myšlenkových schématech kategoriálních soustav filosofické, ekonomické, politické, mravní, právní atd., atp. ideologie neboli sebevědomí, duchovně praktické tvorby společenských tříd; v této souvislosti se dere na jazyk známý Leninův bonmot, že kdyby se algebraická či geometrická axiomata dotýkala třídně sociálních zájmů lidí, především lidí patřících k vládnoucím společenským třídám, pak by je tito lidé vyvraceli a války by se tak vedly kvůli dejme tomu Eukleidovu axiomu o tom, že bodem, jenž leží mimo danou přímku, lze vést pouze jednu rovnoběžku s touto přímkou. Pokud by stalinisté a pragmatici chtěli opravdu prosazovat revoluční společenskou úlohu tradičních i nových profesně zaměstnaneckých skupin dělnické třídy a oprávněné zájmy všech sociálně ekonomických skupin diskriminovaných a utlačovaných polistopadovým mafiánským lumpenkapitalismem, museli by se především vymanit z působení „magických silokřivek“ myšlenkových stereotypů sociálně mytologické ideologie třídy řídícího aparátu sovětského typu socialismu (což se u nositelů pragmatických názorů ve vedení KSČM pojí s vlivem rozličných systému buržoazní ideologie), a pak by dokázali rozumně a pro radikální levicové hnutí přínosně diskutovat o modelu samosprávného socialismu. Marx, Engels i Lenin se svého času dokázali rozejít s hodnotami a ideály reakčních vykořisťovatelských společenských tříd, z jejichž lůna a sociálního prostředí pocházeli a přejít na světonázorové stanovisko revoluční dělnické třídy, proč by se tedy rozliční „kavkazští orlové“ nedovedli rozejít s myšlenkovými schématy ideologie třídy, u níž již byly vytrhány sociálně ekonomické kořeny jejího třídně sociálního bytí a která již z toho důvodu ztratila historickou perspektivu?

Svrchovaně demagogické je také páně „Kobovo“ tvrzení, že ve svých úvahách nevyvozuji samosprávný socialismus z nestranné analýzy budoucího sociálně historického vývoje, ale jako předem stanovený cíl, který jsem si prý předsevzal nějak „dokázat“, a to čistě spekulativním způsobem, jako je tomu v dějinách filosofie, které jsou plné „přesvědčivě zdůvodněných“ a přesto vzájemně protikladných tvrzení. Pomiňme nejdříve, že se pan „Koba“ snaží v poměru k dějinám rozvoje filosofického myšlení absolutizovat platnost zákona „sporu“ (neboli vlastně zákona „zákazu rozporu“) klasické formální aristotelovské logiky, jenž organicky souvisí se zákonem „vyloučeného třetího“ (či „vyloučení třetího“), ačkoliv konkretizace neboli rozvíjení myšlenkového obsahu kategoriálních filosofických systémů i kupříkladu teorií přírodních věd spočívá právě v tom, že vědecké myšlení dovede metodologicky využívat zákon jednoty protikladných určení jako logický princip syntézy objektivně pravdivých, ale obsahově protikladných výroků o zkoumaném předmětu. Pro současnou fyziku je například zcela triviálním poznatkem, že elektron (i jakákoliv jiná elementární částice atomu) je částicí a zároveň vlnou, má rozpornou, podvojnou, částicově vlnovou povahu a „přirozenost“, což je zajisté podivné a z hlediska úzkého světonázorového horizontu klasické aristotelovské formální logiky i nesmyslné, „zdravý selský rozum“, jenž je, jak svého času pravil Friedrich Engels, bodrý chlapík pouze uvnitř přívětivých domáckých stěn, by možná řekl, že přímo absurdní, leč tato „absurdita“ je v tomto případě prostě objektivní fakt. ³   

Já jsem ovšem neměl čas nořit se do dějin filosofie, vycházel jsem především z Marxova „Kapitálu“ a „Grundrissů“, byť tato díla také zajisté náleží do dějin rozvoje lidského filosoficko-ekonomického myšlení, představujíce jejich vrcholné vývojové stádium. Z „Grundrissů“ se pro mne stala metodologickou inspirací především ona textová pasáž, jež sděluje: „Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času – jak se jeví z hlediska buržoazní ekonomie. Práce se nemůže stát hrou, jak by to chtěl Fourier, kterému zůstává nicméně velká zásluha, že za konečný cíl prohlásil nikoli zrušení rozdělování, nýbrž výrobního způsobu samého, jeho povznesení ve vyšší formu. Volný čas – který je dobou oddechu i dobou pro vyšší činnost – samozřejmě přeměnil toho, kdo jím disponuje, v jiný subjekt, takže jako tento jiný subjekt pak také vstupuje do bezprostředního výrobního procesu.“⁴

Vážený „kavkazský Jánošík“, jehož jiskřivý duch překypuje bohatstvím myšlenek, o něž se chce nezištně podělit, má určitě pravdu, když vece, že historie není pouze to, co bylo, nebo to, co je teď, ale hlavně a především to, co bude, budoucí vývoj pak má podobu určitých tendencí, které můžeme odhalit při zkoumání minulého a současného a pak předvídat budoucí vývojové etapy zkoumaného systému. Proto jsem se na desítkách stránek svého „kritického pojednání…“ věnoval teoretickému rozboru historického rozvoje stalinského modelu socialismu v jeho klíčových vývojových momentech⁵, jejž lze shrnout do těchto závěrů: a)základní objektivní systémový nedostatek předlistopadového typu socialismu spočíval ve vlastnické struktuře reálně socialistických výrobních vztahů, která neumožňovala, aby socialistická dělnická třída měla reálnou vedoucí úlohu při rozvíjení socialistických výrobních vztahů a reálně socialistické společenské vlastnictví tak představovalo neúplné a nedokonalé zespolečenštění výrobních prostředků; b)z toho plyne, že socialistické výrobní vztahy odpovídající objektivním potřebám jedenadvacátého století musí obsahovat vlastnickou strukturu umožňující úplnější a dokonalejší zespolečenštění práce, výroby a výrobních prostředků, což je právě samosprávná vlastnická subjektivita, díky níž se příslušníci klasického průmyslového i kognitivního proletariátu mohou stát reálným subjektem rozvíjení společenskosti socialistického přivlastňování. To vše jsou myšlenky, jež může pochopit i tříměsíční kojenec, bude-li samozřejmě umět číst a bude-li mít nějaké ponětí o marxismu. A jenom tak mimochodem poznamenávám, že Stalinovu sociálně historickou úlohu jsem se snažil podat co nejobjektivněji, dokonce se domnívám, že jsem „vůdce a učitele světového revolučního proletariátu“ vykreslil v lepším světle, než by si zasloužil. ⁶

Vážený pan „Koba“ píše, že moje zdůvodnění vzniku samosprávného („kognitariátního“) spoluvlastnictví v lůně kapitalismu je „velice pochybné a naprosto nevěrohodné“ a na potvrzení svých slov cituje moji úvahu: „Aby dosáhl reálného podřízení práce kapitálu, musí kognitariární kapitál připoutat kognitariární proletariát především sociálně ekonomicky. K tomuto účelu nepostačí, že kognitariární proletář (například počítačový programátor) má vyšší mzdu a může dosáhnout i vyšších kariérových možností než industriální dělník klasického typu, neboť, kognitariární kapitál může masovým investováním do „průmyslu“ rozvoje lidských schopností lavírovat mezi odlišnými národními a regionálními stupni vykořisťování a čistě ekonomickými nástroji snižovat hodnotu pracovní síly kognitariárního proletariátu na úroveň mzdy společensky průměrné pracovní síly či dokonce až na úroveň hodnoty a ceny pracovní síly nekvalifikované…Pro kognitariární kapitál je nejúčelnější formou vyvlastnění individuálního soukromého vlastnictví takového zvláštního výrobního prostředku, jako je pracovní síla kognitariárních proletářů, sociálně ekonomického připoutání kognitariárního proletariátu, vlastnická spoluúčast zaměstnanců.“⁷
Načež se pan „Koba“ vítězoslavně táže: „Vy nevidíte rozpor? Na jedné straně kapitál může stlačit mzdu „kognitariátu“ na úroveň nekvalifikované síly, na druhé straně má pro kapitál tentýž „kognitariát“ tak ohromnou cenu, že je pro něj výhodné přenechat mu dokonce spoluúčast na firmě! Zřejmě pracujete s nějakou logikou, kde neplatí zákon o vyloučení třetího, jinak se to snad ani vysvětlit nedá.“

„Kavkazský Jánošík“ dovede vskutku mocně rubat svou valaškou, stačilo by ovšem, kdyby se do mého textu začetl ještě o kousek dále, až by nalezl tato slova: „Naše domněnka je zajisté lákavá, celá úvaha pak je vcelku pochopitelná a ve většině svých teoretických postulátů zajisté i objektivně pravdivá, má však jedno logicky slabé místo: proč by měli kognitivní kapitalisté vyvlastňovat něco, co se vůbec vyvlastnit nedá, brát kognitivním proletářům výrobní prostředek, který jim vůbec vzít nemohou? Lze totiž prodat či koupit obraz, můžeme obraz darovat či jako dar přijmout, obraz lze také samozřejmě ukrást nebo vyvlastnit původnímu majiteli v exekučním řízení, nikdo však nemůže prodat, ani koupit, darovat, ani ukrást – a žádný exekutor nemůže ani sebrat – tvořivou schopnost malovat obrazy. A přitom geniální malíř, jako byl kupříkladu Vincent van Gogh, může být svou objektivní vlastnickou rolí námezdním pracovníkem (neboli kognitariárním proletářem), jehož plátna přinášejí – coby zboží ve svojí hodnotové struktuře (neboli svou společenskou, sociálně ekonomickou vlastností), v níž nelze nalézt ani atom tkáně pláten – nadhodnotu kapitalistickému majiteli obrazové galerie. Můžeme-li tedy souhlasit s názorem, že pro kognitariární kapitál je vlastnická spoluúčast zaměstnanců účelnou formou sociálně ekonomického připoutání kognitariárního proletariátu, vyvolává pochyby tvrzení, že by  kognitariární finanční oligarchie živelně, samočinně a dobrovolně podkopávala sociálně ekonomickou půdu kapitalistického vykořisťování a v lůně kapitalistických výrobních vztahů s kognitariárním proletariátem spoluvytvářela zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků. Zdá se být zřejmé, že sociálně ekonomicky nejkvalitnější způsob, jímž si mohou kognitivní kapitalisté podřídit konkrétní živou všeobecnou práci kognitivních proletářů, spočívá právě v tom, že je vůbec nebudou připravovat o zmíněné „úrodné pole“ pro výrobu kognitariárního zisku, leč v plné míře jim ponechají ony „stupně volnosti“, které jim poskytuje jejich postavení ve výrobně technické dělbě práce postindustriálního kapitalismu. Naše zkoumání kapitalistického výrobního, zhodnocovacího a hodnototvorného procesu, v němž kognitariární kapitál ždímá a vysává nadhodnotu ze živé konkrétní všeobecné práce kognitariárního proletáře, se tedy musí odvíjet právě z této skutečnosti, ať už se nám to líbí či nikoli.“⁸

A nejkouzelnější či spíše nejkomičtější na polemickém útoku našeho „kavkazského orla“ je fakt, že si vůbec neuvědomuje, že by kapitál mohl klidně stlačovat mzdu kognitariárních dělníků na úroveň hodnoty a ceny nekvalifikované pracovní síly, a přitom zároveň rozvíjet nejrůznější formy jejich zapojování do struktur vlastnické spoluúčasti zaměstnanců: například cestou rozvoje rozličných projektů akciového vlastnictví zaměstnanců nebo budování družstevních podniků mondragonského typu, čili družstev vlastníků, v nichž je hospodaření založeno na systému individuálních kapitálových účtů. Globalizovaný systém kapitalistického vykořisťování má totiž schopnost rozvíjet mnohem větší potenciál chytrosti dějinotvorného rozumu, než mu nabízí „zákon vyloučeného třetího“ (či „vyloučení třetího“) klasické aristotelovské formální logiky – obzvlášť v jeho scholasticko-dogmatické podobě evangelického rčení: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, což nad to jest, od ďábla jest!“, jak se mu ve své době učil jistý student pravoslavného kněžského semináře Josif Vissarionovič Džugašvili –, a tak by dokázal velice pružně spojovat stlačování mezd kognitivních proletářů na co nejnižší úroveň s rozvíjením jejich práva na vlastnické spolurozhodování a na podíl na zisku firmy.

