J. Heller: Kdo se bojí pojmu „kognitariát“?

V předsjezdové diskusi vyvolala řadu kritických připomínek následující věta v dokumentu „Socialismus v 21. století.“: „Pro charakter nové cesty k socialismu bude mít klíčový význam především proměna práce samotné. Nárůst intelektuálních charakteristik práce vytváří její novou složku, která bude objektivně sehrávat v dalším vývoji významnou úlohu, tzv. kognitariát.“ Tento pojem byl ve vysvětlivce definován takto. „Kognitariátem  se v textu rozumí část proletariátu, která se v rovině profesní vyznačuje převážně vysoce kvalifikovanou prací, jež se svým technickým charakterem vymaňuje z bezprostředního podřízení řídícím činitelům v kapitalistickém podniku, protože jeho pracovní potenci nebude možné motivovat příkazy a donucováním. To má společné s dalšími skupinami duševních pracovníků, ale jeho objektivní, třídně sociální, vlastnické postavení je shodné s proletariátem.“

Někteří členové a členky strany reagovali na tuto větu značně popuzeně, aniž by si jí dokázali promyslet. De facto odmítali pouze jim nezvyklý termín, reagovali jen na jimi citově neabsorbované klíčové slovo. Mezi námitkami se objevovaly názory typu „Jakýpak kognitariát, to je jen dělnická aristokracie, která jako v 19. století a v třicátých letech dělnickou třídu jen zrazovala a byla podplacena buržoasií. Kognitariát je pojem, který má rozmělnit dělnickou třídu v mase kvalifikovaných duševních pracovníků, manažerů, různých poslušných vědců, pracovníků nevýrobních služeb atd. Kognitariát nechce o nějakém překonání kapitalismu ani slyšet. Řeči o kognitariátu – to jsou elitářské teorie, které odmítají historickou roli dělnické třídy a chtějí ji nahradit nějakou smířlivou elitou. Tyto teorie mají jen pomoci udržet kapitalismus.“ O něco poučenější část kritiků argumentovala tím, že charakteristiky kognitariátu jsou jen charakteristiky profesní skupiny duševních pracovníků, nikoli charakteristiky třídy, a proto je nutné teorie o rostoucí úloze kognitariátu odmítnout jako nemarxistické.  Zvláště mezi sociology (včetně těch, kteří pracovali na dokumentu) byli dokonce i takoví, kteří odmítali nejen úvahy o roli kognitariátu, ale i o proletariátu, a hovořili pouze o rozdělení společnosti do dvou tříd – vykořisťovaných a vykořisťovatelů, přičemž odmítali jakékoli rozdíly třídního typu mezi vykořisťovanými. Podle těchto názorů by hledání takovýchto rozdílů bylo jen scholastickým hádáním se o počet andělů na špičce jehly, vzhledem k tomu, že se postavení všech vykořisťovaných, dokonce i těch, které Marx označoval za služebnou třídu, i těch, kteří byli obecně označováni jako maloburžoasie, dnes tak výrazně sblížilo. Někteří programově nemarxističtí teoretikové, např. Jan Keller, kupodivu překonávají „marxisticko-leninské“ kritiky tím, že správně chápou kognitariát jako jednu profesní podobu dělníka, ovšem zase odmítají jeho úlohu  z pozic jiné, neméně nemarxistické a celkem jednoznačně ideologicky proburžoasní teorie  středních tříd či vrstev.

Společným jmenovatelem této „marxisticko-leninské“ (rozuměj stalinistické) větve    protikognitariátních názorů byl a je fakt, že značná část zastánců těchto názorů  nepostřehla, že zmíněná věta a vysvětlivka z dokumentu považuje kognitariát za pouhou profesní modifikaci příslušníků dělnické třídy a rozhodně do něj nepočítá všechny duševní pracovníky a  zejména odmítá do něj počítat manažery. Vesměs se pak nositelé antikognitariátních  názorů (včetně těch stratifikačních), i ti, kteří se prohlašovali za opravdové „marxisty –leninovce“ či dobré znalce Marxe, vyznačovali tím, že jim dokázala uniknout zejména práce Marxe Teorie o nadhodnotě a v ní obsažená kriteria příslušnosti k proletariátu (samozřejmě nedokázali ani pochopit Marxovo pojetí služebné třídy, velmi důležité rozlišování mezi námezdními pracovníky, Marxův objev dvou stránek řízení a Leninovu definici tříd, stratifikátoři odmítli i samu podstatu marxistického pojetí třídy).