A uvedu další kousek textu mého „kritického pojednání…“, jež dovede být vskutku i „sebekritické“, jak snad každý laskavý i nelaskavý čtenář musí uznat, byť tím zajisté vystavuji současně svou „nesmrtelnou duši“ nebezpečí, že propadne hříchu marnivé pýchy: „Náš rozbor logiky fungování kognitariárního kapitálu, jenž, jak znovu připomínáme, zkoumá proces výroby kognitariárního zisku pod uvedeným zorným úhlem, dospívá k dosti překvapivému a velice zajímavému závěru. Předpokládáme při něm, že užitná hodnota pracovní síly kognitariárních proletářů má mnohonásobně vyšší hodnototvorný potenciál než užitná hodnota pracovní síly klasických industriálních proletářů, tedy že její kapitalistické zaměstnávání může být výrobou absolutní i relativní nadhodnoty současně, a proto dokáže vyprodukovat větší masu zisku při alespoň stejné míře nadhodnoty. Ukazuje se, že kapitalistické vykořisťování kvalifikované práce může využívat monopolu nízkých výrobních nákladů a dosahovat vyšší míru zisku než vykořisťování společensky průměrné práce, že při srovnatelně stejných fyzických objemech živé konkrétní práce je možné ze složité práce vysát a vyždímat větší masu nezaplacené práce než z práce jednoduché, zároveň však zjistíme, že složitou práci nelze vysávat intenzivněji než práci jednoduchou a kognitariární proletáře nelze vykořisťovat s vyšší mírou nadhodnoty, než je tomu u tradičních proletářů, z čehož plyne, že i pro perspektivy historického vývoje kapitálových investičních operací kognitariárního kapitálu platí Marxem objevený zákon klesající tendence společensky průměrné míry zisku, kdy se jak stejná masa zisku při nezměněné míře nadhodnoty, tak i rostoucí masa zisku při zvyšujícím se stupni vykořisťování práce kapitálem vyjadřuje v klesající míře zisku. Ani kognitariární kapitál tak nebude uchráněn před nutností vstřebávat rostoucí masy nezaplacené práce přednostním růstem objemu zvěcnělé mrtvé práce, tedy na jedné straně přeměňovat co nejvíce z dané masy práce v nadhodnotu, na druhé straně používat co nejméně živé práce v poměru k investovanému kapitálu, takže tytéž příčiny, které umožňují zvyšovat stupeň vykořisťování práce, znemožňují vykořisťovat se stejně velkým celkovým kapitálem stejné množství živé konkrétní práce jako dříve, a tudíž tendence, jež vedou ke zvyšování míry nadhodnoty, vedou zároveň ke zmenšování masy nadhodnoty vytvářené daným kapitálem, tedy k poklesu míry kognitariárního zisku; jde o dvojaký, dvojace účinkující zákon, podle něhož se z týchž příčin míra zisku zmenšuje a zároveň absolutní masa zisku zvětšuje. Kognitariární kapitál tak nebude pochopitelně uchráněn ani před z toho důvodu periodicky se opakujícími krizemi z nadvýroby – stejně jako nebyl před těmito krizemi uchráněn „přízemní“ kapitál Marxovy a Leninovy doby, vykořisťující společensky průměrnou práci klasických proletářů v tradičních odvětvích masové strojové velkovýroby.“⁹

V této souvislosti pak vskutku skvostně vyhlíží další kritický záblesk, jenž vyšlehl z počítačové klávesnice našeho „statečného orla, jenž hrdě plachtí nad kavkazskými horskými velikány“: „A pokud si vzpomínám na hodiny politické ekonomie, tak kapitál se může přelévat mezi odvětvími a výsledkem je nějaká průměrná (všeobecná) míra zisku. Takže: Jak by bylo vůbec možné, aby nějaká skupina činností (např. softwarový průmysl) přinášela dlouhodoběji vyšší míru zisku než jiné činnosti? To by snad bylo možné jen v případě monopolu (např. se někdy píše o přirozeném monopolu na trhu operačních systémů). Ovšem nezdá se, že by monopol byl nějak principiálně svázán zrovna se znalostní ekonomikou. Shrnuto a podtrženo: majiteli kapitálu by mělo být v celku jedno, jestli kapitál vloží do řetězce rychlého občerstvení nebo do technologické firmy. Pokud bude nějaký sektor preferovat, budou za tím nejspíš jiné důvody, než nějaký „kognitariární“ zisk.“ Z koho se to, vážený pane „Kobo“ snažíte dělat blbce, jenž údajně vůbec ani neví, že i monopolní, zvláštní, dodatečné a mimořádné zisky se účinkováním tržní konkurence vyrovnávají na společensky průměrný (všeobecný) zisk (jelikož s přechodem od kapitalismu volné soutěže k monopolnímu kapitalismu se tržní konkurence stává konkurencí mezi monopolními vlastnickými a podnikatelskými uskupeními, mezi různými sociálně ekonomickými skupinami velkoburžoazní finanční oligarchie), jenž má klesající historickou vývojovou tendenci, která vyvolává krize z nadvýroby – a i proto byla například všeobecná světová hospodářská krize z nadvýroby, která postihla kapitalistický systém na přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století, mnohem globálnější, drtivější a pustošivější než krize z nadvýroby, jež postihovaly kapitalistický způsob výroby ve století devatenáctém?

Takže už se ani nedivím dalšímu hlubokomyslnému moudru váženého pana „Koby“, jenž nejdříve uvede krátký citát z mojí studie: „Hodnototvorný potenciál užitné hodnoty pracovní síly kognitivního proletariátu… nemůže vzniknout bez aktivní účasti jejího nositele v procesu utváření,… zde je i pramen rozdílu mezi společensky nutnými a individuálními výrobními náklady kognitariárního kapitálu, z něhož vzniká dodatečný a mimořádný kognitariární zisk.“¹⁰, načež vtipně poznamenává: „Že „hodnototvorný potenciál užitné hodnoty pracovní síly… nemůže vzniknout bez aktivní účasti jejího nositele“ snad platí ve větší či menší míře pro každého zaměstnance. Nebo si snad myslíte, že pro soustružníka to neplatí?“

Velevážený pan „Koba“ opět „pozapomněl“ – inu, chybička se vloudí – citovat přesněji: „Hodnototvorný potenciál užitné hodnoty pracovní síly kognitivního proletariátu (třebas v podobě proletariátu počítačově informačního) nemůže vzniknout bez aktivní účasti jejího nositele v procesu utváření, a proto si jej kognitariární kapitál přivlastňuje vlastně zadarmo a zde je i pramen rozdílu mezi společensky nutnými a individuálními výrobními náklady kognitariárního kapitálu, z něhož vzniká dodatečný a mimořádný kognitariární zisk. Kognitivní proletář je pracujícím vlastníkem hodnototvorného potenciálu užitné hodnoty své pracovní síly, neboť jej při osvojování určité oblasti hmotné a duchovní kultury vytváří vstupováním do společenských vztahů, společenským „obcováním“ s předešlými generacemi vědeckých badatelů a uměleckých tvůrců, čímž se všeobecná práce stává pospolitou všeobecnou prací, což ale zároveň zapříčiňuje, že kognitariární proletář není výlučným soukromým vlastníkem, nýbrž pracujícím spoluvlastníkem hodnototvorného potenciálu živé a konkrétní vědecké a umělecké práce, a proto nemá na tento svůj zvláštní výrobní prostředek, na ono „úrodné pole“ pro tvorbu kognitariárního zisku žádné výlučné „autorské právo“. To znamená, že i kognitariární proletariát si také vlastně „zadarmo“ osvojuje schopnost být pramenem dodatečného kognitariárního zisku, což však v případě kognitariárního proletariátu znamená, že kognitariární proletariát musí rozpředmětnit (=tvořivě si osvojit) svou „lidskou podstatu“ – „souhrn společenských vztahů“. „Zadarmo“ kognitariárního proletariátu se kvalitativně liší od „zadarmo“ kognitariárního kapitálu: kognitariární kapitál prakticky realizuje „lidskou podstatu“ odcizeným a převráceným způsobem.

Kognitivní proletář produkuje schopnost konat všeobecnou vědeckou či uměleckou práci jakožto práci živou a konkrétní, společnou a pospolitou, která stírá hranici mezi pracovní dobou a volným časem čímž se stává nositelem „fixního kapitálu bezprostředního výrobního procesu“, a to vlastně zadarmo či, přesněji řečeno, rozhodně laciněji, než je „společenská výrobní cena“ onoho „fixního kapitálu společenského výrobního procesu“, neboť schopnost konat všeobecnou práci si může kognitariární proletář osvojit pouze tím, že koná všeobecnou práci jakožto práci konkrétní a živou, tedy jednak využívá darů, jež mu poskytla matka příroda v podobě nadání a talentu a které materiálně substanciálně koření v genetické výbavě jednotlivce, jednak si osvojuje výsledky práce předchůdců v dané sféře všeobecné práce, aby se sám mohl stát součástí její historie. Chce-li si například počítačový programátor osvojit tvořivou schopnost produkovat softwarové zboží, musí si skutečně přivlastnit zapojením do všeobecné produktivní síly lidské součinnosti svou lidskou neboli společenskou podstatu, a tak překonat klasické soukromé vlastnictví výrobních prostředků a věcných podmínek společenského výrobního procesu, jež je příčinou i důsledkem všech forem odcizení práce.

Pracovní síla coby zvláštní výrobní prostředek a „úrodné pole“ pro tvorbu kognitariárního zisku kognitariárním proletářem je objektem a předmětem svérázného druhu nevykořisťovatelského soukromého vlastnictví, které vzniká díky tomu, že kognitariární proletář aktivně vstupuje do produktivní síly lidské součinnosti, čímž se pro něj ti, kteří představují historii dané oblasti vědecké či umělecké všeobecné práce, stávají spojovacím a zprostředkujícím článkem s lidským rodem; tento zvláštní typ soukromovlastnické subjektivity se utváří díky tomu, že si kognitariární  proletář osvojuje část své univerzální neboli svobodné a tvořivé lidské společenské podstaty, tedy prakticky jedná jako komunista. Svého času psali Marx a Engels v „Německé ideologii“, že „dělba práce a soukromé vlastnictví jsou ostatně totožné výrazy – v prvním se vzhledem k činnosti vyslovuje totéž, co se v druhém vyslovuje vzhledem k produktu činnosti.“ V aktivním a činném třídně sociálním bytí kognitivního proletáře se soukromé vlastnictví dostává do mezního, paradoxního vývojového stádia, v němž počíná obsahovat dějinotvorný potenciál k překonávání klasické výrobně technické i sociálně ekonomické dělby práce.“¹¹

A moje povídání pokračuje dále: „Zvláštnost oné soukromovlastnické subjektivity, typické například pro softwarové inženýry a další profesně zaměstnanecké skupiny kognitariárního proletariátu, díky níž jednotlivec překonává vzájemné odcizení mezi sebou a lidským rodem a člověk si „opravdu přisvojuje svou lidskou společenskou podstatu“, spočívá v tom, že jejím objektem již nejsou takové jednoduché pracovní nástroje a výrobní prostředky jako kus pole, pluh na orání půdy, sekera a ruční pila či kladivo, dláto a truhlářský hoblík, s nimiž dovedně až virtuózně pracoval středověký řemeslník nebo rolník, nýbrž hodnototvorný potenciál pro výrobu kognitariárního zisku, jenž tkví v užitné hodnotě pracovní síly kognitariárního proletáře. Všeobecná práce kognitariárního proletariátu, kladená jako práce konkrétní a živá i jako práce společná, různým způsobem diferencovaná a specializovaná, koordinovaná a kombinovaná, stírá hranici mezi pracovní dobou a volným časem, takže kapitalistické vykořisťování všeobecné práce stírá hranici mezi výrobou absolutní nadhodnoty a výrobou relativní nadhodnoty, a proto by pro kognitariární kapitál nemělo být problémem reálné podřízení práce kognitariárního proletariátu. Pro reálné podřízení práce vědecko-inženýrského a počítačově informačního proletariátu logice fungování kognitariárního kapitálu však schází onen moment, který byl typický pro klasický industriální proletariát a o němž jsme se již také zmiňovali, totiž výrobně technická podoba práce klasického industriálního dělníka, jež spočívala v obsluze stroje: klasický industriální proletář byl přívěškem stroje, byl absolutně podřízen jeho rytmu a chodu, takže stroj mohl zároveň sloužit i jako nástroj vysávání nadhodnoty z konkrétní a živé práce klasického industriálního dělníka i prodlužování pracovního dne a intenzity kapitalistického vykořisťování. Je pochopitelné, že i pro výrobně technickou podobu práce kognitariárního proletariátu platí podřízení živé konkrétní práce práci mrtvé, zvěcnělé: podřízení práci počítače je jakousi obdobou obsluhy klasického stroje, jež si podmaňoval práci klasického industriálního dělníka s neúprosností přírodního zákona. Tvořivá vědeckovýzkumná práce v „továrnách“ na vědecké objevy a radikální technologické inovace a stejně tak práce při vývoji programové informace však vyžaduje, aby měl kognitariární dělník možnost využívat informačních technologií, počítačových komunikačních sítí, energetických zdrojů atd. Kognitariární proletář má prostě mnohem více „stupňů volnosti“, než měl klasický industriální dělník a práce s počítačem jako typická výrobně technická forma práce kognitariárního dělníka nemá pro kapitál onu sociálně ekonomickou kvalitu pro reálné podřízení živé a konkrétní práce, jíž měla obsluha klasického stroje. 

Marxova myšlenka, že člověk se stává „fixním kapitálem bezprostředního výrobního procesu“, znamená podle mého názoru, že, jak znovu opakuji, když se pracovní síla kognitariárního proletáře stává nositelem všeobecné práce a pramenem kognitariárního zisku, stává se tím zároveň zvláštním výrobním prostředkem. Vyjádříme-li to ještě jednou metaforicky, pracovní síla kognitariárního proletariátu se stává „úrodným polem“ pro tvorbu kognitariárního zisku, „úrodným polem“, jež si kognitariární proletář ovšem přivlastnil tím, že jej sám vyrobil, vytvořil, když si osvojil určitou oblast hmotné a duchovní kultury společnosti. Hodnota a cena onoho „úrodného pole“, z něhož může kognitivní kapitál „sklízet“ kognitariární nadhodnotu a kognitariární zisk, je ovšem pouze symbolická; pracovní síla kognitivního proletariátu, která zosobňuje složitou a vysoce kvalifikovanou živou konkrétní všeobecnou práci, pro niž platí, že pracovní den kognitivního proletáře v sobě koncentruje n pracovních dnů společensky průmětné a jednoduché práce tradičních průmyslových dělníků, je „zbožím-nezbožím“, jež má pouze symbolickou hodnotu a cenu, jelikož v tomto výrobku kognitariárního proletáře přestává být směnná hodnota mírou užitné hodnoty a pracovní doba mírou a pramenem společenského bohatství, čímž se počíná hroutit výroba založená na směnné hodnotě a vyčerpávat funkčnost zbožně peněžních ekonomických vztahů, chod tržního hospodářského mechanismu.“¹²

Že vážený pán, jenž si z celého historického vývoje lidského vědecko-kritického a filosofického myšlení osvojil pouze zákon „tertium non datur“ – a to ještě, jak se mi alespoň zdá, v nejprimitivnější a nejstupidnější formulaci, jak ji nalézáme v biblických evangeliích¹³ – nerozumí tomu, že hodnototvorný potenciál užitné hodnoty pracovní síly soustružníka (nebo představitele jiné profesně zaměstnanecké skupiny klasického industriálního proletariátu) připomíná pluh nebo rýč, kladivo nebo sekeru atd., atp., čili pracovní nástroje, které si středověcí řemeslníci či rolníci vyráběli sami a u nichž lze tedy určit společensky nutné, společensky užitečné a fungováním tržního mechanismu uznané množství živé a mrtvé práce v nich, v jejich užitné hodnotě obsažené (neboli jejich hodnotu), kdežto do hodnototvorného potenciálu užitné hodnoty pracovní síly kupříkladu vědce, jenž se stává kognitariárním proletářem, jelikož jeho práce je produktivní pro kapitál, se vlévá činnost celých generací badatelů, a proto má toto „úrodné pole“ pro tvorbu kognitariárního zisku co do „společenských výrobních nákladů“ a „společenské výrobní ceny“ vlastně nekonečnou hodnotu a cenu, což musí respektovat i kapitalistické zaměstnávání živé a konkrétní práce kognitariárních proletářů, jež může fungovat jedině proto, že onu práci nakupuje jako zboží-nezboží pouze za symbolickou hodnotu a cenu – tedy to vše bych pochopil, na mysli mi však přitom zároveň vyvstává neodbytná otázka: proč se velevážený „kavkazský Jánošík“ vecpal na webový portál, jenž by měl napomáhat rozvoji nestalinského pojetí marxismu, a mává zde svou valaškou? Já například nerozumím pěstování kedluben, a přesto (spíše bych měl napsat, „a proto“, chci ale naznačit analogii s chováním váženého pana „Koby“) mne nikdy nenapadlo zapojovat se do diskuse na nějakém zahradnickém webu a pokládat za „poslední závěr moudrosti“ jako univerzální odpověď na všechny otázky jediné slůvko: „Nevím!“.  

Vskutku: proč se velevážený „kavkazský Robin Hood“ snaží přispívat do diskuse na našem portálu pouze tím, že zcela bagatelizuje význam – zajisté že velice slabých a nepočetných – výhonků samosprávného podnikatelského sektoru (třebas v podobě různých typů družstevních podniků), které až dosud živelně a samočinně vyrašily v lůně globalizovaného kapitalismu, proč pokládá model socialistické samosprávy za v nejlepším případě utopický projekt či spíše za projev a důkaz „zoufalství a bezvýchodnosti pojmově teoretického myšlení“, a nás dva pak, tedy moji maličkost a doktora Hellera, považuje za kazatele jakéhosi nového náboženství, věrozvěsty učení blouznivé náboženské sekty, proč šíří skepsi, nevíru a malomyslnost, a to především v poměru k otázce revolučně kritického dějinotvorného potenciálu kognitariárního proletariátu? Jedno vysvětlení bych měl. Terminologie internetové počítačové komunikace zná pojem „troll“, což je takový účastník internetových diskusí, jehož baví tyto diskuse rozvracet a ochromovat. „Standa a Lucie“, o nichž jsem se zmínil v úvodu svého povídání, byli patrně „trollové“ sloužící mocenským zájmům polistopadové vládnoucí mafiánské lumpenburžoazní oligarchie, vážený pan „Koba“ by pak byl – možná i nevědomky – „troll“, jenž rozvrací diskusi na našem portálu v duchu stalinsko-neostalinské ideologie. Buď jak buď, rozhodně nemohu souhlasit s názorem, že by pan „Koba“ byl „seriozním teoretickým oponentem“ našeho samosprávného modelu.

Už se ani nebudu pouštět do obšírnějšího a hlubšího rozboru dalšího „moudra“ pana „Koby“, jenž účastníkům diskuse na našem webu – hlavně ovšem mojí maličkosti, která jest zajisté nehodna jeho vznešené pozornosti – rozšafně sděluje: „V Komunistickém manifestu se píše, že v komunistické revoluci proletáři nemají co ztratit, leda své okovy. Myslíte si, že je to výstižný popis situace lidí, kterým, pokud by se uskutečnila Vaše prognóza, předala buržoasie podíly ve svých firmách? Podle mne ne a proto je, myslím, naprosto legitimní můj dotaz, jaký by tihle spoluvlastníci firem měli zájem na zavedení socialismu, navíc socialismu nejen pro sebe, ale i pro „socky“ na společenském dně. Podle mého názoru mělo v případě „klasické“ (myšleno převážně manuálně pracující) dělnické třídy tvrzení o tom, že dělnické třída osvobodí celou společnost, svou logiku. Dělnická třída byla v té době nejpočetnější a nacházela se na spodku společenské pyramidy, takže když by byla osvobozena ona, tím spíše by byli „osvobozeni“ ti nahoře.
No ale kognitariát, navíc spoluvlastnící firmy???“. Z této úvahy především vyplývá, že revoluční společenská úloha klasické průmyslové dělnické třídy se údajně odvíjela od toho, že byla nejpočetnějším sociálním útvarem kapitalistické společnosti a žila v hmotné bídě, proto „neměla co ztratit, leda své okovy“. Kognitariát je naproti tomu velice málo početný, proto nemůže hrát žádnou významnou společenskou úlohu, natož pak ještě sociálně politickou roli revolučně kritickou a kromě toho by kognitariáni získáním vlastnických podílů v kapitalistických firmách už měli co ztratit, a tudíž by je jejich privilegované sociálně ekonomické (přesněji řečeno příjmové, majetkové) postavení projevující v jejich hmotné životní úrovni v žádném případě nemotivovalo k tomu, aby měli zájem na nějakém zavedení socialismu pro sebe i pro „socky“ z prekarizovaných sociálně ekonomických vrstev tradičních dělníků na příjmovém společenském dně. Klíčový a rozhodující závěr z mudrování váženého „hrdého kavkazského orla“ však spočívá v tom, že jelikož se profesně zaměstnanecké skupiny tradičních průmyslových, manuálně pracujících dělníků minimálně již od první poloviny sedmdesátých let tak řečeno „rozplývají“ čili prostě zanikají, zanikal by tím i třídně sociální subjekt revoluční socialistické přeměny kapitalismu – což je samozřejmě úplný nesmysl nejen z hlediska dialektické, leč též i klasické aristotelovské formální nebo moderní matematické symbolické logiky.

Ve svém krajně skeptickém postoji ohledně revoluční sociálně historické a dějinotvorné role kognitariárního proletariátu není ostatně náš „statečný orel vznešeně kroužící nad majestátními kavkazskými horskými velikány“ osamocen. Vzpomínám si na jednu výsostně strategicky zaměřenou teoretickou diskusi na zasedání Centra strategických a teoretických studií při ÚV KSČM o pojmu „kognitaritát“. Jistý sociolog tam velice autoritativně prohlašoval, že příslušníci kognitariátu nejsou vůbec chudí, naopak mají mnohdy vysoké příjmy, a tudíž bychom je měli spíše řadit k „novým středním vrstvám“, a proto nemohou hrát úlohu revolučního třídního subjektu. Kdyby se tito vážení soudruzi dokázali řádně podívat alespoň na „případ Snowden“! Vždyť co jiného byl a je onen sympatický hoch, jenž pracoval ve strukturách amerických tajných služeb, než právě kognitariární proletář: je to pouze jeden člověk a jaký strach z něj má vlastnická a politická oligarchie amerického imperialismu! Zasněme se na okamžik a představme si, že by programové hodnotové orientace a ideály celosvětové radikální politické levice dokázaly pevně a masově třídně sociálně zakořenit ve vysoce, vědecky či umělecky kvalifikovaných, „kognitivních“ socioprofesních skupinách dělnické třídy – tak jako byli svého času na přelomu devatenáctého a dvacátého století pro bolševické křídlo ruské sociálně demokratické strany živnou třídně sociální půdou kvalifikovaní dělníci z velkých průmyslových závodů největších měst carského Ruska – a radikálně levicová politická strategie by tak měla k dispozici několik desítek tisíc takových Snowdenů, kteří by, spojeni jednotnou myšlenkou, společným plánem na revoluční přestavbu světa, vytvářeli globální síťovou strukturu mezinárodního revolučně demokratického hnutí!    

Uvedu raději ještě další pasáž z textu mého „kritického pojednání…“: Velmi překvapivým zjištěním také je, že, jak se zdá, pro kognitariární kapitál je vůbec nejvýhodnější vykořisťovatelskou strategií, když z kvalifikované práce vstřebává relativně menší masu nadpráce, než při vykořisťování společensky průměrné práce pohlcuje běžný kapitál, tedy když vykořisťování složité práce probíhá na základě nižší míry nadhodnoty než vykořisťování práce jednoduché, neboli při „zpružnění“ jinak v kapitalismu nehybné hranice mezi nadprací a prací nutnou, čili mezi mzdou a ziskem, a tudíž i mezi námezdně pracujícími nevlastníky a kapitalistickými vlastníky výrobních prostředků a pracovních podmínek, kdy se na sociálně ekonomickém a třídně sociálním horizontu výroby kognitariární nadhodnoty počíná rýsovat historicky nový typ zhodnocovacího procesu, v němž se kapitalistické vykořisťování jakoby „rozplývá a vypařuje“. Logika fungování kognitariárního kapitálu, vykořisťování živé konkrétní všeobecné práce, odhaluje hranice vývojových možností kapitalistického výrobního způsobu a ukazuje, že kapitalismus je historicky přechodný společenský řád. 