Jako polehčující okolnost je  takovýmto až fanatickým odpůrcům teorie kognitariátu  možné přiznat jenom to, že ti, kdo v zahraničí či doma užívají pojem „kognitariát“ a nějak charakterizují jeho úlohu, se ve svých názorech značně liší, a to především ideologicky.Někteří jsou skutečně nositeli buržoasní ideologie a užívají pojmu i faktu existence kognitariátu k odmítnutí a zatemnění otázky historické role dělnické třídy a v zájmu buržoasie. Někdy přitom používají i jiných pojmů než „kognitariát“ (viz pojem „symboličtí analytici“ - Reich, R., Dílo národů – příprava na kapitalismus 21. století; Prostor, Praha 1995).

Samozřejmě, že mezi teoretiky úlohy  kognitariátu či vůbec vysoce kvalifikovaných pracovníků je možno nalézt i taková pojetí pojmu, vůči kterým jsou výše uvedené výtky plně oprávněné – např. příliš široké pojetí kognitariátu, ztotožnění kognitariátu se všemi kvalifikovanými pracovníky bez rozdílů třídního, vlastnicky podloženého postavení, atd. Proč však např. ti, kteří se vydávají za znalce marxismu, nejsou schopni rozlišit pojetí těchto teoretiků a marxistické pojetí pojmu a úlohy kognitariátu? Proč s vaničkou vylévají i dítě? Ponechme to jejich svědomí.

Nejlepší kritikou určitého přístupu je prezentace přístupu vlastního, který považuji za správný, marxistický, opřený především o Marxovu práci Teorie o nadhodnotě (viz Heller, J., Neužil, F. a kol., Kdopak by se Marxe bál?, Futura a.s., Praha 2011 – dostupné v prodejně Futury). V našem přístupu označuje pojem kognitariát novou podobu dělnické třídy, která se od klasického obslužného proletariátu liší pouze profesními znaky svých příslušníků – vysoce kvalifikovanou prací, která je ve smyslu Marxova předvídání v Grundrissech postavena mimo bezprostřední úlohu ve výrobním procesu, např. obsluhu strojů. Ne všichni ti, kteří však mají tuto profesní charakteristiku do tohoto kognitariátu patří. Patří do něj jen ti, kteří splňují Marxovy charakteristiky příslušnosti k proletariátu (pravda – i tyto charakteristiky jsme si dovolili modernizovat v jednom důležitém bodu – do proletariátu počítáme i ty kapitalistou vykořisťované pracovníky, jejichž práce se zhmotňuje nikoli ve věci, ale i v osobnostním systému člověka – lékař, učitel, holič – které Marx do proletariátu nepočítal). Jsou to následující charakteristiky: 1) skutečnost, že svou práci směňují za kapitál, nikoli za důchod kapitalisty – např. kuchař v kapitalistou provozované hospodě, nikoli jeho osobní kuchař, 2) skutečnost, že se jejich práce zhmotňuje ve věci nebo v osobnostním systému člověka (lékař, učitel, holič, obsluha stroje či vědecký pracovník v kapitalistou na zisk provozovaném podniku), 3) pracovník produkující hodnotu a nadhodnotu, nikoli ten, který je sice připravován o nadpráci, ale nadhodnotu netvoří, získává jen podíl na nadhodnotě vyprodukované ve výrobě či službách – tedy nepatří sem námezdně zaměstnaný obchodní příručí, účetní, bankovní úředník, vrátný, 4) pracovník, který je pouze objektem působení vlastnických vztahů, nikoli ten, který pomáhá kapitalistovi plnit jeho vlastnické funkce, jako např. řídící pracovník, byť i vykořisťovaný a nevlastnící.