Porovnání obecné rovnice tvorby kognitariárního zisku s obecným vzorcem produkce zisku klasického názorně ukazuje, že přechod od kapitalistického vykořisťování klasického industriálního proletariátu ke kapitalistickému vykořisťování kognitariárního proletariátu, v němž, jak jsme již uvedli, výroba absolutní nadhodnoty splývá s produkcí nadhodnoty relativní, organicky souvisí s procesem rozkladu, rozpadu a zanikání profesně zaměstnaneckých vrstev tradičního velkoprůmyslového proletariátu; klasický industriální proletariát zaniká jako základní výrobní síla kapitalistické společnosti, lumpenizuje se, stává se – alespoň ve své určité části – třídně sociální zálohou organizovaného zločinu a třídně sociální základnou rozvoje nejrůznějších buržoazních nacionalistických a šovinistických, ultrapravicových rasistických, xenofobních, k fašismu směřujících politických stran a hnutí, jež ohrožují politický systém formální buržoazní demokracie, – neboť, jak je známo, masové běžné vědomí příslušníků klasického proletariátu do sebe živelně nasává buržoazní ideologii a tradiční dělnická třída si dokáže samočinně vytvořit pouze buržoazní ideologii dělnické třídy. Kognitariární finanční oligarchie tak – aniž by byla jakýmkoli způsobem nucena vytvářet v útrobách kapitalismu nějaké sociálně ekonomické struktury vlastnické spoluúčasti zaměstnanců a podkopávat tak třídně sociální základnu systému kapitalistického vykořisťování – naprosto svobodně v rámci kapitalistických výrobních vztahů absurdně paradoxním způsobem „osvobozuje“ stále početnější sociálně ekonomické skupiny neprivilegovaných a diskriminovaných od systému kapitalistického vykořisťování, čímž ovšem podkopává sociálně ekonomickou základnu kapitalistického způsobu výroby, neboť tyto „osvobozené“ sociálně ekonomické skupiny a vrstvy tvoří již nikoli pouze rezervní armádu nezaměstnaných, jak tomu bylo v době Marxově či Leninově, nýbrž armádu trvale nezaměstnaných a nezaměstnatelných, jež je monopolní velkoburžoazie nucena sama živit, namísto toho, aby sama žila z vykořisťování jejich práce.

Civilizační pokrok objektivně vyžaduje přechod od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského růstu, v němž je tvorba společenského bohatství založena na snižování objemu živé i zpředmětněné práce v jednotce užitné hodnoty finálního produktu. Kapitalistická sociálně ekonomická forma rozvoje lidských schopností coby základního společenského bohatství a cíle výrobního způsobu ovšem způsobuje nikoli relativní, strukturální a sezónní nezaměstnanost, nýbrž nezaměstnanost trvalou a stále masovější. Kognitariární finanční oligarchie „osvobozuje“ stále širší masy pracujících od kapitalistického vykořisťování, jež objektivně přestává být sociálně ekonomickým pojítkem mezi „horními“ a „dolními“ vrstvami společenské hierarchie: na úsvitu civilizovaných lidských dějin bylo vykořisťování objektivně nutné, tedy skutečné a historicky pokrokové, v současnosti sice dále existuje, není již objektivně nutné a ztratilo atribut skutečnosti. Živá a konkrétní všeobecná práce kognitariárního proletariátu, která je nositelem volného času jakožto historicky nové formy společenského bohatství, produkuje v systému kapitalistických výrobních vztahů volný čas ve formě trvalé a stále masovější nezaměstnanosti – volný čas zosobněný v podobě rostoucího počtu lidí, co vykonávají pouze prekérní práci, bezdomovců, tuláků, narkomanů, zlodějů atd., atp. –, čímž i kognitariární finanční oligarchie dále umocňuje svou objektivní třídně sociální roli hrobaře kapitalismu, což je dílo navýsost bohulibé. Kapitalistický společenský řád se vykořisťováním všeobecné práce ocitá na hranici svých vývojových možností, a tak se v lůně kapitalismu utváří objektivně reálná možnost pro vznik zárodečných vývojových forem třídy samosprávných vlastníků, kteří ve strukturách a mechanismech vlastnické spoluúčasti pracujících naleznou i zbraně, s jejichž pomocí položí systém kapitalistického vykořisťování do hrobu.

Výrobní a současně též zhodnocovací a hodnototvorný proces, v němž kognitivní kapitál pohlcuje kognitariární nadhodnotu, plodí rozpor mezi produkcí kognitivního zisku a celospolečenskými, třídně sociálními souvislostmi a důsledky tohoto výrobního procesu, které zahrnují třídní boj, jejž při výrobě kognitariárního zisku vedou kognitariární kapitalisté jak proti kognitariárním proletářům a klasickým proletářům, tak i uvnitř buržoazní třídy proti tradičním kapitalistům. Vlastnickou praxi kognitariárních kapitalistů rozhodujícím způsobem ovlivňuje skutečnost, že jsou objektivně nuceni být solidární s a)se sociální vrstvou trvale nezaměstnaných, kterou plodí investování do tvorby kognitariárního zisku; b)s představiteli klasické monopolní velkoburžoazie, kteří přišli rozvíjením kognitariárního kapitálu, vysávajícího nadhodnotu ze složité všeobecné práce kognitariárního proletariátu, o svůj „skrovný a zasloužený výděleček“ v podobě klasického zisku z vykořisťování živé jednoduché práce klasického proletariátu; c)a pochopitelně i se samotnými kognitariárními proletáři, jelikož musí vyhovět jejich oprávněným platovým požadavkům, aby jim nebrali ekonomický stimul pracovní výkonnosti.       

Samotná kognitariární finanční oligarchie nemá, jak se zdá, tolik dějinotvorné racionality a sociálně historické odpovědnosti, aby z nastíněných třídně sociálních souvislostí investičních operací kognitivního kapitálu do výroby kognitariárního zisku dokázala nalézt racionální, humanistické a demokratické východisko. Domnívám se, že třídní boj, který jsme schématicky naznačili, dokáže efektivně a účelně regulovat jedině politická strategie revolučně demokratického sociálního a právního státu, jenž bude vytvářet politické a právní předpoklady pro rozvíjení revolučně demokratické sociálně ekonomické praxe, v jejímž průběhu dochází v lůně kapitalistických výrobních vztahů ke třídně sociálnímu „přepodstatňování“ (především) kognitariárního i klasického proletariátu spolu s některými podnikatelskými sociálně ekonomickými skupinami, jejichž kapitálová investiční aktivita se odehrává v oblasti kognitivního kapitálu, ve třídu samosprávných vlastníků, která je schopna vystavět vlastnickou strukturu socialistických výrobních vztahů, jež bude stimulovat dosažení vyšší vývojové úrovně reálného zespolečenštění práce, výroby a výrobních prostředků, než to dovedl reálně existující socialismus, a stane se tak funkční alternativou globalizovaného systému kapitalistického vykořisťování. Revolučně demokratická státní politická moc bude v demokratické vývojové etapě socialistické revoluce pomáhat rozvíjet „subjektivitu lidských bytostných, materiálně předmětných sil“ ve formě produktivní síly lidské společenské vlastnické součinnosti, která dává vzniknout společenským výrobním vztahům, v nichž se pracovní aktivity zaměstnanců vzájemně prostupují s aktivitami spoluvlastnickými, a tak se v útrobách kapitalistické vzájemně antagonistické sociálně ekonomické (třídně sociální) dělby práce rodí přeměněná, předělaná forma (Hegel by možná pravil „jinoforma“) výrobně vztahové dimenze všeobecné práce kladené jako práce živá a konkrétní, společná a pospolitá – výrobně vztahová, sociálně ekonomická forma rozvíjení všeobecné práce coby základní společenské výrobní síly a zdroje společenského nadvýrobku, v jejímž rámci již nemusí vlastnická podnikatelská aktivita v oblasti produkce kognitariárního zisku rodit trvalou a rostoucí, stále masovější nezaměstnanost; výrobní vztahy společnosti, v níž již není vykořisťování objektivně společensky nutné neboli skutečné.“¹⁴

A dále: „Třída samosprávných vlastníků ve spojeneckém svazku s kognitariárním a tradičním proletariátem, pracujícími vlastníky a zbožními malovýrobci i některými sociálně ekonomickými skupinami podnikatelů, jejichž kapitálové investiční aktivity se rozehrávají v oblasti kognitivního kapitálu a průmyslu rozvíjení lidských schopností, bude svou každodenní vlastnickou praktickou aktivitou samočinně vytvářet antikapitalistické a postkapitalistické třídní uvědomění a současně bude svým aktivním a činným společenským bytím třídně sociální základnou politiky přispívající k nastolení a rozvoji socialismu, bude vytvářet sociálně ekonomické jádro voličů, členů a aktivistů levicových politických stran a hnutí i sociálně politické podhoubí pro izolaci pravicových politických subjektů, a tak pomáhat spojovat upevňování a zdokonalování společenského přivlastňování s rozvíjením socialisticky zainteresovaného politického pluralismu. Může tak vzniknout obdobná politická situace jako ve Spojených státech s dvěma dominujícími politickými stranami na pólech politického spektra, ovšem s tím rozdílem, že „demokratické“ i „republikánské“ křídlo třídy samosprávných vlastníků budou rozvíjet politickou strategii orientovanou na upevňování socialismu, přeměnu samosprávné vlastnické subjektivity v subjektivitu celospolečensky integrující a ve společenském rozvoji dominující. Zároveň bude třída samosprávných vlastníků třídně sociální základnou politiky revolučně demokratického sociálního státu, politické státní moci, která bude vytvářet politické a právní předpoklady pro formování samosprávného ekonomického sektoru, jehož vývoj začíná z vlastnické spoluúčasti, vlastnického spolurozhodování zaměstnanců na úrovni firemních pracovních kolektivů a vrcholí na úrovni nadnárodních a nadstátních vlastnických a podnikatelských komplexů – čímž se třída samosprávných vlastníků může stát též třídně sociální živnou půdou pro prosazení alternativy kapitalistické hospodářské a politické integrace, a to jak na kontinentální úrovni (dejme tomu Evropské unie), tak i na úrovni globální, celosvětové.

A tak bude možné propojit socialismus s politickou pluralitou, jelikož sociálně ekonomické, politické a duchovně kulturní zájmy třídy samosprávných vlastníků mohou vyjadřovat a prosazovat různé politické strany, které se mohou lišit, jako se v dnešní době kupříkladu odlišují demokraté od republikánů ve Spojených státech: v tomto případě však nepůjde o vlastnické a mocenské zájmy velkoburžoazní finanční oligarchie; v názorových a politických sporech mezi odlišnými politickými subjekty (stranami a hnutími), které zrodí třída samosprávných vlastníků – může jít kupříkladu o spor mezi důsledně marxistickým pojetím samosprávy a názory, které budou inspirovány křesťanskou náboženskou filosofií –, půjde o rozličné varianty výstavby socialismu, o zdokonalování samosprávného společenského vlastnictví, další rozvoj zespolečenštění práce, výroby a výrobních prostředků, díky němuž se bude moci každý člen společnosti reálně podílet na vlastnickém spolurozhodování o pohybu společenského bohatství, stávat se rozumným a odpovědným spoluvlastníkem a hospodářem světa, v němž žije.

Politická strategie revolučně demokratického sociálního a právního státu – coby jakéhosi historicky nového, radikálně levicového a kolektivního ztělesnění politické osobnosti anglického krále Jindřicha VIII. – bude v rámci národního státu zahrnovat regulaci a kontrolu státních zakázek a peněžního úvěrového systému, která bude zvýhodňovat podniky využívající sociálně ekonomické formy vlastnické spoluúčasti pracujících, a na globální strukturně systémové úrovni pak mimo jiné i vytváření „daňových rájů“, využívání některých metod podnikatelských aktivit, „výrobních technologií“ spekulativního finančního kapitálu, při nichž vznikají peníze v sociálně ekonomické funkci kapitálu z ničeho, čili z dluhu (respektive přeměny dluhu v „cenný papír“, v němž, v jehož burzovní ceně se dosud nesplacený úvěr klade jako půjčka již zaplacená). A všechny tyto formy a metody hospodářské a vlastnicko-třídní politiky revolučně demokratického sociálního státu (neboli vlastně strategické politické koalice, která by se měla zformovat díky opětnému sjednocení umírněného a radikálního, reformního a revolučního proudu a křídla levicového politického hnutí, v důsledku akční politické jednoty sociální demokracie a komunistické strany, a to na bázi komunistické programové a hodnotové orientace!) budou v národně státním i nadnárodním a nadstátním rámci rozleptávat a rozkládat sociálně ekonomické struktury globalizovaného kapitalistického způsobu výroby, jako rakovina prostupovat a ničit třídně sociální bytí globalizované i „národní“ velkoburžoazní finanční oligarchie a zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků budou proto v útrobách výrobních vztahů, vykořisťovatelské třídně sociální dělby práce a strukturace globalizovaného kapitalismu vznikat stále hojněji.“¹⁵

A nyní už mohu formulovat další základní momenty, které shrnují myšlenkový obsah mého „kritického pojednání…“ a vyplývají z již nastíněného rozboru klíčových etap vývoje výrobně vztahových určení reálně existujícího, předlistopadového socialismu: a)kognitariární proletariát je schopen být svým třídně sociálním bytím přímějším a bezprostřednějším třídně sociálním subjektem revolučního překonání kapitalismu, než tomu bylo u klasického industriálního proletariátu, neboť jeho sociálně ekonomická podstata jako základní a rozhodující společenské výrobní síly spočívá v produkci takové nové historické vývojové formy společenského bohatství, jakou je „volný čas pro plný a všestranný rozvoj každého individua“, což umožňuje, aby si masy neprivilegovaných a diskriminovaných sociálně ekonomických skupin mohly reálně znovu osvojit „profesi“, kterou za tisíce let existence vykořisťovatelských společenských řádů „zapomněly“, totiž „profesi“ rozumného a odpovědného spoluvlastníka a hospodáře světa, v němž lidé žijí – zdůrazňuji, že jde o „tento“ svět, neboť nějaký „jiný“, „paralelní“, „onen“ svět k dispozicí není a nikdy nebude; b)tento tvořivý dějinotvorný potenciál se ovšem nemůže v sociálně ekonomických podmínkách kapitalistického zaměstnávání živé a konkrétní práce kognitariárního proletariátu realizovat živelně a samočinně, rozvoj samosprávné vlastnické subjektivity coby subjektivity dominující a integrující, jež může být reálnou alternativou globalizovaného kapitalismu i předlistopadového socialismu, vlastnické subjektivity, která vyrůstá ze struktur vlastnické spoluúčasti zaměstnanců a občanů na podnikové a místní územní úrovni a vrcholí na úrovni nadnárodních a nadstátních vlastnických a podnikatelských komplexů, může reálně prosadit až vytvoření revolučně demokratického sociálního a právního státu, zformování státní politické moci nového, revolučně demokratického typu, jež bude vytvářet politické a právní předpoklady k tomu, aby již v demokratické etapě socialistické revoluce vznikaly v lůně výrobních vztahů a třídně sociální strukturace globalizovaného kapitalismu zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků – struktury a aktivity samosprávné vlastnické subjektivity se tak budou rodit díky dialektice prvotnosti ekonomiky před politikou a prvenství politiky vůči ekonomice. A opět se mi zdá, že by tyto myšlenky mohl pochopit i tříměsíční kojenec, pokud by je pochopit chtěl, natož pak „Juro Jánošík, hôrný chlapec z kavkazských hor“.

Je známo, že Marx uplatňuje ve svých dílech metodu zkoumání jevů v „čisté podobě“, analyticko-syntetického pojmového zobrazování zkoumaného objektu v přelomové fázi jeho vývoje. Tak v Kapitálu jsou všechny ekonomické vztahy kapitalistického způsobu výroby zkoumány v „bodě radikální proměny“, v procesu sociální revoluce, kdy se všechny rozvinuté konkrétní společenské výrobní vztahy systému kapitalistického vykořisťování jakoby svinují, stlačují, přetvářejí se v elementární buňku nových sociálně ekonomických vztahů, nové socialistické společnosti a právě v tomto bodě jsou pochopeny. Ekonomické vztahy kapitalismu v „okamžiku“ radikální proměny jsou chápány tak, že výchozí – pro pojem „hodnota“ a zvláště „nadhodnota“ – určení pracovní doby jako základny společenského bohatství se proměňuje v určení volného času jako základny veškerého dalšího společenského vývoje i jako svého druhu předurčení všech hodnotových ekonomických vztahů. Právě pojem volného času, jenž má v Kapitálu charakter pojmu jako zárodečné, nerozvinuté určení budoucích základů „tvořivé společnosti“, je hlubinným logickým založením jak pojmu „hodnoty“, tak celého teoretického systému rozvinutého na tomto základě. Není náhodou, že souhrnná analýza kapitalistické výroby je podána v kapitole o základním zákonu kapitalistické akumulace, kde právě dialektika volného času a pracovní doby je pojata jako základna všech výrobních vztahů kapitalistické ekonomiky, a zvláště jako základna dialektiky nutné a nadbytečné doby uvnitř doby pracovní. ¹⁶ Podobně je tomu i u známého Marxova vymezení lidské podstaty jakožto „souhrnu společenských vztahů“, které postihuje historický vývoj lidské společnosti čili společenských vztahů v „souhrnném přelomovém bodě“, „bodě radikálního přetvoření“, kdy „místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“¹⁷ I Lenin píše, že „nejen jevy jsou přechodné, pohyblivé, plynulé, oddělené jej relativními hranicemi, nýbrž i podstaty věcí jako takové.“¹⁸ Rozvíjení samosprávné vlastnické subjektivity proto představuje podstatnou a nevyhnutelnou změnu budoucího strukturně systémového uspořádání socialistického společenského vlastnictví ve srovnání s předlistopadovým socialismem.

Model úplnějšího a dokonalejšího samosprávného socialistického zespolečenštění, jejž jsem nastínil ve svém „kritickém pojednání…“, může zahrnovat koncept „obecně prospěšných a sdílených statků“, k nimž náleží kupříkladu přírodní a životní prostředí, Hardta a Negriho a porovnám-li jej s „filosofií činu“ Slavoje Žižka či s filosofickou teorií „pravdy – události“ Alaina Badiou, nemohu opět odolat svodům marnivé pýchy a dovolím si prohlásit, že se za svou filosoficko-ekonomickou teorii překonávání odcizení práce cestou rozvíjení produktivní síly lidské vlastnické součinnosti, v níž pracovní aktivity každého člena společnosti splývají s aktivitami spoluvlastnickými, inspirovanou dialekticko-materialistickým pojetím logiky zákonitostí historického vývoje lidské společnosti, nemusím ve srovnání se subjektivně idealistickou teorií Žižkovou či novou verzí objektivně idealistické platónské filosofie u Badiua vůbec stydět. (Jmenovaná čtyři jména představují nejvýznamnější koryfeje současné západní radikálně antisystémové nebo reformně umírněné politické levice). Doktor Heller dokázal – za mého velice skromného přispění – v našich dvou zatím vydaných knihách jít „s Marxem za Marxe“, rozvinout Marxovo pojetí produktivní práce a především marxistickou filosoficko-ekonomickou teorii výrobně vztahové dimenze všeobecné práce kladené jako práce společná a pospolitá, živá a konkrétní, takže bychom mohli společně říci, pamětlivi současně, že se dopouštíme smrtelného hříchu marnivé pýchy, že jsme marxistickou-filosoficko-ekonomickou teorii socialistické revoluce dokázali posunout myšlenkově dál než kdokoliv jiný v současném světě. Není se ale čím chlubit, protože tento fakt svědčí zároveň spíše o intelektuálním úpadku současné reformní či revolučně demokratické politické levice, která není schopna jít dál za myšlenky, které by si vskutku mohlo osvojit malé děcko.

A pod tímto zorným úhlem také dlužno posuzovat, jak se mi alespoň zdá, průběh a výsledky diskuse, která se na našem webu rozvinula kolem příspěvku váženého pana „Koby“. I tu charakterizovaly dva momenty. Především si nikdo z diskutujících – a to ani Pepa Heller – si nepovšiml velice svérázného způsobu, jímž „statečný kavkazský Robin Hood“ citoval z mého „kritického pojednání…“, což v mé mysli vyvolává otázku, zda se vážení účastníci diskuse vůbec obtěžovali si moje povídání přečíst. A v této souvislosti si vzpomínám na jednu historku, která se prý udála v Sovětském svazu, v době kampaně proti spisovateli Borisu Pasternakovi, jehož román „Doktor Živago“ byl označen za „antisovětský pamflet“. A tak si představme: probíhá zasedání Svazu sovětských spisovatelů, na tribuně se střídají jednotliví řečníci a každý z nich „gněvno osuždajet“ Pasternakův román. V přestávce jednání se pak mezi spisovatelem Ivanem Děnisovičem a spisovatelem Děnisem Ivanovičem rozvine následující rozhovor: „Prostitě požalujsta, a vy čitali roman Pasternaka Doktor Živago? Nět, koněčno něčital! A začem? No partija skazala, čto nado jego osudiť i poetomu i ja osuždaju“ Mám takový dojem, že i veleváženému panu „Kobovi“ nějaká „partija skazala“, aby se se svými „moudry“ vecpal na náš portál, i když je, jak říká, bezpartijní. V každém případě to patrně byla „partija“ stupidních myšlenkových stereotypů sociálně mytologické ideologie společenské třídy, která byla kdysi pokroková a revoluční, avšak v současnosti je již třídou naprosto reakční.

V jednom bodě však musím kritické výpady váženého pana „Koby“ vůči mému „kritickému pojednání…“ hodnotit pozitivně: totiž v tom, že pan „Koba“ se mojí teorii – hlavně a především však teorii Pepy Hellera! – o třídě řídícího aparátu sovětského (ale i čínského, jugoslávského, kubánského, československého, vietnamského, polského atd., atp.) typu socialismu nesnaží připsat názor, že tato třída byla třídou vykořisťovatelskou (čili že byla kupříkladu třídou „státních kapitalistů“ nebo dokonce „feudálů“), jak se nás z toho snaží obviňovat jiní aktivní nositelé stalinsko-neostalinské ideologie, kteří patrně kdysi pracovali v rozličných složkách reálně socialistického řídícího aparátu, a tudíž se pak „spravedlivě rozhořčují“, že je teorie o „třídě neklasického typu“, „třídě-netřídě“, „třídě-polotřídě“ řídícího aparátu z toho důvodu „hluboce osobně uráží“. Ve výkladech pana „Koby“ je to vskutku velice pozitivní moment, který nutno ocenit, neboť svědčí o tom, že „kritické přístupy“ pana „Koby“ si přece jen zachovaly snahu o vědeckou poctivost.

Kromě Pepy Hellera zároveň všichni ostatní diskutující papouškovali známá fakta, že například v softwarových firmách nikde nevidíme, že by kapitalističtí vlastníci předávali práva a funkce vlastnického řízení a spolurozhodování zaměstnancům a v podmínkách soudobého globalizovaného kapitalistického vlastnictví jsou zatím živelně a samočinně vyrostlé výhonky samosprávného vlastnického a podnikatelského ekonomického sektoru velmi slabé, křehké a nepočetné. Tento objektivně existující fakt však nesvědčí o ničem jiném než o ideově teoretické neplodnosti a praktické politické nemohoucnosti radikální, antisystémové levice, která se projevuje například v politice současného „pragmatického“ vedení KSČM, jež stále zůstává jakoby v pozici „Buridanova osla“ – co tak dlouho váhal mezi dvěma otýpkami sena, které před ním ležely na cestě, až pošel hlady –, nemohouc se rozhodnout, zda bude vizi budoucí podoby socialismu spojovat s obnovením státně byrokratického vlastnictví nějaké nové varianty třídy řídícího aparátu, nebo s rozvíjením samosprávného vlastnického a podnikatelského hospodářského sektoru a utvářením třídy samosprávných vlastníků. Přitom snad již mohlo vejít v obecnou známost, že přece ani zárodečné formy kapitalistických výrobních vztahů nevznikaly v lůně feudalismu čistě živelně a samočinně, nýbrž za přispění politické státní moci, jako tomu bylo například v Anglii šestnáctého století za vlády krále Jindřicha osmého, jenž svou politickou aktivitou vytvářel v útrobách třídně sociální dělby práce feudální společnosti tak zvanou „novou šlechtu“, aniž si patrně uvědomoval sociálně ekonomické důsledky svého počínání. Je také známo, že zárodečné buňky kapitalistických výrobních vztahů v Itálii pomáhal za svých mladých let naopak ničit i náš drahý pozdější „otec vlasti“, německý císař a český král Karel toho jména čtvrtý, když společně ruku v ruce se svým drahým tatíčkem Janem Lucemburským drancovali severoitalská města.