Do kognitariátu patří jen ten pracovník, který splňuje všechny podmínky – může to být inženýr obsluhující automatizovanou továrnu, vědec vyrábějící poznatky na prodej, tvůrce počítačového programu užitého ve výrobě zboží či prodávaných služeb, samozřejmě lékař v soukromé nemocnici, učitel v soukromé škole, herec v soukromém, na zisk provozovaném divadle. Nejméně je chápáno rozlišování mezi kognitariátem v našem pojetí a např. zaměstnancem banky - odborníkem na finanční toky, obchodním příručím, pracovníkem marketingu, příslušníkem ostrahy podniku. Přesto i toto rozlišení má svůj význam promítající se i v praxi. Ti druzí jsou totiž vykořisťování až odvozeně na základě vykořisťování dělníků, včetně kognitářů, v produktivní výrobě a službách, což jim přece jen dává jiné postavení v kapitálovém vztahu a vytváří u nich jisté spojení se zájmem buržoasie. Jsou příslušníky spojeneckého svazku, jejich postavení se v současnosti sbližuje s postavením proletariátu, ale přesto je třeba v politice vidět zvláštní zájmy těchto pracujících. Jsou to příbuzní, nikoliv členové rodiny. Tohle všechno ještě více platí u služebné třídy placené z důchodu kapitalisty – tedy z části nadhodnoty, kterou vydřel z produktivních pracovníků – proletariátu (včetně kognitariátu)- Olbrachtova Anna proletářka nejen nepatřila ke kognitariátu, ale nebyla ani proletářkou.  O řídících pracovnících snad není nutné ani hovořit.

V čem však spočívá výše zmíněná zvláštní role nového proletariátu – kognitariátu ve vztahu k tradičnímu industriálnímu proletariátu? Tuto roli nerozlišujeme kvůli profesním znakům kognitariátu (vzdělání apod.), ale kvůli tomu, že vzhledem k těmto profesním znakům získávají i v oblasti vlastnických vztahů větší manévrovací prostor vůči kapitalistovi. Nejde zde už o takovou míru podřízení kapitalistovi, která byla charakteristická u snadno nahraditelného klasického dělníka připoutaného ke stroji, jehož pracovní tempo určoval sám stroj. Nelze vykořistit talent proti vůli a odporu pracovníka, což si kapitalisté budou muset dříve či později uvědomit. Tvořivý pracovník nemůže svou činnost rozdělit na pracovní dobu a volný čas. Může a nemusí dostávat nápady i v ryze volném čase, např. na základě určitého kulturního zážitku či sportovního uvolnění. Nelze ho také snadno nahradit a on může svůj produkt klidně prodat i jinde, než u svého kapitalisty. Vrací se tak stav v manufakturním období, který Marx nazval pouze „formálním“ podřízením práce kapitálu, kdy vykořisťovaný dělník byl šikovný a specializovaný řemeslník, kterého nebylo snadné nahradit. Odtud pak možnost účinnějšího třídního boje vykořisťovaných pod vedením kognitariátu, jehož možnosti se zatím objevují v nepříliš žádoucích podobách činnosti hackerů, kteří odhalují i ty největší tajnosti buržoasního státu a budou schopni blokovat i sofistikované zbraňové systémy. Dříve nebo později bude muset realističtější část buržoasie dojít k tomu, že jediná možnost, jak motivovat kognitáře k výkonu, je spoluvlastnictví a samosprávná organizace. A tento moment bude klíčovým momentem pádu kapitalismu, a to i bez krvavých bojů. Nepůjde o „dobrovolnou kapitulaci kapitalismu, ale o kapitulaci vynucenou realitou stejně tak, jako kdysi obchod s vlnou mezi Holandskem a Anglií přeměnil anglické feudály v kapitalisty. Nejde tedy o nic jiného, než o naplnění historické role dělnické třídy, kterou nedokázal realizovat industriální proletariát v protosocialismu. Ti, kteří tuto logiku nechápou a bojují proti ní, se pouze ocitají v trapné roli Sisyfa, který svůj balvan nemůže nikdy dovalit až na vrchol.

 A pokud jde o stav vědomí kognitariátu? Jak asi vypadal stav vědomí klasického proletariátu v době rozbíjení strojů nebo v době, kterou zobrazuje Antonín Zápotocký ve svých románech?