Je logické, že moje „kritické pojednání…“ muselo hnout žlučí „statečného marxisticko-leninského kavkazského orla“ především díky rozboru současného politického vývoje na Ukrajině a rusko-ukrajinského politického a vojenského konfliktu, takže si dovolím vyslovit hypotézu, že jsem se patrně stal váženému panu „Kobovi“ poté, co dočetl moji studii, nejméně o dalších pět set procent nesympatičtějším než v době, kdy ji číst začínal. A tak se vůbec nedivím, že valaška našeho „statečného kavkazského Jánošíka mocno narúbala“ tuto rozhořčenou kritickou poznámku člověka naplněného spravedlivým pohrdáním vůči odpadlíkovi a zrádci, jenž zradil nejenom hodnoty a ideály marxismu-leninismu, leč dokonce i hodnoty a ideály bratrství slovanských národů: „Výrony na adresu ruského prezidenta Putina raději nebudu komentovat. A ano, opravdový „marxista-leninovec“ si musí přát maximální oslabení amerického imperialistického dravce, protože jednak ruský dravec není tak agresivní a nemá potřebu každých pár let vybombardovat nějakou zemi k chaosu, za druhé je to nutná podmínka pro existenci multipolárního světa, který může dát šanci různým alternativám, které se začínají vynořovat například v latinské Americe.“ A pan „Koba“ pokračuje, když byl v diskusi na našem webu rozšířil kritiku mojí statě na kritiku z počítačové klávesnice zrozené polemické odpovědi doktora Hellera: „Rusko necháme stranou, nicméně Váš postoj nesdílím – v roce 1940 byste také asi neprohlásil, že Francie i Německo jsou imperialistické státy a tedy lumpové jeden jako druhý. Dovolím si připomenout, že v dnešních (25. 8. 2014) Haló novinách má PhDr. Ransdorf článek o prezidentu Putinovi a hodnotí ho velmi dobře.“

Vtip je ale v tom, že logika uvažování váženého pana „Koby“ kopíruje logiku úvah ruského menševika Potresova, jenž se snažil ve svých článcích na začátku první světové války přenášet zákonitosti, které platily v epoše přechodu od feudalismu ke kapitalismu a pokrokových buržoazních národně osvobozeneckých hnutí, kdy se ideologové revolučního proletariátu museli tázat: „vítězství které z válčících stran je v dané válce vice žádoucí?“, na logiku zákonitostí epochy monopolního vývojového stádia kapitalismu, tedy imperialismu a oboustranně nespravedlivých, lupičských a dobyvačných imperialistických válek, za což jej (a stejně tak i Plechanova nebo Kautského) kritizoval Lenin, který ve svých statích v období první světové války varoval před nebezpečím sociálnacionalismu a sociálšovinismu v mezinárodním dělnickém hnutí, spočívajícím v podléhání a nadbíhání velmocenské a hegemonistické, šovinistické ideologii velkoburžoazní finanční oligarchie, což se tehdy u ruských menševiků a likvidátorů projevovalo hlásáním teze, že carské samoděržaví vede „válku na obranu vlasti“ a u vedení německé sociální demokracie tím, že její poslanci hlasovali v Říšském sněmu pro válečné úvěry vládě císaře Viléma druhého. ¹⁹

Vážený pan „Koba“ se snaží vsugerovat čtenáři názor, že stále pokračuje epocha soupeření protikladných světových soustav reálného socialismu s reálným kapitalismem, ta však skončila s rozpadem a zhroucením vlastnické a mocenské struktury reálně existujícího socialismu v Sovětském svazu a dalších východoevropských státech, čímž lidstvo vstoupilo do začátku první vývojové etapy epochy globalizovaného kapitalismu – a proto v současnosti nelze argumentovat logikou konkrétně historické situace v roce 1940. Nebezpečí podléhání buržoaznímu sociálšovinismu (Lenin hovoří též o sociálimperialismu) v levicových politických stranách a levicovém politickém hnutí je v dnešní době minimálně stejně tak aktuální jako v období první světové války a možná dokonce ještě aktuálnější, když vidíme, jak velkoburžoazní finanční oligarchie Spojených států coby hospodářsky a vojensky nejsilnější a politicky nejvlivnější globální hráč na současné mezinárodní politické scéně, jehož poslušným lokajem jsou vládnoucí elity hospodářsky nejsilnějších států Evropské unie (a lokajem těchto lokajů je potom i kupříkladu česká polistopadová vládnoucí kompradorská, polokoloniálně závislá mafiánská lumpenburžoazie) obratně a pružně využívá skutečnosti, že třída řídícího aparátu předlistopadového vývojového modelu socialismu si i v přeměněné sociálně ekonomické podobě stále ponechává velmi nesuverénní vlastnickou (potažmo i mocenskou) subjektivitu – dokonce by se dalo říci, že byla-li třída řídícího aparátu předlistopadového socialismu třídou vlastnicky velmi nedokonalých a nesuverénních správců společenského bohatství, stala se pro „postkomunistickou“ mafiánskou lumpenburžoazní oligarchii typickou vlastnická subjektivita kompradorů a sociálně ekonomických parazitů –, což manifestuje zvláště ruská „postkomunistická“ vlastnická a politická elita svým vratkým mocenským postavením, z něhož pak mimo jiné vyplývá sklon k autoritářskému stylu vládnutí. Zde leží třídně sociální pozadí krizového politického vývoje a státního převratu na Ukrajině: americká vládnoucí majetková, finanční a mocenská oligarchie se nestyděla v zápase s ruským novoimperialistickým putinovským oligarchickým režimem vzkřísit na smetišti dějin sociálně politické síly, které v období druhé světové války (kdy vládnoucí třída řídícího aparátu sovětského typu socialismu byla pokrokovou a revoluční třídou, hrála vedoucí úlohu v boji s německým fašizmem) bojovaly bok po boku německých fašistických okupantů proti sovětské rudé armádě – tlupy banderovských banditů, které v té době vraždily občany židovské, ruské, polské, ale i ukrajinské národnosti, pokud byli jejich politickými odpůrci, tak zvěrským způsobem, že se jejich počínání hnusilo i důstojníkům jednotek SS.  A tato politická strategie americké velkoburžoazní finanční a mocenské oligarchie měla úspěch – bandité a zabijáci z neofašistického „Pravého sektoru“, strany „Svoboda“ či „Radikální strany“ dělají špinavou práci za představitele mocenských špiček severoamerického imperialismu –, neboť souzněla s logikou pokračujícího rozkladu a rozpadu třídy řídícího aparátu stalinského modelu socialistického společenského uspořádání: řada příslušníků ukrajinské novoburžoazní majetkové a politické oligarchie, kterou zrodil tento rozklad a rozpad, se politicky a ideologicky přimkla k těmto teroristickým tlupám, počala je financovat a vytvářet si z oněch neofašistických banditů svoje soukromé armády. Zde, v tomto přeběhnutí většiny ukrajinských oligarchů, kteří byli původně třídně sociální základnou režimu prezidenta Janukovyče, tkví příčina jeho politické porážky.

Je zajisté odporné když se čeští nebo evropští unijní sociálně demokratičtí či sociálně liberální politikové, ideologicky podléhající a nadbíhající velmocenskému a hegemonistickému sociálšovinismu vlastnických a mocenských struktur „klasického“ severoamerického imperialismu, politicky spojují s ukrajinskými neofašisty či polofašisty, zároveň jsou ovšem groteskně směšné i názory a politické postoje, které se v období ukrajinské politické krize masově rozšířily uvnitř KSČM a podle nichž je ruský prezident Putin, jenž bez mrknutí oka nechává rusky mluvící obyvatele východní Ukrajiny drtit pásy tanků, které řídí žoldáci kyjevské fašistické junty, „hrdinným bojovníkem proti severoamerickému imperialismu“ – čili sociálšovinistické názory a politické postoje spočívající v nadbíhání a podléhání ideologii ruské novoimperialistické lumpenburžoazní oligarchie v boji o světovládu s americkým imperialistickým dravcem, názory a postoje, které si kupříkladu neuvědomují, že ukrajinští komunisté dopadli v důsledku fašistického státního převratu v Kyjevě, jak dopadli, právě z toho důvodu, že v jejich čele stálo podobné pragmatické vedení jako v čele KSČM, které se příliš spojovalo se zkorumpovaným oligarchickým režimem prezidenta Janukovyče a nedokázalo rozejít se stalinisty, co podléhali sociálnímu šovinismu ve prospěch ruské novoimperialistické lumpenburžoazie, nedovedlo se distancovat od stalinského modelu socialismu a jeho brutálních metod, jimiž se na ve třicátých letech na Ukrajině uskutečňovala kolektivizace zemědělství, což právě vyvolalo v období druhé světové války vlnu nenávistně antikomunistického a protisovětského, fašistického banderovského hnutí: z čehož plyne mimochodem velice vážné varování i pro současné vedení KSČM.

Už jsem se zmínil, že sociálně ekonomickou základnu soudobé ukrajinské a ruské společnosti tvoří oligarchická vlastnická struktura a politickým výrazem hospodářské moci vládnoucí mafiánské lumpenburžoazní oligarchie jsou zde mocenské struktury: na Ukrajině v čele s Janukovyčem (dříve) a „čokoládovým králem“ Porošenkem (nyní); v novoimperialistickém Rusku pak s „carem Vladimírem Vladimírovičem“na špici mocenské pyramidy. Kdyby se vážený pan „Koba“ ráčil podívat na některé články, které lze nalézt na ruských internetových serverech, dozvěděl by se z nich, že spekulativní finanční kapitál některých sociálně ekonomických skupin ruské lumpenburžoazní oligarchie poskytuje „bratrské“ úvěry vládě kyjevské fašistické junty a ruské zbrojařské závody nadále vyrábějí těžké zbraně pro armádu pohrobků banderovského fašistického hnutí: vždyť přece „kšeft je kšeft“ – přičemž na tyto bohulibé obchůdky se nevztahují žádné hospodářské sankce. A tak není divu, že lze v diskusích o vzájemných vztazích mezi ruskou a ukrajinskou mafiánskou lumpenburžoazní oligarchií nalézt na těchto portálech příslovečný komentář: „vrána k vráně sedá a vrána vráně oči nevyklove!“ (V jedné takové diskusi dokonce zazněla otázka, zda ze zmíněných špinavých kšeftíčků nedostává provizi i vážený pan Putin či alespoň někteří z jeho „chlapců, co spolu mluví“). Vážený pan „Koba“ by mohl zajisté namítnout, že „ruský prezident Putin bojuje s oligarchy“, což však nelze komentovat jinak, než že pohádka o „Červené karkulce“ zní mnohem věrohodněji.

K nejodpornějším a zároveň nejgrotesknějším momentům nynějšího rusko-ukrajinského politického a vojenského konfliktu tak náleží: a)fakt, že odporné fašistické kreatury, jež se chopily vlády v Kyjevě, mají v jednom bodě pravdu – totiž v tom, že obsazení Krymu ruskou armádou a jeho opětné připojení k novoimperialistickému Rusku (kdy slovutný pan Putin pragmaticky a účelově využil buržoazně demokratického principu práva národního sebeurčení krymského obyvatelstva i obhajoby norem a pravidel buržoazně demokratického ústavně právního pořádku) je vskutku bezprecedentním porušením norem mezinárodního práva a uchvatitelským aktem imperialistické agrese vůči cizímu suverénnímu státu; b)naprostý intelektuální i morálně politický úpadek stalinsko-neostalinské ideologie, která se kdysi zrodila mimo jiné i z leninské kritiky sociálšovinistické ideologie v dělnickém hnutí. Kdyby se Stalin seznámil se sociálšovinistickými názory váženého pana „Koby“ vůči režimu ruské novoimperialistické lumpenburžoazní oligarchie, jenž ústy jeho carského veličenstva Vladimíra Vladimíroviče prohlašuje v duchu jakési obrozené černosotněnské ideologie, že první světová válka byla ze strany carského samoděržaví „spravedlivou válkou na obranu ruské země a ruského národa“, přičemž prý o „vítězství v této spravedlivé válce okradli Rusko především a hlavně bolševici v čele s Leninem“ – vážený pan Putin tak hovořil u příležitosti stého výročí vypuknutí první světové války při své návštěvě Krymu! –, pak by „vůdce a učitel světového revolučního proletariátu“ určitě neváhal poslat pana „Kobu“ do gulagu a učinil by naprosto správně. A nechť mi „hrdinný kavkazský Jánošík“ nešermuje jako valaškou před očima vědeckou autoritou doktora Ransdorfa či profesora Krejčího: oba vážení pánové se totiž stali v současnosti stejnými sociálšovinisty, jako byli ve své době pánové Potresov, Plechanov nebo Kautsky a je úplně jedno, že ruský novoimperialistický dravec, jehož velmocenské a hegemonistické ambice pomáhá europoslanec Ransdorf nebo profesor Oskar Krejčí prosazovat, ať už si to uvědomují či nikoli, je v zápase o nadvládu nad světem slabší než imperialistický dravec americký.

Nemůžeme-li už tedy přenášet do dnešní doby logiku zákonitostí epochy soupeření dvou protikladných světových společenských soustav, a proto je politický a vojenský konflikt mezi ukrajinským režimem mafiánské lumpenburžoazní oligarchie a ruským režimem mafiánské lumpenburžoazní oligarchie oboustranně nespravedlivou, lupičskou a dobyvačnou válkou, pak se zdá být na první pohled logickou úvaha, že se lidstvo na počátku prvního vývojového stádia epochy globalizovaného kapitalismu jakoby vrací do období první světové války. Okamžitě však vidíme některá fakta, která nám tento pojmový obraz epochy poněkud ruší. Musíme mít především na zřeteli, že v období na přelomu devatenáctého a dvacátého století a krátce před první světovou válkou ještě neexistovaly žádné fašistické režimy – ruské carské samoděržaví bylo sice ultrareakčním, prohnilým, korupcí a tupým byrokratismem skrz naskrz prolezlým despotickým politickým režimem, jenž měl ale zcela jinou třídně sociální základnu než například hitlerovský fašistický režim v Německu. V současné vývojové etapě epochy globalizovaného kapitalismu – jenž ve stále větší míře zaměstnává živou konkrétní všeobecnou práci kognitivních proletářů jakožto pramen zvláštního a mimořádného zisku, čímž přestává být vykořisťování nutným (čili skutečným) sociálně ekonomickým spojovacím článkem mezi horními a dolními vrstvami společnosti a na začátku jedenadvacátého století tak začíná dělat první nesmělé krůčky druhá velká sociální revoluce spočívající v sociálně historickém vývojovém procesu přechodu od třídně strukturované k beztřídní komunistické společnosti, i když tento přechod má dosud spíše negativní, odcizenou a převrácenou formu produkce volného času v podobě stále rostoucí masové a trvalé nezaměstnanosti, jíž si současný postmoderní kapitalismus osvojuje historicky nevyhnutelný „skok z říše nutnosti do říše svobody“ – se proto jakoby protínají zákonitosti epochy imperialismu a období kolem první světové války se zákonitostmi epochy vrcholného vývojové etapy otrokářského společenského řádu, kdy starověký Řím vedl válku s Kartágem, a to v podstatě na základě objektivní potřeby dosáhnout mocensko-politického ovládnutí a sjednocení celého tehdejšího světa. Z toho důvodu také v dnešní ukrajinské krizi nejde samozřejmě o střet mezi Ukrajinou a Ruskem, ale zápas mezi „klasickým“ americkým imperialismem a ruským novoimperialismem o mocenskou dominanci v systému globalizovaného kapitalismu, která je objektivně nezbytná k dotažení politické integrace na globální, celosvětovou úroveň, aby bylo možné globalizovaný pohyb zboží, práce, informací a kapitálu účinně a efektivně regulovat.

V průběhu letošního roku došlo na Ukrajině, jak se mi alespoň zdá, k prudké politické radikalizaci obyvatelstva: jestliže v západních a středních oblastech Ukrajiny probíhala tato radikalizace ve směru k fašizujícímu novobanderovskému nacionalismu, pak na východní Ukrajině se ruskojazyčné obyvatelstvo v důsledku války, kterou proti němu rozpoutala kyjevská junta, politicky zradikalizovalo ve směru k radikálnímu antifašismu, jenž začíná dokonce nejasně tušit, že k odstranění fašistického režimu je nezbytné rozbít vlastnickou strukturu, která je sociálně ekonomickým základem režimu banderovských pohrobků, i když se rozličné politické směry antifašistů liší v názorech na cesty, jak tohoto cíle dosáhnout. Pozoruhodné také je, že antifašistická politická radikalizace zasáhla, jak se mi alespoň zdá, i určité kruhy samotné ruské společnosti. (Na jednom ruském webovém portálu jsem zhlédl video s televizní diskusí, která začínala známým citátem z prvního dílu Marxova Kapitálu, o tom, že když má kapitál šanci dosáhnout tři sta procent zisku, pošlape všechny lidské i božské zákony a není zločinu, jehož by se nedopustil; účastníci diskuse pak hovořili o tom, že i ruská společnost se nalézá pod vládou oligarchů a vyjadřovali sympatie ukrajinským komunistům, i když bylo zřejmé, že diskutující nejsou ani marxisty, ani komunisty. V jiné televizní diskusi připomněl jeden z účastníků známý výrok Julia Fučíka: „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ Jsou to zajisté drobné, nepatrné detaily, zdá se mi však, že nejsou tak úplně bezvýznamné a cosi naznačují). 

Z této antifašistické politické radikalizace se pak ve městech na jihovýchodě Ukrajiny zrodil „zakládající projekt“ tak zvané „novoruské doněcké a luganské lidové republiky“, jenž požadoval „vytvoření  sociálně spravedlivé republiky bez zkorumpované byrokracie a oligarchie“, což by mimo jiné umožnilo obnovit územní celistvost Ukrajiny na demokratickém, antifašistickém základě a také kupříkladu žádat na novoimperialistickém Rusku, aby demokratické Ukrajině vrátilo uloupené území Krymu. Na onom kousku ukrajinského území ztratili ukrajinští oligarchové svou ekonomickou moc a ruská lumpenburžoazní oligarchie je ještě neovládla. Tato malá oblast na jihovýchodě Ukrajiny je jedinou oblastí v Evropě, kde bylo negováno – zajisté že pouze formálně a abstraktně – kapitalistické vykořisťovatelské soukromé vlastnictví, stejně jako tomu bylo v první čtvrtině patnáctého století s vykořisťovatelským soukromým vlastnictvím feudálním na husitském Táboře, kdy se i solidní pražští měšťané a univerzitní „mistři-fistři“ museli pro záchranu svých hrdel a statků před králem Zikmundem coby „šelmou ryšavou“ spojit s okovanými cepy vyzbrojenými sedláky, v jejichž čele stáli podivní bradatí kněží, kteří – jaká to směšná zpozdilost! – vzali vážně slova křesťanského evangelia a alespoň na krátkou dobu utvořili společenství, v němž nebylo pánů a králů a přestaly všechny úroky a platy, všechny formy feudálního vykořisťování. Je příznačné, že horníci v Doněcku nejdříve podporovali „svojego rodnogo oligarcha“ a vstupovali do jeho milicí, když však začala provládní ukrajinská armáda bombardovat jejich domovy, okamžitě se s provládní politickou linií váženého pana Achmetova, jak se onen oligarcha, majitel dolů v Donbasu a nejbohatší muž v Doněcku jmenuje, rozešli, postavili se proti němu a začali podporovat „teroristy“ a „separatisty“, vzali do rukou zbraně a zdvihli spolu s dobrovolníky, kteří přišli ze všech koutů Ruska boj proti vojenským jednotkám kyjevské fašistické junty. Tento fakt lze samozřejmě vykládat rozličným způsobem, zvláště když si uvědomíme, že se reálně existující socialismus postaral o rozklad třídního uvědomění klasického industriálního proletariátu, přesto je však, znovu opakuji, sám o sobě velice zajímavý, jelikož vskutku není jasné, že by se horníci z Donbasu (spolu s oceláři a dělníky z dalších průmyslových závodů) chtěli později připojit k lumpenburžoaznímu Rusku, když zároveň odmítají kyjevské novobanderovce.

Novoruský „politický projekt“ ovšem vstoupil do světa praktického života se dvěma základními organickými slabinami, které připomínají chyby, jichž se svého času dopustili hrdinní obránci pařížské Komuny: a)bojovníci doněcké a luganské republiky se od samého začátku stáhli do obrany, což z operačně taktického hlediska věští jedině porážku; b) mnozí z nich dosud samozřejmě nechápou, že k odstranění hospodářské a politické moci lumpenburžoazní oligarchie nepomůže obnovení státně byrokratického vlastnictví třídy řídícího aparátu coby formy zespolečenštění typické pro reálně existující socialismus cestou „znárodnění“, ale že obnovování společenského vlastnictví, které jako jediné může být sociálně ekonomickým základem demokratické a antifašistické státnosti, musí spočívat v praktické realizaci vize samosprávného socialismu, čili rozvíjení již zmíněné „subjektivity lidských bytostných, materiálně předmětných sil“ ve formě produktivní síly lidské společenské vlastnické součinnosti a opírat se o v dialektice prvotnosti ekonomicky vůči politice a prvenství politiky vůči ekonomice postupně se formující třídu samosprávných vlastníků. Vůči „projektům“ těchto nových státních politických útvarů si dlužno zachovat střízlivý, skepticko-kritický rozum i z toho důvodu, že někteří velitelé bojovníků luganské a doněcké republiky se pokládají za „vojáky Kristovy“, kteří, hlásajíce jakousi ideologii pravoslavného nábožensko-politického fundamentalismu, jsou upřímně přesvědčeni, že k překonání fašistického režimu postačí hlásat údajně „věčné křesťanské pravdy a mravní hodnoty“, vždyť „třetí světová válka bude mít jedině a pouze náboženské motivy“ a k bohu a k pravému křesťanskému náboženství se opět navracející pravoslavné Rusko v této válce samozřejmě zvítězí, jelikož – laskavý i nelaskavý čtenář může hádat třikrát – na „straně Ruska bude bůh“, a to proto, že ruský stát, založený jako nástroj k „naplnění světodějného spasitelského poslání ruského národa“, byl již od věků založen na „duchu svatém“, „duchu Kristově“, kdežto například Spojené státy či Evropská unie byly již od počátku založeny na – to nemůže nikdo uhodnout! – „ duchu Antikrista“, „duchu Satanáše“. (Tyto štěpné a státotvorné myšlenečky, z nichž budou mít pohlaváři severoamerického imperialismu zajisté panickou hrůzu, lze vskutku nalézt na webech, které jsou jinak obráncům „Novorossiji“ příznivě nakloněny).

Na základě těchto mnohdy nejasných a rozporných ideových motivů se na východě a jihovýchodě Ukrajiny rozhořelo antifašistické lidové povstání, jehož význam lépe vynikne v souvislosti s jedním videem, jež koluje po internetu a z něhož vysvítá, že ještě za prezidentování váženého pana Janukovyče prodala ukrajinská vláda (na padesát let čili prakticky navždy) vlastnická práva na těžbu obrovských ložisek břidličného plynu, která se nalézají – jaká to zvláštní náhoda! – pod obytnými čtvrtěmi a průmyslovými závody Luganska, Slavjanska, Doněcka, Kramatorska a dalších měst oblasti, v níž v současnosti probíhají boje mezi obránci doněcké a luganské republiky a kyjevskými vládními vojsky – a to britsko-holandské ropné společnosti Shell a americké energetické firmě Chevron. (Že by slovutné ruské novoimperialistické carské veličenstvo o tomto líbezném obchůdku svého nejlepšího kamaráda, obchůdku, na nějž se srdce jenom směje, nic nevědělo?). Přitom je příznačné, že jakmile byla například města Lugansk a Slavjansk  „osvobozena od proruských separatistů a teroristů“, začaly prý tyto americké firmy stavět na jejich území těžní věže. Této vysoce bohulibé podnikatelské aktivitě dlužno rozumět tak, že, jak znovu připomínám, ony zásoby břidličného plynu se nalézají pod obytnými čtvrtěmi obyvatel těchto měst na jihovýchodě Ukrajiny – kterým jejich vlastní vláda prodala v podstatě půdu pod nohama! –, a tudíž nerušená těžba břidličného plynu vyžaduje, aby byly tyto obytné čtvrti i s jejich obyvateli prostě odstraněny, smeteny z povrchu zemského. Z toho důvodu není těžké pochopit, proč armáda současné kyjevské vlády uplatňovala a uplatňuje v bojových operacích proti „separatistům a teroristům“ taktiku spálené země. (Je podivuhodné, jak aktuální se v této souvislosti ukazuje být západoněmecký film „Vinnetou – rudý gentleman“ natočený v šedesátých letech podle románů Karla Maye, jehož děj je celkově jinak v nejlepším případě jakousi dosti naivní pohádkou pro starší děti, leč jedna jeho dějová linie je jakoby vystřižená z dnešní doby: padouch Forrester si postaví těžní věže na těžbu petroleje v údolí ležícím na území indiánského kmene Ponků, a aby mu „špinaví rudokožci“ nepřekáželi v jeho bohulibém podnikání, nechá v zájmu „obrany svého posvátného soukromého vlastnictví“ za pomoci banditů, které si k tomuto účelu najal, spálit jejich vesnice a domorodce vyvraždit).

Bojovníci doněcké a luganské republiky tak již z toho důvodu vedou spravedlivou a v pravém smyslu toho slova „svatou“ národně osvobozeneckou, antifašistickou válku, jejímž cílem by mělo být svržení vlády kyjevské fašistické junty a osvobození ukrajinského lidu od fašistického moru; pokud by se vskutku podařilo zničit neofašistické politické struktury, které jako rakovinový nádor vyrostly na těle ukrajinského národa, bylo by možné začít rozbíjet oligarchickou vlastnickou základnu i u ruského novoimperialismu, jenž má také fašizující tendence; vojenské rozdrcení ukrajinského novobanderovského fašismu by znamenalo drtivou politickou porážku vlastnické a mocenské oligarchie severoamerického imperialismu a povzbudilo by demokratické politické síly ve Spojených státech. V době španělské občanské války se hovořilo o tom, že „u Madridu se bojuje za Prahu“. Dnes platí, že u Doněcku a Lugansku se bojuje za budoucnost celého světa a možná i za zachování další existence lidského rodu. Protože proti oboustranně nespravedlivé imperialistické válce a za mír se nedá bojovat jenom hezky znějícími a rádoby ušlechtilými pacifistickými řečičkami.

Kremelská lumpenburžoazní mocenská klika ovšem ze své pravé sociálně ekonomické podstaty vždy cítila rozhodně větší třídně sociální blízkost k ukrajinské lumpenburžoazní oligarchii než k nějakým podivínům, kteří si dovolili hovořit o tom, že chtějí vytvořit „sociálně spravedlivou republiku bez zkorumpované byrokracie a vlády oligarchů“, a proto v podstatě odmítala poskytnout obráncům doněcké a luganské republiky konkrétní vojenskou pomoc a ponechala aktivní účastníky lidového protifašistického povstání na jihovýchodě Ukrajiny bez pomoci jejich osudu, i když zároveň velkohubě prohlašovala, že „kyjevské fašistické juntě nedovolí ubližovat ruským lidem“. (Velmocenský šovinismus ruské novoimperialistické lumpenburžoazie, jenž obrozuje černosotněnskou ideologii projektem „euroasijského impéria“ coby nositele „přirozeného světového řádu v čele s Ruskem, na jehož straně je bůh“, aby se ruskému imperialistickému dravci splnilo jeho „zbožné přání“ zvítězit nad dravcem americkým, by se vskutku asi těžko snášel s nějakou podporou obnovení socialismu na Ukrajině; fantazírování v tom smyslu mi připomíná vizi Ferdinanda Lassalla, jenž usiloval o politické spojenectví s Otto von Bismarckem, neboť vážně věřil, že pruský kancléř bude podporovat dělnictvo jako protiváhu buržoazie, a tak bude moci vzniknout jakési „socialistické království“).

Vtip je ale v tom, že Putinův politický osud neoddělitelně spojen s osudem doněcké a luganské republiky. Pokud by totiž car Vladimír Vladimírovič dopustil, aby pohrobci banderovských fašistických zrůd utopili lidové protifašistické povstání na východní Ukrajině v krvi, ztratil by i své mocenské postavení. Není nutné se pouštět do scholastických diskusí o dalším vývoji rusko-ukrajinského (neboli rusko-amerického) politického a vojenského konfliktu, leč lze opravdu s úspěchem zapochybovat o názoru, že pentagonští jestřábi v USA by se v tom případě už definitivně vzdali nároků na Krym, když je známo, že už před rokem, ještě za prezidentování pana Janukovyče, začali Američané budovat na Krymu svou vojenskou základnu. To za prvé. A za druhé: proč by se americká velkoburžoazní finanční oligarchie vzdávala myšlenky opět sebrat ruským novoimperialistům Krym, když se může spolehnout na kyjevské novobanderovské neofašisty, kteří budou za ni dělat – a s nadšením – špinavou a krvavou práci v jejím vlastnickém a mocenském zájmu i zájmu ukrajinských oligarchů, kteří ztrátou Krymu přišli o kus své „zaslíbené země“? Dovedu si představit scénář, v němž americká vláda nabídne vládě ruské obchod: Krym za členství Ukrajiny v NATO. Americkým „klasickým“ imperialistům jde především o to vybudovat si na Ukrajině vojenskou základnu, podnikatelské aktivity související s oním zmíněným břidličným plynem jsou až v druhém plánu. Přijetí takového scénáře by ovšem mělo, jak se mi alespoň zdá, pro putinovskou mocenskou kliku fatální důsledky. Nejde totiž jenom o Krym, ten by možná ještě ruská armáda ubránila, jenomže podobné extrémně nacionalistické a protiruské režimy, jako je nynější režim v Kyjevě, by mohly vzniknout ve střední Azii, je známo, že separatistické hnutí existuje i na Sibiři. A nejen to: otevřená vojenská střetnutí, podobná konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny, by se mohla přenést i do největších ruských měst – do Moskvy a Petrohradu, což si uvědomují i analytici ruských portálů, jež nesou záhlaví „pravoslavie – samoděržavie – narodnosť“.

Zdá se, že si stávající kremelská mocenská klika tyto skutečnosti uvědomila a přece jenom začala poskytovat obráncům „Novoruska“ určitou konkrétní vojenskou pomoc. Její politické strategii totiž nahrává fakt, že ironie dějin v současné konkrétně historické situaci politického a vojenského rusko-amerického konfliktu postihla též severoamerického imperialistického dravce: pentagonští váleční jestřábi se totiž jako čert svěcené vody bojí otevřeného vojenského střetnutí s ruskou armádou, perspektivy, že by ruská armáda otevřeně podpořila obránce doněcké a luganské republiky, jelikož velmi dobře vědí, že američtí žoldáci jsou obyčejné zbabělé krysy, které se bojí o svou kůži a nejraději válčí cizíma rukama, v nejhorším pro ně případě pak svrháváním bomb z letadel ve výšce deseti kilometrů, pokud protivník nedisponuje účinným systémem protiletecké obrany (jak tomu bylo v případě špinavé imperialistické agrese severoatlantického paktu proti Jugoslávii) – proto taková zuřivá propagandistická kampaň a další sankce proti „ruským agresorům“. Zatím můžeme s uspokojením konstatovat, že zkrachoval plán ukrajinského prezidenta Porošenka dobýt do čtyřiadvacátého srpna Lugansk a Doněck a, jak se zdá, bojovníci doněcké a luganské republiky přebírají strategickou iniciativu v průběhu bojových operací. Bylo by ovšem velice předčasné hovořit o nějakém „přelomu“: bojovníci profašistického povstání zatím ještě Kyjev nedobyli a ve „svaté válce“ proti kyjevské fašistické juntě platí to, o čem psal Ilja Erenburg za druhé světové války – totiž, že „fašistskogo zvěrja nado ubiť v jego logově!“.

Dovolím si vyslovit odhad dalšího vývoje válečného konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny: kremelská mocenská klika se bude snažit nasměrovat taktickou iniciativu, kterou získali novoruští bojovníci, na jih, tak aby se na ukrajinském území vytvořil pozemní koridor pro spojení Krymu s Ruskem, neboli v souladu se strategickými mocenskými plány ruské novoimperialistické lumpenburžoazní oligarchie. To ovšem vratké mocenské postavení váženého pana Putina příliš neposílí. Mocenská pozice „jasného slunéčka“ cara Vladimíra Vladimíroviče totiž závisí od toho, dokáže-li sehrát politickou roli „užitečného kreténa“ (slovní výraz „užiteční idioti“ pro některé vlastnické a mocenské skupiny buržoazie byl oblíbeným slovním výrazem Leninovým!) sociálně ekonomického a politického pokroku, oslabení hospodářské a politické moci ukrajinských oligarchů i oligarchů ruských, a tím i americké a západoevropské monopolní velkoburžoazie; obdobou politickou úlohu „užitečného idiota“ sociálně historického pokroku sehrál v roce 1917 německý císař Vilém, když poslal do Ruska Lenina v zaplombovaném vagóně. A role „užitečných idiotů pokroku“ – to je právě jediná role, kterou se mohou političtí představitelů reakčních společenských tříd pozitivně zapsat do dějin. Aktivní nositelé stalinsko-neostalinské ideologie spolu s nejrůznějšími druhy literárních krasoduchů jsou také idioti, ovšem pro společenský pokrok naprosto neužiteční!       

Odkazy na citovanou literaturu, poznámky

-------------------------------------------------------

1)Na webovém portále, jejž spravuje jistý „Zvídavý Vincenc“, se může vědychtivý čtenář dočíst, že v gruzínštině znamená přípona „švili“ údajně přibližně tolik jako „dítě“ s následujícím druhým pádem, jak je tomu u severských jmen (kupříkladu Gustavson = syn Gustavův, Gustavův syn) a slovo „džuga“ prý znamená „žid“ či „židovský“. Jméno Džugašvili by se tedy dalo přeložit jako „syn žida“, „židův syn“ či „židovský syn“. (Z toho je naprosto zjevné, k jaké ideologii se „Zvídavý Vincenc“ hlásí). A přezdívku „Koba“ si prý Stalin dal podle „Bar Kochby“, což má v hebrejštině znamenat „syn hvězdy“, vůdce židovského povstání proti římské nadvládě v letech 132 – 135 našeho letopočtu, které bylo krvavým způsobem rozdrceno, načež byli židé vyhnáni ze své vlasti a rozptýlili se po celém světě. Další účastníci diskuse na tomto webu však ukázali, že „Žid“ se gruzínsky řekne „Jevra“, popřípadě „Jevram“ (srovnej s ruským slovem „Jevrej“, které patrně pochází z chazarštiny), a tudíž „Syn Žida“ by se v gruzínském jazyce řeklo „Jevra(m)švili“. A ztotožňovat gruzínského „Kobu“ s hebrejským jménem „Bar Kochba“ je též naprostý nesmysl, jelikož pak by se například mohlo jméno „Mussolini“ odvozovat od arabského jména „Músa“ (Mojžíš).

2) Viz Neužil, F.:Kritické pojednání…, str. 49.

3) Okrajová poznámka: už v prvním díle Kapitálu najdeme Marxovo tvrzení, že kapitál (neboli samovolně rostoucí nadhodnota, peníze, které rodí další peníze) vzniká z oběhu a zároveň nemůže vzniknout z oběhu. Sovětský filosof Evald Vasiljevič Iljenkov k tomu podotýká, že první díl Marxova Kapitálu dokazuje, že nadhodnota je produktem výlučně oné části kapitálu, která byla vyplacena na dělnické mzdy a přeměnila se v živou práci, tedy kapitálu variabilního, avšak ve třetím dílu Kapitálu Marx ukazuje, že nadhodnota vzniká současně ze všech částí použitého kapitálu, tedy ze spojení živé a zvěcnělé práce, variabilního kapitálu s kapitálem konstantním. Mezi těmito dvěma teoretickými postuláty se rozvíjí celá soustava, celý řetězec zprostředkujících článků, zároveň se však mezi nimi uchoval vztah vzájemně se vylučujícího rozporu, pro nějž platí zákaz formální logiky. Antinomie pracovní teorie hodnoty nemají v Marxově teorii v žádném případě pouze logickou (neboli čistě subjektivní, z nepřesnosti či nedbalosti myšlení plynoucí) povahu, ale jedná se zde o reálné rozpory objektu teoretického rozboru. (Viz Iljenkov, E. V.: Dialektičeskaja logika, očerki istorii i těorii; Izdatělstvo političeskoj literatury, Moskva 1974, str. 234-249, 262-268). 

4) Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II; Svoboda, Praha 1974, str. 343-344.

5) Viz Neužil, F.: Kritické pojednání…, přinejmenším str. 1-24; nastíněný konkrétně historický přístup ovšem prolíná všemi stránkami studie.

6) Viz tamtéž, str. 28-45.

7) Tamtéž, str. 50; šířeji pak viz tamtéž, str. 49-51.

8) Tamtéž, str. 51.

9) Tamtéž, str. 51-52.

10) Tamtéž, str. 47.

11) Tamtéž, str. 47-48. Okrajová poznámka: o Marxově pojetí komunismu coby „pozitivního zrušení soukromého vlastnictví“ a „skutečného přivlastnění lidské podstaty člověkem a pro člověka“ viz Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844; Svoboda, Praha 1978, například str. 74-88; k citátu z „Německé ideologie“ dlužno uvést: Marx, K. – Engels, F.: Německá ideologie, Sebrané spisy sv. 3; SNPL, Praha 1958, str. 46.

12) Tamtéž, str. 48-49. Okrajová poznámka: na konci tohoto odstavce odkazuji na Marxovy „Grundrisse“ – viz Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II, str. 336.

13) Poznámka na okraj textu: kdysi a kdesi jsem četl (nebo od kohosi slyšel), že když se Stalin dozvěděl, že fašistické Německo napadlo Sovětský svaz, jeho první okamžitou reakcí bylo, že svolal konferenci sovětských filosofů ke kritice hegelovské dialektické logiky, neboť dialektickou logiku bytostně nesnášel. Je možné, že tato historka není pravdivá, rozhodně však byla dobře vymyšlena.

14) Neužil, F.: Kritické pojednání…, str. 52-54.

15) Tamtéž, str. 55-56.

16) Viz Bibler, V.: Myšlení jako tvorba; Mladá Fronta, Praha 1983, str. 19-20.

17) Marx, K. – Engels, F.: Manifest Komunistické strany, Sebrané spisy sv. 4; SNPL, Praha 1958, str. 450.

18) Lenin, V. I.: Filozofické sešity, Sebrané spisy sv. 29; Svoboda, Praha 1988, str. 245 – jedná se o Leninův konspekt Hegelových „Přednášek o dějinách filosofie“.

19) Viz Lenin, V. I.: Pod cizí vlajkou, Vybrané spisy sv. 2; Svoboda, Praha 1973, str. 356-375. Okrajová poznámka: V době prusko-francouzské války v letech 1870-1871 psal Marx o tom, že jelikož je francouzské císařství je spojencem absolutistické monarchie v Rusku, která představovala ultrareakční feudální despotický režim, kdežto na druhé straně měla tato válka přinést překonání feudální rozdrobenosti a sjednocení Německa – samozřejmě shora, nikoliv zdola – pod vedením buržoazie, bylo by žádoucí, aby v této válce zvítězilo z hlediska přiblížení vítězství proletářské revoluce právě Prusko, což by si měli přát i třídně uvědomělí dělníci i aktivní nositelé marxistické sociálně filosofické teorie o revoluční společenské úloze dělnické třídy. 

(na konci srpna – počátku září 2014).